Parāśara Muni vysvětluje význam slova Bhagavān takto: Ten, kdo v plné míře vlastní bohatství šesti druhů — veškerou sílu, slávu, jmění, poznání, krásu a odříkání — je Bhagavān neboli Osobnost Božství, Nejvyšší Pán. Když byl Kṛṣṇa na Zemi, projevil všech šest aspektů bohatství; proto všichni velcí mudrci jako Parāśara Muni uznali, že je Nejvyšší Osobností Božství. Nyní Kṛṣṇa zasvěcuje Arjunu do důvěrnějšího poznání, které se týká Jeho bohatství a činností. Počínaje sedmou kapitolou dosud popsal své různé energie a jejich působení a teď Arjunovi popíše konkrétní podoby svého bohatství. V předchozí kapitole jasně charakterizoval své různé energie, aby nastolil oddanost založenou na pevném přesvědčení. Nyní dále líčí Arjunovi své projevy a bohatství různých druhů.

Čím více živá bytost poslouchá o Nejvyšším, tím více se utvrzuje v oddané službě. Všichni by měli neustále naslouchat o Pánu ve společnosti oddaných; to pozvedne jejich oddanou službu na vyšší úroveň. K rozhovorům ve společnosti oddaných mají přístup jedině ti, kdo skutečně touží být si vědomi Kṛṣṇy. Pán jasně říká Arjunovi, že takový rozhovor probíhá v jeho prospěch díky tomu, že je Mu Arjuna velmi drahý.

Jak je uvedeno v Brahma-saṁhitě, Śrī Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán. Nikdo Ho nepřevyšuje; je příčinou všech příčin. Zde sám prohlašuje, že je příčinou existence všech polobohů a velkých mudrců. Ani ti Mu ovšem nemohou porozumět — Jeho jménu ani Jeho osobnosti. V jakém postavení jsou potom takzvaní učenci nepatrné planety Země? Nikdo nemůže pochopit, proč na ni tento Nejvyšší Pán přichází v podobě obyčejné lidské bytosti a vyjevuje tak úžasné, neobyčejné činnosti. Proto je třeba vědět, že učenost není k poznání Kṛṣṇy nezbytná. Dokonce i polobozi a velcí mudrci se snaží Kṛṣṇovi porozumět myšlenkovou spekulací a nikdy se jim to nezdaří. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je také jasně řečeno, že ani velcí polobozi nejsou schopni poznat Nejvyšší Osobnost Božství; mohou spekulovat tak dalece, jak jim to dovolí jejich nedokonalé smysly, a dospět pouze k opačnému, neosobnímu závěru. Dostanou se jen k něčemu, co není projeveno třemi kvalitami hmotné přírody, myšlenkovou spekulací si mohou něco představovat, ale tímto pošetilým spekulováním není možné Kṛṣṇovi porozumět.

Těm, kteří chtějí poznat Absolutní Pravdu, tu Pán nepřímo říká: “Jsem zde ve své podobě Nejvyšší Osobnosti Božství. Já jsem Svrchovaný.” Toto by měl vědět každý. I když někdo nemůže porozumět nepochopitelnému Pánu, který je osobně přítomný, Pán existuje. K tomu, abychom poznali Kṛṣṇu, který je věčný a oplývá blažeností a poznáním, stačí studovat Jeho slova zaznamenaná v Bhagavad-gītě a Śrīmad-Bhāgavatamu. Ti, kdo jsou pod vlivem nižší energie Pána, mohou dospět k pojetí Boha jako nějaké vládnoucí síly nebo neosobního Brahmanu, ale Osobnost Božství může vnímat jen ten, kdo je v transcendentálním postavení.

Jelikož většina lidí nechápe, kdo Kṛṣṇa skutečně je, sám z bezpříčinné milosti sestupuje, aby takovým spekulantům projevil přízeň. Oni si však bez ohledu na neobyčejné činnosti Nejvyššího Pána myslí, že Nejvyšším je neosobní Brahman. To je důsledek jejich znečištění hmotnou energií. Pouze oddaní, osoby plně odevzdané Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, mohou Jeho milostí vědět, že Nejvyšší je Kṛṣṇa. Pánovi oddaní se nezatěžují s Brahmanem, neosobním pojetím Boha; s úplnou vírou a oddaností se okamžitě odevzdávají Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi a díky Jeho bezpříčinné milosti Ho poznají. Nikdo jiný Ho poznat nemůže. I velcí mudrci se tedy shodují: Co je ātmā, co je Nejvyšší? Je to ten, jehož musíme uctívat.

V třetí sloce sedmé kapitoly je uvedeno: manuṣyāṇāṁ sahasreṣu kaścid yatati siddhaye — ti, kdo usilují o dosažení úrovně duchovního vnímání, nejsou obyčejní lidé. Převyšují mnoho miliónů obyčejných lidí, kteří o duchovní realizaci nic nevědí. Avšak z těch osob, jež se skutečně snaží pochopit své duchovní postavení, je nejúspěšnější duchovně realizovanou osobou ta, která poznala, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, nezrozený vlastník všeho. Jedině na této úrovni úplného porozumění Kṛṣṇově svrchované pozici může být živá bytost osvobozena od všech následků hříšných činů.

Pán je zde nazván aja (nezrozený), ale v Jeho případě se jedná o něco jiného než u živých bytostí, které jsou popisovány jako aja ve druhé kapitole. Nejvyšší se liší od živých bytostí, které se rodí a umírají následkem ulpívání na hmotě. Podmíněné duše mění svá těla, ale Jeho tělo je neměnné. Pán se nerodí ani tehdy, když přichází do hmotného světa; proto je ve čtvrté kapitole řečeno, že díky své vnitřní energii nepodléhá vlivu nižší, hmotné přírody, a zůstává vždy na úrovni vyšší energie.

Slova vetti loka-maheśvaram vyjadřují nutnost vědět, že Pán Kṛṣṇa je svrchovaný vlastník planetárních soustav tohoto vesmíru. Existoval před stvořením a od svého stvoření se liší. Všichni polobozi byli stvořeni v tomto hmotném světě, ale o Kṛṣṇovi je řečeno, že není stvořen — proto se liší i od tak mocných polobohů, jakými jsou Brahmā a Śiva. A jelikož je stvořitelem Brahmy, Śivy a všech ostatních, je Nejvyšší Osobou vládnoucí všem planetám.

Śrī Kṛṣṇa se tedy liší od všeho stvořeného a každý, kdo Ho takto pozná, bude ihned osvobozen od všech reakcí za hříšné jednání. Živá bytost může znát Nejvyššího Pána jen tehdy, když je oproštěná od všech hříšných činností. A Bhagavad-gītā uvádí, že poznat Ho nelze jinak než oddanou službou.

Nesmíme se snažit chápat Kṛṣṇu jako lidskou bytost. Jak bylo uvedeno dříve, jedině hlupák Ho může považovat za člověka. Totéž je zde vyjádřeno znovu, jiným způsobem. Ten, kdo není hloupý, ale naopak natolik inteligentní, že dokáže pochopit přirozené postavení Boha, je vždy prostý všech hříchů a jejich následků.

Jak může být Kṛṣṇa nezrozený, když se o Něm ví, že je synem Devakī? To je rovněž vysvětleno, ve Śrīmad-Bhāgavatamu: Kṛṣṇa se nenarodil jako obyčejné dítě. Projevil se před Devakī a Vasudevou ve své původní podobě a pak se změnil v děťátko.

Vše, co je vykonáno pod vedením Kṛṣṇy, je transcendentální. Nemůže to být znečištěné hmotnými reakcemi, které mohou být příznivé nebo nepříznivé. Pojetí, že v hmotném světě jsou příznivé a nepříznivé věci, je v podstatě výplod mysli — zde není příznivé nic. Vše je nepříznivé, neboť nepříznivá je již samotná hmotná příroda. To, že je něco příznivé, si pouze představujeme. Skutečně příznivé mohou být pouze činnosti spojené s vědomím Kṛṣṇy, prováděné s úplnou oddaností a zaměstnaností ve službě. Jestliže tedy chceme, aby naše činnosti byly příznivé, měli bychom jednat pod vedením Nejvyššího Pána. Takové vedení poskytují autoritativní písma, jako je Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītā, nebo pravý duchovní učitel. Ten je Pánovým zástupcem, a jím poskytované vedení je proto vedením, které poskytuje Pán. Duchovní učitel, světci a písma ukazují stejnou cestu. Pokyny z těchto tří zdrojů si navzájem neodporují. Vše, co je vykonáno pod takovým vedením, je prosté reakcí přicházejících za zbožné nebo bezbožné činy patřící k tomuto hmotnému světu. Transcendentální postoj oddaného při jeho činnostech je skutečným postojem zříkání se. To se nazývá sannyās. V prvním verši šesté kapitoly je uvedeno, že ten, kdo jedná z povinnosti — proto, že mu takové jednání uložil Nejvyšší Pán — a nehledá útočiště v plodech svých činností (anāśritaḥ karma-phalam), je tím, kdo se opravdu zříká. Každý, kdo jedná pod vedením Nejvyššího Pána, je skutečný sannyāsī či yogī; nikoliv ten, kdo se tak pouze obléká.

Všechny takovéto stavy živých bytostí — ať už dobré nebo špatné — stvořil Kṛṣṇa a zde jsou uvedeny.

Inteligence je schopnost analyzovat vše ve správném světle, a poznání znamená chápat, co je duše a co hmota. Obyčejné univerzitní poznání se týká pouze hmoty a to se zde za poznání neuznává. Mít poznání znamená znát rozdíl mezi duší a hmotou. V moderním vzdělávání chybí poznatky o duši — věnuje se tam pozornost pouze hmotným prvkům a potřebám těla. Akademické poznání je proto neúplné.

Oproštění od pochyb a klamu (asammoha) může dosáhnout ten, kdo není nerozhodný a chápe transcendentální filozofii. Jedná pomalu ale jistě — to naznačuje, že bude prostý zmatenosti. Nic se nemá přijímat slepě; vše musíme nejprve pozorně zvážit. Je třeba se učit toleranci a odpouštění (kṣamā) — měli bychom být snášenliví a promíjet zanedbatelné přestupky druhých. Věrnost pravdě (satyam) znamená, že fakta se mají předkládat, jak jsou — bez překrucování, ku prospěchu ostatních. Společenská pravidla učí, že pravda se má říkat jedině tehdy, když je druhým příjemná. To však není věrnost pravdě. Pravdu je třeba říkat nepokrytě, aby druzí pochopili pravý stav věcí. Pokud někdo krade a lidé jsou varováni, že je zloděj, je to pravda. I když je někdy nepříjemná, není správné ji zamlčovat. Věrnost pravdě znamená předkládat fakta tak, jak jsou, druhým ku prospěchu.

Ovládáním smyslů (damaḥ) se rozumí, že se nemají používat k nadbytečnému osobnímu požitku. Není zakázáno uspokojovat jejich skutečné potřeby, ale smyslový požitek, který není nutný, škodí duchovnímu pokroku. Proto se smysly nemají používat zbytečně. Stejně tak je třeba nenechávat mysl, aby se zabývala zbytečnými myšlenkami. Toto ovládání se nazývá śama. Není správné trávit čas přemýšlením, jak vydělat peníze. Tím se zneužívá schopnost myslet. Mysl se má používat k pochopení toho, co je hlavní potřebou lidských bytostí, a to má být autoritativně předloženo. Schopnost myslet je třeba rozvíjet ve styku s osobami, které jsou autoritami na učení písem, se světci a duchovními učiteli. Radost či štěstí (sukham) spočívá v tom, co je příznivé rozvoji duchovního poznání, vědomí Kṛṣṇy. A bolest či neštěstí (duḥkham) spočívá v tom, co je nepříznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Vše příznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy je třeba přijmout a vše nepříznivé odmítnout.

Zrození (bhava) se vztahuje k tělu. Duše se nerodí ani neumírá — to jsme si vyjasnili na začátku Bhagavad-gīty; zrození a smrt se týkají vtělení živé bytosti v hmotném světě. Strach (bhayam) spočívá ve starostech o budoucnost. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, strach nemá, protože jeho jednání mu zaručuje návrat do duchovního nebe — zpátky domů, zpátky k Bohu. Čeká ho tedy slibná budoucnost. Jiní však svou budoucnost neznají. Nevědí nic o příštím životě; neustále je tedy svírá úzkost. Nejlepším způsobem, jak se zbavit úzkosti, je poznat Kṛṣṇu a mít vždy vědomí Kṛṣṇy. Tak budeme prosti veškerého strachu. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.37) stojí: bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt — příčinou strachu je naše pohrouženost do matoucí energie. Ti, kdo jsou od vlivu matoucí energie osvobozeni, přesvědčeni o tom, že nejsou hmotným tělem, nýbrž duchovními částmi Nejvyššího, a zaměstnávají se proto transcendentální službou Jemu, se však nemají čeho bát. Jejich budoucnost je příznivá. Strach je příznačný pro ty, kdo si nejsou vědomi Kṛṣṇy, a naopak jedině ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, je strachu zbaven (abhayam).

Nenásilí (ahiṁsā) znamená nedělat nic, co by způsobilo druhým utrpení či zmatenost. Hmotné činnosti propagované tolika politiky, sociology, filantropy a podobnými lidmi nepřinášejí příliš dobré výsledky, protože těmto lidem chybí transcendentální pohled; nevědí, co lidské společnosti skutečně přináší prospěch. Ahiṁsou se rozumí, že se lidem má dostávat takové výchovy, aby mohli dokonale použít svého lidského těla, které má sloužit zájmu duchovní realizace. Všechna hnutí a úřady, které nepomáhají dosáhnout tohoto cíle, se tedy dopouštějí násilí. Nenásilí je to, co lidi přibližuje k budoucímu duchovnímu štěstí.

Vyrovnanost (samatā) je stav, kdy je živá bytost prostá ulpívání a odporu. Být příliš připoutaný nebo příliš odpoutaný není nejlepší. K hmotnému světu se je třeba stavět jak bez připoutanosti, tak bez averze. Je třeba přijmout to, co je příznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy, a zavrhnout to, co je nepříznivé. To se nazývá samatā, vyrovnanost. Ten, kdo si je Kṛṣṇy stále vědom, nemá, co by zavrhoval nebo přijímal z jiných důvodů, než z hlediska užitečnosti pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy.

Spokojenost (tuṣṭi) znamená neusilovat zbytečnými činnostmi o získávání stále více hmotných statků. Každý by se měl spokojit s tím, co dostává milostí Nejvyššího Pána — to je skutečná spokojenost. Tapas značí askezi a ve Vedách je v tomto ohledu mnoho usměrňujících pravidel, například to, že člověk má vstávat brzy ráno a poté se vykoupat. Někdy je velmi těžké brzy ráno vstávat, ale veškeré takto dobrovolně snášené nepohodlí je prospěšné a nazývá se askeze. Dále je stanoveno se některé dny v měsíci postit. Člověk možná netíhne k zachovávání těchto půstů, ale na základě svého odhodlání dosahovat pokroku ve vědeckém rozvoji vědomí Kṛṣṇy by se měl rozhodnout doporučené nepohodlí snášet. Neměl by se však postit tehdy, když je to zbytečné či v rozporu s védskými pokyny. Nikdo se nemá postit z politických důvodů. Bhagavad-gītā učí, že takový půst patří ke kvalitě nevědomosti, a cokoliv se dělá pod vlivem nevědomosti nebo vášně, nevede k duchovnímu pokroku. Zato vše, co je vykonáno na úrovni kvality dobra, živou bytost pozvedne, a půst podle védských pokynů ji obohacuje duchovním poznáním.

Co se týče dobročinnosti (dāna), člověk má věnovat polovinu svého výdělku na nějakou dobrou věc. Co je taková správná věc? Cokoliv, co je spojené s vědomím Kṛṣṇy. To je nejen dobrá, ale ta nejlepší věc. Jelikož je dobrý Kṛṣṇa, jsou dobré i věci s Ním spojené. Milodary se proto mají dávat těm, kdo jednají vědomi si Kṛṣṇy. Ve védské literatuře je stanoveno dávat milodary brāhmaṇům. To se dodnes dělá, i když bohužel ne příliš přesně podle védských pokynů. Proč je třeba dávat milodary brāhmaṇům? Protože se věnují rozvíjení vyššího, duchovního poznání. Brāhmaṇa má celý svůj život zasvětit poznávání Brahmanu. Brahma jānātīti brāhmaṇaḥ — ten, kdo zná Brahman, je nazýván brāhmaṇa. Milodary se tedy věnují brāhmaṇům, jelikož jsou neustále zaměstnáni vyšší, duchovní službou a nemají čas si vydělávat na živobytí. Vedy rovněž uvádějí, že milodary má dostávat také sannyāsī — ten, kdo přijal stav odříkání. Sannyāsīni nechodí žebrat od domu k domu kvůli penězům. Navštěvují hospodáře proto, aby je probudili z nevědomosti. Hospodáři se věnují rodinným záležitostem a zapomínají na skutečný smysl života, probudit své vědomí Kṛṣṇy — a proto je starostí sannyāsīnů chodit k nim jako žebrající a k vědomí Kṛṣṇy je povzbuzovat. Ve Vedách stojí, že člověk má procitnout a dosáhnout toho, co se od něho v lidské podobě očekává. Sannyāsīni rozdávají toto poznání i předepsanou metodu, a proto se mají milodary dávat jim, brāhmaṇům a na jakoukoliv další správnou věc; ne ve prospěch nejrůznějších vrtochů.

Slávu (yaśas) je třeba chápat podle definice Pána Caitanyi — ten řekl, že člověk je slavný tehdy, když je o něm známo, že je velký oddaný. Tak vypadá skutečná sláva. Pokud někdo dosáhl velkého pokroku v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy a je to o něm známo, je doopravdy slavný. Ten, kdo takto slavný není, je naopak neblaze proslulý.

Všechny tyto rysy jsou projeveny v celém vesmíru, v lidské společnosti a ve společnosti polobohů. Na jiných planetách je mnoho lidských forem života a tyto aspekty lze najít i tam. Všechny je vytváří Kṛṣṇa, ale každý, kdo usiluje o pokrok v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, je vyvíjí sám ve svém nitru. Ten, kdo prokazuje oddanou službu Nejvyššímu Pánu, vyvíjí Jeho řízením všechny dobré vlastnosti.

Kṛṣṇa je původem všeho — dobrého i špatného. V tomto hmotném světě se nemůže samo projevit něco, co by nebylo u Kṛṣṇy. To je skutečné poznání — i když víme, že věci mají různou hodnotu a funkci, měli bychom si uvědomit, že vše pochází od Kṛṣṇy, Nejvyššího Pána.

Pán uvádí genealogický nástin obyvatelstva vesmíru. Brahmā je původní bytostí narozenou z energie Nejvyššího Pána, známého pod jménem Hiraṇyagarbha. Od Brahmy pochází sedm velkých mudrců a ještě před nimi z něho vzešli čtyři další velcí mudrci — Sanaka, Sananda, Sanātana a Sanat-kumāra — jakož i Manuové, jichž je čtrnáct. Těchto dvacet pět velkých osobností je praotci živých bytostí v celém vesmíru. V něm se nachází nespočetně mnoho planet, přičemž každou obývají v hojném počtu bytosti různých druhů. Ty všechny pocházejí od těchto dvaceti pěti praotců. Než Brahmā milostí Kṛṣṇy pochopil, jak má tvořit, podstoupil askezi trvající tisíc let polobohů. Potom z něho vzešli Sanaka, Sananda, Sanātana a Sanat-kumāra, poté Rudra a po nich sedm mudrců. Tímto způsobem se všichni brāhmaṇové a kṣatriyové rodili z energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Brahmā je nazývaný Pitāmaha, praotec, a Kṛṣṇa je známý pod jménem Prapitāmaha, praotcův otec. To je uvedeno ve třicátém devátém verši jedenácté kapitoly Bhagavad-gīty.

Vrcholem duchovní dokonalosti je poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Dokud není živá bytost pevně přesvědčena o různých podobách bohatství Nejvyššího Pána, nemůže se věnovat oddané službě. Lidé obvykle vědí, že Bůh je velký, ale nevědí o Jeho velikosti nic bližšího. Zde jsou uvedeny podrobnosti. Ten, kdo opravdu ví, jak je Bůh velký, se přirozeně stane odevzdanou duší a prokazuje Mu oddanou službu. Když skutečně zná bohatství Nejvyššího, nemá jinou volbu než se Mu odevzdat. Tohoto poznání, které se zakládá na faktech, lze nabýt z popisů uvedených v Śrīmad-Bhāgavatamu, Bhagavad-gītě a podobných písmech.

O správu tohoto vesmíru se stará mnoho polobohů, kteří žijí na různých planetách, a nejpřednějšími z nich jsou Pán Brahmā, Pán Śiva, čtyři vznešení Kumārové a další praotcové. Obyvatelstvo vesmíru má mnoho těchto prapředků a ti mají svůj původ v Nejvyšším Pánu Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je původním praotcem všech praotců.

Zde byly uvedeny některé podoby bohatství Svrchovaného Pána. Když je živá bytost skutečně přesvědčena, že Kṛṣṇa má takové bohatství, přijímá Ho s velkou vírou a bez jediné pochyby za Nejvyššího a prokazuje Mu oddanou službu. Toto podrobné poznání je nutné ke zvýšení našeho zájmu o láskyplnou oddanou službu Pánu. Neměli bychom opomínat úplné porozumění tomu, jak je Kṛṣṇa velký, protože díky němu budeme schopni neochvějného vykonávání upřímné oddané služby.

Učenec, který důkladně prostudoval Vedy a nabyl poznání od autorit, jako je Pán Caitanya, a který ví, jak toto učení upotřebit, chápe, že Kṛṣṇa je původem všeho v hmotném i v duchovním světě. Jelikož tuto skutečnost dobře zná, jeho oddaná služba Nejvyššímu Pánu je neochvějná. Z jeho cesty ho nemohou svést ani hlupáci, ani sebevětší množství nesmyslných komentářů. Mezi všemi védskými spisy vládne soulad v tom, že Kṛṣṇa je původcem Brahmy, Śivy a všech ostatních polobohů. V Atharva Vedě (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.24) stojí: yo brahmāṇaṁ vidadhāti pūrvaṁ yo vai vedāṁś ca gāpayati sma kṛṣṇaḥ — “Byl to Kṛṣṇa, kdo na počátku zasvětil Brahmu do védského poznání a kdo toto poznání rozšířil.” A dále se uvádí: atha puruṣo ha vai nārāyaṇo 'kāmayata prajāḥ sṛjeyeti — “Tehdy Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost, zatoužil stvořit živé bytosti.” (Nārāyaṇa Upaniṣad 1) Totéž písmo pokračuje: nārāyaṇād brahmā jāyate, nārāyaṇād prajāpatiḥ prajāyate, nārāyaṇād indro jāyate, nārāyaṇād aṣṭau vasavo jāyante, nārāyaṇād ekādaśa rudrā jāyante, nārāyaṇād dvādaśādityāḥ — “Nārāyaṇa je původem Brahmy a v Nārāyaṇovi mají svůj původ také praotcové. Nārāyaṇa je rovněž příčinou zrození Indry, vzešlo z Něho i osm Vasuů, jedenáct Rudrů a dvanáct Ādityů.” Tento Nārāyaṇa je expanzí Kṛṣṇy.

V téže Vedě také stojí: brahmaṇyo devakī-putraḥ — “Nejvyšší Osobnost je Kṛṣṇa, syn Devakī.” (Nārāyaṇa Upaniṣad 4) Dále je řečeno: eko vai nārāyaṇa āsīn na brahmā na īśano nāpo nāgni-samau neme dyāv-āpṛthivī na nakṣatrāṇi na sūryaḥ — “Na počátku stvoření tu byl pouze Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost. Brahmā, Śiva, voda, oheň, měsíc, hvězdy na nebi ani slunce neexistovali.” (Mahā Upaniṣad 1) V témže písmu rovněž stojí, že Pán Śiva má svůj původ v Nejvyšším Pánu. Vedy uvádějí, že Nejvyšší Pán, stvořitel Brahmy a Śivy, je tím, kdo má být uctíván.

V Mokṣa-dharmě Kṛṣṇa říká:

“Praotce, Śivu a další jsem stvořil Já, ale oni to nevědí, protože jsou oklamáni Mou matoucí energií.” Ve Varāha Purāṇě je řečeno:

“Nārāyaṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Z Něho vzešel Brahmā, ze kterého vzešel Śiva.”

Pán Kṛṣṇa je zdrojem veškerého tvoření a je nazýván pravou příčinou všeho. Sám říká: “Všechno pochází ze Mě, a proto jsem původním zdrojem veškerého projevu. Vše se nachází pode Mnou; nikdo není výše než Já.” Neexistuje žádný jiný svrchovaný vládce než Kṛṣṇa. Ten, kdo takto Kṛṣṇu zná prostřednictvím pravého duchovního učitele a zná i náležité odkazy z védské literatury, věnuje veškerou svou energii rozvíjení vědomí Kṛṣṇy a stává se skutečně učeným člověkem. Všichni ostatní, kteří Kṛṣṇu patřičně neznají, nejsou ve srovnání s ním nic jiného než hlupáci. Jedině hlupáci mohou považovat Kṛṣṇu za obyčejného člověka. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, se jimi nemá nechat zmást; měl by si dát pozor na všechny neautorizované komentáře a výklady Bhagavad-gīty a s rozhodností neochvějně rozvíjet vědomí Kṛṣṇy.

V tomto verši jsou konkrétně uvedeny charakteristické vlastnosti čistých oddaných. Takoví oddaní se plně věnují transcendentální láskyplné službě Pánu. Jejich mysl nemůže nic odvést od lotosových nohou Kṛṣṇy a jejich rozmluvy se týkají výhradně transcendentálních námětů. Oddaní Nejvyššího Pána dvacet čtyři hodin denně opěvují Jeho vlastnosti a zábavy. Jejich srdce a duše jsou neustále plné Kṛṣṇy a mají zalíbení v rozmluvách, které o Něm vedou s ostatními oddanými.

V začátcích oddané služby všichni vychutnávají transcendentální radost ze služby samotné a na pokročilém stupni již setrvávají na úrovni lásky k Bohu, v transcendentálním postavení, a mohou se těšit z nejvyšší dokonalosti, kterou Pán projevuje ve svém sídle. Po různých planetách vesmíru putuje bezpočet živých bytostí a z nich jen několik má to štěstí, že se setká s čistým oddaným a dostane příležitost poznat oddanou službu. Pán Caitanya přirovnává transcendentální oddanou službu k semínku — když je zaseto do srdce živé bytosti a ta potom stále poslouchá a zpívá Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, semínko vzejde, tak jako vzejde semínko stromu, které se náležitě zalévá. Duchovní rostlinka oddané služby roste a roste, až proroste obalem hmotného vesmíru a ocitne se v záři brahmajyoti v duchovním nebi. Tam roste dále, až dosáhne Kṛṣṇovy svrchované planety, která je v duchovním nebi nejvýše a jmenuje se Goloka Vṛndāvana. Nakonec rostlina nalezne útočiště u Kṛṣṇových lotosových nohou a tam spočine. Tak jako obyčejná rostlina nese plody a květy, má plody i rostlina oddané služby, a zalévání v podobě zpívání a poslouchání pokračuje. Tato rostlina oddané služby je podrobně popsána v Caitanya-caritāmṛtě (Madhya-līlā, devatenáctá kapitola). Je tam vylíčeno, že když dosáhne plného vzrůstu a uchýlí se k lotosovým nohám Nejvyššího Pána, oddaný je zcela pohlcen láskou k Bohu — nemůže žít ani okamžik bez Něho, stejně jako ryba nemůže žít bez vody. V tomto stavu získává ve styku s Pánem transcendentální vlastnosti.

Také Śrīmad-Bhāgavatam je plný vyprávění o vztahu mezi Nejvyšším Pánem a Jeho oddanými, a proto je velmi drahý všem vaiṣṇavům. To je uvedeno přímo v něm (12.13.18): śrīmad-bhāgavataṁ purāṇam amalaṁ yad vaiṣṇavānāṁ priyam. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu se nepopisují hmotné činnosti, hospodářský rozvoj, smyslový požitek ani osvobození. Je to jediné vyprávění, ve kterém je v úplnosti popsána transcendentální povaha Nejvyššího Pána a Jeho oddaných. Realizované duše vědomé si Kṛṣṇy proto vždy rády naslouchají čtení takových transcendentálních písem, tak jako mladý chlapec a dívka mají zalíbení v tom, že mohou být spolu.

V tomto verši je důležité slovo buddhi-yogam. V druhé kapitole Pán řekl Arjunovi, že mu již vysvětlil mnoho věcí a že ho zasvětí do buddhi-yogy. Zde je popsána. Buddhi-yogou se rozumí jednání s vědomím Kṛṣṇy; to je nejvyšší úroveň inteligence. Buddhi znamená inteligence a yoga značí mystické činnosti či mystický způsob pozvednutí se. Pokud se někdo snaží vrátit domů, zpátky k Bohu, a začne se plně věnovat rozvíjení vědomí Kṛṣṇy na úrovni oddané služby, jeho jednání se nazývá buddhi-yoga. Jde tedy o proces, který umožňuje dostat se ze zapletení charakterizujícího tento hmotný svět. Konečným cílem je Kṛṣṇa. Lidé to však nevědí, a proto je pro každého důležitá společnost oddaných a pravého duchovního učitele. Všichni musí vědět, že cíl je Kṛṣṇa, a když mají cíl určen, mohou pomalu ale jistě postupovat kupředu a nakonec ho dosáhnou.

Pokud někdo zná cíl života, ale je poután k plodům činností, jedná na úrovni karma-yogy. Když ví, že cílem je Kṛṣṇa, ale rád se oddává myšlenkové spekulaci, pomocí které chce Kṛṣṇovi porozumět, jedná na úrovni jñāna-yogy. A zná-li cíl a hledá Kṛṣṇu zcela na úrovni vědomí Kṛṣṇy a oddané služby, pak provádí bhakti-yogu neboli buddhi-yogu, což je úplná yoga představující nejdokonalejší úroveň života.

Někdo může mít pravého duchovního učitele a hlásit se k duchovní organizaci, ale přesto nebýt natolik inteligentní, aby dosahoval pokroku. Ani to však není nepřekonatelná překážka — tehdy ho Kṛṣṇa v nitru vede, aby k Němu mohl nakonec bez potíží dospět. Předpokladem je, že dotyčný neustále jedná vědom si Kṛṣṇy a s láskou a oddaností vykonává nejrůznější služby. Měl by se věnovat nějaké práci pro Kṛṣṇu a tu konat s láskou. Pokud není oddaný dostatečně inteligentní, aby dosahoval pokroku na cestě seberealizace, ale je upřímný a odevzdaný činnostem oddané služby, Pán mu dává k pokroku příležitost a umožní mu, aby k Němu nakonec dospěl.

Když Pán Caitanya pobýval v Benáresu a šířil zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, následovaly Ho tisíce lidí. Prakāśānanda Sarasvatī, který byl v té době v Benáresu velmi vlivným a vzdělaným učencem, se Pánu Caitanyovi opovržlivě smál — prohlašoval o něm, že je sentimentalista. Takoví filozofové někdy kritizují oddané, protože si myslí, že většina jich je v temnotě nevědomosti a že po filozofické stránce jsou naivně sentimentální. To však není pravda. Je řada velmi vzdělaných učenců, kteří předložili filozofii oddanosti. Ale dokonce i když oddaný nedokáže využít dostupnosti jejich literatury nebo přítomnosti svého duchovního učitele, Kṛṣṇa mu sám v jeho srdci pomáhá, je-li oddaný upřímný v oddané službě. Upřímnému oddanému, který jedná vědom si Kṛṣṇy, tedy nikdy nemůže chybět poznání. Jediným předpokladem je vykonávat oddanou službu s úplným vědomím Kṛṣṇy.

Māyāvādský filozof si myslí, že bez analyzování nemůže mít nikdo čisté poznání. Nejvyšší Osobnost Božství mu v tomto verši odpovídá: těm, kdo se věnují čisté oddané službě, pomáhá On sám, Nejvyšší Pán, i když nemají patřičné vzdělání a dokonce i když dostatečně neznají védské zásady.

Śrī Kṛṣṇa říká Arjunovi, že je v podstatě nemožné porozumět Nejvyšší Pravdě — Absolutní Pravdě, Nejvyšší Osobnosti Božství — jen spekulováním, neboť Nejvyšší je tak velký, že Ho nelze poznat či dosáhnout pouhou snahou mysli. Člověk může spekulovat milióny let, ale pokud není oddaný — pokud postrádá lásku k Nejvyšší Pravdě — nikdy Kṛṣṇu, který je Nejvyšší Pravdou, nepozná. Nejvyšší Pravdu, Kṛṣṇu, uspokojí jedině oddaná služba, a On se pak prostřednictvím své nepochopitelné energie může zjevit v srdci čistého oddaného. Ten má Kṛṣṇu ve svém srdci neustále. A přítomnost Kṛṣṇy, který je jako slunce, ihned rozptýlí temnotu nevědomosti. Tuto zvláštní milost projevuje Kṛṣṇa svým čistým oddaným.

Následkem styku s hmotou, který trval mnoho miliónů životů, je naše srdce neustále pokryté prachem neboli hmotným znečištěním. Když se však zaměstnáme oddanou službou a budeme vždy zpívat Hare Kṛṣṇa, prach rychle zmizí a dospějeme na úroveň čistého poznání. Konečného cíle, Viṣṇua, lze dosáhnout jedině tímto zpíváním a oddanou službou, nikoliv myšlenkovou spekulací či polemikou. Čistý oddaný si nemusí dělat starosti, jak zabezpečí hmotné životní potřeby. Když odstraní temnotu ze svého srdce, vše mu přirozeně zajistí Nejvyšší Pán, jehož těší láskyplná oddaná služba oddaného. To je esence učení Bhagavad-gīty; jejím studiem se je možné stát duší zcela odevzdanou Nejvyššímu Pánu a zaměstnat se čistou oddanou službou. Jakmile se Pán o někoho stará, tato osoba se zcela zbavuje veškerého materialistického snažení.

V těchto dvou jasně znějících verších dává Nejvyšší Pán moderním filozofům možnost pochopit, že Nejvyšší se liší od individuální duše. Když Arjuna nyní vyslechl čtyři stěžejní verše Bhagavad-gīty, zbavil se všech pochybností a přijal Kṛṣṇu za Nejvyššího Pána, Osobnost Božství. Ihned důrazně prohlašuje: “Jsi paraṁ brahma, Nejvyšší Osobnost Božství.” Kṛṣṇa předtím uvedl, že je původcem všeho a všech. Každý polobůh a každá lidská bytost závisí na Něm. Lidé a polobozi si z nevědomosti myslí, že jsou absolutní a že na Nejvyšší Osobnosti Božství nezávisí. Tuto nevědomost dokonale odstraní oddaná služba; to již Pán vysvětlil v předchozích verších. Nyní Ho Arjuna Jeho milostí přijímá za Nejvyšší Pravdu, přesně jak to učí Vedy. Arjuna nenazval Kṛṣṇu Nejvyšší Osobností Božství a Absolutní Pravdou proto, aby Mu jakožto svému důvěrnému příteli lichotil. Vše, co v těchto dvou verších říká, stojí ve Vedách. Védská prohlášení znějí jasně — Nejvyššího Pána může poznat jedině ten, kdo Mu začne prokazovat oddanou službu. Každé slovo, které Arjuna v tomto verši vyslovil, je doloženo prohlášením Ved.

V Kena Upaniṣadě je řečeno, že Nejvyšší Brahman je místem spočinutí všeho, a Kṛṣṇa již vysvětlil, že všechno tkví v Něm. Muṇḍaka Upaniṣad dokládá, že Nejvyššího Pána, ve kterém vše spočívá, mohou vnímat jen ti, kdo na Něho neustále myslí. Toto neustálé myšlení na Kṛṣṇu se nazývá smaraṇam a je jednou z metod oddané služby. Jedině díky oddané službě Kṛṣṇovi může živá bytost pochopit své postavení a zbavit se hmotného těla.

Ve Vedách je Nejvyšší Pán uznávaný za nejčistšího z čistých. Ten, kdo porozumí, že Kṛṣṇa takový je, se může očistit od všech hříchů. Nikdo se nemůže zbavit nákazy hříchu, dokud se neodevzdá Nejvyššímu Pánu. To, že Arjuna uznává Kṛṣṇu za nejčistšího, odpovídá pokynům védských spisů. Rovněž to potvrzují velké osobnosti, z nichž je nejpřednější Nārada.

Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství a každý by měl o Něm stále meditovat a těšit se z transcendentálního vztahu s Ním. Je svrchovanou bytostí a nepodléhá ani potřebám těla, ani zrození a smrti. To dokládá nejen Arjuna, ale i všechna védská písma, Purāṇy a historické záznamy, a ve čtvrté kapitole Gīty Pán sám říká: “Přestože jsem nezrozený, zjevuji se na Zemi, abych nastolil náboženské zásady.” Je prapůvodem, nemá žádnou příčinu, protože je sám příčinou všech příčin, a vše pochází z Něho. Toto dokonalé poznání je možné obdržet Jeho milostí.

Arjuna se takto vyjádřil milostí Kṛṣṇy. Jestliže chceme porozumět Bhagavad-gītě, musíme sdělení těchto dvou veršů přijmout za své. Tento systém přijímání učednické posloupnosti se nazývá paramparā. Pokud někdo nepatří k učednické posloupnosti, nemůže Bhagavad-gītu pochopit. Toho nelze dosáhnout pomocí takzvaného akademického vzdělání. Ti, kdo ho mají a jsou na ně pyšní, bohužel bez ohledu na tolik důkazů daných ve védské literatuře tvrdošíjně lpí na svém přesvědčení, že Kṛṣṇa je obyčejná osoba.

Arjuna potvrzuje, že lidé bez víry a s démonskou povahou nemohou Kṛṣṇu poznat. Neznají Ho ani polobozi, natož pak takzvaní učenci dnešního světa. Milostí Nejvyššího Pána Arjuna pochopil, že Nejvyšší Pravda je Kṛṣṇa a že Kṛṣṇa je dokonalý. Je tedy třeba kráčet cestou Arjuny, který se stal pověřenou autoritou na Bhagavad-gītu. Ve čtvrté kapitole stojí, že učednická posloupnost (paramparā) umožňující pochopení Bhagavad-gīty byla ztracena, a proto ji Kṛṣṇa obnovil skrze Arjunu, jehož považoval za svého důvěrného přítele a velkého oddaného. Bhagavad-gītu je tedy třeba chápat prostřednictvím systému paramparā, jak jsme uvedli v našem Úvodu k této Gītopaniṣadě. Když paramparā zanikla, Arjuna byl vyvolen, aby ji zase oživil. Všichni bychom měli následovat příklad Arjuny, který přijímá za své vše, co Kṛṣṇa říká; jedině pak budeme moci pochopit podstatu Bhagavad-gīty a jedině pak pochopíme, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství.

Nejvyššího Pána Kṛṣṇu mohou poznat ti, kdo s Ním mají vztah prostřednictvím oddané služby — například Arjuna a jeho následovníci. Osoby vyznačující se démonskou či ateistickou mentalitou Kṛṣṇu znát nemohou. Myšlenková spekulace, odvádějící od Nejvyššího Pána, je závažný hřích a ten, kdo Kṛṣṇu nezná, by se neměl pokoušet Bhagavad-gītu opatřovat komentáři. Bhagavad-gītā je projev Kṛṣṇy, věda o Kṛṣṇovi podaná Jím samotným — je třeba ji tedy poznat od Kṛṣṇy, tak jak to učinil Arjuna. Ateisté jí nemohou porozumět; její sdělení se nikdy nemá převzít od nich.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.11) stojí:

Nejvyšší Pravda je vnímána ve třech aspektech: neosobního Brahmanu, lokalizované Paramātmy a nakonec Nejvyšší Osobnosti Božství, což je závěrečný stupeň celé realizace. Obyčejný člověk nebo dokonce i člověk na úrovni osvobození, který vnímá neosobní Brahman či lokalizovanou Paramātmu, ještě nemusí znát osobnost Boha. Takoví lidé se proto mohou snažit poznat Nejvyšší Osobu, Kṛṣṇu, z veršů Bhagavad-gīty, které On sám přednesl. Impersonalisté někdy přijímají Kṛṣṇu za Bhagavāna—uznávají Jeho výsadní postavení. Přesto mnoho osvobozených osob nedokáže vnímat Jeho aspekt Puruṣottamy, Nejvyšší Osoby. Proto Ho Arjuna oslovuje Puruṣottamo. I tak ale ještě každý nemusí chápat, že Kṛṣṇa je otec všech živých bytostí. Z toho důvodu Ho Arjuna také oslovuje Bhūta-bhāvano. A i když někdo pozná, že je otcem všech živých bytostí, nemusí Ho ještě znát v roli svrchovaného vládce; proto je zde Kṛṣṇa nazván Bhūteśa, svrchovaný vládce všech. A dokonce i když osoba ví, že Kṛṣṇa je svrchovaným vládcem všech živých bytostí, ještě pořád nemusí vědět, že v Něm mají původ všichni polobozi; proto je zde nazván Devadeva, ctěný Bůh všech polobohů. A přestože Ho někdo takto zná, možná neví, že je rovněž svrchovaným majitelem všeho; proto je také osloven Jagatpati. Tak je v tomto verši na základě Arjunovy realizace nastolena pravda o Kṛṣṇovi a my bychom měli kráčet v Arjunových stopách, abychom Kṛṣṇu poznali takového, jaký je.

Z tohoto verše se zdá, že Arjuna je se svým porozuměním Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, již spokojen. Kṛṣṇovou milostí nabyl osobní zkušenosti, inteligence, poznání a všeho ostatního, co lze mít, a prostřednictvím toho všeho pochopil, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Nemá žádné pochybnosti, ale přesto Kṛṣṇu žádá, aby vylíčil svůj všeprostupující rys. Ví, že většina lidí a zvláště impersonalisté se zajímají především o všeprostupující povahu Nejvyššího. Dotazuje se tedy, jak se Kṛṣṇa prostřednictvím svých různých energií projevuje ve svém všeprostupujícím rysu. Je třeba vědět, že se na to ptá pro poučení obyčejných lidí.

Jak je uvedeno v jedné z předchozích kapitol, Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je zahalen svou yoga-māyou. Vidět Ho mohou jedině ti, kdo jsou oddanými a odevzdanými dušemi. Arjuna je nyní přesvědčen o tom, že jeho přítel Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán. Chce však znát obecný postup, který umožní, aby všeprostupujícího Pána mohl poznat každý obyčejný člověk. Obyčejní lidé včetně démonů a ateistů nemohou Kṛṣṇu znát, protože Ho střeží Jeho energie yoga-māyā. Arjuna tedy klade otázky v jejich prospěch. Pokročilému oddanému nejde jen o to, aby sám chápal skutečnost, ale aby ji znal celý svět. Arjuna jakožto vaiṣṇava, oddaný, z milosti umožňuje obyčejnému člověku pochopit všeprostupující povahu Nejvyššího Pána. Záměrně Kṛṣṇu oslovuje yogin, protože Śrī Kṛṣṇa je Pánem vnitřní energie, yoga-māyi, která Ho před obyčejnými lidmi zahaluje nebo odhaluje. Obyčejný člověk, který nemá ke Kṛṣṇovi láskyplný vztah, na Něho nemůže neustále myslet, a proto musí myslet na hmotné úrovni. Arjuna bere na zřetel, jak uvažují materialističtí lidé tohoto světa. Slova keṣu keṣu ca bhāveṣu se vztahují na hmotnou přírodu; slovo bhāva značí hmotné objekty. Lidem se tedy doporučuje upřít na ně mysl a snažit se vidět, jak se Kṛṣṇa projevuje v jejich zastoupení.

Podobně se vyjádřili před Sūtou Gosvāmīm ṛṣiové v Naimiṣāraṇyi, vedení Śaunakou:

“Živá bytost se nikdy nepřesytí byť i neustálého naslouchání o transcendentálních zábavách Kṛṣṇy, který je oslavován nádhernými modlitbami. Ti, kdo pronikli do transcendentálního vztahu s Ním, vychutnávají popisy Pánových zábav na každém kroku.” (Śrīmad-Bhāgavatam 1.1.19) Arjuna chce tedy naslouchat o Kṛṣṇovi a konkrétně o Jeho postavení všeprostupujícího Nejvyššího Pána.

Každé vyprávění nebo výrok pojednávající o Kṛṣṇovi je jako nektar (amṛtam). A tento nektar lze skutečně okusit. Novodobé i staré příběhy a romány se od transcendentálních zábav Pána liší — naslouchání světským příběhům nás unaví, ale v případě naslouchání o Kṛṣṇovi k tomu nikdy nedojde. Právě z toho důvodu jsou popisy dějin celého vesmíru plné zmínek o činnostech inkarnací Boha. Konkrétně Purāṇy jsou sepsané události z dávných věků, které zaznamenávají zábavy různých Pánových inkarnací. Díky tomu je tato četba stále svěží, i při opakovaném čtení.

Velikost Kṛṣṇy a Jeho bohatství přesahuje možnosti našeho chápání. Smysly individuální duše jsou omezené a nedovolí jí, aby o Kṛṣṇovi věděla vše. Oddaní se přesto snaží Kṛṣṇovi porozumět, ale ne kvůli tomu, aby Ho v jisté chvíli či období života mohli zcela znát. Jejich důvod je jiný — náměty o Kṛṣṇovi jsou tak lahodné, že jim připadají jako nektar, a oni v nich nacházejí potěšení. Při rozhovorech o Kṛṣṇově bohatství a Jeho rozmanitých energiích zaplavuje čisté oddané transcendentální radost, a tak o nich stále chtějí naslouchat a rozmlouvat. Kṛṣṇa ví, že živé bytosti nechápou, jak veliké je Jeho bohatství, a proto přisvědčuje, že vylíčí pouze hlavní projevy svých různých energií. Slovo prādhānyataḥ (hlavní) je velmi důležité — o Nejvyšším Pánu, jehož rysy jsou neomezené, jsme schopni pochopit jen několik základních detailů. Není možné poznat vše. A slovo vibhūti se zde vztahuje na vznešené projevy, kterými Kṛṣṇa ovládá celý svět. Ve slovníku Amara-kośa je uvedeno, že vibhūti značí výjimečné bohatství.

Impersonalisté a panteisté nemohou výjimečnému bohatství Nejvyššího Pána či projevům Jeho božských energií porozumět. Jeho energie jsou přítomny v mnoha různých projevech jak v hmotném, tak v duchovním světě. Nyní Kṛṣṇa vylíčí část své různorodé energie, kterou může obyčejný člověk přímo vnímat.

Zde je důležité, že Kṛṣṇa oslovuje Arjunu Guḍākeśo. Guḍākeśa je ten, kdo přemohl temnotu spánku. Ti, kteří spí v temnotě nevědomosti, nemohou pochopit, jak se Nejvyšší Osobnost Božství různými způsoby projevuje v hmotném a v duchovním světě. Arjuna je nad temnotou, a Osobnost Božství tedy přistupuje na to, že popíše své různé vznešené projevy.

Kṛṣṇa nejprve Arjunovi říká, že prostřednictvím své první expanze v hmotném světě je duší tohoto vesmírného projevu. Před hmotným stvořením se Nejvyšší Pán skrze svou úplnou expanzi projevuje v podobě puruṣa-avatārů a od Něho vše začíná. Je tedy ātmou (duší) mahat-tattvy, celkové hmotné energie. Mahat-tattva není příčinou stvoření — ve skutečnosti do ní vstupuje Mahā-Viṣṇu. On je duší. Když vstoupí do projevených vesmírů, projeví se dále v podobě Nadduše v každé živé bytosti. Máme zkušenost, že tělo živé bytosti existuje díky přítomnosti duše — bez ní se nemůže vyvinout. A hmotný projev se nemůže vyvinout, dokud do něho nevstoupí Nejvyšší Duše, Kṛṣṇa. V Subala Upaniṣadě stojí: prakṛty-ādi-sarva-bhūtāntar-yāmī sarva-śeṣī ca nārāyaṇaḥ — “Nejvyšší Osobnost Božství v podobě Nadduše setrvává ve všech projevených vesmírech.”

Tři puruṣa-avatārové jsou popisováni ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Líčí je rovněž Sātvata-tantra: viṣṇos tu trīṇi rūpāṇi puruṣākhyāny atho viduḥ. Nejvyšší Osobnost Božství se v tomto hmotném světě projevuje ve třech podobách — Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, Garbhodakaśāyī Viṣṇua a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua. Mahā-Viṣṇu neboli Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu je popisován v Brahma-saṁhitě (5.47): yaḥ kāraṇārṇava-jale bhajati sma yoga-nidrām, Kṛṣṇa, Nejvyšší Pán a příčina všech příčin, uléhá ve vesmírném oceánu v podobě Mahā-Viṣṇua. Nejvyšší Osobnost Božství je tedy počátkem tohoto vesmíru, udržovatelem vesmírných projevů a místem spočinutí veškeré energie.

Je celkem dvanáct Ādityů a nejpřednějším z nich je Kṛṣṇa. Ze všech svítících těles na obloze je nejdůležitější Slunce — a v Brahma-saṁhitě je řečeno, že Slunce je zářícím okem Nejvyššího Pána. V prostoru vane padesát různých druhů větru a jejich vládnoucí božstvo, Marīci, zastupuje Kṛṣṇu.

Nejvýraznější mezi hvězdami je Měsíc, a proto je představitelem Kṛṣṇy. Z verše vyplývá, že Měsíc je jednou z hvězd — to znamená, že hvězdy, které se třpytí na obloze, rovněž odrážejí světlo Slunce. Védské spisy neuznávají teorii mnoha sluncí ve vesmíru. Slunce je jedno a hvězdy — stejně jako Měsíc — svítí odraženým slunečním světlem. Jelikož zde Bhagavad-gītā uvádí, že Měsíc je jednou z hvězd, nejsou třpytící se hvězdy mnoha slunci, ale tělesy podobnými Měsíci.

Hmota se od duše liší tím, že nemá vědomí, příznačné pro živé bytosti. Vědomí je tedy nadřazené a věčné. Nikdy nemůže vzniknout kombinací hmotných prvků.

Z jedenácti Rudrů je nejpřednějším Śaṅkara, Pán Śiva. Je inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství a má v tomto vesmíru na starosti kvalitu nevědomosti. Vůdcem Yakṣů a Rākṣasů je Kuvera, vrchní pokladník polobohů, který zastupuje Nejvyššího Pána.

Indra je nejpřednější polobůh na nebeských planetách a říká se mu král nebes. Planeta, na které vládne, se jmenuje Indraloka. Bṛhaspati je Indrův kněz, a jelikož Indra je nejpřednějším ze všech králů, Bṛhaspati je hlavním knězem. Tak jako je Indra hlavou všech králů, je Skanda neboli Kārtikeya, syn Pārvatī a Pána Śivy, hlavním velitelem. A oceán je největší ze všech vodních ploch. To jsou další příklady představitelů Kṛṣṇy.

Brahmā, první živá bytost ve vesmíru, přivedl na svět několik synů, kteří měli za úkol plodit různé životní druhy. Nejmocnějším mudrcem z těchto synů je Bhṛgu. Ze všech transcendentálních zvukových vibrací zastupuje Kṛṣṇu oṁkāra (oṁ) a ze všech obětí je zastoupením Kṛṣṇy zpívání mahā-mantry Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Na některých místech písem se doporučuje obětování zvířat, ale pokud jde o zpívání Hare Kṛṣṇa, zde násilí nepřipadá v úvahu. Je to jednoduchá a nejčistší oběť. Vše, co je velkolepé a vznešené, představuje Kṛṣṇu. Proto Ho představují i Himaláje, největší hory na světě. V jednom z předchozích veršů byla jmenována zlatá hora Meru, ale ta se někdy hýbe, zatímco Himaláje zůstávají trvale nehybné. Z toho důvodu předčí i horu Meru.

Banyán (aśvattha) patří k nejvyšším a nejkrásnějším stromům a lidé v Indii ho často uctívají jako součást svých pravidelných ranních obřadů. Z polobohů uctívají rovněž Nāradu, který je považován za největšího oddaného ve vesmíru. Proto zastupuje Kṛṣṇu coby oddaný. Gandharvaloka je obydlena bytostmi, které krásně zpívají, a nejlepším zpěvákem je z nich Citraratha. Mezi dokonalými živými bytostmi je zástupcem Kṛṣṇy Kapila, syn Kardamy Muniho a Devahūti. Je Kṛṣṇovou inkarnací a Jeho filozofii najdeme ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Později se proslavil ještě jiný Kapila, který však hlásal ateistickou filozofii. Mezi nimi je tedy propastný rozdíl.

Oddaní polobozi jednou společně s démony (asury) stloukali moře. Ze stloukání vznikl jednak nektar a jednak jed, který vypil Pán Śiva. Z nektaru vzešlo mnoho bytostí — jednou z nich byl kůň Uccaiḥśravā a další slon Airāvata. Jelikož tato dvě zvířata pocházejí z nektaru, mají zvláštní význam a jsou zástupci Kṛṣṇy.

Mezi lidskými bytostmi je zástupcem Kṛṣṇy král, protože Kṛṣṇa udržuje celý vesmír a králové jsou dosazeni na trůn na základě svých božských vlastností. Králové, jako byl Mahārāja Yudhiṣṭhira, Mahārāja Parīkṣit a Pán Rāma, byli řádnými, spravedlivými vládci, kteří vždy mysleli na blaho občanů. Ve védské literatuře se o králi píše, že je představitelem Boha. V tomto věku však s úpadkem náboženských zásad nastal také úpadek monarchie a nakonec byla zcela zrušena. Lidem to ale štěstí nepřineslo — v minulosti byli za vlády spravedlivých králů šťastnější než dnes.

Blesk je nesmírně mocná zbraň, jež představuje Kṛṣṇu. Surabhi jsou krávy, které lze dojit v kteroukoliv dobu a dají vždy tolik mléka, kolik kdo chce. V hmotném světě je nenajdeme, ale můžeme se dočíst, že žijí na Kṛṣṇaloce, v duchovním nebi. Pán jich má mnoho a je řečeno, že je osobně vodí na pastvu. Kandarpa je pohlavní touha po zplození dětí s dobrými vlastnostmi. Někteří jedinci holdují sexu, jen aby měli smyslový požitek, ale tento sex Kṛṣṇu nepředstavuje. Představuje Ho pohlavní život založený na touze plodit žádoucí děti a nazývaný Kandarpa.

Ananta je nejpřednější z mnohohlavých hadů, kteří se nazývají Nāgové, a stejné postavení mezi vodními tvory má polobůh Varuṇa. Oba zastupují Kṛṣṇu. Ve vesmíru je také planeta předků zvaná Pitṛloka a na ní vládne představitel Kṛṣṇy jménem Aryamā. Z mnoha živých bytostí, které mají za úkol trestat darebáky, stojí nejvýše Yama. Sídlí na planetě, která se nachází poblíž Země. Po smrti tam jsou odváděni velcí hříšníci a Yama každému určí příslušný trest.

Diti a Aditi jsou sestry. Synové Aditi se jmenují Ādityové a synové Diti Daityové. Ādityové jsou oddaní Pána a Daityové jsou ateisté. Přestože se Prahlāda narodil v rodině Daityů, patřil již od dětství k největším oddaným. Vzhledem ke své oddané službě a božské povaze je přijímán za představitele Kṛṣṇy.

Je mnoho činitelů, které podmaňují, ale čas zdolá vše ve vesmírném projevu, a proto představuje Kṛṣṇu. Pána představuje také lev, nejmocnější ze všech zvířat. A z jednoho miliónu různých druhů ptáků je nejpřednější Garuda, jenž nosí Pána Viṣṇua.

Ze všech vodních tvorů patří žralok k největším. Některé druhy žraloků jsou nebezpečné i pro člověka. Žralok zastupuje Kṛṣṇu.

První ze všech stvořených projevů byl souhrn hmotných prvků. Jak bylo vysvětleno dříve, Mahā-Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu tvoří a udržují vesmírný projev a Pán Śiva ho potom zničí. Brahmā je stvořitelem až v druhé řadě. Všechny tyto osobnosti, které zprostředkovávají stvoření, udržování a zničení, jsou inkarnacemi Nejvyššího Pána vládnoucími hmotným kvalitám. Proto je Kṛṣṇa počátkem, středem a koncem všech stvoření.

Čtyři Vedy a jejich šest doplňků, Vedānta-sūtra, knihy o logice, knihy o náboženství a Purāṇy tvoří čtrnáct druhů učebnic určených k vyššímu vzdělání. Z těchto knih poznání představuje Kṛṣṇu ta, která vykládá duchovní poznání neboli adhyātma-vidyā — Vedānta-sūtra.

Logikové argumentují různým způsobem. Když podporují své stanovisko stejným důkazem, který použila druhá strana na podporu jejího stanoviska, nazývá se to jalpa, a pokud se pouze snaží porazit svého protivníka, je to vitaṇḍa. Skutečný závěr se však nazývá vāda a tato konečná pravda je zastoupením Kṛṣṇy.

Védská literatura začíná A-kārou, prvním písmenem sanskrtské abecedy. Bez a-kāry by nic nezaznělo; proto je základem zvuku. V sanskrtu je také mnoho složených slov, z nichž párová složenina — jako například rāma-kṛṣṇa — má název dvandva. V této složenině jsou slova rāma a kṛṣṇa ve stejném tvaru, a proto se nazývá párová.

Z ničících činitelů je vrcholným čas, neboť zničí všechno. Čas zastupuje Kṛṣṇu; v danou dobu vypukne velký požár a celý vesmírný projev bude zničen.

Among the living entities who are creators, Brahmā, who has four heads, is the chief. Therefore he is a representative of the Supreme Lord, Kṛṣṇa.

Ihned od narození člověk každým okamžikem umírá. Smrt pohlcuje každou živou bytost každou vteřinou, ale posledním úderem je smrt samotná. Tato smrt je Kṛṣṇa. Všechny živé bytosti projdou ve svém životě šesti změnami. Narodí se, rostou, nějaký čas zůstávají takové, jaké jsou, rozmnožují se, chřadnou a nakonec zanikají. První z těchto změn, zrození z matčina lůna — je Kṛṣṇa. Je to počátek všech budoucích činností.

Sedm uvedených druhů bohatství — dobrá pověst, štěstěna, vytříbená mluva, paměť, inteligence, neochvějnost a snášenlivost — je ženského rodu. Tomu, kdo vlastní všechny nebo některé z nich, patří všechna sláva. To platí například o tom, kdo je znám svou spravedlivostí a poctivostí. Sanskrt je dokonalý jazyk, a proto mu také náleží všechna sláva. Dobrou pamětí (smṛti) je obdařen ten, kdo umí látku, kterou studoval. A schopnost nejen číst mnoho knih s různými náměty, ale také je pochopit, pamatovat si jejich obsah a využívat ho v případě potřeby je další projev bohatství — inteligence (medhā). Schopnost překonat nestálost se nazývá neochvějnost (dhṛti). A když je ten, kdo zůstává i přes své přednosti pokorný a mírný, schopen zachovat vyrovnanost při bolesti i extázi radosti, vlastní druh bohatství, který se nazývá snášenlivost (kṣamā).

Pán již uvedl, že mezi všemi Vedami je Sāma Vedou. Sāma Veda je bohatá na krásné nápěvy, které zpívají různí polobozi. Z nich vyniká nádherný nápěv Bṛhat-sāmy, jež se zpívá o půlnoci.

V sanskrtu jsou pro psaní poezie dána pevná pravidla — autor neskládá a nemění rýmy a rytmus podle svých rozmarů, jak to často vidíme u moderních básní. Nejpřednější poezií sestavenou podle pravidel je mantra Gāyatrī, kterou recitují náležitě způsobilé osoby s bráhmanskými vlastnostmi a kterou najdeme ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Jelikož je zvláště určena k poznání Boha, zastupuje Nejvyššího. Tato mantra je pro duchovně pokročilé lidi, a když člověk dosáhne při její recitaci úspěchu, může poznat Pánovo transcendentální postavení. Aby ji mohl začít recitovat, musí nejprve nabýt vlastností osoby na dokonalé úrovni — vlastností, které z hlediska zákonů hmotné přírody náleží kvalitě dobra. Ve védské civilizaci je mantře Gāyatrī přikládána velká důležitost a je přijímána za zvukovou inkarnaci Brahmanu. Brahmā byl první, kdo ji obdržel, a od něho je předávána učednickou posloupností.

Měsíc na přelomu listopadu a prosince je považován za nejlepší ze všech měsíců, neboť v Indii se sklízí obilí a tehdy jsou lidé velmi šťastní. Jaro je období všemi oblíbené, protože není ani příliš horko, ani příliš zima a rozkvétají květiny a stromy. Na jaře se také koná mnoho obřadů na oslavu Kṛṣṇových zábav — proto je považováno za nejlepší a nejradostnější ze všech ročních období a zastupuje Nejvyššího Pána, Kṛṣṇu.

V celém vesmíru je mnoho různých podvodníků. Hazardování převyšuje všechny ostatní způsoby podvádění, a proto zastupuje Kṛṣṇu. Kṛṣṇa jakožto Nejvyšší dokáže podvádět lépe než kterýkoliv člověk. Rozhodne-li se někoho podvést, nikdo Ho v Jeho podvodném jednání nepřekoná. Jeho velikost není pouze jednostranná — je všestranná.

Kṛṣṇa je vítězstvím vítězů a zářností všeho skvostného. Je nejpodnikavější z podnikavých a nejsilnější ze silných. Když byl na planetě Zemi, nikdo Jeho sílu nemohl překonat. Už jako dítě zvedl kopec Govardhan. Jeho podvádění, zářnost, vítězství, podnikavost a sílu nikdo nepřekoná.

Kṛṣṇa je původní Nejvyšší Osobnost Božství a Baladeva je Kṛṣṇova bezprostřední expanze. Jak Pán Kṛṣṇa, tak Baladeva se zjevili v podobách Vasudevových synů, a mohou tedy být oba nazýváni Vāsudeva. Z jiného hlediska lze říci, že Kṛṣṇa nikdy neopouští Vṛndāvan, a proto jsou všechny podoby Kṛṣṇy, které se zjevují někde jinde, Jeho expanzemi; Vāsudeva je Kṛṣṇova bezprostřední expanze, a tak se od Něho neliší. Je třeba vědět, že Vāsudeva uvedený v tomto verši je Baladeva neboli Balarāma — ten je původním zdrojem všech inkarnací, a tedy i výlučným původem, Vāsudevou. Bezprostřední expanze Pána se nazývají svāṁśa (osobní expanze) a existují také expanze zvané vibhinnāṁśa (oddělené expanze).

Ze synů Pāṇḍua je pod jménem Dhanañjaya slavný Arjuna. Je nejlepší z lidských bytostí, a proto představuje Kṛṣṇu. Mezi učenci obeznámenými s Vedami — kteří se nazývají muniové — je nejpřednější Vyāsa, protože různými způsoby rozšířil védské poznání, aby mu obyčejní lidé v tomto věku Kali mohli porozumět. O Vyāsovi je také známo, že je Kṛṣṇovou inkarnací. Z těchto důvodů zastupuje Kṛṣṇu. Kavi je ten, kdo je schopen důkladně uvážit jakékoliv téma. Jeden z těchto myslitelů jménem Uśanā (Śukrācārya) byl duchovním učitelem démonů, inteligentním a politicky prozíravým. Proto je dalším představitelem Kṛṣṇova bohatství.

Je mnoho způsobů potlačování nezákonnosti a nejdůležitější z nich jsou ty, jež potírají lotry. Trest, který si tito darebáci odbývají, představuje Kṛṣṇu. U osob toužících stát se v nějaké oblasti jednání vítězi, je hlavním vítězným principem morálka. Z důvěrných činností, jako je naslouchání, přemýšlení a meditace, je zase velmi důležité mlčení, protože umožňuje opravdu rychle dosahovat pokroku. A moudrý je ten, kdo zná nižší i vyšší energii Boha, kdo dokáže rozlišovat mezi hmotou a duší. Jeho poznání je samotný Kṛṣṇa.

Všechno má svou příčinu a touto příčinou či semenem vzniku je Kṛṣṇa. Nic — ani pohyblivá, ani nehybná stvoření — nemůže existovat bez Jeho energie; proto je Kṛṣṇa nazýván všemocný. To, co se nezakládá na energii Kṛṣṇy, se nazývá māyā, iluze.

Ve védské literatuře stojí, že projevy bohatství a energie Nejvyššího jsou vnímány mnoha způsoby, a přesto nemají konce; proto není možné popsat všechny. Kṛṣṇa dává Arjunovi jen několik příkladů, aby uspokojil jeho zvídavost.

Cokoliv působivého či krásného — ať v duchovním či v hmotném světě — je pouze nepatrným projevem Kṛṣṇova bohatství. U všeho, co je neobyčejně vznešené, je třeba chápat, že to představuje vznešenost Kṛṣṇy.

Nejvyšší Pán je všude v hmotných vesmírech zastoupen Nadduší vstupující do všeho. Nyní Kṛṣṇa Arjunovi sděluje, že nemá smysl snažit se chápat existenci bohatých a vznešených projevů nezávisle. Arjuna by měl vědět, že všechny existují díky tomu, že do nich Kṛṣṇa vstupuje v podobě Nadduše. Všichni bez výjimky — od největší bytosti Brahmy až po nejmenší tvory, jako je mravenec — žijí proto, že do nich vstoupil Pán a nyní je udržuje při životě.

Jistá Misie běžně hlásá, že uctívání kteréhokoliv poloboha dovede všechny k Nejvyšší Osobnosti Božství, k vrcholnému cíli. Tato kapitola však od uctívání polobohů zcela odrazuje: i ti nejvznešenější polobozi, jako jsou Brahmā a Śiva, představují pouze část bohatství Nejvyššího Pána. On je původem všech zrozených bytostí. Je asamaurdhva, což znamená, že nikdo Ho nepřevyšuje a nikdo se Mu nevyrovná. V Padma Purāṇě je řečeno, že z toho, kdo řadí Nejvyššího Pána Kṛṣṇu do stejné kategorie s polobohy — byť s Brahmou či Śivou — se tím bezprostředně stává ateista. Pokud však někdo důkladně studuje různé popisy projevů bohatství a expanzí Kṛṣṇovy energie, může beze vší pochybnosti poznat Kṛṣṇovo postavení a neochvějně upírat mysl na uctívání Jeho samotného. Pán je všeprostupující prostřednictvím expanze svého částečného zastoupení, Nadduše, která vstupuje do všeho, co existuje. Čistí oddaní tedy soustřeďují svou mysl na úrovni vědomí Kṛṣṇy, dokonalé oddané služby, a díky tomu se neustále nacházejí v transcendentálním postavení. Službu s oddaností a uctívání Kṛṣṇy jasně líčí verše osm až jedenáct. Tak vypadá čistá oddaná služba. V desáté kapitole se důkladně vysvětluje, jak lze dosáhnout nejvyšší dokonalosti oddané služby — styku s Nejvyšší Osobností Božství. Śrīla Baladeva Vidyābhūṣaṇa, velký ācārya v učednické posloupnosti pocházející od Kṛṣṇy, uzavírá svůj komentář k této kapitole slovy:

I mocné Slunce získává svou moc z nesmírné energie Pána Kṛṣṇy a Kṛṣṇova částečná expanze udržuje celý svět. Tento Śrī Kṛṣṇa je tu uctíván.