Období života, které těsně předchází smrti, je bezesporu velice nebezpečné, protože v tuto dobu lidi obvykle postihuje slabost stáří a také mnoho nemocí. Nemoci, které napadají tělo, jsou zde přirovnány k vojákům, ale nejsou to obyčejní vojáci, neboť je jako jejich hlavní velitel vede král Yavanů. To naznačuje slovo diṣṭa-kāriṇaḥ. Když je člověk mladý, nemyslí na stáří, ale užívá si sexu, jak jen může. Neví, že na konci života mu to způsobí různé nemoci, které budou natolik trýznit jeho tělo, že se bude modlit o okamžitou smrt. Čím více si člověk užívá sexu v mládí, tím více trpí ve stáří.

Tělo, které je využívané ke smyslovému požitku, je každým dnem slabší a slabší. Nakonec životní síla tak zeslábne, že je zde přirovnána ke slabému hadu. Životní vzduch byl přirovnán k hadu již dříve. Když životní síla v těle zeslábne, samotné tělo také zeslábne a začnou na ně neúprosně doléhat příznaky smrti — nebezpeční vojáci vládce smrti Yamarāje. Védský systém je takový, že dříve než člověk dospěje do tohoto stádia, má odejít z domova, přijmout sannyās a po zbytek života kázat poselství Boha. Pokud však zůstane doma, obsluhován milovanou ženou a dětmi, bude pod vlivem smyslového požitku čím dál slabší, a když nakonec přijde smrt, opustí tělo bez jakéhokoliv duchovního přínosu. V současné době ani ti nejstarší muži v rodině neodcházejí z domova, jelikož je přitahuje manželka, děti, peníze, bohatství, obydlí a podobně. Na konci života si proto dělají starosti s tím, kdo ochrání jejich ženu a jak bude sama pečovat o velkou rodinu. Před smrtí tedy obvykle myslí na svoji manželku. Podle Bhagavad-gīty (8.6):

“Každý bezpochyby dospěje právě do toho stavu bytí, na který myslí, když opouští své tělo.”

Na konci života každý myslí na to, co dělal celý život, a tak dostane další tělo (dehāntara), které bude odpovídat jeho myšlenkám a touhám. Člověk přehnaně připoutaný k domovu na konci života přirozeně myslí na svoji milovanou manželku a v dalším životě dostane, kromě výsledků svých zbožných a bezbožných činností, tělo ženy. V této kapitole bude obšírně popsáno, jak král Purañjana získal ženské tělo.

Když muže na sklonku života postihne neschopnost stáří, jeho tělo se stává zcela nepotřebným. Védská příprava je proto taková, že chlapci povinně procházejí stavem brahmacarya, kdy se zcela zaměstnají ve službě Pánu a vůbec se nestýkají se ženami. Když se z chlapce stane mladý muž, ve věku dvaceti až dvaceti pěti let se ožení. Jestliže se ožení ve správném věku, může okamžitě zplodit silné, zdravé syny. Nyní přibývá ženského potomstva, protože mladí muži jsou sexuálně velice slabí. Chlapec se narodí tehdy, když je manžel sexuálně silnější než manželka, ale když je silnější žena, narodí se děvče. Proto je důležité, aby muž, který chce po svatbě zplodit mužského potomka, prošel přípravou v brahmacaryi. Když dosáhne věku padesáti let, má zanechat rodinného života. Tehdy již má být jeho dítě dospělé, aby mu otec mohl přenechat rodinné povinnosti. Manžel a manželka potom mohou odjet do ciziny, žít v ústraní a navštěvovat různá poutní místa. Když se oba zbaví své připoutanosti k rodině a domovu, manželka se vrátí domů žít v péči svých dospělých dětí, mimo rodinné záležitosti, a manžel přijme sannyās, aby sloužil Nejvyšší Osobnosti Božství.

To je systém dokonalé civilizace. Lidská životní podoba je zvláště určena k realizaci Boha. Ten, kdo nemůže žít podle zásad vědomí Kṛṣṇy již od samého začátku života, musí být připravován, aby je přijal na sklonku života. Nyní bohužel neexistuje ani příprava v dětství, ani se nikdo nedokáže vzdát rodinného života ve stáří. Taková je situace Purañjanova města, obrazně popsaná v těchto verších.

Tělo má devět bran — dvě oči, dvě nosní dírky, dvě uši, ústa, konečník a genitálie. Když na člověka dolehne neschopnost stáří, v branách těla se projeví různé nemoci. Oči například natolik zeslábnou, že potřebují brýle, a uši jsou příliš slabé na to, aby slyšely přímo, a proto vyžadují sluchové pomůcky. Nosní dírky jsou ucpané hlenem a člověk se musí neustále nadechovat z ampulky se čpavkem. Také ústa jsou příliš slabá a na žvýkání potřebují falešný chrup. S konečníkem jsou také problémy a vyměšování začíná být obtížné. Někdy si člověk musí nechat udělat klystýr a někdy zavést hadičku, která usnadní močení. Tímto způsobem napadli vojáci město Purañjany u jeho různých bran. Ve stáří má člověk všechny brány těla napadené mnoha nemocemi a musí používat mnoho léků a lékařských pomůcek.

Když mluvíme o těle, týká se to vnějšího hrubého těla s jeho různými údy a také mysli, inteligence a ega. To vše ve stáří slábne vlivem napadení různými nemocemi a majitel těla, živá duše, je velice smutný, protože nemůže náležitě využívat pole činností. V Bhagavad-gītě je jasně vysvětleno, že živá bytost je majitel tohoto těla (kṣetra-jña) a že tělo je pole činností (kṣetra). Když pole zaroste trním a plevelem, majiteli se velice těžko obdělává. Taková je situace duše, když se tělo kvůli nemocem stává přítěží. Další přítěže těla představuje úzkost a celkové selhávání tělesných funkcí.

Když na člověka zaútočí neschopnost stáří a on přesto i nadále holduje smyslovému požitku, postupně ztratí veškerou svoji krásu, inteligenci a bohatství. Nemůže proto odolat mocnému útoku dcery Času.

Když se člověk stane invalidou, jeho smysly a tělesné orgány jsou slabé a již je nedokáže ovládat. Tehdy se smysly a smyslové předměty obracejí proti němu. Když je člověk v ubohém stavu, i členové jeho rodiny — synové, vnuci a manželka — k němu začnou být neuctiví a přestanou poslouchat příkazy pána domu. Stejně jako my chceme používat své smysly ke smyslovému požitku, smysly na oplátku požadují od těla sílu. Muž má rodinu pro svůj požitek a její členové zase vyžadují požitek od něho. Když od něho nedostanou peníze, přestanou se o něj zajímat a nevěnují pozornost jeho pokynům a přáním. To vše proto, že muž je kṛpaṇa (lakomec). Toto slovo kṛpaṇa, použité v šestém verši, je opakem slova brāhmaṇa. Ten, kdo je v lidské životní podobě, se má stát brāhmaṇou — to znamená, že má pochopit věčné postavení Absolutní Pravdy, Brahmanu, a potom se zaměstnat ve službě Pánu jako vaiṣṇava. V lidské životní podobě k tomu dostáváme příležitost, ale pokud ji náležitě nevyužijeme, staneme se kṛpaṇou, lakomcem. Lakomec je ten, kdo má peníze, ale nepoužívá je tak, jak by měl. Tato lidská životní podoba je zvláště určena pro pochopení Brahmanu, tedy pro získání kvalifikace brāhmaṇy, a pokud jí náležitě nevyužijeme, zůstaneme kṛpaṇou. Všichni můžeme vidět, že když má někdo peníze, ale neutrácí je, je to lakomec a není nikdy šťastný. Stejně tak pokud člověk zneužívá svoji inteligenci ke smyslovému požitku, zůstane po celý život lakomcem.

Když člověk zeslábne následkem útoku stáří, členové jeho rodiny, služebníci a sekretáři se o něj přestanou zajímat a on proti tomu nemůže nic dělat. Tato hrozivá situace ho naplňuje čím dál větší úzkostí a nářkem.

To je přesně situace současné civilizace. Každý se věnuje udržování těla, domova a rodiny, a na konci života je proto zmatený a neví, co je to duchovní život a co je smysl lidské existence. V civilizaci smyslového požitku není duchovní život možný, protože lidé myslí pouze na tento život. I když je příští život skutečností, nikde se o něm neučí.

Živá bytost, odloučená od společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství, se pokouší užívat si tohoto hmotného světa. Dostává k tomu příležitost v určitém druhu těla, od těla Brahmy až po tělo bakterie. Z védského popisu stvoření víme, že první živou bytostí byl Pán Brahmā, který stvořil sedm velkých mudrců a další Prajāpatie, aby zaplnili vesmír obyvatelstvem. Každá živá bytost tak podle své karmy, svých minulých tužeb a činností, dostává určité tělo, počínaje tělem Brahmy až po tělo bakterie nebo červa ve výkalech. Kvůli svému dlouhodobému styku s určitým druhem hmotné schránky a také milostí Kālakanyi a její māyi získává živá bytost ke svému tělu nadměrnou připoutanost, přestože je to sídlo bolesti. I když se budeme snažit vytáhnout červa z výkalů, červ je nebude chtít opustit a opět se do nich vrátí. Prase také obvykle žije na velice špinavém místě a živí se výkaly, ale když se ho budeme snažit přemístit a poskytnout mu lepší podmínky, prase nebude chtít. Tímto způsobem můžeme studovat každou živou bytost a zjistíme, že každá odmítá nabídku lepšího postavení. Přestože byl na krále Purañjanu veden útok ze všech stran, nechtěl opustit své město. Jinými slovy, živá bytost nechce opustit tělo bez ohledu na situaci. Nakonec však bude donucena ho opustit, protože hmotné tělo nemůže existovat věčně.

Živá bytost si chce užívat hmotného světa různými způsoby, a proto jí přírodní zákony dovolují převtělovat se z jednoho těla do druhého, stejně jako duše transmigruje z těla nemluvněte do těla dítěte, chlapce, mladíka a muže. Tento děj probíhá neustále. V posledním stádiu je hrubé tělo již staré a neschopné, ale živá bytost se ho přesto nechce vzdát, i když je nepoužitelné. Hmotná existence a hmotné tělo nepřinášejí žádné pohodlí — proč je tedy živá bytost nechce opustit? Jakmile dostane hmotné tělo, musí usilovně pracovat na jeho udržování. Může se zaměstnávat různými činnostmi, ale v každém případě musí těžce pracovat pro udržení hmotného těla. Společnost bohužel neví nic o převtělování duše. Živá bytost nedoufá, že vstoupí do duchovního království věčného života, blaženosti a poznání, a proto lpí na svém současném těle, i když ho již nemůže k ničemu použít. Nejblahodárnější činností v tomto hmotném světě je tedy šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Toto hnutí dává lidské společnosti informace o království Boha. Existuje Bůh, Kṛṣṇa, a každý se k Němu může vrátit a žít věčně v blaženosti a poznání. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, se nebojí opustit své tělo, protože jeho postavení je věčné. Duše vědomá si Kṛṣṇy se věčně zaměstnává transcendentální láskyplnou službou Pánu — dokud žije v těle, je šťastná ve své láskyplné službě Pánu, a když tělo opustí, je opět trvale zapojena do služby Pánu. Oddaní jsou neustále volní a osvobození, zatímco karmī, kteří nemají poznání o duchovním životě a transcendentální láskyplné službě Pánu, se velice bojí opustit své shnilé hmotné tělo.

Podle védského systému se mrtvé tělo spálí, ale před smrtí vzniká ještě jeden požár — horečka, která se nazývá prajvāra nebo viṣṇu-jvāra. Lékařská věda potvrzuje, že když teplota těla vystoupí na 42 stupňů, člověk okamžitě zemře. Tato prajvāra neboli vysoká horečka v posledním stádiu života vrhá živou bytost do planoucího ohně.

Tělo má mnoho částí — smysly, údy, kůži, svaly, krev, morek atd. — a ty všechny jsou zde obrazně popsány jako synové, vnuci, obyvatelé a poddaní. Když na tělo zaútočí viṣṇu-jvāra, žár je tak silný, že člověk někdy upadne do bezvědomí. To znamená, že tělo mučí tak krutá bolest, že člověk ztratí vědomí a necítí tělesné utrpení. V okamžiku smrti je živá bytost tak bezmocná, že i když nechce, je donucena opustit tělo a vstoupit do dalšího. V Bhagavad-gītě je řečeno, že člověk může pomocí vědeckého rozvoje zlepšit dočasné životní podmínky, ale nemůže se vyhnout bolestem zrození, stáří, nemoci a smrti. Ty jsou pod vládou Nejvyšší Osobnosti Božství v zastoupení hmotné přírody. Hlupáci tuto jednoduchou skutečnost nemohou pochopit. Nyní se lidé usilovně snaží najít ropu v oceánu. Velice jim záleží na zásobách ropy pro budoucnost, ale nijak se nepokoušejí zlepšit situaci zrození, stáří, nemoci a smrti. Živá bytost v nevědomosti, která neví nic o svém budoucím životě, se tedy ve všech svých činnostech nepochybně setká s porážkou.

Živou bytost pokrývají dva druhy těl — hrubohmotné a jemnohmotné. V okamžiku smrti vidíme, že s hrubým tělem je konec, ale živá bytost se v jemném těle stěhuje do jiného hrubého těla. Takzvaní vědci moderní doby nevidí, jak jemné tělo přenáší duši z jednoho těla do druhého. Toto jemné tělo je zde obrazně označeno jako had neboli policejní dozorce města. Když hoří všude, ani policejní dozorce nemůže uniknout. Je-li ve městě klid a nehoří, policejní dozorce může na obyvatele uplatňovat svoji autoritu, ale pokud na město dopadá útok ze všech stran, dozorce nic nezmůže. Když se životní vzduch připravil opustit hrubé tělo, začalo i jemné tělo cítit bolest.

Když v lese vypukne požár, hadům se velice těžko uniká. Ostatní zvířata mají dlouhé nohy a mohou utéci, ale hadi se mohou pouze plazit, a proto obvykle uhoří. Tělesné údy v posledním stádiu života netrpí tolik jako životní vzduch.

V posledním stádiu života jsou různé brány těla ucpané kvůli nemocem způsobeným nerovnováhou mezi žlučí, hlenem a vzduchem. Živá bytost proto nemůže jasně vyjádřit, jaké má potíže, a příbuzní stojící okolo slyší od umírajícího člověka zvuk “ghura ghura”. Král Kulaśekhara ve své Mukunda-mālā-stotře říká:

“Můj milý Kṛṣṇo, pomoz mi prosím zemřít okamžitě, dokud labuť mé mysli může být obklopena stonky Tvých lotosových nohou. Jak na Tebe budu moci myslet v době, kdy vydechnu naposled, když mé hrdlo bude zalknuté?” Labuť se velice ráda potápí ve vodě mezi stonky lotosových květů. Je to pro ni zábava. Zemřeme-li, dokud jsme zdraví a myslíme na lotosové nohy Pána, je to velice šťastná smrt. Když člověk umírá starý, má někdy hrdlo zalknuté hlenem nebo ucpané vzduchem, a v tom případě z něho nemůže vyjít zvuková vibrace mahā-mantry Hare Kṛṣṇa. Člověk tak může zapomenout na Kṛṣṇu. Ti, kdo jsou silní ve vědomí Kṛṣṇy, samozřejmě nezapomínají na Kṛṣṇu za žádných okolností, protože jsou zvyklí zpívat Hare Kṛṣṇa mantru neustále; a zvláště tehdy, když jsou ve smrtelném nebezpečí.

Není neobvyklé, že člověk nadmíru připoutaný k hmotnému tělu žádá lékaře, aby mu alespoň o nějaký čas prodloužil život. Když takzvaně vědecky vzdělaný lékař někomu dokáže za pomoci kyslíku a dalších léků prodloužit život o několik minut, považuje to za velký úspěch, přestože pacient nakonec zemře. Tomu se říká boj o přežití. Pacient i lékař v okamžiku smrti myslí na to, jak prodloužit život, přestože všechny složky těla již prakticky odumřely.

Z tohoto verše je zřejmé, že myšlenky na hmotný požitek nás v okamžiku smrti neopouštějí. To svědčí o tom, že živá bytost, duše, je unášena jemným tělem — myslí, inteligencí a egem. Kvůli falešnému egu si chce živá bytost neustále užívat hmotného světa a z nedostatku hmotného požitku je smutná a nešťastná. Stále dělá intelektuální plány, jak prodloužit svůj život, a proto i když opustí hrubohmotné tělo, jemné tělo ji unáší do nového hrubého těla. Převtělování jemného těla nelze vidět hmotnýma očima, a proto když někdo opustí hrubé tělo, považujeme to za jeho konec. Plány na hmotný požitek vytváří jemné tělo a hrubé tělo je nástrojem pro jejich uskutečnění. Hrubé tělo tedy můžeme přirovnat k manželce, neboť manželka je zprostředkovatelem smyslového požitku všeho druhu. Jelikož živá bytost byla dlouho ve styku s hrubým tělem, je jí velice líto, že se od něho má oddělit. Její mentální činnosti ji nutí přijmout další hrubé tělo a pokračovat v hmotné existenci.

Sanskrtské slovo strī znamená “expanze”. Prostředictvím manželky člověk expanduje své různé předměty citové náklonnosti — syny, dcery, vnuky a podobně. Připoutanost ke členům rodiny vyjde velice jasně najevo v okamžiku smrti. Často můžeme vidět, jak těsně před opuštěním těla k sobě člověk volá svého milovaného syna, aby mu svěřil svoji manželku a další příslušenství. Říká: “Můj milý chlapče, já musím odejít. Prosím tě, postarej se o rodinu.” Takto hovoří, aniž by znal svůj další osud.

Všechny tyto myšlenky na manželku naznačují, že král byl příliš pohroužen v myšlenkách na ženu. Počestná žena je obvykle poslušnou manželkou. Manžel na ní kvůli tomu velice lpí, a následkem toho na ni myslí i v okamžiku smrti. Jak vidíme na životě krále Purañjany, je to velice nebezpečná situace. Když místo na Kṛṣṇu myslí člověk v okamžiku smrti na svoji manželku, je jisté, že se nevrátí domů, zpátky k Bohu, ale bude nucen přijmout tělo ženy, a začít tak další kapitolu hmotné existence.

Manželka se má vždy podřídit svému manželovi. Poddajnost, mírné chování a úslužnost jsou vlastnosti, kvůli kterým manžel na svoji ženu často myslí. Rodinnému životu prospívá, když je manžel připoutaný ke své manželce, ale není to příliš dobré pro duchovní pokrok. Proto musí být v každé rodině ustanoveno vědomí Kṛṣṇy. Jsou-li k sobě manželé navzájem poutáni ve vědomí Kṛṣṇy, budou z toho mít oba užitek, neboť Kṛṣṇa je středem jejich života. Je-li však manžel příliš poután ke své manželce, stane se v příštím životě ženou. Žena, která je nadmíru poutána ke svému manželovi, se zase stane v příštím životě mužem. Stát se mužem je pro ženu samozřejmě výhodné, ale pro muže není vůbec výhodné stát se ženou.

Král Purañjana myslel v okamžiku smrti na svoji manželku. Tomu se říká znečištěné vědomí. Pán Kṛṣṇa vysvětluje v Bhagavad-gītě (15.7):

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Žijí podmíněným životem, a kvůli tomu těžce bojují se šesti smysly, ke kterým patří i mysl.”

Každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyšší Duše, Kṛṣṇy. To znamená, že věčné přirozené postavení Kṛṣṇy a živé bytosti se od sebe kvalitativně neliší. Jediný rozdíl je, že živá bytost je věčně nepatrnou částečkou Nejvyšší Duše. Mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ. Dílčí část Nejvyššího Pána, individuální duše, zápasí v tomto hmotném světě podmíněného života, neboť má znečištěnou mysl a vědomí. Jako nedílná část Nejvyššího Pána má živá bytost myslet na Kṛṣṇu, ale zde vidíme, že král Purañjana (živá bytost) myslí na ženu. Takové pohroužení mysli do nějakého smyslového předmětu je důvodem, proč živá bytost zápasí v tomto hmotném světě o přežití. Jelikož král Purañjana myslí na svoji ženu, jeho boj o přežití v hmotném světě smrtí neskončí. Jak ukáží další verše, kvůli svým myšlenkám na manželku bude muset v příštím životě přijmout tělo ženy. Toto pohroužení mysli do společenského, politického, pseudonáboženského, národnostního a spolkového vědomí je příčinou otroctví. Během svého života musíme změnit své činnosti takovým způsobem, abychom se z tohoto otroctví vysvobodili. To potvrzuje Bhagavad-gītā (3.9): yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ. Pokud v tomto životě nezměníme své vědomí, pak vše, co děláme ve jménu společenského, politického, náboženského, spolkového a národního blaha, bude příčinou našeho otroctví. To znamená, že budeme muset pokračovat v hmotném, podmíněném životě. Bhagavad-gītā (15.7) to vysvětluje: manaḥ-ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati. Když jsou mysl a smysly zapojeny do hmotných činností, musíme pokračovat ve své hmotné existencí a bojovat o dosažení štěstí. V každém životě vedeme takový boj. Ve skutečnosti nikdo v tomto hmotném světě není šťastný, ale samotný boj dává živé bytosti falešný pocit štěstí. Člověk musí velice těžce pracovat, a když získá výsledky své práce, považuje se za šťastného. Lidé v hmotném světě nevědí, co je to skutečné štěstí. Sukham ātyantikaṁ yat tad buddhi-grāhyam atīndriyam (Bg. 6.21). Skutečné štěstí je možné vnímat jedině transcendentálními smysly. Ty se však neprojeví, dokud nejsme očištěni, a proto musíme své smysly očistit tím, že se zapojíme do vědomí Kṛṣṇy a zaměstnáme smysly ve službě Pánu. Pak poznáme skutečné štěstí a osvobození.

V Bhagavad-gītě (15.8) je řečeno:

“Živá bytost v hmotném světě přenáší svá různá pojetí života z jednoho těla do druhého, stejně jako vítr přenáší vůně.” Vane-li vítr nad zahradou růží, ponese vůni růží, a vane-li nad špinavým místem, ponese odporný zápach. Stejně tak král Purañjana, živá bytost, nyní nechává vzduch svého života vanout nad ženou, svou manželkou, a proto bude muset v příštím životě přijmout tělo ženy.

Každá živá bytost si v okamžiku smrti dělá starosti s tím, co se stane s její manželkou a dětmi. Politik si podobně dělá starosti, co se stane s jeho zemí a politickou stranou. Dokud si člověk není plně vědom Kṛṣṇy, bude muset v příštím životě přijmout tělo, které odpovídá jeho příslušnému stavu vědomí. Jelikož Purañjana myslí na svoji manželku a děti a je do myšlenek na svoji ženu přespříliš pohroužen, dostane tělo ženy. Stejně tak politik nebo takzvaný nacionalista, který je nadměrně připoutaný ke své rodné zemi, se po skončení své politické kariéry nepochybně narodí znovu ve stejné zemi. Náš příští život bude také ovlivněn činy vykonávanými v tomto životě. Politikové někdy jednají velice hříšně pro svůj vlastní smyslový požitek. Nejedná se o nic neobvyklého, když politik zabije svého protivníka. I když tento politik dostane možnost narodit se znovu ve své takzvané rodné zemi, bude si muset vytrpět následky svých hříšných činností z minulého života.

Tato věda o převtělování je moderním vědcům zcela neznámá. Takzvaní vědci se s těmito věcmi nechtějí zatěžovat, protože kdyby se jen trochu zamysleli nad tímto tématem a nad problémy života, zjistili by, že jejich budoucnost je velice temná. Proto se myšlenkám na budoucnost snaží vyhnout a nadále páchají nejrůznější hříšné činnosti ve jménu společenských, politických a národních zájmů.

Hlupáci nevědí, že každá individuální duše je sama zodpovědná za akce a reakce ve svém životě. Dokud je dítětem nebo chlapcem, je nevinná, a povinností otce a matky je vést ji ke správnému pochopení životních hodnot. Když dítě vyroste, je na něm, aby správně plnilo své životní povinnosti. Rodiče po smrti svému dítěti nepomohou. Otec po sobě může zanechat nějaké statky jako bezprostřední pomoc dětem, ale neměl by se příliš zaobírat myšlenkami na to, jak rodina přežije po jeho smrti. To je nemoc podmíněné duše. Nejenže páchá hříšné činnosti pro smyslový požitek, ale také hromadí bohatství, aby se i jeho děti mohly věnovat velkolepému uspokojování smyslů.

V každém případě se všichni bojí smrti, a proto se smrt nazývá bhaya neboli “strach”. Král Purañjana sice myslel na svoji manželku a děti, ale smrt na něho nečekala. Smrt nečeká na nikoho — svoji povinnost plní okamžitě. Jelikož musí odnést živou bytost bez otálení, je konečnou realizací Boha pro ateisty, kteří promarňují život v myšlenkách na zemi, společnost a příbuzné, a zanedbávají tak vědomí Boha. V tomto verši je velice důležité slovo atad-arhaṇam, neboť znamená, že člověk se nemá přehnaně věnovat péči o členy své rodiny, krajany, společnost či spolek. Nic z toho mu nepomůže v duchovním pokroku. Takzvaně vzdělaní lidé v dnešní společnosti bohužel nemají ani zdání, co je to duchovní pokrok. I když k němu mají v lidské životní podobě jedinečnou příležitost, zůstávají lakomci. Používají své životy nesprávným způsobem a promarňují je myšlenkami na hmotné blaho svých příbuzných, krajanů, společnosti a podobně. Skutečnou povinností člověka je naučit se, jak překonat smrt. Pán Kṛṣṇa popisuje způsob překonání smrti v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činů, se po opuštění svého těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dosáhne Mého věčného sídla, ó Arjuno.”

Ten, kdo si je plně vědom Kṛṣṇy, nepřijme po opuštění tohoto těla další hmotné tělo, ale vrátí se domů, zpátky k Bohu. Každý by se měl snažit dosáhnout této dokonalosti. Lidé jsou bohužel místo toho pohrouženi v myšlenkách na společnost, přátelství, lásku a příbuzné. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy však vzdělává lidi po celém světě a dává jim informace, jak mohou překonat smrt. Hariṁ vinā na sṛtiṁ taranti. Nikdo nepřekoná smrt, aniž by přijal útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství.

Když Yamarāja a jeho pomocníci odvádějí živou bytost na místo soudu, jdou život, životní vzduch a touhy jakožto její následovníci s ní. To je potvrzeno ve Vedách. Když živou bytost zajme a odvádí Yamarāja (tam utkrāmantam), životní vzduch jde s ní (prāṇo 'nūtkrāmati), a když životní vzduch odejde (prāṇam anūtkrāmantam), všechny smysly (sarve prāṇāḥ) ho následují (anūtkrāmanti). Jakmile živá bytost a životní vzduch odejdou, kus hmoty tvořený pěti prvky — zemí, vodou, vzduchem, ohněm a éterem — zůstane zavržený a opuštěný. Živá bytost potom jde k soudnímu dvoru a Yamarāja rozhodne, jaké tělo dostane příště. Tento proces moderní vědci neznají. Každá živá bytost zodpovídá za své činnosti v současném životě a po smrti je předvedena k Yamarājovu soudnímu dvoru, kde se rozhodne, jaké bude její další tělo. Přestože hrubohmotné tělo zůstává opuštěné, živá bytost, její touhy a také reakce za její minulé činnosti nezanikají. Yamarāja rozhoduje o dalším těle živé bytosti podle jejích minulých činností.

Jakmile je duše zajata, všichni její následovníci — životní vzduch, smysly a smyslové předměty — okamžitě opustí tělo, které je jen kus hmoty. Poté, co živá bytost a její společníci odejdou, tělo přestává fungovat a mění se na základní hmotné prvky — zemi, vodu, oheň, vzduch a éter. Jestliže nepřátelé zaútočí na město a jeho obyvatelé ho opustí, nepřítel okamžitě využije situace a celé město srovná se zemí. Když říkáme: “Prach jsi a v prach se obrátíš,” máme na mysli tělo. Když na město útočí nepřátelé a bombardují ho, obyvatelé ho obvykle opustí a město zanikne.

Kdo chce vylepšovat město a nestará se o jeho obyvatele, je hlupák. Stejně tak živá bytost, která nemá náležité duchovní poznání, se pouze stará o vnější tělo a neví, že základním činitelem v těle je duše. Díky pokročilému duchovnímu poznání se duše může vysvobodit z věčného převtělování. Bhāgavatam považuje ty, kdo lpí na svých tělech, za krávy a osly (sa eva go-kharaḥ). Kráva je velice prosté zvíře a osel je dříč, který nosí těžká břemena. Ten, kdo pracuje v tělesném pojetí, dře jako osel a nezná svůj skutečný zájem. Proto je řečeno:

“Člověk, který se ztotožňuje s tímto tělem ze tří prvků, který pokládá vedlejší produkty těla za své příbuzné a svoji rodnou zemi za hodnou uctívání a který chodí na poutní místa pouze proto, aby se tam vykoupal, místo aby se setkal s těmi, kdo mají transcendentální poznání, je jako osel nebo kráva.” (Bhāg. 10.84.13)

Lidská civilizace bez vědomí Kṛṣṇy je civilizací nižších zvířat. Někdy tato civilizace studuje mrtvé tělo a zkoumá jeho mozek nebo srdce. Žádná část těla však není důležitá, pokud v něm není přítomná duše. Vědci v moderní civilizaci krav a oslů se snaží nalézt něco hodnotného v mozku nebo v srdci mrtvého člověka.

V Bhagavad-gītě (5.29) Pán Kṛṣṇa říká:

Člověk může mít plné vědomí Kṛṣṇy a být šťastný a spokojený, když bude vědět pouhé tři věci — že Nejvyšší Pán Kṛṣṇa je poživatelem všech výhod, vlastníkem všeho a nejlepším přítelem všech živých bytostí. Ten, kdo to neví a jedná v tělesném vědomí, prožívá neustálá utrpení od hmotné přírody. Nejvyšší Pán je ve skutečnosti po boku každého. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati (Bg. 18.61). Živá bytost a Nadduše sedí bok po boku na stejném stromě, ale přestože hloupá živá bytost trpí pod zákony hmotné přírody, neobrátí se k Nejvyššímu Pánu, aby ji ochránil. Myslí si, že se před přísnými zákony hmotné přírody dokáže ochránit sama. To však není možné. Živá bytost se musí obrátit k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a odevzdat se Mu. Jedině tehdy bude zachráněna před útokem mocného Yavany, Yamarāje.

Slovo sakhāyam (“přítel”) je v tomto verši velice důležité, protože Bůh věčně sídlí vedle živé bytosti. Nejvyšší Pán je také označen slovem suhṛdam (“věčný příznivec”). Pán je vždy příznivcem, jako otec a matka. Přes všechny přestupky, kterých se syn dopustí, jsou otec a matka vždy jeho příznivci. Stejně tak přes všechny naše přestupky a vzdorování touhám Nejvyšší Osobnosti Božství nám Pán poskytne okamžitou úlevu od všeho utrpení způsobeného hmotnou přírodou, když se Mu odevzdáme, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te). Kvůli své špatné společnosti a velké připoutanosti ke smyslovému požitku si bohužel na svého nejlepšího přítele, Nejvyšší Osobnost Božství, nedokážeme vzpomenout.

Ti, kdo s velkým nadšením zabíjejí zvířata ve jménu náboženství nebo pro potravu, musí po smrti očekávat podobný trest. Slovo māṁsa (“maso”) naznačuje, že zvířata, která zabijeme, dostanou příležitost zabít nás. Ačkoliv žádná živá bytost není ve skutečnosti zabita, po smrti budeme prožívat bolesti způsobené zvířaty, která nás budou probodávat svými rohy. Darebáci to nevědí a bez váhání zabíjejí další a další ubohá zvířata. Takzvaná lidská civilizace otevírá ve jménu náboženství nebo potravy mnohá jatka. Ti, kdo jsou alespoň trochu zbožní, zabíjejí zvířata v chrámech, mešitách nebo synagógách, a ti, kdo jsou pokleslejší, udržují různá jatka. Stejně jako v civilizované lidské společnosti platí zákon “život za život”, před Nejvyšším Pánem nemůže žádná živá bytost neprávem ubližovat jiné živé bytosti. Každý má mít svobodu žít na účet nejvyššího otce a zabíjení zvířat — ať ve jménu náboženství nebo pro potravu—Nejvyšší Osobnost Božství vždy odsuzuje. V Bhagavad-gītě (16.19) Pán Kṛṣṇa říká:

“Tyto závistivé lotry, nejnižší z lidí, vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských životních druhů.” Ti, kdo zabíjejí zvířata (dviṣataḥ), závistiví vůči jiným živým bytostem a Nejvyšší Osobnosti Božství, se ocitají v temnotě a nemohou pochopit smysl a cíl života. To dále vysvětlí následující verše.

To je popis hmotné existence. Člověk ji pocítí tehdy, když ulpí na ženě a zapomene na svoji skutečnou totožnost věčného služebníka Kṛṣṇy (naṣṭa-smṛtiḥ). Takto živá bytost věčně prožívá trojí utrpení hmotné existence v jednom těle za druhým. Toto hnutí bylo založeno s cílem zachránit lidskou civilizaci z temnoty nevědomosti. Hlavním záměrem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je osvítit zapomnětlivou živou bytost a připomenout jí její původní vědomí Kṛṣṇy. Tak může být zachráněna ze zhoubné nevědomosti a převtělování. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá:

“Kvůli svým minulým plodonosným činnostem jsem nyní poklesl do oceánu nevědomosti. Nenacházím způsob, jak se dostat ven z tohoto velkého oceánu, který je vskutku jako oceán jedu. Snažíme se být šťastní prostřednictvím smyslového požitku, ale takzvaný požitek je ve skutečnosti jako příliš horké jídlo, které způsobuje pálení v srdci. Cítím žár neustále, ve dne v noci, a má mysl proto nenachází spokojenost.”

Hmotná existence je vždy plná úzkosti. Lidé se neustále snaží tuto úzkost mnoha způsoby zmírnit, ale protože je nevede skutečný vůdce, snaží se na ni zapomenout prostřednictvím pití a sexu. Hlupáci nevědí, že když se pokoušejí uniknout úzkosti pitím a sexem, pouze tím prodlužují svoji hmotnou existenci. Hmotné úzkosti takto nelze uniknout.

Slovo pramadā-saṅga-dūṣitaḥ naznačuje, že když člověk pouze lpí na ženě (nehledě na všechno ostatní znečištění), toto jediné znečištění stačí na to, aby prodloužilo jeho strastiplnou hmotnou existenci. Proto se ve védské civilizaci muži od počátku připravují vzdát se připoutanosti k ženám. První stádium života je brahmacārī, druhé je gṛhastha, třetí vānaprastha a čtvrté sannyāsa. Všechna stádia jsou uspořádána tak, aby člověku umožnila odpoutat se od společnosti žen.

Jelikož král Purañjana myslel v okamžiku smrti na svoji manželku, získal v příštím životě tělo ženy. To dosvědčuje následující verš z Bhagavad-gīty (8.6):

“Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který myslí, když opouští své tělo.”

Když je živá bytost zvyklá myslet na určitou věc nebo je pohroužená v určitém způsobu myšlení, bude stejně uvažovat i v okamžiku smrti—bude myslet na předmět, kterým se zabývala celý život, když bděla, dřímala, snila nebo upadala do tvrdého spánku. Poté, co živá bytost poklesla ze společnosti Nejvyššího Pána, převtěluje se z jedné tělesné podoby do druhé podle přírodních zákonů, až nakonec dospěje do lidské podoby. Je-li pohroužená do hmotných myšlenek a nevědomá ohledně duchovního života a nepřijme-li útočiště u lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, Govindy, který řeší všechny otázky rození a umírání, stane se v příštím životě ženou — zvláště když myslí na svoji manželku. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.31.1) je řečeno: karmaṇā daiva-netreṇa. Živá bytost jedná zbožně či bezbožně a někdy i oběma způsoby. Všechny její činy se počítají a ona potom od svých nadřízených dostane nové tělo. Král Purañjana sice příliš lpěl na své manželce, ale zároveň vykonal mnoho zbožných plodonosných činností. Proto i když přijal podobu ženy, dostal příležitost být dcerou mocného krále. Bhagavad-gītā (6.41) to potvrzuje:

“Poté, co si neúspěšný yogī po mnoho a mnoho let užíval na planetách zbožných bytostí, narodí se v počestné nebo zámožné rodině.”

Když člověk kvůli připoutanosti k plodonosnému jednání, filozofické spekulaci či mystické yoze sejde z cesty bhakti-yogy, realizace Boha, dostane příležitost narodit se ve vysoce postavené a bohaté rodině. Vyšší autority, určené Nejvyšší Osobností Božství, tak spravedlivě zaopatří živou bytost podle jejích tužeb. I když byl král Purañjana příliš pohroužený v myšlenkách na svoji manželku, a stal se proto ženou, díky svým minulým zbožným činnostem se narodil v rodině krále. Z toho vyplývá, že než dostaneme další tělo, berou se v úvahu všechny naše činnosti. Nārada Muni proto radil Vyāsadevovi, že se má každý věnovat vědomí Kṛṣṇy, oddané službě, a vzdát se všech běžných předepsaných povinností. Totéž radil i Samotný Pán Kṛṣṇa. I když oddaný může sejít z cesty duchovního vědomí, přesto získá lidské tělo v domě oddaného nebo bohatého člověka, a tak bude moci pokračovat ve své oddané službě.

Zvykem kṣatriyů je nabízet princeznu za určitých podmínek. Například ruka Draupadī byla nabídnuta tomu, kdo dokáže zasáhnout šípem rybu, kterou uvidí pouze v odraze. Kṛṣṇa se zase s jednou ze Svých královen oženil poté, co porazil sedm silných býků. Védský systém ustanovuje, že dcera krále je nabízena za určitých podmínek. Vaidarbhī, dcera Vidarbhy, byla nabídnuta velkému oddanému a mocnému králi. Jelikož byl král Malayadhvaja zároveň mocný král i velký oddaný, splňoval všechny požadavky. Jméno Malayadhvaja označuje velkého oddaného, který stojí pevně jako malajské pohoří a svým kázáním dělá i další oddané stejně pevnými. Takový mahā-bhāgavata dokáže porazit názory všech ostatních. Mocný oddaný káže proti všem ostatním duchovním pojetím, jako je jñāna, karma a yoga. S rozvinutou vlajkou oddanosti stojí vždy pevně proti ostatním pojetím transcendentální realizace. Kdykoliv dojde ke sporu mezi oddaným a neoddaným, čistý, mocný oddaný z něho vyjde vítězně.

Slovo pāṇḍya pochází ze slova paṇḍā, které znamená “poznání”. Dokud člověk není vysoce učený, nemůže porazit pojetí neoddaných. Slovo para znamená “transcendentální” a pura znamená “město”. Para-pura je Vaikuṇṭha, království Boha, a slovo jaya označuje toho, kdo dokáže dobýt. To znamená, že čistý oddaný, který je silný v oddané službě a který porazil všechna pojetí neoddaných, může dobýt také království Boha. Jinými slovy, království Boha, Vaikuṇṭhu, lze dobýt jedině oddanou službou. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se nazývá ajita, “Nepřemožitelný,” ale oddaný Ho může svou neochvějnou oddanou službou a upřímnou připoutaností k Němu snadno přemoci. Pán Kṛṣṇa je pro každého zosobněným strachem, ale dobrovolně svolil, že se bude bát proutku matky Yaśody. Kṛṣṇu, Boha, nepřemůže nikdo jiný než Jeho oddaný. Takový oddaný se oženil s dcerou krále Vidarbhy.

Král Malayadhvaja byl velký oddaný a poté, co se oženil s dcerou krále Vidarbhy, dal jí krásnou dceru s černýma očima. To obrazně vyjadřuje, že dcera krále Malayadhvaji byla také obdařena oddanou službou, neboť její oči byly neustále upřené na Kṛṣṇu. Oddaný ve svém životě nevidí nic jiného než Kṛṣṇu. Sedm synů představuje sedm způsobů oddané služby — naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání, přednášení modliteb, poskytování transcendentální láskyplné služby a sloužení lotosovým nohám Pána. Z devíti druhů oddané služby bylo bezprostředně předáno pouze sedm. Zbývající dva — přátelství a odevzdání všeho—se měly vyvinout později. Oddaná služba se dělí do dvou kategorií: vidhi-mārga a rāga-mārga. Navázání přátelství s Pánem a obětování všeho pro Jeho potěšení patří do kategorie rāga-mārga, stádia rozvinuté oddané služby. Pro začátečníka je důležité naslouchání a opěvování (śravaṇaṁ kīrtanam), vzpomínání na Kṛṣṇu, uctívání Božstva v chrámu, přednášení modliteb, neustálé sloužení Pánu a uctívání Jeho lotosových nohou.

Slovo yavīyasaḥ naznačuje, že tyto činnosti jsou velice mocné. Poté, co se oddaný věnuje činnostem śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyam, a je schopný vykonávat je úspěšně, může být později schopen poskytovat spontánní oddanou službu, sakhyam a ātma-nivedanam. Velcí ācāryové, kteří káží oddanou službu po celém světě, obvykle patří do kategorie sakhyam ātma-nivedanam. Začínající oddaný nemůže být skutečný kazatel. Začátečníkovi se doporučuje zaměřit svoji oddanou službu na sedm ostatních oblastí (śravaṇaṁ kīrtanam atd.). Pokud někdo dokáže s úspěchem vykonávat sedm úvodních činností, může se v budoucnosti dostat na úroveň sakhyam ātma-nivedanam.

Zmínka o Draviḍa-deśi se vztahuje na pět Draviḍa-deśí v jižní Indii. Všechny se vyznačují neochvějným vykonáváním úvodních činností oddané služby (śravaṇaṁ kīrtanam). Někteří velcí ācāryové, jako Rāmānujācārya a Madhvācārya, také pocházeli z Draviḍa-deśi a stali se velkými kazateli. Všichni byli na úrovni sakhyam ātma-nivedanam.

V jednom dni Brahmy se vystřídá čtrnáct Manuů. Délka manvantary, života jednoho Manua, je 71 x 4 320 000 let. Jakmile jeden Manu odejde, začíná život dalšího Manua. Tímto způsobem pokračuje koloběh života ve vesmíru. S tím, jak přichází jeden Manu po druhém, je znovu a znovu šířeno vědomí Kṛṣṇy, což potvrzuje Bhagavad-gītā (4.1):

“Pán Śrī Kṛṣṇa, Osobnost Božství, pravil: Vyjevil jsem tuto nepomíjející vědu o yoze bohu Slunce Vivasvānovi, Vivasvān ji sdělil Manuovi, otci lidského pokolení, a ten ji dále sdělil Ikṣvākuovi.” Vivasvān, bůh Slunce, sdělil Bhagavad-gītu jednomu Manuovi, a ten ji předal svému synovi, který ji zase předal dalšímu Manuovi. Tímto způsobem se vědomí Kṛṣṇy šíří bez ustání. Nikdo by si neměl myslet, že toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je nějaké nové hnutí. Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam potvrzují, že je to velice staré hnutí, neboť jeho filozofie se předává od jednoho Manua ke druhému.

Názory vaiṣṇavů se mohou do jisté míry lišit, neboť každý je individuální osobností, ale přes všechny rozdíly v osobnostech se vědomí Kṛṣṇy musí šířit dál. Na pokyn Śrīly Bhaktivinoda Ṭhākura začal Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja během posledních sta let kázat hnutí pro vědomí Kṛṣṇy organizovaným způsobem. Všichni žáci Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Gosvāmīho Mahārāje jsou duchovní bratři, a přestože se naše názory v jistých věcech liší a nejednáme společně, každý z nás šíří toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy podle svých schopností a vychovává mnoho žáků, aby ho šířili po celém světě. Co se nás týče, založili jsme Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy a přidalo se k nám mnoho tisíc Evropanů a Američanů. Toto hnutí se skutečně šíří jako požár. Rozvoj vědomí Kṛṣṇy, založený na devíti činnostech oddané služby (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam / arcanaṁ vandanaṁ dāsyaṁ sakhyam ātma-nivedanam) nikdy neskončí. Bude pokračovat bez ohledu na kastu, vyznání, barvu pleti nebo státní příslušnost. Nikdo ho nezastaví.

Slovo bhokṣyate je v tomto verši velice důležité. Stejně jako král chrání obyvatele své země, tito oddaní, kteří dodržují zásady oddané služby, ochrání všechny lidi světa. Takzvaní svāmī, yogīni, karmī a jñānī obtěžují obyvatele světa se svými náboženskými zásadami, ale nikdo z nich neumí ukázat správnou cestu k dosažení duchovní úrovně. Existují čtyři základní skupiny pro šíření oddané služby po celém vesmíru: Rāmānuja-sampradāya, Madhva-sampradāya, Viṣṇusvāmi-sampradāya a Nimbārka-sampradāya. Konkrétně Madhva-gauḍīya-sampradāya přichází od Pána Caitanyi Mahāprabhua. Všichni tito oddaní rozsáhle šíří hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a chrání nevinné lidi, které tolik sužují různí pseudo-avatārové, -svāmī, -yogīni a další.

Jméno Agastya Muni je velice důležité. Agastya Muni představuje mysl. Slovo agastya udává, že smysly nejednají samostatně, a slovo muni znamená “mysl”. Mysl je ústředím všech smyslů, a smysly proto nemohou jednat nezávisle na ní. Když mysl přijme cestu bhakti, zaměstná se oddanou službou. Bhakti (bhakti-latā) je první dcerou Malayadhvaji, a jak bylo popsáno dříve, její oči jsou neustále upřeny na Kṛṣṇu (asitekṣaṇām). Bhakti není možné prokazovat nějakému polobohu, ale jedině Viṣṇuovi (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ). Māyāvādīni si myslí, že Absolutní Pravda nemá podobu, a proto říkají, že slovo bhakti se může vztahovat na jakékoliv uctívání. Kdyby tomu tak bylo, oddaný by si mohl představit jakéhokoliv poloboha nebo jakoukoliv podobu Boha a uctívat tuto svoji představu. Ale není tomu tak. Skutečnost je taková, že bhakti se může vztahovat jedině na Pána Viṣṇua a Jeho expanze. Bhakti-latā je tedy dṛḍha-vrata, velký slib, neboť když se mysl zcela zaměstná oddanou službou, nepoklesne. Pokud člověk usiluje o pokrok jinými metodami, jako je karma-yoga nebo jñāna-yoga, poklesne, ale pokud se ustálí v bhakti, nikdy nepoklesne.

Této bhakti-latě se tedy narodil syn Dṛḍhacyuta a jemu se narodil další syn, Idhmavāha. Slovo idhma-vāha označuje toho, kdo přináší dřevo na obětní oheň, když přichází k duchovnímu mistrovi. Znamená to, že bhakti-latā, cesta oddanosti, člověka upevňuje v jeho duchovním postavení. Ten, kdo je takto upevněný, nikdy nepoklesává a plodí děti, které jsou přísnými následovníky pokynů śāster. Ve Vedách je řečeno:

Ti, kdo jsou zasvěceni v posloupnosti oddané služby, přísně následují pokyny védských písem.

Velký král Malayadhvaja byl mahā-bhāgavata, oddaný na nejvyšší úrovni. Vykonáváním oddané služby zplodil mnoho synů a žáků, aby šířili bhakti (śravaṇaṁ kīrtanam viṣṇoḥ). Mezi takovéto žáky by měl být rozdělen celý svět. Každý by měl kázat vědomí Kṛṣṇy. Jinými slovy, když žáci dosáhnou zralosti a jsou schopni kázat, duchovní mistr může odejít do ústraní, usednout na osamělém místě, psát a vykonávat nirjana-bhajana. To znamená sedět tiše v ústraní a věnovat se oddané službě. Nirjana-bhajana, tiché uctívání Nejvyššího Pána, není činnost pro začínající oddané. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura nikdy nedoporučoval začínajícím oddaným, aby vykonávali oddanou službu v ústraní. Napsal v této souvislosti také píseň:

“Má drahá mysli, co ty jsi za oddaného? Sedíš na osamělém místě, abys získala laciný obdiv, a předstíráš, že zpíváš Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, ale to vše je podvod.” Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura tímto způsobem doporučoval, aby každý oddaný pod vedením zkušeného duchovního mistra kázal bhakti, vědomí Kṛṣṇy, po celém světě. Takového kázání může zanechat a usednout v ústraní teprve ten, kdo je zralý. Podle tohoto vzoru nyní oddaní Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy slouží jako kazatelé v různých částech světa. Mohou tak umožnit duchovnímu mistrovi, aby zanechal aktivní kazatelské práce. V posledním stádiu jeho života mají žáci převzít kazatelské činnosti do vlastních rukou. Tak bude moci duchovní mistr usednout na osamělém místě a vykonávat nirjana-bhajana.

Když se duchovní mistr odebere vykonávat nirjana-bhajana, někteří z jeho pokročilých žáků jdou s ním a osobně mu slouží, stejně jako když manželka následuje svého manžela ve stádiu vānaprastha. Jinými slovy, ti, kdo mají velice rádi rodinný život, by měli jít sloužit duchovnímu mistrovi a vzdát se takzvaného štěstí, které nabízí společnost, přátelství a láska. V této souvislosti je významný verš Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura v jeho Gurv-aṣṭace: yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ. Žák má mít neustále na paměti, že sloužením duchovnímu mistrovi může snadno udělat pokrok ve vědomí Kṛṣṇy. Všechna písma potvrzují, že potěšením duchovního mistra a přímou službou jemu může člověk dosáhnout nejdokonalejší úrovně oddané služby.

V tomto verši je také důležité slovo madirekṣaṇā. Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětlil ve své Sandarbě, že slovo madira znamená “opojný”. Madirekṣaṇou lze nazvat toho, jehož oči jsou opojené pohledem na Božstva. Oči královny Vaidarbhī byly okouzlující (madirekṣana), stejně jako oči oddaného, když se dívají na chrámová Božstva. Upřít oči na Božstva v chrámu nedokáže ten, kdo není pokročilým oddaným.

Je zřejmé, že pro pokrok ve vědomí Kṛṣṇy musíme omezovat svou tělesnou hmotnost. Pokud někdo příliš ztloustne, lze z toho usuzovat, že nedělá duchovní pokrok. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura přísně káral své tlusté žáky. Ten, kdo chce dělat pokroky ve vědomí Kṛṣṇy, nesmí příliš jíst. Dříve oddaní odcházeli do lesů či vysokých hor na poutní cesty, ale v současné době není taková askeze možná. Místo toho by měli oddaní jíst pouze prasādam, a to jen tolik, kolik je nutné. Ve vaiṣṇavském kalendáři je mnoho půstů, jako je Ekādaśī a dny příchodu a odchodu Boha a Jeho oddaných. Mají za cíl omezit množství tuku v těle, aby oddaný nespal víc, než je žádoucí, a nebyl líný. Přehnané holdování jídlu způsobuje, že spíme víc, než kolik potřebujeme. Tato lidská životní podoba je určena pro askezi a askeze znamená ovládnout sex, přijímání potravy atd. Tímto způsobem lze získat čas na duchovní činnosti a očistit se zevně i vnitřně — jak tělo, tak i mysl.

Osvobození znamená překonání relativity světa. Dokud nejsme seberealizovaní, musíme zápasit s dualitami relativního světa. V Bhagavad-gītě radí Pán Kṛṣṇa Arjunovi, aby překonal všechny duality tím, že se s nimi smíří. Pán Kṛṣṇa podotýká, že právě tyto relativní věci, jako je zima a léto, jsou pro nás zdrojem potíží v hmotném světě. V zimě se nechceme koupat vůbec a v létě bychom se rádi koupali dvakrát, třikrát nebo i vícekrát denně. Kṛṣṇa proto radí, abychom se těmito relativními věcmi a dualitami nenechali znepokojovat, když přicházejí a odcházejí.

Aby se člověk dokázal vyrovnat se všemi dualitami, musí podstoupit velkou askezi. Ten, koho vzrušují relativní věci, se dostal do relativního postavení. Musí proto podstoupit askezi předepsanou v śāstrách, aby transcendoval hmotné tělo a ukončil svoji hmotnou existenci. Král Malayadhvaja podstupoval přísnou askezi tím, že odešel z domova do Kulācaly, koupal se v posvátných řekách a jedl pouze zeleninu, jako jsou stonky, kořeny, semena, květy a listy. Vyhýbal se jakékoliv vařené potravě či obilí. To jsou velice asketické činnosti. V tomto věku je však příliš těžké odejít z domova do lesa nebo do Himalájí a věnovat se askezi. Je to prakticky nemožné. Člověk nedokáže následovat ani doporučení, aby zanechal jedení masa, pití, hazardování a nedovoleného sexu. Co by potom dělal, kdyby šel do Himalájí nebo do Kulācaly? Takové asketické jednání není v tomto věku možné, a proto nám Pán Kṛṣṇa radí, abychom přijali metodu bhakti-yogy. Bhakti-yoga živou bytost automaticky osvobodí od životních dualit. V bhakti-yoze je středem Kṛṣṇa a Kṛṣṇa je vždy transcendentální. Proto abychom překonali duality, musíme neustále sloužit Pánu, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (14.26):

“Kdo Mi slouží s úplnou oddaností a za žádných okolností se neodchýlí, překonává zároveň kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.”

Zaměstná-li se člověk službou Pánu (bhakti-yogou), pak automaticky ovládne své smysly, jazyk a mnoho dalších věcí. Ten, kdo se s naprostou upřímností zapojí do bhakti-yogy, nemůže poklesnout. I v případě, že poklesne, nic neztratí. Jeho činnosti v oddané službě se mohou na čas pozastavit, ale jakmile se naskytne další příležitost, bude pokračovat od bodu, kde přestal.

Ať už se slovo brahman objeví kdekoliv, podle impersonalistů vždy označuje neosobní záři brahmajyoti. Parabrahman, Nejvyšší Brahman, je však ve skutečnosti Kṛṣṇa, Vāsudeva. V Bhagavad-gītě (7.19) je řečeno: vāsudevaḥ sarvam iti — Vāsudeva se rozpíná všude jako neosobní Brahman. Není možné upřít mysl na neosobní “něco”. Bhagavad-gītā (12.5) proto říká: kleśo 'dhikataras teṣām avyaktāsakta-cetasām — “Pro ty, jejichž mysl lpí na neprojeveném, neosobním aspektu Nejvyššího, je velmi obtížné dělat pokroky.” Když je zde tedy řečeno, že král Malayadhvaja upřel svoji mysl na Brahman, “Brahman” znamená Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudeva.

“Po mnoha zrozeních a smrtích se ten, kdo má skutečné poznání, odevzdá Mně, věda, že Já jsem příčinou všech příčin a všeho, co existuje. Taková velká duše je nesmírně vzácná.” (Bg. 7.19) Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je všechno a ten, kdo to ví, je největší ze všech transcendentalistů. V Bhagavad-gītě je uvedeno, že si to živá bytost uvědomí až po mnoha a mnoha zrozeních. Totéž potvrzuje tento verš slovy divyaṁ varṣa-śatam (“sto let polobohů”). Podle počítání polobohů se dvanáct hodin rovná šesti měsícům na Zemi. Sto let polobohů by trvalo 36 000 pozemských let. Král Malayadhvaja se tedy věnoval askezi a pokání 36 000 let. Po uplynutí této doby se ustálil v oddané službě Pánu. Aby někdo mohl žít na Zemi tolik let, musí se mnohokrát narodit. To potvrzuje Kṛṣṇova slova. Dosáhnout vědomí Kṛṣṇy, ustálit se v poznání, že Kṛṣṇa je vším, a také Kṛṣṇovi sloužit jsou známky dokonalosti. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 22.62) je řečeno: kṛṣṇe bhakti kaile sarva-karma kṛta haya. Když někdo prostřednictvím uctívání Kṛṣṇy nebo prokazování oddané služby Kṛṣṇovi dojde k závěru, že Kṛṣṇa je vším, stane se po všech stránkách dokonalý. Nejenže musí dojít k závěru, že Kṛṣṇa je vším, ale musí se v tomto postavení také ustálit. To je nejvyšší dokonalost, které král Malayadhvaja dosáhl na konci života.

Podmíněná duše často nedokáže pochopit rozdíly mezi hmotným tělem, Nadduší a individuální duší. Existují dva druhy māyāvādských filozofů: stoupenci budhistické a stoupenci Śaṅkarovy filozofie. Následovníci Buddhy neuznávají, že existuje něco víc než tělo, a následovníci Śaṅkary tvrdí, že Paramātmā neboli Nadduše nemá oddělenou totožnost—věří, že z konečného hlediska je Paramātmā totožná s individuální duší. Vaiṣṇavský filozof, který má dokonalé poznání, ovšem ví, že tělo tvoří vnější energie a že Nadduše, Paramātmā, Nejvyšší Osobnost Božství, sídlí vedle individuální duše a liší se od ní. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (13.3):

“Ó potomku Bharaty, měl bys vědět, že Já jsem také znalcem ve všech tělech. Porozumět tomuto tělu a jeho znalci se nazývá poznání. To je Můj názor.”

Tělo je pokládáno za pole a individuální duše za pracovníka na tomto poli. Je tu však ještě někdo jiný — Nadduše, která doprovází individuální duši jen jako svědek. Individuální duše pracuje a užívá si plodů těla, zatímco Nadduše jen sleduje její činnosti a neužívá si jejich plodů. Nadduše je přítomná v každém poli činnosti, kdežto individuální duše je přítomná pouze v jednom lokalizovaném těle. Král Malayadhvaja dosáhl této dokonalosti poznání a dokázal rozlišit mezi duší a Nadduší i mezi duší a hmotným tělem.

V tomto verši jsou velice důležitá slova sākṣād bhagavatoktena guruṇā hariṇā. Když se oddaný zcela očistí oddanou službou Pánu, Nejvyšší Osobnost Božství promlouvá přímo k individuální duši. To rovněž potvrzuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (10.10):

“Těm, kdo jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mne uctívají, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.”

Pán je Nadduše sídlící v srdci každého a jedná jako caitya-guru, duchovní mistr uvnitř. Přímé pokyny ovšem dává pouze pokročilým, čistým oddaným. Má-li oddaný vážný zájem a je-li upřímný, Pán mu na počátku zevnitř poradí, aby vyhledal pravého duchovního mistra. Jakmile oddaný projde přípravou u duchovního mistra podle usměrňujících zásad oddané služby a dosáhne úrovně spontánní připoutanosti k Pánu (rāga-bhakti), Pán mu bude dávat pokyny také zevnitř. Teṣāṁ satata-yuktānāṁ bhajatāṁ prīti-pūrvakam. Tuto nevšední výhodu získává osvobozená duše. Když král Malayadhvaja dospěl do tohoto stádia, byl přímo ve styku s Nejvyšším Pánem a dostával od Něho přímé pokyny.

V pokročilém stádiu oddané služby oddaný nevidí své zájmy jako oddělené od zájmů Nejvyšší Osobnosti Božství. Oba zájmy splývají, protože oddaný nesleduje žádný oddělený zájem. Cokoliv dělá, je v zájmu Nejvyšší Osobnosti Božství. Tehdy vidí vše v Nejvyšší Osobnosti Božství a Nejvyšší Osobnost Božství ve všem. Když dosáhne tohoto pochopení, nevidí žádný rozdíl mezi duchovním a hmotným světem. V dokonalých očích se hmotný svět stává duchovním, neboť je vnější energií Nejvyššího Pána. Pro dokonalého oddaného se od sebe energie a energetický zdroj neliší a takzvaný hmotný svět se stává duchovním (sarvaṁ khalv idaṁ brahma). Vše je určeno pro službu Nejvyššímu Pánu a zkušený oddaný dokáže každou takzvaně hmotnou věc v této službě využít. Nikdo nemůže sloužit Pánu, aniž by byl na duchovní úrovni. Je-li tedy takzvaně hmotná věc zapojena do služby Pánu, nelze ji dále považovat za hmotnou. Takto nazírá čistý oddaný svým dokonalým pohledem ze všech úhlů.

Král Malayadhvaja zde představuje duchovního mistra a jeho manželka Vaidarbhī žáka. Žák přijímá duchovního mistra jako Nejvyšší Osobnost Božství. O tom se zmiňuje Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v Gurv-aṣṭace: sākṣād-dharitvena — “Žák přijímá gurua, duchovního mistra, přímo jako Nejvyšší Osobnost Božství.” Nesmíme duchovního mistra přijímat tak, jak to dělají māyāvādští filozofové, ale způsobem, který se doporučuje zde. Duchovní mistr je nejdůvěrnější služebník Pána, a proto bychom s ním měli jednat přesně jako s Nejvyšší Osobností Božství. Nikdy bychom ho neměli přehlížet jako obyčejného člověka a neposlouchat jeho pokyny.

Má-li žena to štěstí, že je manželkou čistého oddaného, může svému manželovi sloužit bez jakékoliv touhy po smyslovém požitku. Bude-li neustále zaměstnaná službou svému vznešenému manželovi, automaticky získá jeho duchovní dokonalost. Má-li žák pravého duchovního mistra, pak tím, že ho uspokojí, může získat podobnou příležitost sloužit i Nejvyšší Osobnosti Božství.

Když založíme oheň, zpočátku kouří a je neklidný, ale jakmile se dřevo rozhoří, začne být stálý. Podobně když oba manželé dodržují usměrňující zásady askeze, budou tiší a nevzrušení sexuálními impulsy. V tom případě manžel i manželka získávají duchovní prospěch. Tohoto životního stádia může člověk dosáhnout, když se zcela vzdá přepychového způsobu života.

Slovo cīra-vāsā v tomto verši označuje staré, roztrhané šaty. Zvláště manželka by měla být odříkavá a nevyžadovat přepychové oděvy a životní úroveň. Měla by přijímat pouze základní životní nezbytnosti a omezit jídlo a spánek na minimum. Neměla by vůbec uvažovat o pohlavním životě. Když bude manželka pouze sloužit svému vznešenému manželovi, který musí být čistým oddaným, nebudou ji nikdy vzrušovat sexuální podněty. Tak vypadá stádium vānaprastha. Manželka sice žije se svým manželem, ale věnuje se přísné askezi a pokání, a proto i když jsou oba manželé spolu, zdržují se pohlavního styku. Takto spolu mohou žít neustále. Manželka je slabší než manžel, a to je zde vyjádřeno slovy upa patim. Upa znamená “blízko k” nebo “na téměř stejné úrovni jako”. Manžel je jakožto muž obvykle pokročilejší než jeho žena, nicméně od manželky se očekává, že se vzdá všech přepychových zvyků. Neměla by se dokonce ani pěkně strojit a česat si vlasy. Česání vlasů je jednou z hlavních činností žen. Ve stádiu vānaprasthy se manželka nemá o své vlasy vůbec starat. Vlasy se jí tak zapletou do uzlů a již nebude pro svého manžela přitažlivá. Ji samotnou také přestanou vzrušovat sexuální podněty, a tak mohou oba manželé dělat pokroky v duchovním vědomí. Toto pokročilé stádium se nazývá paramahaṁsa, a jakmile ho manželé dosáhnou, mohou být oba s konečnou platností osvobozeni od tělesného vědomí. Je-li žák stálý ve službě duchovnímu mistrovi, nemusí se již bát, že padne do zajetí māyi.

Je zjevné, že královna se svým manželem při službě ani nemluvila. Pouze mlčky vykonávala své předepsané povinnosti. Nepřestávala se svou službou, dokud nezjistila, že manžel opustil své tělo.

Jakmile se zastaví oběh krve a vzduchu v těle, znamená to, že duše opustila tělo. Zastavení oběhu krve je cítit, když ruce a nohy ztratí své teplo. Zda je tělo živé nebo ne, zjistíme podle tlukotu srdce a teploty nohou a rukou.

Královna zde obrazně vystupuje jako králův žák; to znamená, že když smrtelné tělo duchovního mistra opustí život, jeho žáci mají naříkat stejně, jako naříká královna, když král opustí své tělo. Žák a duchovní mistr ovšem nejsou nikdy odděleni, protože duchovní mistr svého žáka doprovází tak dlouho, co žák přísně následuje jeho pokyny. To se nazývá společnost prostřednictvím vāṇī (slov). Tělesná přítomnost se nazývá vapuḥ. Dokud je duchovní mistr tělesně přítomný, žák má sloužit jeho tělu, a když duchovní mistr již z tělesného hlediska neexistuje, žák má sloužit jeho pokynům.

Vždy, když na svrchovaný pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství nebo Pánova zástupce přijde ācārya, ustanoví zásady náboženství, jak je udává Bhagavad-gītā. Náboženství znamená řídit se pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství. Život podle náboženských zásad začíná tehdy, když se člověk odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství. Povinností ācāryi je šířit pravý náboženský systém a vést každého k tomu, aby se klaněl před Nejvyšším Pánem. Člověk žije podle náboženských zásad, pokud vykonává oddanou službu; konkrétně devět činností, jako je naslouchání, opěvování a vzpomínání. Když ācārya odejde, lotři a neoddaní toho bohužel využijí a začnou okamžitě zavádět neautorizované zásady ve jménu takzvaných svāmīch, yogīnů, lidumilů, pracovníků pro veřejné blaho a podobně. Lidský život je ve skutečnosti určen pro vykonávání pokynů Nejvyššího Pána, jak uvádí Bhagavad-gītā (9.34):

“Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, klaň se Mi a uctívej Mě. Takto plně pohroužen ve Mně, ke Mně zcela jistě dojdeš.”

Hlavním úkolem lidské společnosti je neustále myslet na Nejvyšší Osobnost Božství, stát se oddanými Nejvyššího Pána, uctívat Ho a klanět se Mu. Ācārya, autorizovaný zástupce Nejvyššího Pána, tyto zásady stanoví, ale když odejde, nastává znovu zmatek. Jeho dokonalí žáci se snaží zlepšit situaci tím, že upřímně následují pokyny svého duchovního mistra. V současné době se prakticky celý svět obává lotrů a neoddaných, a proto bylo založeno toho hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aby zachránilo svět před zásadami, které odporují pravému náboženství. Každý by měl s tímto hnutím spolupracovat, aby ve světě zavládl skutečný mír a štěstí.

Stejně jako je oddaná manželka nešťastná z odchodu svého manžela, je zarmoucený i žák, když jeho duchovní mistr opustí tento svět.

To, že věrná manželka umírá společně se svým manželem, je dávná védská tradice, která se nazývá saha-maraṇa. V Indii to bylo běžné až do doby britské nadvlády. Tehdy se ovšem někdy stávalo, že manželka nechtěla zemřít se svým mužem, ale příbuzní ji k tomu donutili. Dříve tomu tak nebylo. Manželka do ohně vstupovala dobrovolně. Britská vláda toto počínání ukončila, neboť ho pokládala za nelidské. V raných dějinách Indie však vidíme, že když zemřel Mahārāja Pāṇḍu, zůstaly po něm dvě manželky — Mādrī a Kuntī — a otázkou bylo, zda mají zemřít obě, nebo jen jedna. Po smrti Mahārāje Pāṇḍua se jeho manželky dohodly, že jedna zůstane a druhá půjde s ním. Bylo rozhodnuto, že Mādrī zahyne se svým manželem v ohni a Kuntī zůstane, aby se postarala o pět dětí, o Pāṇḍuovce. Dokonce ještě v roce 1936 jsme viděli oddanou manželku dobrovolně vstoupit do ohně, který spaloval jejího manžela.

To naznačuje, že manželka oddaného musí být připravena jednat tímto způsobem. Stejně tak oddaný žák duchovního mistra raději zemře se svým guruem, než aby zklamal při vykonávání jeho mise. Stejně jako Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, sestupuje na tuto Zemi, aby znovu ustanovil zásady náboženství, tak i Jeho zástupce, duchovní mistr, přichází znovu ustanovit náboženské zásady. Povinností žáků je převzít misi duchovního mistra a řádně ji vykonávat. Jinak by se měl žák rozhodnout zemřít s duchovním mistrem. Jinými slovy, za vykonání vůle duchovního mistra má být žák připraven položit svůj život a zapomenout na všechny vlastní plány.

To, že přišel starý přítel v podobě brāhmaṇy, je velice důležité. Kṛṣṇa ve Svém rysu Paramātmy je starým přítelem každého. Ve Vedách je uvedeno, že Kṛṣṇa sídlí po boku živé bytosti. Podle śruti-mantry (dvā suparṇā sayujā sakhāyāḥ) sídlí Pán v srdci každé živé bytosti jako suhṛt, její nejlepší přítel. Pán si neustále přeje přivést živou bytost zpátky domů, zpátky k Bohu. Doprovází ji jako svědek a umožňuje jí hmotný požitek, ale jakmile nastane vhodná příležitost, dává jí dobrou radu — zanechat pokusů dosáhnout štěstí hmotnými prostředky, obrátit namísto toho svoji tvář k Němu, Nejvyššímu Pánu, a odevzdat se Mu. Když se někdo se vší vážností rozhodne následovat misi duchovního mistra, jeho rozhodnutí se vyrovná přímému setkání s Nejvyšší Osobností Božství. Jak bylo vysvětleno dříve, znamená to setkat se s Nejvyšší Osobností Božství v pokynech duchovního mistra. Odborně se to nazývá vāṇī-sevā. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ve svém komentáři k verši vyavasāyātmikā buddhir ekeha kuru-nandana z Bhagavad-gīty (2.41) prohlašuje, že člověk má sloužit slovům duchovního mistra. Žák se musí držet všeho, co duchovní mistr nařizuje. Tímto pouhým následováním pokynů bude moci spatřit Nejvyšší Osobnost Božství.

Nejvyšší Pán, Paramātmā, se před královnou zjevil jako brāhmaṇa. Proč se nezjevil ve Své původní podobě jako Śrī Kṛṣṇa? Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podotýká, že dokud oddaný není na velmi vysoké úrovni lásky k Nejvyšší Osobnosti Božství, nemůže Pána vidět takového, jaký je. Drží-li se však zásad, které mu dal duchovní mistr, je již svým způsobem ve společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Jelikož Pán sídlí v srdci, může upřímnému žákovi radit zevnitř. To také potvrzuje Bhagavad-gītā (10.10):

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mne uctívají, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.”

Závěr je, že pokud má žák vážné odhodlání vykonat misi duchovního mistra, okamžitě se stýká s Nejvyšší Osobností Božství prostředictvím vāṇī nebo vapuḥ. To je jediné tajemství úspěchu ve snaze vidět Nejvyšší Osobnost Božství. Pokud se člověk nesnaží vidět Pána v nějakém keři ve Vṛndāvanu, když se zároveň věnuje smyslovému požitku, ale namísto toho se drží zásady následovat slova duchovního mistra, uvidí Nejvyššího Pána bez potíží. Śrīla Bilvamaṅgala Ṭhākura proto řekl:

“Když jsem zaměstnaný oddanou službou Tobě, můj drahý Pane, mohu velice snadno vnímat Tvoji přítomnost všude. A co se týče osvobození, myslím, že stojí u dveří se sepjatýma rukama a čeká, kdy mi bude moci sloužit. Všechny hmotné vymoženosti — dharma (náboženství), artha (hospodářský rozvoj) a kāma (smyslový požitek) — tam stojí s ním.” (Kṛṣṇa-karṇāmṛta 107) Oddaný, který je vysoce pokročilý v oddané službě, vidí Nejvyšší Osobnost Božství bez potíží. Věnuje-li se službě duchovnímu mistrovi, pak nejenže vidí Nejvyšší Osobnost Božství, ale získá také osvobození. Hmotné vymoženosti přijdou automaticky, stejně jako služebné všude následují královnu. Osvobození není pro čistého oddaného problém a veškeré hmotné vymoženosti na něho ve všech životních stádiích jen čekají.

Když někomu zemře příbuzný, automaticky se dostaví odříkání. Radit se s Nadduší, která sídlí v srdci každého, může jedině ten, kdo je zcela zbavený znečištění v podobě hmotné připoutanosti. Upřímný a čistý člověk má možnost radit se s Nejvyšší Osobností Božství v podobě Paramātmy, která sídlí v srdcích všech. Paramātmā je pro nás vždy caitya-guru, duchovní mistr uvnitř, a navenek přichází jako poučující a zasvěcující duchovní učitel. Pán může sídlit v srdci a může před nás také předstoupit a dát nám pokyny. Duchovní mistr se tedy neliší od Nadduše v srdci. Neznečištěná duše, živá bytost, má možnost setkat se s Paramātmou tváří v tvář. Stejně jako se můžeme radit s Paramātmou v srdci, můžeme skutečně vidět Pána před sebou a přijmout pokyny od Nadduše přímo. To je povinnost čistého oddaného — vyhledat pravého duchovního mistra a radit se s Nadduší v srdci.

Když se brāhmaṇa ptal ženy, kdo je ten muž, který leží na zemi, odpověděla, že je to její duchovní mistr a že neví, co si bez něho počne. Je-li srdce oddaného očištěné následováním pokynů duchovního mistra, okamžitě se v takové situaci objeví Nadduše. Upřímný oddaný, který následuje pokyny duchovního mistra, nepochybně dostává přímé pokyny ze srdce od Nadduše. Tímto způsobem se upřímnému oddanému dostane vždy pomoci přímo či nepřímo, od duchovního mistra a Nadduše. To potvrzuje Caitanya-caritāmṛta: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja. Pokud oddaný upřímně slouží svému duchovnímu mistrovi, Kṛṣṇa je s ním automaticky spokojen. Yasya prasādād bhagavad prasādaḥ. Uspokojením duchovního mistra automaticky uspokojíme Kṛṣṇu. Jak duchovní mistr, tak Kṛṣṇa oddanému pomáhají. Nadduše je věčný přítel živé bytosti a je stále s ní; je připravena pomáhat vždy, dokonce i před stvořením hmotného světa. Proto je zde řečeno: yenāgre vicacartha. Slovo agre znamená “před stvořením”. Nadduše tedy doprovází živou bytost od doby, která předcházela stvoření.

V Bhagavad-gītě (7.27) je řečeno:

“Ó potomku Bharaty (Arjuno), ó přemožiteli nepřátel, všechny živé bytosti se rodí do světa klamu a jsou zmateny dualitami, které pocházejí z touhy a nenávisti.” To je vysvětlení toho, jak živá bytost klesá do hmotného světa. V duchovním světě neexistuje dualita ani nenávist. Nejvyšší Osobnost Božství se expanduje do mnoha. Nejvyšší Pán si chce užívat více a více blaženosti, a proto se expanduje do různých kategorií. Varāha Purāṇa uvádí, že se expanduje do viṣṇu-tattvy (expanze svāṁśa) a do Své okrajové energie (expanze vibhinnāṁśa neboli živé bytosti). Těchto expandovaných živých bytostí je nesčetně mnoho, stejně jako nepatrné molekuly slunečního světla jsou nesčetnými expanzemi Slunce. Živé bytosti jsou tedy expanze vibhinnāṁśa, okrajová energie Pána. Když si chtějí užívat, vyvíjejí vědomí duality a začínají nenávidět službu Pánu. Tímto způsobem klesají do hmotného světa. V Prema-vivartě je řečeno:

Přirozenou pozicí živé bytosti je sloužit Pánu s transcendentálním láskyplným postojem. Když se chce živá bytost stát Samotným Kṛṣṇou nebo napodobovat Kṛṣṇu, klesá do hmotného světa. Kṛṣṇa je nejvyšší otec, a Jeho citová náklonnost k živé bytosti je proto věčná. Když živá bytost poklesne do hmotného světa, Nejvyšší Pán ji ve Své expanzi svāṁśa (jako Paramātmā) doprovází a dává jí příležitost vrátit se jednoho dne domů, zpátky k Bohu.

Kvůli zneužití své nezávislosti živá bytost opouští službu Pánu a přijímá postavení poživatele v hmotném světě. To znamená, že se usadí v hmotném těle. Živá bytost chce získat vznešené postavení, a namísto toho se zaplétá do koloběhu zrození a smrti. Vybírá si své postavení jako lidská bytost, polobůh, kočka, pes, strom atd. — vždy jednu z 8 400 000 podob—a snaží se dosáhnout uspokojení různými druhy hmotného požitku. Nadduše ale nechce, aby živá bytost dělala takové věci, a radí jí, aby se odevzdala Nejvyšší Osobnosti Božství. V tom případě se Pán o živou bytost postará. Dokud však není očištěna od hmotných tužeb, nedokáže se Nejvyššímu Pánu odevzdat. V Bhagavad-gītě (5.29) Pán říká:

“Mudrci, kteří vědí, že jsem konečným cílem veškerých obětí a askeze, Nejvyšším Pánem všech planet a polobohů a příznivcem všech živých bytostí, se zbaví hmotných strastí a dosáhnou míru.”

Nejvyšší Pán je nejlepším přítelem každého, ale nikdo nemůže využít Jeho pokynů, dokud si dělá své vlastní plány na štěstí a zaplétá se do kvalit hmotné přírody. Když dochází ke stvoření, živé bytosti přijímají různé tělesné podoby podle svých minulých tužeb. To znamená, že všechny druhy či životní podoby jsou stvořeny zároveň. Darwinova teorie, že na počátku lidé neexistovali, ale vyvinuli se až po mnoha a mnoha letech, je jen nesmyslnou teorií. Z védské literatury se dozvídáme, že prvním tvorem ve vesmíru je Pán Brahmā, a ten se jako nejinteligentnější osobnost postaral o stvoření veškeré rozmanitosti, kterou v tomto hmotném světě vidíme.

Původním domovem živé bytosti a Nejvyšší Osobnosti Božství je duchovní svět. V duchovním světě žije Pán společně s živými bytostmi pokojným životem. Jelikož je živá bytost stále zaměstnaná službou Pánu, oba sdílejí v duchovním světě život plný blaženosti. Když si však chce živá bytost užívat sama, klesá do hmotného světa. Dokonce i tehdy s ní Pán zůstává jako Nadduše, její důvěrný přítel, ale živá bytost to pod vlivem svého zapomnění neví a zůstává podmíněná v každém vesmírném věku. Přestože ji Pán doprovází jako její přítel, živá bytost Ho kvůli hmotné existenci plné zapomnění nepoznává.

Když živá bytost poklesne, dostává se do hmotného světa, který stvořila vnější energie Pána. Tato vnější energie je zde označena jako “nějaká žena” neboli prakṛti. Hmotný svět se skládá z hmotných prvků, které dodává mahat-tattva, celková hmotná energie. Tento hmotný svět, stvořený vnější energií, se stává takzvaným domovem podmíněné duše, která v něm přijímá různé schránky, tělesné podoby, a v nich cestuje sem a tam. Někdy se dostává na vyšší planetární systémy a někdy na nižší, někdy prochází vyššími životními druhy a někdy nižšími, a takto od nepaměti bloudí hmotným vesmírem. Śrī Caitanya Mahāprabhu vysvětlil:

Živá bytost putuje mnoha životními druhy, ale někdy má to štěstí, že se znovu setká se svým přítelem — buď osobně, nebo prostřednictvím Jeho zástupce.

Ve skutečnosti je to Kṛṣṇa, kdo Osobně radí všem živým bytostem, aby se vrátily domů, zpátky k Bohu. Někdy Kṛṣṇa posílá Svého zástupce, který předává Jeho poselství a nabádá všechny živé bytosti, aby se vrátily. Živá bytost je bohužel tak připoutaná k hmotnému požitku, že nebere pokyny Kṛṣṇy nebo Jeho zástupce příliš vážně. Její hmotné sklony v tomto verši označuje slovo grāmya-matiḥ (smyslový požitek). Slovo mahīm znamená “v tomto hmotném světě”. Všechny živé bytosti v tomto hmotném světě mají sklony ke smyslovému požitku, a proto se zaplétají v různých druzích těl a trpí bolestmi hmotné existence.

Pěti poznávacími smysly rozumíme zrak, chuť, čich, sluch a dotek. Smysly jednají skrze devět bran — dvě oči, dvě uši, jedna ústa, dvě nosní dírky, jedny genitálie a jeden konečník. Tyto otvory se přirovnávají k branám v městských hradbách. Základní složky jsou země, voda a oheň a základní činitel je mysl, kterou ovládá inteligence (buddhi).

Živá bytost vstupuje do hmotného stvoření za pomoci pěti prvků — země, vody, ohně, vzduchu a éteru — a tak se vytváří tělo. Přestože živá bytost jedná zevnitř, zůstává neznámá. Vstupuje do hmotného stvoření, ale jelikož je zmatena hmotnou energií, zdá se, že je skrytá. Tělesné pojetí života je způsobené nevědomostí (nāvabudhyate). Inteligence je ženského rodu, ale kvůli jejímu vlivu na všechny činnosti je v tomto verši označena jako adhīśaḥ, vládce. Živá bytost žije z ohně, vody a obilí. Tělo je udržováno spojením těchto tří prvků, a proto se nazývá prakṛti, hmotné stvoření. Všechny prvky se postupně spojují a vytvářejí maso, kosti, krev atd. To vše se jeví jako různé byty. Ve Vedách je řečeno, že strávená potrava se dělí na tři části. Tuhá část se stává stolicí a polotekutá část se mění v maso. Tekutá část získává žlutou barvu a dělí se dále na tři; jednou z tekutých složek je moč. Stejně tak se dělí na tři i složky pocházející z ohně; jednou z těchto složek jsou kosti. Oheň, voda a obilí jsou ze všech pěti prvků zvláště významné. O těchto třech se mluví v předchozích verších, zatímco o nebi (éteru) a vzduchu nikoliv. To vše vysvětluje Bhagavad-gītā (13.20):

“Věz, že hmotná příroda a živé bytosti nemají počátek. Jejich přeměny a kvality hmoty jsou výtvory hmotné přírody.” Prakṛti, hmotná příroda, a puruṣa, živá bytost, jsou věční. Když spolu přijdou do styku, vznikají různé reakce a projevy, které je třeba považovat za výsledky vzájemného působení tří kvalit hmotné přírody.

Když se člověk příliš pohrouží do hmotného života, nedokáže naslouchat o duchovním životě. Zapomnění na duchovní existenci člověka více a více zaplétá do hmotné existence. To je výsledek hříšného způsobu života. Z hmotných složek se vyvíjejí různé druhy hmotných těl kvůli různým druhům hříšných činností. Král Purañjana získal jako výsledek svých hříšných činností tělo ženy, Vaidarbhī. Bhagavad-gītā jasně říká (striyo vaiśyās tathā śūdrāḥ), že takové tělo je nízkého původu. I člověk nízkého původu však může dosáhnout nejvyšší dokonalosti, přijme-li útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství. Když se živé bytosti zmenšuje její duchovní inteligence, spěje k nízkým zrozením.

V tomto hmotném světě spolu přichází do styku mnoho živých bytostí a s tím, jak se zvyšuje jejich připoutanost k určitému druhu těla, se na sebe začnou vztahovat jako otec, manžel, matka, manželka a podobně. Každá živá bytost je ve skutečnosti oddělenou individuální bytostí, ale jelikož je ve styku s hmotou, sdružuje se s jinými těly a vznikají neskutečné vztahy. Nepravá těla vytvářejí různá seskupení se jmény “rodina”, “spolek”, “společnost” a “národ”. Každá živá bytost je ve skutečnosti nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství, ale živé bytosti jsou příliš pohroužené do hmotných těl. Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je věčným přítelem živých bytostí, a proto přichází a dává pokyny v podobě Bhagavad-gīty a védských písem. Jeho pokyny jsou důležité, protože díky nim se živá bytost může osvobodit z tělesného vězení. Voda v řece odnáší ze břehu mnoho stébel trávy; tato stébla se v říčním toku setkají, ale jak jimi vlny pohazují sem a tam, opět se oddělí a každé je unášeno někam jinam. Stejně tak jsou nesčetné živé bytosti v tomto hmotném světě unášeny vlnami hmotné přírody. Někdy je vlny spojí, a tak mezi sebou vytvářejí přátelství a vztahy na tělesné úrovni rodiny, spolku či národa. Nakonec jsou však stejnými vlnami od této společnosti odděleny. To probíhá neustále od stvoření hmotné přírody. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura v této souvislosti zpívá:

“Mé drahé živé bytosti, jste unášeny vlnami hmotné přírody. Jednou plavete na hladině a jindy se topíte, a tak je mařen váš věčný život. Stačí se jen chytit Kṛṣṇy a přijmout útočiště u Jeho lotosových nohou, a pak budete znovu osvobozeny od všeho utrpení v hmotném světě.”

Velice významná jsou v tomto verši slova suhṛt (“příznivec”) a tava (“tvůj”). Náš takzvaný manžel, příbuzný, syn, otec nebo kdokoliv jiný ve skutečnosti nemůže být naším příznivcem. Jediným skutečným příznivcem je Kṛṣṇa, jak Sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (5.29): suhṛdaṁ sarva-bhūtānām. Společnost, přátelství, láska, příznivci — to vše jsou pouze výsledky našeho uvěznění v různých tělech. Měli bychom to dobře vědět a snažit se vyprostit z tohoto tělesného žaláře, do něhož jsme vrháni jeden život za druhým. Měli bychom přijmout útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Skutečné postavení Nejvyšší Osobnosti Božství i živé bytosti je kvalitativně stejné. Nejvyšší Pán je Nejvyšší Duše, Nadduše, a živá bytost je individuální duše. I když jsou oba původně duchovní bytosti, živá bytost, která přijde do styku s hmotnou přírodou a stane se podmíněnou, zapomene na svoji totožnost a začne se považovat za výtvor hmotné přírody. Jelikož má hmotné tělo, zapomíná, že je věčnou (sanātana) nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství. To je potvrzeno takto: mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ. Slovo sanātana se v Bhagavad-gītě nachází na několika místech. Jak Pán, tak živá bytost jsou sanātana (věční) a existuje také místo zvané sanātana, které je nad touto hmotnou přírodou. Skutečným sídlem živé bytosti i Boha je oblast sanātana, nikoliv tento hmotný svět. Hmotný svět je dočasná, vnější energie Pána a živá bytost je do něho umístěna proto, že chtěla napodobovat postavení Nejvyšší Osobnosti Božství. Nyní se v něm snaží co nejlépe uspokojovat své smysly. Podmíněná duše v tomto hmotném světě neustále jedná v různých druzích těl, ale když dosáhne vyvinutého vědomí, měla by se snažit napravit svoji situaci a vstoupit znovu do duchovního světa. Metodou, pomocí níž se může živá bytost vrátit domů, zpátky k Bohu, je bhakti-yoga, někdy zvaná též sanātana-dharma. Místo dočasných povinností, založených na hmotném těle, by se měl člověk věnovat sanātana-dharmě neboli bhakti-yoze, aby ukončil své trvalé otroctví v hmotných tělech a vrátil se domů, zpátky k Bohu. Dokud lidská společnost funguje na základě falešné hmotné totožnosti, veškeré takzvané pokroky vědy a filozofie jsou zbytečné a jen svádějí tuto společnost na scestí. Andhā yathāndhair upanīyamānāḥ. V hmotném světě jsou slepí vedeni slepými.

Nejvyšší Osobnost Božství a živá bytost jsou kvalitativně totožní. Neexistuje mezi nimi žádný skutečný rozdíl. Māyāvādští filozofové znovu a znovu podléhají iluzorní energii, protože si myslí, že Nadduše a individuální duše nemají oddělenou totožnost nebo že Nadduše neexistuje. Mýlí se také v názoru, že vše je Nadduše. Ale ti, kdo jsou kavayaḥ, učenci, znají skutečnost a nedopouštějí se takových omylů. Vědí, že Bůh a individuální duše jsou totožní kvalitou, ale že individuální duše upadá do zajetí māyi, zatímco Nadduše, Nejvyšší Osobnost Božství, je vládcem māyi. Māyā je výtvorem Nejvyššího Pána (mayā sṛṣṭā), a proto jí Nejvyšší Pán vládne. I když je individuální duše svou kvalitou totožná s Nejvyšším Pánem, podléhá māyi. Māyāvādští filozofové nedokáží rozlišovat mezi vládcem a ovládaným.

Māyāvādští filozofové, kteří jsou ovlivněni hmotným podmíněním, nevidí rozdíl mezi Nejvyšším Pánem a živou bytostí. Když se slunce odráží v nádobě s vodou, slunce ví, že mezi ním a sluncem odraženým ve vodě není rozdíl. Ti, kdo jsou v nevědomosti, však vidí mnoho malých sluncí, jak se odrážejí v mnoha nádobách. Jas vychází z původního slunce i z jeho odrazů, ale odrazy jsou malé, zatímco původní slunce je veliké. Závěr vaiṣṇavských filozofů je, že živá bytost není ničím jiným než malým vzorkem původní Nejvyšší Osobnosti Božství. Bůh a živé bytosti jsou kvalitativně totožní, ale kvantitativně jsou živé bytosti malými částečkami Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Pán je úplný, mocný a má všechny vznešené vlastnosti. V minulém verši Pán říká: “Můj milý příteli, ty a Já se od sebe nelišíme.” Tato neodlišnost se vztahuje na kvalitativní totožnost, neboť Paramātmā, Nejvyšší Osobnost, nemusela podmíněné duši připomínat, že nejsou totožní kvantitou. Seberealizovaná duše si nikdy nemyslí, že je totožná s Nejvyšší Osobností Božství ve všech ohledech. I když je živá bytost kvalitativně totožná s Pánem, má sklon zapomínat na svoji duchovní povahu, zatímco Nejvyšší Osobnost nikdy nezapomíná. To je rozdíl mezi liptou a aliptou. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství je věčně alipta, neznečištěný vnější energií. Podmíněná duše však ve styku s hmotnou přírodou zapomíná na svoji skutečnou povahu, a proto když se na sebe dívá v podmíněném stavu, ztotožňuje se s tělem. U Nejvyšší Osobnosti Božství ovšem neexistuje rozdíl mezi tělem a duší — Pán je zcela duchovní a nemá žádné hmotné tělo. Jak Nadduše, Paramātmā, tak individuální duše jsou uvnitř těla, ale Nadduše nepodléhá žádným označením, zatímco podmíněná duše má označení dané určitým druhem jejího těla. Nadduše se nazývá antaryāmī a je všudypřítomná. To potvrzuje Bhagavad-gītā (13.3): kṣetrajñaṁ cāpi māṁ viddhi sarva-kṣetreṣu bhārata — “Ó potomku Bharaty, věz, že Já jsem také znalcem ve všech tělech.”

Nadduše je přítomná v těle každého, zatímco individuální duše je podmíněná v určitém druhu těla. Individuální duše neví, co se děje v těle někoho jiného, ale Nadduše velmi dobře ví, co se děje ve všech tělech. Jinými slovy, Nadduše je vždy ve Svém plně duchovním postavení, zatímco individuální duše má sklony na své skutečné postavení zapomenout. Individuální duše také není všude. V podmíněném stavu obvykle nechápe svůj vztah s Nadduší, ale když se osvobodí z podmíněné existence, může vidět skutečný rozdíl mezi Nadduší a sebou samotnou. Když Nadduše říká podmíněné duši: “Ty a Já jsme totožní,” pouze jí tím připomíná její duchovní totožnost, která je kvalitativně stejná. Ve třetím zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (3.28.40) je řečeno:

Oheň má různé projevy — plameny, jiskry, kouř. Kvalitou jsou totožné, ale přesto je mezi ohněm, plameny, jiskrami a kouřem rozdíl. Živá bytost může být podmíněná, ale Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je jiný — není nikdy podmíněný. Ve Vedách je řečeno: ātmā tathā pṛthag draṣṭā bhagavān brahma-saṁjñitaḥ. Ātmā je individuální duše i Nejvyšší Osobnost Božství, pozorovatel všeho. I když jsou oba duchovní, je mezi nimi vždy rozdíl. Ve smṛti se také praví: yathā gneḥ kṣudrā visphuliṅgā vyuccaranti. Stejně jako jiskry existují ve velkém ohni, tak i malé individuální duše existují ve velkém duchovním plameni. V Bhagavad-gītě (9.4) Pán Kṛṣṇa říká: mat-sthāni sarva-bhūtāni na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ — “Všechny bytosti jsou ve Mně, ale Já nejsem v nich.” I když všechny živé bytosti v Pánu spočívají jako malé ohnivé jiskry ve velkém plameni, mají odlišné postavení. Viṣṇu Purāṇa udává:

“Oheň se nachází na jednom místě, ale šíří teplo a světlo. Stejně tak Nejvyšší Osobnost Božství šíří Své energie různými způsoby.” Živá bytost je pouze jednou z těchto energií (okrajovou energií). Energie a energetický zdroj jsou v jednom smyslu totožní, ale zároveň se jejich postavení od sebe liší. Stejně tak podoba sac-cid-ānanda, o níž mluví také Brahma-saṁhitā (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ), je jiná než podoba živé bytosti jak v podmíněném, tak v osvobozeném stavu. Jedině ateisté si myslí, že živá bytost a Osobnost Božství jsou rovnocenné ve všech ohledech. Caitanya Mahāprabhu proto říká: māyāvādi-bhāṣya śunile haya sarva-nāśa — “Pokud se člověk řídí pokyny māyāvādských filozofů a věří, že Nejvyšší Osobnost Božství a individuální duše se od sebe v ničem neliší, nikdy nebude moci pochopit skutečnou filozofii.”

Zde je jasně řečeno: haṁso haṁsena pratibodhitaḥ. Individuální duše a Nadduše jsou přirovnány k labutím (haṁsa), protože jsou bílé, neznečištěné. Jedna labuť je ovšem ve vyšším postavení a dává pokyny té druhé. Když se druhá, níže postavená labuť odloučí od první labutě, začne ji přitahovat hmotný požitek, a to je příčina jejího poklesnutí. Když vyslechne pokyny první labutě, pochopí své skutečné postavení a vrátí se ke svému původnímu vědomí. Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, sestupuje (avatāra), aby osvobozoval Své oddané a zabíjel démony. Předává také Své vznešené pokyny v podobě Bhagavad-gīty. Individuální duše musí pochopit své postavení milostí Pána a duchovního mistra, protože textu Bhagavad-gīty nelze porozumět pouze na základě akademického vzdělání. Bhagavad-gītu se člověk musí učit od realizované duše.

“Obrať se na duchovního mistra a uč se od něho pravdě. Dotazuj se ho se vší pokorou a věrně mu služ. Seberealizovaná duše ti může sdělit poznání, neboť uzřela pravdu.” (Bg. 4.34)

Každý si tedy musí najít pravého duchovního mistra a s pomocí jeho pokynů dospět ke svému původnímu vědomí. Tak může živá bytost pochopit, že je věčně podřízená Nadduši. Když nechce být podřízená a chce si sama užívat, začíná její hmotné podmínění. Jakmile se vzdá své touhy být samostatným vlastníkem či poživatelem, dosáhne svého osvobozeného stavu. Slovo sva-sthaḥ, “ve svém původním postavení,” je velmi důležité. Když se živá bytost vzdá svého nežádoucího nadřazeného postoje, ocitne se ve svém původním postavení. Slovo tad-vyabhicāreṇa je také významné, protože naznačuje, že když je živá bytost kvůli své neposlušnosti odloučená od Boha, ztrácí svůj zdravý rozum. Milostí Kṛṣṇy a gurua však může znovu dospět do svého přirozeného, osvobozeného postavení. Tyto verše pronáší Śrīla Nārada Muni, aby oživil naše vědomí. I když je živá bytost s Nadduší kvalitativně totožná, individuální duše se musí řídit pokyny Nadduše. To je stav osvobození.

V Purāṇách je mnoho podobných příběhů, které napomáhají seberealizaci. Ve Vedách stojí: parokṣa-priyā iva hi devāḥ. Mnoho příběhů z Purāṇ má v obyčejných lidech vzbudit zájem o transcendentální náměty. Popisují však skutečnost — nesmíme je pokládat za obyčejné příběhy bez transcendentálního obsahu. Některé z nich popisují skutečné historické události, ale my bychom se měli zajímat o jejich hlavní sdělení. Obyčejný člověk rychle chápe nepřímé pokyny. Cesta bhakti-yogy je ve skutečnosti cestou přímého naslouchání o zábavách Nejvyšší Osobnosti Božství (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ), ale ti, kdo nemají zájem naslouchat přímo o činnostech Pána nebo jim nerozumějí, mohou s velkým prospěchem naslouchat příběhům a bajkám, jako je ta, kterou vyprávěl Nārada Muni.

Následuje slovník několika důležitých slov z této kapitoly.

ādeśa-kārī — jednání, které je výsledkem hříšných činností.

agastya — mysl.

amātya — vládce smyslů, mysl.

arbuda-arbuda — různé druhy činností śravaṇa a kīrtana o jménu, vlastnostech, podobě atd. Nejvyššího Pána.

ari — překážky, jako je nemoc.

bhoga — požitek. Zde se vztahuje na skutečný požitek v duchovním životě.

bhṛtya — služebníci těla; smysly.

draviḍa-rāja — oddaná služba nebo osoba schopná vykonávat oddanou službu.

dvāra — dveře těla, jako jsou oči a uši.

gṛha — domov. Pro duchovní rozvoj člověk potřebuje klidné místo neboli společnost oddaných.

idhmavāha — oddaný, který přichází za duchovním mistrem. Idhma označuje dřevo, které se přikládá do ohně, a brahmacārī má přinášet tuto idhmu, aby zažehl oheň používaný při vykonávání obětí. Brahmacārī se učí podle duchovních pokynů ráno zažehnout oheň a nabízet do něj obětiny. Má přicházet za duchovním mistrem, aby se poučil o transcendentálních námětech, a védský pokyn praví, že když jde za duchovním mistrem, má s sebou přinést palivo pro vykonávání yajñi neboli oběti. Přesný védský verš zní takto:

“Aby se student naučil transcendentálnímu námětu, musí se obrátit na duchovního mistra. Když za ním jde, má přinést palivo pro obětní oheň. Takový duchovní mistr se pozná podle toho, že dokonale chápe závěry Ved, a proto neustále slouží Nejvyšší Osobnosti Božství.” (Muṇḍaka Upaniṣad 1.2.12) Když podmíněná duše slouží pravému duchovnímu mistrovi, postupně se odpoutává od hmotného požitku a dělá pod vedením svého gurua stálý pokrok v duchovní realizaci. Ti, kdo jsou zmateni iluzorní energií, nejeví nikdy zájem vyhledat duchovního mistra, aby byl jejich život úspěšný.

jāyā — inteligence.

jīrṇa-sarpa — unavený životní vzduch.

kālakanyā — neschopnost stáří.

kāma — vysoká horečka.

kulācala — místo, kde neexistuje neklid.

kuṭumbinī — inteligence.

madirekṣaṇā — označuje dívku, jejíž oči jsou tak přitažlivé, že omámí každého, kdo je spatří. Madirekṣaṇā tedy znamená “velice krásná mladá dívka”. Podle Jīvy Gosvāmīho představuje madirekṣaṇā zosobněné božstvo bhakti. Jakmile někoho přitahuje cesta bhakti, začne sloužit Pánovi a duchovnímu mistrovi a jeho život bude úspěšný. Vaidarbhī následovala svého manžela. Stejně jako ona opustila pohodlný domov, aby sloužila svému manželovi, upřímný student duchovní vědy se musí všeho vzdát v zájmu služby duchovnímu mistrovi. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl: yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ — chce-li někdo dosáhnout skutečného úspěchu v životě, musí přísně následovat pokyny duchovního mistra. Bude-li je následovat, bezesporu udělá rychlý pokrok v duchovním životě. Toto prohlášení Viśvanātha Cakravartīho je v souladu s následujícím veršem ze Śvetāśvatara Upaniṣady (6.23):

“Skutečný smysl všeho védského poznání je odhalen jen těm velkým duším, které mají naprostou důvěru v Pána i v duchovního mistra.” V Chāndogya Upaniṣadě je řečeno: ācāryavān puruṣo veda — “Ten, kdo se obrátí na pravého duchovního mistra, může pochopit vše, co se týká duchovní realizace.”

malayadhvaja — příkladný oddaný, který je jako santálové dřevo.

pañcāla — pět smyslových předmětů.

paricchada — souhrn všech smyslů.

paura-jana — sedm prvků, které tvoří tělo.

pautra — trpělivost a vážnost.

prajvāra — druh horečky, zvaný též viṣṇu-jvāra.

pratikriyā — obranné prostředky, jako jsou mantry a léky.

pura-pālaka — životní vzduch.

putra — vědomí.

sainika — stav trojího utrpení.

sapta-suta — sedm synů: naslouchání, opěvování, vzpomínání, přednášení modliteb, sloužení lotosovým nohám Pána, uctívání Božstva a jednání jako Pánův služebník.

sauhṛdya — snaha.

suta — syn Vaidarbhī neboli ten, kdo je pokročilý ve vykonávání plodonosných činností a kdo přijde do styku s oddaným duchovním mistrem. Taková osoba se začne zajímat o oddanou službu.

vaidarbhī — žena, která byla dříve mužem, ale jelikož byl tento muž příliš připoutaný k ženě, narodil se v příštím životě jako žena. Darbha znamená tráva kuśa, které je zapotřebí k plodonosným činnostem neboli obřadům karma-kāṇḍīya. Vaidarbhī tedy označuje toho, kdo se narodí v rodině s tradicí karma-kāṇḍīyi. Přijde-li však člověk prostřednictvím svých činností karma-kāṇḍy náhodou do styku s oddaným (jako když se Vaidarbhī stala manželkou Malayadhvaji), jeho život bude úspěšný, neboť se začne věnovat oddané službě Pánu. Pouhým následováním pokynů pravého duchovního mistra může podmíněná duše získat osvobození.

vidarbha-rājasiṁha — největší odborník na plodonosné činnosti.

vīrya — ten, kdo má milost.

yavana — služebník Yamarāje.