Śrīmad-bhāgavatam 2.7.18

Když Bali Mahārāja získal odměnou za svou velkou hmotnou oběť transcendentální přízeň Pána, mohl žít na Vaikuṇṭhě se stejnou nebo ještě větší možností věčného požitku. Obětí nebeského království, které dobyl svojí hmotnou silou, tedy vůbec nic neztratil. Když Pán někomu odebere jeho těžce vydělané hmotné vlastnictví a obdaří ho Svojí osobní transcendentální službou, která přináší věčný život, blaženost a poznání, měli bychom vědět, že se jedná o projev zvláštní přízně čistému oddanému.

Hmotné vlastnictví může být sebevíc okouzlující, ale nikdy není trvalé. Každý se ho musí zříci buď dobrovolně, nebo se ho bude muset vzdát v době, kdy opustí toto hmotné tělo. Rozumně uvažující člověk ví, že hmotné vlastnictví je dočasné a že jeho nejlepším využitím je zaměstnat ho ve službě Pánu a tak potěšit Pána a získat od Něho trvalý pobyt v Jeho paraṁ dhāmu.

V Bhagavad-gītě (15.5-6) je Pánův paraṁ dhām popsán následovně:

Ten, kdo má nějaké větší vlastnictví v tomto hmotném světě v podobě domů, půdy, dětí, společnosti, přátelství a majetku, jím disponuje pouze na určitou dobu. Nikdo nemůže vlastnit všechny tyto iluzorní věci, stvořené māyou, věčně. Takový vlastník je jen více ovlivněn iluzí co se týče seberealizace; proto je lépe vlastnit méně nebo nic, aby člověk neměl nepatřičný pocit důležitosti. V hmotném světě jsme znečištěni stykem se třemi kvalitami hmotné přírody. Čím větší tedy děláme duchovní pokroky vykonáváním oddané služby Pánu výměnou za své dočasné vlastnictví, tím více se osvobozujeme od ulpívání způsobeného hmotnou iluzí. Chceme-li dosáhnout tohoto životního stádia, musíme být pevně přesvědčeni o duchovní existenci a její trvalé povaze. Abychom dokonale poznali trvalost duchovní existence, musíme dobrovolně omezit své vlastnictví na naprosté minimum, které je nutné k nerušenému udržování hmotné existence. Nesmíme si vytvářet umělé potřeby — to nám pomůže spokojit se s minimem. Umělé potřeby života jsou záležitostí smyslů. Moderní rozvoj civilizace se zakládá na těchto smyslových činnostech; je to civilizace smyslového požitku. Dokonalá civilizace je však civilizace ātmy neboli samotné duše. Civilizovaný člověk holdující smyslovému požitku se nachází na úrovni zvířat, protože zvířata se nedokáží pozvednout nad úroveň smyslových činností. Nad smysly stojí mysl. Civilizace mentální spekulace však také není dokonalým stupněm života, protože nad myslí je inteligence a v Bhagavad-gītě se můžeme dočíst o intelektuální civilizaci. Védská literatura poskytuje různé pokyny pro různé druhy lidské civilizace, a to jak pro civilizaci smyslovou, mentální či intelektuální, tak pro civilizaci samotné duše. Bhagavad-gītā se především obrací k lidské inteligenci a vede člověka na cestu civilizace duše. A Śrīmad-Bhāgavatam představuje úplnou lidskou civilizaci, která se zabývá tématem samotné duše. Jakmile se člověk povýší na úroveň civilizace duše, je připraven vstoupit do Božího království, které popisuje Bhagavad-gītā například ve výše uvedených verších.

Nejprve je tam řečeno, že v Božím království není zapotřebí slunce, měsíc ani elektřina, které jsou v tomto temném hmotném světě nezbytné. Dále je tam vysvětleno, že každý, kdo je schopen dosáhnout Božího království prostřednictvím civilizace samotné duše neboli metodou bhakti-yogy, dosáhne nejvyšší dokonalosti života. Živá bytost je potom situována ve svém trvalém postavení jakožto duše s plným poznáním transcendentální láskyplné služby Pánu. Bali Mahārāja přijal tuto civilizaci duše výměnou za své velké hmotné vlastnictví, a tak se připravil ke vstupu do Božího království. Nebeské království, které získal svojí hmotnou silou, bylo ve srovnání s Božím královstvím zcela bezvýznamné.

Ti, kteří dosáhli veškerého pohodlí hmotné civilizace, vytvořené pro smyslový požitek, by se měli pokusit dosáhnout Božího království následováním Baliho Mahārāje, který obětoval svoji hmotnou moc a následoval proces bhakti-yogy, doporučovaný v Bhagavad-gītě a dále vysvětlený ve Śrīmad-Bhāgavatamu.