Po diskusi o tom, jak důležitá je bhakti-yoga, se někdo možná zeptá: “A co Vedy?” V této kapitole je vysvětleno, že účelem studia Ved je poznat Kṛṣṇu. Proto každý, kdo má vědomí Kṛṣṇy neboli vykonává oddanou službu, již Vedy zná.

Spletitost hmotného světa je zde přirovnána k banyánu. Pro toho, kdo se věnuje jednání s vidinou jeho plodů, nemá tento banyán konce. Taková osoba jen stále přelézá z jedné větve na druhou. Tento strom představující hmotný svět nikde nekončí a ten, kdo je k němu poután, nemůže být vysvobozen. Védské hymny, které mají umožnit dostat se na vyšší úroveň, jsou listy tohoto stromu. Jeho kořeny směřují nahoru, neboť začínají tam, kde sídlí Brahmā — u planety, která je v tomto vesmíru nejvýše. Ten, kdo je schopen porozumět tomuto neporušitelnému stromu iluze, se může z jeho spleti vyprostit.

Je třeba znát způsob vyproštění. V předchozích kapitolách bylo vysvětleno, že je mnoho procesů, které umožňují se z hmotného zapletení dostat. A až do třinácté kapitoly jsme mohli číst o tom, že oddaná služba Nejvyššímu Pánu je tou nejlepší cestou. Základním principem oddané služby je být odpoután od hmotných činností a poután k transcendentální službě Pánu. Začátek této kapitoly pojednává o způsobu, jak se zbavit připoutanosti k hmotnému světu. Kořen hmotné existence směřuje nahoru. To znamená, že začíná u celkové hmotné substance, u planety, která je ve vesmíru nejvýše. Odtamtud se rozpíná celý vesmír se svými mnoha větvemi, různými planetárními soustavami. Plody jsou výsledky činností živých bytostí — náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a osvobození.

V tomto světě běžné nevídáme strom, jehož větve by směřovaly dolů a kořeny nahoru. Takový strom však existuje. Najdeme ho u vody, kde vidíme, jak se stromy rostoucí na břehu odrážejí na vodní hladině a mají větve dole a kořeny nahoře. Jinými slovy, strom tohoto hmotného světa je pouhým odrazem skutečného stromu duchovního světa. Tento odraz duchovního světa spočívá v touze, tak jako je odraz stromu ve vodě. Touha je příčinou výskytu věcí v tomto hmotném světle, které je odrazem duchovní reality. Ten, kdo se chce z hmotné existence vyprostit, musí tento strom pomocí analytického studia důkladně poznat. Potom může přetnout spojení, které s ním má.

Tento strom je jakožto odraz skutečného stromu jeho přesnou kopií. V duchovním světě je všechno. Impersonalisté pokládají za kořen hmotného stromu Brahman a z tohoto kořene — podle filozofie sāṅkhyi, pochází prakṛti, puruṣa, potom tři guṇy, pět hrubohmotných prvků (pañca-mahā-bhūta), pak deset smyslů (daśendriya), mysl a tak dále. Tímto způsobem rozdělují celý hmotný svět na dvacet čtyři prvků. Je-li Brahman střed všeho projeveného, pak je tento hmotný svět projevem sto osmdesáti stupňů kruhu a zbývajících sto osmdesát stupňů je duchovní svět. Hmotný svět je převráceným odrazem a v duchovním světě tedy musí být stejná různorodost, ale ve své skutečné podobě. Prakṛti je vnější energie Nejvyššího Pána a puruṣa je sám Nejvyšší Pán. To je v Bhagavad-gītě vysvětleno. Jelikož je tento projev hmotný, je dočasný. Odraz není trvalý — někdy je vidět a jindy ne. To, co se odráží, je však věčné. Hmotný odraz skutečného stromu je třeba odstranit. Pokud se o někom říká, že zná Vedy, rozumí se, že ví, jak odstranit připoutanost k tomuto hmotnému světu. Jestliže zná tento proces, je skutečným znalcem Ved. Ten, koho lákají védské návody k obřadům, je přitahován krásnými zelenými listy stromu. Nezná dost dobře smysl Ved. Tím je — jak osobně vyjevuje Osobnost Božství — pokácet tento strom, který je jen odrazem, a dosáhnout skutečného stromu duchovního světa.

Zde pokračuje popis banyánu. Jeho větve se rozpínají do všech stran. V dolní části jsou různé živé bytosti — lidé, koně, krávy, psi, kočky a jiná zvířata. Ty se nacházejí na větvích níže, zatímco výše jsou vyspělejší formy živých bytostí — polobozi, Gandharvové a mnohé další. Tak jako je obyčejný strom vyživován vodou, je tento strom živen třemi kvalitami hmotné přírody. V krajině můžeme vidět, že některé oblasti bývají kvůli nedostatku vody holé a jiné jsou plné zeleně. Podobně se různé druhy života projevují úměrně tomu, do jaké míry kde působí příslušné hmotné kvality.

Výhonky tohoto stromu jsou objekty smyslového vnímání. Rozvojem různých kvalit přírody vyvíjíme různé smysly, jimiž si užíváme rozmanitých smyslových objektů. Konce větví jsou smysly — uši, nos, oči a tak dále — které jsou poutány k vychutnávání smyslových objektů různého druhu. Výhonky jsou zvuk, podoba, dotek a tak dále, tedy smyslové objekty. Postranní kořeny představují druhy připoutanosti a odporu, což jsou produkty různých forem utrpení a smyslového požitku. Uvádí se, že sklony ke zbožnosti a bezbožnosti se vyvíjejí z těchto druhotných kořenů, které rostou do všech stran. Opravdový kořen začíná u Brahmaloky a další jsou v planetárních soustavách lidských bytostí. Poté, co si živá bytost užije výsledků svých zbožných činností na vyšších planetárních soustavách, sestoupí na Zemi a obnoví svou karmu neboli jednání s vidinou jeho plodů, které ji má pozvednout na vyšší úroveň. O této planetě lidí se říká, že je polem činností.

Zde je jasně řečeno, že skutečnou podobu tohoto banyánu nelze v hmotném světě poznat. Jeho kořeny jsou nahoře, a skutečný strom se tedy rozpíná na druhé straně. Když je živá bytost zapletena s jeho hmotnou expanzí, není schopna vidět, jak daleko strom sahá ani kde je jeho počátek. Přesto však musí najít příčinu. “Jsem synem svého otce, můj otec je synem té a té osoby a tak dále,” — tímto hledáním se dostane až k Brahmovi, jehož projevil Garbhodakaśāyī Viṣṇu. Když takto dospěje k Nejvyšší Osobnosti Božství, její bádání končí. Původ tohoto stromu, Nejvyšší Osobnost Božství, je třeba vyhledat prostřednictvím společnosti osob, které Nejvyššího Pána znají. Díky poznání se živá bytost postupně odpoutá od klamného odrazu skutečnosti. Poznáním může přetnout své spojení s ním a spočinout ve skutečném stromě.

Důležité je v této souvislosti slovo asaṅga — připoutanost k smyslovému požitku a k ovládání hmotné přírody je totiž velmi silná. Živá bytost se proto musí naučit odpoutanosti skrze rozhovory o duchovní vědě, založené na autoritativních písmech, a musí naslouchat osobám, které skutečně mají poznání. Díky těmto rozhovorům ve společnosti oddaných dospěje k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství. První, co potom musí udělat, je odevzdat se Mu. Popis onoho místa, ze kterého se po jeho dosažení živá bytost nikdy nevrací k nepravému stromu, jenž je pouhým odrazem, je uveden v těchto verších. Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je původní kořen, z něhož vše přichází. Chce-li někdo získat přízeň této Osobnosti Božství, musí se jen odevzdat, a to je výsledek vykonávání oddané služby nasloucháním, opěvováním a tak dále. Pán je příčinou expanze v podobě hmotného světa. To již sám prohlásil: ahaṁ sarvasya prabhavaḥ — “Já jsem původ všeho.” Z toho plyne, že chce-li se živá bytost vyprostit ze spleti mohutného banyánu hmotného života, musí se odevzdat Kṛṣṇovi. Jakmile to udělá, automaticky se od této hmotné expanze odpoutá.

Zde je názorný popis odevzdání se. Prvním předpokladem je nebýt omámen pýchou. Pro podmíněnou duši je velice obtížné se odevzdat Nejvyššímu, protože je namyšlená a považuje se za pána hmotné přírody. Rozvíjením skutečného poznání by si měla uvědomit, že není jejím pánem; tím je Nejvyšší Osobnost Božství. Odevzdat se může ten, kdo je v první řadě prostý pýchy. Ten, kdo zde v hmotném světě stále očekává nějaké uznání, se Nejvyšší Osobě odevzdat nemůže. Pýcha je následkem iluze: každý do tohoto světa přijde, na krátký čas zůstane a zase z něho odejde, ale přesto si bláhově myslí, že je jeho pánem. Tím všechno komplikuje a má stále potíže. Celý svět se pohybuje pod vlivem této představy — lidé pokládají zemi za majetek lidské společnosti. Rozdělují si půdu s mylnou představou, že jsou jejími majiteli. Tohoto mylného dojmu, že lidská společnost je majitelem světa, se musí zbavit. Jakmile to udělají, osvobodí se od všech nedokonalých svazků vzniklých z náklonnosti k rodině, společnosti a národu. Tato chybná sounáležitost poutá živou bytost k hmotnému světu. Dalším krokem je rozvinout duchovní poznání. Všichni se musí učit, co je skutečně jejich a co ne. A když budou vše správně chápat, oprostí se od veškerých pojetí dvojnosti, jako je štěstí a neštěstí či radost a bolest. Tehdy, s úplným poznáním, se budou moci odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství.

Zde je popsán duchovní svět — sídlo Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, které se nazývá Kṛṣṇaloka neboli Goloka Vṛndāvana. V duchovním nebi není zapotřebí světla slunce či měsíce, ohně nebo elektřiny, neboť všechny planety tam svítí samy. V tomto vesmíru máme jen jednu planetu — Slunce — která je zdrojem světla, ale v duchovním nebi jsou takové všechny. Pronikavý jas těchto planet (které se jmenují Vaikuṇṭhy) je podstatou zářícího nebe zvaného brahmajyoti. Záře ve skutečnosti pochází z Kṛṣṇovy planety, Goloky Vṛndāvany. Část této záře je zahalena mahat-tattvou neboli hmotným světem. Zbývající část — většina onoho zářícího nebe — se skví nesčetně mnoha duchovními planetami, Vaikuṇṭhami, z nichž Goloka Vṛndāvana je hlavní.

Dokud živá bytost přebývá v temném hmotném světě, žije podmíněný život, ale když tento převrácený strom hmotného světa odstraní a dosáhne tím duchovního nebe, je osvobozená. Tehdy již nepřipadá v úvahu, že by se vracela zpátky. V podmíněném životě se považuje za pána hmotného světa, ale v osvobozeném stavu vejde do duchovního království a stane se společníkem Nejvyššího Pána. Tam bude vychutnávat věčnou blaženost, věčný život a úplné poznání.

Tento údaj by měl všechny fascinovat. Měli by toužit dosáhnout onoho věčného světa a dostat se z klamného odrazu reality. Pro toho, kdo na hmotném světě příliš lpí, je přetnutí těchto pout nesmírně těžké. Začne-li však rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, může se postupně odpoutat. Musí se sdružovat s těmi, kdo již vědomí Kṛṣṇy mají — s oddanými. Má vyhledat společnost, která je zasvěcena vědomí Kṛṣṇy, a učit se, jak vykonávat oddanou službu. Tak se lze zbavit pout k hmotnému světu. Nikdo se nestane lhostejným k lákadlům hmotného světa jen tím, že si na sebe vezme šafránový oděv. Je třeba vyvinout připoutanost k oddané službě Pánu. Proto bychom měli vzít velice vážně skutečnost, že oddaná služba, jak byla popsána ve dvanácté kapitole, je jediná cesta ven z této klamné napodobeniny pravého stromu. Ve čtrnácté kapitole je uvedeno, jak jsou nejrůznější procesy znečištěny hmotnou přírodou. Za čistě transcendentální je tam označena jedině oddaná služba.

Velmi důležitá jsou zde slova paramaṁ mama. Každé místo je majetkem Nejvyššího Pána, ale duchovní svět je paramam, v plné míře oplývá šesti druhy bohatství. Kaṭha Upaniṣad (2.2.15) rovněž dokládá, že v duchovním světě není zapotřebí světla slunce, měsíce ani hvězd (na tatra sūryo bhāti na candra-tārakam), neboť celé duchovní nebe osvětluje vnitřní energie Nejvyššího Pána. Tohoto svrchovaného sídla nelze dosáhnout jinak než odevzdáním se.

V tomto verši je zřetelně uvedena totožnost živé bytosti — je věčně dílčí částí Nejvyššího Pána. Není to tak, že by se ve svém podmíněném životě stávala individuální a v osvobozeném stavu s Nejvyšším Pánem splynula. Věčně zůstává Pánovou oddělenou částí. Slovo sanātanaḥ je jednoznačné. Vedy uvádějí, že Nejvyšší Pán se projevuje v nespočetně mnoha expanzích, z nichž prvotní mají název viṣṇu-tattva a druhotné se nazývají živé bytosti. Viṣṇu-tattva značí osobní expanze a živé bytosti jsou expanze oddělené. Prostřednictvím svých osobních expanzí se Pán projevuje v různých podobách, jako Pán Rāma, Nṛsiṁhadeva, Viṣṇumūrti a všechna vládnoucí Božstva na vaikunthských planetách. Oddělené expanze — živé bytosti — jsou věčně služebníky. Osobní expanze Nejvyššího Pána, Jeho individuální podoby s vlastní totožností, existují stále. Stejně tak má svou totožnost i každá z oddělených expanzí, živých bytostí. Ty jsou dílčími částmi Nejvyššího a jako takové mají také malý díl Jeho vlastností, z nichž jednou je nezávislost. Každá živá bytost má jakožto individuální duše svou osobní individualitu a částečnou nezávislost — pokud této nezávislosti zneužije, stává se podmíněnou duší, a pokud s ní nakládá správně, je stále osvobozená. V obou případech je stejně jako Nejvyšší Pán kvalitativně věčná. V osvobozeném stavu je prosta hmotného podmínění a prokazuje transcendentální láskyplnou službu Pánu, zatímco v podmíněném životě je ovládána hmotnými kvalitami přírody a na službu Pánu zapomíná. Výsledkem je, že musí v hmotném světě svádět těžký boj o přežití.

Všechny živé bytosti — nejen lidé, kočky či psi, ale i mocní vládci hmotného světa, jako Brahmā, Śiva a dokonce i Viṣṇu — jsou částmi Nejvyššího Pána. Jsou věčnými, nikoliv dočasnými projevy. Velmi důležité je slovo karṣati (bojovat či usilovně zápasit). Podmíněná duše je spoutána jako v železných okovech. Poutá ji falešné ego a mysl je její hlavní pohon v hmotném bytí. Když je mysl na úrovni kvality dobra, činy jsou dobré; je-li pod vlivem kvality vášně, činy vedou k těžkostem, a je-li pod vlivem kvality nevědomosti, živá bytost poklesne mezi nižší druhy života. Z tohoto verše je nicméně jasné, že podmíněná duše je pokryta hmotným tělem vybaveným myslí a smysly; když dosáhne osvobození, tento hmotný pokryv zanikne a projeví se její příslušné duchovní tělo. V Mādhyandināyana-śruti je tento údaj: sa vā eṣa brahma-niṣṭha idaṁ śarīraṁ martyam atisṛjya brahmābhisampadya brahmaṇā paśyati brahmaṇā śṛṇoti brahmaṇaivedaṁ sarvam anubhavati. Tím je řečeno, že když se živá bytost zbaví hmotného těla a přijde do duchovního světa, obnoví své duchovní tělo, se kterým může vidět tváří v tvář Nejvyššího Pána, Osobnost Božství. Osobně Mu může naslouchat a hovořit s Ním a znát Ho takového, jaký je. Ze smṛti se také dozvídáme, že na duchovních planetách mají všichni těla podobná tělu Nejvyšší Osobnosti Božství (vasanti yatra puruṣāḥ sarve vaikuṇṭha-mūrtayaḥ). Ve stavbě těla není mezi částmi, jimiž jsou živé bytosti, a expanzemi zvanými viṣṇu-mūrti žádný rozdíl. Po osvobození tedy živá bytost dostává milostí Nejvyšší Osobnosti Božství duchovní tělo.

Velmi důležitý je také výraz mamaivāṁśaḥ (dílčí části Nejvyššího Pána). Oddělená část Nejvyššího Pána není jako nějaký hmotný úlomek. Ve druhé kapitole jsme se již dozvěděli, že duši nelze rozsekat na kousky. Tuto částečku si nelze představovat hmotným způsobem. Liší se od hmoty, kterou můžeme rozkouskovat a potom zase spojit dohromady. Taková představa se zde nedá použít, protože v tomto verši je sanskrtské slovo sanātana (věčná). Oddělená část Nejvyššího Pána je tedy věčná. Na začátku druhé kapitoly je rovněž řečeno, že se nachází v každém těle (dehino 'smin yathā dehe). Jakmile je vysvobozena z hmotného těla, získá znovu své původní duchovní tělo v duchovním nebi na některé z duchovních planet a bude si užívat společnosti Nejvyššího Pána. Zde se však konkrétně jedná o to, že živá bytost je s Nejvyšším Pánem jakožto Jeho dílčí část kvalitativně totožná, stejně jako jsou malé kousky zlata také zlato.

Zde je živá bytost popisována slovem īśvara, vládce svého těla. Jestliže si to přeje, může své tělo zaměnit za lepší nebo také přejít na nižší úroveň. Má nepatrnou nezávislost. To, jaká změna její tělo čeká, závisí na ní samotné. Vědomí, které si vytvořila, ji ve chvíli smrti přenese do těla dalšího druhu. Pokud si vytvořila vědomí podobné kočičímu nebo psímu, určitě dostane tělo kočky nebo psa, a pokud soustředila své vědomí na božské vlastnosti, bude mít tělo poloboha. A jestliže má vědomí Kṛṣṇy, dostane se na Kṛṣṇaloku v duchovním světě a bude žít s Kṛṣṇou. Není pravda, že po zničení těla je se vším konec. Individuální duše se převtěluje z jednoho těla do druhého a její nynější tělo a činnosti jsou základem jejího dalšího těla. Podle své karmy dostane jiné tělo, které bude muset v pravý čas znovu opustit. Zde je řečeno, že jemnohmotné tělo, které v sobě nese pojetí budoucího těla, je tím, co zajistí úplné projevení dalšího těla v příštím životě. Toto převtělování z jednoho těla do druhého a existenční zápas po dobu pobytu v určitém těle se nazývá karṣati neboli boj o přežití.

Jinak řečeno — jestliže si živá bytost znečistí vědomí vlastnostmi koček a psů, dostane v příštím životě tělo kočky nebo psa a pak si užívá. Vědomí je původně čisté, stejně jako voda. Když ale vodu smísíme s nějakou barvou, změní se. Podobně se vědomí změní podle styku s hmotnými kvalitami. Pravé vědomí je vědomí Kṛṣṇy. Proto ten, kdo setrvává na úrovni vědomí Kṛṣṇy, žije čistý život. Má-li však někdo vědomí znečištěné určitou hmotnou mentalitou, dostane v příštím životě tomu odpovídající tělo, které nemusí být nutně lidské. Může dostat tělo kočky, psa, prasete, poloboha nebo jedné z mnoha dalších forem života, kterých je celkem 8 400 000.

Velmi důležité je slovo jñāna-cakṣuṣaḥ. Bez poznání nelze chápat, jak živá bytost opouští své nynější tělo, jaký druh těla bude mít v příštím životě, a dokonce ani to, jak žije právě v těle, které má nyní. K tomu je třeba rozsáhlého poznání z Bhagavad-gīty a podobných písem vyslechnutých od pravého duchovního učitele. Ten, kdo se naučil toto vše vidět, je šťastlivec. Každá živá bytost za určitých okolností opouští tělo, za určitých okolností žije a za určitých okolností užívá ovlivněna hmotnou přírodou. Tak je oklamána iluzí smyslového požitku a zakouší různé druhy štěstí a neštěstí. Ti, kdo jsou věčně klamáni chtíčem a touhou, pozbývají veškeré schopnosti chápat, jak mění tělo a jak setrvávají v těle, které dostali. Avšak ti, kdo rozvinuli duchovní poznání, jsou schopni vidět, že duše se liší od těla, že své tělo mění a užívá různými způsoby. Chápou, jak podmíněná živá bytost v této hmotné existenci trpí. Proto osoby vyznačující se velmi rozvinutým vědomím Kṛṣṇy dělají vše, co mohou, aby předaly toto poznání všem lidem. Podmíněný život je plný útrap, a proto by ho měli všichni opustit, být si vědomi Kṛṣṇy a osvobodit se, a tak dosáhnout duchovního světa.

Mnoho transcendentalistů je na cestě duchovní seberealizace, ale ten, kdo na úrovni seberealizace nespočinul, nemůže vidět, jaké změny probíhají v těle živé bytosti. Významné je v této souvislosti slovo yoginaḥ. V dnešní době najdeme mnoho takzvaných yogīnů a takzvaných jógových společností, ale ve věci seberealizace jsou ve skutečnosti slepí. Pouze se odevzdaně věnují jistým gymnastickým cvikům a jsou spokojení, když mají dobře stavěná a zdravá těla. O ničem jiném nevědí. Jsou tu popisováni slovy yatanto 'py akṛtātmānaḥ: i když vyvíjejí úsilí v takzvaném systému yogy, nedosáhli seberealizace. Takoví lidé nemohou pochopit převtělování duše. Jedině ti, kdo se opravdu věnují skutečné yoze a poznali své vlastní já, svět a Nejvyššího Pána — tedy bhakti-yogīni, zaměstnaní čistou oddanou službou na úrovni vědomí Kṛṣṇy — mohou vědět, jak se věci dějí.

Neinteligentní osoby nevědí, jak se co děje. Začátkem spočinutí na úrovni poznání však může být pochopení toho, co Pán líčí v tomto verši. Slunce, měsíc, oheň a elektřinu vidí všichni. Každý by se jednoduše měl snažit pochopit, že záře slunce, měsíce, elektřiny či ohně pochází od Nejvyšší Osobnosti Božství. Toto chápání, které je začátkem vědomí Kṛṣṇy, znamená pro podmíněnou duši v hmotném světě velký pokrok. Živé bytosti jsou svou podstatou nedílné části Nejvyššího Pána a On sám zde naznačuje, jak se mohou vrátit k Bohu, zpátky domů.

Z tohoto verše vyplývá, že slunce osvětluje celý vesmír. Je mnoho vesmírů, sluncí a měsíců, ale v každém vesmíru je jen jedno slunce. Jak je uvedeno v Bhagavad-gītě (10.21), měsíc je jednou z hvězd (nakṣatrāṇām ahaṁ śaśī). Sluneční světlo má svůj původ v duchovní záři Nejvyššího Pána, prostupující duchovním nebem. S východem slunce lidé zahajují své činnosti. Zapalují oheň, na kterém si připravují pokrmy a kterým uvádějí do chodu své továrny a tak dále. Oheň se používá k mnoha věcem. Proto jsou slunce, oheň i měsíční svit živým bytostem tak milé, bez jejich pomoci nemůže nikdo žít. Chápat, že světlo či záře slunce, měsíce a ohně pochází od Nejvyšší Osobnosti Božství, je tedy začátkem vědomí Kṛṣṇy. Měsíční svit vyživuje všechny rostliny a je velmi příjemný. Tak mohou lidé snadno pochopit, že žijí díky milosti Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Bez Jeho milosti by neexistovalo slunce, měsíc ani oheň a bez nich by nikdo nemohl žít. To je několik myšlenek, které by měly v podmíněné duši probudit vědomí Kṛṣṇy.

Z tohoto verše plyne, že planety se vznášejí ve vzduchu jedině díky Pánově energii. Pán vstupuje do každého atomu, každé planety a každého živého organismu. To popisuje Brahma-saṁhitā, kde stojí, že jedna úplná část Nejvyšší Osobnosti Božství — Paramātmā — vstupuje do všech planet, do celého vesmíru, do každého živého organismu a dokonce i do atomu. Díky přítomnosti Paramātmy se vše projevuje tak, jak má. Člověk, v jehož těle je duše, je schopen plavat a udržet se nad vodou, ale mrtvé tělo, které duše opustila, se potopí. Zetlelé tělo samozřejmě také plave, stejně jako tráva a jiné věci, ale tělo právě zemřelého člověka se okamžitě potopí. Podobně se všechny planety vznášejí v prostoru díky přítomnosti svrchované energie Nejvyššího Pána, která je všechny udržuje jako hrst prachu. Prach, který držíme v hrsti, nemůže spadnout, ale jestliže ho vyhodíme do vzduchu, spadne okamžitě. Stejně tak jsou planety, které se vznášejí ve vzduchu, ve skutečnosti sevřeny v dlani vesmírné podoby Nejvyššího Pána. Působením Jeho síly a energie zůstávají všechny pohyblivé i nehybné věci na svých místech. Ve védských hymnech se praví, že slunce svítí a planety se rovnoměrně pohybují díky Nejvyšší Osobnosti Božství. Nebýt Pána, všechny planety by se rozptýlily jako prach ve větru a zanikly. Nejvyšší Osobnost Božství zapříčiňuje i to, že měsíc vyživuje všechny rostliny. Zelenina získává svou lahodnou chuť díky vlivu měsíce. Bez měsíčního svitu by nerostla a neměla žádnou šťávu. Důležité je slovo rasātmakaḥ. Chuť všemu dodává prostřednictvím vlivu měsíce Nejvyšší Pán. Lidská společnost pracuje, žije v pohodlí a užívá si jídla díky tomu, co jí posílá Nejvyšší. Jinak by lidstvo nepřežilo.

Z védské śāstry víme, že v žaludku je oheň, jenž tráví všechno jídlo, které sníme. Když nehoří, nemáme pocit hladu, a když hoří patřičným způsobem, tak hlad dostaneme. Někdy nehoří, jak má, a pak je zapotřebí se léčit. Tento oheň je zástupcem Nejvyšší Osobnosti Božství. Védské mantry (Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad 5.9.1) dokládají, že Nejvyšší Pán či Brahman je v našem žaludku v podobě ohně a tráví všechnu potravu (ayam agnir vaiśvānaro yo 'yam antaḥ puruṣe yenedam annaṁ pacyate). Jelikož pomáhá s trávením veškeré potravy, je zřejmé, že živá bytost není v jedení nezávislá. Kdyby jí Nejvyšší nepomáhal trávit, nemohla by jíst. Pán tedy vytváří a tráví potravu a díky Jeho milosti si užíváme života. Totéž je potvrzeno ve Vedānta-sūtře (1.2.27). Śabdādibhyo 'ntaḥ pratiṣṭhānāc ca — Pán je ve zvuku, v těle, ve vzduchu a jako trávicí síla dokonce i v žaludku. Potrava se dělí na čtyři druhy podle toho, zda se polyká, žvýká, líže nebo saje, a ve všech čtyřech případech je trávicí silou Nejvyšší Pán.

Nejvyšší Pán se v podobě Paramātmy nachází v srdci každé bytosti a na Jeho podnět se začínají odvíjet všechny činnosti. Živá bytost zapomíná vše ze svého minulého života, ale podle pokynů Pána, jenž je svědkem všech jejích činů, začíná jednat způsobem, který odpovídá jejímu dřívějšímu jednání. Dostává potřebné poznání a paměť a také zapomíná na svůj minulý život. Pán je tedy nejen všeprostupující, ale také lokalizovaný ve všech srdcích individuálních bytostí. Každému přiděluje výsledky jeho plodonosného jednání. Je hoden uctívání nejen jakožto neosobní Brahman, Nejvyšší Osobnost Božství a lokalizovaná Paramātmā, ale také jakožto inkarnace v podobě Ved. Vedy ukazují lidem správný směr, aby si každý mohl náležitě uzpůsobit svůj život a vrátit se k Bohu, zpátky domů. Poskytují poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi; a Kṛṣṇa ve své inkarnaci jménem Vyāsadeva sestavil Vedānta-sūtru. Vyāsadevův komentář k Vedānta-sūtře, Śrīmad-Bhāgavatam, umožňuje Vedānta-sūtru náležitě pochopit. Nejvyšší Pán je tak dokonalý, že v zájmu vysvobození podmíněné duše dodává a tráví její potravu, je svědkem jejích činností, poskytuje jí poznání v podobě Ved a coby Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, ji učí Bhagavad-gītu. Je tedy veskrze dobrý a milostivý a podmíněná duše by Ho měla uctívat.

Antaḥ-praviṣṭaḥ śāstā janānām — živá bytost zapomíná na vše ihned poté, co opustí své nynější tělo, ale na podnět Nejvyššího Pána pokračuje ve svém jednání. I když zapomíná, Pán jí dává inteligenci, aby navázala na činnosti tam, kde skončila v minulém životě. Nejvyšší Pán, který se nachází v jejím srdci, však neřídí jen její požitek či utrpení v tomto světě — dává jí také příležitost pochopit Vedy. Pokud má někdo vážný zájem proniknout do védského poznání, Kṛṣṇa ho obdaří potřebnou inteligencí. Proč Pán vykládá védské poznání? Protože každá živá bytost má zapotřebí poznat Kṛṣṇu. Ve védské literatuře je to potvrzeno: yo 'sau sarvair vedair gīyate. Všechny védské spisy, počínaje čtyřmi Vedami, Vedānta-sūtrou, Upaniṣadami a Purāṇami, oslavují Nejvyššího Pána. Lze Ho dosáhnout konáním védských obřadů, hovory o védské filozofii a uctíváním prostřednictvím oddané služby. Poznat Kṛṣṇu je tedy účelem Ved; Vedy poskytují vedení a proces, které nám umožňují Ho poznat. Konečným cílem je Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Vedānta-sūtra (1.1.4) to dokládá slovy tat tu samanvayāt. Všichni mohou dosáhnout dokonalosti ve třech etapách. Když porozumějí védské literatuře, mohou poznat svůj vztah s Nejvyšším Pánem, různé procesy jim umožní vejít s Pánem do styku a nakonec mohou dosáhnout vrcholného cíle, kterým je právě Nejvyšší Osobnost Božství. Tento verš přesně popisuje smysl, způsob poznání a konečný cíl Ved.

Jak již bylo uvedeno, Pán ve své inkarnaci jménem Vyāsadeva sestavil Vedānta-sūtru. Zde Śrī Kṛṣṇa shrnuje její obsah. Říká, že živé bytosti, kterých je nespočetně mnoho, lze rozdělit do dvou skupin — na selhávající a neselhávající. Živé bytosti jsou věčně oddělenými částmi Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud jsou ve styku s hmotným světem, říká se jim jīva-bhūta, a zde použitá sanskrtská slova kṣaraḥ sarvāṇi bhūtāni znamenají, že jsou selhávající. Těm, které jsou však na úrovni jednoty s Nejvyšší Osobností Božství, se říká neselhávající. Jednota neznamená, že nemají žádnou individualitu, ale že mezi nimi a Pánem není nesoulad. Nestaví se proti účelu Pánova stvoření. V duchovním světě samozřejmě nic takového jako stvoření neexistuje, ale jak uvádí Vedānta-sūtra, Nejvyšší Osobnost Božství je původem všech emanací, a v tom smyslu je zde toto pojetí popisováno.

According to the statement of the Supreme Personality of Godhead, Lord Kṛṣṇa, there are two classes of living entities. The Vedas give evidence of this, so there is no doubt about it. The living entities who are struggling in this world with the mind and five senses have their material bodies, which are changing. As long as a living entity is conditioned, his body changes due to contact with matter; matter is changing, so the living entity appears to be changing. But in the spiritual world the body is not made of matter; therefore there is no change. In the material world the living entity undergoes six changes – birth, growth, duration, reproduction, then dwindling and vanishing. These are the changes of the material body. But in the spiritual world the body does not change; there is no old age, there is no birth, there is no death. There all exists in oneness. Kṣaraḥ sarvāṇi bhūtāni: any living entity who has come in contact with matter, beginning from the first created being, Brahmā, down to a small ant, is changing its body; therefore they are all fallible. In the spiritual world, however, they are always liberated in oneness.

Sdělení tohoto verše je velmi pěkně vyjádřeno v Kaṭha Upaniṣadě (2.2.13) a Śvetāśvatara Upaniṣadě (6.13). Je v nich jasně řečeno, že nad nespočetně mnoha živými bytostmi, z nichž některé jsou podmíněné a některé osvobozené, stojí Nejvyšší Osobnost — Paramātmā. Slova Upaniṣad zní: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Vyjadřují, že mezi všemi živými bytostmi, podmíněnými i osvobozenými, je jedna svrchovaná živá bytost, Nejvyšší Osobnost Božství, která je všestranně udržuje a dává jim všechny možnosti k požitku, podle jejich různého jednání. Tato Nejvyšší Osobnost Božství dlí v srdci každého v podobě Paramātmy. Moudrý člověk, který Ji pozná, může dospět k dokonalému klidu a míru; nikomu jinému se to nepodaří.

Nikdo — ani podmíněná, ani osvobozená duše — nemůže předčit Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu. Kṛṣṇa je proto největší ze všech osobností. Je zřejmé, že živé bytosti a Nejvyšší Osobnost Božství jsou individuální osoby. Liší se tím, že živé bytosti — ať v podmíněném nebo v osvobozeném stavu — nemohou po kvantitativní stránce překonat nepochopitelné energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Je chybou si myslet, že Nejvyšší Pán a živé bytosti jsou na stejné úrovni či po všech stránkách rovnocenní. Vždy se liší vyšším a nižším postavením. Slovo uttama je velmi důležité — Nejvyšší Osobnost Božství nemůže nikdo překonat.

Slovo loke znamená “v písmech pauruṣa āgama (neboli smṛti)”. Ve slovníku Nirukti stojí: lokyate vedārtho 'nena — “Písma zvaná smṛti vysvětlují smysl Ved.”

Nejvyššího Pána v Jeho lokalizovaném aspektu Paramātmy popisují i samotné Vedy (Chāndogya Upaniṣad 8.12.3): tāvad eṣa samprasādo 'smāc charīrāt samutthāya paraṁ jyoti-rūpaṁ sampadya svena rūpeṇābhiniṣpadyate sa uttamaḥ puruṣaḥ — “Nadduše opouštějící tělo vstoupí do neosobní brahmajyoti a poté setrvá ve své podobě a zachová si svou duchovní totožnost. Tato svrchovaná bytost je nazývána Nejvyšší Osobností.” To znamená, že Nejvyšší Osobnost vydává a šíří duchovní záři, která je původním světlem. Nejvyšší Osobnost má také lokalizovaný aspekt. Když přichází v podobě inkarnace jménem Vyāsadeva, jako syn Satyavatī a Parāśary, rozšiřuje védské poznání.

O základním postavení živých bytostí a Nejvyšší Absolutní Pravdy existuje mnoho filozofických spekulací. V tomto verši však Svrchovaný Pán Kṛṣṇa vyjasňuje, že každý, kdo Ho zná jako Nejvyšší Osobu, zná vše. Ti, kdo mají nedokonalé poznání, mohou o Absolutní Pravdě spekulovat donekonečna. Avšak ten, jehož poznání je dokonalé, nemarní cenný čas a přímo se věnuje rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, oddané službě Nejvyššímu Pánu. Tato skutečnost je zdůrazňována v celé Bhagavad-gītě, na každém kroku. Přesto mnoho tvrdohlavých autorů komentářů k této knize pokládá Nejvyšší Absolutní Pravdu a živé bytosti za jedno a totéž.

Védské poznání se nazývá śruti, což znamená, že se získává nasloucháním. Poselství Ved je třeba přijmout od autorit — od Kṛṣṇy či Jeho zástupců. Zde Kṛṣṇa vše jasně odlišuje; a to má být zdroj našeho naslouchání. Nestačí naslouchat tak, jak naslouchají prasata — musíme být schopni přijímat poznání od autorit. Nikdo nemá jen akademicky spekulovat. Je třeba pokorně vyslechnout z Bhagavad-gīty, že živé bytosti jsou vždy v podřízeném postavení vůči Nejvyšší Osobnosti Božství. Každý, kdo je schopen to pochopit, zná podle Nejvyšší Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy, smysl Ved; nikdo jiný jej nemůže znát.

Velice důležité slovo je bhajati. Na mnoha místech se ho používá v souvislosti se službou Nejvyššímu Pánu. Pokud je někdo zaměstnaný oddanou službou Pánu — je si plně vědom Kṛṣṇy — znamená to, že pronikl do veškerého védského poznání. Ve vaišnavské parampaře bylo řečeno, že ten, kdo prokazuje oddanou službu Kṛṣṇovi, nemá zapotřebí praktikovat žádnou jinou duchovní metodu k poznání Nejvyšší Absolutní Pravdy. Jelikož se věnuje oddané službě Pánu, již dospěl k podstatě. Má za sebou všechny procesy předcházející poznání. Pokud však někdo poté, co spekuloval statisíce životů, nedospěje k tomu, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství a že je nutné se Mu odevzdat, byla veškerá jeho spekulace trvající tolik let a zrození zbytečnou ztrátou času.

Nejvyšší Osobnost Božství nyní vyjasňuje, že toto je podstatou všech zjevených písem. A všichni by to měli pochopit tak, jak to Pán podává. Tím získají inteligenci a dosáhnou dokonalosti v transcendentálním poznání. Jinými slovy, pochopením této filozofie Nejvyšší Osobnosti Božství a transcendentální službou Pánu se může každý zbavit veškerého znečištění, kterým se vyznačují kvality hmotné přírody. Oddaná služba je proces duchovního chápání. Tam, kde je oddaná služba, nemůže být zároveň hmotné znečištění. Oddaná služba Pánu a samotný Pán jsou jedno a totéž, neboť jsou duchovní; oddaná služba probíhá ve sféře vnitřní energie Nejvyššího Pána. Je řečeno, že Pán je slunce a nevědomost je tma. Tma nemůže být tam, kde je slunce. Kdykoliv se tedy někde vykonává oddaná služba pod náležitým vedením pravého duchovního učitele, nepřipadá tam v úvahu nevědomost.

Každý musí začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a zaměstnat se oddanou službou, aby získal inteligenci a očistil se. Dokud osoba nedospěje do tohoto postavení, kdy zná Kṛṣṇu a prokazuje Mu oddanou službu, není dokonale inteligentní; bez ohledu na to, jak inteligentní může připadat obyčejným lidem.

Důležité je, že Kṛṣṇa Arjunu nazývá anagha, neposkvrněný. Toto slovo vyjadřuje, že živá bytost stěží může poznat Kṛṣṇu, když není prostá všech reakcí za hříchy. Aby Ho mohla poznat, musí být prostá všeho znečištění, všeho hříšného jednání. Oddaná služba je ale tak čistá a mocná, že jakmile ji někdo vykonává, přichází na úroveň nezatíženou hříchy.

Při vykonávání oddané služby ve společnosti čistých oddaných s dokonalým vědomím Kṛṣṇy existují určité věci, které je třeba překonat. Nejdůležitější je překonat slabost srdce. První poklesnutí je způsobeno touhou ovládat hmotnou přírodu — tak živá bytost zanechává transcendentální láskyplné služby Nejvyššímu Pánu. Druhou slabostí srdce je, že s tím, jak živá bytost více tíhne k ovládání hmotné přírody, ulpívá na hmotě a vlastnictví hmotných věcí. Problémy hmotné existence jsou následkem těchto slabostí srdce. Prvních pět veršů této kapitoly líčí způsob, jak se slabostí srdce zbavit, a tématem zbývajících veršů — od šestého po závěrečný — je puruṣottama-yoga.