KAPITOLA DVANÁCTÁ
Dokonalá společnost: čtyři duchovní třídy
Tato kapitola konkrétně popisuje brahmacārīna a vānaprasthu a rovněž se všeobecně zabývá čtyřmi āśramy: brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa. V předchozí kapitole popsal velký světec Nārada Muni rozdělení společnosti na varṇy a nyní, v této kapitole, popíše úrovně duchovního rozvoje ve čtyřech āśramech, známých pod názvy brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa.
Brahmacārī má žít v péči pravého duchovního učitele a projevovat mu upřímnou úctu, skládat mu poklony, pokorně mu sloužit a vždy jednat podle jeho pokynů. Má se věnovat duchovním činnostem a pod vedením duchovního mistra studovat védskou literaturu. Má si oblékat pás a jelení kůži, mít spletené vlasy a nosit posvátnou šňůru, daṇḍu a nádobu na vodu. Každý den ráno má prosit lidi o almužnu a večer má vše, co dostane, věnovat duchovnímu učiteli. Brahmacārī má také přijímat prasādam na pokyn gurua, a pokud mu někdy guru zapomene nařídit, aby se najedl, neměl by si vzít prasādam z vlastní iniciativy, ale postit se. Musí se naučit spokojit se s absolutně nezbytným množstvím jídla, dovedně zastávat své povinnosti, mít víru, ovládat smysly a vyhýbat se styku se ženami, jak je to jen možné. Brahmacārī se musí striktně zříkat života se ženami a nestýkat se s gṛhasthy a těmi, kdo jsou příliš poutáni k ženám. Nemá také hovořit se ženou v ústraní.
Poté, co člověk projde průpravou jako brahmacārī, má dát svému guruovi dakṣiṇu, dar z vděčnosti; pak může odejít domů a přijmout další āśram, gṛhastha-āśram, nebo nadále žít podle zásad brahmacarya-āśramu. Povinnosti, které platí v gṛhastha-āśramu a brahmacarya-āśramu, jakož i povinnosti sannyāsīnů, jsou stanoveny v śāstrách. Gṛhastha by si neměl užívat sexu bez omezení. Účelem védského života je totiž oprostit se od sexu. Všechny āśramy jsou uznávány za úrovně duchovního pokroku; i když tedy gṛhastha-āśram na jistou dobu opravňuje k pohlavnímu životu, nedovoluje neomezený sex. I gṛhastha se proto musí vyhýbat nedovolenému pohlavnímu styku a neženit se jen za účelem sexuálního požitku. Mrhat semenem je také nedovolený sex.
Po gṛhastha-āśramu následuje další āśram, zvaný vānaprastha, který je přechodem mezi životem gṛhasthy a sannyāsem. Člověk ve stavu vānaprasthy nemůže jíst obilí bez omezení a má zakázáno jíst ovoce, které nedozrálo na stromě. Nemá vařit jídlo na ohni, ale může jíst caru, obilí obětované v obětním ohni, a také ovoce a obilí, které vyrostlo v přírodě. Má žít v chatrči ze slámy a snášet horko a zimu. Nemá si stříhat nehty ani vlasy a měl by upustit od mytí těla a čištění zubů. Měl by se odívat kůrou stromů, přijmout daṇḍu a složit slib, že bude žít tímto způsobem v lese dvanáct let, osm let, čtyři roky, dva roky nebo alespoň jeden rok. Když mu nakonec stáří znemožní život vānaprasthy, má postupně vše ukončit a tímto způsobem se vzdát těla.
- Sloka 1:
- Nārada Muni řekl: Student se má cvičit v úplném ovládání smyslů. Měl by být poslušný a k duchovnímu učiteli mít přátelský vztah. Takový brahmacārī, vázaný velkým slibem, má žít v gurukule a jednat pouze ve prospěch gurua.
- Sloka 2:
- Během obou přechodů mezi dnem a nocí — časně ráno a večer — má být zcela pohroužen v myšlenkách na duchovního učitele, oheň, boha Slunce a Pána Viṣṇua a má je uctívat recitací Gāyatrī mantry.
- Sloka 3:
- Na pokyn duchovního učitele má student pravidelně studovat védské mantry. Každý den před zahájením studia a po jeho ukončení se má duchovnímu učiteli s úctou poklonit.
- Sloka 4:
- Brahmacārī si má pravidelně oblékat šaty z jelení kůže a pás ze slámy, v ruce nosit čistou trávu kuśa, mít spletené vlasy, nosit tyč a nádobu na vodu a musí ho zdobit posvátná šňůra, jak je doporučeno v śāstrách.
- Sloka 5:
- Ráno a večer má chodit prosit o almužnu a vše, co dostane, věnovat duchovnímu učiteli. Má jíst jedině tehdy, když mu to duchovní učitel nařídí; někdy, jestliže takový pokyn nedostane, se musí postit.
- Sloka 6:
- Brahmacārī má být způsobný, vlídný a nemá jíst či shromažďovat více, než je zapotřebí. Musí být vždy činný, dovedný a mít úplnou víru v pokyny duchovního učitele a śāstry. Má dokonale ovládat smysly a se ženami nebo s těmi, kdo jsou ženami ovládáni, se má stýkat jen v nezbytné míře.
- Sloka 7:
- Brahmacārī neboli ten, kdo nepřijal gṛhastha-āśram (rodinný život), se musí striktně vyhýbat rozhovorům se ženami či o ženách, neboť smysly mají takovou sílu, že dokáží rozrušit dokonce i mysl sannyāsīna, člověka ve stavu odříkání.
- Sloka 8:
- Je-li manželka duchovního učitele mladá, mladý brahmacārī jí nemá dovolit, aby pečovala o jeho vlasy, masírovala mu tělo olejem nebo ho jako matka láskyplně koupala.
- Sloka 9:
- Žena je přirovnána k ohni a muž k nádobě s máslem; proto se muž nemá v ústraní stýkat ani se svou vlastní dcerou. Má se vyhýbat také jiným ženám a stýkat se s nimi jedině kvůli důležitým záležitostem.
- Sloka 10:
- Dokud živá bytost nedosáhla úplné seberealizace — dokud se neodpoutala od mylného ztotožňování se s tělem, které není ničím jiným než odrazem původního těla a smyslů — nemůže být zbavena pojetí duality, symbolizovaného protiklady muže a ženy. Hrozí jí tedy, že poklesne, neboť její inteligence je zmatená.
- Sloka 11:
- Všechny tyto zásady platí pro hospodáře i sannyāsīna, člověka ve stavu odříkání. Gṛhastha však dostává od duchovního učitele svolení k pohlavnímu styku, který může mít v období vhodném k plození.
- Sloka 12:
- Brahmacārīni či gṛhasthové, kteří složili výše popsaný slib celibátu, si nesmí líčit oči, masírovat hlavu olejem, masírovat tělo, dívat se na ženu nebo malovat obraz ženy, jíst maso, pít víno, krášlit si tělo girlandami z květů, potírat se vonnými mastmi nebo se zdobit. Toho všeho se musí zříci.
- Sloka 13-14:
- Dvojzrozený (brāhmaṇa, kṣatriya nebo vaiśya) má žít podle výše uvedených zásad v gurukule, v péči duchovního učitele, a tam podle svých schopností a učenlivosti studovat všechny Védy i s jejich doplňky a Upaniṣadami. Je-li to možné, má po ukončení studia odměnit duchovního učitele tím, oč bude požádán, a poté na jeho pokyn odejít a podle svého přání přijmout některý z dalších āśramů (gṛhastha, vānaprastha či sannyāsa).
- Sloka 15:
- Člověk by měl poznat, že Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, vstoupil do ohně, do duchovního učitele, do něho samotného a do všech živých bytostí, a zároveň do nich nevstoupil. To platí za všech okolností. Pán existuje vně i uvnitř jako naprostý vládce všeho.
- Sloka 16:
- Ať je člověk v brahmacārī-āśramu, gṛhastha-āśramu, vānaprastha-āśramu nebo sannyāsa-āśramu, pomocí tohoto postupu si musí být stále vědom všeprostupující přítomnosti Nejvyššího Pána, neboť tak je možné poznat Absolutní Pravdu.
- Sloka 17:
- Ó králi, nyní vyložím omezení předepsaná vānaprasthovi neboli tomu, kdo zanechal rodinného života a žije v ústraní. Přísným dodržováním pravidel a usměrnění určených pro vānaprasthu lze snadno dosáhnout vyšší planetární soustavy zvané Maharloka.
- Sloka 18:
- Ten, kdo žije životem vānaprasthy, nemá jíst obilí vypěstované na poli a ani to, které vyrostlo bez obdělávání pole, ale není zralé. Vānaprastha nemá jíst ani obilí uvařené na ohni, ale pouze ovoce, které dozrálo díky slunečnímu svitu.
- Sloka 19:
- Vānaprastha má k oběti připravovat placky z ovoce a obilí, jež vyrostlo samo v lese. Jakmile získá nějaké nové obilí, má se své staré zásoby vzdát.
- Sloka 20:
- Má si postavit chatrč ze slámy nebo se uchýlit do jeskyně v hoře jen proto, aby udržoval posvátný oheň, ale sám se má učit odolávat sněhu, větru, ohni, dešti i žáru slunce.
- Sloka 21:
- Vānaprastha má mít spletené vlasy, nechat si růst nehty, knír a chlupy a nemýt se. Má u sebe mít nádobu na vodu, jelení kůži a tyč, odívat se kůrou stromů a nosit šaty barvy ohně.
- Sloka 22:
- Přemýšlivý vānaprastha má zůstat v lese dvanáct let, osm let, čtyři roky, dva roky nebo alespoň jeden rok a jednat tak, aby nebyl rozrušen či sužován příliš velkou askezí.
- Sloka 23:
- Když mu nemoc nebo stáří znemožní konat jeho předepsané povinnosti umožňující rozvoj duchovního vědomí či pokrok ve studiu Véd, má přestat jíst a jen se postit.
- Sloka 24:
- Má náležitě umístit prvek ohně do svého nitra, a tak se vzdát spřízněnosti s tělem, následkem které považuje tělo za sebe samotného nebo za své vlastní. Postupně má nechat hmotné tělo splynout s pěti prvky (zemí, vodou, ohněm, vzduchem a nebem).
- Sloka 25:
- Přemýšlivý člověk, který zná vlastní já a nabyl úplného poznání, má nechat splynout různé části těla s jejich původními zdroji. Otvory těla pocházejí z nebe, proces dýchání ze vzduchu, tělesné teplo z ohně a semeno, krev a hlen z vody. Tuhé složky, jako kůže, svaly a kosti, pocházejí ze země. Všechny složky těla tak mají svou příčinu v různých prvcích a mají do nich být znovu pohrouženy.
- Sloka 26-28:
- Poté má být námět řeči společně s orgánem řeči (jazykem) umístěn do ohně. Zručnost a obě ruce mají být dány polobohu Indrovi a schopnost pohybu a nohy Pánu Viṣṇuovi, smyslový požitek společně s genitáliemi Prajāpatimu a konečník se schopností vyměšování Mṛtyuovi, přesně jak náleží. Nástroj sluchu spolu se zvukovou vibrací má být předán božstvům, jež vládnou světovým stranám. Nástroj doteku společně s předměty doteku je třeba dát Vāyuovi, podobu spolu se zrakem slunci, jazyk s polobohem Varuṇou vodě a čich spolu se dvěma Aśvinī-kumāry zemi.
- Sloka 29-30:
- Mysl má být společně se všemi hmotnými touhami pohroužena do boha Měsíce. Veškeré náměty inteligence mají být i s inteligencí samotnou umístěny do Pána Brahmy. Falešné ego, které je pod vlivem kvalit hmotné přírody a nutí člověka myslet si: “Jsem toto tělo a vše, co je s ním spojené, je moje,” má být spolu s hmotnými činnostmi pohrouženo do Rudry, božstva vládnoucího falešnému egu. Hmotné vědomí i s předmětem myšlení je třeba pohroužit do individuální živé bytosti a polobozi jednající pod vlivem kvalit hmotné přírody mají být společně s pokleslou živou bytostí pohrouženi do Nejvyšší Bytosti. Země má být pohroužena do vody, voda do jasu slunce, jas do vzduchu, vzduch do nebe, nebe do falešného ega, falešné ego do celkové hmotné energie, celková hmotná energie do neprojevených složek (aspektu hmotné energie zvaného pradhāna) a složky hmotného projevu nakonec do Nadduše.
- Sloka 31:
- Když jsou takto všechny hmotné atributy pohrouženy do odpovídajících hmotných prvků, musí živé bytosti, které jsou kvalitou totožné s Nejvyšší Bytostí, a tak z konečného hlediska zcela duchovní, ukončit hmotnou existenci, stejně jako zhasnou plameny, když je dřevo, ve kterém hoří, spáleno. Když je hmotné tělo navráceno do odpovídajících hmotných prvků, zůstává pouze duchovní bytost. Tato duchovní bytost je Brahman a kvalitou se vyrovná Parabrahmanu.