Skip to main content

Kapitola 15

Nezrozený a vĕčný

kecid āhur ajaṁ jātaṁ
puṇya-ślokasya kīrtaye
yadoḥ priyasyānvavāye
malayasyeva candanam

Nĕkteří říkají, že Nezrozený se narodil, aby oslavoval zbožné krále, a jiní říkají, že proto, aby potĕšil krále Jadua, jednoho z Tvých nejdražších oddaných. Zjevuješ se v jeho rodinĕ stejnĕ jako se santálové dřevo zjevuje v Malajských horách.

Šrímad-Bhágavatam 1.8.32

Jelikož Pánův příchod do tohoto hmotného svĕta je záhadný, názory na zrození Nezrozeného se liší. V Bhagavad-gítĕ Pán říká, že se zrodí v hmotném svĕtĕ, přestože je Pánem všech stvoření a je nezrozený. Skutečnost zrození Nezrozeného tedy nelze popřít, jelikož On Sám ji potvrzuje. Existují však různé názory na to, proč se narodil. To také udává Bhagavad-gítá. Pán se zjevuje Svou vnitřní silou, aby znovu ustanovil zásady náboženství, aby chránil zbožné a ničil bezbožné. To je účel příchodu Nezrozeného. Říká se ovšem také, že Pán přišel proslavit zbožného krále Judhišthira. Pán Šrí Kršna chtĕl bezpochyby pro dobro všech předat vládu nad celým svĕtem do rukou Pánduovců. Jakmile svĕtu vládne zbožný král, lidé jsou šťastní. Je-li však vládce bezbožný, jsou nešťastní. Ve vĕku Kali jsou témĕř všichni vládci bezbožní, a lidé pod jejich vládou jsou proto stále nešťastní. Ale v demokratických státech si bezbožní občané sami volí do vlády své zástupce, a proto za své neštĕstí nemohou dávat vinu nikomu jinému, než sami sobĕ. Mahárádž Nala byl také oslavován jako velký zbožný král, ale nemĕl žádné spojení s Pánem Kršnou. Králem, kterého chtĕl Pán Kršna oslavovat, je tedy bezpochyby Mahárádž Judhišthir. Pán také proslavil krále Jadua, jelikož se narodil v jeho rodinĕ. Pán je nazýván Jádava, Jaduvíra, Jadunandana atd., ale není touto příslušností nikterak vázán. Je jako santál, který roste v Malajských horách. Stromy mohou růst všude, ale jelikož santálové stromy rostou především v oblasti Malajských hor, jsou jména Malajských hor a santálu vzájemnĕ spojena. Závĕr je tedy ten, že Pán se nikdy nerodí, stejnĕ jako slunce, a přesto se zjevuje, jako když slunce vychází na východním obzoru. A stejnĕ jako slunce není sluncem východního obzoru, ani Pán není ničím synem. Je otcem všech a všeho, co je a může být.

V Bhagavad-gítĕ (4.6) Pán říká:

ajo ’pi sann avyayātmā
bhūtānām īśvaro ’pi san
prakṛtiṁ svām adhiṣṭhāya
sambhavāmy ātma-māyayā

„I když jsem nezrozený a Mé transcendentální tĕlo nikdy nezaniká a jsem Pánem všeho tvorstva, zjevuji se v každém vĕku ve Své původní transcendentální podobĕ.“

Kršna je nezrozený a my jsme také nezrození. Lišíme se ale v tom, že jsme na rozdíl od Pána podmínĕni hmotným tĕlem, a proto nemůžeme zůstat ve svém původním postavení jako nezrození. Musíme se rodit a mĕnit jedno tĕlo za druhým a nevíme, jaké tĕlo dostaneme příštĕ. Svá tĕla mĕníme dokonce i v tomto životĕ. Dítĕ vymĕní své dĕtské tĕlo za tĕlo chlapce, potom za tĕlo mladíka a nakonec dostane tĕlo starce. Přirozenĕ tedy dojdeme k závĕru, že když opustíme své staré tĕlo, budeme muset opĕt přijmout jiné tĕlo    —    tĕlo dítĕte.

V hmotném svĕtĕ tento cyklus probíhá zcela přirozenĕ a připomíná zmĕny ročních období. Po jaru přijde léto, po létu podzim a potom zima a pak přijde zase jaro. Podobnĕ když skončí den, přichází noc a po noci přijde opĕt den. Stejnĕ jako neustále dochází k tĕmto cyklickým zmĕnám, i my neustále mĕníme svá tĕla jedno za druhým, a proto z toho můžeme přirozenĕ vyvodit, že po opuštĕní svého současného tĕla obdržíme nové tĕlo (bhūtvā bhūtvā pralīyate).

Tento závĕr je logický a potvrzují ho jak šástry neboli védská literatura, tak i nejvyšší autorita    —    Kršna Samotný. Proč bychom s tím tedy nemĕli souhlasit? Človĕk, který tuto skutečnost nepřijímá a myslí si, že neexistuje žádný život po smrti, je hlupák.

Život po smrti existuje. A existuje také možnost, jak se z kolobĕhu opakovaných rození a smrtí osvobodit a dosáhnout nesmrtelnosti. Jelikož jsme si zvykli od nepamĕti přijímat jedno tĕlo za druhým, je pro nás obtížné představit si vĕčný život. Život v hmotném svĕtĕ je navíc plný tolika potíží, že když nĕkdo pomyslí na vĕčný život, domnívá se, že musí být také plný utrpení. Nĕkdo je například nemocný a musí užívat nĕjaké velice hořké léky a musí stále ležet v posteli, kde také jí a vykonává své tĕlesné potřeby a nemůže se ani hýbat. Nakonec třeba zjistí, že jeho život je nesnesitelný a bude chtít spáchat sebevraždu. Materialistický život je plný tolika utrpení, že lidé se nĕkdy z beznadĕje uchylují k filozofii voidismu nebo impersonalismu a snaží se popřít svou vlastní existenci i všechno ostatní. Ve skutečnosti to ale není možné a ani to není nutné. V hmotném svĕtĕ nás potkávají různá utrpení, ale když se ze svého hmotného podmínĕní vysvobodíme, můžeme najít opravdový vĕčný život.

Jelikož jsme nedílnou částí Kršny, který je aja neboli „ten, který se nerodí ani neumírá“, jsme také aja. Když je můj otec šťastný a já jsem jeho synem, proč bych mĕl být nešťastný? Je přirozené, že si budu užívat všeho, čeho si užívá můj otec. Bůh, Kršna, je podobnĕ nejmocnĕjší, nejkrásnĕjší, má nejvĕtší poznání a je ve všem dokonalý. I když já nejsem dokonalý, jsem nedílnou částí Boha a mám proto do určité míry stejné vlastnosti jako má On.

Bůh nikdy nezemře a ani já nezemřu. Bhagavad-gítá (2.20) to vysvĕtluje: na jāyate mriyate vā kadācit. Když Kršna popisuje duši, říká, že se nikdy nerodí (na jāyate). Když je tedy nĕkdo nezrozený, jak může zemřít? Duše neumírá (mriyate vā). Zemřít může ten, kdo se narodil, ale ten, kdo se nenarodil, nemůže ani zemřít.

My o tom ale naneštĕstí nevíme. Provádíme různé vĕdecké výzkumy, ale nevíme, že každá živá bytost je duše, která se nerodí ani neumírá. To je naše nevĕdomost. Duše je vĕčná a původní (nityaḥ śāśvato 'yaṁ purāṇo) a není zničena, když je zničeno tĕlo (na hanyate hanyamāne śarīre). Přestože duše neumírá, přijímá jiné tĕlo. Tomu se říká bhava-roga neboli hmotná nemoc.

Kršna je nejvyšší živá bytost (nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām) a my jsme stejní jako On, ovšem s tím rozdílem, že Kršna je vibhu neboli neomezený, zatímco my jsme aṇu neboli omezení. Kvalitativnĕ jsme stejní jako Nejvyšší Pán, a proto všechny sklony, které má Kršna, můžeme najít také u lidských bytostí. Kršna má například sklon milovat osobu opačného pohlaví a my máme stejný sklon. Láska má svůj počátek ve vĕčné lásce mezi Rádhou a Kršnou. My také hledáme vĕčnou lásku, ale jelikož jsme podmínĕni zákony hmotné přírody, naše láska má počátek i konec. Když však transcendujeme takové pomíjivé vztahy, budeme se moci účastnit láskyplných výmĕn, které jsou podobné milostným vztahům mezi Kršnou a Rádhárání. Mĕli bychom proto usilovat o návrat zpátky domů, zpátky ke Kršnovi. Kršna je vĕčný, a když se k Nĕmu vrátíme, obdržíme také vĕčné tĕlo.

Kuntí říká: kecid āhur ajaṁ jātam. Nejvyšší vĕčný, nejvyšší nezrozený se teď narodil. I když se Kršna narodí, Jeho narození není stejné jako naše. To bychom si mĕli uvĕdomit. Pán říká v Bhagavad-gítĕ (4.9):

janma karma ca me divyam
evaṁ yo vetti tattvataḥ
tyaktvā dehaṁ punar janma
naiti mām eti so ’rjuna

„Kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činů, když opouští své tĕlo, nezrodí se znovu v tomto hmotném svĕtĕ, nýbrž dosáhne Mého vĕčného sídla, ó Ardžuno.“

Ve Šrímad-Bhágavatamu je popsáno, že když se Kršna poprvé zjevil, nenarodil se z lůna Dévakí. Nejdříve ukázal Svou vznešenou čtyřrukou podobu Višnua a potom se promĕnil v malé dítĕ. Kršnovo zrození je transcendentální, zatímco my se musíme narodit podle zákonů přírody. Kršnu neovlivňují zákony přírody, protože On je jejich vládcem (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram). Příroda (prakṛti) pracuje podle Kršnových pokynů a my žijeme podle zákonů přírody. Kršna je vládcem přírody a my jsme jejími služebníky. Kuntídéví proto říká: kecid āhuḥ. „Nĕkdo může říkat, že nezrozený se narodil.“ Může se zdát, že Nejvyšší Pán se rodí jako my, ale ve skutečnosti to není pravda. Kuntídéví zdůrazňuje: kecid āhuḥ    —    „Hlupáci mohou říkat, že se narodil.“ Kršna Samotný také říká v Bhagavad-gítĕ (9.11): avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam. „Protože jsem se zjevil jako lidská bytost, darebáci si myslí, že jsem obyčejný človĕk.“ Paraṁ bhāvam ajānantaḥ: „Neznají tajemství, proč se Bůh rodí jako lidská bytost.“

Kršna je všude. Pán sídlí v srdci každého (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati). A jelikož je v našem srdci a je všemocný, proč by pro Nĕho mĕlo být obtížné se před námi zjevit? Když velký oddaný Dhruva Mahárádž meditoval o čtyřruké podobĕ Višnua, jeho meditace se náhle přerušila a on před sebou spatřil stejnou podobu, o které meditoval. Bylo pro Kršnu obtížné se takto zjevit? Zajisté ne. A podobnĕ pro nĕho bylo snadné zjevit se ve stejné čtyřruké podobĕ před Dévakí. Kršna proto říká: janma karma ca me divyam. „Je třeba porozumĕt Mým transcendentálním zrozením a činnostem.“ Kuntídéví jim rozumí. Ví, že i když se nĕkterým hlupákům zdá, že se Kršna rodí, ve skutečnosti je nezrozený.

Proč ale Kršna provádí tuto Svou zábavu? Kuntídéví odpovídá: puṇya-ślokasya kīrtaye. Aby oslavoval ty, kteří jsou velmi zbožní a pokročilí v duchovním poznání. Kršna přichází jako syn Dévakí, aby proslavil Svou oddanou Dévakí. Přichází jako syn Jašódy, aby proslavil Jašódu. Stejnĕ Kršna sestupuje v dynastii Svého velkého oddaného Mahárádže Jadua jen proto, aby proslavil Mahárádže Jadua. Díky tomu je Kršna dodnes známý jako Jádava neboli potomek Mahárádže Jadua. Nejvyšší Pán se nemusí narodit v určité rodinĕ nebo zemi, ale činí tak proto, aby proslavil oddanost určité osoby nebo určité rodiny. Jeho zrození se proto nazývá divyam neboli transcendentální.

Pán se nemusí narodit, ale my se rodit musíme. To je rozdíl mezi naším narozením a zrozením Kršny. Jestliže si to podle své karmy neboli svých činností zasloužíme, narodíme se v dobré rodinĕ mezi lidskými bytostmi nebo polobohy, a jestliže jsme vykonávali činnosti na úrovni zvířat, narodíme se mezi zvířaty. Takto působí karma. Karmaṇā daiva-netreṇa jantor dehopapattaye (Bhág. 3.31.1). To, jaké tĕlo dostaneme, záleží na naší karmĕ.

Lidská životní podoba je určena pro pochopení Nejvyššího neboli Absolutní Pravdy (athāto brahma-jijñāsā). Jestliže však nebudeme usilovat o dosažení tohoto cíle a promarníme svou příležitost, zůstaneme jako zvířata a navrátíme se do zvířecích tĕl. Hnutí pro vĕdomí Kršny se proto snaží lidstvo před takovým poklesnutím zachránit.

Zjevení Pána Kršny se přirovnává k výskytu santálových stromů v Malajských horách (malayasyeva candanam). Kromĕ Malajských hor existuje ještĕ jedna oblast s podobným jménem, která se nazývá Malajsie. Santalový strom neboli candana může růst kdekoliv. Nikde není psáno, že musí růst v Malajsii nebo v Malajských horách, ale jelikož tam tĕchto stromů roste tak velké množství, je tento santál známý jako malaya-candana. Na Západĕ lidé používají kolínskou vodu (eau de cologne). Může se vyrábĕt kdekoliv, ale protože byla původnĕ vyrobena v mĕstĕ Cologne, říká se jí „eau de cologne“. Podobnĕ může i santál růst kdekoliv, ale protože původnĕ rostl především v Malajsii a v Malajských horách, je známý jako malajský santál. Kuntí přednesla své modlitby před pĕti tisíci lety a můžeme z toho tedy usoudit, že santál rostl v Malajsii již tehdy. Malajsie není nové jméno; následovníci védské kultury ho znali již před mnoha tisíci lety. Nyní se ovšem v Malajsii pĕstují především kaučukovníky, neboť o kaučuk je velký zájem. Původnĕ se ale v Malajsii pĕstovaly ve velkém množství santálové stromy, protože po nich byla velká poptávka, především v Indii.

Santál má velice chladivé účinky a lidé si ho v tropickém indickém podnebí velmi cení. Dokonce i dnes v horkých letních dnech si zámožnĕjší lidé potírají tĕla santálovou pastou, která je celý den příjemnĕ chladí. Dříve byl v Indii takový zvyk, že lidé se nejprve vykoupali a označili svá tĕla posvátným tilakem, poklonili se Božstvům a potom dostali z místnosti Božstev čandan (candana-prasāda), který použili jako kosmetický přípravek a potírali si s ním tĕla. To se nazývalo prasādhanam. Ve Šrímad-Bhágavatamu (12.2.5) je ale řečeno: snānam eva prasādhanam. V současném vĕku, v Kali-juze, se jako prasādhana označuje pouhá koupel. Dokonce i nejchudší lidé v Indii se každý den brzy ráno osprchují, ale když jsem přijel do Ameriky, vidĕl jsem, že je tam obtížné sprchovat se alespoň jednou dennĕ, a mnozí lidé to ani nemají ve zvyku. V Indii se lidé sprchují obvykle třikrát dennĕ, ale v New Yorku jsem byl svĕdkem toho, že se nĕkdo musí chodit koupat do domu svého přítele, protože ve svém bytĕ nemá koupelnu. To jsou příznaky Kali-jugy. Snānam eva prasādhanam. V Kali-juze bude obtížná i pouhá koupel.

Jiným příznakem Kali-jugy je dākṣyaṁ kuṭumba-bharaṇam (Bhág. 12.2.7). Človĕk bude považován za zbožného, když bude schopen uživit svoji rodinu. Slovo dākṣyam,které znamená „uznávaný pro své zbožné činnosti“, pochází od slova dakṣa neboli „odborník“. V Kali-juze bude za odborníka považován ten, kdo dokáže uživit svou rodinu    —    sebe, svou ženu a jedno nebo dvĕ dĕti. V Indii má tradiční rodina daleko více členů: muže a ženu, jejich rodiče a dĕti s jejich rodinami a tak dále. V Kali-juze ale bude tĕžké udržovat i malou rodinu    —    ženu a nĕkolik dĕtí. Když jsem žil v New Yorku, navštĕvovala naše přednášky také jedna starší paní a její dospĕlý syn. Zeptal jsem se jí: „Proč se váš syn neožení?“ „Ožení se, až bude schopný uživit svoji rodinu,“ odpovĕdĕla. Nevĕdĕl jsem, že v Americe je tak tĕžké uživit rodinu. V Bhágavatamu je ale napsáno: kdo bude schopen uživit svoji rodinu, bude velice slavný, a dívka bude považována za velice šťastnou, když bude mít manžela.

Naším úkolem není kritizovat, ale příznaky Kali-jugy se již velice jasnĕ projevují a budou se projevovat ještĕ mnohem více. Kali-juga trvá 432    000 let a i když zatím z tohoto vĕku uplynulo pouze 5000 let, můžeme se setkat s mnoha problémy, které se postupem času budou ještĕ zvĕtšovat. Nejlepší proto je dovést svůj duchovní život k dokonalosti, být si vĕdom Kršny a vrátit se domů, zpátky k Bohu. To nás zachrání. Jinak se budeme muset do Kali-jugy vrátit v dalším životĕ, kdy bude všechno ještĕ tĕžší a kdy budeme muset ještĕ více trpĕt.