Śrīmad-bhāgavatam 7.2.61
Verš
iti daitya-pater vākyaṁ
ditir ākarṇya sasnuṣā
putra-śokaṁ kṣaṇāt tyaktvā
tattve cittam adhārayat
Synonyma
śrī-nāradaḥ uvāca — Śrī Nārada Muni řekl; iti — tak; daitya-pateḥ — krále démonů; vākyam — řeč; ditiḥ — Diti, matka Hiranyākṣi a Hiraṇyakaśipua; ākarṇya — vyslechla; sa-snuṣā — s manželkou Hiraṇyākṣi; putra-śokam — truchlení nad svým synem, Hiraṇyākṣou; kṣaṇāt — okamžitě; tyaktvā — zanechala; tattve — na pravou filozofii života; cittam — srdce; adhārayat — zaměřené.
Překlad
Śrī Nārada Muni pokračoval: Diti, matka Hiraṇyakaśipua a Hiraṇyākṣi, vyslechla Hiraṇyakaśipuovy pokyny spolu se svou snachou Ruṣābhānu, Hiraṇyākṣovou manželkou. Poté zapomněla na žal provázející synovu smrt a soustředila svou mysl a pozornost na porozumění skutečné filozofii života.
Význam
Když zemře nějaký příbuzný, člověk se začne velice zajímat o filozofii, ale po skončení pohřebního obřadu obrátí svou pozornost znovu k materialismu. Dokonce i materialističtí Daityové někdy uvažují o filozofii, když si pro někoho z jejich příbuzných přijde smrt. Tento postoj materialisty se odborně nazývá śmaśāna-vairāgya, “odpoutanost na hřbitově či místě kremace”. Bhagavad-gītā dokládá, že porozumění duchovnímu životu a Bohu dosahují čtyři druhy lidí: ārta (soužený), jijñāsu (zvídavý), ārthārthī (ten, kdo touží po hmotném zisku) a jñānī (ten, kdo hledá poznání). Člověk se začne zajímat o Boha zvláště tehdy, když je krutě sužován hmotnými strastmi. Kuntīdevī proto ve svých modlitbách ke Kṛṣṇovi řekla, že dává přednost potížím před šťastným životem. V hmotném světě platí, že ten, kdo je šťastný, zapomíná na Kṛṣṇu či Boha, ale stává se, že je-li člověk skutečně zbožný a ocitne se v neštěstí, vzpomene si na Něho. Královna Kuntī si proto více cenila neštěstí, neboť umožňuje vzpomínat na Kṛṣṇu. Když ji Kṛṣṇa opouštěl a odjížděl do své země, s lítostí prohlásila, že jí bylo lépe v době strádání, protože Kṛṣṇa byl vždy nablízku, zatímco teď, když Pāṇḍuovci měli své království, Kṛṣṇa odjíždí. Pro oddaného je strádání příležitostí neustále vzpomínat na Nejvyšší Osobnost Božství.
Takto končí Bhaktivedantovy výklady ke druhé kapitole sedmého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Hiraṇyakaśipu, král démonů”.