Bg. 18.78

Bhagavad-gītā začala dotazem Dhṛtarāṣṭry. Dělal si naděje na vítězství svých synů, kterým pomáhali velcí válečníci, jako byl Bhīṣma, Droṇa a Karṇa. Doufal, že vítězství bude na jeho straně. Sañjaya však poté, co vylíčil situaci na bojišti, králi řekl: “Myslíš na vítězství, ale já soudím, že tam, kde jsou Kṛṣṇa s Arjunou, bude i všechno štěstí.” Přímo tak potvrdil, že Dhṛtarāṣṭra nemohl očekávat vítězství. Bylo jisté, že zvítězí Arjunova strana, protože tam byl Kṛṣṇa. To, že Kṛṣṇa přijal úlohu Arjunova vozataje, bylo projevem Jeho dalšího druhu bohatství. Kṛṣṇa vlastní v plné míře všechny druhy bohatství a odříkání je jedním z nich. Je mnoho příkladů, kdy Kṛṣṇa předvedl svou schopnost si odříkat, protože je rovněž Pánem odříkání.

Boj se ve skutečnosti odehrával mezi Duryodhanou a Yudhiṣṭhirou. Arjuna bojoval za svého staršího bratra Yudhiṣṭhiru. Jelikož byli na Yudhiṣṭhirově straně Kṛṣṇa a Arjuna, jeho vítězství bylo zaručeno. Bitva měla rozhodnout o tom, kdo bude vládnout světu, a Sañjaya předpověděl, že moc nyní připadne Yudhiṣṭhirovi. Dále je zde předpovězeno, že po vítězství v této bitvě si bude Yudhiṣṭhira vést stále lépe, neboť byl nejen čestný a zbožný, ale také nanejvýš mravný. Za celý svůj život ani jednou nezalhal.

Je mnoho méně inteligentních lidí, kteří považují Bhagavad-gītu za pouhý rozhovor dvou přátel na bojišti. Taková kniha by však nemohla být posvátným písmem. Někteří mají možná námitky proti tomu, že Kṛṣṇa podněcoval Arjunu k boji, což je obvykle nemorální, ale zde je jasně vyjádřena skutečnost: Bhagavad-gītā je nejvyšším morálním pokynem. Ve třicátém čtvrtém verši deváté kapitoly je uveden nejvyšší princip mravnosti: man-manā bhava mad-bhaktaḥ — je třeba se stát oddaným Kṛṣṇy. A esencí veškerého náboženství je odevzdat se Kṛṣṇovi (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Pokyny Bhagavad-gīty jsou podstatou svrchovaného procesu náboženství a mravnosti. Všechny ostatní cesty mohou očišťovat a vést k tomuto procesu, ale závěrečný pokyn Gīty — odevzdat se Kṛṣṇovi — je vrcholem veškeré mravnosti a náboženství. Takový je závěr osmnácté kapitoly.

Z Bhagavad-gīty vyplývá, že poznat sám sebe filozofickou spekulací a meditací je jedna cesta, ale zcela se odevzdat Kṛṣṇovi je nejvyšší dokonalost. To je podstata učení Bhagavad-gīty. Cesta usměrňujících zásad, daných podle jednotlivých stavů společenského života a náboženských činností, může být důvěrnou cestou poznání, ale i když jsou náboženské obřady důvěrné, meditace a rozvíjení poznání je ještě důvěrnější. A odevzdat se Kṛṣṇovi vykonáváním oddané služby s úplným vědomím Kṛṣṇy je nejdůvěrnější ze všech pokynů. To je esencí osmnácté kapitoly.

Dalším sdělením Bhagavad-gīty je, že skutečnou pravdou je Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Absolutní Pravda je vnímána ve třech aspektech: neosobního Brahmanu, lokalizované Paramātmy a nakonec Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Dokonalým poznáním Absolutní Pravdy je dokonalé poznání Kṛṣṇy, které zahrnuje všechny obory poznání. Kṛṣṇa je transcendentální, neboť vždy setrvává na úrovni své věčné vnitřní energie. Živé bytosti jsou projevem Jeho energie a dělí se do dvou skupin, některé jsou nazývány věčně podmíněné a některé věčně osvobozené. Je jich nesčetně mnoho a jsou neodmyslitelnými částmi Kṛṣṇy. Hmotná energie se projevuje ve dvaceti čtyřech aspektech. Stvoření je v činnosti díky věčnému času a je projeveno a zničeno působením vnější energie. Tento vesmírný svět je vždy opakovaně projeven a neprojeven.

Bhagavad-gītā rozebírá pět základních námětů: Nejvyšší Osobnost Božství, hmotnou přírodu, živé bytosti, věčný čas a činnosti všeho druhu. Vše závisí na Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Všechna pojetí Absolutní Pravdy — neosobní Brahman, lokalizovaná Paramātmā a jakékoliv jiné transcendentální pojetí — jsou zahrnuta v poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. Navenek se může zdát, že Nejvyšší Osobnost Božství, živá bytost, hmotná příroda a čas se od sebe liší, ale ve skutečnosti se od Nejvyššího neliší nic. Nejvyšší se však vždy liší od všeho. Filozofií Pána Caitanyi je nepochopitelná jednota a rozdílnost, a to představuje dokonalé poznání Absolutní Pravdy.

Živá bytost je ve svém původním postavení čistě duchovní — je nepatrnou částečkou Nejvyšší Duše. Pán Kṛṣṇa může být přirovnán ke slunci a živé bytosti ke slunečnímu svitu. Protože živé bytosti představují okrajovou energii Kṛṣṇy, mají sklon být ve styku buď s hmotnou, nebo s duchovní energií. Jinak řečeno — každá živá bytost se nachází mezi dvěma energiemi Pána, a jelikož patří k Jeho vyšší energii, vyznačuje se nepatrnou nezávislostí. Když s ní naloží správně, dostane se pod přímé vedení Kṛṣṇy, a tak dosáhne svého přirozeného stavu na úrovni energie dávající blaženost.