KAPITOLA PRVNÍ: Nejdražší přítel

Dnes budu hovořit o oddaném chlapci jménem Prahlád Mahárádž, který se narodil v rodinĕ přísných ateistů. Na svĕtĕ existují dva druhy lidí    —    démoni a polobozi. Jaký je mezi nimi rozdíl? Odlišují se hlavnĕ tím, že polobozi neboli zbožní lidé jsou oddaní Nejvyššího Pána, zatímco démoni jsou ateističtí. Ateisté nevĕří v Boha, protože jsou příliš materialisticky založeni. V současnosti se vlivem Kali-jugy (vĕku hádek) počet démonů zvýšil, ale tyto dva druhy lidí existují na svĕtĕ neustále    —    již od počátku stvoření. Příbĕh, který budu vyprávĕt, se udál před velice dlouhou dobou, nĕkolik milionů let po začátku stvoření.

Prahlád Mahárádž byl synem nejvĕtšího ateisty, který byl po hmotné stránce nejmocnĕjším mužem na svĕtĕ. Společnost byla tehdy velice materialistická a Prahlád proto nemohl oslavovat Nejvyššího Pána. Velký oddaný chce vždy velice nadšenĕ šířit slávu Nejvyššího Pána. Například Ježíš Kristus chtĕl šířit Boží slávu, ale démonští lidé mu nerozumĕli a ukřižovali ho.

Když bylo Prahládovi Mahárádžovi pĕt let, poslali ho do školy. Jakmile začala přestávka mezi vyučováním a učitelé odešli, řekl svým přátelům: „Moji drazí přátelé, pojďte blíž. Budeme mluvit o vĕdomí Kršny.“ Tak je to popsáno v šesté kapitole, sedmém zpĕvu Šrímad-Bhágavatamu. Oddaný Prahlád řekl: „Moji drazí přátelé, vĕdomí Kršny je třeba začít rozvíjet již v tomto raném vĕku.“

Malí spolužáci namítali: „My si teď chceme hrát. Proč se máme zajímat o vĕdomí Kršny?“

Prahlád Mahárádž na to odpovĕdĕl: „Jste-li inteligentní, začnete rozvíjet bhágavata-dharmu již od dĕtství.“

Bhágavata-dharma neboli vĕdecký způsob poznání Boha je důkladnĕ popsána ve Šrímad-Bhágavatamu. Bhāgavata znamená „Nejvyšší Osobnost Božství“ a dharma znamená „usmĕrňující zásady“. Narodit se jako človĕk je velice vzácné. Je to velká příležitost. Proto Prahlád řekl: „Moji drazí přátelé, narodili jste se jako civilizovaní lidé, a třebaže je lidské tĕlo pomíjivé, dostali jste velkou příležitost.“ Nikdo neví, jak dlouho bude žít. V tomto vĕku se obvykle předpokládá, že lidské tĕlo zůstane naživu nanejvýš sto let. S postupem vĕku Kali se však délka života, pamĕť, milosrdnost, zbožnost a všechny ostatní dobré předpoklady neustále zmenšují. V tomto vĕku si nikdo nemůže být jist dlouhým životem.

Lidské tĕlo je tedy pomíjivé, ale i přesto nabízí možnost dosáhnout dokonalosti života. Co je dokonalostí života? Porozumĕt všepronikajícímu Nejvyššímu Pánu. V ostatních životních druzích to není možné. Postupným vývojem přicházíme do lidské životní podoby a dostáváme tuto vzácnou příležitost. Přírodní zákony vám nakonec udĕlily lidské tĕlo, abyste mohli pokročit v duchovním životĕ a vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu.

Konečným cílem života je Višnu neboli Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství. V dalším verši Prahlád Mahárádž říká: „Lidé v tomto hmotném svĕtĕ, kteří jsou oklamáni hmotnou energií, nevĕdí, co je cílem lidského života. Proč? Protože je okouzlila Pánova oslňující vnĕjší energie. Zapomnĕli, že lidský život nám dává příležitost porozumĕt konečnému cíli života, Višnuovi.“ Proč bychom se mĕli snažit porozumĕt Višnuovi, Bohu? Prahlád Mahárádž uvádí důvod: „Višnu je naším nejdražším přítelem. Na to jsme zapomnĕli.“ Všichni hledáme nĕjakého přítele    —     každý se snaží nĕkoho najít. Muž se snaží najít přátelství ve vztahu se ženou a žena se snaží najít nĕjakého muže. Nebo muž hledá přítele a žena přítelkyni. Proč? Toužíme po společnosti opravdového přítele, který by nám pomohl. Tato touha je součástí boje o existenci a je zcela přirozená. Nevíme však, že naším nejdražším přítelem je Višnu, Nejvyšší Osobnost Božství.

Ti z vás, kteří četli Bhagavad-gítu, si možná pamatují pĕkný verš z páté kapitoly: „Chcete-li mír, pak musíte dokonale pochopit, že všechno v tomto svĕtĕ i ve všech ostatních svĕtech je majetkem Kršny, že vše je určeno k Jeho požitku a že On je nejvyšším přítelem všech.“ Proč je nutné odříkání? Proč provádĕt náboženské obřady? Proč dávat milodary? Všechny tyto činnosti jsou určené k potĕšení Nejvyššího Pána a k ničemu jinému. Je-li Nejvyšší Pán potĕšen, obdaří vás vším, po čem toužíte. Ať již chcete dosáhnout vyššího hmotného štĕstí nebo duchovního štĕstí, nebo chcete-li žít lepší život na této planetĕ nebo na jiných planetách    —    když potĕšíte Nejvyššího Pána, můžete obdržet cokoliv. On je naším nejupřímnĕjším přítelem a může nám dát vše, po čem toužíme. Inteligentní človĕk však netouží po ničem, co je hmotnĕ znečištĕné.

V Bhagavad-gítĕ Kršna říká, že pomocí zbožných činností človĕk může dospĕt na nejvyšší hmotnou planetu známou jako Brahmalóka, kde je život dlouhý miliony a miliony let. Život na této planetĕ je tak dlouhý, že na to naše počty ani nestačí. Podle Bhagavad-gíty trvá pouhých dvanáct hodin Brahmova života 4    320    000    000 našich let. Kršna říká: „Můžeš se dostat, kamkoliv chceš. Můžeš mít postavení Brahmy či mravence, avšak stejnĕ tĕ bude neustále provázet opakované zrození a smrt. Jestliže však budeš rozvíjet vĕdomí Kršny a přijdeš ke Mnĕ, nebudeš se muset vrátit do tohoto strastiplného hmotného svĕta.“

Prahlád Mahárádž říká totéž. Mĕli bychom hledat nejdražšího přítele, Kršnu, Svrchovaného Pána. Proč je právĕ On naším nejdražším přítelem? Je nám drahý již Svou povahou. Co považujete za nejdražší na svĕtĕ? Přemýšleli jste nĕkdy o tom? Vy samotní jste si nejdražší. Dojde-li najednou k požáru, bude se každý starat v první řadĕ sám o sebe. „Jak se zachráním?“ Zapomeneme na své přátele, a dokonce i na své příbuzné: „Nejdříve se musím zachránit sám.“ Pud sebezáchovy je prvořadým zákonem přírody.

V nejhrubším slova smyslu se slovo ātmā („já“) vztahuje na tĕlo. Z jemnĕjšího pohledu označuje ātmā mysl a inteligenci a skutečný význam tohoto slova je duše. Na hrubé úrovni se s oblibou vĕnujeme ochraňování a uspokojování tĕla a na jemnĕjší úrovni se snažíme uspokojit mysl a inteligenci, avšak nad mentální a intelektuální úrovní, kde je zduchovnĕlá atmosféra, můžeme pochopit, že „Já nejsem tato mysl, ani inteligence, ani tĕlo. Ahaṁ brahmāsmi    —    jsem duše, nepatrná část Nejvyššího Pána.“ To je úroveň skutečného poznání.

Prahlád Mahárádž říká, že ze všech živých bytostí je pouze Višnu skutečným ochráncem, který přeje dobro všem. Proto všichni vlastnĕ hledáme Jeho. Když dítĕ pláče, koho volá? Svoji matku. Pouze to neumí vyjádřit slovy. Od přírody má dítĕ tĕlo, které se narodilo z matčina tĕla, a proto má k matčinu tĕlu důvĕrný vztah. Dítĕ neuspokojí žádná jiná žena. Když dítĕ pláče a jeho matka ho vezme do náruče, přestane naříkat. Dítĕ neumí mluvit a nedokáže to vyjádřit slovy, ale tento vztah k matce je přirozeným zákonem přírody. Podobnĕ se i my snažíme ochraňovat své tĕlo. To je pud sebezáchovy. Je to přirozené jednání živé bytosti, stejnĕ tak jako jedení a spaní. Proč ochraňujeme své tĕlo? Protože v tĕle je duše.

Co je to duše? Duše je částí Nejvyššího Pána. Stejnĕ jako se snažíme ochraňovat ruku nebo prst, protože je částí celého tĕla, snažíme se ochraňovat sami sebe, protože je to zároveň ochraňování Nejvyššího. Nejvyšší nepotřebuje žádnou ochranu. Takto se ale projevuje naše láska k Nĕmu, která je nyní v převráceném stavu. Ruka a prst mají jednat v zájmu celého tĕla a chci-li, aby se ruka zvedla, okamžitĕ se zvedne, a když chci, aby prst hrál na buben, začne okamžitĕ hrát. Takové je jejich přirozené postavení. Právĕ tak i my hledáme Boha, abychom mohli zapojit svou energii ve službĕ Nejvyššímu, ale pod vlivem iluzorní energie si to neuvĕdomujeme. To je naše chyba. Nyní, v lidském tĕle, máme možnost pochopit, jaké je naše skutečné postavení. Jen díky tomu, že jste lidé, jste sem přišli a se zájmem nasloucháte o vĕdomí Kršny, o skutečném cíli vašeho života. Nemohu pozvat kočky a psy, aby zde sedĕli a naslouchali. To je rozdíl mezi lidskými bytostmi a kočkami a psy. Jen lidská bytost může pochopit, jak je důležité dosáhnout skutečného cíle života. Ztratí-li však tuto příležitost, je to velká katastrofa.

Prahlád Mahárádž říká: „Bůh je nám ze všech nejdražší. Musíme hledat Boha.“ Ale co naše hmotné životní potřeby? Prahlád Mahárádž na to odpovídá: „Snažíte se uspokojit své smysly, ale smyslový požitek přichází automaticky, jakmile obdržíme hmotné tĕlo.“ Prase má určitý druh tĕla a nachází uspokojení v pojídání výkalů, což vám připadá patrnĕ ze všeho nejodpornĕjší. Po vykonání potřeby vždy rychle odejdete, abyste se vzdálili od odporného zápachu, ale prase už nedočkavĕ čeká, aby si mohlo užívat. Z toho je zřejmé, že k různému druhu tĕla patří různý druh smyslového požitku. Každý, kdo má hmotné tĕlo, si také může určitým způsobem svými smysly užívat. Nemyslete si, že když prase pojídá výkaly, je nešťastné. Právĕ naopak; užívá si a tloustne.

Dalším příkladem je velbloud. Velbloud má rád trnité vĕtvičky. Proč? Protože když je žvýká, trny se mu zapichují do jazyku, který začne krvácet a on ochutnává svoji vlastní krev. Myslí si: „Já si užívám.“ To je smyslový požitek. Sexuální život je právĕ takový. Ochutnáváme vlastní krev, ale přitom si myslíme, že si užíváme. Je to naše hloupost.

Živá bytost v hmotném svĕtĕ je duchovní bytostí, ale následkem sklonu užívat si a vykořisťovat hmotnou přírodu dostala hmotné tĕlo. Existuje 8    400    000 druhů živých bytostí, z nichž každá má odlišný druh tĕla a odpovídající druh smyslů, jejichž prostřednictvím získává určitý druh potĕšení. Představte si, že by vám dali k jídlu trnité vĕtvičky: „Dámy a pánové, zde pro vás máme velice lahodné jídlo. Je velmi chutné, potvrzují to všichni velbloudi.“ Jedli byste je? „Ne! Proč mi to nabízíte?“ Jelikož máte jiné tĕlo než velbloud, nebudou vám trnité vĕtvičky chutnat, ale když je nabídnete velbloudovi, bude si myslet, že je to velká pochoutka.

Mohou-li mít prasata a velbloudi smyslový požitek bez vĕtší snahy, proč by si stejnĕ nemohly užívat i lidské bytosti? I pro nás je takový požitek možný, ale není naším konečným cílem. Možnost smyslového požitku nabízí hmotná příroda všem    —     prasatům, velbloudům i lidským bytostem. Proč byste tedy mĕli tvrdĕ usilovat o nĕco, co je vám podle zákona přírody stejnĕ souzeno? V přírodĕ je vše zařízeno tak, že živá bytost může plnĕ uspokojit všechny své tĕlesné potřeby v každém životním druhu. Toto uspokojení přichází, stejnĕ jako přichází i utrpení. Chcete mít horečku? Ne. Proč jste ji tedy dostali? Nevíte. Stejnĕ ji ale vždy dostanete, nebo snad ne? Ano. Usilovali jste o to nĕjak? Ne. Tak proč jste ji dostali? Přišlo to samo, od přírody. To je jediná odpovĕď. Dostaví-li se utrpení samo od sebe, pak se bez zvláštního úsilí dostaví i štĕstí. O to se nebojte. To je rada Prahláda Mahárádže. Potkají-li vás bez jakéhokoliv úsilí strasti, pak přijde i štĕstí, aniž jste se o nĕ nĕjak zasloužili.

Jaký je tedy skutečný smysl lidského života? Rozvíjet vĕdomí Kršny. Ostatní vĕci získáme přirozenĕ podle zákonů přírody, což jsou vlastnĕ Boží zákony. Dokonce i když nebudeme vynakládat nĕjaké zvláštní úsilí, dostaneme vše, co je nám souzeno podle našich minulých činů a určitého druhu tĕla. Naším skutečným zájmem by proto mĕlo být nalézt konečný cíl lidského života.