Skip to main content

Śrīmad-bhāgavatam 2.9.33

Verš

aham evāsam evāgre
nānyad yat sad-asat param
paścād ahaṁ yad etac ca
yo ’vaśiṣyeta so ’smy aham

Synonyma

aham — Já, Osobnost Božství; eva — jistě; āsam — existoval; eva — pouze; agre — před stvořením; na — nikdy; anyat — něco jiného; yat — všechny tyto; sat — důsledek; asat — příčina; param — nejvyšší; paścāt — na konci; aham — Já, Osobnost Božství; yat — všechna tato; etat — stvoření; ca — také; yaḥ — vše; avaśiṣyeta — zůstává; saḥ — to; asmi — jsem; aham — Já, Osobnost Božství.

Překlad

Brahmo, jsem to Já, Osobnost Božství, kdo existoval před stvořením, kdy neexistovalo nic než Já. Neexistovala ani hmotná příroda, příčina tohoto stvoření. To, co vidíš nyní, jsem také Já, Osobnost Božství, a co zůstane po zničení budu také Já, Osobnost Božství.

Význam

Musíme si velice pozorně povšimnout, že Nejvyšší Pán oslovuje Brahmu s velkým důrazem na Své zvláštní postavení, když říká, že je to On, Osobnost Božství, kdo existoval před stvořením, že je to jedině On, kdo udržuje stvoření, a že pouze On zůstane poté, když bude stvoření zničeno. Brahmā je rovněž stvořením Nejvyššího Pána. Impersonalisté zdůrazňují teorii jednoty s pojetím, že Brahmā, který je emanací z “Já”, z Absolutní Pravdy, je také tímto “Já”, a je proto totožný s Pánem, s “Já”, a že neexistuje nic víc, nežli “Já”, které vysvětluje tento verš. I když přijmeme argument impersonalistů, musíme uznat, že Pán je tvořícím “Já” a Brahmā je stvořeným “já”. Mezi těmito dvěma “já” — vládnoucím “Já” a ovládaným “já” — je rozdíl. I když tedy přijmeme argument impersonalistů, musíme doznat existenci dvou “já”. Musíme si však pozorně povšimnout toho, jak jsou tato dvě “já” popisována ve védské literatuře z hlediska kvality. V Kaṭhopaniṣadě je řečeno:

nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām
eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān

Vedy popisují tvořící “Já” i stvořené “já” jako kvalitativně stejná, protože obě jsou nitya a cetana. “Já” v jednotném čísle je však tvořící “Já” a stvořená “já” jsou v množném čísle, protože existují mnohá taková “já” jako je Brahmā a další živé bytosti, které Brahmā vytváří. Není to tak těžké pochopit: otec vytvoří neboli zplodí syna, syn vytvoří mnoho dalších synů a ti všichni jsou totožní v tom smyslu, že všichni jsou lidé, ale zároveň se syn a vnuk od otce liší. Syn ani vnuk nemůže zaujmout místo otce. Otec, syn a vnuk jsou zároveň totožní a také odlišní. Jako lidé jsou totožní, ale jako příbuzní se liší. Příbuzní stvořitele a stvořeného neboli vládce a ovládaného jsou tedy ve Vedách rozlišeni tak, že vládnoucí “Já” živí ovládaná “já”, a mezi těmito dvěma “já” je proto propastný rozdíl.

Tento verš také jasně dokazuje, že Pán i Brahmā jsou osoby. Z konečného hlediska jsou tedy jak vládce, tak ovládaný osobami. Tento závěr vyvrací závěr impersonalistů, že vše je z konečného hlediska neosobní. Neosobní pojetí, které zdůrazňuje méně inteligentní škola impersonalistů, je vyvráceno poukázáním na to, že vládnoucí “Já” je Absolutní Pravda a je osoba. Ovládané “já”, Brahmā, je také osoba, ale není Absolutní. Při realizaci vlastního já může být z hlediska duchovní psychologie vhodné předpokládat, že jsme stejného principu jako Absolutní Pravda, ale nesmí být opomenut rozdíl mezi ovládaným a vládcem, na který jasně poukazuje tento verš, jehož impersonalisté hrubě zneužívají. Brahmā se zde skutečně setkal tváří v tvář s vládnoucím Pánem, který existuje ve Své věčné transcendentální podobě i po zničení hmotného světa. Podoba Pána, jak ji Brahmā vidí, existovala před stvořením Brahmy, hmotný projev se všemi složkami a zprostředkovateli hmotného stvoření jsou také energetickými expanzemi Pána a jakmile je projev Pánovy energie ukončen, zůstává nakonec pouze tatáž Osobnost Božství. Podoba Pána tedy existuje za všech podmínek, v době stvoření, udržování i zničení. Tato skutečnost je potvrzena ve védských hymnech: vāsudevo vā idam agra āsīn na brahmā na ca śaṅkara eko nārāyaṇa āsīn na brahmā neśāna atd. Před stvořením neexistoval nikdo než Vāsudeva, neexistoval Brahmā ani Śaṅkara; existoval pouze Nārāyaṇa a nikdo jiný, ani Brahmā, ani Īśāna. Śrīpāda Śaṅkarācārya rovněž potvrzuje ve svých komentářích k Bhagavad-gītě, že Nārāyaṇa neboli Osobnost Božství je transcendentální všemu stvořenému a že celé stvoření je výtvorem avyakty. Mezi stvořeným a stvořitelem je tedy vždy rozdíl, přestože jsou oba téže kvality.

Z tohoto verše také plyne, že nejvyšší pravda je Bhagavān neboli Osobnost Božství. Osobnost Božství a království Pána již bylo popsáno. Boží království není prázdné, jak si představují impersonalisté. Vaikuṇṭhaloky jsou plné transcendentální rozmanitosti — jejich obyvatelé mají čtyři ruce, žijí v bohatství a blahobytu a používají dokonce i letadel a dalšího vybavení, potřebného pro vysoce vyspělé osobnosti. Osobnost Božství tedy existuje i před stvořením a pobývá s veškerou transcendentální rozmanitostí na Vaikuṇṭhalokách. Vaikuṇṭhaloky, které i podle Bhagavad-gīty mají povahu věčnosti (sanātana), nejsou zničeny ani po zničení projeveného vesmíru. Tyto transcendentální planety jsou zcela jiné povahy, a nepodléhají pravidlům a zákonům hmotného stvoření, udržování a zničení. Existence Osobnosti Božství nutně poukazuje na existenci Vaikuṇṭhalok, stejně jako existence krále nutně poukazuje na existenci království.

O existenci Osobnosti Božství se mluví na různých místech Śrīmad-Bhāgavatamu i v mnoha jiných zjevených písmech. Například ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.8.10) se Mahārāja Parīkṣit ptá:

sa cāpi yatra puruṣo
viśva-sthity-udbhavāpyayaḥ
muktvātma-māyāṁ māyeśaḥ
śete sarva-guhāśayaḥ

“Jakým způsobem Osobnost Božství, příčina stvoření, udržování a zničení, která je vždy nedotčená iluzorní energií a která této energii vládne, sídlí v srdci každé živé bytosti?” Podobně se ptá i Vidura:

tattvānāṁ bhagavaṁs teṣāṁ
katidhā pratisaṅkramaḥ
tatremaṁ ka upāsīran
ka u svid anuśerate

(Bhāg. 3.7.37)

Śrīdhara Svāmī to vysvětluje ve svých poznámkách: “Kdo slouží Pánovi, ležícímu na hadovi Śeṣa, v době zničení stvořeného světa, atd.” To znamená, že transcendentální Pán a Jeho jméno, sláva, vlastnosti a příslušenství existují věčně. Totéž je potvrzeno v Kāśī-khaṇḍě Skanda Purāṇy v souvislosti s dhruva-caritou.

na cyavante 'pi yad-bhaktā
mahatyāṁ pralayāpadi
ato 'cyuto 'khile loke
sa ekaḥ sarvago 'vyayaḥ

Ani oddaní Pána nejsou zničeni v době úplného zničení hmotného světa, nemluvě o Pánu Samotném. Pán existuje vždy, ve všech třech stádiích hmotných proměn.

Impersonalisté nepřisuzují Nejvyššímu žádné činnosti, ale v rozhovoru mezi Brahmou a Nejvyšší Osobností Božství je zmínka nejen o podobě a vlastnostech Pána, ale také o Jeho činnostech. Činnosti Brahmy a jiných polobohů při udržování stvořeného světa musíme chápat jako činnosti Pána. Krále nebo hlavu státu nemusí být vždy vidět ve vládních kancelářích, jelikož se může věnovat královským radovánkám. Přesto však musíme chápat, že vše se děje podle jeho nařízení a pod jeho dohledem. Osobnost Božství není v žádném případě beztvará. Méně inteligentní lidé v hmotném světě nemohou spatřit osobní podobu Pána, a proto se o Něm někdy říká, že nemá podobu. Ve skutečnosti však vždy setrvává ve Své věčné podobě na Svých vaikuṇṭhských planetách, jakož i na hmotných planetách v podobách Svých různých inkarnací. V této souvislosti je velice výstižný příklad slunce. V noci není slunce vidět, ale je ho vidět všude tam, kde vyjde. To, že ho nemohou vidět obyvatelé určité části Země, neznamená, že nemá žádnou podobu.

V jednom verši Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣady (1.4.1) je řečeno: ātmaivedam agra āsīt puruṣa-vidhaḥ. Tato mantra naznačuje, že Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, existoval i před zjevením inkarnace puruṣi. V Bhagavad-gītě (15.18) je řečeno, že Kṛṣṇa je Puruṣottama, jelikož je nejvyšší puruṣa, transcendentální i puruṣa-akṣarovi a puruṣa-kṣarovi. Akṣara-puruṣa neboli Mahā-Viṣṇu pohlédne na prakṛti neboli hmotnou přírodu, a tak ji uvede do činnosti, ale Puruṣottama existoval ještě před tím. Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad tedy potvrzuje prohlášení z Bhagavad-gīty, že Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osoba (Puruṣottama).

V některých částech Ved je také řečeno, že na počátku existoval pouze neosobní Brahman. Neosobní Brahman, který je oslnivou září těla Nejvyššího Pána, může být označován jako bezprostřední příčina, ale příčinou všech příčin neboli původní příčinou je podle tohoto verše Nejvyšší Osobnost Božství. V hmotném světě je Pán přítomen ve Svém neosobním rysu, protože hmotnými smysly nebo hmotnýma očima nelze Pána vidět či vnímat. Ten, kdo chce vidět či vnímat Pána, musí nejprve zduchovnit své smysly. Pán se ovšem vždy věnuje Svým osobním činnostem a obyvatelé Vaikuṇṭhaloky Ho mohou věčně vidět na vlastní oči. Pán je tedy neosobně přítomen v hmotném světě, stejně jako prezident může být neosobně přítomen ve vládních kancelářích, ale ve své rezidenci je přítomen osobně. Ani Pán není neosobní ve Svém sídle, které je vždy nirasta-kuhakam, jak je řečeno na samotném počátku Bhāgavatamu. Zjevená písma tedy popisují jak neosobní, tak i osobní rysy Pána. Existenci Osobnosti Božství velice důrazně popisuje Bhagavad-gītā ve spojení s veršem brahmaṇo hi pratiṣṭhāham (Bg. 14.27). Důvěrnou částí duchovního poznání je vždy každopádně realizace Osobnosti Božství a nikoliv Pánova neosobního rysu, Brahmanu. Konečným cílem duchovní realizace by tedy neměl být neosobní rys, ale osobní rys Absolutní Pravdy. Příklad vzduchu uvnitř nádoby a vně nádoby může studentovi pomoci pochopit všeprostupující povahu kosmického vědomí Absolutní Pravdy, ale to neznamená, že individuální nedílná část Pána se na základě falešného tvrzení stává Nejvyšším. Znamená to pouze, že podmíněná duše se stala obětí poslední léčky iluzorní energie. Prohlašuje-li se někdo za totožného s kosmickým vědomím Pána, pak to znamená, že propadl poslední léčce iluzorní energie, zvané daivī māyā. I v neosobním projevu Pána, nacházejícím se uvnitř hmotného stvoření, bychom se měli snažit realizovat osobní rys Pána, a to je význam slov paścād ahaṁ yad etac ca yo 'vaśiṣyeta so 'smy aham.

O téže pravdě se zmínil Brahmājī, když poučoval Nāradu.

so 'yaṁ te 'bhihitas tāta
bhagavān viśva-bhāvanaḥ

(Bhāg. 2.7.50)

Neexistuje žádná jiná příčina všech příčin, nežli Nejvyšší Osobnost Božství Hari. Tento verš aham eva proto v žádném případě nepoukazuje na nic jiného, nežli na Nejvyššího Pána, a každý by měl proto následovat cestu Brahma-sampradāyi neboli cestu od Brahmājīho k Nāradovi, Vyāsadevovi atd. a za cíl svého života stanovit realizaci Nejvyšší Osobnosti Božství Hariho, Pána Kṛṣṇy. Tento velice důvěrný pokyn, určený pro čisté oddané, dostal od Pána také Arjuna a také Brahmā na počátku stvoření. Polobozi jako Brahmā, Viṣṇu, Maheśvara, Indra, Candra a Varuṇa jsou nepochybně různými podobami Pána určenými k plnění různých úkolů; z téže Osobnosti Božství pocházejí také rozmanité energie a různé prvky, ze kterých se skládá hmotné stvoření, ale kořenem všeho je Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa. Je lépe se soustředit na kořen všeho, nežli být zmaten větvemi a listy. To je význam tohoto verše.