New version available here: vedabase.io

SB 10.87.25

janim asataḥ sato mṛtim utātmani ye ca bhidāṁ
vipaṇam ṛtaṁ smaranty upadiśanti ta ārupitaiḥ
tri-guṇa-mayaḥ pumān iti bhidā yad abodha-kṛtā
tvayi na tataḥ paratra sa bhaved avabodha-rase
Překlad slovo od slova: 
janim — stvoření; asataḥ — projeveného svĕta (z atomů); sataḥ — toho, co je vĕčné; mṛtim — zničení; uta — také; ātmani — v duši; ye — kdo; ca — a; bhidām — dualitu; vipaṇam — svĕtské počínání; ṛtam — pravé; smaranti — autoritativnĕ prohlašují; upadiśanti — učí; te — oni; ārupitaiḥ — z hlediska iluzí vztažených na realitu; tri — tří; guṇa — z hmotných kvalit; mayaḥ — složená; pumān — živá bytost; iti — takto; bhidā — dualistická představa; yat — která; abodha — nevĕdomostí; kṛtā — stvořená; tvayi — v Tobĕ; na — ne; tataḥ — vůči takové; paratra — transcendentální; saḥ — ta (nevĕdomost); bhavet — může existovat; avabodha — úplné vĕdomí; rase — jehož podstata.
Překlad: 
Domnĕlé autority, jež prohlašují, že hmota je původem existence, že trvalé vlastnosti duše lze zničit, že vlastní já se skládá ze dvou oddĕlených složek, ducha a hmoty, nebo že hmotné počínání představuje realitu, zakládají svá učení na mylných představách, jež skrývají pravdu. Dualistická představa, že živá bytost je výtvor tří kvalit přírody, není nic jiného než výplod nevĕdomosti. Tato představa nemá skutečný základ v Tobĕ, protože Ty jsi transcendentální vůči veškerému klamu a vždy oplýváš dokonalým, úplným vĕdomím.
Význam: 

VÝZNAM: Pravé postavení Nejvyšší Osobnosti je vznešená záhada, tak jako závislé postavení duše, jīvy. Vĕtšina myslitelů se ohlednĕ tĕchto pravd tak či onak mýlí, neboť existuje nesčetné množství klamných označení, jež mohou zahalit duši a vytvářet klam. Pošetilé podmínĕné duše pokládají za pravdu i zjevné iluze, ale matoucí síla Māyi dovede snadno ošálit inteligenci i tĕch nejsofistikovanĕjších filosofů a mystiků. Proto vždy existují navzájem si odporující myšlenkové školy, jež hlásají protichůdné teorie o základních principech pravdy.

V tradiční indické filosofii vystupují zastánci filosofických škol zvaných Vaiśeṣika, Nyāya, Sāṅkhya, Yoga a Mīmāṁsā s vlastními mylnými koncepty, na nĕž zosobnĕné Védy v této modlitbĕ poukazují. Vaiśeṣikovci říkají, že viditelný vesmír je stvořen z původní zásoby atomů (janim asataḥ). Vaiśeṣika-sūtry (7.1.20) Kaṇādy Ṛṣiho uvádĕjí: nityaṁ parimaṇḍalam – „To, co je nejmenší velikosti, atom, je vĕčné.“ Kaṇāda a jeho následovníci také postulují vĕčnost jiných skutečností než atomů, včetnĕ duší, které se vtĕlují, a dokonce i Nejvyšší Duše. Ale ve vaiśeṣikovské kosmologii hrají duše a Nadduše jen zástupné role v atomickém tvoření vesmíru. Śrīla Kṛṣṇa-dvaipāyana Vedavyāsa kritizuje tento postoj ve svých Vedānta-sūtrách (2.2.12): ubhayathāpi na karmātas tad-abhāvaḥ. Podle této sūtry nikdo nemůže tvrdit, že v dobĕ stvoření se atomy začínají slučovat, protože je k tomu pobízí nĕjaký karmický impuls spjatý se samotnými atomy, neboť atomy samy o sobĕ, ve svém prvotním stavu, než se sloučí do složitých objektů, nemají žádnou etickou zodpovĕdnost, se kterou by mohly hromadit zbožné a hříšné reakce. Počáteční slučování atomů se také nedá vysvĕtlovat jako výsledek zbytkové karmy živých bytostí, jež před stvořením spí, neboť tyto reakce jsou každé jīvĕ vlastní a nelze je předat ani jiným jīvám, natož neživým atomům.

Slova janim asataḥ lze také pochopit tak, že se nepřímo vztahují na jógovou filosofii Patañjaliho Ṛṣiho, jelikož jeho Yoga-sūtry učí, jak dosáhnout transcendentálního stavu totožnosti s Brahmanem mechanickým postupem cvičení a meditace. Patañjaliho jógová metoda je zde prohlášena za asat, protože ignoruje základní aspekt oddanosti – odevzdání se vůli Nejvyšší Osoby. Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītĕ (17.28):

aśraddhayā hutaṁ dattaṁ
tapas taptaṁ kṛtaṁ ca yat
asad ity ucyate pārtha
na ca tat pretya no iha

„Každá obĕť, dobročinnost nebo askeze prostá víry v Nejvyššího je pomíjivá, ó synu Pṛthy. Nazývá se asat a nepřináší nic v tomto ani v příštím životĕ.“

Yoga-sūtry nepřímým způsobem uznávají Osobnost Božství, ale jen jako pomocníka, jehož může yogī využít na cestĕ pokroku. Īśvara-praṇidhānād vā – „Oddaná meditace o Bohu je ještĕ dalším způsobem, jak dosáhnout soustředĕní.“ (Yoga-sūtra 1.23) Proti tomu filosofie vedānty, kterou sestavil Bādarāyaṇa Vedavyāsa, zdůrazňuje oddanou službu nejen jako nejdůležitĕjší prostředek k osvobození, ale i jako totožnou se samotným osvobozením. Ā-prāyaṇāt tatrāpi hi dṛṣṭam – „Uctívání Pána pokračuje až do bodu osvobození, a pokračuje i v osvobozeném stavu, jak vyjevují Védy.“ (Vedānta-sūtra 4.1.12)

Gautama Ṛṣi ve svých Nyāya-sūtrách prohlašuje, že osvobození lze dosáhnout negováním iluze i neštĕstí: duḥkha-janma-pravṛtti-doṣa-mithyā-jñānānām uttarottarāpāye tad-anantarābhāvād apavargaḥ. „Když se bude osoba zbavovat klamných představ, špatného charakteru, jednání, které zaplétá, opĕtovného zrození a utrpení – zbavení se jednoho umožňuje zbavit se následujícího – může dosáhnout konečného osvobození.“ (Nyāya-sūtra 1.1.2) Jelikož však filosofové prosazující nyāyu vĕří, že vĕdomí není základní vlastností duše, učí, že osvobozená duše nemá žádné vĕdomí. Představa osvobození podle nyāyi tedy uvádí duši do stavu neživého kamene. Tuto snahu filosofů vyznávajících nyāyu zahubit přirozené vĕdomí duše zde zosobnĕné Védy nazývají sato mṛtim. Vedānta-sūtra (2.3.17) však jednoznačnĕ říká: jño 'ta eva – „Duše, jīva, je vždy znalcem.“

I když je duše ve skutečnosti jak vĕdomá, tak činná, zastánci filosofie sāṅkhyi od sebe tyto dvĕ funkce životní síly mylnĕ oddĕlují (ātmani ye ca bhidām), přičemž vĕdomí připisují duši (puruṣovi) a jednání hmotné přírodĕ (prakṛti). Podle díla Sāṅkhya-kārikā (19–20):

tasmāc ca viparyāsāt
siddhaṁ sākṣitvaṁ puruṣasya
kaivalyaṁ madhya-sthyaṁ
draṣṭṛtvam akartṛ-bhāvaś ca

„Jelikož jsou zdánlivé rozdíly mezi puruṣi jen povrchní (vlivem různých kvalit přírody, které je halí), je proto dokázáno, že pravým postavením puruṣi je být svĕdkem charakterizovaným jeho oddĕleností, pasivní lhostejností, postavením pozorovatele a jeho nečinnosti.“

tasmāt tat-saṁyogād
acetanaṁ cetanā-vad iva liṅgam
guṇa-kartṛtve 'pi tathā
karteva bhavaty udāsīnaḥ

„Díky styku s duší se proto nevĕdomé jemnohmotné tĕlo jeví jako vĕdomé, zatímco duše se zdá být konatelem, i když je nad činnosti kvalit přírody povznesená.“

Śrīla Vyāsadeva vyvrací tuto představu v části Vedānta-sūtry (2.3.31–39) začínající slovy kartā śāstrārtha-vattvāt – „Duše (jīva) musí být konatelem, protože pokyny písem musí mít nĕjaký význam.“ Ācārya Baladeva Vidyābhūṣaṇa ve své Govinda-bhāṣyi vysvĕtluje: „Konatelem je jīva, a ne kvality přírody. Proč? Protože pokyny písem musí mít nĕjaký smysl (śāstrārtha-vattvāt). Například pokyny jako svarga-kāmo yajeta (,Kdo se chce dostat do nebe, musí provádĕt obĕtì) a ātmānam eva lokam upāsīta (Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad 1.4.15: ,Uctívání by se mĕlo provádĕt s cílem dosáhnout duchovního království̀) dávají smysl jedinĕ tehdy, pokud existuje vĕdomý konatel. Kdyby byly konatelem kvality přírody, tyto výroky by nesloužily žádnému účelu. Pokyny písem přece vedou živou bytost k tomu, aby provádĕla předepsané úkony, tak, že ji přesvĕdčují, že určitým jednáním může dosáhnout jistých příjemných cílů. Takovou mentalitu nelze vyvolat v netečných kvalitách přírody.“

Jaimini Ṛṣi ve svých Pūrva-mīmāṁsā-sūtrách tvrdí, že hmotné konání a jeho výsledky jsou celou realitou (vipaṇam ṛtam). On a pozdĕjší zastánci filosofie karma-mīmāṁsā učí, že hmotná existence je nekonečná – že osvobození neexistuje. Kolobĕh karmy je podle nich vĕčný a nejlepší cíl, o který se dá usilovat, je vyšší zrození mezi polobohy. Proto říkají, že celým účelem Véd je zamĕstnávat lidské bytosti konáním obřadů, jež vytvářejí dobrou karmu, a prvořadou povinností každé zralé duše je tedy odhalit přesný význam obĕtních pokynů Véd a jednat podle nich. Codanā-lakṣaṇo 'rtho dharmaḥ – „Povinnost je to, co vyjadřují pokyny Véd.“ (Pūrva-mīmāṁsā-sūtra 1.1.2)

Vedānta-sūtra – zvláštĕ ve své čtvrté kapitole, která pojednává o konečném cíli života – však podrobnĕ popisuje schopnost duše osvobodit se od rození a umírání, přičemž obřadním obĕtem přisuzuje nižší úlohu: napomáhat človĕku, aby se kvalifikoval pro přijetí duchovního poznání. Stojí tam (Vedānta-sūtra 4.1.16): agnihotrādi tu tat-kāryāyaiva tad-darśanāt – „Agnihotra a další védské obĕti mají pouze vytvořit poznání, jak ukazují výroky Véd.“ A úplnĕ poslední slova Vedānta-sūtry (4.4.22) prohlašují: anāvṛttiḥ śabdāt – „Osvobozená duše se nikdy nevrací do tohoto svĕta, jak slibují zjevená písma.“

Chybné závĕry spekulativních filosofů tedy dokazují, že i velcí učenci a mudrci jsou často zmatení kvůli tomu, jak zneužívají svou Bohem danou inteligenci. Kaṭha Upaniṣad (1.2.5) uvádí:

avidyāyām antare vartamānāḥ
svayaṁ dhīrāḥ paṇḍitam-manyamānāḥ
jaṅghanyamānāḥ pariyanti mūḍhā
andhenaiva nīyamānā yathāndhāḥ

„Samozvaní odborníci, ač lapeni v poutech nevĕdomosti, se považují za učené autority. Ošáleni putují tímto svĕtem jako slepci vedoucí slepce.“

Ze šesti ortodoxních filosofií védské tradice – jimiž jsou Sāṅkhya, Yoga, Nyāya, Vaiśeṣika, Mīmāṁsā a Vedānta – je pouze Vedānta Bādarāyaṇy Vyāsy prostá chyb, a i to jen tehdy, když je náležitĕ vyložena pravými vaiṣṇavskými ācāryi. Každá z tĕchto šesti škol však přesto nĕjakým způsobem prakticky přispívá k védské vzdĕlanosti: ateistická Sāṅkhya vysvĕtluje vývoj přírodních prvků od subtilních k hrubohmotným, Patañjaliho yoga popisuje osmistupňovou metodu meditace, Nyāya představuje techniky logiky, Vaiśeṣika zvažuje základní metafyzické kategorie reality a Mīmāṁsā zavádí standardní postupy výkladu písem. Vedle tĕchto šesti existují i více zavádĕjící filosofie buddhistů, džinistů a cārvāků, jejichž teorie voidismu a materialismu popírají duchovní integritu vĕčné duše.

V konečném smyslu je jediným dokonale spolehlivým zdrojem poznání samotný Bůh. Osobnost Božství je avabodha-rasa, nekonečný zdroj neomylných vhledů. Tĕm, kdo na Nĕm závisejí s absolutním přesvĕdčením, udílí božský zrak poznání. Jiní, kteří následují své vlastní spekulativní teorie, musí tápavĕ hledat pravdu skrze zatemňující závoj Māyi. Śrīla Śrīdhara Svāmī se modlí:

mithyā-tarka-śukarkaśerita-mahā-vādāndhakārāntara-
bhrāmyan-manda-mater amanda-mahimaṁs tvad-jñāna-vartmāsphuṭam
śrīman mādhava vāmana tri-nayana śrī-śaṅkara śrī-pate
govindeti mudā vadan madhu-pate muktaḥ kadā syām aham

„Cesta pravého poznání Tebe, ó Pane velkolepé slávy, zůstává neviditelná pro zmatenou duši bloudící v temnotĕ onĕch vznešených filosofií hlásaných pomocí hrubých metod založených na falešné logice. Ó Pane Madhua, manželi bohynĕ štĕstí, kdy dosáhnu osvobození tak, že budu s radostí zpívat Tvá jména – Mādhava, Vāmana, Trinayana, Śrī Śaṅkara, Śrīpati a Govinda?“