Jak je popsáno v předchozí kapitole, rozdíl mezi Nadduší, Nejvyšším Pánem, a živými bytostmi spočívá v tom, že Pán vytváří vesmírný projev prostřednictvím Svých různých energií, zatímco živé bytosti jsou tímto projevem zmateny. Pán tedy energiím vládne a živé bytosti jsou jimi ovládané. Vidura klade různé otázky o transcendentálních činnostech, aby odstranil mylnou představu, že když Pán sestupuje na Zemi, buď ve Své inkarnaci, nebo Osobně se všemi Svými energiemi, je rovněž vystaven vlivu māyi jako obyčejná živá bytost. Takový je obvykle úsudek méně inteligentních filozofů, kteří kladou Pána a živé bytosti na stejnou úroveň. Vidura chce slyšet, jak velký mudrc Maitreya tyto argumenty vyvrátí. V tomto verši je řečeno, že Pán je cin-mātra neboli zcela duchovní. Osobnost Božství má neomezené množství energií pro tvoření a projevování mnoha úžasných věcí, dočasných i stálých. Jelikož je tento hmotný svět stvořením Pánovy vnější energie, vypadá jako dočasný — je v určitých intervalech projeven, po nějakou dobu je udržován a pak je opět zničen a uložen do energie Pána. To popisuje Bhagavad-gītā (8.19): bhūtvā bhūtvā pralīyate. Ale duchovní svět, tvořený Pánovou vnitřní energií, není dočasným projevem jako hmotný svět, nýbrž je věčný a plný transcendentálního poznání, bohatství, energie, síly, krásy a slávy. Tyto projevy Pánových energií jsou věčné, a proto se nazývají nirguṇa neboli “mimo dosah kvalit hmotné přírody”, včetně hmotné kvality dobra. Duchovní svět je transcendentální dokonce i hmotnému dobru, a proto je neměnný. Jestliže Nejvyšší Pán těchto věčných a neměnných vlastností nikdy nepodléhá žádnému hmotnému vlivu, jak si někdo může myslet, že Jeho činnosti a podoba jsou pod vlivem iluzorní māyi, jemuž podléhají živé bytosti?

Kouzelník předvádí pomocí svých triků mnoho zázračných věcí. Svojí magickou schopností se může stát krávou, a přesto není touto krávou, i když se zároveň kráva, kterou předvádí, od něho neliší. Také hmotná energie se od Pána neliší, protože z Něho pochází, ale zároveň tento energetický projev není Nejvyšší Pán. Pánovo transcendentální poznání a energie zůstávají vždy stejné a nemění se, ani když jsou projeveny v hmotném světě. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, Pán sestupuje na Zemi prostřednictvím Své vlastní vnitřní energie, a proto nepřipadá v úvahu, že by mohl být hmotně znečištěn, pozměněn nebo jinak ovlivněn kvalitami hmotné přírody. Pán je saguṇa v rámci Své vnitřní energie, ale zároveň je nirguṇa, jelikož není ve styku s hmotnou energií. Vězeňský řád platí pro vězně odsouzené na základě králova zákona, ale na krále se nevztahuje, ani když ze své dobré vůle věznici navštíví. Ve Viṣṇu Purāṇě je uvedeno, že šest vznešených vlastností Pána se od Něho neliší. Plné transcendentální poznání, síla, bohatství, moc, krása i odříkání jsou s Osobností Božství totožné, a když Pán Osobně projevuje tyto vznešené vlastnosti v hmotném světě, nemají s kvalitami hmotné přírody nic společného. Slovo cin-mātratva zaručuje, že Pánovy činnosti jsou vždy transcendentální; i tehdy, jsou-li projeveny v hmotném světě. Jeho činnosti jsou na stejné úrovni jako Samotná Nejvyšší Osobnost, neboť jinak by nepřitahovaly osvobozené oddané, jako je Śukadeva Gosvāmī. Vidura se tázal, jak mohou Pánovy činnosti patřit do kvalit hmotné přírody, jak se někdy mylně domnívají lidé s nedostatečným poznáním. Nedokonalost hmotných vlastností je způsobena rozdílem mezi hmotným tělem a duchovní duší. Činnosti podmíněné duše se projevují prostřednictvím kvalit hmotné přírody, a proto vypadají zvráceně. Pánovo tělo a Pán Samotný jsou však jedno a totéž a Jeho činnosti se od Něho v žádném směru neliší. Závěr je takový, že lidé, kteří pokládají Pánovy činnosti za hmotné, se mýlí.

Jelikož Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je jeden jediný, nic nemůže existovat mimo Něho. Expanduje se prostřednictvím Svých energií do mnoha podob osobních a také oddělených expanzí, stejně jako se oheň expanduje prostřednictvím tepla a světla. Jelikož neexistuje nic jiného než Pán, je Jeho vztah s čímkoliv projevem Jeho vztahu se Sebou Samotným. V Bhagavad-gītě (9.4) Pán říká:

“Celý vesmírný projev je expanzí Samotného Pána v Jeho neosobním rysu. Všechny věci jsou umístěny pouze v Něm, ale On přitom není v nich.” To je vznešenost Pánovy připoutanosti a odpoutanosti. Je ke všemu připoutaný, ale zároveň je od všeho odpoután.

Tento vesmír Pán stvořil pro ty živé bytosti, které od Něho odvedla iluzorní myšlenka, že se Mu vyrovnají, když Ho budou napodobovat. Tři kvality hmotné přírody existují proto, aby dále mátly podmíněné duše. Podmíněná živá bytost, zmatena iluzorní energií, se pokládá za část hmotného stvoření, neboť zapomíná na svoji duchovní totožnost, a tak se zaplétá život za životem do hmotných činností. Tento hmotný svět nestvořil Pán pro Sebe, ale pro podmíněné duše, které zneužívají své nepatrné, Bohem darované samostatnosti a chtějí se stát vládci. Na základě této touhy podmíněné duše podléhají opakovanému zrození a smrti.

Vědomí živé bytosti je vždy přítomné a za žádných okolností se nemění, jak je uvedeno výše. Když se člověk přemisťuje z jednoho místa na druhé, je si vědom toho, že mění své postavení. Je vždy přítomný v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, podobně jako elektřina. Pamatuje si na události, které zažil v minulosti, a na základě své zkušenosti také může odhadovat budoucnost. Nikdy nezapomíná na svoji osobní totožnost; ani když se nachází v nebezpečné situaci. Jak tedy může živá bytost zapomenout na svoji skutečnou totožnost čisté duchovní duše a ztotožňovat se s hmotou, není-li ovlivněna něčím zvenčí, mimo sebe samotné? Závěr je takový, že živá bytost je ovlivněna energií zvanou avidyā, což potvrzuje Viṣṇu Purāṇa i začátek Śrīmad-Bhāgavatamu. V Bhagavad-gītě (7.5) je živá bytost označena jako parā prakṛti a ve Viṣṇu Purāṇě jako parā śakti. Je nedílnou částí Nejvyššího Pána jako Jeho energie, nikoliv jako vlastník energie. Vlastník energie může projevit mnoho energií, ale energie se nikdy nevyrovná vlastníkovi. Jedna energie může být někdy překonána jinou energií, ale jejich vlastník je má všechny pod svojí kontrolou. Energie zvaná jīva neboli kṣetrajña-śakti Pána má sklon podlehnout vnější energii zvané avidyā-karma-saṁjñā, a tak se dostává do nebezpečných podmínek hmotné existence. Dokud není živá bytost ovlivněna energií avidyou, nemůže zapomenout na svoji skutečnou totožnost. Kvůli tomuto sklonu se nikdy nemůže vyrovnat svrchovanému vlastníkovi energie.

Další otázka, kterou Vidura položil Maitreyovi, zní: “Proč živé bytosti zažívají tolik neštěstí a utrpení, přestože je Pán přítomen v jejich srdcích jako Nadduše?” Tělo se přirovnává k ovocnému stromu a živá bytost a Pán v podobě Nadduše jsou jako dva ptáci sedící na něm. Individuální duše jí ovoce tohoto stromu, ale Nadduše neboli Pán je pouze svědkem jejích činností. Občan státu může trpět při nedostatečném dohledu státních autorit, ale jak je možné, aby trpěl kvůli jiným občanům, když je hlava státu osobně přítomná? Nebo z jiného hlediska: chápeme, že živá bytost neboli jīva je kvalitativně totožná s Pánem, a její poznání v čistém životním stavu tedy nemůže být zakryté nevědomostí, zvláště v přítomnosti Pána. Jak tedy může živá bytost podlehnout nevědomosti a být zakryta vlivem māyi? Pán je otcem a ochráncem každé živé bytosti a nazývá se také bhūta-bhṛt neboli “udržovatel živých bytostí”. Proč by tedy měla živá bytost zažívat tolik utrpení a neštěstí? Nemělo by tomu tak být, ale přitom vidíme, že se to děje všude. Vidura proto položil tuto otázku, aby byla vysvětlena.

Tento zmatek v mysli, jaký zde vidíme u Vidury, postihuje některé živé bytosti, ale ne všechny, protože kdyby byl zmaten každý, nemohly by žádné pokročilejší osobnosti poskytnout vysvětlení.

Jelikož byl velký mudrc Maitreya naplněn vědomím Boha, neměl důvod se divit Vidurovým sporným otázkám. Proto i když jako oddaný navenek vyjádřil překvapení, jako by nevěděl, jak na tyto otázky odpovědět, ihned se dokonale uklidnil a dal Vidurovi náležité vysvětlení. Yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati. Každý, kdo je oddaným Pána, ví o Pánu alespoň něco a oddaná služba mu umožňuje dozvědět se milostí Pána vše. I když se oddaný může vydávat za nevzdělaného, má velké poznání ohledně každého složitého problému.

Někdy se zdá, že Nejvyšší Osobnost Božství, Pán, který je stoprocentně duchovní, nemůže být zdrojem iluzorní energie, zakrývající poznání individuální duše. Ve skutečnosti však není pochyb o tom, že iluzorní, vnější energie je rovněž nedílnou částí Nejvyššího Pána. Když Vyāsadeva realizoval Nejvyšší Osobnost Božství, viděl Pána společně s Jeho vnější energií, která zakrývá čisté poznání individuálních živých bytostí. Podle úsudku velkých komentátorů, jako je Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura a Śrīla Jīva Gosvāmī, může mít toto jednání vnější energie následující příčiny. I když se hmotná, iluzorní energie liší od duchovní energie, je jednou z mnoha energií Pána, a hmotné kvality přírody (kvalita dobra atd.) tedy nepochybně pocházejí z Pána. Energie a energetický zdroj, Osobnost Božství, se od sebe neliší, ale i když je tato energie s Pánem totožná, nemůže Ho nikdy překonat. Živé bytosti jsou také nedílnými částmi Pána, ale je hmotná energie může přemoci. Žabí filozofové nechápou nepředstavitelnou yogam aiśvaram Pána, o které hovoří Bhagavad-gītā (9.5). Mají teorii, že se Nārāyaṇa (Samotný Pán) stává daridra-nārāyaṇem, chudým člověkem, a na její podporu prohlašují, že hmotná energie překonává Nejvyššího Pána. Śrīla Jīva Gosvāmī a Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ovšem uvádějí velice pěkný příklad na vysvětlení: I když je slunce plné světla, patří k němu i mraky, tma a sněžení. Bez slunce by se nebe nemohlo zatáhnout mraky nebo temnotou a na zem by nemohl padat sníh. I když slunce udržuje život, vytváří také tmu a sněžení, které život znepříjemňují. Je však také pravda, že slunce samotné je velmi vzdálené tmě, mrakům i sněžení a není jimi nikdy ovlivněno. Pouze lidé s nedostatečným poznáním říkají, že slunce je zakryté mraky či temnotou. Stejně tak Nejvyšší Brahman neboli Parabrahman, Osobnost Božství, není nikdy poznamenán vlivem hmotné energie, která je jednou z Jeho energií (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate).

Tvrzení, že Nejvyšší Brahman je přemožen iluzorní energií, nemá žádné opodstatnění. Mraky, tma a sněžení mohou zakrýt pouze velice nepatrnou část slunečních paprsků. Podobně mohou kvality hmotné přírody ovlivňovat paprskům podobné živé bytosti. Je neštěstím živé bytosti, že její čisté vědomí a věčnou blaženost ovlivňuje hmotná energie, ale jistě to má svůj důvod. Zakrytí čistého vědomí a věčné blaženosti způsobuje avidyā- karmā-saṁjñā, energie působící na nekonečně malé živé bytosti, které zneužívají své nepatrné nezávislosti. Podle Viṣṇu Purāṇy, Bhagavad-gīty a dalších védských písem pocházejí živé bytosti z Pánovy energie taṭasthā, a proto jsou vždy energií Pána, a nikdy ne energetickým zdrojem. Živé bytosti jsou jako sluneční paprsky. I když — jak bylo vysvětleno dříve—mezi sluncem a jeho paprsky není žádný kvalitativní rozdíl, sluneční paprsky někdy podlehnou jiné energii slunce, totiž mrakům nebo sněžení. Podobně je tomu s živými bytostmi: i když kvalitativně patří k vyšší energii Pána, mají sklon podlehnout nižší, hmotné energii. Ve védských hymnech je řečeno, že se živé bytosti podobají ohnivým jiskrám. Ohnivé jiskry jsou také oheň, ale jejich schopnost pálit se liší od schopnosti původního ohně. Když jiskry vylétají mimo dosah původního ohně, dostávají se pod vliv neohnivého prostředí, kde jim zůstává ohnivá síla jisker, ale nikoliv původního ohně. Mohou zůstat věčně v původním ohni jako jeho nedílné části, ale v okamžiku, kdy se od něho oddělí, začíná jejich neštěstí a utrpení. Jasný závěr je, že Nejvyšší Pán, který je jako původní oheň, není nikdy překonán, ale nekonečně malé ohnivé jiskry mohou podlehnout iluzorním účinkům māyi. Argument, že Nejvyšší Pán může být překonán Svojí vlastní hmotnou energií, je naprosto směšný. Pán je vládcem hmotné energie, ale živé bytosti jsou v podmíněném stavu pod její vládou. To je výklad Bhagavad-gīty. Žabí filozofové, kteří namítají, že Nejvyšší Pán je překonán hmotnou kvalitou dobra, jsou sami touto hmotnou energií zmateni, i když se považují za osvobozené duše. Podporují své argumenty umělými a namáhavými slovními konstrukcemi, které jsou darem téže iluzorní energie Pána. Ubozí žabí filozofové s klamným pocitem poznání však nemohou tuto situaci pochopit.

Šestý zpěv, devátá kapitola, 34. verš Śrīmad-Bhāgavatamu říká:

Polobozi se modlili k Nejvyššímu Pánu, že i když je Jeho činnostem velice těžké porozumět, je to do určité míry možné pro ty, kdo se upřímně věnují Jeho transcendentální láskyplné službě. Uznali, že Pán je mimo dosah hmotných vlivů a hmotného stvoření, ale přesto tvoří, udržuje a ničí celý vesmírný projev a k tomu používá polobohy jako Své nástroje.

Učitel ve škole jednou pohrozil žákovi, že mu usekne hlavu a pověsí ji na zeď, aby žák viděl, jak má useknutou hlavu. Dítě dostalo strach a přestalo vyrušovat. Podobně je tomu s čistou duší: její utrpení a zmatek ohledně vlastní totožnosti jsou způsobené vnější energií Pána, která ovládá ty neposlušné živé bytosti, které se chtějí stavět proti Pánově vůli. Živá bytost ve skutečnosti není nikdy spoutána, nikdy netrpí ani neztrácí své čisté poznání. Když v čistém vědomí vážněji uvažuje o své situaci, pochopí, že je věčně podřízena milosti Nejvyššího a že její pokusy splynout s Nejvyšším Pánem jsou neskutečnou iluzí. Život za životem se živá bytost snaží panovat hmotné přírodě a stát se pánem hmotného světa, ale nedosahuje žádných hmatatelných výsledků. Nakonec znechucena zanechává svých materialistických činností a chce splynout s Pánem prostřednictvím spekulace a hry se slovy, ale i tehdy je neúspěšná.

Tyto činnosti probíhají na pokyn iluzorní energie. Jsou přirovnány ke snu, kdy se člověku zdá, že má useknutou hlavu. Člověk, jemuž byla useknuta hlava, zároveň vidí, že je bez hlavy. Když je někdo bez hlavy, nemůže nic vidět. Pokud tedy člověk vidí, že má useknutou hlavu, znamená to, že trpí halucinací. Stejně tak je živá bytost věčně podřízena Nejvyššímu Pánu a toto poznání nese v sobě, ale uměle si myslí, že je sama Bůh, a že i když je Bůh, ztratila své poznání působením māyi. Tato představa nedává žádný smysl, stejně jako nedává smysl vidět vlastní useknutou hlavu. Takovýmto způsobem je poznání zakryto. A jelikož tato umělá vzpurnost přináší všemožné problémy, měla by živá bytost pochopit, že musí začít s normálním životem jako oddaný Pána a osvobodit se od mylné představy, že je Bůh. Takzvané osvobození, kdy se živá bytost považuje za Boha, je poslední pastí avidyi. Závěr je takový, že živá bytost zbavená věčné transcendentální služby Pánu podléhá v mnoha směrech iluzi. I ve svém podmíněném životě je věčným služebníkem Pána. To, že slouží iluzorní māyi, je jen dalším projevem jejího věčného služebnického postavení. Jelikož se vzepřela službě Pánu, je zaměstnána ve službě māyi. Stále slouží, ale zvráceným způsobem. Když se chce vymanit ze služby v podmínkách hmotného otroctví, její další touha je splynout s Pánem. To je další iluze. Nejlepším postupem je tedy odevzdat se Pánovi, a zbavit se tak nadobro iluzorní māyi, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (7.14):

Nejvyšší Duše, Osobnost Božství, je přirovnána k měsíci na obloze a živé bytosti jsou přirovnány k odrazu měsíce na vodě. Měsíc na obloze je nehybný a nechvěje se jako jeho odraz na vodě. Měsíc zrcadlící se na vodě se nechvěje stejně jako původní měsíc na obloze, ale jelikož je odraz ve styku s vodou, vypadá, jako kdyby se chvěl, i když je ve skutečnosti nehybný. Voda se hýbe, ale měsíc se nehýbe. Stejně tak živé bytosti vypadají jako poznamenané hmotnými vlastnostmi iluze, nářku a utrpení, i když čistá duše žádnou takovou vlastnost nemá. Významné je v této souvislosti slovo pratīyate, které znamená “zdánlivě” a “neskutečně” (jako ve snu o useknuté vlastní hlavě). Odraz měsíce na vodě jsou oddělené paprsky měsíce, a nikoliv skutečný měsíc. Oddělené části Pána, jež jsou ponořené ve vodě hmotné existence, mají sklon k chvění, zatímco Pán je jako skutečný měsíc na obloze, který není s vodou vůbec ve styku. Světlo slunce a měsíce odražené na hmotě dává hmotě jas a úroveň. Životní příznaky jsou přirovnány ke světlu slunce a měsíce, které ozařuje hmotné projevy, jako jsou stromy a hory. Méně inteligentní lidé považují odraz slunce či měsíce za skutečné slunce nebo měsíc a z těchto představ se vyvíjí čistě monistická filozofie. Ve skutečnosti se však světlo slunce a měsíce liší od samotných planet Slunce a Měsíce, přestože je mezi nimi neustále spojení. Měsíční světlo, šířící se po obloze, se zdá být neosobní, ale samotná planeta Měsíc je osoba a živé bytosti na ní jsou také osoby. V měsíčních paprscích vypadají různé hmotné objekty relativně různě důležité. Měsíční světlo na Taj Mahalu vypadá krásnější než totéž světlo v pustině. I když je světlo měsíce všude stejné, jeho hodnocení se liší, a proto se jeví různě. Stejně tak světlo Pána se šíří všude stejně, ale jelikož je různě přijímáno, vypadá různě. Neměli bychom tedy považovat odraz měsíce na vodě za skutečný a celou situaci chybně chápat podle monistické filozofie. Chvění měsíce je také proměnlivé. Když je voda klidná, chvění ustává. Ustálená podmíněná duše se chvěje méně, ale vlivem styku s hmotou je chvění více či méně přítomné všude.

Chvění hmotné existence pochází ze ztotožňování se s hmotou nebo z považování se za Boha následkem hmotného vlivu filozofické spekulace a může být milostí Osobnosti Božství Vāsudeva odstraněno oddanou službou Pánu. Jak jsme rozebírali v prvním zpěvu, jelikož vykonávání oddané služby Pánu Vāsudevovi přináší čisté poznání, pomáhá člověku rychle se zbavit hmotného pojetí života. Oživuje tak jeho přirozenou duchovní existenci ještě v tomto životě a osvobozuje ho z hmotné atmosféry, která způsobuje jeho chvění. Pouze poznání získané v oddané službě může člověka dovést k osvobození. Rozvoj poznání pro samotné poznání a nesouvisející s oddanou službou nemá žádný smysl; taková nezištná činnost člověku nepřinese vytoužený výsledek. Pána Vāsudeva těší jedině oddaná služba a Jeho milost si lze uvědomit ve společnosti čistých oddaných Pána. Čistí oddaní Pána jsou transcendentální všem hmotným tužbám, včetně touhy po výsledcích plodonosných činností a filozofické spekulace. Chce-li někdo získat milost Pána, musí se stýkat s čistými oddanými. Jedině taková společnost může člověka postupně osvobodit od všeho chvění.

Výše popsané chvění živé bytosti je způsobené smysly. Jelikož je celá hmotná existence určena pro smyslový požitek, smysly jsou prostředkem pro hmotné činnosti a způsobují chvění stálé duše. Je tedy nutné je odpoutat od všech hmotných činností. Podle impersonalistů smysly zastaví svoji činnost, když duše splyne s Nadduší, Brahmanem. Oddaní ovšem nebrání hmotným smyslům v jednání, ale zaměstnávají své transcendentální smysly ve službě Transcendci, Nejvyšší Osobnosti Božství. V obou případech je nutné ukončit prostřednictvím rozvoje poznání činnosti smyslů na hmotném poli, a je-li to možné, zaměstnat smysly ve službě Pánu. Smysly jsou svojí povahou transcendentální, ale jejich činnosti se znečistily ve styku s hmotou. Nemůžeme bránit smyslům v jakémkoliv jednání, jak doporučují impersonalisté, ale musíme je léčit z jejich hmotné nemoci. V Bhagavad-gītě (2.59) je řečeno, že člověk může ukončit všechny hmotné činnosti pouze tehdy, když je uspokojen nějakou lepší činností. Vědomí je svojí povahou činné a v činnosti mu není možné zabránit. Nestačí, když budeme zlobivému dítěti uměle bránit v činnosti. Musíme mu dát nějaké lepší zaměstnání a dítě automaticky přestane zlobit. Stejně tak lze nevhodné činnosti smyslů ukončit jedině lepším zaměstnáním, které má vztah k Nejvyšší Osobnosti Božství. Oči se mohou dívat na nádhernou podobu Pána, jazyk může ochutnávat prasādam neboli zbytky pokrmu obětovaného Pánovi, uši mohou naslouchat o Jeho slávě, ruce mohou čistit Pánův chrám, nohy sloužit k návštěvám Jeho chrámů — a když jsou všechny smysly takto zaměstnány v rozmanitých transcendentálních činnostech, jedině tehdy mohou být transcendentální smysly nasyceny a věčně osvobozeny od hmotného zaměstnání. Pán jako Nadduše pobývající v srdci každého a jako Nejvyšší Osobnost Božství v transcendentálním světě daleko za hranicemi hmotného stvoření pozoruje všechny naše činnosti. Naše činnosti musí být natolik transcendentální, aby na nás Pán milostivě se zalíbením pohlédl a zapojil nás do Své transcendentální služby. Jedině pak mohou být smysly zcela uspokojeny a přestanou být obtěžovány hmotnou přitažlivostí.

Moudrost obsažená ve védských písmech doporučuje pro ovládnutí hmotných smyslů dvě různé metody. Jednou z nich je systém jñāny neboli cesta filozofického pochopení Nejvyššího v Jeho třech aspektech, zvaných Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Druhou je metoda přímé transcendentální láskyplné oddané služby Pánu. Z těchto dvou nejpopulárnějších metod je zde cesta oddané služby doporučena jako nejlepší, protože ten, kdo ji následuje, nemusí čekat na plodonosné výsledky svých zbožných činností nebo na výsledky poznání. Dvě stádia vykonávání oddané služby jsou: (1) stádium praktikování oddané služby s našimi současnými smysly podle pravidel autorizovaných písem a (2) dosažení upřímné připoutanosti ke službě částečkám prachu z lotosových nohou Pána. První stádium se nazývá sādhana-bhakti neboli oddaná služba pro začátečníky, která se vykonává pod vedením čistého oddaného, a druhé stádium se nazývá rāga-bhakti, kdy se zralý oddaný na základě upřímné připoutanosti automaticky ujímá různých služeb Pánu. Velký mudrc Maitreya nyní dává konečnou odpověď na všechny Vidurovy otázky: oddaná služba Pánu je nejvyšším prostředkem pro zmírnění všeho utrpení, které způsobuje hmotná existence. Cestu poznání nebo mystické gymnastiky lze přijmout jako prostředek sloužící svému cíli, ale bez příměsi bhakti neboli oddané služby nemohou tyto cesty přinést vytoužený výsledek. Pomocí sādhana-bhakti se může člověk postupně povýšit na úroveň rāga-bhakti a vykonáváním rāga-bhakti v láskyplné transcendentální službě je možné dokonce ovládat Svrchovaně Mocného Pána.

Věda o Kṛṣṇovi neboli věda o Bohu a živých bytostech je tak jemná, že se i osobnost, jakou byl Vidura, musela radit s osobami, jako byl mudrc Maitreya. Mentální spekulanti vytvářejí o věčném vztahu Pána a živé bytosti různé pochyby, ale nezvratnou skutečností je, že vztah Boha a živé bytosti je vztahem vládce a ovládaného. Pán je věčně vládce a živá bytost je věčně ovládaná. Skutečné poznání tohoto vztahu s sebou přináší oživení ztraceného vědomí této skutečnosti a prostředkem k tomuto oživení je oddaná služba Pánu. Na základě jasného pochopení získaného od autorit, jako je mudrc Maitreya, může člověk dosáhnout skutečného poznání, a upnout tak svoji zneklidněnou mysl na cestu duchovního pokroku.

Neoprávněná touha živé bytosti vyrovnat se ve všech ohledech Pánovi je hlavní příčinou celého hmotného projevu, neboť Pán jinak nemá žádnou potřebu tento projev vytvářet, a to ani pro Své zábavy. Podmíněná duše pod vlivem vnější energie Pána zdánlivě zažívá v hmotném životě mnoho nešťastných událostí. Pán je vládce vnější energie māyi, zatímco živá bytost je stejnou māyou ovládána v hmotných podmínkách. Marný pokus živé bytosti zaujmout vládnoucí postavení Pána je příčinou jejího hmotného otroctví a pokus podmíněné duše splynout s Pánem je poslední léčkou māyi.

Nejnižší z bláznů nechápou hmotné utrpení a vesele tráví své životy, aniž by se starali o životní problémy. Tito lidé jsou téměř na úrovni zvířat, která celý svůj život trpí (jak mohou vyšší tvorové vidět), ale přesto si nejsou vědoma hmotného neštěstí. Štěstí v životě prasete je degradované, neboť spočívá v žití ve špíně, v sexu při každé příležitosti a v těžkém boji o přežití, ale prase o tom neví. Lidé, kteří si nejsou vědomi utrpení hmotné existence a pro něž je štěstím sex a tvrdá práce, jsou nejnižší z bláznů. Jelikož však nemají ponětí o svém utrpení, myslí si, že zažívají takzvané štěstí. Druhá skupina lidí neboli ti, kteří jsou osvobozeni a nacházejí se v transcendentálním postavení, nad úrovní inteligence, jsou skutečně šťastní a nazývají se paramahaṁsové. Ale lidé, kteří nejsou ani jako prasata a psi, ani na úrovni paramahaṁsů, cítí hmotné bolesti a musí se tázat na Nejvyšší Pravdu. Ve Vedānta-sūtře je řečeno: athāto brahma-jijñāsā — “Nyní se ptej na Brahman.” Pro lidi, kteří nejsou ani paramahaṁsové, ani blázni, kteří uprostřed života plného uspokojování smyslů zapomněli na otázku seberealizace, jsou tyto otázky nezbytné.

Utrpení podmíněných duší je povrchní a nemá žádnou skutečnou hodnotu, stejně jako pohled na vlastní useknutou hlavu ve snu. Ale přestože teoreticky je toto tvrzení dokonale pravdivé, pro obyčejného člověka nebo pro začátečníka na transcendentální cestě je velice obtížné realizovat je v praktickém životě. Služba nohám velkých transcendentalistů, jako je Maitreya Muni, a neustálý styk s nimi však člověku umožní zbavit se iluzorní představy, že duše trpí hmotnými bolestmi.

Společnost pravého duchovního mistra, jakým je mudrc Maitreya, může člověku poskytnout rozhodující pomoc při dosahování transcendentální připoutanosti k přímé službě Pánovi. Pán je nepřítelem démona Madhua, což také znamená, že je nepřítelem utrpení Svého čistého oddaného. Slovo rati-rāsaḥ je v tomto verši významné. Pánovi je možné sloužit v různých transcendentálních vztazích neboli náladách: neutrální, aktivní, přátelské, rodičovské a snoubenecké. Živá bytost v osvobozeném postavení transcendentálního služebníka Pána je přitahována jednou z výše uvedených nálad. Jakmile se člověk začne věnovat transcendentální láskyplné službě Pánu, automaticky skončí jeho služebnická připoutanost k hmotnému světu. To je popsáno v Bhagavad-gītě (2.59): rasa-varjaṁ raso 'py asya paraṁ dṛṣṭvā nivartate.

Cesta osvobození, doporučovaná všemi autoritami, znamená sloužit transcendentalistům, mahātmům. Podle Bhagavad-gīty jsou mahātmové čistí oddaní, kteří jsou na cestě na Vaikuṇṭhu, do království Boha. Raději neustále vyprávějí a naslouchají o slávě Pána, než aby hovořili o suché filozofii, která člověku nic nepřináší. Tento způsob sdružování se je doporučován od nepaměti, ale Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu jej zvláště doporučil pro současný věk hádek a pokrytectví. I když člověk neprokazuje žádné příznivé odříkání, pokud se přesto uchýlí k mahātmům, kteří se věnují vyprávění a naslouchání o slávě Pána, zaručeně udělá pokrok na cestě zpátky domů, zpátky k Bohu.

Vidura byl odpověďmi mudrce Maitreyi naprosto uspokojen a chtěl pochopit zbývající části Pánových tvůrčích činností. Navázal proto na náměty předcházejících rozhovorů.

První puruṣa je Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu, druhý puruṣa je Garbhodakaśāyī Viṣṇu a třetí puruṣa je Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, v Němž se nalézá gigantická podoba virāṭ-puruṣi, ve které plují všechny planety se svým příslušným bohatstvím a obyvateli.

Lidská rasa neboli manuṣya-sara pochází od Manuů, synů a vnuků Prajāpatiho Brahmy. Potomci Manua pobývají na všech planetách a vládnou celému vesmíru.

Yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati. Tento védský hymnus rozhodně prohlašuje, že oddaný Pána zná vše hmotné i duchovní ve vztahu k Pánu. Oddaní nejednají pouze emotivně, jak si mylně představují někteří méně inteligentní lidé, ale jejich cíl je praktický. Vědí vše a znají veškeré podrobnosti o Pánově vládě nad různými stvořeními.

I když jsou Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara, tři inkarnace hmotných kvalit přírody, hlavními božstvy stvoření, udržování a zničení vesmírného projevu, nepředstavují nejvyšší autoritu. Konečným cílem a příčinou všech příčin je Nejvyšší Osobnost Božství, Pán Kṛṣṇa, který je také āśraya neboli konečné útočiště všeho.

Čtyři skupiny a stavy v lidské společnosti jsou brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové a brahmacārīni, gṛhasthové, vānaprasthové a sannyāsīni. Liší se vlastnostmi, úrovní vzdělání, kultury a duchovního rozvoje, dosaženého ovládáním mysli a smyslů. Příslušnost k těmto skupinám se zakládá na zvláštní povaze každé individuální osoby, nikoliv na zrození. O zrození se v tomto verši nehovoří, jelikož není podstatné. Vidura je známý tím, že se narodil z matky śūdrāṇī, a přesto je kvalifikovanější než brāhmaṇa, neboť zde vidíme, že je žákem velkého mudrce Maitreyi Muniho. Nikdo nemůže pochopit védské hymny, dokud nedosáhne alespoň bráhmanské kvalifikace. Mahābhārata je také částí Ved, ale je určena pro ženy, śūdry a dvija-bandhuy neboli nehodné potomky vyšších složek společnosti. Méně inteligentní lidé se mohou s védskými pokyny seznámit jednoduše prostřednictvím Mahābhāraty.

Zde je významné slovo tantram. Tantram je někdy mylně chápáno jako černá magie, kterou používají materialisté pro svůj smyslový požitek, ale zde slovo tantram označuje vědu o oddané službě, kterou sestavil Śrīla Nārada Muni. Každý může využít popisů usměrňujících zásad oddané služby, a tak rozvíjet svoji oddanou službu Pánu. Jak mudrc Maitreya dále vysvětlí, sāṅkhyová filozofie tvoří základní princip získávání poznání. Sāṅkhyová filozofie, kterou vyslovil Kapiladeva, syn Devahūti, je pravým zdrojem poznání o Nejvyšší Pravdě. Poznání, které se nezakládá na této filozofii, je mentální spekulací a nemůže přinést žádné hmatatelné výsledky.

Spojování živých bytostí pod vlivem různých kvalit hmotné přírody se nazývá křížení. Nevěřící ateisté neuznávají existenci Boha, a jejich filozofie si proto navzájem odporují. Nikdy nemohou dojít ke společnému závěru. Různé druhy života jsou důkazem rozmanitosti směsí kvalit hmotné přírody.

Délka trvání dne a noci, jakož i měsíců a roků na různých planetách, hvězdách a svítících nebeských tělesech se liší. Vyšší planety, jako je Měsíc a Venuše, mají jiný rozměr času než planety na úrovni Země. Je řečeno, že šest měsíců na této planetě Zemi se rovná jednomu dni na vyšších planetách. V Bhagavad-gītě je popsáno, že jeden den na Brahmaloce trvá stejně dlouho jako tisíc změn všech čtyř yug, to znamená 4 300 000 x 1000 let. Úměrně tomu se vypočítá měsíc a rok na Brahmaloce.

Kopání vodních nádrží pro veřejné použití je velkým dobročinným skutkem a odchod z rodinného života po dosažení věku padesáti let je velkým projevem odříkání, hodným rozumného člověka.

Všechny zbožné činnosti jsou z konečného hlediska určeny k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán je otcem všech náboženských zásad. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (7.16), čtyři druhy zbožných lidí Mu začínají oddaně sloužit — chudí, nešťastní, moudří a zvídaví — ale jejich oddanost je hmotně znečištěná. Nad nimi se však nacházejí čistí oddaní, jejichž oddanost není znečištěna hmotnými příměsmi v podobě plodonosné práce a spekulativního poznání. Ti, kteří se celý život chovají jako darebáci, jsou přirovnáni k démonům (Bg. 7.15). Jsou zbaveni veškerého poznání bez ohledu na jejich akademickou kariéru. Tito darebáci se nikdy nesnaží Pána uspokojit.

Od pravého duchovního mistra je třeba se naučit mnohému. Následovníci, žáci i synové jsou pro pravého duchovního mistra na stejné úrovni, je k nim vždy laskavý a vždy jim popisuje transcendentální témata, aniž by ho o to museli žádat. Taková je povaha pravého duchovního mistra. Vidura chtěl po Maitreyovi Munim, aby hovořil i o věcech, na které se ho třeba ani nezeptal.

V Brahma-saṁhitě (5.47-48) je řečeno, že všechny hmotné projevy, které zahrnují nespočetně mnoho vesmírů, se objevují a mizí spolu s dechem Mahā-Viṣṇua, spícího mystickým spánkem zvaným yoga-nidrā.

“Govinda, původní a Nejvyšší Osobnost Božství (Pán Kṛṣṇa), leží a spí věčným spánkem na Oceánu příčin, aby během něho vytvářel nekonečné množství vesmírů. Leží na vodě působením Své vnitřní energie. Uctívám tohoto původního Nejvyššího Boha.

S Jeho výdechem vzniká bezpočet vesmírů, a když se nadechne, všichni vládci těchto vesmírů zanikají. Tato úplná expanze Nejvyššího se nazývá Mahā-Viṣṇu a je částí části Pána Kṛṣṇy. Oslavuji Govindu, původního Pána.”

Když hmotné projevy zanikají, Pán a Jeho království za Oceánem příčin zůstává a stejně tak zůstávají i jeho obyvatelé, Pánovi společníci. Společníků Pána je mnohem více než živých bytostí, které na Pána ve styku s hmotou zapomněly. Tento verš vyvrací neosobní výklad slova aham v původních čtyřech verších Bhāgavatamu — aham evāsam evāgre atd. Pán a Jeho věční společníci zůstávají po zničení hmotného světa ve stejném postavení. Vidurův dotaz na tyto osobnosti jasně naznačuje, že je veškeré Pánovo příslušenství zachováno. To je rovněž potvrzeno v Kāśī-khaṇḍě, kterou po vzoru Śrīly Śrīdhara Svāmīho ve svých komentářích citují Jīva Gosvāmī a Śrīla Viśvanātha Cakravartī.

“Oddaní Pána nikdy neukončují svoji individuální existenci; ani po zničení celého vesmírného projevu. Pán a oddaní, kteří se s Ním stýkají, jsou věční — jak v hmotném, tak i v duchovním světě.”

Živé bytosti jsou svojí povahou služebníky Pána, který může přijímat služby všeho druhu od kohokoliv. Je jasně řečeno (Bg. 5.29), že Pán je svrchovaným poživatelem plodů všech obětí a odříkání, vlastníkem celého projeveného světa a přítelem všech živých bytostí. To je Jeho skutečná totožnost. A jakmile živá bytost uzná toto Pánovo svrchované vlastnické právo a jedná podle toho, vrátí se ke své skutečné totožnosti. Aby mohla živá bytost dospět na tuto úroveň poznání, potřebuje duchovní společnost. Pravý duchovní mistr si přeje, aby jeho žáci znali způsob, jak prokazovat Pánovi transcendentální láskyplnou službu, a žáci také vědí, že o věčném vztahu mezi Bohem a živou bytostí se musejí učit od seberealizované duše. Člověk, který chce šířit transcendentální poznání, musí na základě nabyté védské moudrosti zanechat světských činností. To je stručná odpověď na všechny otázky položené v tomto verši.

Mnoho nezkušených lidí hlásá seberealizaci bez pomoci duchovního mistra. Popírají nutnost přijetí duchovního mistra, a tím se snaží sami zaujmout jeho postavení. Śrīmad-Bhāgavatam ovšem s takovým stanoviskem nesouhlasí. Dokonce i velký transcendentální učenec Vyāsadeva potřeboval duchovního mistra a toto vznešené dílo, Śrīmad-Bhāgavatam, sestavil pod vedením Nārady Muniho. I Pán Caitanya, přestože je Samotný Kṛṣṇa, přijal duchovního mistra. Dokonce i Pán Kṛṣṇa přijal duchovního mistra, Sāndīpani Muniho, aby získal poznání, a své duchovní mistry měli všichni ācāryové a svatí lidé světa. Arjuna v Bhagavad-gītě přijal Pána Kṛṣṇu za svého duchovního mistra, přestože takové formální prohlášení nebylo nutné. To vše dokazuje, že o nutnosti přijetí duchovního mistra nemůže být pochyb. Jedinou podmínkou je, že duchovní mistr musí být pravý, to znamená, že musí patřit k autorizované učednické posloupnosti, zvané paramparā.

Sūriové jsou velcí učenci, ale nemusí být vždy anagha, neposkvrnění. Anagha-sūri je čistý oddaný Pána. Lidé, kteří nejsou čistými oddanými Pána a kteří s Ním chtějí být na stejné úrovni, nejsou anagha-sūri. Čistí oddaní napsali na základě autorizovaných písem mnoho knih plných poznání. Śrīla Rūpa Gosvāmī a jeho pomocníci sepsali podle pokynů Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua nejrůznější díla poskytující vedení budoucím oddaným a každý, kdo má upřímný zájem dosáhnout úrovně čistého oddaného Pána, musí této literatury využít.

Vidura položil mnoho různých otázek, důležitých pro pochopení principu transcendentální láskyplné služby Pánu. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (2.41), oddaná služba Pánu je jedna, a mysl oddaného se proto nerozptyluje mnoha nejistotami. Vidura chtěl být zapojen do této služby Pánu, neboť se do ní člověk může pohroužit bez jakéhokoliv rozptýlení. Mluvil o přátelství Maitreyi Muniho ne proto, že byl Maitreyův žák, ale proto, že Maitreya byl skutečně přítelem všech, kteří ve styku s hmotou přišli o svůj duchovní zrak.

Nejdokonalejší dobročinností je poskytnout lidstvu ochranu před úzkostmi hmotné existence, což lze dokázat jedině oddanou službou Pánu. Toto poznání nemá obdoby. Rozvoj znalosti Ved, vykonávání obětí a štědré rozdávání milodarů společně nevytvoří před bolestmi hmotné existence ani část ochrany, které lze dosáhnout oddanou službou. Maitreyova dobročinnost nepomůže pouze Vidurovi, ale díky svojí obecné povaze bude osvobozovat všechny ostatní po všechny časy. Maitreya je proto nesmrtelný.

Velcí učení mudrci, jako je Maitreya Muni, jsou vždy nadšení do popisování transcendentálních činností Pána. Maitreya Muni, jehož Vidura takto vybídl k hovoru, se usmíval, protože cítil skutečnou transcendentální blaženost.