V tomto hmotném světě je každý posedlý kvalitami vášně a nevědomosti. Dokud člověk tyto kvality nepřekoná a nedospěje na úroveň dobra, nemůže se stát čistým oddaným. To potvrzuje Samotný Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (7.28):

“Ti, kdo jednali zbožně v tomto i dřívějších životech, jejichž hříšné činy jsou zcela vymazány a kdo jsou osvobozeni od duality iluze, Mi s odhodláním slouží.” Jelikož Vṛtrāsura patřil k démonům, Mahārāja Parīkṣit se divil, jak se mohl stát tak vznešeným oddaným.

Existují čtyři druhy lidí — karmī, jñānī, yogīni a bhaktové. Tento výrok se zvláště týká karmīch a jñānīch. Karmī se snaží být šťastný v tomto hmotném světě tím, že střídá jedno tělo za druhým. Jeho cílem je tělesné pohodlí — buď na této, nebo na nějaké jiné planetě. Když se však takový člověk stane jñānīm, usiluje o vysvobození z hmotného otroctví. Mezi mnoha takovými lidmi, kteří usilují o osvobození, je možná jeden během svého života skutečně osvobozen. Taková osoba se vzdává připoutanosti ke společnosti, přátelství, lásce, zemi, rodině, manželce a dětem. Z mnoha takových osob, které jsou ve stádiu vānaprastha, možná jedna pochopí, jak cenné je stát se sannyāsīnem a plně přijmout životní stav odříkání.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura dává k tomuto verši následující výklad.  Pouze toužit po mukti neboli osvobození nestačí; je třeba se stát skutečně osvobozeným. Když člověk pochopí marnost materialistického způsobu života, pokročí v poznání, a v důsledku toho přijme stav vānaprasthy, kde nebude připoután k rodině, manželce a dětem. Potom by měl dále pokročit na úroveň skutečného stavu odříkání (sannyāsa), aby již nikdy nepoklesl a nebyl ovlivněn materialistickým životem. I když někdo touží po osvobození, ještě to neznamená, že je osvobozen. Získat osvobození je velice vzácné. Mnoho mužů kvůli tomu přijímá sannyās, ale kvůli svým nedokonalostem znovu vyvinou připoutanost k ženám, hmotnému jednání, veřejně prospěšným činnostem a tak dále.

Jñānī, yogīni a karmī, kteří nevykonávají oddanou službu, se dopouštějí přestupků. Śrī Caitanya Mahāprabhu říká: māyāvādī kṛṣṇe aparādhī—kdo si myslí, že všechno je māyā, místo aby si myslel, že všechno je Kṛṣṇa, je aparādhī, “ten, kdo páchá přestupky”. I když se māyāvādīni, impersonalisté, dopouštějí přestupků u lotosových nohou Kṛṣṇy, přesto je lze počítat mezi siddhy neboli ty, kdo realizovali své vlastní já. Lze o nich říci, že jsou blíže k duchovní dokonalosti, protože alespoň realizovali, co je duchovní život. Pokud se někdo takový stane oddaným Pána Nārāyaṇa (nārāyaṇa-parāyaṇa), je lepší než ten, kdo je osvobozený či dokonalý (jīvan-mukta), neboť to vyžaduje vyšší inteligenci.

Existují dva druhy jñānīch. Jeden tíhne k oddané službě a druhý k neosobní realizaci. Impersonalisté obvykle podstupují velké úsilí bez jakéhokoliv hmatatelného prospěchu, a proto je řečeno, že loupou rýži, která nemá žádná zrna (sthūla-tuṣāvaghātinaḥ). Jñānī z druhé skupiny, jejichž jñāna je smíšená s bhakti, jsou rovněž dvou druhů — ti, kdo jsou oddáni takzvané iluzorní podobě Nejvyšší Osobnosti Božství, a ti, kdo chápou Nejvyšší Osobnost Božství jako sac-cid-ānanda-vigrahu, skutečnou duchovní podobu. Māyāvādští oddaní uctívají Nārāyaṇa či Viṣṇua s představou, že Viṣṇu přijal podobu vytvořenou māyou a že konečná pravda je ve skutečnosti neosobní. Čistý oddaný si však nikdy nemyslí, že Viṣṇu přijal tělo vytvořené māyou; dobře ví, že původní Absolutní Pravda je Svrchovaná Osoba. Takový oddaný má skutečné poznání a nikdy nesplývá se září Brahmanu. Śrīmad-Bhāgavatam (10.2.32) uvádí:

“Ó Pane, inteligence těch, kdo se považují za osvobozené, ale postrádají oddanost, je nečistá. I když tvrdou askezí dospějí k nejvyššímu bodu osvobození, nevyhnutelně poklesnou zpátky do hmotné existence, protože nepřijímají útočiště u Tvých lotosových nohou.” Tutéž skutečnost dokládá Bhagavad-gītā (9.11), kde Pán říká:

“Hlupáci se Mi vysmívají, když sestupuji v lidské podobě. Neznají Mou transcendentální povahu Svrchovaného Pána všeho, co existuje.” Když darebáci (mūḍhové) vidí, že Kṛṣṇa jedná přesně jako lidská bytost, vysmívají se Pánově podobě, protože neznají paraṁ bhāvam, Jeho transcendentální povahu a činnosti. Takové osoby popisuje dále Bhagavad-gītā (9.12):

“Ti, kdo jsou takto zmateni, jsou přitahováni démonskými a ateistickými názory. V tomto zmateném stavu jsou zmařeny jak jejich naděje na osvobození, tak jejich plodonosné činnosti i rozvoj poznání.” Tito lidé nevědí, že Kṛṣṇovo tělo není hmotné. Mezi Kṛṣṇovým tělem a Jeho duší neexistuje rozdíl, ale jelikož méně inteligentní lidé vidí Kṛṣṇu jako lidskou bytost, vysmívají se Mu. Nedovedou si představit, jak by mohla být osoba, jako je Kṛṣṇa, původem všeho (govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi). Tito lidé jsou označováni slovem moghāśāḥ, což vyjadřuje, že všechny jejich touhy a naděje do budoucnosti budou zmařeny. Dokonce i když se zdá, že vykonávají oddanou službu, jsou moghāśāḥ, protože jejich konečným přáním je splynout se září Brahmanu.

Ty, kdo chtějí, aby jim oddaná služba zajistila dosažení nebeských planet, čeká také zklamání, protože to není výsledek oddané služby. I jim je však dána příležitost vykonávat oddanou službu a očistit se. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.17) uvádí:

“Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa, Jenž dlí jako Paramātmā (Nadduše) v srdci každého a je dobrodincem oddaných, kteří jsou věrní pravdě, zprošťuje srdce oddaného dychtícího po poslechu Jeho poselství touhy po hmotném požitku. Jsou-li poselství Pána správně vyslyšena a přednesena, jsou sama o sobě příznivá.”

Dokud není odstraněna špína z hloubi srdce, nikdo se nemůže stát čistým oddaným. Proto je v tomto verši použito slovo sudurlabhaḥ (“velice vzácný”). Nejen mezi stovkami a tisíci, ale i mezi milióny dokonale osvobozených duší se lze stěží kdy setkat s čistým oddaným. Proto se zde objevuje slovo koṭiṣv api. Śrīla Madhvācārya uvádí následující citáty z Tantra Bhāgavaty:

“Existuje devadesát miliónů polobohů a sedmdesát miliónů mudrců, kteří jsou známí jako nārāyaṇāyana, oddaní Pána Nārāyaṇa, a pouze několik z nich lze nazvat nārāyaṇa-parāyaṇa.”

Rozdíl mezi siddhy a nārāyaṇa-parāyaṇy spočívá v tom, že nārāyaṇa-parāyaṇové jsou přímí oddaní, zatímco siddhové jsou ti, kdo praktikují různé druhy mystické yogy.

Bylo vysvětleno, že čistého oddaného (nārāyaṇa-parāyaṇa) je vzácné najít i mezi mnoha milióny živých bytostí. Parīkṣita Mahārāje proto překvapilo, že Vṛtrāsura, jehož cílem bylo obtěžovat a zastrašovat druhé, byl jedním z těchto oddaných, a dokonce na bitevním poli. Jak je možné, že byl Vṛtrāsura tak pokročilý?

Nejvýznačnějším sdělením této sloky je, že Země v době panování krále Citraketua dávala v hojnosti vše potřebné k životu. Jak uvádí Īśopaniṣad (Mantra 1):

“Vše živé i neživé ve vesmíru řídí a vlastní Pán. Člověk má proto přijímat pouze nezbytné věci, které jsou vyhrazeny jako jeho podíl, a nemá přijímat žádné jiné, dobře věda, komu patří.” Kṛṣṇa, nejvyšší vládce, tvoří hmotný svět, který je naprosto dokonalý a nic v něm nechybí. Pán dodává životní potřeby pro všechny živé bytosti. Tyto nezbytnosti pocházejí ze země, a země je tedy jejich zdrojem. Když je u moci dobrý vládce, tento zdroj dává životní potřeby v hojném množství. Bez dobrého vládce však bude všeho nedostatek. To je význam slova kāmadhuk. Na jiném místě Śrīmad-Bhāgavatamu (1.10.4) je řečeno: kāmaṁ vavarṣa parjanyaḥ sarva-kāma-dughā mahī — “Za vlády Mahārāje Yudhiṣṭhira dávaly mraky tolik vláhy, kolik lidé potřebovali, a země poskytovala v hojnosti všechny životní nezbytnosti.” Máme zkušenost, že v některých obdobích způsobují deště hojnost všeho a v jiných obdobích nastává nedostatek. Nad produktivitou země nemáme kontrolu, neboť je přirozeně plně pod kontrolou Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán může Svým nařízením přimět zemi, aby plodila dostatečně či nedostatečně. Vládne-li zemi zbožný král podle příkazů śāster, přirozeně bude pravidelně pršet a bude dostatečná úroda, aby bylo o všechny lidi postaráno. Vykořisťování nebude připadat v úvahu, neboť každý bude mít všeho dostatek. Šmelinářství a další podvodné činnosti pak automaticky skončí. Nemá-li vládce duchovní schopnosti, pouhá jeho vláda zemi lidské problémy nevyřeší. Vládce musí být jako Mahārāja Yudhiṣṭhira, Parīkṣit Mahārāja nebo Rāmacandra. Pak budou všichni obyvatelé nesmírně šťastní.

Je zřejmé, že král nejprve přijal jednu manželku, ale ta nemohla mít děti. Pak se oženil podruhé, potřetí, počtvrté a tak dále, ale žádná z jeho manželek nemohla otěhotnět. Bez ohledu na své hmotné výsady — aristokratický původ doprovázený vznešeností, bohatstvím, vzděláním a krásou (janmaiśvarya-śruta-śrī) — byl velice zarmoucený, neboť přestože měl tolik manželek, neměl syna. Jeho zármutek byl nepochybně přirozený. Život gṛhasthy neznamená mít manželku a žádné děti. Cāṇakya Paṇḍita říká: putra-hīnaṁ gṛhaṁ śūnyam — nemá-li hospodář syna, jeho domov není o nic lepší než poušť. Král byl nepochybně velmi nešťastný, že nemůže mít syna, a proto se také tolikrát oženil. Zvláště kṣatriyům je dovoleno přijmout více než jednu manželku, a to také tento král učinil. Přesto však zůstal bez potomků.

Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři k Bhāgavatamu uvádí:

Král není sám. V první řadě má svého duchovního mistra, nejvyššího rádce. Pak jsou tu jeho ministři, království, soustava opevnění, pokladnice, systém zákona a řádu a jeho přátelé či spojenci. Je-li těchto sedm prvků náležitě udržováno, král je šťastný. Stejně tak se živá bytost, duše—jak vysvětluje Bhagavad-gītā (dehino 'smin yathā dehe) — nachází uvnitř hmotného obalu z mahat-tattvy, ega a pěti předmětů smyslového požitku (pañca-tan-mātrā). Když je těchto sedm prvků v náležitém pořádku, živá bytost je v radostném rozpoložení. Jsou-li královi společníci tiší a poslušní, král je obvykle šťastný. Proto se velký mudrc Aṅgirā Ṛṣi tázal na královo zdraví a na blaho jeho sedmi společníků. Když se tážeme přítele, zda je vše v pořádku, máme na mysli nejen jeho samotného, ale i jeho rodinu, jeho zdroj příjmu a jeho společníky či služebníky. To vše musí být v pořádku; pak může být člověk šťastný.

Zde je popsáno, kdy jsou král a jeho poddaní skutečně šťastní. Král nemá jen dávat příkazy svým poddaným proto, že je nejvyšší; někdy se také musí sám řídit jejich pokyny. Poddaní mají zase záviset na králi. Tato vzájemná závislost přinese každému štěstí.

Pán či král a jeho podřízení mají být navzájem závislí. Budou-li spolupracovat, mohou být všichni šťastní.

Aṅgirā Ṛṣi se krále otázal, zda je ovládnutá také jeho mysl. To je pro dosažení štěstí nejdůležitější.

Jelikož obličej je ukazatelem mysli, světec dokáže pohledem na obličej druhého určit, v jakém stavu se jeho mysl nachází. Když se Aṅgirā Ṛṣi zmínil o králově pobledlém obličeji, král Citraketu vysvětlil příčinu své úzkosti následovně.

Ve védské civilizaci se muž žení s cílem mít syna, který je nezbytný k tomu, aby nabízel obětiny svým předkům. Král Citraketu si zodpovědně přál zplodit syna, aby on a jeho předkové mohli být vysvobozeni z nejtemnějších oblastí. Dělal si starosti s tím, jak v příštím životě získat piṇḍu, obětiny, nejen pro sebe, ale i pro své předky. Proto požádal Aṅgiru Ṛṣiho, aby mu projevil svou přízeň a učinil něco, co by mu pomohlo získat syna.

Slova harṣa a śoka znamenají “radost” a “nářek”. Když král pochopil, že bude mít syna, byl zaplaven velkou radostí, a kvůli ní nemohl správně porozumět tomu, co mudrc Aṅgirā řekl. Vyložil si to tak, že zrození jeho budoucího syna jistě zapříčiní radost, ale že to bude jeho jediný syn, a jelikož bude pyšný na své velké bohatství a velkou říši, nebude svého otce příliš poslouchat. Král byl spokojený, neboť si myslel: “Nechť mám syna. Nevadí, když nebude příliš poslušný.” Jedno bengálské přísloví říká, že je lepší mít slepého strýce než žádného. Král se řídil touto filozofií a měl za to, že neposlušný syn bude lepší než žádný. Velký mudrc Cāṇakya Paṇḍita říká:

“K čemu je syn, který není ani učencem, ani oddaným? Takový syn je jako slepé, nemocné oko, které je pouze stálou příčinou utrpení.” Hmotný svět je však tak znečištěný, že lidé chtějí mít syna, i když je k ničemu. Takový postoj byl zachycený v příběhu krále Citraketua.

Cāṇakya Paṇḍita prohlásil:

“Ten, kdo doma nemá matku a jehož manželka nemluví sladce, by měl odejít do lesa. Pro takového člověka není mezi životem doma a životem v lese rozdíl.” Stejně tak pro ženu, která nemá syna, o niž se její manžel nestará a kterou její spolumanželky přehlížejí a jednají s ní jako se služebnou, je také lepší odejít do lesa než zůstat doma.

To je příklad toho, jak podmíněná duše, která se setká s nezdarem, zatracuje svrchovaného stvořitele. Někdy obviňuje Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, že je nečestný, protože někteří lidé jsou šťastní a jiní ne. Zde královna viní svrchovanou prozřetelnost ze smrti svého syna—podle zákonů tvoření má otec zemřít dříve než syn, a jestliže prozřetelnost mění tyto zákony podle svého rozmaru, pak ji rozhodně nelze považovat za milostivou, ale je naopak vůči stvořené bytosti nepřátelská. Ve skutečnosti však není nezkušený stvořitel, ale podmíněná duše, která neví, jak fungují subtilní zákony plodonosného jednání, a bez jejich poznání v nevědomosti kritizuje Nejvyšší Osobnost Božství.

Jak uvádí Brahma-saṁhitā: karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājam — toho, kdo přijal proces vědomí Kṛṣṇy, oddané služby, neovlivňují výsledky karmy. V tomto verši je karma zdůrazňována na základě filozofie karma-mīmāṁsā, která říká, že každý musí jednat podle své karmy a že svrchovaný vládce je povinen udílet její příslušné výsledky. Obyčejné podmíněné duše nemohou pochopit subtilní zákony karmy, kterým vládne Nejvyšší. Kṛṣṇa proto říká, že ten, kdo chápe Pána a způsob, jakým jedná, když vše ovládá subtilními zákony, je Jeho milostí okamžitě osvobozen. To je výrok Brahma-saṁhity (karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājam). Člověk má bezvýhradně přijmout proces oddané služby a odevzdat vše svrchované vůli Pána. Pak bude šťastný v tomto i příštím životě.

Z védských pokynů víme, že muž musí přijmout manželku proto, aby zplodil syna, který ho bude moci vysvobodit ze zajetí Yamarāje. Nemá-li člověk syna, který by nabízel obětiny pitům neboli předkům, musí trpět v Yamarājově království. Král Citraketu byl velice zarmoucený, neboť si myslel, že jelikož jeho syn odchází s Yamarājem, on sám bude znovu trpět. Tyto subtilní zákony platí pro karmī; na toho, kdo se stane oddaným, se zákony karmy již nevztahují.