Devarṣiho Nāradu přímo poučil Brahmājī, jehož před tím přímo poučil Nejvyšší Pán. Nāradovy rady a pokyny jsou tudíž stejně dobré jako pokyny Nejvyššího Pána. To je způsob chápání védského poznání. Toto transcendentální poznání sestupuje od Pána prostřednictvím učednické posloupnosti a tímto sestupným způsobem se šíří po celém světě. Védské poznání není možné získat od mentálních spekulantů. Nārada Muni se proto na všech svých cestách představuje jako osoba autorizovaná Pánem a jeho zjevení je stejně dobré jako zjevení Nejvyššího Pána. Také učednická posloupnost, která přísně dodržuje transcendentální pokyny, je pravá, a zkouškou pravosti jejích duchovních mistrů je, že jejich pokyny se nesmí lišit od těch, které Pán původně udělil Svému oddanému. Jakým způsobem Nārada Muni rozšiřuje transcendentální poznání o Pánovi bude vysvětleno v dalších zpěvech.

Dozvíme se také, že Pán existoval již před hmotným stvořením, a proto Jeho transcendentální jméno, vlastnosti atd. nepředstavují žádnou hmotnou kvalitu. Je-li tedy Pán označen jako aguṇa neboli “bez vlastností”, neznamená to, že nemá žádné vlastnosti, ale že na rozdíl od podmíněných duší nemá žádné hmotné vlastnosti jako jsou kvality dobra, vášně a nevědomosti. Pán je transcendentální všem hmotným pojetím, a proto je popisován jako aguṇa.

Śrīmad-Bhāgavatam, který obsahuje mnohá vyprávění o činnostech Nejvyššího Pána, je příznivý pro všechny živé bytosti žijící na všech planetách. Kdo si myslí, že se jedná o písmo nějaké sekty, se velice mýlí. Śrīmad-Bhāgavatam je velice drahý všem oddaným Pána, ale příznivý je i pro neoddané, neboť vysvětluje, že i neoddaní, věznění hmotnou energií, mohou být z jejích pout vysvobozeni, pokud budou s oddaností pozorně naslouchat vyprávění Śrīmad-Bhāgavatamu ze správného zdroje, který zastupuje Pána v učednické posloupnosti.

Být plně zaměstnán nasloucháním transcendentálnímu vyprávění, popsanému na stránkách Śrīmad-Bhāgavatamu, znamená neustále se sdružovat s Nejvyšší Duší, Śrī Kṛṣṇou. A neustále se sdružovat s Nejvyšším Pánem Kṛṣṇou znamená být osvobozen od hmotných kvalit. Pán Kṛṣṇa je jako slunce a hmotné znečištění se podobá temnotě. Stejně jako přítomnost slunce rozptyluje temnotu, tak neustálé pobývání ve společnosti Pána Śrī Kṛṣṇy osvobozuje od znečištění hmotnými kvalitami. Znečištění hmotnými kvalitami je příčinou opakovaného zrození a smrti a osvobození od hmotných kvalit je známkou transcendence. Mahārāja Parīkṣit se milostí Śukadeva Gosvāmīho stal realizovanou duší, neboť Śukadeva Gosvāmī mu vyjevil toto tajemství osvobození a poučil ho, že nejvyšší životní dokonalostí je vzpomínat na konci života na Nārāyaṇa. Mahārājovi Parīkṣitovi bylo předurčeno opustit tělo po uplynutí sedmi dnů, a proto se rozhodl neustále vzpomínat na Pána, stýkat se s Ním prostřednictvím námětů popsaných ve Śrīmad-Bhāgavatamu, a tak opustit své tělo v plném vědomí přítomnosti Pána Śrī Kṛṣṇy, Nejvyšší Duše.

Naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu od profesionálů se liší od transcendentálního naslouchání Mahārāje Parīkṣita. Mahārāja Parīkṣit byl duší, která realizovala Absolutní Pravdu, Śrī Kṛṣṇu, Osobnost Božství, zatímco ploduchtivý materialista chce ze svého takzvaného naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu vytěžit nějaký hmotný prospěch. Tito lidé, kteří poslouchají Śrīmad-Bhāgavatam od profesionálů, mohou jistě získat nějaký hmotný prospěch podle svého přání, ale to ještě neznamená, že takové předstírané týdenní naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu je stejně dobré jako naslouchání Mahārāje Parīkṣita.

Povinností rozumného člověka je naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu od seberealizované duše a nenechat se podvést profesionálem. S tímto nasloucháním je třeba pokračovat až do konce života, abychom mohli skutečně získat transcendentální společnost Pána a pouhým nasloucháním Śrīmad-Bhāgavatamu dosáhnout osvobození.

Mahārāja Parīkṣit již přerušil všechny své styky s královstvím a rodinou, což jsou ty nejpřitažlivější rysy materialismu, ale přesto si byl stále vědom svého hmotného těla. Neustálým stykem s Pánem se chtěl osvobodit i od těchto pout.

Laciní neboli materialističtí oddaní velice touží vidět Pána osobně, aniž by splnili požadované předpoklady. Tito oddaní třetího stupně by si měli uvědomit, že hmotná připoutanost a osobní setkání s Pánem nejdou dohromady. Nemohou očekávat, že setkání s Pánem dosáhnou nasloucháním profesionálním přednašečům Bhāgavatamu, jako kdyby se jednalo o zcela mechanickou záležitost. Profesionálové v tomto ohledu nemohou nijak pomoci; nejen že nejsou seberealizovaní, ale ani se nezajímají o vysvobození svých posluchačů. Jde jim pouze o to, aby si vydělali na své rodinné výdaje, a aby ze svého zaměstnání vytěžili nějaký hmotný prospěch. Mahārājovi Parīkṣitovi již zbývalo pouhých sedm dní života, ale ostatním Mahārāja Parīkṣit osobně doporučuje, aby naslouchali Śrīmad-Bhāgavatamu pravidelně, nityam, vždy snaživě a s oddaností. To jim pomůže, aby zakrátko spatřili Pána Śrī Kṛṣṇu ve svém srdci.

Pseudooddaný chce vidět Pána podle toho, jak si sám zamane, a nijak vážně se nesnaží pravidelně naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu a vzdát se svých hmotných pout. To však není způsob doporučovaný autoritami jako je Mahārāja Parīkṣit, který vyslechl celý Śrīmad-Bhāgavatam a získal z toho skutečný užitek.

Jediný čistý oddaný Pána dokáže osvobodit všechny pokleslé duše světa. Kdo se tedy skutečně těší důvěře čistého oddaného jako je Nārada nebo Śukadeva Gosvāmī a je tak svým duchovním mistrem zplnomocněn, stejně jako byl Nārada zplnomocněn Pánem Brahmou, může ze zajetí māyi neboli iluze osvobodit nejen sebe, ale svojí čistou duchovní silou dokáže osvobodit i celý svět. Přirovnání k podzimním dešťům padajícím na zkalené vody je velice výstižné. Během období dešťů se voda všech řek zakalí, ale v červenci a srpnu, s příchodem podzimního období, kdy prší jen zřídka, se zakalené vody řek na celém světě ihned vyčistí. Pomocí chemických látek je možné vyčistit malou vodní nádrž, například vodojem, ale není možné tak vyčistit všechny vodní nádrže a řeky. Čistý oddaný Pána je ovšem tak mocný, že může osvobodit nejen sám sebe, ale také mnoho dalších silou své společnosti.

Jiné metody očisty srdce jako je rozvoj empirického poznání či mystická yoga mohou očistit pouze vlastní srdce, ale oddaná služba Pánu je tak mocná, že čistý a zplnomocněný oddaný dokáže očistit srdce všech lidí na světě. Skutečný představitel Pána jako Nārada, Śukadeva Gosvāmī, Pán Caitanya, šest Gosvāmīch a později Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura, Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura a další může silou své oddané služby osvobodit každého.

Upřímnou snahou naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu člověk realizuje svůj věčný vztah k Pánu v transcendentální náladě služebnictví, přátelství, rodičovského vztahu či milostné lásky a na základě této seberealizace se ihned zapojí do transcendentální láskyplné služby Pánu. Všichni čistí oddaní jako Nārada byli nejen seberealizovanými dušemi, ale byli také díky duchovní inspiraci automaticky zaměstnáni v kazatelské práci, a tak osvobodili mnoho ubohých duší, zapletených v síti hmotných kvalit. Takovou sílu získali proto, že upřímně následovali principy Bhāgavatamu: pravidelně mu naslouchali a uctívali ho. Nejvyšší Pán pak Osobně očišťuje srdce člověka od nahromaděných hmotných tužeb. Pán je v srdci každé živé bytosti, ale projeví se pouze v srdci toho, kdo mu slouží s čistou oddaností.

Očista srdce rozvojem poznání nebo mystické yogy může být na určitý čas vhodná pro jednu individuální osobu, ale je to stejné jako očištění malého množství vody chemickým procesem. Na nějaký čas se sedimenty usadí, ale s nepatrným otřesem se opět vše zakalí. Oddaná služba Pánu je jedinou metodou, která dokáže očistit srdce navždy. Ostatní metody mohou přinést úspěch na určitou dobu, ale je tu stálé nebezpečí, že se kvůli rozrušení mysli srdce opět zakalí. Oddaná služba Pánu se zvláštním důrazem na pravidelné a neustálé naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu je nejlepší doporučovanou metodou, jak se osvobodit ze zajetí iluze.

Srdce toho, kdo není čistým oddaným Nejvyššího Pána Kṛṣṇy, není zcela očištěné, ale dokonale očištěný člověk nikdy oddanou službu neopustí. Při vykonávání takové oddané služby se představitel Pána, který káže Śrīmad-Bhāgavatam stejně jako Nārada na pokyn Brahmājīho, někdy při své kazatelské práci setkává s mnohými takzvanými obtížemi. Pán Nityānanda byl napaden, když osvobozoval dvě pokleslé duše, Jagāie a Mādhāie, a podobně i Ježíš Kristus byl ukřižován nevěřícími. Oddaní však tyto obtíže při kázání snáší s radostí, protože v těchto zdánlivě velice těžkých situacích cítí transcendentální blaženost z uspokojení Pána. Prahlāda Mahārāja velice trpěl, ale přesto nikdy nezapomněl na lotosové nohy Pána. Je tomu tak proto, že čistý oddaný Pána je natolik čistý v srdci, že nemůže opustit Pána Kṛṣṇu za žádných okolností. Jeho služba není poznamenána žádným sobeckým zájmem. Jñānī nakonec přestanou rozvíjet poznání a yogīni zanechají svých tělesných cviků, ale oddaní Pána svou službu nikdy neopustí, protože takový dostali pokyn od svého duchovního mistra. Pro čisté oddané jako je Nārada a Nityānanda Prabhu je pokyn duchovního mistra jejich životní silou. Nezajímají se o to, co se s nimi stane v budoucnosti. Berou tyto pokyny velice vážně, jelikož přicházejí od vyšší autority — od zástupce Pána nebo od Pána Samotného.

Příklad uvedený v tomto verši je velice vhodný. Cestovatel odchází z domova, aby hledal bohatství na dalekých místech; někdy v lese, někdy v oceánu a někdy na vrcholcích hor. Na těchto neznámých místech se jistě setká s mnoha nesnázemi. Vzpomene-li si však na svou rodinu, tyto nesnáze se ihned zmírní, a jakmile se vrátí domů, zapomene na všechny potíže, které ho na cestě potkaly.

Čistého oddaného k Pánu poutá rodinný svazek, a proto se nenechá odradit od plnění své povinnosti v láskyplném vztahu s Pánem.

Mahārāja Parīkṣit se jako typický oddaný nespokojuje s pouhým potvrzením důležitosti naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu od představitele Brahmājīho v učednické posloupnosti, ale chce také stanovit filozofický základ Śrīmad-Bhāgavatamu. Śrīmad-Bhāgavatam je věda o Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto všechny otázky, které v mysli vážného studenta vyvstanou, musí být vyjasněny za pomoci autorit. Ten, kdo je na cestě oddané služby, by se měl svého duchovního mistra dotazovat na vše, co se týče duchovního postavení Boha a živých bytostí. Z Bhagavad-gīty a stejně tak i ze Śrīmad-Bhāgavatamu se dozvídáme, že kvalitativně jsou Pán a živé bytosti totožní. Živá bytost v podmíněném stavu hmotné existence neustále mění hmotné tělo a přechází z jednoho životního druhu do druhého. Jaké jsou však příčiny hmotného vtělení nedílných částí Pána? Mahārāja Parīkṣit klade tuto velice důležitou otázku v zájmu všech uchazečů na cestě seberealizace a oddané služby Pánu.

Nepřímo je zde potvrzeno, že Nejvyšší Pán takovýmto hmotným změnám těla nepodléhá. Je úplným duchovním celkem a na rozdíl od podmíněné duše není rozdíl mezi Jeho tělem a Jeho duší. Osvobozené živé bytosti, které jsou v osobním styku s Pánem, jsou pak téže povahy jako Samotný Pán. Pouze podmíněné duše, čekající na osvobození, podléhají tělesným změnám. Čím to však všechno začalo?

Prvním krokem v oddané službě je odevzdat se duchovnímu mistrovi a pak se ho dotazovat, jakým způsobem se má oddaná služba správně vykonávat. Tyto otázky jsou nezbytné z toho důvodu, abychom se vyvarovali všech možných přestupků na cestě oddané služby. Dokonce i ten, kdo je pevný v oddané službě jako byl Mahārāja Parīkṣit, musí klást realizovanému duchovnímu mistrovi takové otázky. Duchovní mistr tedy musí být tak vzdělaný a znalý písem, aby byl schopen všechny tyto otázky oddaných zodpovědět. Proto ten, kdo důkladně nezná autorizovaná písma a není schopný zodpovědět všechny závažné otázky, by se neměl pro hmotný zisk vydávat za duchovního mistra. Není povolené, aby se někdo stal duchovním mistrem, pokud není schopen svého žáka osvobodit.

Měli bychom si všimnout, jak inteligentním způsobem klade Mahārāja Parīkṣit svému duchovnímu mistrovi otázky, týkající se vědeckého poznání o transcendentálním těle Pána. Již bylo mnohokrát popsáno, že Pán přijímá gigantickou podobu Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, z Jehož kožních pórů vzniká bezpočet vesmírů. Z těla Garbhodakaśāyī Viṣṇua poté vyrůstá lotosový stvol, v němž spočívají všechny planety vesmíru, a na jehož vrcholku je lotosový květ, ze kterého se rodí Pán Brahmā. Nejvyšší Pán při hmotném stvoření nepochybně přijímá gigantické tělo a živé bytosti dostávají také těla, velká nebo malá podle potřeby. Slon například dostává obrovské tělo podle svých potřeb a také mravenec dostává příslušné tělo podle svých potřeb. Podobně když Pán, Osobnost Božství, přijímá gigantické tělo, aby tak umožnil existenci vesmírům a planetám určitého vesmíru, jedná se o tentýž princip přijímání určitého druhu těla podle potřeby. Živou bytost a Pána však nelze odlišit pouze rozdílem ve velikosti těla. Odpověď na tuto otázku tedy spočívá ve zvláštním významu těla Pána, který ho odlišuje od těla obyčejné živé bytosti.

První živé stvoření, Brahmā, se nazývá ajaḥ, protože se nenarodil z lůna hmotně zrozené matky. Narodil se přímo z tělesné expanze Pána v podobě lotosového květu. Není tedy možné okamžitě pochopit, zda těla Pána a Brahmy jsou stejné kvality nebo zda jsou různá. Tomu je třeba také jasně porozumět. Jedna věc je ovšem jistá: Brahmā zcela závisel na milosti Pána, protože jedině Pánovou milostí mohl po svém zrození stvořit živé bytosti a mohl vidět Pánovu podobu. Zdali je podoba, kterou spatřil Brahmā, stejné kvality jako jeho, nebylo zcela jasné, a Mahārāja Parīkṣit prosil Śrīlu Śukadeva Gosvāmīho o vysvětlení.

Podoba Pána, kterou viděl Brahmā, je nepochybně transcendentální, neboť jak jinak by Pán mohl pouze pohlédnout na tvořivou energii, a zároveň jí nebýt dotčen? Rozumí se také, že tentýž puruṣa dlí v srdci každé živé bytosti. I to vyžaduje náležité vysvětlení.

Minulost, přítomnost a budoucnost jsou různé aspekty času, které vyznačují délku života pro vesmír a pro vše, co k němu náleží, včetně různých živých bytostí, žijících na různých planetách.

Akce a reakce na všechny činy v hmotných kvalitách přírody, ať už v nepatrné, či gigantické podobě, se hromadí, a výsledek těchto nahromaděných akcí a reakcí karmy neboli činností se proto projevuje úměrným způsobem. Jak tyto akce a reakce vznikají, jakými procesy procházejí a v jakém poměru působí, jsou otázky, které Mahārāja Parīkṣit klade velkému brāhmaṇovi Śukadevovi Gosvāmīmu.

Na vyšší planety, kde sídlí obyvatelé nebes, se není možné dostat pomocí kosmických lodí (jak o tom v současné době uvažují nezkušení vědci), ale prostřednictvím činností v kvalitě dobra.

I na této planetě, kde nyní žijeme, existují různá omezení pro vstup cizinců do bohatších zemí. Například americká vláda vydala mnohá omezení týkajících se vstupu cizinců z méně vyvinutých zemí. Důvodem je, že Američané se nechtějí o svoji prosperitu dělit s žádným cizincem, který se nekvalifikoval na obyvatele Ameriky. Tatáž mentalita vládne na všech planetách, kde žijí inteligentnější živé bytosti. Životní podmínky na všech vyšších planetách jsou výhradně v kvalitě dobra a každý, kdo si přeje vstoupit na vyšší planety jako je Měsíc, Slunce a Venuše, se musí důkladně kvalifikovat jednáním v této kvalitě.

Otázky Mahārāje Parīkṣita se vztahují na činnosti v kvalitě dobra, které člověka z této planety kvalifikují k povýšení do nejvyšších oblastí vesmíru.

Ani na této planetě, kde nyní žijeme, nemůžeme dosáhnout dobrého postavení ve společnosti, aniž bychom se kvalifikovali úměrně dobrou prací. Není možné se snažit násilím dostat do křesla nejvyššího soudce, aniž bychom měli vhodné kvalifikace. Stejně tak se nikdo nebude moci dostat na vyšší planetární systémy, aniž by se kvalifikoval dobrými činy v tomto životě. Lidé propadlí návykům v kvalitách vášně a nevědomosti nemohou vstoupit na vyšší planetární systémy jednoduše za pomoci nějakých elektronických strojů.

Bhagavad-gītā (9.25) říká, že ti, kteří se snaží kvalifikovat pro vstup na vyšší, nebeské planety, tam mohou odejít; ti, kteří usilují o dosažení Pitṛloky, se tam také mohou dostat; ti, kteří si chtějí vylepšit podmínky na této Zemi, mohou naplnit své přání a ti, kteří jednají tak, aby se vrátili zpátky domů, zpátky k Bohu, mohou také dosáhnout svého cíle. Jednání náležící do kvality dobra a jeho příslušné reakce obvykle označujeme jako zbožné jednání s příměsí oddané služby, rozvoj poznání s příměsí oddané služby, rozvoj mystických sil s příměsí oddané služby a (nakonec) jako oddanou službu bez příměsí jakýchkoliv jiných činností v kvalitě dobra. Tato nemíšená oddaná služba je transcendentální a nazývá se parā bhakti. Pouze tato služba může člověka povýšit do transcendentálního Božího království. Transcendentální království není žádný mýtus; je stejně skutečné jako Měsíc, avšak ten, kdo chce pochopit toto Boží království a Boha Samotného, musí vyvinout transcendentální vlastnosti.

Obyvatelé různých krajů se nacházejí v různých podmínkách a ne všichni jsou si ve všech směrech rovní. Bytosti žijící na zemi se liší od bytostí žijících ve vodě a ve vzduchu a podobně se navzájem liší obyvatelé různých planet a hvězd na nebi. Podle zákonů Pána není žádné místo neobydlené, ale živé bytosti z jednoho určitého místa se liší od živých bytostí na jiných místech. I v lidské společnosti se obyvatelé džunglí a pouští liší od obyvatel vesnic a měst. Jejich odlišné vlastnosti a vzezření odpovídají různým kvalitám přírody. Působení přírodních zákonů není nikterak náhodné; za celým tímto uspořádáním je velký plán. Mahārāja Parīkṣit žádá velkého mudrce Śukadeva Gosvāmīho, aby to vše náležitě vysvětlil s ohledem na autoritativní zdroje poznání.

Mahārāja Parīkṣit je typický oddaný Pána Kṛṣṇy a jako takový touží poznat úplný význam Pánova stvoření. Chce znát vnitřní a vnější prostor vesmírné podoby. Ten, kdo skutečně hledá poznání, by o všech těchto věcech měl vědět. Lidé, kteří si myslí, že oddaní Pána jsou pouze sentimentalisté, se mohou z otázek Mahārāje Parīkṣita poučit, že čistý oddaný touží poznat věci v jejich pravé dokonalosti. Moderní vědec není schopný poznat ani vnitřní prostor vesmíru, natož pak prostor, který vesmír obklopuje.

Mahārāja Parīkṣit se nespokojuje s pouhým hmotným poznáním. Ptá se také na charakter a činnosti velkých duší, oddaných Pána. Sláva Pána a sláva Jeho oddaných tvoří společně úplné poznání Śrīmad-Bhāgavatamu. Když se matka Yaśodā, zcela okouzlena svým synem, chtěla podívat, jestli Kṛṣṇa jedl jíl, Pán ukázal Své matce ve Svých ústech úplné vesmírné stvoření. Milostí Pána mohou oddaní spatřit celé vesmírné stvoření v Pánových ústech.

Mahārāja Parīkṣit se také ptá na vědecký systém rozdělení lidské společnosti na čtyři třídy a čtyři životní stavy podle individuálních osobních vlastností. Čtyři společenské skupiny odpovídají přesně čtyřem částem lidského těla. Části těla se od těla neliší, ale samy o sobě jsou pouze jeho částmi. Takový je význam celého vědeckého systému čtyř kast a čtyř společenských stavů. Jednotlivé třídy lze rozlišit jedině úrovní jejich oddané služby Pánu. Každá osoba zaměstnaná ve vládní službě, včetně prezidenta, je nedílnou částí celé vlády. Každý je vládním sluhou, ale nikdo netvoří vládu sám o sobě. Takové je postavení všech živých bytostí ve vládě Nejvyššího Pána. Nikdo si nemůže uměle přisvojovat svrchované postavení Pána, ale každý je určen ke službě svrchovanému celku.

Pán Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství a všechny inkarnace Nejvyššího Pána — i když se od Něho neliší — jsou emanacemi z Nejvyššího. Mahārāja Parīkṣit se táže velkého a učeného mudrce Śukadeva Gosvāmīho na různé činnosti těchto inkarnací, aby inkarnace Pána mohly být rozpoznány podle popisu Jejich činností v autoritativních písmech. Mahārāja Parīkṣit se nenechával unášet sentimentem obyčejných lidí, kteří snadno přijmou za inkarnaci Pána kohokoliv. Chtěl namísto toho přijmout inkarnaci Pána na základě charakteristických znaků uvedených ve védských písmech a potvrzených ācāryou jako byl Śukadeva Gosvāmī. Pán sestupuje prostřednictvím Své vnitřní energie, aniž by byl podřízen zákonům hmotné přírody, a Jeho činnosti jsou tudíž také neobvyklé. Zvláštní činnosti Pána jsou popsány a je třeba vědět, že činnosti Pána a Pán Samotný se od sebe neliší, protože se nachází na absolutní úrovni. Naslouchat o činnostech Pána tedy znamená sdružovat se přímo s Pánem a přímý styk s Pánem očišťuje od hmotného znečištění. To již bylo vysvětleno v předchozím dílu.

Všeobecným náboženstvím všech tříd lidské společnosti, bez ohledu na to, o koho se jedná, je oddaná služba. Do oddané služby Pánu se mohou zapojit i zvířata a nejlepší příklad dává Śrī Vajrāṅgajī neboli Hanumān, velký oddaný Pána Śrī Rāmy. Jak jsme se již zmínili, v oddané službě Pánu lze zaměstnat domorodce i kanibaly, pokud se dostanou pod vedení ryzího oddaného Pána. Ve Skanda Purāṇě je vyprávění o lovci v džungli, ze kterého se díky vedení Śrī Nārady Muniho stal osvícený oddaný Pána. Oddaná služba Pánu je tedy přístupná všem živým bytostem bez rozdílu.

Náboženská příslušnost podle země a kulturních podmínek zjevně není všeobecným náboženstvím lidské společnosti; základním principem je oddaná služba. Dokonce i když určitá náboženství neuznávají svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství, jejich následovníci se přesto musí podrobit zásadám, které stanoví její vůdce. Takový příležitostný vůdce náboženské sekty jistě není nejvyšším vůdcem, neboť se do svého dočasného vůdčího postavení dostal teprve poté, když se podrobil určitému pokání. Nejvyšší Pán je ovšem vůdcem vždy a za všech okolností, aniž by se musel podrobovat nějaké askezi, což dokazují činnosti Pána Kṛṣṇy.

Předepsané povinnosti kast a společenských stavů v rámci zajišťování živobytí také závisí na principech oddané služby. V Bhagavad-gītě je řečeno, že nejvyšší dokonalosti života lze dosáhnout jednoduše obětováním výsledků svých předepsaných činností v oddané službě Pánu. Lidé, kteří následují zásady oddané služby Pánu, se nikdy nedostanou do nesnází, a proto nepotřebují žádné náboženství pro člověka v zoufalé situaci (āpad-dharma). Jak v této knize vysvětlí největší autorita, Śrīla Śukadeva Gosvāmī, neexistuje žádné jiné náboženství nežli oddaná služba Pánu, i když může mít různé podoby.

Yogeśvara neboli vládce mystických sil může projevit osm podivuhodných dokonalostí: být menší než atom nebo lehčí než pírko, získat vše, po čem touží, jít kamkoliv si přeje, stvořit dokonce i planetu na nebi atd. Existuje mnoho yogeśvarů, kteří různou měrou ovládají tyto podivuhodné síly, a nejvyšším z nich je Pán Śiva. Pán Śiva je největší yogī a může vykonávat tyto podivuhodné věci způsobem, který dalece přesahuje možnosti obyčejných živých bytostí. Oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství se přímo nevěnují rozvoji mystických sil, ale milostí Pána mohou porazit i velkého yogeśvaru jako byl Durvāsā Muni, který vyvolal spor s Mahārājem Ambarīṣem a chtěl předvést své úžasné mystické síly. Mahārāja Ambarīṣa byl čistý oddaný Pána, a proto ho Pán bez jakéhokoliv úsilí z jeho strany zachránil před hněvem Yogeśvary Durvāsy Muniho, který pak krále musel žádat o prominutí. Pán zachránil podobným způsobem také Draupadī, kterou chtěli Kuruovci vysvléct donaha na otevřeném královském shromáždění. Tehdy jí Pán seslal nekonečně dlouhé sárí, které ji zakrylo a zabránilo jejímu vysvlečení. A Draupadī nevěděla nic o mystických silách. Oddaní jsou tedy díky neomezené moci Pána rovněž yogeśvarové, stejně jako dítě je mocné díky síle svých rodičů. Děti neusilují žádnými zvláštními prostředky o svoji ochranu, neboť je chrání milost jejich rodičů.

Mahārāja Parīkṣit se ptal učeného brāhmaṇy Śukadeva Gosvāmīho na konečný osud těchto velkých mystiků a na to, zda dosahují svých neobyčejných sil vlastní snahou nebo Pánovou milostí. Tázal se také na to, jakým způsobem se odpoutávají od svých jemnohmotných a hrubohmotných těl. Dále se tázal na obsah védského poznání. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (15.15), všechny Vedy jsou určeny k tomu, aby člověk mohl poznat Nejvyšší Osobnost Božství a stát se transcendentálním láskyplným služebníkem Pána.

Slovo samplavaḥ ve smyslu “dokonalý prostředek” je použito k označení vykonávání oddané služby a pratisamplavaḥ znamená pravý opak neboli “to, co ničí pokrok v oddané službě”. Ten, kdo je stálý v oddané službě Pánu, může velice snadno procházet i podmíněným životem. Žít podmíněný život je stejné jako plout na lodi uprostřed oceánu. Člověk zcela závisí na milosti oceánu a každým okamžikem se v něm může po sebemenším záchvěvu utopit. Je-li příznivé počasí, loď může nepochybně plout bez potíží, ale jakmile přijde bouře, mlha, vítr nebo mraky, hrozí veliké nebezpečí, že se potopí. Nikdo nemůže ovládnout rozmary oceánu, byť by byl sebelépe hmotně vybaven. Ten, kdo již cestoval na lodi přes oceán, může mít dostatečnou zkušenost, jak člověk závisí na milosti oceánu. Přes oceán hmotné existence se však dá milostí Pána přeplout velice snadno a beze strachu z bouře či mlhy. Vše závisí na vůli Pána; v nějaké nebezpečné situaci v podmíněném životě nemůže člověku nikdo pomoci. Oddaní Pána ovšem překonávají oceán hmotné existence beze strachu, protože čistého oddaného ochraňuje Samotný Pán (Bg. 9.13). Pán věnuje Svým oddaným při jejich činnostech v hmotném, podmíněném životě zvláštní pozornost (Bg. 9.29). Proto by se měl každý uchýlit k lotosovým nohám Pána a stát se Jeho čistým oddaným.

Z toho důvodu je nutné si vzít příklad z Mahārāje Parīkṣita a dozvědět se od zkušeného duchovního mistra o výhodách a nevýhodách vykonávání oddané služby. Podle Bhakti-rasāmṛta-sindhu, kde se popisuje věda oddané služby, by člověk neměl jíst víc, než je zapotřebí k tomu, aby udržel duši a tělo pohromadě. Pro udržení lidského těla zcela stačí rostlinná strava a mléko, a nikdo proto nemusí jíst víc jen pro uspokojení svého jazyka. Člověk by také neměl hromadit peníze a stávat se tak pyšným obyvatelem hmotného světa. Každý by měl vydělávat na své živobytí snadným a čestným způsobem, protože je lepší živit se čestně jako nosič než se stát velkým mužem ve společnosti pochybnými prostředky. Stane-li se z někoho nejbohatší člověk světa čestným způsobem, není na tom nic špatného, ale nikdo by neměl obětovat čestné jednání honbě za majetkem. Takové jednání škodí oddané službě. Člověk by neměl mluvit nesmysly. Oddaný se snaží o to, aby získal přízeň Pána, a proto neustále oslavuje Pána a Jeho úžasná stvoření. Oddaný by neměl kritizovat stvoření Pána a prohlašovat, že stvořil neskutečný svět. Svět není neskutečný. Tolik věcí si ze světa bereme pro svoji obživu, tak jak můžeme říkat, že je neskutečný? A jak si někdo může myslet, že Pán nemá žádnou podobu? Jak může být někdo beztvarý a zároveň přímo i nepřímo vlastnit veškerou inteligenci a vědomí? Je toho hodně, čemu se má čistý oddaný učit, a všemu by se měl naučit dokonale, od autorizované osobnosti jako byl Śukadeva Gosvāmī.

Pro oddanou službu je velice příznivé, když ji člověk vykonává s velkým nadšením. Pán ve Své podobě Śrī Caitanyi Mahāprabhua chtěl, aby se kult oddané služby Pánu kázal po celém světě a ve všech končinách, a povinností čistého oddaného je proto naplnit tento pokyn jak jen je to možné. Každý oddaný má být velice nadšený, nejen při vykonávání každodenních obřadů v rámci oddané služby, ale také při pokojném kázání tohoto kultu podle vzoru Pána Caitanyi. Od vykonávání této své povinnosti se nemá nechat odradit, třebaže se nedostaví okamžité zjevné výsledky. Pro čistého oddaného nemá úspěch či neúspěch žádný význam, protože je vojákem na bitevním poli. Kázat kult oddané služby znamená vyhlásit válku materialistickému životu. Existují různé druhy materialistů — ploduchtiví pracovníci, mentální spekulanti, mystičtí žongléři a mnoho dalších. Ti všichni se staví proti existenci Boha. Prohlašují, že oni sami jsou Bůh, přestože na každém kroku a při každém činu závisejí na milosti Pána. Čistý oddaný se proto nesdružuje s takovými spolky ateistů. Silný oddaný Pána se nenechá svést ateistickou propagandou neoddaných, ale začínající oddaný by si na ni měl dát veliký pozor. Oddaný má usilovat o správné vykonávání oddané služby pod vedením pravého duchovního mistra a nemá lpět pouze na formalitách. Pod vedením pravého duchovního mistra má dbát na to, kolik služby odvádí, a nevykonávat pouze rituály. Oddaný nemá po ničem toužit, ale má být spokojený s tím, co k němu přichází automaticky vůlí Pána. To má být zásadou života oddaného. A všem těmto zásadám se lze snadno naučit pod vedením duchovního mistra jako je Śukadeva Gosvāmī. Mahārāja Parīkṣit klade Śukadevovi správné otázky a člověk by měl následovat jeho příkladu.

Mahārāja Parīkṣit se tázal na stvoření, udržování a zničení hmotného světa, na védské rituály a na vykonávání zbožných činností podle doplňkových Ved jako jsou Purāṇy a Mahābhārata. Jak bylo vysvětleno dříve, Mahābhārata a Purāṇy popisují historii starověké Indie. Zbožné činnosti jsou předepsány v doplňkových Vedách (které se nazývají smṛti) a zvláště se tam uvádí kopání studen a nádrží pro zásobení obyvatelstva vodou. Sázet stromy u veřejných cest, stavět veřejné chrámy a místa pro uctívání Boha, zakládat místa dobročinnosti, kde mohou chudí lidé dostat najíst a jiné podobné činnosti se nazývají pūrta.

V zájmu všech, kterých se to týká, se také král ptal, jak splnit přirozené touhy po smyslovém požitku.

Oddaný Pána usilující o pokrok se musí ptát pravého duchovního mistra, jak se v době stvoření opět vrací živé bytosti, které vstoupily do těla Pána. Existují dva druhy živých bytostí: věčně osvobozené, nepodmíněné živé bytosti a věčně podmíněné živé bytosti. Věčně podmíněné živé bytosti lze rozdělit na další dvě skupiny: na věřící a nevěřící. Věřící se rozdělují do dalších dvou kategorií — na oddané a mentální spekulanty. Mentální spekulanti si přejí splynout s existencí Pána neboli stát se totožní s Pánem, zatímco oddaní si chtějí zachovat oddělenou totožnost a neustále sloužit Pánu. Oddaní, kteří nejsou plně očištěni, stejně jako empiričtí filozofové, budou znovu podmíněni během příštího stvoření, aby mohli dosáhnout dalšího očištění. Tyto podmíněné duše budou osvobozeny dalším pokrokem v oddané službě Pánu. Mahārāja Parīkṣit klade všechny tyto otázky pravému duchovnímu mistrovi, aby dokonale poznal vědu o Bohu.

Pán Śrī Kṛṣṇa jako Nejvyšší Osobnost Božství a původ všech ostatních inkarnací je jedinou nezávislou osobou. Užívá si Svých zábav tím, že tvoří podle Svého přání, a v době zničení je přenechává Své vnější energii. Svojí vnitřní energií zabíjí démonici Pūtanu, třebaže si ještě užívá Svých zábav jako malé dítě na klíně matky Yaśody. Když si potom přeje opustit tento svět, zaranžuje zábavu, při které se vzájemně pobijí příslušníci Jeho vlastní rodiny (Yadu-kuly) a Sám zůstává tímto jejich zničením nedotčen. Je svědkem všeho, co se děje, a přesto s tím nemá nic společného. Je ve všech ohledech nezávislý. Mahārāja Parīkṣit chtěl mít ještě podrobnější znalosti, neboť čistý oddaný by měl vědět co nejvíce.

Duchovní mistr je vždy připraven předat žákovi poznání a zvláště tehdy, je-li žák velice zvídavý. Zvídavost je nezbytnou vlastností žáka, který usiluje o pokrok, a Mahārāja Parīkṣit je vzorným žákem, protože je dokonale zvídavý. Člověk, který se nezajímá o seberealizaci, nemusí chodit za duchovním mistrem a předvádět se jako žák. Mahārāja Parīkṣit se však s vážností zajímá nejen o vše, nač se tázal, ale také o věci, na které se nedokázal zeptat. Člověku se prakticky nepodaří, aby se zeptal duchovního mistra na všechno, ale pravý duchovní mistr je schopen osvítit svého žáka ve všech směrech k jeho prospěchu.

Je možné namítat, že Śukadeva Gosvāmī není jedinou autoritou na dokonalé transcendentální poznání, protože existuje ještě mnoho jiných mudrců a jejich následovníků. Ve stejné době jako Vyāsadeva nebo dokonce ještě před ním žili jiní velcí mudrci jako Gautama, Kaṇāda, Jaimini, Kapila a Aṣṭāvakra, a ti všichni předložili své filozofické směry. Patří k nim také Patañjali a každý z těchto šesti velkých ṛṣiů zastává odlišný způsob filozofického nazírání, stejně jako moderní filozofové a mentální spekulanti. Rozdíl mezi šesti filozofickými cestami výše uvedených slavných mudrců a cestou Śukadeva Gosvāmīho, kterou podává Śrīmad-Bhāgavatam, spočívá v tom, že všech šest zmíněných mudrců vykládá skutečnost podle svých vlastních úvah, zatímco Śukadeva Gosvāmī předkládá poznání přicházející přímo od Brahmy, který je znám jako ātma-bhūḥ neboli bytost, která se narodila z Nejvyššího Pána a obdržela poznání přímo od Něj.

Védské transcendentální poznání sestupuje přímo od Osobnosti Božství. Milostí Pána byl osvícen Brahmā, první živá bytost ve vesmíru, od Brahmājīho byl osvícen Nārada a od Nārady Vyāsa. Śukadeva Gosvāmī přijal toto transcendentální poznání přímo od svého otce Vyāsadeva. Poznání, které bylo přijato v řetězci učednické posloupnosti, je tedy dokonalé. Nikdo se nemůže stát dokonalým duchovním mistrem, dokud nepřijme toto dokonalé poznání od učednické posloupnosti. To je tajemství, jak získat transcendentální poznání. Šest velkých mudrců uvedených výše bylo možná velkými mysliteli, ale jejich poznání vyvozené z mentální spekulace není dokonalé. Empirický filozof může sebedokonaleji předkládat různé filozofické teze, ale jeho poznání není nikdy dokonalé, protože je výplodem nedokonalé mysli. Různí velcí mudrci mají také své učednické posloupnosti, ale ty nejsou autorizované, protože jejich poznání nepochází přímo od nezávislé Nejvyšší Osobnosti Božství, od Nārāyaṇa. Nikdo jiný než Nārāyaṇa nemůže být nezávislý, a proto ničí poznání nemůže být dokonalé, jelikož poznání každého závisí na nestálé mysli. Mysl je hmotná, a proto poznání, které předkládají materialističtí spekulanti, není v žádném případě transcendentální a nikdy nemůže být dokonalé. Světští filozofové, kteří jsou sami o sobě nedokonalí, nesouhlasí s jinými filozofy, protože světský filozof není filozofem, dokud nepřijde se svojí vlastní teorií. Inteligentní lidé jako Mahārāja Parīkṣit neuznávají takové mentální spekulanty, ať už jsou jakkoliv významní, a naslouchají autoritám jako je Śukadeva Gosvāmī, který se díky systému parampary, jak zvláště zdůrazňuje Bhagavad-gītā, neliší od Nejvyšší Osobnosti Božství.

Učednická posloupnost od Brahmy, Nārady, Vyāsy a Śukadeva Gosvāmīho se obzvláště odlišuje od ostatních. Učit se filozofiím posloupností jiných mudrců je pouhou ztrátou času, jelikož v nich chybí acyuta-kathā neboli poselství o neomylném Pánovi. Mentální spekulanti mohou velice pěkně podávat své teorie za pomoci logiky a argumentů, ale jejich logika a argumenty nejsou neomylné, protože se vždy najde lepší mentální spekulant, který je porazí. Mahārāja Parīkṣit se nezajímal o suché spekulace, které jsou výplodem přelétavé mysli, ale o náměty o Pánovi, neboť skutečně cítil, že při naslouchání nektarovému poselství z úst Śukadeva Gosvāmīho nepociťuje žádné vyčerpání, přestože se v očekávání své smrti úplně postil.

Můžeme se také pokusit naslouchat mentálním spekulantům, ale takové naslouchání nám nevydrží příliš dlouhou dobu. Jejich povrchní myšlenky posluchače velice brzy unaví a nikoho na světě nemohou tyto nesmyslné spekulace uspokojit. Poselství o Pánu, zvláště v podání osobnosti jako je Śukadeva Gosvāmī, není nikdy únavné; ani pro toho, kdo je vyčerpán z jiných důvodů.

V některých vydáních Śrīmad-Bhāgavatamu stojí na posledním řádku tohoto verše anyatra kupitād dvijāt, což znamená, že král byl pronásledován myšlenkou na svoji blížící se smrt hadím uštknutím. Had je také dvojzrozený a jeho hněv se přirovnává ke kletbě bráhmanského chlapce, který postrádal náležitou inteligenci. Mahārāja Parīkṣit se ale smrti nebál, neboť ho plně povzbuzovalo poselství o Pánu. Ten, kdo je plně ponořen do acyuta-kathā, se nikdy ničeho na tomto světě nemůže bát.

Pouze oddaní mají právo diskutovat o Śrīmad-Bhāgavatamu. Stejně jako mohli autoritativně diskutovat o Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa a Arjuna (Pán a Jeho oddaný), tak o Śrīmad-Bhāgavatamu, který je postgraduálním studiem Bhagavad-gīty, mohou diskutovat pouze učenci a oddaní jako Śukadeva Gosvāmī a Mahārāja Parīkṣit. Jinak není možné tento nektar skutečně vychutnat. Śukadeva Gosvāmī byl spokojen s Mahārājem Parīkṣitem, který nebyl ani v nejmenším unaven z naslouchání o Pánovi a se stále rostoucím zájmem si přál naslouchat dál a dál. Pošetilí lidé se snaží vysvětlovat Bhagavad-gītu a Śrīmad-Bhāgavatam, přestože se tyto knihy vymykají jejich chápání. Když se neoddaní zbytečně pokoušejí interpretovat dvě vrcholná díla védské literatury, nepřináší to naprosto žádný užitek, a Śaṅkarācārya se proto svými komentáři Śrīmad-Bhāgavatamu ani nedotkl. V komentáři k Bhagavad-gītě přijal Śrīpāda Śaṅkarācārya Pána Kṛṣṇu za Nejvyšší Osobnost Božství, ale dále pokračoval v komentářích z neosobního hlediska. Jelikož si však byl vědom svého postavení, vyhnul se komentování Śrīmad-Bhāgavatamu.

Śrīlu Śukadeva Gosvāmīho chránil Pán Kṛṣṇa (viz Brahma-vaivarta Purāṇa), a proto byl pojmenován Brahmarāta a Śrīmāna Parīkṣita Mahārāje chránil Viṣṇu, pročež je známý jako Viṣṇurāta. Oba jsou Pánovi čistí oddaní a proto je Pán za všech okolností ochraňuje. V této souvislosti je také zřejmé, že Viṣṇurāta má naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu od Brahmarāty a od nikoho jiného, jelikož všichni ostatní nepředkládají transcendentální poznání správně a naslouchat jim je pouhou ztrátou drahocenného času.

Śrīmad-Bhāgavatam je věda o Osobnosti Božství. Impersonalisté se vždy snaží nějak zastřít osobní rys Pána, neboť nemají poznání o této vědě, ale Śrīmad-Bhāgavatam je v souladu s Vedami a vědeckým poznáním o Osobnosti Božství. Abychom se naučili této vědě, musíme se odevzdat představiteli Śrī Śukadeva a kráčet ve stopách Mahārāje Parīkṣita, aniž bychom se pošetile pokoušeli vytvářet vlastní výklady a dopouštěli se tak velkého přestupku proti lotosovým nohám Pána. Různé nebezpečné interpretace neoddaných prakticky znemožňují pochopení Śrīmad-Bhāgavatamu a pozorný student musí být v těchto věcech vždy opatrný, pokud se chce skutečně naučit vědě o Bohu.

Mahārāja Parīkṣit chtěl poznat skutečnost, a proto položil Śukadevovi Gosvāmīmu mnoho otázek (některé se zvláště velkým zájem), avšak mistr není povinen zodpovídat otázky svého žáka ve stejném pořadí. Śukadeva Gosvāmī jako zkušený učitel je zodpověděl všechny systematickým způsobem podle toho, jak odpovědi přicházejí od učednické posloupnosti, a žádná otázka nezůstala nezodpovězena.