Śrīmad-bhāgavatam 6.4.34

Impersonalisté si představují, že různí polobozi jsou podobami Pána. Māyāvādīni například uctívají pět polobohů (pañcopāsanā). Ve skutečnosti v podobu Pána nevěří, ale kvůli uctívání si představují nějakou podobu jako Boha. Obvykle jsou to podoby Viṣṇua, Śivy, Gaṇeśe, boha Slunce a Durgy. To se nazývá pañcopāsanā. Dakṣa ovšem nechtěl uctívat žádnou imaginární podobu, ale svrchovanou podobu Pána Kṛṣṇy.

V této souvislosti popisuje Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura rozdíl mezi Nejvyšší Osobností Božství a obyčejnou živou bytostí. Jak bylo uvedeno v jednom z předchozích veršů (25): sarvaṁ pumān veda guṇāṁś ca taj-jño na veda sarva-jñam anantam īḍe — všemocný Nejvyšší Pán zná vše, ale živá bytost nezná Nejvyšší Osobnost Božství. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě: “Já znám vše, ale Mě nezná nikdo.” To je rozdíl mezi Nejvyšším Pánem a obyčejnou živou bytostí. V jedné modlitbě ve Śrīmad-Bhāgavatamu říká královna Kuntī: “Můj milý Pane, existuješ uvnitř a vně, a přesto Tě nikdo nevidí.”

Podmíněná duše nemůže pochopit Nejvyšší Osobnost Božství pomocí spekulativního poznání nebo představivosti. Nejvyšší Osobnost Božství je tedy nutné poznat milostí Samotné Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán se zjevuje, ale nelze Mu porozumět spekulací. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.29) uvádí:

“Můj Pane, když je někdo poctěn byť jen nepatrným náznakem milosti Tvých lotosových nohou, může pochopit velikost Tvé osobnosti. Avšak ti, kdo chtějí pochopit Nejvyšší Osobnost Božství pomocí spekulace, Tě nemohou poznat, i kdyby studovali Vedy po mnoho let.”

To je výrok śāstry. Obyčejný člověk může být velký filozof a spekulovat o tom, co je Absolutní Pravda, jakou má podobu a kde existuje, ale nemůže tyto pravdy pochopit. Sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ — pochopit Nejvyšší Osobnost Božství lze jedině oddanou službou. To rovněž Osobně vysvětluje Nejvyšší Osobnost Božství v Bhagavad-gītě (18.55). Bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ — “Jedině prostřednictvím oddané služby může člověk pochopit Nejvyššího Pána takového, jaký je.” Neinteligentní lidé si chtějí podobu Nejvyšší Osobnosti Božství představovat nebo vymýšlet, ale oddaní touží uctívat skutečnou Osobnost Božství. Dakṣa se proto modlí: “Někdo Tě může považovat za osobního, neosobního či imaginárního, ale já se k Tobě modlím, abys mi splnil mou touhu vidět Tě takového, jaký skutečně jsi.”

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že tento verš je zvláště určen pro impersonalistu, který si myslí, že on sám je Nejvyšší, protože mezi živou bytostí a Bohem není žádný rozdíl. Māyāvādský filozof se domnívá, že existuje jen jedna Nejvyšší Pravda a že i on je touto Nejvyšší Pravdou. To ve skutečnosti není poznání, ale pošetilost. Tento verš je zvláště určen pro takové hlupáky, jež o poznání připravila iluze (māyayāpahṛta-jñānāḥ). Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že tito lidé, jñāni-māninaḥ, se považují za velice pokročilé, ale ve skutečnosti postrádají inteligenci.

Śrīla Madhvācārya v souvislosti s tímto veršem říká:

Existují tři druhy lidí — nejnižší (adhama), ti uprostřed (madhyama) a nejlepší (uttama). Nejnižší (adhama) si myslí, že mezi Bohem a živou bytostí není žádný rozdíl kromě toho, že živá bytost má určitá označení, zatímco Absolutní Pravda nikoliv. Podle jejich názoru se jīva, živá bytost, po odstranění označení hmotného těla smísí s Nejvyšším. Předkládají argument ghaṭākāśa-paṭākāśa, kde je tělo přirovnáno k nádobě s prostorem uvnitř a vně. Impersonalisté tvrdí, že živá bytost splyne s Nejvyšším, stejně jako po rozbití nádoby splyne prostor uvnitř s prostorem vně. Tak vypadá jejich argumentace. Śrīla Madhvācārya však říká, že tímto způsobem argumentují jen ti nejnižší z lidí. Další druh lidí nedokáže zjistit, jaká je skutečná podoba Nejvyššího, ale souhlasí, že existuje Nejvyšší, který řídí činnosti obyčejné živé bytosti. O těchto filozofech je řečeno, že se nacházejí uprostřed. Nejlepší jsou ovšem ti, kdo chápou Nejvyššího Pána (sac-cid-ānanda-vigrahu). Pūrṇānandādi-guṇakaṁ sarva-jīva-vilakṣaṇam — Jeho podoba je zcela duchovní, plná blaženosti a naprosto odlišná od podoby podmíněné duše nebo jakékoliv jiné živé bytosti. Uttamās tu hariṁ prāhus tārata-myena teṣu ca — tito filozofové jsou nejlepší, protože vědí, že Nejvyšší Osobnost Božství se zjevuje různě osobám uctívajícím pod vlivem různých kvalit hmotné přírody. Vědí, že třicet tři miliónů polobohů existuje jen za účelem přesvědčit podmíněnou duši o existenci nejvyšší moci a přivést ji k uctívání jednoho z těchto polobohů, aby díky společnosti oddaných mohla pochopit, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Jak Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě: mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya — “Neexistuje vyšší pravda, než jsem Já.” Aham ādir hi devānām — “Já jsem původcem všech polobohů.” Aham sarvasya prabhavaḥ — “Jsem nadřazený každému, včetně Pána Brahmy, Pána Śivy a ostatních polobohů.” To jsou závěry śāster, a toho, kdo tyto závěry přijímá, je třeba považovat za prvotřídního filozofa. Takový filozof ví, že Nejvyšší Osobnost Božství je Pánem polobohů (deva-deveśvaraṁ sūtram ānandaṁ prāṇa-vedinaḥ).