Śrīmad-bhāgavatam 7.9.8
Verš
brahmādayaḥ sura-gaṇā munayo ’tha siddhāḥ
sattvaikatāna-gatayo vacasāṁ pravāhaiḥ
nārādhituṁ puru-guṇair adhunāpi pipruḥ
kiṁ toṣṭum arhati sa me harir ugra-jāteḥ
Synonyma
śrī-prahrādaḥ uvāca — Prahlāda Mahārāja se modlil; brahma-ādayaḥ — v čele s Pánem Brahmou; sura-gaṇāḥ — obyvatelé vyšších planetárních soustav; munayaḥ — velcí světci; atha — také (jako čtyři Kumārové a další); siddhāḥ — kteří dosáhli dokonalosti či úplného poznání; sattva — duchovní existence; ekatāna-gatayaḥ — kteří přijali, aniž by se rozptylovali hmotnými činnostmi; vacasām — popisů či slov; pravāhaiḥ — proudy; na — ne; ārādhitum — uspokojit; puru-guṇaiḥ — byť zcela způsobilí; adhunā — dosud; api — dokonce; pipruḥ — byli schopni; kim — zdali; toṣṭum — být potěšen; arhati — může; saḥ — On (Pán); me — můj; hariḥ — Nejvyšší Osobnost Božství; ugra-jāteḥ — který jsem se narodil v rodu asurů.
Překlad
Prahlāda Mahārāja se modlil: Jak mohu já, který jsem se narodil v rodu asurů, přednést vhodné modlitby k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství? Všichni polobozi v čele s Pánem Brahmou a všichni světci až dosud nedokázali uspokojit Pána záplavou úchvatných slov, přestože jsou na úrovni kvality dobra a tudíž velmi způsobilí. A což teprve já? Já nejsem vůbec kvalifikovaný.
Význam
Vaiṣṇava, který je zcela způsobilý sloužit Pánu, se ve svých modlitbách přesto považuje za velice nízkého. Například Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī, autor Caitanya-caritāmṛty, říká:
purīṣera kīṭa haite muñi se laghiṣṭha
(Cc. Ādi 5.205)
Pokládá se tedy za zcela nekvalifikovaného, nižšího než červi ve výkalech a hříšnějšího než Jagāi a Mādhāi. Čistý vaiṣṇava o sobě takto skutečně uvažuje. Také Prahlāda Mahārāja, přestože byl čistý, vznešený vaiṣṇava, se považoval za naprosto nekvalifikovaného pronášet modlitby k Nejvyššímu Pánu. Mahājano yena gataḥ sa panthāḥ; každý čistý vaiṣṇava by měl takto uvažovat. Nikdo by neměl být pyšný na své vaišnavské přednosti. Śrī Caitanya Mahāprabhu nás proto učí:
taror iva sahiṣṇunā
amāninā mānadena
kīrtanīyaḥ sadā hariḥ
“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí, považovat se za nižšího než tráva na ulici, být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a neustále připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” Bez pokory je velice těžké dělat pokroky v duchovním životě.