V této kapitole Pán odpovídá na různé Arjunovy otázky, z nichž první zní: “Co je Brahman?” Dále popisuje karmu (činnosti s touhou po jejich plodech), oddanou službu ve spojení se zásadami yogy a oddanou službu v její čisté podobě. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí, že Nejvyšší Absolutní Pravda je známa pod jmény Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Pod názvem Brahman je navíc uváděna také živá bytost, individuální duše. Arjuna se rovněž dotazuje na ātmu. Podle védského slovníku se slovo ātmā týká mysli, duše, těla a také smyslů.

Arjuna oslovil Nejvyššího Pána Puruṣottamo, Nejvyšší Osobo. To značí, že tyto otázky nepoložil pouze příteli, ale Nejvyšší Osobnosti—věděl, že Śrī Kṛṣṇa je nejvyšší autorita, která mu může odpovědět s konečnou platností.

Slovo adhiyajñaḥ, Pán oběti, se může vztahovat na Indru nebo na Viṣṇua. Viṣṇu je Pánem předních polobohů, ke kterým patří také Brahmā a Śiva, a Indra je pánem polobohů spravujících hmotný svět. Jak Indra, tak Viṣṇu jsou uctíváni konáním yajñí. Zde se však Arjuna ptá, kdo je skutečným Pánem yajñi (oběti) a jak dlí v těle živé bytosti.

Arjuna oslovuje Pána Madhusūdano, protože Kṛṣṇa v minulosti zabil démona jménem Madhu. Otázky, které mají charakter pochybností, se ve skutečnosti neměly v Arjunově mysli objevit, jelikož je oddaným vědomým si Kṛṣṇy. Takové pochybnosti jsou jako démoni. Kṛṣṇa je v zabíjení démonů velikým odborníkem, a proto Mu zde Arjuna říká Madhusūdano — chce, aby zničil démonské pochybnosti, které vyvstaly v jeho mysli.

Slovo prayāṇa-kāle objevující se v tomto verši je velmi významné, protože ve chvíli smrti bude prověřeno vše, co v životě děláme. Arjuna se dychtí dozvědět o těch, kteří neustále jednají s vědomím Kṛṣṇy — jaké bude jejich postavení v této poslední chvíli? Při umírání jsou narušeny všechny pochody v těle a mysl je ve špatném stavu. Umírajícímu, který je rozrušen stavem těla, hrozí, že nebude schopen vzpomínat na Nejvyššího Pána. Velký oddaný Mahārāja Kulaśekhara se modlí: “Můj milý Pane, nyní jsem celkem zdravý a bylo by lépe, kdybych zemřel ihned, aby má mysl jako labuť mohla vyhledat útočiště u stonku v podobě Tvých lotosových nohou.” Této metafory je použito proto, že labutě jakožto vodní ptáci se s potěšením potápějí a zaplétají mezi stonky lotosů. Mahārāja Kulaśekhara říká Pánu: “Nyní je má mysl klidná a jsem docela zdravý. Jestliže zemřu okamžitě a budu při tom myslet na Tvé lotosové nohy, jsem si jist, že má oddaná služba Tobě bude přivedena k dokonalosti. Budu-li ale muset čekat na přirozenou smrt, pak nevím, co se stane, protože tehdy budou pochody v těle narušeny, hrdlo bude zalknuté a já nevím, zda budu schopen vyslovit Tvé svaté jméno. Ať raději zemřu hned.” Arjuna se ptá, jak lze v takové chvíli upřít mysl na Kṛṣṇovy lotosové nohy.

Brahman nelze zničit, je věčný a jeho povaha se nikdy nemění. Nad Brahmanem je však Parabrahman. Brahmanem se rozumí živá bytost a Parabrahman je Nejvyšší Osobnost Božství. Přirozené postavení živé bytosti je jiné než to, které zaujímá v hmotném světě. Když je její vědomí hmotné, snaží se ovládat hmotu, ale má-li duchovní vědomí, vědomí Kṛṣṇy, slouží Nejvyššímu. Pokud má hmotné vědomí, musí přijímat různá těla v hmotném světě. To se nazývá karma neboli rozmanité tvoření vynucené silou hmotného vědomí.

Ve védské literatuře je živá bytost nazývána jīvātmā a Brahman, ale nikdy ne Parabrahman. Živá bytost (jīvātmā) zaujímá různá postavení, někdy vstoupí do temné hmotné přírody a ztotožňuje se s hmotou, a jindy se ztotožňuje s vyšší, duchovní přirozeností. Proto se říká, že je okrajovou energií Nejvyššího Pána. Podle toho, zda se ztotožňuje s hmotnou nebo s duchovní přírodou, dostává hmotné nebo duchovní tělo. V oblasti hmotné přírody může dostat jakékoliv z 8 400 000 druhů těl, ale v oblasti duchovní energie má tělo jen jedno. V hmotné přírodě se projevuje někdy jako člověk, jindy jako polobůh, zvíře, pták a podobně, podle své karmy. Někdy koná oběti (yajñi), aby dosáhla hmotných nebeských planet a mohla si tam užívat, ale jakmile vyčerpá výhody, které takovými oběťmi získala, vrací se znovu na Zemi do lidského těla. Tento proces se nazývá karma.

Chāndogya Upaniṣad líčí způsob védské oběti. Na obětním oltáři se nabízí pět druhů obětin do pěti druhů ohně. Pět druhů ohně představuje nebeské planety, oblaka, Zemi, muže a ženu a pěti druhy obětin jsou víra, požitek na Měsíci, déšť, zrno a sperma.

Živá bytost koná příslušné oběti, aby se dostala na určité nebeské planety. Když jsou poté na nebeských planetách její výhody získané obětí vyčerpány, vrací se na Zemi v podobě deště, přijme podobu zrna, to se stane potravou muže a přemění se ve sperma, kterým je oplodněna žena. Tímto způsobem živá bytost opět získá lidské tělo umožňující konat oběti, a celý koloběh může začít znovu. Tak neustále přechází sem a tam po hmotné cestě a trpí. Osoba vědomá si Kṛṣṇy se však takových obětí straní. Vydává se přímo cestou vědomí Kṛṣṇy, a tak se připravuje na návrat k Bohu.

Impersonalističtí autoři komentářů k Bhagavad-gītě se nerozumně domnívají, že Brahman v hmotném světě přijímá podobu jīvy, a snaží se to doložit sedmým veršem z patnácté kapitoly. I v něm však Pán poukazuje na živou bytost slovy “Má věčná dílčí část”. Dílčí část Boha, živá bytost, může poklesnout do hmotného světa, ale Nejvyšší Pán (Acyuta) nepoklesne nikdy. Mínění, že Nejvyšší Brahman přijímá podobu jīvy, proto nelze uznat. Je důležité mít na paměti, že védská literatura rozlišuje mezi Brahmanem neboli živou bytostí a Parabrahmanem, Nejvyšším Pánem.

Hmotná příroda se neustále mění. Všeobecně platí, že hmotná těla procházejí šesti stavy: narodí se, rostou, určitou dobu přetrvávají, vytvářejí své produkty, chřadnou a potom zaniknou. Tato hmotná příroda se nazývá adhibhūta. V určitou dobu je stvořena a v určitou dobu bude zničena. Koncepce vesmírné podoby Nejvyššího Pána, která zahrnuje všechny polobohy a jejich různé planety, se nazývá adhidaivata. A v těle je společně s individuální duší přítomná Nadduše, úplné zastoupení Pána Kṛṣṇy, jež dlí v srdci a je známá pod jménem Paramātmā či adhiyajña. Zvláště významné je v kontextu tohoto verše slovo eva — Pán jím zdůrazňuje, že Paramātmā se od Něho neliší. Nadduše, Nejvyšší Osobnost Božství, je svědkem činností individuální duše, vedle níž setrvává, a zdrojem jejích různých druhů vědomí. Dává jí možnost jednat, jak si přeje, a sleduje její počínání. Čistému oddanému, vědomému si Kṛṣṇy a prokazujícímu transcendentální službu Pánu, se význam těchto různých projevů Nejvyššího Pána přirozeně vyjasní. O gigantické vesmírné podobě Pána zvané adhidaivata rozjímají začátečníci, kteří nejsou schopni navázat styk s Nejvyšším Pánem v Jeho projevu Nadduše. Začátečníkovi je doporučeno meditovat o vesmírné podobě — virāṭ-puruṣovi, za jehož nohy jsou považovány nižší planety, jehož oči představují Slunce a Měsíc, a hlavu vyšší planetární systém.

V tomto verši je zdůrazněn význam vědomí Kṛṣṇy. Každý, kdo opustí své tělo s vědomím Kṛṣṇy, Nejvyššího Pána, ihned dosáhne Jeho transcendentální přirozenosti. Nejvyšší Pán je nejčistší z čistých, a proto ten, kdo si Ho je neustále vědom, je také nejčistší z čistých. Důležité je slovo smaran, vzpomínající. Na Kṛṣṇu nemůže vzpomínat nečistá duše, která nerozvíjela vědomí Kṛṣṇy na úrovni oddané služby. Z toho důvodu se má vědomí Kṛṣṇy kultivovat od samého začátku života. Chce-li někdo na konci života dosáhnout úspěchu, pak se nutně potřebuje cvičit ve vzpomínání na Kṛṣṇu. Proto by měl neustále zpívat mahā-mantru Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Pán Caitanya doporučoval být snášenlivý jako strom (taror iva sahiṣṇunā). Tomu, kdo zpívá Hare Kṛṣṇa, může stát v cestě mnoho překážek a obtíží. Měl by je však přesto všechny snášet a pokračovat ve zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, aby mohl na konci života získat veškerý prospěch, který vědomí Kṛṣṇy přináší.

Zde je vysvětlen proces změny stavu bytí v kritické chvíli smrti. Ten, kdo na konci života opustí tělo s myšlenkami na Kṛṣṇu, dosáhne transcendentální přirozenosti Nejvyššího Pána; není však pravda, že stejného transcendentálního stavu dosáhne i ten, kdo myslí na něco jiného. To bychom měli vzít na vědomí. Jak je možné zemřít ve správném rozpoložení mysli? Mahārāja Bharata byl vznešenou osobností, ale přesto na konci života myslel na jelínka, a proto se v příštím životě objevil v jelením těle. Sice si pamatoval své dřívější činnosti, ale skutečností zůstává, že musel přijmout toto tělo zvířete. Myšlenky, které člověk má během svého života, se samozřejmě hromadí a ovlivní jeho myšlenky ve chvíli smrti — tímto životem se tedy utváří příští život. Pokud někdo žije na úrovni kvality dobra a vždy myslí na Kṛṣṇu, bude moci vzpomínat na Kṛṣṇu i na konci života. To mu pomůže dosáhnout Kṛṣṇovy transcendentální přirozenosti. Je-li transcendentálně pohroužen do služby Kṛṣṇovi, jeho příští tělo bude transcendentální (duchovní), nikoliv hmotné. Zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare je proto nejlepší metoda, jak na konci života úspěšně změnit stav svého bytí.

Tento pokyn Arjunovi je velice důležitý pro všechny lidi, kteří se věnují hmotným činnostem. Pán neříká, že se má člověk zříci předepsaných povinností či zaměstnání. Může v nich pokračovat, a zároveň myslet na Kṛṣṇu tak, že bude zpívat Hare Kṛṣṇa. To ho zbaví hmotného znečištění a zaměstná jeho mysl a inteligenci ve spojení s Kṛṣṇou. Díky zpívání Kṛṣṇových jmen bude bezpochyby přemístěn na nejvýše ležící planetu, Kṛṣṇaloku.

V tomto verši Pán Kṛṣṇa zdůrazňuje význam vzpomínání na Něho. Vzpomínky na Kṛṣṇu se vybaví zpíváním mahā-mantry Hare Kṛṣṇa. Zpívání a poslouchání zvukového zastoupení Nejvyššího Pána zaměstná uši, jazyk a mysl. Tato mystická meditace je velice jednoduchá a každému pomůže Nejvyššího Pána dosáhnout. Slovo puruṣam poukazuje na toho, kdo si užívá. Třebaže živé bytosti patří k okrajové energii Nejvyššího Pána, jsou znečištěné hmotou a považují se za poživatele. Žádná z nich však nemůže být nikdy svrchovaným poživatelem. Zde je jasně řečeno, že tím je Nejvyšší Osobnost Božství ve svých různých projevech a úplných expanzích, jako je Nārāyaṇa, Vāsudeva a tak dále.

Oddaný může neustále myslet na cíl svého uctívání, Nejvyššího Pána, v kterékoliv z Jeho podob — jako Nārāyaṇa, Kṛṣṇa, Rāma a podobně — tím, že zpívá Hare Kṛṣṇa. To ho očistí a na konci života bude díky svému neustálému zpívání přemístěn do království Boha. Provádění yogy je meditací o Nadduši v srdci, a podobně zpíváním Hare Kṛṣṇa se mysl neustále upírá na Nejvyššího Pána. Mysl je přelétavá, a proto je třeba ji donutit, aby myslela na Kṛṣṇu. Často se uvádí příklad s housenkou, která myslí na to, jak se stane motýlem, a následně se změní v motýla ještě za téhož života. Když budeme neustále myslet na Kṛṣṇu, je jisté, že na konci života budeme mít tělo stejné povahy jako Kṛṣṇa.

V tomto verši je uveden způsob, jak myslet na Nejvyššího. V první řadě je řečeno, že Nejvyšší není neosobní nebo prázdnota. Živá bytost nemůže meditovat o něčem neosobním nebo prázdném. To je nesmírně obtížné. Myšlení na Kṛṣṇu je však snadné a je zde také konkrétně líčeno. Především je důležité, že Pán je puruṣa, osoba — myslíme na osobu Rāmu a osobu Kṛṣṇu. A ať už myslíme na Rāmu nebo na Kṛṣṇu, tento verš Bhagavad-gīty uvádí, jaké jsou Pánovy vlastnosti. Pán je kavi, což znamená, že zná minulost, přítomnost a budoucnost; ví tedy vše. Je nejstarší osobností, protože je původem všeho — vše pochází z Něho. Je také nejvyšším vládcem vesmíru a tím, kdo udržuje a učí celé lidstvo. Je menší než ta nejmenší věc. Živá bytost má rozměry jedné desetitisíciny konečku vlasu, ale Pán je tak nepředstavitelně malý, že vstupuje i do srdce této částečky. Proto se o Něm říká, že je menší než nejmenší věc. Je Svrchovaný, a tak může vstoupit do atomu či do srdce té nejmenší bytosti a řídit ji v podobě Nadduše. Přestože je tak malý, prostupuje vším a vše udržuje. Je oporou všech planetárních soustav. Často žasneme nad tím, jak se obrovské planety vznášejí ve vzduchu. Zde je uvedeno, že všechny tyto velké planety a galaxie drží v prostoru svou nepochopitelnou energií Nejvyšší Pán. Velice důležité je v této souvislosti slovo acintya, nepochopitelný. Energie Boha přesahuje naše pojetí, hranice našeho chápání, a proto se jí říká nepochopitelná. Kdo s tím může nesouhlasit? Pán proniká celým hmotným světem, a přesto je mimo něj. My nepostihneme rozumem ani tento hmotný svět, který je ve srovnání s duchovním světem nepatrný, jak bychom tedy mohli pochopit, co je za ním? Acintya označuje to, co přesahuje úroveň hmotného světa, co naše argumenty, logika a filozofická spekulace nemohou postihnout, co je nepochopitelné. Inteligentní lidé by se proto měli vyhnout zbytečnému argumentování a spekulaci, přijmout údaje písem, jako jsou Vedy, Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, a řídit se principy, které jsou v nich stanovené. To je dovede k poznání.

V tomto verši je jasně řečeno, že při umírání se mysl musí s oddaností upírat na Nejvyšší Osobnost Božství. Těm, kteří jsou zběhlí v yoze, je doporučeno pozdvihnout životní sílu mezi obočí (do ājñā-cakry). Hovoří se tu o provádění ṣaṭ-cakra-yogy, týkající se meditace spojené s šesti cakrami. Čistý oddaný se této yoze nevěnuje, ale jelikož neustále jedná vědom si Kṛṣṇy, může ve chvíli smrti na Nejvyššího Pána Jeho milostí vzpomínat. To je popsáno ve čtrnáctém verši.

Významné je zde použití slova yoga-balena — bez praktikování yogy (ať je to ṣaṭ-cakra-yoga nebo bhakti-yoga) nebude nikdo moci ve chvíli smrti dospět do tohoto transcendentálního stavu bytí. Umírající nemůže znenadání začít myslet na Nejvyššího Pána, aniž by se dříve věnoval nějaké yoze, zejména bhakti-yoze. Mysl je při umírání velice rozrušena, a proto musí každý praktikovat spojení s transcendencí pomocí yogy během svého života.

Śrī Kṛṣṇa doporučil Arjunovi ṣaṭ-cakra-yogu, při níž yogī soustředí vzduch života mezi obočí. Předpokládal, že Arjuna nemusí vědět, jak se ṣaṭ-cakra-yoga provádí, a proto mu tento proces v následujících verších vysvětlí. Pán říká, že i když je Brahman jediný, má různé projevy a aspekty. Zvláště pro impersonalisty je akṣara neboli oṁkāra — slabika oṁ — totožná s Brahmanem. Kṛṣṇa zde hovoří o neosobním Brahmanu, do něhož se dostávají mudrci žijící ve stavu odříkání.

Ve védském vzdělávacím systému se žáci od samého začátku učí pronášet oṁ a poznávají nejvyšší neosobní Brahman tak, že žijí s duchovním učitelem a dodržují naprostý celibát. Tímto způsobem realizují dva aspekty Brahmanu. Příprava tohoto druhu je velice důležitá pro žákův pokrok v duchovním životě, ale v současné době takový život brahmacārīna (svobodného chlapce zachovávajícího celibát) není možný. Společenská struktura světa se změnila do té míry, že dodržovat celibát od začátku studentského života je nemožné. Na celém světě je mnoho institucí zaměřených na studium různých druhů poznání, ale neexistuje uznaná instituce, která by učila studenty zásadám brahmacārīnů. Pokud se nežije v celibátu, je velice obtížné dosáhnout duchovního pokroku. Proto Pán Caitanya ve shodě s pokyny písem určenými pro Kali-yugu vyhlásil, že v tomto věku není možné poznat Nejvyššího žádným jiným způsobem než zpíváním svatých jmen Pána Kṛṣṇy: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Aby mohl někdo provádět yogu, jak je zde doporučeno, musí nejdříve uzavřít brány skýtající veškerý smyslový požitek. Toto cvičení se nazývá pratyāhāra, odpoutání smyslů od smyslových objektů. Smyslové orgány určené k získávání poznání — oči, uši, nos, jazyk a pokožka — mají být zcela pod kontrolou a nemá jim být dovoleno užívat si objektů smyslů. Tak se mysl zaměří na Nadduši v srdci a životní síla je pozdvižena do vrcholu hlavy. V šesté kapitole je tento proces popsán podrobně. Jak již ale bylo uvedeno, není v současném věku praktický. Nejlepším procesem je rozvíjení vědomí Kṛṣṇy. Když oddaný dokáže trvale soustředit svou mysl na Kṛṣṇu na úrovni oddané služby, je pro něho snadné setrvávat v ničím nerušeném transcendentálním tranzu, v samādhi.

Zde je jasně řečeno, že oṁ, Brahman a Pán Kṛṣṇa se od sebe neliší. Oṁ je neosobní zvukové zastoupení Kṛṣṇy, ale zvuková vibrace Hare Kṛṣṇa oṁ zahrnuje. Pro tento věk je jednoznačně doporučeno zpívat mantru Hare Kṛṣṇa. Když tedy někdo na konci svého života při opouštění těla zpívá Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, bezesporu dospěje na jednu z duchovních planet, podle způsobu svého uctívání. Oddaní Kṛṣṇy se dostanou na Kṛṣṇovu planetu, Goloku Vṛndāvanu. Personalisté se dostávají také na bezpočet jiných planet (zvaných Vaikuṇṭhy) v duchovním nebi, zatímco impersonalisté zůstávají v brahmajyoti.

Tento verš líčí, kam nakonec dospějí čistí oddaní, kteří slouží Nejvyšší Osobnosti Božství na úrovni bhakti-yogy. Dřívější verše uvedly čtyři druhy oddaných — soužené, zkoumavé, hledající hmotný zisk a spekulativní filozofy. Rovněž byly popsány různé cesty k osvobození: karma-yoga, jñāna-yoga a haṭha-yoga. V zásadách těchto systémů yogy je obsažena určitá míra bhakti, ale v tomto verši se píše o čisté bhakti-yoze, se kterou se žádná jñāna, karma ani haṭha nemísí. Slovo ananya-cetāḥ vyjadřuje, že oddaný sloužící na úrovni čisté bhakti-yogy netouží po ničem jiném než po Kṛṣṇovi. Čistý oddaný si nepřeje dosáhnout nebeských planet ani jednoty s brahmajyoti či vysvobodit se z hmotného zapletení, netouží po ničem. V Caitanya-caritāmṛtě je nazván niṣkāma, což znamená, že nemá osobní zájmy. Jedině on pociťuje dokonalý klid; nikoliv ti, kdo usilují o vlastní zisk. Jñāna-yogī, karma-yogī i haṭha-yogī mají své sobecké zájmy, ale dokonalý oddaný si nepřeje nic jiného než potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. A Pán říká, že pro toho, kdo je Mu neochvějně oddán, je snadno dosažitelný.

Čistý oddaný neustále prokazuje oddanou službu Kṛṣṇovi v jedné z mnoha Jeho osobních podob. Kṛṣṇa má různé úplné expanze a inkarnace, jako jsou například Rāma a Nṛsiṁha, a oddaný se může sám rozhodnout a upřít svou mysl v láskyplné službě na kteroukoliv z těchto transcendentálních podob Nejvyššího Pána. Nesetká se přitom s žádným z problémů, které postihují následovníky jiných druhů yogy. Bhakti-yoga je velice jednoduchá, čistá a snadná. Každý může začít prostým zpíváním Hare Kṛṣṇa. Pán je milostivý ke všem, ale jak jsme již uvedli, je zvláště nakloněn těm, kteří Mu vždy bez odchýlení slouží. Těmto oddaným různými způsoby pomáhá. Ve Vedách (Kaṭha Upaniṣad 1.2.23) je řečeno: yam evaiṣa vṛṇute tena labhyas / tasyaiṣa ātmā vivṛṇute tanuṁ svām—ten, kdo je zcela odevzdaný Nejvyššímu Pánu a prokazuje Mu oddanou službu, Ho může poznat takového, jaký je. A Bhagavad-gītā (10.10) uvádí: dadāmi buddhi-yogaṁ tam — tento oddaný od Pána obdrží dostatečnou inteligenci, aby Ho nakonec mohl dosáhnout v Jeho duchovním království.

Zvláštní předností čistého oddaného je, že vždy bez odchýlení a bez ohledu na místo a čas myslí na Kṛṣṇu. Nic mu v tom nemůže zabránit; vykonává svou službu, ať je to kdekoliv a v jakékoliv době. Někteří lidé říkají, že oddaný má zůstávat na posvátných místech, jako je Vṛndāvan nebo nějaké svaté město, kde žil Pán, ale čistý oddaný ve skutečnosti může žít kdekoliv a vytvořit tam atmosféru Vṛndāvanu svou oddanou službou. Sám Śrī Advaita jednou řekl Pánu Caitanyovi: “Kdekoliv jsi, Pane, tam je Vṛndāvan.”

Slova satatam a nityaśaḥ (vždy, pravidelně, každý den) vyjadřují, že čistý oddaný neustále vzpomíná na Kṛṣṇu a medituje o Něm. Takové jsou charakteristiky ryzího oddaného, pro něhož je Pán snadno dosažitelný. Bhakti-yoga je systém, který Gītā vyzdvihuje nade všechny ostatní. Bhakti-yogīni v zásadě jednají pěti různými způsoby: 1. śānta-bhakta vykonává oddanou službu v neutrálním vztahu; 2. dāsya-bhakta jedná jako Pánův služebník; 3. sākhya-bhakta jedná jako přítel; 4. vātsalya-bhakta jedná jako rodič, a 5. mādhurya-bhakta jedná jako milostný partner Nejvyššího Pána. V každé z těchto nálad je čistý oddaný vždy nepřetržitě zaměstnán transcendentální láskyplnou službou Nejvyššímu Pánu a nemůže na Něho zapomenout — proto je pro Něho Pán snadno dosažitelný. Tak jako čistý oddaný nemůže ani na okamžik zapomenout na Nejvyššího Pána, Nejvyšší Pán nemůže ani na okamžik zapomenout na svého čistého oddaného. To je úžasné požehnání, které přináší proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy spočívající ve zpívání mahā-mantry Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Tento dočasný hmotný svět je plný utrpení v podobě zrození, stáří, nemoci a smrti, a proto se ten, kdo dosáhne nejvyšší dokonalosti a dospěje na svrchovanou planetu, Kṛṣṇaloku neboli Goloku Vṛndāvanu, do něho přirozeně nechce vrátit. Svrchovaná planeta je ve védské literatuře popisována slovy avyakta, akṣara a paramā gati — je mimo dosah našeho hmotného zraku a pro nás nevysvětlitelná, ale je nejvyšším cílem, místem určení mahātmů (velkých duší). Mahātmové získávají transcendentální poselství od realizovaných oddaných. Tak postupně pozvedají na vyšší úroveň transcendentální oddanou službu s vědomím Kṛṣṇy, do níž se natolik pohrouží, že si již nepřejí dosáhnout žádné hmotné a dokonce ani duchovní planety. Chtějí jen Kṛṣṇu a Kṛṣṇovu společnost, nic jiného. To je nejvyšší dokonalost, kterou život nabízí. V tomto verši se výslovně hovoří o oddaných Nejvyššího Pána, Kṛṣṇy — o personalistech. Tito oddaní vědomí si Kṛṣṇy dosahují nejvyšší dokonalosti života; jinými slovy, jsou to největší duše.

Všichni yogīni — karma-yogī, jñāna-yogī, haṭha-yogī a tak dále—musí nakonec dosáhnout dokonalé oddanosti na úrovni bhakti-yogy neboli yogy vědomí Kṛṣṇy; teprve pak mohou odejít do Kṛṣṇova transcendentálního sídla, odkud se již nikdy nevrátí. Ti, kteří dospějí na nejvýše ležící hmotné planety, planety polobohů, znovu podléhají opakovanému rození a umírání. Tak jako pozemšťané stoupají na vyšší planety, obyvatelé vyšších planet, jako je Brahmaloka, Candraloka a Indraloka, klesají na Zemi. Konání oběti zvané pañcāgni-vidyā, doporučované v Chāndogya Upaniṣadě, umožňuje živé bytosti dosáhnout Brahmaloky, ale pokud tam nerozvíjí vědomí Kṛṣṇy, musí se vrátit na Zemi. Ti, kdo na vyšších planetách dále rozvíjejí vědomí Kṛṣṇy, se postupně dostávají stále výše na další planety a v době zničení vesmíru jsou přemístěni do věčného duchovního království. Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři k Bhagavad-gītě cituje tento verš:

“Brahmā a všichni jeho oddaní, kteří neustále jednají vědomi si Kṛṣṇy, jsou při zničení tohoto hmotného vesmíru přemístěni do duchovního vesmíru na příslušné duchovní planety, odpovídající jejich touhám.”

Doba trvání hmotného vesmíru je omezená a projevuje se v cyklech kalp. Kalpa je jeden den Brahmy, který se skládá z tisíce cyklů čtyř yug neboli věků, zvaných Satya, Tretā, Dvāpara a Kali. Satya-yugu, která trvá 1 728 000 let, charakterizují ctnost, moudrost a náboženství, zatímco nevědomost a neřest v ní prakticky neexistují. V Tretā-yuze, která trvá 1 296 000 let, se začíná objevovat neřest. V Dvāpara-yuze, trvající 864 000 let, ještě více slábne ctnost a náboženství, zatímco neřesti přibývá. A konečně Kali-yuga (yuga, ve které žijeme nyní a která začala před více než pěti tisíci lety) s sebou nese přemíru sváru, nevědomosti, bezbožnosti a neřesti, přičemž skutečná ctnost se již téměř vytratila. Tato yuga trvá 432 000 let. V Kali-yuze přibývá neřesti do té míry, že na jejím konci se sám Nejvyšší Pán zjeví v podobě avatāra jménem Kalki, zničí démony, zachrání své oddané a započne další Satya-yugu. Pak začne koloběh nanovo. Když všechny čtyři yugy proběhnou tisíckrát, skončí jeden den Brahmy, a stejně dlouhá je jeho noc. Brahmā žije sto takových “roků” a potom umírá. Těchto “sto roků” tvoří podle našich počtů 311 biliónů 40 miliard let. Podle těchto čísel se život Brahmy zdá být neuvěřitelně dlouhý a nekonečný, ale z hlediska věčnosti je jako zablýsknutí. V Příčinném oceánu se objevuje a mizí bezpočet Brahmů jako bubliny v Atlantiku. Brahmā a jeho stvoření jsou částí hmotného vesmírného projevu, a proto se neustále mění.

Dokonce ani Brahmā neunikne zrození, stáří, nemoci a smrti. Jelikož však přímo slouží Nejvyššímu Pánu ve správě vesmíru, je okamžitě vysvobozen. Pokročilí sannyāsīni se dostávají na Brahmovu planetu Brahmaloku, která je nejvýše z planet hmotného vesmíru a existuje déle než všechny nebeské planety ve vyšší sféře planetárního systému, ale v patřičnou dobu i Brahmā a všichni obyvatelé Brahmaloky musí zemřít, jak velí zákon hmotné přírody.

Méně inteligentní osoby, které se snaží zůstat v tomto hmotném světě, mohou dosáhnout vyšších planet, a potom musí opět sestoupit na planetu Zemi. Během Brahmova dne mohou projevovat své činnosti na vyšších a nižších planetách hmotného světa, ale s příchodem Brahmovy noci jsou všechny zničeny. Za jeho dne získávají různá těla pro hmotné činnosti a za jeho noci již těla nemají a všechny spočívají těsně vedle sebe v těle Viṣṇua. Poté jsou s příchodem Brahmova dne znovu projeveny. Bhūtvā bhūtvā pralīyate — během dne se projeví a v noci je čeká zničení. Nakonec, po skončení Brahmova života, jsou všechny zničeny a zůstávají neprojeveny po dobu miliónů let. A když se opět narodí Brahmā, projeví se v tomto dalším věku opět i ony. Tímto způsobem jsou uchváceny hmotným světem. Avšak ti inteligentní jedinci, kteří začnou rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, plně využijí lidského života k oddané službě Pánu, zpívají Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare a tak se mohou dokonce ještě v tomto životě přemístit na Kṛṣṇovu duchovní planetu, kde budou věčně blažení, nepodrobeni opakovaným zrozením.

Kṛṣṇova vyšší, duchovní energie je transcendentální a věčná. Je stranou všech změn, kterými se vyznačuje hmotná příroda, jež se během dní a nocí Brahmy projevuje a zaniká. Vlastnosti Kṛṣṇovy vyšší energie jsou pravým opakem vlastností hmotné přírody. Popis vyšší a nižší přírody podává sedmá kapitola.

Svrchované sídlo Kṛṣṇy, Osobnosti Božství, je v Brahma-saṁhitě popisováno slovy cintāmaṇi-dhāma — místo, kde se splní všechna přání. V tomto sídle, které se jmenuje Goloka Vṛndāvana, stojí velmi mnoho paláců z kamene mudrců. Jsou tam také stromy zvané stromy přání, které na požádání poskytují plody jakéhokoliv druhu, a žijí tam krávy surabhi, dávající neomezené množství mléka. Pánu, který má jméno Govinda, původní Pán a příčina všech příčin, tam slouží statisíce bohyní štěstí (Lakṣmī). Govinda hraje na svou flétnu (veṇuṁ kvaṇantam) a Jeho transcendentální podoba je tou nejpřitažlivější ve všech světech, oči má jako okvětní lístky lotosu a barva Jeho těla připomíná barvu mraků. Je tak přitažlivý, že svou krásou předčí tisíce Amorů. Nosí šaty šafránově žluté barvy, kolem krku má girlandu a ve vlasech paví pero. V Bhagavad-gītě se Pán Kṛṣṇa o svém osobním sídle — Goloce Vṛndāvaně, která je nejvýše ze všech planet v duchovním království — zmiňuje jen letmo. Podrobný popis podává Brahma-saṁhitā. Védská písma (Kaṭha Upaniṣad 1.3.11) uvádějí, že sídlo Nejvyššího Pána nic nepřevyšuje a že je to konečný cíl (puruṣān na paraṁ kiñcit sā kāṣṭhā paramā gatiḥ). Když ho někdo dosáhne, nikdy se nevrací do hmotného světa. Kṛṣṇa a Jeho svrchované sídlo se od sebe neliší — jsou téže kvality. Vṛndāvan, ležící sto padesát kilometrů jihovýchodně od Dillí, je zde na Zemi věrným obrazem této svrchované Goloky Vṛndāvany z duchovního nebe. Když Kṛṣṇa sestoupil na Zemi, Jeho zábavy se odehrávaly právě na tomto území zvaném Vṛndāvan, které tvoří zhruba dvě stě dvacet čtverečních kilometrů v oblasti Mathury v Indii.

Zde je jasně řečeno, že nejvyšším cílem a místem, odkud se již nikdo nevrací, je sídlo Kṛṣṇy, Nejvyšší Osoby. Brahma-saṁhitā líčí toto svrchované sídlo slovy ānanda-cinmaya-rasa — jako místo, kde vše oplývá duchovní blažeností. Veškerou rozmanitost, která se tam projevuje, charakterizuje duchovní blaženost; nic tam není hmotné. Tato rozmanitost je duchovní expanzí samotného Nejvyššího Pána, neboť—jak bylo vysvětleno v sedmé kapitole — vše je tam projevem duchovní energie. Co se týče hmotného světa, je skutečností, že Pán nikdy neopouští své svrchované sídlo, a přesto zde zároveň vše prostupuje hmotnou energií. Svou duchovní a hmotnou energií je tedy přítomen všude—v hmotných vesmírech i v duchovním světě. Yasyāntaḥ-sthāni znamená, že vše je udržováno v Něm; buď v Jeho duchovní, nebo hmotné energii. Prostřednictvím těchto dvou energií je Pán všeprostupující.

Dostat se do Kṛṣṇova svrchovaného sídla či na nesčetné vaikunthské planety je možné jedině díky bhakti, oddané službě, což je zde jasně naznačeno slovem bhaktyā. Žádný jiný proces nepomůže živé bytosti onoho cíle dosáhnout. Vedy (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 3.2) rovněž popisují svrchované sídlo a Nejvyšší Osobnost Božství. Eko vaśī sarva-gaḥ kṛṣṇaḥ — v tomto sídle je jeden jediný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jehož jméno je Kṛṣṇa. Je nejmilostivějším Božstvem, a přestože je jeden, expanduje se do miliónů úplných expanzí. Vedy Ho přirovnávají ke stromu, jenž stojí tiše a bez hnutí, a přesto dává mnoho různých plodů a květů a mění listí. Úplné expanze Pána, vládnoucí na vaikunthských planetách, jsou čtyřruké a známé pod různými jmény — Puruṣottama, Trivikrama, Keśava, Mādhava, Aniruddha, Hṛṣīkeśa, Saṅkarṣaṇa, Pradyumna, Śrīdhara, Vāsudeva, Dāmodara, Janārdana, Nārāyaṇa, Vāmana, Padmanābha a tak dále.

Brahma-saṁhitā (5.37) rovněž dokládá, že i když je Pán stále ve svém svrchovaném sídle Goloce Vṛndāvaně, prostupuje vším, aby vše probíhalo tak, jak má (goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ). Ve Vedách (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.8) stojí: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate / svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca — Jeho energie se tak rozpínají, že bezchybně a systematicky řídí vše ve vesmírném projevu, přestože samotný Nejvyšší Pán je nesmírně daleko.

Čistí oddaní Nejvyššího Pána, jež jsou zcela odevzdanými dušemi, se nestarají, kdy nebo jakým způsobem opustí své tělo. Nechávají vše na Kṛṣṇovi, a tak se snadno a šťastně vrátí k Bohu. Ti, kdo však čistými oddanými nejsou a závisí na takových metodách duchovní realizace, jako je karma-yoga, jñāna-yoga a haṭha-yoga, musí opustit tělo ve vhodnou dobu, aby si mohli být jisti, zda se vrátí, či nevrátí do světa zrození a smrti.

Je-li yogī dokonalý, může si vybrat dobu a situaci, kdy opustí tento hmotný svět. Pokud ale tak pokročilý není, závisí jeho úspěch na tom, zda shodou okolností odejde ve vhodnou chvíli. Vhodné doby pro odchod z tohoto světa, kdy se duše nevrací, Pán popíše v dalším verši. Ācārya Baladeva Vidyābhūṣaṇa uvádí, že sanskrtské slovo kāla v této sloce poukazuje na božstvo vládnoucí času.

Při zmínce o ohni, světle, dni a čtrnácti dnech měsíce je třeba vědět, že jim všem vládnou různá božstva, která zajišťují odchod duše. Ve chvíli smrti mysl přenáší živou bytost na cestu k novému životu. Ten, kdo opustí tělo ve výše uvedené době — ať už neúmyslně nebo plánovaně — může dospět do neosobního brahmajyoti. Mystici, kteří jsou pokročilí v provádění yogy, si mohou naplánovat dobu a místo opuštění těla. Ostatní to nemohou ovlivnit — odejdou-li shodou okolností v příznivém okamžiku, pak se nevrátí do koloběhu zrození a smrti, ale jinak vždy hrozí, že se budou muset vrátit zpět. Čistý oddaný, vědom si Kṛṣṇy, se však nebojí návratu, ať už opustí tělo v příznivý či nepříznivý okamžik, shodou okolností nebo podle plánu.

Ve třetím zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu Kapila Muni říká, že ti, kdo jsou na Zemi zběhlí v plodonosných činnostech a obětních způsobech, se po smrti dostanou na Měsíc. Tyto povznesené duše stráví na Měsíci přibližně deset tisíc let; užívají si tam života pitím soma-rasy a nakonec se vrátí na Zemi. Měsíc tedy obývají bytosti, které jsou na vyšší úrovni — třebaže je ti, kdo mají hrubohmotné smysly, nemusí vnímat.

Ācārya Baladeva Vidyābhūṣaṇa uvádí stejný popis odchodu a návratu, když cituje z Chāndogya Upaniṣady (5.10.3-5). Ti, kdo jednají s touhou po plodech své práce nebo holdují filozofické spekulaci, již od nepaměti odcházejí a znovu se vracejí. Nedosahují konečného osvobození, protože se neodevzdávají Kṛṣṇovi.

Kṛṣṇa zde radí Arjunovi, aby nebyl zneklidněn různými cestami, kterými může duše opustit hmotný svět. Oddaný Nejvyššího Pána by si neměl dělat starosti s tím, zda opustí tělo plánovaně nebo nepředvídaně. Má neochvějně setrvávat na úrovni vědomí Kṛṣṇy a zpívat Hare Kṛṣṇa. Měl by vědět, že starost o kteroukoliv z těchto dvou cest přináší potíže. Nejlepší je být zcela zaujat vědomím Kṛṣṇy, neustále zapojen do služby Jemu — pak je cesta do duchovního království bezpečná, jistá a přímá. V tomto verši je zvláště významné slovo yoga-yukta. Je třeba neochvějně setrvávat na úrovni vědomí Kṛṣṇy, a k tomu je nutné se výlučně věnovat činnostem, které jsou spojené s Kṛṣṇou. Śrī Rūpa Gosvāmī doporučuje neulpívat pokud jde o hmotné záležitosti a dělat vše s vědomím Kṛṣṇy: anāsaktasya viṣayān yathārham upayuñjataḥ. Tento způsob, který se nazývá yukta-vairāgya, umožňuje dosáhnout dokonalosti. Oddaný tedy není těmito popisy zneklidněn, jelikož ví, že cestu do svrchovaného sídla má zaručenu vykonáváním oddané služby.

Tento verš shrnuje obsah sedmé a osmé kapitoly, které konkrétně pojednávají o vědomí Kṛṣṇy a oddané službě. Zatímco žák žije v péči duchovního učitele, má pod jeho vedením studovat Vedy a podstupovat askezi mnoha druhů. Brahmacārī musí žít v domě duchovního učitele jako služebník a chodit od domu k domu žádat o almužnu, kterou mu pak odevzdá. Jí jedině na učitelův pokyn, a pokud ho učitel toho dne opomene zavolat k jídlu, drží půst. To jsou některé z védských zásad dodržování brahmacaryi.

Poté, co žák od pěti do dvaceti let studoval u duchovního učitele Vedy, by se měl stát mužem s dokonalým charakterem. Studium Ved není určeno pro kratochvíle salonních spekulantů, ale pro utváření charakteru. Po této přípravě se může brahmacārī oženit a stát se hospodářem. Tehdy musí konat mnoho obětí, aby dosáhl dalšího osvícení. Musí také rozdávat milodary s ohledem na místo, dobu a osobu a rozlišovat při tom mezi dobročinností patřící ke kvalitě dobra, vášně a nevědomosti. Toto téma je v Bhagavad-gītě popisováno. Později, když zanechá rodinného života a přijme stav vānaprastha, podstupuje tvrdou askezi — žije v lesích, oděv má z kůry stromů, neholí se a podobně. Dodržováním pravidel stavu brahmacarya, života hospodáře, vānaprasthy a nakonec sannyāsu dosahuje dokonalosti života. Někteří se potom dostávají na nebeské planety a ti, kdo jsou ještě pokročilejší, dosáhnou osvobození v duchovním nebi — buď v neosobní brahmajyoti, nebo na vaikunthských planetách či Kṛṣṇaloce. To je cesta naznačená védskými písmy.

Krása vědomí Kṛṣṇy však spočívá v tom, že stačí zaměstnat se oddanou službou, a tím se jedním rázem překonají všechny obřady předepsané pro různé stavy.

Slova idaṁ viditvā znamenají, že je třeba porozumět pokynům Śrī Kṛṣṇy daným v této a sedmé kapitole Bhagavad-gīty. Tyto kapitoly se nikdo nemá snažit pochopit prostřednictvím učenosti či myšlenkové spekulace — je nutné naslouchat jejich čtení ve společnosti oddaných. Sedmá až dvanáctá kapitola tvoří jádro Bhagavad-gīty. Prvních šest a posledních šest kapitol slouží jako obaly prostředních šesti, jimž Pán poskytuje zvláštní ochranu. Pokud někdo má to štěstí, že pochopí Bhagavad-gītu — zvláště těchto šest prostředních kapitol — ve společnosti oddaných, jeho život bude okamžitě dokonalejší, než jaký by byl po askezi všeho druhu, obětích, dávání milodarů, spekulacích a podobně, protože samotným vědomím Kṛṣṇy lze získat výsledky všech těchto činností.

Ten, kdo má již alespoň nějakou víru v Bhagavad-gītu, by měl tuto knihu poznávat prostřednictvím oddaného, neboť na začátku čtvrté kapitoly je jasně řečeno, že Bhagavad-gītě mohou porozumět jedině oddaní; nikdo jiný nemůže dokonale pochopit její smysl či účel. Proto je třeba se jí učit od oddaného Kṛṣṇy, nikoliv od spekulantů. To je známka víry. Když někdo hledá oddaného a nakonec se mu dostane jeho společnosti, začíná Bhagavad-gītu skutečně studovat a chápat. Díky pokroku dosaženému ve styku s oddaným se může zaměstnat oddanou službou, a ta rozptýlí všechny jeho nejasnosti o Kṛṣṇovi (Bohu), o Kṛṣṇových činnostech, podobě, zábavách, jménu a dalších rysech. Jakmile jsou nejasnosti zcela odstraněny, pokračuje tento oddaný ve svém studiu Bhagavad-gīty neochvějně. Tehdy ho vychutnává a dosáhne stavu, ve kterém bude cítit, že si je neustále vědom Kṛṣṇy. Na pokročilém stupni se do Kṛṣṇy naprosto zamiluje. Tato nejvyšší dokonalost života oddanému umožní přemístění do Kṛṣṇova sídla v duchovním nebi, na Goloku Vṛndāvanu, kde bude věčně šťastný.