Tato planeta byla dříve známá jako Ajanābha — podle vlády krále Nābhiho. Poté, co na ní vládl Bharata Mahārāja, začala být oslavována jako Bhārata-varṣa.

Je velice důležité, aby hlavní výkonný představitel státu vládl občanům tak, že je bude plně zaměstnávat ve vykonávání příslušných předepsaných povinností. Někteří z občanů byli brāhmaṇové, jiní kṣatriyové a další vaiśyové a śūdrové. Povinností vlády je dohlédnout, aby občané v zájmu svého duchovního pokroku jednali podle tohoto hmotného rozdělení. Nikdo nemá v žádném případě zůstat nezaměstnaný. Každý člověk musí po hmotné stránce jednat jako brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya či śūdra, a po duchovní stránce jako brahmacārī, gṛhastha, vānaprastha či sannyāsī. I když měla dříve vláda podobu monarchie, všichni králové byli k občanům velice laskaví a pečlivě se starali, aby každý vykonával své předepsané povinnosti. Společnost byla tedy spravována tak, že vše probíhalo hladce.

Zvířata jako prasata a krávy byla obětována pro ověření správného vykonávání oběti. Jinak řečeno, cílem oběti nebylo je zabít. Zvíře bylo ve skutečnosti nabídnuté v obětním ohni, aby dostalo nový život. Obvykle bylo v ohni obětováno staré zvíře a vyšlo z něho v mladém těle. U některých obřadů ovšem nebylo zvířecí oběti zapotřebí. V současném věku jsou zvířecí oběti zakázané. Śrī Caitanya Mahāprabhu říkal:

“V tomto věku Kali je zakázáno pět činů: obětovat koně, obětovat krávu, přijmout sannyās, obětovat předkům obětiny z masa a zplodit děti s manželkou svého bratra.” (Cc. Ādi 17.164) Takové oběti v tomto věku nelze vykonávat kvůli nedostatku zkušených brāhmaṇů (ṛtvijaḥ), kteří by za ně mohli nést zodpovědnost. V jejich nepřítomnosti se doporučuje saṅkīrtana-yajña. Yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ (Bhāg. 11.5.32) Konečným cílem obětí je potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. Yajñārtha-karma — tyto činnosti je třeba vykonávat pro potěšení Nejvyššího Pána. V současném věku Kali má být uctíván Nejvyšší Pán v inkarnaci Śrī Caitanyi Mahāprabhua s Jeho společníky prostřednictvím saṅkīrtana-yajñi, skupinového zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Tento proces přijímají inteligentní lidé. Yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ. Slovo sumedhasaḥ označuje inteligentní lidi s velice schopným mozkem.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, říká, že člověk musí vykonávat své předepsané povinnosti do té doby, než vyvine čistou oddanou službu v podobě naslouchání a opěvování (śravaṇaṁ kīrtanam). Jelikož byl Mahārāja Bharata velký oddaný, je možné se ptát, proč vykonával tolik obětí, které jsou vlastně určeny pro karmī. Skutečnost je taková, že se jednoduše řídil pokyny Vāsudeva. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě: sarva dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej.” (Bg. 18.66) Při všem, co děláme, bychom měli neustále vzpomínat na Vāsudeva. Lidé se obvykle klaní různým polobohům, ale Bharata Mahārāja chtěl pouze těšit Pána Vāsudeva. V Bhagavad-gītě je uvedeno: bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka maheśvaram (Bg. 5.29). Yajñu lze vykonávat pro uspokojení určitého poloboha, ale když je nabídnuta yajña-puruṣovi, Nārāyaṇovi, polobozi jsou tím uspokojeni. Účelem vykonávání různých yajñí je uspokojit Nejvyššího Pána. Je možné je vykonávat jménem různých polobohů nebo přímo — nabídneme-li obětiny přímo Nejvyšší Osobnosti Božství, polobozi budou také spokojení. Zaléváme-li kořen stromu, jsou větve, výhonky, plody a květy rovněž automaticky spokojeny. Když nabízíme oběti různým polobohům, měli bychom mít na paměti, že polobozi jsou pouze části těla Nejvyššího. Uctíváme-li něčí ruku, máme v úmyslu uspokojit jejího majitele, a masírujeme-li někomu nohy, nesloužíme ve skutečnosti nohám, ale tomu, komu patří. Všichni polobozi jsou různé části Pána, a sloužíme-li jim, sloužíme tím Samotnému Pánu. Uctívání polobohů je zmíněné v Brahma-saṁhitě, ale tyto sloky ve skutečnosti zastávají uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství, Govindy. O uctívání bohyně Durgy se například v Brahma-saṁhitě (5.44) pojednává takto:

Bohyně Durgā tvoří, udržuje a ničí na příkaz Śrī Kṛṣṇy. To Śrī Kṛṣṇa potvrzuje též v Bhagavad-gītě: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram — “Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, a vydává všechny pohyblivé i nehybné bytosti.” (Bg. 9.10)

Polobohy bychom měli uctívat s tímto přístupem. Bohyně Durgā uspokojuje Kṛṣṇu, a proto bychom se jí měli klanět. Pán Śiva není ničím jiným než funkčním tělem Kṛṣṇy, a z toho důvodu bychom se měli klanět i jemu. Stejně tak bychom se měli klanět Brahmovi, Agnimu a Sūryovi. Existuje mnoho obětí určených různým polobohům a je třeba mít vždy na paměti, že tyto oběti jsou obvykle určeny k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Bharata Mahārāja se nesnažil získat nějaké požehnání od polobohů; jeho cílem bylo potěšit Nejvyššího Pána. V Mahābhāratě je mezi tisíci jmen Viṣṇua uvedeno: yajña-bhug yajña-kṛd yajñaḥ. Svrchovaný Pán je příjemcem yajñi, vykonavatelem yajñi i yajñou samotnou. Nejvyšší Osobnost Božství koná vše, ale živá bytost si v nevědomosti myslí, že konatelem je ona sama. Dokud se považujeme za konatele, vytváříme si tím připoutanost k činnosti (karma-bandha). Jednáme-li pro Yajñu, pro Kṛṣṇu, žádná karma-bandha nevzniká. Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — “Všechny činy je třeba konat jako oběť Viṣṇuovi, neboť jiné jednání živou bytost poutá k hmotnému světu.” (Bg. 3.9)

Měli bychom se řídit pokyny Bharaty Mahārāje a jednat nikoliv pro své osobní uspokojení, ale pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (17.28) je rovněž řečeno:

Oběti, askeze a dobročinné skutky vykonávané bez víry v Nejvyšší Osobnost Božství nejsou trvalé. Nazývají se asat, dočasné, bez ohledu na to, o jaké obřady se jedná. Nepřinášejí užitek v tomto ani v příštím životě.

Králové jako Mahārāja Ambarīṣa a mnoho dalších rājarṣiů, kteří byli čistými oddanými Pána, trávili svůj čas výhradně službou Nejvyššímu Pánu. Vykonává-li čistý oddaný nějakou službu prostřednictvím jiné osoby, nemá za to být kritizován, neboť jeho činnosti jsou určeny pro uspokojení Nejvyššího Pána. Oddaný může nechat kněze, který možná není prvotřídním vaiṣṇavou, vykonávat určitou karma-kāṇḍu, ale jelikož záměrem oddaného je potěšit Nejvyššího Pána, není správné ho za to kritizovat. Velmi významné je slovo apūrva — tak se nazývají výsledky karmy. Jednáme-li zbožně či bezbožně, výsledky nepřijdou okamžitě. Musíme si na ně počkat, neboť se projeví v budoucnosti. Tuto apūrvu přijímají dokonce i smārtové. Čistí oddaní však jednají jen pro potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství, a výsledky jejich činností jsou proto duchovní, trvalé. Liší se od výsledků karmīch, které jsou dočasné. To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.23):

“Činy toho, kdo není poután ke kvalitám hmotné přírody a dokonale setrvává na úrovni transcendentálního poznání, se zcela rozplynou v transcendenci.”

Oddaný je vždy prostý hmotného znečištění. Jedná s poznáním, a proto jsou jeho oběti určeny k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství.

Pán Vāsudeva neboli Śrī Kṛṣṇa, syn Vasudeva, je Nejvyšší Osobnost Božství. V srdcích yogīnů se projevuje ve Svém aspektu Paramātmy a jñānī Ho uctívají jako neosobní Brahman. Podoba Paramātmy je popsána v śāstrách jako čtyřruká, přičemž jednotlivé ruce drží disk, lasturu, lotosový květ a kyj. Śrīmad-Bhāgavatam (2.2.8) potvrzuje:

Paramātmā sídlí v srdcích všech živých bytostí. Má čtyři ruce, které drží čtyři symbolické zbraně. Všichni oddaní, kteří myslí na Paramātmu v srdci, uctívají Nejvyšší Osobnost Božství jako chrámové Božstvo. Chápou také neosobní rysy Pána a Jeho tělesné paprsky, záři Brahmanu.

Podle zákona dāya-bhāk musí člověk předat zděděný nemovitý majetek další generaci. Bharata Mahārāja to náležitě vykonal. Nejprve si užíval svého otcovského majetku po tisíckrát deset tisíc let, a když nastal čas jeho odchodu do ústraní, rozdělil tento majetek mezi své syny a vydal se do Pulaha-āśramu.

Pán neustále existuje v různých transcendentálních podobách. Brahma-saṁhitā (5.39) uvádí:

Pán je Sám Sebou, Pánem Kṛṣṇou, Nejvyšší Osobností Božství, a je doprovázen Svými expanzemi, jako je Pán Rāma, Baladeva, Saṅkarṣaṇa, Nārāyaṇa, Mahā-Viṣṇu a další. Různí oddaní podle svého zalíbení uctívají tyto rozmanité podoby a Pán se jim ze Své náklonnosti představuje jako arcā-vigraha. Někdy se oddanému ukáže Osobně, aby opětoval jeho vztah, nebo aby mu dal najevo Svoji lásku. Oddaný je vždy plně odevzdaný láskyplné službě Pánu a Pán se mu zjevuje podle jeho touhy — může být přítomný v podobě Pána Rāmy, Pána Kṛṣṇy, Pána Nṛsiṁhadeva a podobně. Taková je výměna lásky mezi Pánem a Jeho oddanými.

Śālagrāma-śilā jsou oblázky, jež vypadají jako kameny s kruhy vyznačenými nahoře i dole. Lze je nalézt v řece zvané Gaṇḍakī-nadī. Každé místo, kterým vody této řeky protékají, se okamžitě posvětí.

Každý hledá klid mysli. Ten lze však získat jedině tehdy, když je člověk zcela prostý touhy po hmotném uspokojování smyslů a zaměstnaný oddanou službou Pánu. Bhagavad-gītā (9.26) uvádí: patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyaṁ yo me bhaktyā prayacchati. Uctívání Pána není vůbec nákladné. Lze Mu obětovat lístek, květ, nějaké ovoce a trochu vody. Jsou-li tyto věci nabízeny s láskou a oddaností, Nejvyšší Pán je přijme. Tak se může člověk zbavit hmotných tužeb. Dokud si bude hmotné touhy udržovat, nemůže být šťastný. Jakmile se však zaměstná oddanou službou Pánu, jeho mysl se očistí od všech hmotných tužeb a dostaví se plná spokojenost.

“Vrcholná činnost (dharma) pro celé lidstvo je ta, která vede k dosažení láskyplné oddané služby transcendentálnímu Pánu. Aby tato oddaná služba plně uspokojila vlastní já, musí být nemotivovaná a nepřerušovaná. Prokazováním oddané služby Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi, získává člověk okamžitě bezpříčinné poznání a odpoutanost od světa.” (Bhāg. 1.2.6-7)

To jsou pokyny Śrīmad-Bhāgavatamu, nejvyššího védského písma. Člověk možná není schopen jít do Pulaha-āśramu, ale ať už je kdekoliv, může být šťastný a oddaně sloužit Pánu výše uvedenými metodami.

Na těle toho, kdo je skutečně pokročilý v extatické lásce ke Kṛṣṇovi, se projevuje osm transcendentálních příznaků prozrazujících blaženost. Jsou to příznaky dokonalosti pocházející z láskyplné služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Jelikož byl Mahārāja Bharata neustále zaměstnaný oddanou službou, jeho tělo projevovalo všechny příznaky extatické lásky.

Vládnoucím Božstvem uvnitř Slunce je Hiraṇmaya, Pán Nārāyaṇa. Pro Jeho uctívání se používá Gāyatrī mantra: oṁ bhūr bhuvaḥ svaḥ tat savitur vareṇyaṁ bhargo devasya dhīmahi. Je uctíván také dalšími hymny, které uvádí Ṛg Veda; například hymnem dhyeyaḥ sadā savitṛ-maṇḍala-madhya-vartī. Uvnitř Slunce sídlí Pán Nārāyaṇa, Jehož pleť má barvu zlata.

Vládnoucím Božstvem Slunce je další expanze Nārāyaṇa, Jež osvětluje celý vesmír. Pán vstupuje do srdcí všech živých bytostí jako Nadduše, dává jim inteligenci a plní jejich hmotné touhy. To rovněž potvrzuje Bhagavad-gītā: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ — “Sídlím v srdci každého.” (Bg. 15.15)

Nejvyšší Osobnost Božství ve Svém aspektu Nadduše vstupuje do srdcí všech živých bytostí. Brahma-saṁhitā (5.35) uvádí: aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham — “Vstupuje do vesmíru i do atomu.” V Ṛg Vedě je vládnoucí Božstvo Slunce uctíváno touto mantrou: dhyeyaḥ sadā savitṛ-maṇḍala-madhya-vartī nārāyaṇaḥ sarasijāsana-sanniviṣṭaḥ. Nārāyaṇa sedí na Svém lotosovém květu uvnitř Slunce. Každá živá bytost má recitací této mantry přijmout útočiště u Nārāyaṇa, jakmile začne slunce vycházet. Podle moderních vědců spočívá hmotný svět na sluneční záři; díky ní obíhají všechny planety a roste vegetace. Máme také informace, že růstu bylin a rostlin napomáhá měsíční svit. Nārāyaṇa sídlící uvnitř Slunce ve skutečnosti udržuje celý vesmír, a proto je Ho třeba uctívat Gāyatrī mantrou nebo Ṛg mantrou.