Bg 2.22

vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya
navāni gṛhṇāti naro 'parāṇi
tathā śarīrāṇi vihāya jīrṇāny
anyāni saṁyāti navāni dehī
Překlad slovo od slova: 
vāsāṁsi — šaty; jīrṇāni — staré a obnošené; yathā — jako; vihāya — odkládá; navāni — nové šaty; gṛhṇāti — přijímá; naraḥ — člověk; aparāṇi — jiné; tathā — stejně tak; śarīrāṇi — těla; vihāya — odkládající; jirṇāni — stará a nepoužitelná; anyāni — různá jiná; saṁyāti — zajisté přijímá; navāni — další nová; dehī — vtělená.
Překlad: 
Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná.
Význam: 

To, že nepatrná individuální duše mění tělo, je uznávaná skutečnost. I moderní vědci, kteří nevěří v existenci duše (ačkoliv zároveň nedovedou nic říci o zdroji energie vycházející ze srdce), musí uznat, že tělo se neustále mění: při přechodu z dětství do chlapectví, z chlapectví do mládí a z mládí do stáří. Ze stáří se princip změny přenáší do dalšího těla, jak již bylo vysvětleno v jednom z předchozích veršů (2.13).

Přechod nepatrné individuální duše do jiného těla je umožněn milostí Nadduše, která plní touhu nepatrné duše, tak jako přítel plní přání svého přítele. Ve Vedách — v Muṇḍaka Upaniṣadě a také ve Śvetāśvatara Upaniṣadě — jsou duše a Nadduše přirovnány ke dvěma ptákům, kteří jsou přátelé a sedí na stejném stromě. Jeden (individuální nepatrná duše) pojídá plody stromu a druhý (Kṛṣṇa) ho při tom jen pozoruje. I když jsou si oba kvalitativně rovni, jeden z nich je upoután plody hmotného stromu, zatímco druhý je pouze svědkem činností svého přítele. Kṛṣṇa je přihlížejícím ptákem a Arjuna je tím, který jí. Ačkoliv jsou přátelé, přesto je jeden pánem a druhý služebníkem. Jelikož nepatrná duše na tento vztah zapomněla, stěhuje se z jednoho stromu na druhý neboli z jednoho těla do druhého. Jīva, nepatrná duše či podřízený pták, na stromě v podobě hmotného těla svádí těžký boj o přežití, ale jakmile se odhodlá přijmout druhého ptáka za svrchovaného duchovního mistra — jako to učinil Arjuna, když se dobrovolně odevzdal Kṛṣṇovi, aby se mu dostalo poučení — okamžitě se oprostí od všeho nářku. Muṇḍaka Upaniṣad (3.1.2) i Śvetāśvatara Upaniṣad (4.7) to líčí takto:

samāne vṛkṣe puruṣo nimagno
'nīśayā śocati muhyamānaḥ
juṣṭaṁ yadā paśyaty anyam īśam
asya mahimānam iti vīta-śokaḥ

“Ačkoliv oba ptáci sedí na stejném stromě, ten, který jí a snaží se tak užívat si plodů stromu, je plný úzkosti a zasmušilosti. Jestliže se ale obrátí ke svému příteli, Pánu, a pozná Jeho slávu, okamžitě se zbaví veškeré tísně.” Arjuna nyní obrátil svou tvář ke Kṛṣṇovi, svému věčnému příteli, a přijímá od Něho Bhagavad-gītu. Když takto naslouchá Kṛṣṇovi, může porozumět Pánově svrchované slávě a být oproštěn od bědování.

Pán zde Arjunovi radí, aby nenaříkal nad tím, že jeho děd a učitel vymění svá těla. Měl by spíše být rád, že jejich těla zabije ve spravedlivém boji, a tak budou oproštěni od všech reakcí za různé činnosti na úrovni těl. Ten, kdo položí svůj život na obětním oltáři v podobě patřičného bojiště, je okamžitě zbaven reakcí spojených s tělem a dosáhne života na vyšší úrovni. Arjuna proto neměl důvod naříkat.