Śrīmad-bhāgavatam 4.8.35
Verš
so ’yaṁ śamo bhagavatā
sukha-duḥkha-hatātmanām
darśitaḥ kṛpayā puṁsāṁ
durdarśo ’smad-vidhais tu yaḥ
Synonyma
dhruvaḥ uvāca — Dhruva Mahārāja řekl; saḥ — to; ayam — tato; śamaḥ — vyrovnanost mysli; bhagavatā — Tebou, ó Vznešený; sukha-duḥkha — štěstí a neštěstí; hata-ātmanām — ti, kdo jsou ovlivněni; darśitaḥ — projevené; kṛpayā — milostí; puṁsām — lidí; durdarśaḥ — těžko vnímatelné; asmat-vidhaiḥ — osobami, jako jsme my; tu — ale; yaḥ — vše, co jsi řekl.
Překlad
Dhruva Mahārāja řekl: Můj drahý Pane Nāradajī, vše, co jsi tak laskavě vyložil o dosažení klidu mysli, je nesporně velice důležité pro ty, jejichž srdce je rozrušené hmotným štěstím a neštěstím. Já jsem však v zajetí nevědomosti a mé srdce zůstává touto filozofií nedotčené.
Význam
Existují různé kategorie lidí. Ti, kteří nemají žádné hmotné touhy, se nazývají akāmī. Touhy jsou buď hmotné, nebo duchovní, ale nějaké musí vždy existovat. Hmotné touhy se rodí, když chceme uspokojovat své vlastní smysly. O tom, kdo je ochotný obětovat vše pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství, lze říci, že má duchovní touhy. Dhruva nepřijal Nāradovy pokyny, jelikož se pro ně cítil nekvalifikovaný — nechtěl se vzdát hmotných žádostí, jak tyto pokyny přikazovaly. Nikde však není řečeno, že člověk s hmotnými touhami nesmí uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. To je nejdůležitější ponaučení z Dhruvova života. Dhruva se otevřeně přiznal, že má srdce plné hmotných tužeb. Cítil se hluboce uražen krutými slovy své nevlastní matky, zatímco duchovně pokročilí lidé jsou lhostejní vůči chvále či pohaně.
Bhagavad-gītā praví, že skutečně duchovně pokročilí lidé se nezajímají o duality tohoto hmotného světa. Dhruva Mahārāja však nic nepředstíral a otevřeně řekl, že nepřekonal dualitu hmotného štěstí a neštěstí. Věděl, že Nāradovo poučení bylo důležité, ale přesto je nemohl přijmout. Vyvstává otázka, zda je člověk, kterého ovlivňují hmotné žádosti, způsobilý uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. Odpověď zní, že Pána může uctívat každý. I ten, kdo má mnoho hmotných přání, by měl rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a uctívat Śrī Kṛṣṇu, Nejvyššího Pána, který je tak milostivý, že plní přání všech. V průběhu tohoto vyprávění vyjde najevo, že nikdo není z uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství vyloučen, přestože může mít nesčetné hmotné touhy.