New version available here: vedabase.io

Úvod

(Původnĕ pĕt ranních přednášek z Caitanya-caritāmṛty, autoritativního životopisu Pána Čaitanji Maháprabhua od Krišnadáse Kavirádže Gósvámího, pronesených před studenty Mezinárodní společnosti pro vĕdomí Krišny ve dnech 10. – 14.dubna 1967 v New Yorku.)

Slovo caitanya znamená „životní síla“. My jako živé bytosti se můžeme hýbat, ale stůl nemůže, protože v nĕm není životní síla. Pohyb a činnost lze považovat za její příznaky. Můžeme dokonce prohlásit, že bez ní se žádná činnost nemůže dít. V hmotném svĕtĕ je sice životní síla také přítomná, ale není amṛta neboli nesmrtelná. Slova caitanya- caritāmṛta tedy můžeme přeložit jako „povaha životní síly v nesmrtelnosti“.

Jak se ale může životní síla projevovat nesmrtelnĕ? Tak se neprojevuje v žádném človĕku ani jiné bytosti v tomto hmotném vesmíru, neboť nikdo z nás v tĕchto tĕlech není nesmrtelný. Máme životní sílu, vykonáváme různé činnosti, ve své podstatĕ jsme nesmrtelní, ale hmotné podmínky, do nichž jsme byli umístĕni, nám nedovolují naši nesmrtelnost projevit. V Kaṭha Upaniṣadĕ je řečeno, že vĕčnost a životní síla jsou vlastní nám i Bohu. Ačkoliv je pravda, že Bůh i my jsme nesmrtelní, je mezi námi jeden rozdíl: My jako živé bytosti konáme mnoho činností, ale máme sklon poklesnout do hmotné přírody, zatímco Bůh tento sklon nemá. Je všemocný, a proto se nikdy nedostává pod vládu hmotné přírody. Ta vlastnĕ není ničím jiným než jen jedním z mnoha projevů Jeho nepochopitelných energií.

Ze zemĕ můžeme vidĕt na nebi jen mraky, ale když vylétneme nad nĕ, uvidíme svítit slunce. Při pohledu z výšky vypadají mrakodrapy a velkomĕsta nepatrnĕ, a podobnĕ nepatrné je z pohledu Boha celé hmotné stvoření. Podmínĕná živá bytost má sklon sestoupit z výšin, odkud je vše vidĕt ve správné perspektivĕ. Bůh ale tento sklon nemá. Nejvyšší Pán nikdy neklesá pod vliv iluze (māyi), stejnĕ jako slunce nikdy neklesá pod mraky. Jelikož Pán nepodléhá iluzi, je nepodmínĕný; zato my, omezené živé bytosti, můžeme do iluze snadno upadnout, a proto se nám říká „podmínĕné“. Filosofové zastávající impersonalismus (májávádíni) tvrdí, že živá bytost i samotný Bůh po příchodu do hmotného svĕta podléhají māyi. U živé bytosti to může být pravda, ale v případĕ Boha to pravda není, protože hmotná energie jedná za všech okolností pod Jeho vedením. O tĕch, kdo si myslí, že Nejvyšší Pán podléhá hmotnému podmínĕní, Krišna osobnĕ v Bhagavad-gītĕ říká, že jsou to hlupáci:

avajānanti māṁ mūḍhā
mānuṣīṁ tanum āśritam
paraṁ bhāvam ajānanto
mama bhūta-maheśvaram

„Hlupáci se Mi vysmívají, když sestupuji v lidské podobĕ. Neznají Mou transcendentální povahu Nejvyššího Pána všeho, co existuje.“ (Bg. 9.11)

Pána Čaitanju Maháprabhua by nikdo nemĕl považovat za jednoho z nás. Je to samotný Krišna, nejvyšší živá bytost, a proto Jej nikdy nezastíní mrak tvořený māyou. Krišna, Jeho expanze a dokonce ani Jeho pokročilejší oddaní nikdy neupadají do spárů iluze. Pán Čaitanja přišel na zemi pouze proto, aby zde kázal Kṛṣṇa-bhakti, lásku ke Krišnovi. Jinými slovy   –   je samotným Pánem Krišnou, jenž učí živé bytosti správnému vztahu ke Krišnovi. Je jako učitel, který vidí nemohoucnost žáka, a proto vezme tužku a ukazuje mu, jak má psát: „A, B, C.“ Nikdo by se však nemĕl pošetile domnívat, že se učitel sám učí psát abecedu. Pán Čaitanja se zjevuje v podobĕ oddaného, ale mĕli bychom mít vždy na pamĕti, že je samotným Krišnou neboli Bohem, který nás učí, jak rozvinout vĕdomí Krišny. V tomto svĕtle Ho musíme studovat.

V Bhagavad-gītĕ vyhlašuje Pán Krišna nejvyšší náboženskou zásadu takto:

sarva-dharmān parityajya
mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja
ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo
mokṣayiṣyāmi mā śucaḥ

„Zřekni se všech druhů náboženství a odevzdej se Mnĕ. Já tĕ osvobodím od všech následků hříšného jednání. Neboj se.“ (Bg. 18.66)

Může se zdát, že tento pokyn je snadné následovat, ale naší bĕžnou reakcí bude: „Cože   –   odevzdat se? Všeho nechat? Vždyť mám tolik povinností!“ A māyā, iluze, nám říká: „Nedĕlej to, nebo se mi vymkneš z rukou! Zůstaň pĕknĕ v mém zajetí, abych ti mohla dát co proto!“ Je skutečností, že nám māyā uštĕdřuje stále nové rány, stejnĕ jako oslice kope osla do hlavy, když se s ní chce pářit. Kočky a psi se při páření také pokaždé perou a hlasitĕ u toho mňoukají a kňučí. To jsou léčky přírody. Dokonce i slon v džungli se dá chytit pomocí vycvičené slonice, která ho zavede do pasti. Māyā dokáže mnohé a jejím nejsilnĕjším poutem v hmotném svĕtĕ je nĕžné pohlaví. Ve skutečnosti nejsme muži ani ženy; tato označení se týkají pouze vnĕjšího odĕvu neboli tĕla. Všichni jsme služebníci Krišny. Avšak v podmínĕném životĕ jsme spoutáni železnými okovy, jež mají podobu krásné ženy. Každý muž je spoután sexem, a ovládnout pohlavní pud je proto tím prvním, co se musí naučit, usiluje-li o vysvobození z hmotného zajetí. Neomezený pohlavní život udržuje živou bytost pevnĕ v zajetí iluze. Pán Čaitanja Maháprabhu se této iluze oficiálnĕ zřekl, když Mu bylo dvacet čtyři let, přestože Jeho manželce bylo šestnáct a matce sedmdesát a On byl v rodinĕ jediným mužem. I když byl bráhmanou a nebyl nikterak bohatý, přijal sannjás, stav odříkání, a tak se vyprostil z pout rodinného života.

Pokud si chceme být plnĕ vĕdomi Krišny, musíme shodit okovy māyi   –   anebo, pokud zůstaneme s māyou ve styku, mĕli bychom žít tak, abychom nepodléhali iluzi. Není nutné opustit rodinu; i mezi nejbližšími oddanými Pána Čaitanji bylo mnoho ženatých mužů. Je však nezbytné zříci se sklonu k uspokojování smyslů. Usmĕrnĕný pohlavní styk v manželství Pán Čaitanja schvaloval, ale na členy stavu odříkání byl velice přísný. Haridáse mladšího dokonce zapudil, když chtivĕ pohlédl na mladou ženu. Důležité je vybrat si určitou cestu a držet se jí, což znamená dodržovat všechna pravidla nutná pro úspĕch v duchovním životĕ. Posláním Pána Čaitanji bylo učit všechny lidi cestĕ vĕdomí Krišny, a tak jim umožnit, aby se podíleli na nesmrtelnosti duchovního života.

Z Caitanya-caritāmṛty se dozvídáme, jak Čaitanja Maháprabhu učil lidi stát se nesmrtelnými, a proto je „nesmrtelný charakter životní síly“ oprávnĕným překladem tohoto titulu. Svrchovanou životní silou je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. On je také svrchovanou bytostí. Existuje nespočetnĕ mnoho živých bytostí a všechny jsou individuální. To je snadné pochopit   –   všichni máme individuální myšlenky a přání a Nejvyšší Pán je také individuální osoba. Zároveň se však od nás liší tím, že On je vůdce, jehož nikdo nemůže překonat. Mezi stvořenými bytostmi může tou či onou schopností předčit jedna druhou. Pán je individuální stejnĕ jako živé bytosti, ale liší se tím, že je nejvyšší osobou. Bůh navíc nepodléhá iluzi a v Bhagavad-gītĕ je oslovován jako Ačjuta, což znamená „ten, který nikdy nepoklesne“. To je uvedeno proto, že Ardžuna v Bhagavad-gītĕ podlehl klamu, zatímco Krišna ne. Můžeme často slyšet, že Bůh nikdy neklesá, a v Bhagavad-gītĕ Krišna říká:

nānyaṁ guṇebhyaḥ kartāraṁ
yadā draṣṭānupaśyati
guṇebhyaś ca paraṁ vetti
mad-bhāvaṁ so 'dhigacchati

„Ten, kdo správnĕ vidí, že jediným konatelem všeho jsou kvality přírody, a kdo zná Nejvyššího Pána, který je vůči všem tĕmto kvalitám transcendentální, dosahuje Mé duchovní existence.“ (Bg. 14.19)

Nemĕli bychom si tedy myslet, že když Krišna pobývá v hmotném svĕtĕ, je přemožen hmotnou energií. Krišna a Jeho avatárové nepodléhají vládĕ hmotné přírody. Jsou naprosto svobodní. Ve Śrīmad- Bhāgavatamu je dokonce i osoba s božskou povahou definována jako ten, kdo ani bĕhem pobytu v hmotné přírodĕ není ovlivnĕn jejími kvalitami. Pokud může takové svobody dosáhnout i oddaný, což potom teprve Nejvyšší?

Skutečnĕ důležitou otázkou je, jak se můžeme po dobu přítomnosti v hmotném svĕtĕ vyhnout hmotnému znečištĕní. Rúpa Gósvámí vysvĕtlil, že se nám to podaří tehdy, když si dáme za cíl sloužit Krišnovi. Nyní se můžeme oprávnĕnĕ zeptat: „Jak mohu sloužit?“ Zjevnĕ se nejedná o pouhou meditaci, která zamĕstnává jen mysl, ale i o praktické činnosti. Zálibu ve službĕ Krišnovi lze získat jedinĕ prací pro Krišnu. Při ní bychom žádné možnosti nemĕli ponechat nevyužité. Vše, co existuje, vše, co máme, by se mĕlo použít pro Krišnu. Můžeme používat všechno: psací stroje, automobily, letadla, řízené střely   –   cokoliv. Službu konáme už jenom tím, když budeme lidem říkat o vĕdomí Krišny. Jsou-li naše mysl, smysly, řeč, peníze a energie takto zamĕstnány službou Krišnovi, nemůžeme být pokládáni za bytosti setrvávající v hmotné přírodĕ. Silou duchovního vĕdomí, vĕdomí Krišny, úroveň hmotné přírody překonáme. Krišna, Jeho expanze a Jeho oddaní   –   to znamená ti, kdo jednají v Jeho zájmu   –   nepřebývají v hmotné přírodĕ, i když si to lidé s nedostatečným poznáním myslí.

Caitanya-caritāmṛta učí, že duše je nesmrtelná a také naše činnosti v duchovním svĕtĕ nemají konce. Májávádíni, kteří zastávají názor, že Absolutní Pravda je neosobní a beztvará, tvrdí, že realizovaná duše už nemusí nic říkat. Avšak vaišnavové, oddaní Krišny, naproti tomu tvrdí, že když človĕk dosáhne stádia realizace, teprve tehdy začnou jeho slova mít smysl. Vaišnava říká: „Předtím jsme mluvili samé nesmysly   –   nyní začnĕme mluvit doopravdy, o Krišnovi.“ Májávádíni také rádi uvádĕjí příklad nádoby na vodu, na kterém ukazují, že když je nádoba prázdná, vydává zvuk, zatímco když je plná, žádný zvuk nevydává. Ale jsme snad nádoby na vodu? Jak můžeme být přirovnáni k nĕčemu takovému? Dobrá analogie se opírá o co nejvíce podobností mezi dvĕma objekty. Nádoba na vodu není činná životní síla, kdežto my ano. Nádobĕ s vodou může stačit tichá meditace, ale nám ne. Pro toho, kdo poznal, kolik toho může říci o Krišnovi, je dvacet čtyři hodin dennĕ málo. Hlupáka oslavují lidé jen tak dlouho, dokud nepromluví   –   když totiž přeruší své mlčení, vyjde najevo, jak mizivé je jeho poznání. Caitanya-caritāmṛta ukazuje, že oslavováním Nejvyššího lze odhalit mnoho úžasných vĕcí.

Na začátku Caitanya-caritāmṛty píše Krišnadás Kavirádž Gósvámí: „Klaním se svým duchovním učitelům.“ Použitím množného čísla zde oslovuje učednickou posloupnost. Neskládá poklony jen svému přímému duchovnímu učiteli, ale celé parampaře, řetĕzci učitelů a žáků, na jehož počátku stojí samotný Pán Krišna. Guru je tedy osloven množným číslem, čímž autor vzdává svou nejhlubší úctu všem vaišnavům. Po uctĕní učednické posloupnosti se autor klaní všem ostatním oddaným, duchovním bratrům, expanzím Boha a prvnímu projevu Krišnovy energie. Pán Čaitanja Maháprabhu (nazývaný též Krišna Čaitanja) je ztĕlesnĕním jich všech   –   je Bůh, guru, oddaný a expanze Boha. V podobĕ svého společníka Nitjánandy je prvním projevem energie, v podobĕ Advaity je inkarnací, v podobĕ Gadádhara vnitřní energií a v podobĕ Šríváse je okrajovou živou bytostí. Nemĕli bychom si tedy myslet, že Krišna je sám, ale mĕli bychom vĕdĕt, že vĕčnĕ existuje se všemi svými projevy, jež popsal Rámánudžáčárja. Ve filosofii zvané viśiṣṭādvaita jsou energie, expanze a inkarnace Boha pokládány za jednotu projevenou v rozmanitosti. Jinými slovy   –   Bůh se od všech tĕchto aspektů neliší; vše dohromady je Bůh.

Caitanya-caritāmṛta ve skutečnosti není určena pro začátečníky. Jedná se o postgraduální studium duchovního poznání. Ideální je začít s Bhagavad-gītou a postupnĕ přes Śrīmad-Bhāgavatam dospĕt až k Caitanya-caritāmṛtĕ. Přestože jsou všechna tato vznešená písma na stejné absolutní úrovni, je Caitanya-caritāmṛta v rámci srovnávacího studia považována za nejvznešenĕjší. Každý její verš je dokonale komponován. Čaitanja a Nitjánanda jsou přirovnáni ke slunci a mĕsíci, na základĕ své schopnosti rozptýlit temnotu hmotného svĕta. V tomto případĕ vyšly slunce i mĕsíc najednou, a je tedy na místĕ přímo se klanĕt Pánu Čaitanjovi a Nitjánandovi.

V západním svĕtĕ, kde je velikost Pána Čaitanji pomĕrnĕ neznámá, se lidé budou ptát: „Kdo je Krišna Čaitanja?“ Písma na tuto otázku odpovídají, že je Nejvyšší Osobnost Božství. V Upanišadách je Nejvyšší Absolutní Pravda vĕtšinou popisována neosobním způsobem, ale Její osobní aspekt je uveden v Īśopaniṣadĕ, kde za popisem všeprostupujícího aspektu nalezneme následující verš:

hiraṇmayena pātreṇa
satyasyāpihitaṁ mukham
tat tvaṁ pūṣann apāvṛṇu
satya-dharmāya dṛṣṭaye

„Ó můj Pane, jenž živíš vše, co žije, Tvá skutečná tvář je zahalena Tvou oslnivou září. Prosím, odhal tento závoj a ukaž se svému čistému oddanému.“ (Śrī Īśopaniṣad, mantra 15)

Impersonalisté nejsou schopni proniknout září Boha a tak dospĕt k osobnosti, z níž tato záře vychází. Na konci Īśopaniṣady se však objevuje modlitba k Osobnosti Božství. To nepopírá existenci neosobního Brahmanu   –   ten je také popsán, ale je pokládán za oslnivou záři Čaitanjova tĕla. Krišna Čaitanja je základem neosobního Brahmanu. Rovnĕž v Bhagavad-gītĕ Krišna uvádí, že neosobní Brahman spočívá na Nĕm (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham, Bg. 14.27). Paramátmá neboli Nadduše, jež sídlí v srdci každé živé bytosti a uvnitř každého atomu ve vesmíru, je pouze částečným zastoupením Čaitanji. Krišna Čaitanja je tedy základem Brahmanu i Nejvyšší Osobností Božství. Jelikož je Nejvyšší, oplývá v plné míře šesti druhy bohatství: veškerým majetkem, slávou, silou, krásou, poznáním a schopností si odříkat. Stručnĕ řečeno   –   mĕli bychom vĕdĕt, že Čaitanja je Krišna, Bůh, jemuž se nic nevyrovná a jehož nic nepřekoná. Není možné si představit nikoho, kdo by Mu byl nadřazen. On je Nejvyšší Osoba.

Rúpa Gósvámí, Pánův důvĕrný oddaný, jenž po více než deset dní po sobĕ dostával od Pána Čaitanji přímé pokyny, napsal:

namo mahā-vadānyāya
kṛṣṇa-prema-pradāya te
kṛṣṇāya kṛṣṇa-caitanya-
nāmne gaura-tviṣe namaḥ

„S úctou se klaním Nejvyššímu Pánu, Šrí Krišnovi Čaitanjovi, jenž je velkodušnĕjší než kterýkoliv jiný avatár   –   dokonce i než samotný Krišna. Volnĕ rozdává to, co nikdo jiný nikdy nedával   –   čistou lásku ke Krišnovi.“

Čaitanja neučí nĕjakou dlouhou a složitou cestu k realizaci Boha. Je naprosto duchovní a začíná od bodu, kdy se živá bytost odevzdává Krišnovi. Nesleduje cesty karma-yogy, jñāna-yogy či haṭha-yogy, ale začíná až u konce hmotné existence; tedy v bodĕ, kdy se živá bytost vzdává připoutanosti k čemukoliv hmotnému. V Bhagavad-gītĕ Krišna zahájil své pokyny tím, že rozlišil duši od hmoty, a v osmnácté kapitole skončil v okamžiku, kdy se Mu duše s oddaností odevzdává. Májávádíni by zde přestali hovořit, ale v tomto bodĕ pravá diskuse teprve začíná. Vedānta-sūtra začíná slovy: athāto brahma-jijñāsā   –   „Nyní je čas dotazovat se na Nejvyšší Absolutní Pravdu.“ Rúpa Gósvámí tedy velebí Čaitanju jako nejštĕdřejší inkarnaci ze všech, neboť Čaitanja Maháprabhu dává ten nejvĕtší dar tím, že odhaluje nejvyšší formu oddané služby. Odpovídá tak na ty nejdůležitĕjší otázky, jaké kdo vůbec může položit.

Oddaná služba a realizace Boha mají různá stadia. Důslednĕ vzato je každý, kdo přijímá existenci Boha, zapojený do oddané služby. Uznat, že Bůh je velký, již nĕco znamená, ale ne mnoho. Čaitanja, když kázal jako áčárja neboli mocný učitel, učil, že můžeme s Bohem navázat vztah a dokonce se stát Jeho přáteli. V Bhagavad-gītĕ Krišna ukázal Ardžunovi svou vesmírnou podobu, protože Ardžuna byl Jeho „velice drahý přítel“. Ten však po shlédnutí majestátu Pána vesmírů Krišnu prosil, aby mu odpustil jeho důvĕrné přátelské jednání. Čaitanja jde ale ještĕ dál. Jeho prostřednictvím se můžeme stát Krišnovými přáteli, a toto přátelství je neomezené. Můžeme se stát přáteli Krišny nikoliv s bázní a úctou, ale s naprostou svobodou. Můžeme mít dokonce k Bohu vztah jako Jeho otec. Toto není pouze filosofie Caitanya-caritāmṛty, ale i Śrīmad-Bhāgavatamu. Na svĕtĕ neexistují žádná jiná písma, ve kterých by bylo o Bohu pojednáváno jako o synu oddaného. Obvykle je Bůh pojímán jako všemocný Otec, jenž dává, oč Ho synové žádají. Velcí oddaní se však nĕkdy při vykonávání své oddané služby chovají k Bohu jako k synu. Syn má určité požadavky a otec je uspokojuje, a když takto oddaný zaopatřuje Krišnu, hraje tím roli Jeho otce. Místo abychom od Boha brali, dáváme. Tento vztah mĕla ke Krišnovi matka Jašódá, která Pánovi říkala: „Vezmi si toto jídlo nebo zemřeš. Jez pĕknĕ!“ Takto Krišna, přestože je majitelem všeho, závisí na milosti svého oddaného. To je jedinečnĕ vysoká úroveň přátelství, kdy se oddaný skutečnĕ pokládá za rodiče Krišny.

Avšak nejvĕtším darem Pána Čaitanji bylo Jeho učení, že ke Krišnovi je možné mít vztah jako k milenci. Tímto vztahem je Pán natolik unesen, že o sobĕ prohlašuje, že není schopen ho opĕtovat. Krišna se cítil tak zavázán gópím, pasačkám krav ve Vrindávanu, že nevĕdĕl, co jim za jejich lásku dát. „Nemohu vám vaši lásku oplatit,“ řekl jim. „Nic víc vám již nemohu nabídnout.“ Oddaná služba se tedy vykonává na této vznešené úrovni a poznání o vztahu oddaného ke Krišnovi v postavení milence a milované je darem Čaitanji Maháprabhua. Toto poznání nevyjevila žádná předchozí inkarnace ani áčárja. Proto Rúpa Gósvámí o Čaitanjovi napsal: „Oddaná služba je tou nejvznešenĕjší úrovní, ke které Ty dáváš přístup. Jsi Krišna se žlutou pletí, jsi Sačínandana, syn matky Sačí. Ti, kteří poslouchají Caitanya-caritāmṛtu, Tĕ budou chovat ve svých srdcích. Díky Tobĕ budou moci snadno poznat Krišnu.“ Čaitanja Maháprabhu tedy přišel vyjevit Krišnu   –   ne skrze meditaci, plodonosné činnosti či studium písem, ale skrze lásku.

Často slyšíme o lásce k Bohu. Do jaké míry lze tuto lásku k Bohu skutečnĕ vyvinout, se můžeme dozvĕdĕt z vaišnavské filosofie. Teoretické poznání o lásce k Bohu lze nalézt na mnoha místech a v mnoha písmech, ale co tato láska k Bohu skutečnĕ je a jak se rozvíjí, se lze dočíst jedinĕ ve vaišnavské literatuře. To, co Čaitanja Maháprabhu vyjevil, je nejvyšší stádium lásky k Bohu, které nemá obdoby.

Dokonce i zde v hmotném svĕtĕ můžeme pocítit jistý náznak lásky. Jak je to možné? Je to díky lásce, která se nachází v Bohu. Všechno, s čím se setkáváme v tomto podmínĕném životĕ, již existuje v Nejvyšším Pánu, který je prvotním zdrojem všeho. Náš původní vztah, který s Nejvyšším Pánem máme, je naplnĕn skutečnou láskou, a ta se pak v převrácené podobĕ odráží v hmotných podmínkách. Naše skutečná láska je trvalá a neutuchající. Jelikož se však v tomto hmotném svĕtĕ odráží převrácenĕ, nemá dlouhého trvání a degeneruje. Pokud chceme skutečnou transcendentální lásku, musíme svůj vztah smĕřovat k nejcennĕjšímu objektu lásky   –   k Nejvyšší Osobnosti Božství. To je základní princip vĕdomí Krišny.

S hmotným vĕdomím se snažíme milovat nĕco, co lásky vůbec není hodno. Svou lásku tedy vĕnujeme psům a kočkám, čímž se vystavujeme nebezpečí, že v dobĕ smrti na nĕ budeme myslet, a následkem toho se pak také narodíme v rodinách koček nebo psů. Láska, jejímž objektem není Krišna, vede k degradaci. Krišna či Bůh není nĕco nejasného a záhadného nebo nĕco, čeho může dosáhnout jen hrstka vybraných jedinců. Čaitanja Maháprabhu nám říká, že v každé zemi a v každém písmu je nĕjaký náznak lásky k Bohu. Nikdo ale bohužel neví, co láska k Bohu skutečnĕ znamená. Védská písma se však od ostatních liší tím, že mohou individuální osobu náležitĕ vést, aby milovala Boha. Jiná písma neposkytují informace, jak může človĕk milovat Boha, a ve skutečnosti ani neuvádĕjí, co nebo kdo Bůh vlastnĕ je. I když navenek oslavují lásku k Bohu, neobsahují ani náznak toho, jak ji uskutečnit. Avšak Čaitanja Maháprabhu prakticky ukazuje, jak milovat Boha v milostném vztahu. Přijímá úlohu Rádhárání a snaží se milovat Krišnu tak, jak Ho milovala Ona. Krišna vždy žasl nad láskou Rádhárání. Ptal se: „Jak je možné, že Mi Rádhárání působí takové potĕšení?“ Aby Ji mohl lépe poznat, žil jako Ona a snažil se pochopit sám sebe. To je tajemství inkarnace Pána Čaitanji. Čaitanja je Krišna, ale přijal náladu či úlohu Rádhárání, aby nám ukázal, jak milovat Krišnu. Proto se k Nĕmu oddaní modlí: „S úctou se klaním Nejvyššímu Pánu, jenž je pohroužen v myšlenkách Rádhárání.“

To nás vede k otázce, kdo je Rádhárání a co znamená Rádhá- Krišna. Rádhá-Krišna znamená jednoduše opĕtování lásky. Není to obyčejná láska   –   Krišna má nezmĕrné energie, z nichž tři jsou základní: vnitřní, vnĕjší a okrajová. Vnitřní energie se pak dále dĕlí na tři kategorie: saṁvit, hlādinī a sandhinī. Energie hlādinī je energií blaženosti. Všechny živé bytosti mají schopnost vyhledávat blaženost, neboť všechny usilují o štĕstí. To je přirozeností každé živé bytosti. Nyní se snažíme užívat si své energie blaženosti prostřednictvím tĕla v hmotných podmínkách. Tĕlesnými styky se pokoušíme získávat blaženost z hmotných smyslových objektů. Nemĕli bychom si však myslet, že Krišna, který je neustále duchovní, usiluje o požitek na stejné hmotné úrovni jako my. Krišna popisuje hmotný vesmír jako dočasné místo plné utrpení. Proč by tedy vyhledával blaženost v hmotné podobĕ? Je Nadduší, nejvyšší duší, a Jeho blaženost přesahuje hmotné chápání.

K tomu, abychom se naučili, jak získat Krišnovu blaženost, musíme číst desátý zpĕv Śrīmad-Bhāgavatamu, ve kterém se Krišnova energie blaženosti projevuje v Jeho zábavách s Rádhárání a vradžskými dívkami. Neinteligentní lidé se naneštĕstí obracejí ke Krišnovým hrám v Daśama-skandĕ neboli desátém zpĕvu bez přípravy. To, jak Krišna objímá Rádhárání nebo tančí s gópími tanec rāsa, obyčejní lidé obvykle nechápou, protože tyto zábavy posuzují jako projevy svĕtského chtíče. Mylnĕ se domnívají, že Krišna je jako oni a že objímá gópí stejnĕ, jako když obyčejný muž objímá mladou dívku. Nĕkteří lidé se z tohoto důvodu začínají o Krišnu zajímat, neboť si myslí, že Jeho náboženství dovoluje holdovat sexu. To není Kṛṣṇa-bhakti, láska ke Krišnovi, ale prākṛta-sahajiyā, materialistický chtíč.

Abychom se vyhnuli tĕmto omylům, musíme pochopit, co Rádhá- Krišna skutečnĕ znamená. Rádhá a Krišna projevují své zábavy pomocí Krišnovy vnitřní energie. Onu složku Krišnovy vnitřní energie, jež skýtá blaženost, je velice tĕžké pochopit, a není to možné, dokud človĕk nechápe, kdo je Krišna. Krišna v tomto hmotném svĕtĕ nenachází žádné potĕšení, neboť má energii blaženosti. Jelikož jsme nedílnými částmi Krišny, tato energie blaženosti je i v nás, ale my se ji snažíme projevit prostřednictvím hmoty. Krišna však tento marný pokus nečiní. Pro Nĕho je objektem energie blaženosti Rádhárání. Krišna projevuje svou energii v podobĕ Rádhárání a pak se s Ní vĕnuje milostným zábavám. Jinými slovy   –   Krišna nenachází potĕšení ve vnĕjší energii, která tvoří tento svĕt, ale projevuje svou vnitřní energii, energii blaženosti, jako Rádhárání. Krišna tedy vystupuje jako Rádhárání s cílem projevit svou vnitřní energii blaženosti. Ze všech projevů, expanzí a inkarnací Pána, kterých je nesmírnĕ mnoho, je tato energie blaženosti tou hlavní a nejpřednĕjší.

Rádhárání není od Krišny oddĕlená. Je také Krišna, neboť mezi energií a energetickým zdrojem není žádný rozdíl. Bez energie nemá energetický zdroj smysl a bez zdroje nebude žádná energie. Podobnĕ nemá Krišna smysl bez Rádhy a Rádha bez Krišny. Proto se ve vaišnavské filosofii nejdříve vzdává úcta vnitřní energii blaženosti Nejvyššího Pána a Pán a Jeho energie jsou oslovováni Rádhá-Krišna. Podobnĕ ti, kdo uctívají Nárájana, ze všeho nejdříve pronesou jméno Lakšmí: Lakšmí-Nárájan. Ti, kdo uctívají Pána Rámu, pronesou nejprve jméno Síty. V každém případĕ je energie vždy na prvním místĕ: Sítá-Ráma, Rádhá-Krišna, Lakšmí-Nárájan.

Rádhá a Krišna jsou jeden, a když si Krišna přeje vychutnávat blaženost, projeví se jako Rádhárání. Duchovní opĕtování lásky mezi Rádhou a Krišnou je skutečným projevem Krišnovy vnitřní energie blaženosti. Přestože říkáme: „Když si Krišna přeje“, ve skutečnosti nemůžeme říci, kdy si to začal přát. Vyjadřujeme se tak jen proto, že v podmínĕném životĕ má pro nás všechno svůj začátek; v absolutním či duchovním životĕ však začátek ani konec neexistují. Otázka „kdy?“ ovšem automaticky přichází na mysl, jakmile se snažíme pochopit, že Rádhá a Krišna jsou sice jedna osoba, ale že se zároveň také rozdĕlili. Když si Krišna přál vychutnávat svou energii blaženosti, projevil se v oddĕlené podobĕ Rádhárání, a když chtĕl poznat sám sebe prostřednictvím Rádhy, opĕt se s Rádhárání spojil. Toto spojení se nazývá Pán Čaitanja.

Proč Krišna přijal podobu Čaitanji Maháprabhua? Je to vysvĕtleno tak, že si přál poznat velikost lásky, kterou cítí Rádhá. Krišna se ptal: „Proč je do Mĕ tak zamilovaná? Co je na Mnĕ tak zvláštního, že Ji tím tolik přitahuji? A jak Mĕ ve skutečnosti miluje?“ Zní divnĕ, že Krišna jakožto Nejvyšší může být přitahován nĕčí láskou. My se ucházíme o lásku nĕjaké ženy nebo muže proto, že jsme nedokonalí a nĕco nám chybí. Muž postrádá lásku ženy, tu energii a blaženost, a proto po nĕjaké ženĕ touží, ale to není případ Krišny, který je úplný sám o sobĕ. Proto se Krišna divil: „Jak to, že Mĕ Rádhárání přitahuje? A když ke Mnĕ cítí lásku, co to vlastnĕ cítí?“ Krišna chtĕl vychutnat podstatu tohoto milostného vztahu, a proto se zjevil tak, jako mĕsíc vychází na obzoru z moře. Stejnĕ jako byl mĕsíc vytvořen stloukáním oceánu, zjevil se mĕsíc v podobĕ Čaitanji Maháprabhua stloukáním duchovní lásky. Čaitanjova pleť mĕla dokonce zlatou barvu mĕsíce. Je to sice obrazné přirovnání, vyjadřuje však smysl zjevení Čaitanji Maháprabhua. Úplný význam Jeho zjevení bude vysvĕtlen v pozdĕjších kapitolách.

V Caitanya-caritāmṛtĕ jsou rovnĕž popsány různé projevy Nejvyššího. Poté, co Krišnadás Kavirádž vzdal úctu Pánu Čaitanjovi, vzdává ji i Nitjánandovi. Vysvĕtluje, že Nitjánanda je projevem Sankaršana, z nĕhož pochází Mahá-Višnu. Prvním projevem Krišny je Balarám, poté Sankaršan a po nĕm se Pán projevuje jako Pradjumna. Takto vzniká mnoho expanzí. Přestože Jich je mnoho, Brahma-saṁhitā potvrzuje, že Pán Šrí Krišna je Jejich původem. Je jako původní svíčka, od níž se zapálilo mnoho miliónů dalších svíček. Bez ohledu na to, kolik svící se zapálí, jedna zůstává stále prvotní. Tak se Krišna expanduje do mnoha svĕtel a všechny tyto expanze se nazývají Viṣṇu-tattva. Višnu je velké svĕtlo a my jsme malá svĕtélka, ale všichni jsme expanzemi Krišny.

Jakmile je třeba stvořit hmotný vesmír, Višnu se expanduje jako Mahá-Višnu. Tento Mahá-Višnu uléhá na Příčinný oceán a ze svých nosních dírek vydechuje všechny vesmíry. Všechny vesmíry tedy pocházejí z Mahá-Višnua a Příčinného oceánu, v nĕmž také všechny plavou. S tím se pojí příbĕh o Vámanovi, jenž udĕlal tři kroky a nohou prorazil obal vesmíru. Otvorem, který Jeho noha vytvořila, začala dovnitř proudit voda z Příčinného oceánu a je řečeno, že tento proud se stal řekou Gangou. Proto je Ganga uznávána za nejposvátnĕjší vodu Višnua a všichni hindové od Himálaje až po Bengálský záliv ji uctívají.

Tento Mahá-Višnu, který leží na Příčinném oceánu, je ve skutečnosti expanzí Balaráma, jenž je první expanzí Krišny a ve vrindávanských zábavách Krišnovým bratrem. V mahá-mantře   –   Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare  /  Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare   –   slovo Rāma označuje Balaráma. Jelikož Nitjánanda je expanzí Balaráma, vztahuje se Rāma i na Pána Nitjánandu. Hare Kṛṣṇa, Hare Rāma tedy oslovuje nejen Krišnu a Balaráma, ale také Pána Čaitanju a Nitjánandu.

Caitanya-caritāmṛta se zabývá hlavnĕ tím, co přesahuje hmotné stvoření. Hmotný vesmír se nazývá māyā, neboť neexistuje vĕčnĕ. Nĕkdy je projevený a nĕkdy ne, a proto je pokládán za iluzorní. Nad tímto dočasným projevem se však nachází vyšší příroda, o níž se zmiňuje Bhagavad-gītā:

paras tasmāt tu bhāvo 'nyo
'vyakto 'vyaktāt sanātanaḥ
yaḥ sa sarveṣu bhūteṣu
naśyatsu na vinaśyati

„Existuje však ještĕ jiná, neprojevená příroda, která je vĕčná a transcendentální vůči této projevené a neprojevené hmotĕ. Je svrchovaná a není nikdy zničena. Když je vše v tomto svĕtĕ zničeno, ona zůstává beze zmĕn.“ (Bg. 8.20)

Ona svrchovaná příroda přesahuje to, co je projevené (vyaktaḥ) i neprojevené (avyaktaḥ). Touto vyšší přírodou, jež se vymyká stvoření a zničení, je životní síla, která je projevená v tĕlech všech živých bytostí. Tĕlo samo se skládá z nižší přírody, hmoty, ale vyšší příroda je tím, co uvádí tĕlo do pohybu. Příznakem této vyšší přírody je vĕdomí. V duchovním svĕtĕ, kde se vše skládá z vyšší přírody, je tedy vše vĕdomé. V hmotném svĕtĕ postrádají neživé předmĕty vĕdomí, ale v duchovním svĕtĕ ne. Tam je vĕdomý i stůl, zemĕ, stromy   –   vše je dokonale vĕdomé.

Není možné si ani představit, jak daleko sahá tento hmotný projev. V hmotném svĕtĕ se vše posuzuje na základĕ představ nebo nĕjakou nedokonalou metodou, ale védská literatura nám poskytuje informace o tom, co leží mimo tento hmotný vesmír. Ti, kdo vĕří v experimentální poznání, budou nejspíše o závĕrech Véd pochybovat, protože nedovedou ani spočítat, kam až tento vesmír sahá, a ani v nĕm nejsou schopni se dostat příliš daleko. Informace o čemkoli, co přesahuje hmotnou přírodu, není možné získat experimentálními prostředky. To, co se vymyká naší představivosti, se nazývá acintya, nepochopitelné. Nemá smysl diskutovat nebo spekulovat o vĕcech, které jsou nepochopitelné. Pokud je nĕco skutečnĕ nepochopitelné, pak to nepodléhá našim spekulacím či experimentování. Naše energie je omezená a naše smyslové vnímání také; proto se musíme ohlednĕ nepochopitelných skutečností spoléhat na závĕry Véd. Poznání o vyšší přírodĕ musíme jednoduše bez námitek přijmout. Jak bychom se mohli přít o nĕčem, k čemu nemáme přístup? Metodu pro pochopení transcendentálních skutečností dává samotný Pán Krišna v Bhagavad- gītĕ, kde na začátku čtvrté kapitoly říká Ardžunovi:

imaṁ vivasvate yogaṁ
proktavān aham avyayam
vivasvān manave prāha
manur ikṣvākave 'bravīt

„Tuto nemĕnnou vĕdu o józe jsem vyložil bohu Slunce Vivasvánovi, Vivasván ji předal Manuovi, otci lidstva, a Manu ji potom sdĕlil Ikšvákuovi.“ (Bg. 4.1)

To je metoda parampary neboli učednické posloupnosti. Podobnĕ ve Śrīmad-Bhāgavatamu Krišna vložil poznání do srdce Brahmy, první stvořené bytosti ve vesmíru. Brahmá pak toto učení předal svému žákovi Náradovi a Nárada ho vyložil svému žákovi, Vjásadévovi. Vjásadéva ho předal Madhváčárjovi a od Madhváčárji sestupuje poznání k Mádhavéndrovi Purímu, Íšvarovi Purímu a od nĕho k Čaitanjovi Maháprabhuovi.

Nĕkdo se může ptát, proč potřeboval Čaitanja Maháprabhu duchovního učitele, když je samotný Krišna? Samozřejmĕ, že duchovního učitele nepotřeboval. Hrál však roli áčárji (toho, kdo učí svým příkladem), a proto duchovního mistra přijal. Dokonce i samotný Krišna přijal duchovního mistra, neboť to je předepsaný postup. Tím jde Pán lidem příkladem. Nemĕli bychom si však myslet, že přijímá duchovního mistra proto, aby si doplnil poznání. Pouze zdůrazňuje důležitost přijetí učednické posloupnosti. Poznání této učednické posloupnosti pochází od Pána, a sestupuje-li nedotčené, je dokonalé. Ačkoliv nejsme ve styku s původní osobou, která poznání zjevila, můžeme jej získat zprostředkovanĕ. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že Krišna, Absolutní Pravda, Osobnost Božství, vložil transcendentální poznání do Brahmova srdce. I to je tedy způsob, jak přijímat poznání   –   srdcem. Existují dva procesy získávání poznání: jeden závisí na Nejvyšším Pánu, jenž sídlí jako Nadduše v srdcích všech živých bytostí, a druhý závisí na guruovi neboli duchovním učiteli, který je expanzí Krišny. Krišna dává informace jak zevnitř, tak zvenčí, a my je musíme pouze přijmout. Pokud získáme poznání tímto způsobem, pak nezáleží na tom, zda je pochopitelné nebo ne.

Śrīmad-Bhāgavatam obsahuje množství informací o Vaikunthách, planetárních soustavách ležících mimo hmotný vesmír. Mnoho nepochopitelných informací je i v Caitanya-caritāmṛtĕ. Každý pokus dospĕt k tĕmto informacím pomocí experimentálního poznání bude neúspĕšný. Toto poznání je nutné jednoduše přijmout. Podle védské metody je śabda neboli transcendentální zvuk důkazem. Zvuk je ve védském pochopení nesmírnĕ důležitý, neboť je-li čistý, je uznáván za autoritativní. Dokonce i v hmotném svĕtĕ přijímáme velké množství informací vysílaných do vzdálenosti tisíců kilometrů telefonem či rádiem. Takto ve svém každodenním životĕ také přijímáme zvuk jako důkaz. I když nevidíme toho, kdo informaci sdĕluje, na základĕ zvuku je pro nás tato informace platná. Při zprostředkování védského poznání je tedy zvuková vibrace velice důležitá.

Védy nás učí, že nad tímto vesmírným projevem existují četné planety a duchovní nebe. Tento hmotný projev je pokládán pouze za malou část celého stvoření. Kromĕ tohoto vesmíru patří k hmotnému projevu ještĕ nespočetnĕ mnoho dalších, ale i tak tvoří všechny hmotné vesmíry dohromady jen zlomek celého stvoření. Převážná část stvoření se nachází v duchovním nebi. V nĕm se vznáší nespočetnĕ mnoho planet zvaných Vaikunthalóky a každé z nich vládne Nárájan v podobĕ svých čtyřrukých expanzí: Sankaršana, Pradjumny, Aniruddhy a Vásudévy.

Jak bylo uvedeno dříve, hmotné vesmíry projevuje Pán v podobĕ Mahá-Višnua. Tak jako spolu manželé mají styk, aby zplodili potomstvo, má Mahá-Višnu styk se svou manželkou Májou neboli hmotnou přírodou. To je rovnĕž potvrzeno v Bhagavad-gītĕ, kde Krišna prohlašuje:

sarva-yoniṣu kaunteya
mūrtayaḥ sambhavanti yāḥ
tāsāṁ brahma mahad yonir
ahaṁ bīja-pradaḥ pitā

„Ó synu Kuntī, existence všech životních druhů je umožnĕna jejich zrozením v této hmotné přírodĕ a Já jsem otec dávající símĕ.“ (Bg. 14.4)

Višnu oplodnil Máju neboli hmotnou přírodu jednoduše tím, že na ni pohlédl. To je duchovní metoda. Na hmotné úrovni můžeme oplodňovat jen jednou určitou částí svého tĕla, ale Nejvyšší Pán, Krišna či Mahá-Višnu, může oplodňovat kteroukoliv částí. Pouhým pohledem může v lůnĕ hmotné přírody počít nespočetnĕ mnoho živých bytostí. Brahma-saṁhitā rovnĕž potvrzuje, že duchovní tĕlo Nejvyššího Pána je tak mocné, že kterákoliv část tohoto tĕla může plnit úlohu kterékoliv jiné části. My se můžeme dotýkat pouze svýma rukama či kůží, ale Krišna se může dotknout pouhým pohledem. My svýma očima jen vidíme a nemůžeme se jimi dotýkat nebo čichat. Krišna však může svýma očima i čichat a také jíst. Když Krišnovi obĕtujeme jídlo, neuvidíme Ho jíst, ale On jí jednoduše tím, že na jídlo pohlédne. My si nedovedeme představit, jak funguje duchovní svĕt, kde je všechno duchovní. Není pravda, že Krišna nejí nebo že si jen představujeme, že jí   –   On skutečnĕ jí, ale způsob, jakým jí, se od našeho liší. V tom se Mu budeme podobat tehdy, až budeme zcela na duchovní úrovni. Na ní může každá část tĕla zastupovat kteroukoliv jinou část.

Višnu ke svému tvoření nic nepotřebuje. K tomu, aby přivedl na svĕt Brahmu, nepotřebuje bohyni Lakšmí, neboť Brahmá se rodí na lotosovém kvĕtu, který vyrůstá z Višnuova pupku. Bohynĕ Lakšmí sedí u nohou Višnua a slouží Mu. V hmotném svĕtĕ je k plození dĕtí zapotřebí pohlavní styk, ale v duchovním svĕtĕ může muž zplodit libovolnĕ mnoho dĕtí, aniž by mu v tom jeho manželka musela pomáhat. Jelikož nemáme s duchovní energií žádné zkušenosti, myslíme si, že Brahmovo zrození z pupku Višnua je jen smyšlený příbĕh. Nejsme si vĕdomi toho, že duchovní energie je tak mocná, že dokáže cokoliv. Hmotná energie závisí na určitých zákonech, ale duchovní energie je naprosto nezávislá.

Brahmá se rodí z pupku Garbhodakašájí Višnua, který je pouze částečným projevem Mahá-Višnua. Nesčetné vesmíry spočívají v podobĕ semen v pórech Mahá-Višnuovy kůže, a když vydechne, všechny se projeví. V hmotném svĕtĕ nic takového neznáme; setkáváme se zde pouze s jevem pocení, který je toho převráceným odrazem. Nedovedeme si ovšem představit délku jednoho výdechu Mahá-Višnua, neboť bĕhem této doby jsou stvořeny a zničeny všechny vesmíry. Pán Brahmá žije pouze po dobu jednoho Jeho výdechu. 4    320    000    000 let podle našeho časového mĕřítka tvoří pouhých dvanáct hodin Brahmy a on žije sto svých let, ale přesto je celý jeho život obsažen v jednom výdechu Mahá-Višnua. Nejsme si tedy schopni ani představit, jak Nejvyšší Pán dýchá. A tento Mahá-Višnu je jen částečným projevem Krišny.

Krišnadás Kavirádž Gósvámí Pána Čaitanju Maháprabhua popisuje jako samotného Šrí Krišnu, Nejvyšší Osobnost Božství, a Pána Nitjánandu jako Balaráma, první expanzi Krišny. Advaitáčárja, další z hlavních společníků Pána Čaitanji Maháprabhua, je uznáván za expanzi Mahá-Višnua. To znamená, že je také Pán nebo, přesnĕji řečeno, expanze Pána. Slovo advaita znamená „nedvojný“ a toto jméno má proto, že se od Nejvyššího Pána neliší. Rovnĕž se mu říká áčárja neboli „učitel“, neboť šířil vĕdomí Krišny. V tom je stejný jako Čaitanja Maháprabhu. I když je Čaitanja samotný Šrí Krišna, zjevuje se jako oddaný, aby všechny lidi učil, jak milovat Krišnu. Rovnĕž Advaitáčárja se zjevil jen proto, aby šířil poznání o vĕdomí Krišny. Je tedy rovnĕž Pánem, který sestoupil jako oddaný. Krišna projevuje pĕt různých expanzí a On i všichni Jeho společníci se zjevují jako oddaní Nejvyššího Pána v podobách Šrí Krišny Čaitanji, Nitjánandy, Advaitáčárji, Gadádhara, Šríváse a dalších. Ve všech případech je Čaitanja Maháprabhu zdrojem energie pro všechny své oddané. Taková je situace, a proto je jisté, že pokud pro úspĕšný rozvoj vĕdomí Krišny přijmeme útočištĕ u Čaitanji Maháprabhua, udĕláme pokrok. Naróttama dás Thákur v jedné ze svých písní uvedl: „Můj milý Pane Čaitanjo, buď ke mnĕ prosím milostivý. Nikdo jiný není tak milostivý, jako jsi Ty. Moje žádost je velice naléhavá, protože Tvým posláním je vysvobozovat pokleslé duše a nikdo není pokleslejší než já. Proto Tĕ prosím, vĕnuj mi přednostní pozornost.“

Autor Caitanya-caritāmṛty, Krišnadás Kavirádž Gósvámí, byl obyvatel Vrindávanu a velký oddaný. Dříve žil se svou rodinou v Katwĕ, malém mĕstečku v bengálském okrese Barddhamánu. Jeho rodina také uctívala Rádhá-Krišnu, ale jednou, když došlo mezi jejími členy k nĕjakému nedorozumĕní ohlednĕ oddané služby, Nitjánanda Prabhu mu ve snu poradil, aby opustil domov a šel do Vrindávanu. Přestože byl velice starý, ještĕ té noci se tam vydal. Ve Vrindávanu se setkal s nĕkterými z Gósvámích, hlavních žáků Pána Čaitanji Maháprabhua. Caitanya-caritāmṛtu napsal na žádost vrindávanských oddaných. Ačkoliv s touto prací začal ve velmi pokročilém vĕku, milostí Pána Čaitanji ji úspĕšnĕ dokončil. Kniha dodnes zůstává nejautoritativnĕjším pojednáním o Čaitanjovĕ filosofii a životĕ.

Ve Vrindávanu nebylo v dobĕ, kdy tam Krišnadás Kavirádž Gósvámí žil, příliš mnoho chrámů. Třemi hlavními byly tehdy chrámy Madan-móhana, Góvindadžího a Gópínátha. Jako obyvatel Vrindávanu vzdával úctu Božstvům v tĕchto chrámech a žádal Boha o požehnání: „Můj pokrok v duchovním životĕ je velice pomalý, a proto Tĕ prosím o pomoc.“ V Caitanya-caritāmṛtĕ se Krišnadás nejprve klaní vigraze Madan-móhana, Božstvu, jež nám může pomoci udĕlat pokrok ve vĕdomí Krišny. Naším prvním úkolem při rozvíjení vĕdomí Krišny je poznat Krišnu a náš vztah s Ním. Znát Krišnu znamená znát sám sebe, a to znamená znát svůj vztah s Krišnou. Tento vztah je možné poznat uctíváním vigrahy (Božstva) Madan-móhana, a proto Krišnadás Kavirádž Gósvámí nejprve navazuje svůj vztah s Ním.

Jakmile je tento vztah upevnĕn, Krišnadás začíná uctívat funkční Božstvo, Góvindu. Góvinda sídlí vĕčnĕ ve Vrindávanu. V duchovním svĕtĕ Vrindávanu jsou budovy postavené ze zázračného kamene, žijí zde krávy známé jako surabhi, které dávají neomezené množství mléka, a stromům se říká stromy přání, protože poskytují vše, po čem kdo touží. Krišna ve Vrindávanu pase krávy surabhi a uctívají Ho stovky a tisíce gópí, pasaček krav, které jsou zároveň bohynĕmi štĕstí. Když Krišna sestupuje do hmotného svĕta, tentýž Vrindávan sestupuje s Ním, stejnĕ jako družina doprovází významnou osobnost. Jelikož Krišnova zem přichází s Krišnou, Vrindávan není pokládán za součást hmotného svĕta. Proto oddaní vyhledávají útočištĕ ve Vrindávanu v Indii, který je považován za repliku původního Vrindávanu. Nĕkdo si může postesknout, že tam nerostou stromy přání (kalpa- vṛkṣa), ale v dobĕ přítomnosti Gósvámích tam tyto stromy rostly. Ale k takovému stromu není možné jednoduše přijít a diktovat své požadavky; človĕk se musí nejprve stát oddaným. Gósvámí žili pod určitým stromem vždy jen jednu noc a stromy jim plnily všechna jejich přání. Obyčejnému človĕku to může připadat neuvĕřitelné, ale s pokrokem v oddané službĕ je toto všechno možné realizovat.

Vrindávan takový, jaký je, vnímají ti, kdo přestali usilovat o blaženost plynoucí z hmotného požitku. Jeden velký oddaný se ptá: „Kdy se má mysl očistí od všeho dychtĕní po hmotném požitku, abych mohl vidĕt Vrindávan?“ Čím více jsme si vĕdomi Krišny a čím vĕtší dĕláme pokrok, tím více je nám vše vyjeveno jako duchovní. Pro Krišnadáse Kavirádže Gósvámího byl tedy Vrindávan v Indii na stejné úrovni jako Vrindávan v duchovním nebi. V Caitanya-caritāmṛtĕ proto popisuje Rádhárání a Krišnu, jak sedí pod stromem přání ve Vrindávanu na trůnu vyzdobeném cennými drahokamy. Krišnovi milovaní přátelé, pasáčkové a gópí, tam Rádĕ a Krišnovi slouží tím, že zpívají a tancují, nabízejí Jim arekové oříšky a různé občerstvení a krášlí Je kvĕty. V Indii lidé dodnes bĕhem července zdobí trůny a tuto scénu si připomínají. Obvykle v té dobĕ chodí do Vrindávanu vzdát úctu tamním Božstvům.

Krišnadás Kavirádž Gósvámí tvrdí, že Božstva Rádhy a Krišny nám ukazují, jak Rádĕ a Krišnovi sloužit. Božstva Madan-móhana jednoduše určují naše postavení: „Já jsem Váš vĕčný služebník.“ Góvinda ovšem již přijímá konkrétní službu, a proto je nazýván funkčním Božstvem. Božstvo Gópínátha je Krišna, vládce gópí. Upoutal všechny gópí, pasačky krav, zvukem své flétny a když za Ním přišly, tančil s nimi. To vše popisuje desátý zpĕv Śrīmad-Bhāgavatamu. Gópí byly Krišnovými přítelkynĕmi v dĕtství a všechny byly vdané, protože v Indii dostávají dívky manžela už před svým dvanáctým rokem. Chlapci se však nežení, dokud nedosáhnou osmnácti let, a Krišna, jemuž tehdy bylo patnáct nebo šestnáct, byl tedy svobodný. Přesto však tyto dívky přivolal z jejich domovů a vyzval je k tanci. Tento tanec se nazývá rāsa-līlā a je nejvznešenĕjší ze všech vrindávanských zábav. Krišnovi se tedy říká Gópínáth, jelikož je milovaným pánem gópí.

Krišnadás Kavirádž Gósvámí žádá o požehnání Pána Gópínátha: „Kéž vám tento Gópínáth, Krišna jako pán gópí, požehná! Kéž dostanete požehnání od Gópínátha!“ Autor Caitanya-caritāmṛty se modlí, aby Pán svou transcendentální vibrací upoutal mysl čtenáře stejnĕ, jako Krišna upoutal gópí sladkým zvukem své flétny. Účelem této knihy, Zlatý avatár, je zprostředkovat podstatu této vibrace formou snadno srozumitelné souhrnné studie.