Tento verš uvádí některé z hmotných výhod, jichž se dostává těm, kdo se sdružují s Pánem Śivou nebo mu jsou oddáni. To se netýká jen Pána Śivy-i oddaný kteréhokoliv jiného poloboha získá nějaké hmotné výhody. Proto se hloupí lidé stávají oddanými polobohů. Na to kriticky poukazuje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (7.20): kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ. Ti, kdo nejsou oddanými Kṛṣṇy, nacházejí zálibu v ženách, víně a tak dále, a proto je řečeno, že jsou hṛta-jñāna, zbaveni rozumu. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dokáže na tyto hlupáky snadno upozornit, neboť jsou popsáni v Bhagavad-gītě (7.15), kde Pán Kṛṣṇa říká:

“Ničemové, kteří jsou zcela hloupí, nejnižší z lidí, ti, jež o poznání připravila iluze, a ti, kteří přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.” Každý, kdo není oddaným Kṛṣṇy a neodevzdává se Kṛṣṇovi, je narādhama, nejnižší z lidí, a duṣkṛtī, jenž neustále jedná hříšně. Není tedy těžké zjistit, kdo je člověkem třetí či čtvrté třídy, neboť postavení každého lze snadno určit touto rozhodující zkouškou: je, nebo není oddaným Kṛṣṇy?

Proč je oddaných polobohů více než vaiṣṇavů? Zde je odpověď: Vaiṣṇavové se nezajímají o tak podřadné radosti, jako je víno a ženy, a Kṛṣṇa jim je ani nenabízí.

Lidé obvykle vstupují do Gangy, aby se očistili od následků hříšného života, ale zde je příklad, jak do ní hlupáci vstupují proto, aby holdovali hříšným činnostem. Není pravda, že se každý vstupem do Gangy očistí. Vše-duchovní i hmotné-závisí na mentálním rozpoložení dané osoby.

Je řečeno:

Všude, kam Nārada Muni jde, je každý okamžik jeho přítomnosti nesmírně příznivý. Dále je řečeno:

“Všechny živé bytosti putují celým vesmírem podle své karmy. Některé se dostávají do vyšších planetárních soustav a jiné sestupují do nižších. Ta z mnoha miliónů bloudících živých bytostí, která má velké štěstí, dostává milostí Kṛṣṇy příležitost být ve společnosti pravého duchovního mistra a spojenou milostí Kṛṣṇy a duchovního mistra získává semínko rostliny oddané služby.” (Cc. Madhya 19.151) Nārada se v zahradě objevil proto, aby dal oběma synům Kuvery semínko oddané služby, i když byli opilí. Svaté osoby vědí, jak udílet milost pokleslým duším.

I když to zpočátku vypadalo, že se Nārada Muni velice zlobí a proklel je, na konci mohli oba polobozi, Nalakūvara a Maṇigrīva, vidět tváří v tvář Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. Prokletí tedy bylo z konečného hlediska příznivé a úžasné. Je třeba posoudit, jaké prokletí na ně Nārada uvalil. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura uvádí v této souvislosti dobrý příklad. Když otec najde své dítě pohroužené do hlubokého spánku, ale ví, že je nemocné a musí si vzít nějaký lék, štípne je, aby se probudilo a spolklo svůj lék. Také Nārada Muni proklel Nalakūvaru a Maṇigrīvu, aby vyléčil jejich onemocnění hmotnou slepotou.

Ze tří kvalit hmotné přírody-dobra, vášně a nevědomosti-jsou lidé bezvýhradně ovládáni dvěma nižšími kvalitami, vášní a nevědomostí, a zejména vášní. Živá bytost v zajetí kvality vášně se čím dál více zaplétá do hmotné existence. Lidský život je proto určen ke zmenšování vlivu kvalit vášně a nevědomosti a rozvíjení kvality dobra.

To je skutečná kultura: člověk musí přemoci kvality vášně a nevědomosti. Ten, kdo je pod vlivem vášně nemístně pyšný na své bohatství, investuje pouze do tří věcí-vína, žen a hazardu. Zvláště v současném věku můžeme pozorovat, že ti, kdo mají nadbytečné jmění, se jen snaží užívat si těchto tří věcí. V západní civilizaci jsou kvůli nadbytečnému nárůstu majetku tyto tři požitky velmi rozšířené. Na to všechno Nārada Muni myslel v případě Maṇigrīvy a Nalakūvary, protože v nich odhalil příliš velkou pýchu na bohatství jejich otce, Kuvery.

Když ve společnosti sílí vliv kvalit vášně a nevědomosti, což podněcuje nadbytečný hospodářský rozvoj, výsledkem je, že lidé propadají vínu, ženám a hazardu. Ve své nepříčetnosti pak provozují velká jatka nebo někdy jezdí na hony, zabíjet zvířata pro zábavu. Tito hloupí darebáci zapomínají, že tělo podléhá zrození, smrti, stáří a nemoci navzdory všem snahám ho zachovat, a páchají jednu hříšnou činnost za druhou. Jako duṣkṛtī zcela zapomínají na nejvyššího vládce, jenž sídlí v srdci každého (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati). Tento svrchovaný vládce pozoruje každou maličkost, kterou uděláme, a každého odměňuje či trestá tím, že mu přidělí odpovídající tělo vytvořené hmotnou přírodou (bhrāmayan sarva-bhūtāni yantrārūḍhāni māyayā). Tak dostávají hříšníci automaticky svůj trest v různých druzích těl. Hlavní příčinou tohoto trestu je, že když člověk hromadí nadbytečný majetek, je čím dál zkaženější, aniž by si uvědomoval, že s příštím zrozením veškerý majetek ztratí.

Zabíjení zvířat je zakázané. Každá živá bytost samozřejmě musí něco jíst (jīvo jīvasya jīvanam). Každý by však měl být poučen, jakou potravu má přijímat. Proto je v Īśopaniṣadě pokyn: tena tyaktena bhuñjīthāḥ-člověk má jíst to, co je vyhrazené lidským bytostem. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (9.26):

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květ, ovoce či vodu, přijmu to.” Oddaný proto nejí nic, k čemu by byla nutná jatka vraždící nebohá zvířata. Místo toho přijímá Kṛṣṇovo prasādam (tena tyaktena bhuñjīthāḥ). Kṛṣṇa doporučuje, aby Mu lidé dávali patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam-lístek, květ, ovoce či vodu. Potrava ze zvířat se lidským bytostem v žádném případě nedoporučuje; místo ní má člověk přijímat prasādam, jídlo, které po sobě nechává Kṛṣṇa. Yajña-śiṣṭāśinaḥ santo mucyante sarva-kilbiṣaiḥ (Bg. 3.13). Ten, kdo jí pouze prasādam, pak i když je s tím spojené nějaké trochu hříšné jednání, je od výsledků hříšných činů oproštěn.

V tomto verši jsou tři významná slova-kṛmi-viḍ-bhasma. Po smrti se z těla mohou stát červi (kṛmi), neboť ti ho mohou sežrat, není-li spáleno. V jiném případě ho sežerou zvířata, jako jsou prasata a supi, a pak se promění ve výkaly. Ti, kdo jsou civilizovanější, mrtvé tělo spálí, a tak se stane popelem (bhasma-saṁjñitam). Ale přestože se tělo promění v červy, výkaly nebo popel, hlupáci páchají pro jeho uchování mnoho hříšných činností. To je politováníhodná skutečnost. Lidské tělo má sloužit k osvícení, poznání duchovních hodnot (jīvasya tattva-jijñāsā). Proto musí člověk vyhledat útočiště u pravého duchovního mistra. Tasmād guruṁ prapadyeta-je třeba přijít za guruem. A kdo je guru? Śābde pare ca niṣṇātam (Bhāg. 11.3.21)-guru je ten, kdo má úplné transcendentální poznání. Dokud člověk nevyhledá duchovního mistra, zůstává v nevědomosti. Ācāryavān puruṣo veda (Chāndogya Upaniṣad 6.14.2)-člověk získá úplné poznání o životě tehdy, když je ācāryavān, veden ācāryou. Když však podléhá rajo-guṇě a tamo-guṇě, nestará se o nic; jedná jako obyčejné hloupé zvíře, riskuje svůj život (mṛtyu-saṁsāra-vartmani), a proto neustále zakouší jedno utrpení za druhým. Na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum (Bhāg. 7.5.31). Takový hlupák neví, jak v tomto těle zlepšit své postavení. Místo toho se věnuje hříšným činnostem a propadá se čím dál hlouběji do pekelného života.

Ateisté nevěří v existenci duše. Ale i tak nemá člověk důvod zbytečně zabíjet zvířata, není-li skutečně krutý. Tělo je projevenou kombinací hmoty. Na počátku nebylo ničím, ale kombinací hmoty přišlo na svět. Až se tato kombinace opět rozloží, tělo přestane existovat. Na počátku nebylo ničím a na konci také nebude ničím. Proč tedy páchat hříšné činnosti v jeho projeveném stavu? To nemůže dělat nikdo jiný než prvotřídní ničema.

Dokonce i dnes se stává, že když člověk, který byl dříve chudý, získá peníze, má zájem je používat k mnoha lidumilným činnostem, jako je otevírání škol pro nevzdělané a nemocnic pro nemocné. S tím se pojí jeden poučný příběh, zvaný punar mūṣiko bhava-“Staň se znovu myší”. Jednu myš stále honila kočka, a proto myš přišla za jedním světcem se žádostí, aby z ní udělal kočku. Když se stala kočkou, pronásledoval ji pes, a když se potom stala psem, pronásledoval ji tygr. Když se však stala tygrem, zahleděla se na světce a na jeho otázku: “Co teď chceš?” odpověděla: “Chci tě sežrat.” Nato světec tygra proklel slovy: “Staň se znovu myší!” Podobné věci se dějí po celém vesmíru. Živá bytost putuje nahoru a dolů a někdy se stává myší, jindy tygrem a tak podobně. Śrī Caitanya Mahāprabhu pravil:

Živé bytosti jsou povyšovány a ponižovány podle zákonů přírody, ale pokud má některá velké štěstí, získá stykem se svatými osobami semínko oddané služby a její život se stává úspěšným. Nārada Muni chtěl přivést Nalakūvaru a Maṇigrīvu prostřednictvím chudoby k oddané službě, a proto je proklel. Taková je milost vaiṣṇavů. Nikdo nemůže být dobrým člověkem, dokud není přiveden na úroveň vaiṣṇavy. Harāv abhaktasya kuto mahad-guṇāḥ (Bhāg. 5.18.12). Avaiṣṇava se nikdy nestane dobrým člověkem, bez ohledu na to, jak přísně je trestán.

Jedno rčení praví: “Z bohatství se umí radovat ten, kdo zakusil chudobu.” Existuje ještě jiné rčení: vandhyā ki bujhibe prasava-vedanā-“Žena, která ještě nerodila, nepochopí, co jsou to porodní bolesti.” Dokud člověk nezíská opravdovou zkušenost, nemůže vědět, co je v tomto hmotném světě bolest a co štěstí. Zákony přírody působí podle toho. Pokud někdo zabil nějaké zvíře, pak totéž zvíře nutně usmrtí jeho. Tomu se říká māṁsa. Mām znamená “mě” a sa znamená “on”. Tak jako já jím nějaké zvíře, bude mít i ono příležitost jíst mě. Proto je v každém státě obyčejně zvykem, že když někdo spáchá vraždu, bude oběšen.

Svaté osoby se dobrovolně rozhodují žít v chudobě, aby se zbavily falešné hmotné pýchy. Mnoho velkých králů se vzdalo svého života v přepychu a odešlo do lesa praktikovat askezi podle pravidel védské kultury, neboť se chtěli očistit. Je-li však ten, kdo nedokáže takovou askezi přijmout dobrovolně, uvržen do chudoby, automaticky musí podstoupit askezi. Askeze je dobrá pro každého, neboť vysvobozuje živou bytost z hmotného podmínění. Zařídit zchudnutí toho, kdo je velice pyšný na své hmotné postavení, je tedy nejlepším způsobem, jak napravit jeho pošetilost. Dāridrya-doṣo guṇa-rāśi-nāśi-když je člověk chudý, jeho falešná pýcha na vznešený původ, bohatství, vzdělání a krásu se přirozeně vytratí. Když je takto napraven, může být vysvobozen.

Podle mínění zkušených lékařů je cukrovka výsledkem nenasytnosti v jídle a tuberkulóza je nemocí z podvýživy. Neměli bychom si přivolávat ani cukrovku, ani tuberkulózu. Yāvad artha-prayojanam. Měli bychom jíst střídmě a udržovat tělo způsobilé pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy. Na jiném místě ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.10) je doporučeno:

Pravou náplní lidského života je udržovat si schopnost rozvíjet duchovní realizaci. Není určen k tomu, abychom zbytečně posilovali smysly, a následkem toho byli nemocní a rozdmýchávali v sobě závistivou, bojovnou náladu. V tomto věku Kali je však lidská civilizace natolik pomýlená, že lidé zbytečně stupňují tempo hospodářského rozvoje, což vede k tomu, že otevírají čím dál více jatek, prodejen alkoholu a nevěstinců. To ničí celou civilizaci.

Je řečeno: mahad-vicalanaṁ nṝṇāṁ gṛhiṇāṁ dīna-cetasām (Bhāg. 10.8.4). Jedinou povinností světce či sannyāsīna, osoby ve stavu odříkání, je kázat vědomí Kṛṣṇy. Sādhuové, světci, chtějí kázat chudým i bohatým, ale chudí jejich kázání využívají více než bohatí. Chudý člověk sādhuy okamžitě přijme, pokloní se jim a snaží se využít jejich přítomnosti, zatímco bohatý člověk má u dveří velkého psa, aby se nikdo nedostal do domu. Vyvěsí nápis “Pozor pes!” a společnosti světců se vyhýbá, zatímco chudý člověk má pro ně dveře otevřené, a tak má z jejich společnosti větší prospěch než boháč. Jelikož byl Nārada Muni ve svém minulém životě chudým synem služebné, setkal se se světci a později se stal vznešeným Nāradou Munim. To byla jeho osobní zkušenost. Proto nyní srovnává postavení chudého a bohatého člověka.

Získá-li někdo možnost dostat se do společnosti světců, pomocí jejich pokynů se postupně očistí od hmotných tužeb.

Hmotný život znamená zapomínat na Kṛṣṇu a zvětšovat své touhy po smyslovém požitku. Pokud však někdo získá tu výhodu, že dostane pokyny od světců a zapomene, jaký mají význam hmotné touhy, bude automaticky očištěn. Ceto-darpaṇa-mārjanaṁ bhava-mahā-dāvāgni-nirvāpaṇam (Śikṣāṣṭaka 1). Dokud materialista neočistí své srdce, nemůže se zbavit bolestí způsobených planoucím ohněm hmotné existence (bhava-mahā-dāvāgni).

Sādhu je ten, kdo se neochvějně věnuje oddané službě Pánu (bhajate mām ananya-bhāk).

“Sādhu je tolerantní, milostivý a přátelský ke všem živým bytostem. Nemá nepřátel, je mírumilovný, řídí se pokyny písem a všechny jeho vlastnosti jsou vznešené.” (Bhāg. 3.25.21) Sādhu je suhṛdaḥ sarva-dehinām, přítel všech. Proč tedy bohatí místo vyhledávání společnosti sādhuů marní svůj drahocenný čas ve společnosti jiných boháčů, kteří se staví odmítavě k duchovnímu životu? Jak chudí, tak bohatí mohou využít přítomnosti hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a zde se doporučuje, aby to každý udělal. Vyhýbat se členům hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nepřináší nic dobrého. Narottama dāsa Ṭhākura říkal:

Pokud se zříkáme společnosti sādhuů, světců, kteří jednají s vědomím Kṛṣṇy, a sdružujeme se s lidmi, kteří vyhledávají smyslový požitek a hromadí za tímto účelem majetek, náš život je znehodnocen. Slovo asat se vztahuje na avaiṣṇavu, člověka, který není oddaným Kṛṣṇy, a sat znamená vaiṣṇava, Kṛṣṇův oddaný. Neustále bychom měli vyhledávat společnost vaiṣṇavů a nepromarňovat svůj život s avaiṣṇavy. V Bhagavad-gītě (7.15) je popsán rozdíl mezi vaiṣṇavou a avaiṣṇavou:

Každý, kdo není odevzdaný Kṛṣṇovi, je hříšník (duṣkṛtī), darebák (mūḍha) a nejnižší z lidí (narādhama). Proto by se nikdo neměl vyhýbat společnosti vaiṣṇavů, která je nyní na celém světě dostupná v podobě hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Když sādhu někoho kárá či trestá, nedělá to proto, aby se mstil. Mahārāja Parīkṣit se ptal, proč Nārada Muni propadl takové pomstychtivosti (tamaḥ). To však nebyla tamaḥ, neboť Nārada Muni dobře věděl, co bude pro tyto dva bratry dobré, a moudře přemýšlel, jak je vyléčit. Vaiṣṇavové jsou výborní lékaři, kteří vědí, jak živou bytost ochránit před hmotnou nemocí. Neupadají tedy nikdy do tamo-guṇy. Sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate (Bg. 14.26). Vaiṣṇavové setrvávají stále na transcendentální úrovni, na úrovni Brahmanu. Nedělají chyby, neboť nepodléhají vlivu kvalit hmotné přírody. Vše, co po důkladném zvážení učiní, má přivést všechny zpátky domů, zpátky k Bohu.

Strom nemá rozvinuté vědomí; při kácení necítí téměř žádnou bolest. Nārada Muni však chtěl, aby vědomí Nalakūvary a Maṇigrīvy zůstalo zachováno, aby ani poté, co budou vysvobozeni z těl stromů, nezapomněli na okolnosti, za kterých byli potrestáni. Dále jim udělil zvláštní požehnání, aby mohli po vysvobození spatřit Kṛṣṇu ve Vṛndāvanu, a tak probudit svou spící bhakti.

Každému dni polobohů ve vyšší planetární soustavě odpovídá šest měsíců našeho času. I když polobozi ve vyšším planetárním systému lpí na hmotném požitku, jsou všichni oddaní, a proto se jim také říká polobozi. Existují dva druhy osob-devové a asurové. Asurové zapomínají na svůj vztah s Kṛṣṇou (āsuraṁ bhāvaṁ āśritāḥ), zatímco devové nikoliv.

Toto je rozdíl mezi čistým oddaným a oddaným na úrovni karma-miśra: čistý oddaný netouží po žádném hmotném požitku, zatímco smíšený oddaný se stává oddaným proto, aby si mohl prvotřídně užívat hmotného světa. Ten, kdo je v přímém styku s Nejvyšší Osobností Božství prostřednictvím oddané služby, zůstává čistý, nepoznamenaný hmotnými touhami (anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam).

Prostřednictvím karma-miśra-bhakti se živá bytost dostane do nebeského království, prostřednictvím jñāna-miśra-bhakti může splynout se září Brahmanu a prostřednictvím yoga-miśra-bhakti si dokáže uvědomovat všemocnost Nejvyšší Osobnosti Božství. Čistá bhakti však nezávisí na karmě, jñāně či yoze, neboť sestává pouze z láskyplných výměn. Osvobození bhakty, jež se nenazývá pouze mukti, ale vimukti, tedy překonává ostatních pět druhů osvobození-sāyujya, sārūpya, sālokya, sārṣṭi a sāmīpya. Čistý oddaný je neustále zaměstnaný čistou službou (ānukulyena kṛṣṇānu-śīlanaṁ bhaktir uttamā). Narodit se ve vyšší planetární soustavě jako polobůh je pro oddaného příležitostí se ještě více očistit a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Nārada Muni dal svým takzvaným prokletím Nalakūvarovi a Maṇigrīvovi nepřímo tu nejlepší příležitost.

Arjunové stromy je dodnes možné najít v mnoha lesích a kardiologové používají jejich kůru k přípravě léků na srdeční potíže. To znamená, že i když jsou to stromy, jsou obtěžovány tím, že je z nich loupána kůra pro lékařské účely.

Nalakūvara a Maṇigrīva se ve skutečnosti nikterak nezasloužili o oddanou službu, ani o to, vidět Nejvyšší Osobnost Božství tváří v tvář, neboť taková příležitost není vůbec běžná. Není pravda, že když je někdo bohatý, učený nebo se narodil v urozené rodině, bude proto moci spatřit Nejvyšší Osobnost Božství tváří v tvář. To není možné. V tomto případě však chtěl Nejvyšší Pán naplnit slova svého milého oddaného Nārady Muniho, který si přál, aby Nalakūvara a Maṇigrīva viděli Vāsudevu tváří v tvář. Ten, kdo se namísto přímých žádostí o požehnání Nejvyšší Osobnosti Božství snaží získat přízeň Pánova oddaného, bude brzy úspěšný. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura proto doporučoval: vaiṣṇava ṭhākura tomāra kukkura bhuliyā jānaha more, kṛṣṇa se tomāra kṛṣṇa dite pāra. Člověk si má přát být jako pes vzorně poslouchající oddaného. Oddaný má Kṛṣṇu ve svých rukách. Adurlabham ātma-bhaktau. Bez požehnání oddaného tedy nikdo nemůže navázat přímý styk s Kṛṣṇou, natož pak aby Mu sloužil. Narottama dāsa Ṭhākura proto zpívá: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā, nistāra payeche kebā-nikdo se nemůže vysvobodit z hmotného života, dokud se nestane služebníkem čistého oddaného. V naší gauḍīya-vaiṣṇavské společnosti, kráčející ve stopách Rūpy Gosvāmīho, je tedy naší první starostí vyhledat útočiště u pravého duchovního mistra (ādau gurv-āśrayaḥ).

Toto je Kṛṣṇova zábava známá jako dāmodara-līlā. Proto se Kṛṣṇovi říká také Dāmodara. V Hari-vamśe (2.7.35) je uvedeno:

Dva polobozi, Nalakūvara a Maṇigrīva, díky své zachované paměti milostí Nārady chápali Kṛṣṇovu svrchovanost. Nyní přiznávají: “To, že máme být na základě požehnání Nārady Muniho vysvobozeni, byl jedině Tvůj plán. Jsi tedy největší mystik. Vše je ti známo-minulost, přítomnost i budoucnost. Tvůj plán byl tak pěkně vymyšlen, že my jsme zde sice stáli jako dva arjunové stromy, ale Ty ses objevil v podobě malého chlapce, abys nás vysvobodil. To vše jsi Ty sám nepochopitelným způsobem zařídil. Jelikož jsi Nejvyšší Osobou, můžeš udělat cokoliv.”

Śrīpāda Madhvācārya cituje z Vāmana Purāṇy:

Je řečeno:

Kṛṣṇovo jméno, vlastnosti a podoba jsou Absolutní Pravda, jež existuje před stvořením. Jak tedy mohou ti, kdo jsou stvořeni-to znamená uvězněni v tělech tvořených hmotnými prvky-Kṛṣṇu dokonale poznat? To není možné. Ale: sevonmukhe hi jihvādau svayam eva sphuraty adaḥ-Kṛṣṇa se zjevuje těm, kdo se věnují oddané službě. To Pán rovněž potvrzuje v Bhagavad-gītě (18.55): bhaktyā mām abhijānāti. Méně inteligentní lidé s nedostatečným poznáním si někdy špatně vykládají dokonce i popisy Kṛṣṇy ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Nejlepším způsobem, jak Ho poznat, je tedy jednat s čistou oddaností. Čím více člověk v těchto činnostech pokročí, tím více bude schopen poznat Pána takového, jaký je. Kdyby bylo možné poznat Kṛṣṇu z hmotné úrovně, pak by Ho bylo možné pochopit při pohledu na cokoliv v tomto světě, jelikož Kṛṣṇa je vším (sarvaṁ khalv idaṁ brahma). To však možné není.

Vše spočívá na Kṛṣṇovi a vše je Kṛṣṇa, ale osoby na hmotné úrovni si to nemohou uvědomit.

Místo abychom se snažili Kṛṣṇu poznat do všech podrobností, uděláme lépe, když Mu složíme uctivé poklony, neboť je původem všeho a je vším. Jelikož jsme zahaleni hmotnými kvalitami přírody, je pro nás velice těžké Ho poznat, dokud se nám sám nevyjeví. Proto uděláme lépe, když uznáme, že je vším, a pokloníme se k Jeho lotosovým nohám.

V Bhagavad-gītě (4.7-8) je uvedeno:

Kṛṣṇa se zjevuje jako inkarnace, když pravý duchovní život upadá a přibývá darebáků a zlodějů, kteří narušují řád světa. Méně inteligentní lidé, kteří nevědí, co je oddaná služba, bohužel nechápou Pánovy činnosti, a jelikož jsou to darebáci a nejnižší z lidí (na māṁ duṣkṛtino mūḍhāḥ prapadyante narādhamāḥ), prohlašují je za mytologii či výplody představivosti (kalpanā). Nechápou, že události, které popsal Vyāsadeva v Purāṇách a jiných śāstrách, nejsou vymyšlené, ale skutečné.

Kṛṣṇa zde svou úplnou, nekonečnou silou ukazuje, že je Nejvyšší Osobností Božství. I když byly oba stromy tak mohutné, že s nimi nedokázalo pohnout ani mnoho slonů, Kṛṣṇa jako dítě projevil tak neobyčejnou sílu, že s velkým rachotem spadly na zem. Kṛṣṇa od samého počátku dokazoval, že je Nejvyšší Osobností Božství, když zabil Pūtanu, Śakatāsuru a Tṛṇāvartāsuru, způsobil pád stromů a ve svých ústech ukázal celý vesmír. Nejnižší z lidí (mūḍhové) to kvůli svému hříšnému jednání nemohou pochopit, ale oddaní to beze všech pochybností přijímají. V tom spočívá rozdíl mezi oddaným a neoddaným.

Výraz parama-kalyāṇa je významný, neboť Kṛṣṇa se ve všech svých inkarnacích zjevuje proto, aby poskytl ochranu sādhuům (paritrāṇāya sādhūnām). Sādhuové, světci či oddaní, jsou neustále obtěžováni neoddanými a Kṛṣṇa se zjevuje ve svých inkarnacích, aby jim přinesl úlevu. To je Jeho prvořadý zájem. Když studujeme Kṛṣṇův život, zjišťujeme, že jeho velkou část strávil zabíjením jednoho démona za druhým.

Nikdo nemůže poznat, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, dokud není vysvobozen či požehnán oddaným. Manuṣyāṇāṁ sahasreṣu kaścid yatati siddhaye. Podle tohoto verše z Bhagavad-gīty (7.3) je mnoho siddhů či yogīnů, kteří Kṛṣṇu nemohou poznat a jejich poznání o Něm je mylné. Pokud však člověk přijme útočiště u oddaného, který přichází v Nāradově parampaře (svayambhūr nāradaḥ śambhuḥ), pak je schopen pochopit, kdo je inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství. V tomto věku jsou propagovány mnohé pseudoinkarnace jen proto, že předvádějí nějaké triky, ale nikdo kromě osob, které slouží Nāradovi a jiným Kṛṣṇovým služebníkům, nedokáže poznat, kdo je Bůh a kdo není. To potvrzuje Narottama dāsa Ṭhākura. Chāḍiyā vaiṣṇava-sevā, nistāra payeche kebā-nikdo není osvobozen z hmotného života, dokud nezíská přízeň vaiṣṇavy. Nikdy se nedozví, jaká je skutečnost, ať už pomocí spekulace nebo jakýchkoliv jiných tělesných či mentálních cviků.

Zde je popsán způsob, jak poznat Nejvyšší Osobnost Božství-bhakti.

Vše má být použito ve službě Pánu. Hṛṣīkeṇa hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate (Nārada-pañcarātra). Vše-mysl, tělo a všechny smyslové orgány-má sloužit Kṛṣṇovi. Tomu je třeba se učit od zkušených oddaných, jako je Nārada, Svayambhū a Śambhu. To je ten pravý proces. Nemůžeme si vymýšlet vlastní způsoby poznání Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť není pravda, že vše, co si člověk vymyslí, ho přivede k poznání Boha. Toto tvrzení-yata mata, tata patha-je pošetilé. Kṛṣṇa říká: bhaktyāham ekayā grāhyaḥ-“Mohu být poznán jedině prostřednictvím činností v rámci bhakti.” (Bhāg. 11.14.21) To se nazývá ānukulyena kṛṣṇānu-śīlanam-být neustále zaměstnán službou Pánu s příznivým postojem.

Kṛṣṇa se usmíval, protože si v duchu myslel: “Tito dva mladí polobozi poklesli z vyšší planetární soustavy na tuto planetu a Já jsem je vysvobodil z otroctví, kdy museli po dlouhou dobu stát jako stromy, ale co se Mě týče, jsem spoután provazy gopī a vystaven jejich trestům.” Jinými slovy, Kṛṣṇa se nechává kárat a spoutat gopīmi kvůli jejich čisté lásce a náklonnosti, které si zaslouží, aby je oddaný mnoha způsoby velebil.

Nejvyšší Pán nyní potvrzuje, že i kletbu oddaného je třeba považovat za milost. Kṛṣṇa, Bůh, je všedobrý a vaiṣṇava také. Vše, co dělá, je dobré pro každého. To je vysvětleno v následujícím verši.

Caitanya Mahāprabhu prohlásil (Cc. Madhya 22.54):

Pokud se někdo shodou okolností setká se sādhuem, oddaným, jeho život se okamžitě stává úspěšným a bude vysvobozen z hmotných pout. Je možné vznést námitku, že někdo snad přijme sādhua s velkou úctou, ale někdo jiný mu takovou úctu projevovat nemusí. Sādhu však přistupuje vždy ke všem stejně. Jelikož je čistým oddaným, je neustále připraven dávat vědomí Kṛṣṇy všem bez rozdílu. Ten, kdo spatří sādhua, získává přirozeně vysvobození. Nicméně ti, kdo se chovají příliš urážlivě, kdo se dopouštějí vaiṣṇava-aparādhy neboli přestupků vůči sādhuovi, si budou muset ještě nějaký čas počkat, než se napraví. To je zde také ukázáno.

Nejvyšší dokonalostí života je dospět na úroveň oddané služby a vždy jednat jako oddaný. Nalakūvara a Maṇigrīva to pochopili a přáli si této úrovně dosáhnout a Nejvyšší Pán jim požehnal splněním jejich transcendentální touhy.