Lidé, kteří jsou nešťastní, v nouzi, inteligentní nebo zvídaví, obvykle uctívají nebo začínají uctívat Pána, jestliže předtím vykonali nĕjaké zbožné činy. Jiní, kteří si libují pouze ve špatnostech, ať už jsou v jakémkoliv postavení, se k Nejvyššímu nemohou přiblížit, neboť jsou oklamáni iluzorní energií. Zbožný človĕk v případĕ pohromy nemá jinou možnost, než hledat útočištĕ u lotosových nohou Pána. Neustále vzpomínat na lotosové nohy Pána znamená připravovat se na osvobození od zrození a smrti. Proto i když nastanou takzvané pohromy, jsou vítané, protože nám dávají příležitost vzpomínat na Pána, což znamená osvobození.

Ten, kdo přijal útočištĕ u lotosových nohou Pána    —    což je ta nejlepší loď k přeplutí oceánu nevĕdomosti    —    může dosáhnout osvobození stejnĕ snadno, jako je možné překročit vodu v otisku kopýtka telete. Takové osoby patří do Pánovy říše a nic je nepoutá k tomuto svĕtu, kde nebezpečí číhá na každém kroku.

Pán v Bhagavad-gítĕ potvrzuje, že tento hmotný svĕt je nebezpečné místo, kde stále dochází k různým pohromám. Ménĕ inteligentní lidé plánují, jak tĕmto pohromám zabránit, a nevĕdí, že toto místo je již svou povahou místem neustálých pohrom. Nemají informace o říši Pána, která je plná blaženosti a kde žádné pohromy nehrozí. Povinností duševnĕ zdravého človĕka je nenechat se rozrušit hmotnými pohromami, ke kterým bude zcela jistĕ docházet za všech okolností. Človĕk má přijímat veškerá utrpení, která přinášejí nevyhnutelné rány osudu, a má usilovat o pokrok v duchovní realizaci, neboť to je posláním lidského života. Duše je transcendentální vůči všem hmotným pohromám, a takzvané pohromy jsou proto jen zdánlivé. Človĕk například může ve snu vidĕt, jak ho pojídá tygr, a může proto začít křičet. Ve skutečnosti se však o žádného tygra ani žádné utrpení nejedná, protože to je pouze sen. A stejnĕ tak lze o všech životních pohromách říci, že to jsou pouhé sny. Má-li nĕkdo to štĕstí, že oddanou službou přišel do styku s Pánem, pak je to pro nĕho skutečný zisk. Každý styk s Pánem prostřednictvím jednoho z devíti druhů oddané služby je vždy krokem kupředu na cestĕ zpátky k Bohu.

V tomto velice zajímavém verši je napsáno, že vipadaḥ    —    pohromy nebo neštĕstí    —    jsou velice dobré, jestliže díky nim myslíme na Kršnu.

Jak oddaný přijímá nebezpečí? Tento hmotný svĕt je plný nebezpečí, a různá nebezpečí proto potkají každého. Hloupí lidé, kteří to nevĕdí, se jim ale ve svém boji o existenci snaží vyhnout. Každý se snaží být šťastný a bezpečný. Tak to chodí v hmotném svĕtĕ. Každý usiluje o atyantikaṁ sukham, konečné štĕstí. Pracující človĕk si myslí: „Budu velice tĕžce pracovat, peníze si uložím v bance a až zestárnu, budu si bez práce užívat života.“ Každý si takhle plánuje. Nikdo nechce pracovat; jakmile človĕk dostane nĕjaké peníze, chce přestat pracovat a být šťastný. To ale není možné. Tímto způsobem nikdo nemůže dosáhnout štĕstí.

Kuntídéví v tomto verši hovoří o apunar bhava-darśanam. Předpona a znamená „ne“ a punar bhava znamená „opakování zrození a smrtí“. Opravdovým nebezpečím, které musíme zastavit, jsou opakovaná zrození a smrti.

Hmotný svĕt je plný nebezpečí (padaṁ padaṁ yad vipadām). Človĕk například může plout přes oceán na nĕjaké veliké lodi, ale ani velká loď není zcela bezpečná, protože pluje po moři, kde ji každou chvíli mohou potkat nenadálé potíže. Titanic byl důmyslnĕ zabezpečený, ale na své první plavbĕ se potopil a mnoho významných lidí zahynulo. Jelikož jsme na nebezpečném místĕ, musí nás potkávat nebezpečí. Tento hmotný svĕt je sám o sobĕ nebezpečný. Mĕli bychom se proto snažit tento oceán nebezpečí co nejdříve překonat. Pokud jsme na moři, stále jsme v nebezpečí bez ohledu na to, jak je naše loď velká. Nemĕly by nás však znepokojovat mořské vlny. Mĕli bychom se naopak snažit co nejrychleji oceán překonat a zajímat se jedinĕ o to, jak se dostat na břeh.

Pokud jsme v hmotném svĕtĕ, budou nás potkávat nepříjemnosti, protože tento svĕt je plný nepříjemností. I přesto by naším jediným cílem mĕlo být rozvinutí vĕdomí Kršny, abychom se po opuštĕní tohoto tĕla mohli vrátit zpátky domů, zpátky ke Kršnovi.

Na Kuruovském bitevním poli řekl Ardžuna Kršnovi: „Cokoliv říkáš, je pravda. Nejsem toto tĕlo. Jsem duše a také všichni ostatní jsou duše. Když je tĕlo zničeno, duše existuje dále. Když ale vidím, že můj syn nebo můj dĕd umírá, nebo že já je zabíjím, jak mohu nalézt útĕchu v tom, že oni ve skutečnosti neumírají, ale že jen mĕní tĕla? Cítím k nim náklonnost na tĕlesné úrovni, a proto pociťuji zármutek a utrpení.“

Kršna souhlasil s tím, co Ardžuna řekl. „Ano,“ odpovĕdĕl, „to je pravda. Protože máš tĕlesné pojetí života, musíš trpĕt. Všechna tato utrpení proto musíš snášet, na to neexistuje žádný jiný lék.“ Kršna řekl Ardžunovi v Bhagavad-gítĕ (2.14):

„Ó synu Kuntí, krátkodobé pocity horka a chladu a štĕstí a neštĕstí přicházejí a odcházejí jako letní a zimní období. Pocházejí ze smyslových vjemů, ó Bháratovče, a človĕk se musí naučit je snášet, aniž by jimi byl rozrušen.“

V Americe jsou nĕkdy velice chladná rána a v takovém počasí je trochu obtížné se ráno sprchovat. Znamená to ale snad, že se oddaní přestanou ráno sprchovat? Ne. I když je chladno, musíme se pravidelnĕ sprchovat. Musíme vykonávat svoji povinnost i za cenu nĕjakého utrpení. To se nazývá tapasya, odříkání. Tapasja znamená, že musíme pokračovat v našich duchovních činnostech bez ohledu na nebezpečí a pohromy v tomto svĕtĕ. To je tapasja neboli dobrovolné přijímání potíží.

Ti, kteří složili přísné sliby tapasji, kolem sebe nĕkdy v kruhu zapálí oheň a v žáru slunce v horkém létĕ sedí uprostřed tohoto ohnĕ a meditují. A v chladném zimním počasí meditují ponořeni po krk ve vodĕ. To jsou velice tvrdé druhy tapasji. Čaitanja Maháprabhu nám ale nic takového nenařizuje. Naopak, nabízí nám velice pĕkný program    —    zpívejte, tancujte a přijímejte prasádam. My si ale stejnĕ nedáme říci. Jsme tak pokleslí, že nedokážeme přijmout ani takovouto tapasju, i když její provádĕní je velice snadné a příjemné (susukhaṁ kartum avyayam). Radĕji budeme žít na ulici. Nĕkteří lidé radĕji pijí alkohol, vĕnují se sexu a žijí na ulici. Co můžeme dĕlat?

Hnutí pro vĕdomí Kršny poskytuje všechny možnosti k tomu, aby lidé mohli přijít, zpívat, tančit, mírumilovnĕ žít, přijímat Kršna-prasádam a být šťastní, ale oni toho nevyužijí. To je jejich neštĕstí. Čaitanja Maháprabhu popisuje lidi tohoto vĕku a říká: „Jsem tak nešťastný, protože Mĕ zpívání Haré Kršna vůbec nepřitahuje.“ Pán Čaitanja se modlí:

Říká, že transcendentální svaté jméno Boha    —    Kṛṣṇa    —    je stejnĕ mocné jako Kršna Samotný. Kršna má neomezené energie a neomezené energie jsou podobnĕ i v svatém jménu Kršny. Bůh má tisíce jmen, z nichž hlavním je jméno Kršna, pro jehož zpívání neexistují žádná přísná pravidla. Nemusí se zpívat jen v určitou dobu. Můžeme ho zpívat kdykoliv. Kršnovo jméno je navíc totožné s Kršnou Samotným. Svaté jméno Kršny je proto Kršna.

Nemĕli bychom si myslet, že Kršna žije ve Svém sídle, Gólóce Vrndávanĕ, a že Jeho jméno je od Nĕho odlišné. V hmotném svĕtĕ se samozřejmĕ na základĕ hmotného pojetí jméno liší od skutečnosti, kterou představuje, ale v absolutním svĕtĕ takové rozdíly neexistují. Jméno je stejnĕ mocné jako Kršna Samotný. Máme jazyk, a když tento jazyk zamĕstnáme zpíváním Haré Kršna, přijdeme okamžitĕ do přímého styku s Kršnou, jelikož jméno Kršna a osoba Kršna se neliší. Můžeme si myslet, že Kršna je velice daleko, ale Kršna je také v nás. Je daleko, ale zároveň je nám nejblíže. Ale i když si myslíme, že Kršna je daleko, Jeho jméno je zde. Můžeme zpívat Haré Kršna, a tak máme Kršnu okamžitĕ na dosah. Tímto snadným způsobem se můžeme ke Kršnovi přiblížit. Zpívání Haré Kršna není nijak omezeno. Můžeme zpívat kdykoliv a ihned získat Kršnu. Vidíte, jak je Kršna milostivý?

Čaitanja Maháprabhu proto říká: etādṛśī tava kṛpā bhagavan mamāpi durdaivam īdṛśam ihājani nānurāgaḥ. „Můj drahý Pane, z laskavosti jsi mi umožnil, abych k Tobĕ mohl tak snadno dospĕt, ale já jsem takový nešťastník, že mĕ to vůbec nepřitahuje. Přitahuje mĕ spousta jiných vĕcí, ale ke zpívání Haré Kršna necítím žádnou náklonnost. To je moje neštĕstí.“ Kršna je tak milostivý, že je před námi přítomen v podobĕ transcendentální vibrace Svého jména, které je stejnĕ mocné jako Kršna Samotný, a pokud zůstaneme ve styku s tímto jménem, obdržíme všechna Kršnova požehnání. Přesto nás ale zpívání Haré Kršna mantry nepřitahuje a to je naše neštĕstí.

Oddaného nikdy nerozruší nebezpečí, neúspĕchy nebo pohromy. Naopak je uvítá. Jelikož je zcela odevzdaný, ví, že jak nebezpečí, tak i radosti jsou pouze různými projevy Kršny a že Kršna je absolutní. V šástrách, védských písmech, se říká, že náboženství a bezbožnost, které jsou v přímém protikladu, nejsou nic jiného než přední a zadní část transcendentálního tĕla Pána. Jaký je rozdíl mezi přední a zadní částí Jeho tĕla? Bůh je absolutní a oddaný ví, že obojí je Kršna, a proto zůstává nerozrušený, ať již má všeho dostatek, nebo je v nebezpečí.

Když se oddaný ocitne v nebezpečí, myslí si: „Nyní se Kršna přede mnou zjevil v podobĕ nebezpečí.“ Pán Nrsinhadéva znamenal veliké nebezpečí pro démona Hiranjakašipua, ale stejný Nrsinhadéva byl nejvĕtším přítelem Svého oddaného, Prahláda Mahárádže. Pro oddané není Pán nikdy nebezpečný. Oddaný se nikdy neobává žádného nebezpečí, neboť vĕří, že nebezpečí je pouze jiný rys Pána. Oddaný si myslí: „Proč bych se mĕl bát? Jsem odevzdaný Bohu.“

Kuntí proto říká: vipadaḥ santu. „Ať přijdou potíže.“ Vipadaḥ santu tāḥ śaśvat. „Ať všechny pohromy přicházejí znovu a znovu.“ Vítala nebezpečí, protože vĕdĕla, jak v nebezpečí vzpomínat na Pána: „Drahý Pane, jsem ráda, když přijde nebezpečí, protože tehdy na Tebe mohu vzpomínat.“ Když otec Prahláda Mahárádže svému synovi připravoval nejrůznĕjší utrpení, Prahlád vždy myslel na Kršnu. Jsme-li tedy v nĕjaké nebezpečné situaci a toto nebezpečí nás nutí vzpomínat na Kršnu, pak je vítané: „Nyní mám příležitost myslet na Kršnu.“ A proč je takové nebezpečí vítané? Protože když vidíme Kršnu nebo na Nĕho vzpomínáme, znamená to, že dĕláme pokrok v duchovním životĕ a že přijde chvíle, kdy nás již takové nebezpečí nebude muset potkat. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti so 'rjuna (Bg. 4.9.). Jestliže pokročíme ve vĕdomí Kršny, pak se po opuštĕní tohoto tĕla (tyaktvā deham) nebudeme muset znovu narodit v tomto hmotném svĕtĕ (punar janma naiti). Po tom jediném máme toužit.

Předpokládejme, že se nyní cítím velice pohodlnĕ. Moje tĕlo se může cítit pohodlnĕ, ale přijde smrt a po ní další zrození. Když opustím své současné tĕlo a dostanu tĕlo kočky nebo psa, jaký význam mĕlo všechno pohodlí? Musíme zemřít a po smrti musíme přijmout jiné tĕlo. Možná nevíme, jaké bude naše příští tĕlo, ale můžeme se to dozvĕdĕt z šáster, védských písem. Šástry říkají, že určitý druh tĕla dostaneme podle své mentality. Jestliže mám mentalitu psa, v příštím životĕ se narodím jako pes a nezáleží na tom, jestli se nyní cítím dobře nebo ne. Jaký má význam, že se budu mít dvacet, třicet, padesát nebo nanejvýš sto let dobře? Jestliže se po smrti podle své mentality narodím jako kočka, pes nebo myš, k čemu mi bude mé dobré postavení? Ale lidé takhle neuvažují. Zvláštĕ v dnešní dobĕ si myslí: „Nyní mám dobré postavení. Mám dost penĕz a velký majetek. Mám všechno pohodlí a dostatek jídla. Když tohle tĕlo bude mrtvé, již se znovu nenarodím, a tak dokud jsem živý, musím si užívat.“ Tento názor zastává moderní hedonistická filozofie, ale skutečnost je jiná.

Kuntí si je vĕdoma kolobĕhu rození a smrtí a velice touží po tom, aby se již znovu nenarodila. To vyjadřují slova apunar bhava-darśanam. Když človĕk vždy vidí Kršnu, je si vĕdom Kršny, neboť mít vĕdomí Kršny znamená myslet stále na Kršnu. Každý by mĕl být vždy pohroužený v myšlenkách na Kršnu. Duchovní mistr proto zamĕstnává oddané v různých druzích služby pro Kršnu. Pod vedením duchovního mistra může oddaný například prodávat knihy pojednávající o Kršnovi. Je však chyba si myslet, že oddaní mohou stejnou energii, kterou využívají při prodávání knih, použít při prodávání bižuterie. Pak se z nich stanou obyčejní prodavači bižuterie. Musíme dávat velký pozor, abychom se neodchýlili od vĕdomí Kršny. I když nás potká při oddané službĕ nĕjaké nebezpečí nebo utrpení, mĕli bychom je snášet. Vlastnĕ bychom je mĕli vítat a vdĕčnĕ se modlit ke Kršnovi.

Jak bychom se mĕli modlit? Tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇaḥ. „Můj drahý Pane, Tvou milostí jsem se ocitl v této nebezpečné situaci.“ Takto uvažuje oddaný. Nepovažuje nebezpečí za nebezpečí. Spíše si myslí: „To je Kršnova milost.“ Jaká je to milost? Bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam. „Za své minulé činy si zasloužím velice trpĕt. Ty ale mé utrpení zmírňuješ, a proto trpím jen trochu.“ Jinými slovy, Kršnovou milostí je oddaný potrestán pouze symbolicky.

Řeknĕme, že před soudem je obvinĕn velice vlivný a bohatý človĕk. Soudce ho shledá vinným a uloží mu pokutu ve výši sto tisíc dolarů, ale může mu také říci: „Zaplaťte jeden cent.“ To je také trest, ale mnohem menší. Podobnĕ i my musíme trpĕt za svoje hříchy. To je skutečnost, které se nemůžeme vyhnout. Ale karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām (Brahma-sanhitá 5.54). Utrpení tĕch, kteří oddanĕ slouží Kršnovi, je zmenšeno na minimum. Nĕkdo může například mít podle svého osudu určeno, že bude zabitý nožem, ale místo toho se jen trochu řízne do prstu. Ti, kteří jsou zamĕstnáni v oddané službĕ, takto dostávají za své minulé hříšné činnosti pouze snížené reakce. Pán Kršna ujišťuje Své oddané: ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣayiṣyāmi. „Ochráním tĕ před všemi reakcemi za hříšný život.“ Takže i když se oddaný v minulosti dopustil mnoha závažných hříchů, místo zabití ho čeká jen malé říznutí do prstu. Proč by se potom mĕl oddaný obávat nebezpečí?

Mĕli bychom spoléhat pouze na vĕdomí Kršny, protože pokud si za všech okolností budeme vĕdomi Kršny, nevrátíme se do tohoto hmotného svĕta (apunar bhava-darśanam). Pokud stále přemýšlíme o Kršnovi, vidíme Kršnu, čteme o Kršnovi, pracujeme pro Kršnu a udržujeme si vĕdomí Kršny, budeme mít z tĕchto činností skutečný prospĕch    —    zachrání nás to od nového zrození v tomto hmotném svĕtĕ. Jestliže však zásluhou jiných, hmotných činností, budeme pohodlnĕ žít, zapomeneme na Kršnu a budeme se muset znovu narodit. Jaký z toho budeme mít užitek? Na to si musíme dát velký pozor. Musíme jednat takovým způsobem, aby naše vĕdomí Kršny nebylo ničím narušeno ani v dobách pro nás velice tĕžkých. To nám radí Kuntídéví.

Jak již bylo popsáno v předešlých verších, před vítĕzstvím v bitvĕ na Kurukšétře museli Pánduovci čelit mnohým nebezpečným situacím. Mĕli být otráveni, byli pozváni do domu ze šelaku, který byl pozdĕji zapálen, a nĕkdy se museli utkat dokonce i s démonskými lidojedy. Ztratili své království, svoji ženu, svoji vážnost a museli odejít do vyhnanství do lesa. Ale ve všech tĕchto nebezpečných situacích byl Kršna vždy s nimi. Když se Kuruovci snažili vysvléci Draupadí, Kršna jí poslal pruh látky, aby ochránil její počestnost. Kršna byl vždy s nimi.

Když nakonec Pánduovci přišli ke smrtelnému loži svého dĕda Bhíšmadévy, praotec Bhíšmadéva začal plakat: „Tito chlapci, moji vnuci, jsou velice zbožní. Mahárádž Judhišthir, nejstarší, je z nich nejzbožnĕjší a říkají mu dokonce Dharmarádž, král náboženství. Bhíma a Ardžuna jsou velcí oddaní a jsou tak mocní hrdinové, že mohou zabít tisíce mužů. Jejich žena, Draupadí, je samotná bohynĕ štĕstí a kdekoliv je, tam nikdy není nouze o jídlo. Všichni dohromady mají tak obdivuhodné vlastnosti, Samotný Kršna je vždy s nimi, ale přesto trpí.“ Se slzami v očích potom řekl: „Nevím, jaké jsou Kršnovy zámĕry, když i tak zbožní oddaní trpí.“

Nemĕli bychom si myslet: „Nyní jsem se stal oddaným a žádné nebezpečí nebo utrpení se mĕ již netýká.“ I Prahlád Mahárádž musel trpĕt a stejnĕ tak i jiní oddaní jako Pánduovci nebo Haridás Thákur. Utrpení by nás ale nemĕlo rozrušit. Musíme mít pevnou víru a nezlomné přesvĕdčení, že Kršna je s námi a ochrání nás. Nesnažte se hledat ochranu jinde než u Kršny. Vždy přijímejte Kršnu jako jediné útočištĕ.

V Bhagavad-gítĕ Pán Kršna říká: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. „Můj drahý Ardžuno, můžeš vyhlásit celému svĕtu, že Mého oddaného nikdy nikdo nepřemůže.“ Nyní se nĕkdo může zeptat, proč Kršna řekl Ardžunovi, aby to vyhlásil. Proč to neřekl Kršna Samotný? Důvod je ten, že kdyby to prohlásil Samotný Kršna, Jeho slovům by možná každý nevĕřil, protože Kršna nĕkdy poruší Svůj vlastní slib. Jeho oddaný svůj slib ale nikdy neporuší, protože na to Kršna Osobnĕ dohlíží: „Můj oddaný to vyhlásil. Musím se postarat o to, aby svůj slib dodržel.“ Kršna to dĕlá z náklonnosti ke Svému oddanému. Proto řekl: „Vyhlas to ty. Kdybych to řekl Já, lidé by tomu možná nevĕřili, ale když to řekneš ty, budou ti vĕřit, protože jsi oddaný.“ I když Kršna může porušit Svůj vlastní slib, chce, aby sliby Jeho oddaných byly vždy splnĕny.

Musíme proto rozvíjet vĕdomí Kršny a za všech okolností si ho udržet, dokonce i v té nejnebezpečnĕjší situaci. Musíme si udržet víru v lotosové nohy Kršny a pak nám nebude hrozit žádné nebezpečí.