Skip to main content

Kapitola 9

Horečka hmotné iluze

janmaiśvarya-śruta-śrībhir
edhamāna-madaḥ pumān
naivārhaty abhidhātuṁ vai
tvām akiñcana-gocaram

Můj Pane, je snadné se k Tobĕ přiblížit, ale pouze pro ty, kteří jsou hmotnĕ vyčerpáni. Človĕk, který jde po cestĕ (hmotného) pokroku a snaží se vylepšit své postavení a dosáhnout ctihodného zrození, velkého bohatství, vysokého vzdĕlání a tĕlesné krásy, k Tobĕ nedokáže přistoupit s upřímnými pocity.

Šrímad-Bhágavatam 8.26

Hmotný pokrok znamená narodit se v aristokratické rodinĕ, mít velký majetek, vzdĕlání a osobní krásu. Všichni materialisté prahnou po tĕchto hmotných vĕcech a říkají tomu rozvoj hmotné civilizace. Výsledkem je, že ten, kdo všech tĕchto hmotných vĕcí dosáhne, začne být nepřirozenĕ pyšný a omámený ze svého pomíjivého bohatství. Takoví hmotnĕ povýšení lidé pak nejsou schopni pronášet svaté jméno Pána a upřímnĕ Ho oslovovat: „Ó Góvindo, ó Kršno!“ V šástrách je řečeno, že když hříšník jednou řekne svaté jméno Pána, zbaví se tolika hříchů, kolika se není schopný ani dopustit. Takovou má svaté jméno Pána sílu a ani v nejmenším se nejedná o přehánĕní. Pánovo svaté jméno skutečnĕ tuto sílu má. Je však rovnĕž zapotřebí, aby jeho opakování mĕlo patřičnou kvalitu, a to závisí na kvalitĕ cítĕní. Bezmocný človĕk může říkat svaté jméno Pána procítĕnĕ, ale ten, kdo totéž svaté jméno říká ve stavu velké hmotné spokojenosti, nemůže být tak upřímný. Hmotnĕ povýšení lidé možná příležitostnĕ recitují svaté jméno Pána, ale nejsou schopni to dĕlat kvalitnĕ. Čtyři zásady hmotného rozvoje, tzn. (1) vysoký původ, (2) slušný majetek, (3) vysoké vzdĕlání a (4) krása, jsou tedy vlastnĕ překážky v pokroku na cestĕ duchovního rozvoje. Hmotný obal čisté duše je vnĕjší, stejnĕ jako horečka je vnĕjším projevem nezdravého tĕla. Obvyklým postupem je snižovat horečku a ne ji zvyšovat špatným jednáním. Nĕkdy vidíme, že duchovnĕ pokročilý človĕk hmotnĕ strádá. To ho ale nikterak neodrazuje. Naopak, hmotná nouze je stejnĕ dobrou známkou jako pokles teploty. Životní zásadou by mĕlo být, abychom snižovali stupeň hmotného opojení, které nás přivádí do stále vĕtší iluze, co se týče cíle života. Lidé posedlí iluzí nemohou vstoupit do Božího království.

Mít velké hmotné bohatství je zajisté Pánova milost. Narodit se v aristokratické rodinĕ nebo třeba v Americe, být velice bohatý, mít rozsáhlé poznání nebo vzdĕlání a být krásný jsou dary, které človĕk dostává za své zbožné činnosti. Bohatý človĕk budí pozornost ostatních, zatímco chudého si nikdo nevšimne. Stejnĕ i vzdĕlaný človĕk je na rozdíl od hlupáka středem pozornosti ostatních. Z hmotného hlediska jsou tedy všechna tato bohatství velkým požehnáním. Když je ale človĕk hmotnĕ bohatý, omámí ho to: „Jsem boháč. Jsem vzdĕlaný. Mám peníze.“

Když nĕkdo pije víno, opije se a pak si může myslet, že létá po obloze nebo že přišel do nebes. To jsou následky opilosti. Opilec si ale není vĕdom, že všechny tyto sny jsou pod vlivem času a jednou musí skončit. Jelikož neví, že jeho sny nebudou pokračovat vĕčnĕ, říká se, že je v iluzi. Stejnĕ tak je človĕk omámený, když si myslí: „Jsem velice bohatý, jsem velmi vzdĕlaný a krásný, narodil jsem se v aristokratické rodinĕ a jsem synem velkého národa.“ To je sice pravda, ale jak dlouho budou tyto výhody trvat? Předpokládejme, že nyní je nĕkdo Američan, je také bohatý, krásný a má pokročilé poznání. Může být na to všechno velice pyšný, ale jak dlouho? Jednou s jeho tĕlem bude konec a s ním skončí také všechno ostatní, stejnĕ jako opilcovy sny.

Tyto sny jsou na úrovni mysli, na úrovni ega a na tĕlesné úrovni. Já ale nejsem tohle tĕlo. Hrubohmotné a jemnohmotné tĕlo se liší od mého skutečného já. Hrubohmotné tĕlo je vytvořeno ze zemĕ, vody, ohnĕ, vzduchu a éteru a jemnohmotné tĕlo se skládá z mysli, inteligence a falešného ega. Živá bytost je však transcendentální všem tĕmto osmi prvkům, které jsou v Bhagavad-gítĕ popsány jako vnĕjší energie Boha.

Dokonce i když je nĕkdo velice inteligentní, neví, že je pod vlivem vnĕjší energie, stejnĕ jako opilec neví o tom, že je opilý. Bohatstvím se proto človĕk dostává do stavu omámení. Jsme již omámeni a moderní civilizace si dává za cíl toto naše omámení ještĕ zvyšovat. Ve skutečnosti bychom se z nĕj mĕli dostat, ale cílem moderní civilizace je neustále ho zvyšovat, abychom byli stále více pod vlivem tohoto opojení a nakonec šli všichni do pekla.

Kuntídéví říká, že ti, kteří jsou takto omámeni, nemohou oslovit Pána s upřímnými pocity. Nemohou procítĕnĕ říci jaya rādhā-mādhava: „Sláva Rádhárání a Kršnovi.“ Ztratili svůj duchovní cit. Nemohou Pána oslovit s citem, neboť nemají poznání. Myslí si: „Bůh je pro chudé. Chudí lidé nemají dostatek potravy. Ať chodí do kostela a modlí se: ,Ó Bože, chléb vezdejší dej nám dnes.̀ Já mám ale chleba dostatek. Proč bych mĕl chodit do kostela?“ To je jen jejich domnĕnka.

V současnosti žijeme v dobĕ ekonomického pokroku a nikdo nemá zájem chodit do kostelů nebo chrámů. Lidé si myslí: „Co je to za nesmysl? Proč bych mĕl chodit do kostela a žádat o chleba? Když rozvineme naši ekonomiku, budeme mít chleba dostatek.“ Zvláštĕ to můžeme vidĕt v komunistických zemích. Komunisté dĕlají svou propagandu na vesnicích tak, že říkají lidem, aby šli do kostela a modlili se o chleba. Tito nevinní lidé se tedy modlí: „Ó Bože, chléb vezdejší dej nám dnes.“ Když pak vyjdou z kostela, komunisté se jich zeptají: „Dostali jste chleba?“

„Ne, pane,“ odpovĕdí.

„Vidíte,“ řeknou komunisté. „Požádejte nás.“

Lidé potom řeknou: „Ó komunističtí přátelé, dejte nám chleba.“

Komunističtí přátelé samozřejmĕ přivezou celý náklad chleba a řeknou: „Vezmĕte si, kolik chcete. A kdo je nyní lepší    —    komunisté, nebo váš Bůh?“

Protože lidé nejsou příliš inteligentní, odpovĕdí: „Vy jste lepší.“ Nejsou natolik inteligentní, aby se zeptali: „Vy darebáci, a odkud jste vzali tento chleba? Vyrobili jste ho ve své továrnĕ? Můžete ve své továrnĕ vyrobit obilí?“ Protože jsou šúdrové (lidé, kteří nejsou příliš inteligentní), nedokáží jim položit takové otázky. Ale bráhman, človĕk, který je velice inteligentní, se ihned zeptá: „Vy darebáci, odkud jste získali tento chleba? Nemůžete vyrobit chleba. Pouze jste vzali pšenici, kterou vám dává Bůh, a přemĕnili jste ji. To ale neznamená, že se to stalo vaším vlastnictvím.“

Když přemĕníme jednu vĕc na druhou, ještĕ to neznamená, že konečný produkt je naším vlastnictvím. Když například dám truhláři nĕjaké dřevo, nářadí, zaplatím mu a on vyrobí velice hezkou skříň, komu ta skříň bude patřit    —    truhláři nebo mnĕ? Truhlář nemůže říci: „Protože jsem opracoval dřevo a vyrobil takovou krásnou skříň, patří teď mnĕ.“ Podobnĕ můžeme říci ateistům: „Kdo vám dává vše potřebné pro výrobu chleba, vy darebáci? Všechno přichází od Kršny. V Bhagavad-gítĕ Kršna říká: ,Prvky v hmotném stvoření jsou Mým vlastnictvím.̀ Nestvořili jste moře, zemi, oblohu, oheň ani vzduch. Tyto vĕci nejsou vaším stvořením. Můžete je jen kombinovat a přemĕňovat. Můžete vzít hlínu ze zemĕ a vodu z moře, smíchat je a s pomocí ohnĕ vyrobit cihly. Z tĕchto cihel potom můžete postavit mrakodrap a říkat, že tento mrakodrap patří vám. Kde jste ale získali vše potřebné pro stavbu mrakodrapu, vy darebáci? Ukradli jste Pánův majetek a nyní si na nĕj dĕláte nároky.“ To je skutečné poznání.

Omámení a zaslepení lidé to ale naneštĕstí nemohou pochopit. Myslí si: „Vzali jsme území Ameriky Indiánům a nyní patří nám.“ Nevĕdí, že jsou zlodĕji. Bhagavad-gítá jasnĕ říká, že ten, kdo vezme Pánovo vlastnictví a prohlašuje ho za své, je zlodĕj (stena eva saḥ).

Kršnovi oddaní mají proto svou vlastní podobu komunismu. Podle duchovního komunismu patří všechno Bohu. Stejnĕ jako si ruští a čínští komunisté myslí, že všechno patří státu, my si myslíme, že všechno patří Bohu. Je to pouhé rozšíření stejné filozofie a pochopit to vyžaduje jen trochu inteligence. Proč by si mĕl človĕk myslet, že jeho stát patří jen omezenému počtu lidí? Ve skutečnosti je všechno vlastnictvím Boha a každá živá bytost má právo užívat si tohoto vlastnictví, protože každý je dítĕtem Boha, který je nejvyšším otcem. V Bhagavad-gítĕ (14.4) Pán Kršna říká: sarva-yoniṣu kaunteya   ...   ahaṁ bīja-pradaḥ pitā. „Jsem otec všech živých bytostí dávající sémĕ. Všechny živé bytosti ve všech životních podobách jsou mými syny.“

My, živé bytosti, jsme všichni synové Boha, ale zapomnĕli jsme na to, a proto bojujeme. Ve šťastné rodinĕ všichni synové vĕdí: „Otec nám všem zaopatřuje potravu. Jsme bratři, proč bychom tedy mĕli bojovat?“ Když si budeme vĕdomi Boha, vĕdomi Kršny, všechno bojování ve svĕtĕ skončí. „Jsem Američan,“ „Jsem Ind,“ „Jsem Rus,“ „Jsem Číňan“    —    všechna tato nesmyslná označení zmizí. Hnutí pro vĕdomí Kršny je tak očišťující, že jakmile si lidé toto vĕdomí osvojí, jejich politické a národnostní boje ihned ustanou, protože dojdou ke svému skutečnému vĕdomí a pochopí, že všechno patří Bohu. Všechny dĕti v rodinĕ mají právo užívat výhod, které má otec. Stejnĕ tak když je každý nedílnou součástí Boha, Jeho dítĕtem, má právo užívat vlastnictví otce. To právo nemají jen lidské bytosti. Podle Bhagavad-gíty náleží všem živým bytostem, nehledĕ na to, jestli mají tĕla lidských bytostí, zvířat, stromů, ptáků, šelem, hmyzu nebo čehokoliv jiného. Na tom se zakládá vĕdomí Kršny.

Máme-li vĕdomí Kršny, nemyslíme si: „Můj bratr je dobrý a já jsem také dobrý, ale všichni ostatní jsou špatní.“ Toto omezené a pochybené vĕdomí odmítáme. Díky vĕdomí Kršny se naopak díváme na všechny živé bytosti stejnĕ. Jak je uvedeno v Bhagavad-gítĕ (5.18):

vidyā-vinaya-sampanne
brāhmaṇe gavi hastini
śuni caiva śvapāke ca
paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ

„Díky správnému poznání spatřuje pokorný svĕtec v učeném a vznešeném bráhmanovi, krávĕ, slonu, psu a pojídači psů (bezkastovním) jedno a totéž.“

Paṇḍita neboli učený človĕk vidí všechny živé bytosti na stejné úrovni. Vaišnava neboli oddaný je vzdĕlaný, je plný soucitu (lokānāṁ hita-kāriṇau) a může vykonávat takové činnosti, které mohou lidstvu přinést skutečné požehnání. Vaišnava cítí a skutečnĕ vidí, že všechny živé bytosti jsou nedílnou součástí Boha a že z nĕjakého důvodu poklesly do tohoto hmotného svĕta a přijaly různé druhy tĕl podle různé karmy.

Učení lidé (paṇḍitāḥ) nedĕlají rozdíly. Neříkají: „To je zvíře, a mĕli bychom ho proto poslat na jatka, aby ho lidé mohli sníst.“ Ne. Proč by mĕla být zvířata porážena na jatkách? Človĕk, který si je skutečnĕ vĕdomý Kršny, je ke každému laskavý. Jednou ze zásad naší filozofie je nejíst maso. Lidé to samozřejmĕ nemusí přijmout. Řeknou: „Co je to za nesmysl? Maso je naše potrava. Proč bychom ho nemĕli jíst?“ Protože jsou to darebáci, kteří jsou omámení iluzí (edhamāna-madaḥ), nechtĕjí slyšet pravdu. Jenom ale uvažte: když nĕjaký chudák leží bezmocnĕ na ulici, mohu ho zabít? Mohu říci: „Zabil jsem jenom chudého človĕka. Společnost ho stejnĕ nepotřebovala. Proč by mĕl takový človĕk žít?“ Budu nevinný? Bude mi řečeno, že jsem udĕlal nĕco velice pĕkného? Ne. I chudák je obyvatelem státu a nikdo nemůže dovolit, aby byl zabit. Proč tuto filozofii nerozšířit ještĕ dále? Stromy, ptáci a šelmy jsou také Boží synové. Když je človĕk zabije, je vinen, stejnĕ jako kdyby zabil chudého človĕka na ulici. V očích Boha, a dokonce ani v očích učeného človĕka není žádný rozdíl mezi chudým a bohatým, černým a bílým. Každá živá bytost je nedílnou součástí Boha. A protože vaišnava to vidí takto, je jediným skutečným dobrodincem všech živých bytostí.

Vaišnava se snaží povýšit všechny živé bytosti na úroveň vĕdomí Kršny. Vaišnava neuvažuje: „Tohle je Ind a tohle je Američan.“ Nĕkdo se mĕ jednou zeptal: „Proč jste přišel do Ameriky?“ Proč bych ale nemĕl jet do Ameriky? Jsem služebník Boha a tohle je Boží království, proč bych tedy nemĕl přijet? Takto omezovat oddané je zcela nepřirozené a je to vlastnĕ hříšná činnost. Stejnĕ jako policista může vstoupit do domu, aniž to je přečin, služebník má právo jít kamkoliv, neboť všechno patří Bohu. Musíme vidĕt vĕci takové, jaké jsou. To je vĕdomí Kršny.

Kuntídéví říká, že lidé, kteří jen stupňují svou opilost, si nemohou být vĕdomi Kršny. Zcela opilý človĕk mluví samé nesmysly a nĕkdo mu řekne: „Můj drahý bratře, mluvíš nesmysly. Podívej. Tohle je tvůj otec a tady je tvoje matka.“ Protože je ale opilý, nebude tomu rozumĕt, a dokonce ani nebude chtít tomu rozumĕt. Podobnĕ když se oddaný snaží nĕjakému hmotnĕ omámenému darebákovi ukázat: „Tady je Bůh,“ takový darebák to nebude moci pochopit. Kuntídéví proto říká tvām akiñcana-gocarama naznačuje, že zbavit se omámení, které způsobuje narození v dobré rodinĕ, bohatství, vzdĕlání a krása, je velice dobrou kvalifikací.

Když však človĕk rozvine své vĕdomí Kršny, může totéž hmotné bohatství použít ve službĕ Kršnovi. Například Američané, kteří vstoupili do hnutí pro vĕdomí Kršny, byli předtím hmotnĕ omámeni, ale nyní, když ze svého omámení procitli, se jejich hmotné přednosti staly duchovními a mohou jim dále pomoci ve službĕ Kršnovi. Například když američtí oddaní jedou do Indie, Indové jsou překvapeni, když vidí, jak Američané začali prahnout po Bohu. Mnoho Indů se ze všech sil snaží napodobovat materialistický život Západu, ale když vidí Američany, jak tančí a zpívají Haré Kršna, uvĕdomují si, co ve skutečnosti stojí za to následovat.

Všechno můžeme použít ve službĕ Kršnovi. Když človĕk zůstane omámený a nevyužívá svých hmotných výhod ve službĕ Kršnovi, tyto výhody nemají žádnou cenu. Když je však může využít ve službĕ Kršnovi, získají na cenĕ. Můžeme to vysvĕtlit na následujícím příkladu. Nula nemá žádnou hodnotu, ale jakmile před ni napíšeme jedničku, ihned se objeví číslo deset. Když máme dvĕ nuly, stane se z nich stovka a ze tří nul je tisíc. Podobnĕ jsme omámeni hmotnými výhodami, které ve skutečnosti nemají vĕtší hodnotu než nula. Jakmile však přidáme Kršnu, tyto desítky, stovky, tisíce a miliony nul budou mít nesmírnou hodnotu. Hnutí pro vĕdomí Kršny proto nabízí lidem na Západĕ velkou příležitost. Mají nadbytek nul hmotného života a když pouze přidají Kršnu, jejich život získá nesmírnou hodnotu.