SB 10.1.69

ugrasenaṁ ca pitaraṁ
yadu-bhojāndhakādhipam
svayaṁ nigṛhya bubhuje
śūrasenān mahā-balaḥ
Překlad slovo od slova: 
ugrasenam — Ugrasenu; ca — a; pitaram — který byl jeho vlastním otcem; yadu — dynastie Yaduovců; bhoja — dynastie Bhojů; andhaka — dynastie Andhaků; adhipam — krále; svayam — sám; nigṛhya — poté, co si podrobil; bubhuje — těšil se; śūrasenān — ze států zvaných Śūrasena; mahā-balaḥ — nesmírně mocný Kaṁsa.atha — takto; kaṁsam — ke Kaṁsovi; upāgamya — poté, co přišel; nāradaḥ — velký mudrc Nārada; brahma-nandanaḥ — který je synem Brahmy; ekāntam upasaṅgamya — poté, co odešli na osamělé místo; vākyam — následující pokyn; etat — tento; uvāca — řekl; ha — v minulosti.
Překlad: 
Kaṁsa, mocný syn Ugraseny, dokonce uvěznil svého vlastního otce, krále dynastií Yaduovců, Bhojů a Andhaků, a sám vládl státům zvaným Śūrasena.
Význam: 

Stát zvaný Mathurā rovněž patřil mezi státy nazývané Śūrasena.

———————————————————————————————————————

DODATEČNÉ POZNÁMKY K TÉTO KAPITOLE

Śrīla Madhvācārya sepsal následující poznámky k převtělování duše. Když člověk bdí, zaznamenává se vše, co vidí nebo slyší, v jeho mysli. Ta mu potom ve snech promítá různé zážitky, i když to vypadá, jako by ve snu přijímal jiné tělo. Někdo například v bdělém stavu obchoduje a hovoří se zákazníky a ve snech se rovněž setkává s různými zákazníky, hovoří o obchodech a uvádí ceny. Madhvācārya tedy říká, že sny odpovídají tomu, co člověk vidí, co poslouchá a na co vzpomíná. Když se probudí, na tělo ze sna zapomene. Toto zapomenutí se nazývá apasmṛti. To znamená, že měníme těla, neboť někdy sníme, jindy bdíme a jindy zase zapomínáme. Zapomenutí na naše tělo stvořené v minulosti se nazývá smrt a naše jednání v současném těle život. Po smrti si živá bytost na činnosti svého minulého těla, ať už imaginární či skutečné, nepamatuje.

Rozrušená mysl se přirovnává ke zčeřené vodě odrážející slunce a měsíc. Slunce a měsíc na vodě ve skutečnosti nejsou, ale odrážejí se podle toho, jak vlní voda. Také my putujeme různými druhy prostředí a získáváme různé druhy těl, když je naše mysl vzrušená. To je popsáno v Bhagavad-gītě slovy guṇa-saṅga. Kāraṇaṁ guṇa-saṅgo 'sya. Madhvācārya říká: guṇānubaddhaḥ san. A Śrī Caitanya Mahāprabhu říká: brahmāṇḍa bhramite kona bhāgyavān jīva (Cc. Madhya 19.151). Živá bytost putuje vesmírem nahoru a dolů, někdy ve vyšším planetárním systému, jindy ve středním a nižším, někdy jako člověk, jindy jako bůh, pes, strom a tak dále. To vše má na svědomí vzrušená mysl, kterou je proto nutné uklidnit. Je řečeno: sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Člověk má upřít svou mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, potom ho nebude nic zneklidňovat. To je pokyn Garuḍa Purāṇy a totéž je popsáno v Nāradīya Purāṇě. Bhagavad-gītā uvádí: yānti deva-vratā devān. Vzrušenou mysl přitahují různí polobozi, a proto putuje na různé planetární soustavy, ale uctíváním polobohů nikdo nedosáhne sídla Nejvyšší Osobnosti Božství. Žádné védské písmo to nepotvrzuje. Člověk je strůjcem svého štěstí. V lidském životě dostává živá bytost příležitost pochopit své skutečné postavení a může se rozhodnout, zda bude věčně putovat vesmírem, nebo se vrátí domů, zpátky k Bohu. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (aprāpya māṁ nivartante mṛtyu-saṁsāra-vartmani).

Náhoda neexistuje. Když při lesním požáru hoří strom a nejbližší strom vedle něho nevzplane, zatímco vzdálený strom ano, může to vypadat jako náhoda. Stejně tak to může vypadat, že živá bytost dostává různé druhy těl náhodou, ale ve skutečnosti je toho příčinou mysl. Ta střídavě přijímá a odmítá a právě podle toho získáváme různé druhy těl, i když se navenek zdá, že je dostáváme náhodou. I kdybychom uznali teorii náhody, bezprostřední příčinou změny těla je vzrušený stav mysli.

Poznámky ke slovu aṁśa. Tato kapitola uvádí, že se Kṛṣṇa zjevil aṁśena, společně se svými nedílnými částmi či se svým částečným projevem. Śrīdhara Svāmī se v této souvislosti zmiňuje, že Kṛṣṇa je stoprocentní Bhagavān (kṛṣṇas tu bhagavān svayam). Kvůli svým nedokonalostem však nedokážeme Kṛṣṇu postihnout v Jeho úplnosti, a proto bylo vše, co ukázal během své přítomnosti na Zemi, jen částečným projevem Jeho majestátu. Kṛṣṇa se zjevil se svou úplnou expanzí, Baladevou, sám je ale úplný; o tom, že by Jeho zjevení bylo částečné, nemůže být řeči. Śrīla Sanātana Gosvāmī ve Vaiṣṇava-toṣaṇī říká, že kdybychom uznali, že Kṛṣṇa byl projevený jen částečně, bylo by to v rozporu s tvrzením kṛṣṇas tu bhagavān svayam. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho slovo aṁśena znamená, že se Kṛṣṇa zjevil se všemi svými úplnými expanzemi. Slova aṁśena viṣṇoḥ tedy neznamenají, že Kṛṣṇa je částečným zastoupením Viṣṇua. Naopak-Kṛṣṇa se zjevil ve své úplnosti a částečně se projevuje na Vaikuṇṭhalokách. To znamená, že Pán Viṣṇu je částečným zastoupením Kṛṣṇy, a ne že Kṛṣṇa je částečným zastoupením Viṣṇua. Toto je velice jasně vysvětleno ve čtvrté kapitole Ādi-līly Caitanya-caritāmṛty. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura také poznamenává, že nikdo nedokáže popsat Kṛṣṇu úplně. Všechny popisy ve Śrīmad-Bhāgavatamu jsou částečné. Závěr tedy zní: slovo aṁśena vyjadřuje, že Pán Viṣṇu je částečným zastoupením Kṛṣṇy, nikoliv že Kṛṣṇa je částečným zastoupením Viṣṇua.

Vaiṣṇava-toṣaṇī Śrīly Sanātany Gosvāmīho vysvětluje slovo dharma-śīlasya. Přesný význam slova dharma-śīla je “čistý oddaný”. Skutečnou dharmou je zcela se odevzdat Kṛṣṇovi (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Ten, kdo se naprosto odevzdal Kṛṣṇovi, je skutečně zbožný. Za příklad nám může sloužit Mahārāja Parīkṣit. Dharma-śīla, dokonale zbožný, je každý, kdo přijme princip odevzdání se lotosovým nohám Pána a všech ostatních náboženských systémů se vzdá.

Slovo nivṛtta-tarṣaiḥ se vztahuje na toho, kdo již nemá žádné hmotné touhy (sarvopādhi-vinirmuktam). Živá bytost může mít mnoho hmotných přání jako následek znečištění v tomto hmotném světě, ale když se od všech hmotných tužeb oprostí, lze ji nazvat nivṛtta-tṛṣṇa, což znamená, že již nedychtí po hmotném požitku. Svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce (Hari-bhakti-sudhodaya). Materialisté si od oddané služby slibují nějaký hmotný zisk, ale to není jejím účelem. Dokonalost oddané služby spočívá v úplném odevzdání se lotosovým nohám Kṛṣṇy, a to bez jakýchkoliv hmotných tužeb. Ten, kdo se takto odevzdá, je již osvobozen. Jīvan muktaḥ sa ucyate. Ten, kdo je neustále zaneprázdněný službou Kṛṣṇovi, je osvobozen již v tomto životě, bez ohledu na to, v jakých podmínkách žije. Tato osoba, čistý oddaný, nemusí měnit své tělo-ve skutečnosti hmotné tělo nemá, neboť jeho tělo je již zduchovněno. Železná tyč umístěná v ohni se nakonec stane ohněm a spálí vše, čeho se dotkne. Podobně je tomu u čisté oddaného, který setrvává v duchovním ohni, a jeho tělo je proto cin-maya-duchovní, nikoliv hmotné, jelikož jeho jediné transcendentální přání je sloužit Pánu. Ve čtvrté sloce je použito slovo upagīyamānāt (nivṛtta-tarṣair upagīyamānāt). Kdo jiný by opěvoval slávu Pána než Jeho oddaný? Proto se slovo nivṛtta-tarṣaiḥ vztahuje pouze na oddaného, a na nikoho jiného. To jsou poznámky ācāryů, jako je Vīrarāghava Ācārya a Vijayadhvaja. Touha získat cokoliv jiného než oddanou službu zmenšuje svobodu pramenící právě z nepřítomnosti hmotných tužeb, ale ten, kdo se všech těchto přání zbaví, se nazývá nivṛtta-tarṣaiḥ.

Vinā paśu-ghnāt. Slovo paśu znamená “zvíře”. Ten, kdo zabíjí zvířata, paśu-ghna, nemůže do vědomí Kṛṣṇy proniknout. V našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je proto jakékoliv zabíjení zvířat zakázané.

Uttamaśloka-guṇānuvādāt. Slovo uttamaśloka znamená “ten, kdo je proslulý jako nejlepší z dobrých”. Pán je dobrý za všech okolností a tato pověst Jej přirozeně provází. Jeho dobrota je neomezená a On ji neomezeně používá. O oddaném se někdy také říká, že je uttamaśloka-v tom smyslu, že si dychtivě přeje oslavovat Nejvyšší Osobnost Božství či Pánovy oddané. Oslavování Pána a oslavování Jeho oddaných jsou na stejné úrovni. Oslavovat oddané je dokonce ještě důležitější než oslavovat přímo Pána. Narottama dāsa Ṭhākura to vysvětluje: chāḍiyā vaiṣṇava-sevā, nistāra pāyeche kebā. Nikdo se nemůže zbavit hmotného znečištění, aniž by upřímně sloužil oddanému Kṛṣṇy.

Bhavauṣadhāt znamená “od univerzálního léku”. Zpívání svatého jména a oslavování Nejvyššího Pána jsou univerzálním lékem na všechna utrpení materialistického života. Ti, kdo touží po vysvobození z tohoto hmotného světa, se nazývají mumukṣu. Chápou strasti materialistického života a díky oslavování činností Pána mohou být všech těchto strastí ušetřeni. Transcendentální zvukové vibrace pojednávající o Pánovu jménu, slávě, podobě, vlastnostech a majetku se neliší od Pána samotného. Proto už samotný zvuk oslavování Pána a Jeho jména lahodí uším, a když oddaný pozná absolutní povahu Pánova jména, podoby a vlastností, zaplaví ho radost. Příjemná vyprávění o Pánových transcendentálních činech však vychutnávají i neoddaní. Dokonce i obyčejní lidé, jejichž vědomí Kṛṣṇy není příliš rozvinuto, nacházejí v popisech Śrīmad-Bhāgavatamu zalíbení. Když se materialista tímto způsobem očistí, věnuje se naslouchání o slávě Pána a jejímu opěvování. Jelikož oslavování Pánových zábav těší ucho a srdce oddaného, je pro něho zároveň prostředkem i cílem.

V tomto světě existují tři druhy lidí: osvobození, usilující o vysvobození a zapletení ve smyslovém požitku. Z těchto tří ti, kteří jsou již osvobozeni, zpívají a poslouchají svaté jméno Pána, neboť dobře vědí, že oslavovat Pána je jediný způsob, jak setrvat v transcendentálním postavení. Ti, kdo se ucházejí o vysvobození, osoby ze druhé skupiny, možná pokládají zpívání a poslouchání Pánova svatého jména za proces vedoucí k osvobození, a rovněž jim toto zpívání přináší transcendentální radost. Co se týče karmīch a těch, kdo holdují smyslovému požitku-i ti mohou mít zálibu v naslouchání o zábavách Pána, jako je například Jeho boj na Kuruovském bitevním poli či Jeho tanec s gopīmi ve Vṛndāvanu.

Slovo uttamaśloka-guṇānuvāda poukazuje na transcendentální vlastnosti Nejvyššího Pána, jako je například Jeho láska k matce Yaśodě a Jeho přátelům, pasáčkům krav, a Jeho milostný vztah ke gopīm. Výraz uttamaśloka-guṇānuvāda se vztahuje i na Pánovy oddané, jako je Mahārāja Yudhiṣṭhira. Slovo anuvāda vyjadřuje popisování vlastností Nejvyššího Pána a Jeho oddaných. Jakmile se o těchto vlastnostech mluví, oddaní chtějí naslouchat. Čím větší má oddaný zájem naslouchat o těchto transcendentálních vlastnostech, tím větší je jeho transcendentální požitek. Proto by měl každý, mumukṣu, vimukta i karmī, opěvovat slávu Pána a naslouchat o ní a všichni z toho budou mít prospěch.

Zvuková vibrace popisující transcendentální vlastnosti Pána sice přináší stejný prospěch všem, ale muktové, osvobození, z ní mají zvláštní potěšení. Dvacátá sloka třetí kapitoly osmého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu uvádí, že se čistí oddaní, kteří již nemají žádné hmotné touhy, plně odevzdávají lotosovým nohám Pána, a proto jsou díky zpívání a poslouchání Pánova svatého jména neustále ponoření v oceánu blaženosti. Podle tohoto verše lze oddané, jako je Nārada a další obyvatelé Śvetadvīpu, vidět, jak stále zpívají svaté jméno Pána, protože jsou díky tomu vždy navenek i uvnitř blažení. Mumukṣové, kteří touží po vysvobození, nezávisí na požitku smyslů. Místo toho se plně soustředí na proces vedoucí k osvobození tak, že zpívají svaté jméno Pána. Karmī rádi vytvářejí něco příjemného pro své uši a srdce, a přestože někdy se zalíbením hovoří či naslouchají o slávě Pána, nedělají to upřímně. Oddaní však neustále spontánně naslouchají o Pánových činnostech, opěvují je a vzpomínají na ně, a to je zcela uspokojuje, přestože se může zdát, že se jedná o témata pojednávající o smyslovém požitku. Parīkṣit Mahārāja jen naslouchal transcendentálnímu vyprávění o Pánových činnostech, a dosáhl vysvobození. Proto byl śrotramano-'bhirāma; to znamená, že proslavil metodu naslouchání. Té by se měli věnovat všechny živé bytosti.

Pro odlišení osob, které k těmto transcendentálním radostem nemají přístup, použil Parīkṣit Mahārāja slov virajyeta pumān. Slovo pumān se vztahuje na jakoukoliv osobu, mužského, ženského nebo i středního rodu. Vinou tělesného pojetí života propadáme nářku, ale ten, kdo mu nepodléhá, se může těšit z transcendentálního naslouchání a opěvování. Osoba zcela pohroužená v tělesném pojetí tedy zabíjí sama sebe tím, že nedělá duchovní pokrok. Nazývá se proto paśu-ghna. Zvláště jsou z duchovního života vyloučeni lovci zvěře, kteří o poslouchání a zpívání svatého jména Pána nejeví zájem. Ti jsou stále nešťastní, v tomto i příštím životě. Proto je řečeno, že lovec by neměl žít ani umírat, neboť pro něho je strastiplné obojí. Ti, kdo loví zvířata, se liší od obyčejných karmīch, a proto byli z procesu naslouchání a opěvování vyloučeni. Vinā paśu-ghnāt. Nemohou sdílet transcendentální radost ze zpívání a poslouchání svatého jména Pána.

Slovo mahā-ratha označuje velkého hrdinu, jenž dovede sám bojovat proti jedenácti tisícům jiných hrdinů, a slovo atiratha, jež se nachází v páté sloce, označuje toho, kdo dovede bojovat s neomezeným počtem protivníků. To je uvedeno v Mahābhāratě:

ekādaśa-sahasrāṇi
yodhayed yas tu dhanvinām
astra-śastra-pravīṇaś ca
mahā-ratha iti smṛtaḥ
amitān yodhayed yas tu
samprokto 'tirathas tu saḥ

To je popis, který Śrīla Sanātana Gosvāmī zařadil do Bṛhad-vaiṣṇava-toṣaṇī.

Māyā-manuṣyasya (sloka 7). Kṛṣṇa je zahalen yogamāyou (nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya yoga-māyā-samāvṛtaḥ), a proto se někdy nazývá māyā-manuṣya. Tím je řečeno, že i když je Nejvyšší Osobností Božství, jeví se jako obyčejný člověk. Tento omyl pochází z toho, že yogamāyā zakrývá zrak obyčejných lidí. Postavení Pána a obyčejné živé bytosti se však liší, neboť i když se zdá, že jedná jako obyčejný člověk, zůstává stále transcendentální. Slovo māyā rovněž vyjadřuje “milost” a někdy též znamená “poznání”. Pán trvale oplývá veškerým transcendentálním poznáním, a proto je Nejvyšší Osobností Božství, plnou poznání, i tehdy, když jedná jako lidská bytost. Ve své původní totožnosti je vládcem māyi (mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram), a proto Ho lze nazvat māyā-manuṣya, Nejvyšší Osobnost Božství, jež hraje roli obyčejné lidské bytosti, přestože je vládcem hmotné i duchovní energie. Matoucí vliv yogamāyi způsobuje, že se nám Nejvyšší Pán, Puruṣottama jeví jako obyčejná bytost. Nakonec však yogamāya zařídí, aby i neoddaný pochopil, že Pán je Nejvyšší Osoba, Puruṣottama. V Bhagavad-gītě najdeme dva výroky Nejvyšší Osobnosti Božství. Oddaným Pán říká:

teṣāṁ satata-yuktānāṁ
bhajatāṁ prīti-pūrvakam
dadāmi buddhi-yogaṁ taṁ
yena mām upayānti te

“Těm, kteří jsou Mi neustále oddáni a s láskou Mi slouží, dávám poznání, s jehož pomocí ke Mně mohou dospět.” (Bg. 10.10) Poslušnému oddanému tedy Pán dává inteligenci, díky níž Ho lze poznat a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Ostatním, neoddaným, Pán říká: mṛtyuḥ sarva-haraś cāham-“Jsem všepustošící, nevyhnutelná smrt.” Oddaný, jako je Prahlāda, se těší z činností Pána Nṛsiṁhadevy, zatímco neoddané, jako byl Prahlādův otec Hiraṇyakaśipu, čeká z rukou Pána Nṛsiṁhadevy smrt. Pán tedy jedná dvojím způsobem: některé osoby posílá do koloběhu zrození a smrti a jiné posílá zpátky domů, zpátky k Bohu.

Slovo kāla, jež znamená “černý”, poukazuje na barvu Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. Pán Kṛṣṇa i Pán Rāmacandra jsou načernalí a Oba udělují svým oddaným osvobození a transcendentální blaženost. Někdy se stává, že někdo z těch, kdo mají hmotná těla, je schopen podřídit smrt své vůli. Taková osoba pak téměř nemůže zemřít, neboť nikdo nechce odejít dobrovolně. Bhīṣmadeva, jenž měl tuto schopnost, však zemřel svrchovanou vůlí Pána velice snadno v Jeho přítomnosti. Mnoho démonů vůbec nemohlo doufat v osvobození, ale přesto byl například Kaṁsa svrchovanou vůlí Pána osvobozen. A nejen Kaṁsa-dokonce i Pūtanā, která dospěla na úroveň Pánovy matky. Parīkṣit Mahārāja si proto velice přál naslouchat o Pánu, jenž má nepochopitelné vlastnosti, díky nimž může dát osvobození komukoliv. Parīkṣit Mahārāja stál na prahu smrti a nepochybně měl zájem o osvobození. Když se tak mocná a vznešená osobnost, jakou je Pán, chová jako lidská bytost, přestože má tak nepochopitelné vlastnosti, toto chování se nazývá māyā. Proto je popsán slovy māyā-manuṣya. To je mínění Śrīly Jīvy Gosvāmīho. Mu poukazuje na mukti neboli osvobození a ku označuje to, co je špatné či nepříjemné. Muku se tedy vztahuje na Nejvyšší Osobnost Božství, jež zachraňuje živou bytost z nepříznivých podmínek hmotné existence. Je nazýván mukunda, neboť nejen že zachraňuje oddaného z hmotné existence, ale navíc mu nabízí transcendentální blaženost obsaženou v lásce a službě.

Ka ve jménu Keśava znamená Brahmā a īśa označuje Pána Śivu. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, okouzluje svými transcendentálními vlastnostmi Pána Brahmu i Pána Mahādevu neboli Śivu, a proto se Mu říká Keśava. To je názor, který uvádí Sanātana Gosvāmī ve svém komentáři Vaiṣṇava-toṣaṇī.

Je řečeno, že všichni polobozi společně s Tri-nayanem, Pánem Śivou, se vydali na břeh oceánu mléka a přednesli své modlitby formou mantry zvané Puruṣa-sūkta. Z toho je zřejmé, že polobozi nemohou jít přímo k Pánu Viṣṇuovi, jenž leží na oceánu mléka; nemohou vstoupit do Jeho sídla. To je rovněž jasně uvedeno v Mahābhāratě, Mokṣa-dharmě, a v následující kapitole Śrīmad-Bhāgavatamu. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, má sídlo na Goloce (goloka-nāmni nija-dhāmni tale ca tasya). Od Něho pochází catur-vyūha, čtyřnásobná expanze-Saṅkarṣaṇa, Aniruddha, Pradyumna a Vāsudeva. Existují nesčetné brahmāṇḍy, jež vycházejí z pórů Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, a v každé brahmāṇḍě sídlí Garbhodakaśāyī Viṣṇu, který je částečnou expanzí Aniruddhy. Aniruddha je částečnou expanzí Pradyumny, částečně projeveného v osobě Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua, Nadduše všech živých bytostí. Tyto viṣṇuovské expanze se liší od Kṛṣṇy, jenž sídlí na Goloce Vṛndāvanu. Když je řečeno, že polobozi se modlili k Pánu recitováním Puruṣa-sūkty, rozumí se, že těšili Pána modlitbami plnými bhakti.

Slovo vṛṣākapi se vztahuje na toho, kdo uspokojuje svého oddaného po všech stránkách a zbavuje ho veškeré hmotné úzkosti. Vṛṣa jsou náboženské obřady, jako například oběti. Pán si může užívat svrchovaného pohodlí, jaké je běžné na nebeských planetách, aniž by k tomu potřeboval oběti. Prohlášení, že Puruṣottama, Jagannātha, se zjeví v domě Vasudevy, odlišuje Nejvyšší Osobnost Božství od obyčejných osob. Sdělením, že se zjevil osobně, je vyjádřeno, že neposlal svou úplnou expanzi. Slovo priyārtham naznačuje, že Pán sestoupil proto, aby těšil Rukmiṇī a Rādhārāṇī. Priyā znamená “nejmilejší”.

Śrī Vīrarāghava Ācārya ve svém komentáři uvádí po dvacáté třetí sloce navíc ještě tento verš:

ṛṣayo 'pi tad-ādeśāt
kalpyantāṁ paśu-rūpiṇaḥ
payo-dāna-mukhenāpi
viṣṇuṁ tarpayituṁ surāḥ

“Ó polobozi, dokonce i velcí mudrci se na pokyn Viṣṇua narodili v podobách krav a telat, aby Nejvyšší Osobnost Božství těšili svým mlékem.”

Rāmānujācārya někdy pokládá Baladevu za śaktyāveśa-avatāra, ale Śrīla Jīva Gosvāmī vysvětlil, že Baladeva je expanzí Kṛṣṇy a že částí Baladevy je Saṅkarṣaṇa. I když je Baladeva se Saṅkarṣaṇem totožný, je Jeho zdrojem. Proto je použito slovo svarāṭ, které vyjadřuje, že Baladeva si vždy zachovává svoji nezávislost. Slovo svarāṭ rovněž naznačuje, že se Ho nedotýká hmotné pojetí existence. Māyā Ho nemůže zlákat, ale jelikož je zcela nezávislý, může se pomocí své duchovní energie zjevit, kdekoliv chce. Māyā zcela podléhá Viṣṇuovi. Jelikož se hmotná energie a yogamāyā při Pánově zjevení mísí, jsou popsány slovem ekānaṁśā. Někdy je toto slovo vykládáno ve významu “bez rozdílu”. Saṅkarṣaṇa a Śeṣa-nāga se od sebe neliší. Yamunādevī prohlásila: “Ó Rāmo, Pane světa s mocnými pažemi, který svou jednou úplnou expanzí prostupuješ celý vesmír, není možné Tě dokonale znát.” Ekāṁśā se tedy vztahuje na Śeṣa-nāgu. Baladeva udržuje celý vesmír pouhou svou částečnou expanzí.

Slovo kāryārthe poukazuje na toho, kdo přemístil nenarozené dítě Devakī a zmátl matku Yaśodu. Tyto zábavy jsou velice důvěrné. Nejvyšší Pán nařídil yogamāyi, aby zmátla Jeho společníky v zábavách a také démony, jako byl Kaṁsa. Již dříve bylo uvedeno, yogamāyāṁ samādiśat. Za účelem služby Pánu se yogamāyā zjevila společně s mahāmāyou. Mahāmāyā je “ta, jež mate celý hmotný svět” (yayā sammohitaṁ jagat). Musíme tedy pochopit, že yogamāyā se ve své částečné expanzi stává mahāmāyou a mate podmíněné duše. Jinými slovy, celé stvoření má dvě oblasti—transcendentální neboli duchovní a hmotnou. Yogamāyā řídí duchovní svět a svou částečnou expanzí v podobě mahāmāyi řídí hmotný svět. V Nārada-pañcarātře se uvádí, že mahāmāyā je částečnou expanzí yogamāyi. Nārada-pañcarātra jasně uvádí, že Nejvyšší Osobnost má jednu energii, někdy nazývanou Durgā. Brahma-saṁhitā říká: chāyeva yasya bhuvanāni bibharti durgā. Durgā se od yogamāyi neliší. Ten, kdo postavení Durgy správně pochopí, je okamžitě osvobozen, neboť Durgā je původně duchovní energií, hlādinī-śakti, jejíž milostí lze velmi snadno poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Rādhā kṛṣṇa-praṇaya-vikṛtir hlādinī-śaktir asmād. Mahāmāyā-śakti je však pokryvem yogamāyi, a proto se nazývá krycí energie. Touto krycí energií je zmaten celý hmotný svět (yayā sammohitaṁ jagat). Z toho plyne, že klamání podmíněných duší i osvobozování oddaných jsou činnosti yogamāyi. Yogamāyā zajistila přemístění Devakina embrya i tvrdý spánek matky Yaśody; na tyto oddané mahāmāyā nemůže působit, jelikož jsou věčně osvobození. Přestože však mahāmāyā nemůže ovládat osvobozené duše či Nejvyšší Osobnost Božství, Kaṁsu zmátla dokonale. To, jak se yogamāyā zjevila před Kaṁsou, bylo dílem mahāmāyi, nikoliv yogamāyi. Yogamāyā na tak nečisté osoby, jako byl Kaṁsa, nemůže ani pohlédnout, natož se jich dotknout. V Caṇḍī, v Mārkaṇḍeya Purāṇě, jedenácté kapitole, Mahāmāyā říká: “Během dvacáté osmé yugy v období vlády Vaivasvaty Manua se narodím jako dcera Yaśody a budu známá jako Vindhyācala-vāsinī.”

Rozdíl mezi dvěma druhy māyi—yogamāyou a mahāmāyou—je popsán následovně. Kṛṣṇova rāsa-līlā s gopīmi a to, jak byly gopī zmateny ve vztahu ke svým manželům, tchánům a dalším příbuzným, byly dílem yogamāyi, mahāmāyā zde neměla žádný vliv. Bhāgavatam to dostatečně dokazuje, když jasně uvádí: yogamāyām upāśritaḥ. Na druhou stranu zde byli asurové v čele se Śālvou a kṣatriyové jako Duryodhana, kteří se nepřipojili k oddané službě přesto, že viděli Kṛṣṇova přepravce Garuḍu a vesmírnou podobu, a nechápali, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Jejich zmatenost však způsobila mahāmāyā. Závěr je tedy takový, že māyā, která odvádí živou bytost od Nejvyšší Osobnosti Božství, se nazývá jaḍamāyā a māyā, která působí na transcendentální úrovni, se nazývá yogamāyā. Když byl Nanda Mahārāja unesen Varuṇou, viděl Kṛṣṇův majestát, ale přesto považoval Kṛṣṇu za svého syna. Tyto láskyplné rodičovské pocity v duchovním světě jsou výtvorem yogamāyi, nikoliv jaḍamāyi neboli mahāmāyi. To je mínění Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura.

Śūrasenāṁś ca. Synem Kārtavīryārjuny byl Śūrasena a země, kterým vládl, se také nazývaly Śūrasena. To poznamenává Sanātana Gosvāmī ve svém komentáři Vaiṣṇava-toṣaṇī.

Ve vztahu k Mathuře nacházíme tento citát:

mathyate tu jagat sarvaṁ
brahma-jñānena yena vā
tat-sāra-bhūtaṁ yad yasyāṁ
mathurā sā nigadyate

Když seberealizovaná duše jedná v souladu se svým transcendentálním postavením, její stav se nazývá Mathurā. Jinými slovy, ten, kdo je zapojen do procesu bhakti-yogy, může žít kdekoliv, ale ve skutečnosti žije v Mathuře, ve Vṛndāvanu. Oddanost Kṛṣṇovi, synovi Nandy Mahārāje, je podstatou všeho poznání a každé místo, kde je toto poznání projeveno, se nazývá Mathurā. Mathurā je také stav toho, kdo prosazuje bhakti-yogu a žádné jiné metody. Yatra nityaṁ sannihito hariḥ—Mathurā je místo, kde věčně žije Hari, Nejvyšší Osobnost Božství. Slovo nitya vyjadřuje věčnost. Nejvyšší Pán je věčný a Jeho sídlo je také věčné. Goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ. I když je neustále přítomen ve svém sídle na Goloce Vṛndāvanu, je v plné míře přítomen všude. To znamená, že když Nejvyšší Pán sestupuje do tohoto světa, Jeho původní sídlo není prázdné, jelikož může zůstat ve svém původním sídle a zároveň sestoupit do Mathury, Vṛndāvanu, Ayodhyi a na další místa. Není nutné, aby osobně sestupoval, neboť je tam již přítomen a pouze se projeví.

Śrīla Śukadeva Gosvāmī oslovil Mahārāje Parīkṣita slovem tāta, což znamená “milovaný synu”. K tomu ho inspirovala rodičovská láska v jeho srdci. Jelikož Kṛṣṇa měl brzy přijít na svět jako syn Vasudevy a Devakī, z rodičovské náklonnosti oslovil Śukadeva Gosvāmī Mahārāje Parīkṣita “můj milý synu” (tāta).

Ve slovníku Viśva-kośa je vysvětlen význam slova garbha: garbho bhrūṇe arbhake kukṣāv ity ādi. Když se Kaṁsa chystal zabít Devakī, Vasudeva ho od toho chtěl odradit použitím diplomatických metod sāma a bheda. Sāma znamená “uklidňování”. Vasudeva chtěl upokojit Kaṁsu zmínkami o příbuzných, zisku, blahobytu, totožnosti a slávě. Poukázání na těchto pět cílů osobního zájmu tvoří sāmu a to, jak Vasudeva hovořil o strachu v tomto i příštím životě, se nazývá bheda. Vasudeva tedy pro uklidnění Kaṁsy použil jak sāmu, tak bhedu. Když chválil Kaṁsovy vlastnosti, snažil se ho tím oslavovat, a když ho velebil jako potomka bhoja-vaṁśi, dovolával se tím příbuzenských vztahů (sambandha). Když říkal “tvoje sestra”, připomínal tím jeho totožnost. Když mluvil o zabití ženy, poukazoval tím na ohrožení slávy a blahobytu, a to, jak vyvolával strach z hříšného činu, zabití vlastní sestry během jejího svatebního obřadu, zastupovalo aspekt bhedy. Bhojská dynastie představuje rod těch, kdo se zajímali pouze o smyslový požitek, a proto nebyli příliš ušlechtilí. Jiný význam slova bhoja je “boj”. To byla pro Kaṁsu upozornění na hrozící zneuctění. Když Vasudeva pojmenoval Kaṁsu dīna-vatsala, byla to přemrštěná chvála. Kaṁsa si od svých chudých poddaných bral telata jako daň, a proto se mu říkalo dīna-vatsala. Vasudeva dobře věděl, že silou Devakī před bezprostředním nebezpečím nezachrání. Byla dcerou Kaṁsova strýce, a proto je nazvána suhṛt, což znamená “příbuzná”. Je řečeno, že Kaṁsa upustil od zabití Devakī, s níž ho pojil blízký příbuzenský vztah, protože kdyby ji zabil, vypukl by mezi ostatními členy rodiny velký boj. Nechtěl vyvolat toto nebezpečí rodinného boje, neboť by to mnoho lidí stálo život.

V dřívějších dobách měl asura jménem Kālanemi šest synů, kteří se jmenovali Haṁsa, Suvikrama, Krātha, Damana, Ripurmardana a Krodhahantā. Byli známí jako ṣaḍ-garbhové neboli šest garbhů a všichni to byli stejně mocní a schopní bojovníci. Tito ṣaḍ-garbhové opustili svého děda Hiraṇyakaśipua a podstoupili přísnou askezi pro uspokojení Pána Brahmy. Brahmā s nimi byl spokojen a rozhodl se jim dát jakékoliv požehnání, o které požádají. Když se jich zeptal, co si přejí, odpověděli: “Drahý Pane Brahmo, chceš-li nám dát nějaké požehnání, pak nám zaruč, že nás nezabije žádný polobůh, mahā-roga, Yakṣa, Gandharva-pati, Siddha, Cāraṇa či lidská bytost, ani velcí mudrci, dokonalí ve svém odříkání.” Brahmā pochopil jejich úmysly a přání jim splnil. Když se však o těchto událostech dozvěděl Hiraṇyakaśipu, velice se na své vnuky rozhněval. “Jelikož jste mě opustili a odešli uctívat Pána Brahmu,” řekl, “již k vám necítím pražádnou náklonnost. Chtěli jste se zachránit před polobohy, ale já vás proklínám: Váš otec se narodí jako Kaṁsa a všechny vás zabije, protože se narodíte jako synové Devakī.” Kvůli této kletbě se vnuci Hiraṇyakaśipua museli narodit Devakī a zemřít rukou Kaṁsy, i když předtím byl jejich otcem. To je popsáno v Hari-vaṁśe, ve druhé kapitole Viṣṇu-parvy. Podle poznámek ve Vaiṣṇava-toṣaṇī byl syn Devakī jménem Kīrtimān třetím vtělením. Ve svém prvním vtělení se jmenoval Smara a byl synem Marīciho a později se stal synem Kālanemiho. To uvádějí historické záznamy.

Madhvācārya-sampradāya, kterou zastupuje Vijayadhvaja Tīrtha, uznává jako součást této kapitoly Śrīmad-Bhāgavatamu ještě jeden verš, který zní takto:

atha kaṁsam upāgamya
nārado brahma-nandanaḥ
ekāntam upasaṅgamya
vākyam etad uvāca ha

Překlad: “Poté za Kaṁsou přišel Nārada, syn Pána Brahmy zrozený z jeho mysli, a na osamělém místě mu sdělil následující novinky.”

Velký světec Nārada sestoupil z nebeských planet do mathurského lesa a poslal za Kaṁsou svého posla. Když se posel setkal s Kaṁsou a informoval ho o Nāradově příchodu, Kaṁsa, vůdce asurů, byl velice šťastný. Ihned vyšel ze svého paláce přivítat Nāradu, který byl jasný jako slunce, mocný jako oheň a neposkvrněný hříšnými činnostmi. Kaṁsa ho přijal jako svého hosta, složil mu uctivé poklony a nabídl mu zlatý trůn, zářící jako slunce. Nārada byl přítelem nebeského krále, a řekl tedy Kaṁsovi, synovi Ugraseny: “Uspokojil jsi mě náležitým přijetím, můj milý hrdino, a proto ti řeknu něco tajného a důvěrného. Cestou sem z Nandana-kānany skrze les Caitraratha jsem viděl velké shromáždění polobohů, kteří mě následovali k Sumeru Parvatě. Cestovali jsme přes mnohá svatá místa a nakonec jsme spatřili svatou Gangu. Když se Pán Brahmā radil s ostatními polobohy na vrcholku hory Sumeru, byl jsem tam i já se svým strunným nástrojem, vīṇou. Důvěrně ti povím, že to setkání se konalo proto, aby vznikl plán, jak zabít asury v čele s tebou. Máš mladší sestru jménem Devakī a je pravda, že její osmý syn tě zabije.” (podle Hari-vaṁśi, Viṣṇu-parvy 1.2-16)

Nikdo nemůže Nāradajīho vinit za to, že pobízel Kaṁsu, aby zahubil syny Devakī. Světec Nārada je věčným dobrodincem lidstva a chtěl, aby Nejvyšší Pán Kṛṣṇa, Osobnost Božství, sestoupil na tento svět co nejdříve, aby se polobozi mohli radovat a vidět, jak Kṛṣṇa zabíjí Kaṁsu a jeho přátele. Kaṁsa měl být za své ohavné činy osvobozen, což polobohům a jejich následovníkům také přinese velké potěšení. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že Nārada Muni někdy dělal věci, které byly prospěšné pro polobohy i démony zároveň. Śrī Vīrarāghava Ācārya do svého komentáře zahrnul následující půlverš: asurāḥ sarva evaita lokopadrava-kāriṇaḥ. Asurové jsou ve společnosti vždy rušivým prvkem.

Takto končí Bhaktivedantovy výklady k první kapitole desátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Příchod Pána Kṛṣṇy na planetu Zemi-úvod”.