Śrīmad-bhāgavatam 10.7.13-15

Nanda Mahārāja měl velkou důvěru ve způsobilost brāhmaṇů a v jejich požehnání. Byl pevně přesvědčen o tom, že díky pouhému požehnání dobrých brāhmaṇů bude malý Kṛṣṇa šťastný. Požehnání kvalifikovaných brāhmaṇů může přinést štěstí nejen Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, ale všem. Jelikož je Kṛṣṇa soběstačný, nepotřebuje požehnání od nikoho, ale Nanda Mahārāja si přesto myslel, že se Kṛṣṇa bez požehnání brāhmaṇů neobejde. Což potom teprve jiní? Proto musí existovat třída ideálních lidí, brāhmaṇů, kteří jsou schopni dávat požehnání ostatním-to znamená kṣatriyům, vaiśyům a śūdrům-aby byli všichni šťastní. Proto Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.13) říká, že společnost musí mít čtyři třídy (cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ). Není pravda, že by se každý měl stát śūdrou nebo vaiśyou, a tak bude lidská společnost prosperovat. Jak je psáno v Bhagavad-gītě, musí existovat třída brāhmaṇů s vlastnostmi, jako je satya (pravdomluvnost), śama (vyrovnanost), dama (sebeovládání) a titikṣā (snášenlivost).

I zde, v Bhāgavatamu, zve Nanda Mahārāja kvalifikované brāhmaṇy. Někteří lidé se mohou prohlašovat za kastovní brāhmaṇy a máme je v úctě, ale to, že se narodili v bráhmanských rodinách, neznamená, že jsou způsobilí udílet požehnání ostatním členům společnosti. To je výrok śāster. V Kali-yuze jsou kastovní brāhmaṇové běžně uznáváni za brāhmaṇy. Vipratve sūtram eva hi (Bhāg. 12.2.3)-ve věku Kali se člověk stává brāhmaṇou jednoduše tím, že si na sebe navlékne šňůru za pár drobných. Takové brāhmaṇy Nanda Mahārāja nevolal. Nārada Muni prohlásil (Bhāg. 7.11.35): yasya yal lakṣaṇaṁ proktam. Charakteristiky brāhmaṇy jsou uvedeny v śāstrách a člověk je musí prokázat.

Pokud brāhmaṇové nejsou závistiví, rozrušení nebo namyšlení na základě nemístné pýchy či nezaslouženého věhlasu a jsou dokonale pravdomluvní, jejich požehnání budou prospěšná. Proto musí být určitá třída lidí vychovávána v brāhmaṇy hned od začátku života. Brahmacārī guru-kule vasan dānto guror hitam (Bhāg. 7.12.1). Velice důležité je slovo dāntaḥ. Dāntaḥ se vztahuje na toho, kdo není závistivý, rozrušený ani domýšlivý na svůj falešný věhlas. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snaží uvádět takové brāhmaṇy do společnosti. Brāhmaṇové musejí být nakonec vaiṣṇavy a ten, kdo je vaiṣṇavou, již splňuje předpoklady brāhmaṇy. Brahma-bhūtaḥ prasannātmā (Bg. 18.54). Slovo brahma-bhūta poukazuje na brāhmaṇu, který ví, co je Brahman (brahma jānātīti brāhmaṇaḥ). Ten, kdo je na úrovni brahma-bhūta, je stále šťastný (prasannātmā). Na śocati na kāṅkṣati-nikdy si nedělá starosti s hmotnými potřebami. Samaḥ sarveṣu bhūteṣu-je ochotný dávat požehnání všem bez rozdílu. Mad-bhaktiṁ labhate parām-tehdy se stává vaiṣṇavou. V tomto věku zavedl Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura obřad udílení posvátné šňůry svým vaiṣṇavským žákům, neboť chtěl, aby lidé pochopili, že když se někdo stane vaiṣṇavou, je již kvalifikován jako brāhmaṇa. Ti členové Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy, kteří dostali druhé zasvěcení, aby se stali brāhmaṇy, tedy musejí mít stále na paměti svou velkou zodpovědnost být pravdomluvní, ovládat mysl a smysly, být snášenliví a tak dále. Pak bude jejich život úspěšný. Takové brāhmaṇy Nanda Mahārāja pozval pronášet védské hymny, nikoliv obyčejné brāhmaṇy. Sloka třináct jasně uvádí: hiṁsā-māna. Slovo māna označuje nemístnou prestiž či pýchu. Ty, kdo byli nemístně pyšní a mysleli si, že jsou brāhmaṇy jenom proto, že se narodili v bráhmanských rodinách, Nanda Mahārāja nikdy k takovým událostem nezval.

Čtrnáctá sloka obsahuje slovo pavitrauṣadhi. Při každém obřadu se používalo mnoho bylin a listů, nazývaných pavitra-patra. Někdy to byly nímové listy, jindy bélové, mangové, listy stromu aśvattha (fíkovník) či āmalakī. Dalšími potřebami byly pañca-gavya, pañca-śasya a pañca-ratna. Ačkoliv Nanda Mahārāja patřil ke společenství vaiśyů, toto vše znal.

Nejdůležitějším slovem v těchto slokách je mahā-guṇam, jež vyjadřuje, že brāhmaṇové dostali velmi chutné a kvalitní jídlo. Tyto lahodné pokrmy se obvykle připravovaly ze dvojích surovin-obilnin a mléčných výrobků. Proto Bhagavad-gītā (18.44) přikazuje, že společnost musí chránit krávy a podporovat zemědělství (kṛṣi-go-rakṣya-vāṇijyaṁ vaiśya-karma svabhāva-jam). Zručný kuchař dokáže ze zemědělských a mléčných produktů připravit tisíce chutných jídel. To je zde naznačeno slovy annaṁ mahā-guṇam. V Indii se z těchto dvou surovin, obilnin a mléka, dodnes připravují tisíce různých pokrmů, které jsou pak obětovány Nejvyšší Osobnosti Božství. Catur-vidha-śrī-bhagavat-prasāda. Patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyaṁ yo me bhaktyā prayacchati. Poté se rozdává prasādam. V Jagannātha-kṣetře a jiných velkých chrámech se dodnes nabízejí Božstvu velmi lahodné pokrmy a prasādam se rozdává v hojné míře. Toto prasādam, uvařené prvotřídními, zkušenými brāhmaṇy a pak rozdávané veřejnosti, je také požehnáním brāhmaṇů a vaiṣṇavů. Existují čtyři druhy prasādam (catur-vidha). Slanou, sladkou, kyselou a trpkou chuť dodávají různé druhy koření a jídlo je připravováno ve čtyřech formách, zvaných carvya, cūṣya, lehya a pehya-prasādam, které se kouše, to, které se líže, to, které se vychutnává na jazyku, a to, které se pije. Tak může být z obilnin a ghí připraveno mnoho druhů prasādam, které se obětuje Božstvu a rozdává brāhmaṇům a vaiṣṇavům a potom široké veřejnosti. Tak funguje lidská společnost. Zabíjení krav a plenění půdy potravinový problém nevyřeší. To není civilizované jednání. Necivilizovaní lidé, kteří žijí v džungli a nejsou způsobilí získávat potravu zemědělstvím a ochranou krav, mohou jíst zvířata. Dokonalá společnost s pokročilým poznáním se však musí naučit získávat prvotřídní potravu pouze na základě zemědělství a ochrany krav.