Mudrci v Naimiṣāraṇyi užasli, když slyšeli, jak obdivuhodně vládl Mahārāja Parīkṣit, a zvláště o tom, jak potrestal Kaliho a znemožnil mu páchat jakékoliv zlo ve svém království. Sūta Gosvāmī chtěl v návaznosti na to popsat také pozoruhodné narození a smrt Mahārāje Parīkṣita, a tento verš vyslovil proto, aby ještě zvýšil zájem mudrců.

Odevzdaný oddaný Pána se nazývá nārāyaṇa-parāyaṇa. Takový oddaný se nikdy nikde a nikoho nebojí, dokonce ani smrti. Nic pro něho není tak důležité jako Nejvyšší Pán, a nebe i peklo má pro něho tudíž stejný význam. Dobře ví, že nebe i peklo jsou stvořeními Pána a podobně život a smrt jsou různé podmínky existence stvořené Pánem. Za všech podmínek a okolností je však podstatné vzpomínat na Nārāyaṇa, a nārāyaṇa-parāyaṇa tak činí neustále. Mahārāja Parīkṣit byl také takovým čistým oddaným. Byl neprávem proklet nezkušeným bráhmanským synem, který byl pod vlivem Kaliho, ale on tuto kletbu přijal s tím, že ji seslal Pán Nārāyaṇa. Věděl, že Nārāyaṇa (Pán Kṛṣṇa) ho zachránil, když byl zasažen v lůně své matky, a pokud měl být zabit hadím uštknutím, mělo se to stát také vůlí Pána. Oddaný se nikdy nestaví proti vůli Pána; vše, co Bůh posílá, je pro oddaného požehnáním. Mahārāja Parīkṣit se proto nebál a nebyl těmito věcmi nikterak zmaten. To je známka čistého oddaného Pána.

Slovo ajita je zde významné. Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa se nazývá Ajita neboli nepřemožitelný, a je takový ve všech ohledech. Nikdo nezná Jeho skutečné postavení a nemůže Ho přemoci ani poznáním. Slyšeli jsme o Jeho dhāmu (sídle), o věčné Goloce Vṛndāvaně, ale mnoho učenců popisuje tuto říši pokaždé jinak. Milostí duchovního mistra jako je Śukadeva Gosvāmī, jemuž se král odevzdal jako pokorný učedník, však může člověk pochopit skutečné postavení Pána, Jeho věčné sídlo a Jeho transcendentální příslušenství v tomto dhāmu neboli sídle. Král znal transcendentální postavení Pána a transcendentální metodu, jak vstoupit do tohoto transcendentálního dhāmu, a byl si jistý svým konečným cílem. Mohl se tedy bez jakýchkoliv potíží a připoutaností vzdát všeho hmotného, dokonce i svého těla. V Bhagavad-gītě je řečeno, paraṁ dṛṣṭvā nivartate: jakmile je člověk schopen vidět param, věci vyšší kvality, může se vzdát veškeré hmotné připoutanosti. Z Bhagavad-gīty se dozvídáme o kvalitě Pánovy energie, která je vyšší než kvalita hmotné energie, a milostí duchovního mistra jako je Śukadeva Gosvāmī můžeme vědět vše o vyšší energii Pána, prostřednictvím které Pán vyjevuje Své věčné jméno, vlastnosti, zábavy, příslušenství a rozmanitosti. Dokud důkladně nepochopíme tuto vyšší neboli věčnou energii Pána, nemůžeme opustit hmotnou energii, i kdybychom donekonečna spekulovali o skutečné povaze Absolutní Pravdy. Milostí Pána Kṛṣṇy byl Mahārāja Parīkṣit schopen přijmout milost takové osobnosti, jako byl Śukadeva Gosvāmī, a tak mohl znát skutečné postavení nepřemožitelného Pána. Nalézt Pána ve védské literatuře je velice obtížné, ale je velice snadné poznat Ho milostí osvobozeného oddaného jako je Śukadeva Gosvāmī.

Nejvyšší životní dokonalosti člověk dosáhne tehdy, když v posledním okamžiku svého života vzpomíná na transcendentální povahu Pána. Tato dokonalost života je možná pro člověka, který poznal skutečnou transcendentální povahu Pána z védských hymnů, pronesených osvobozenou duší jako byl Śukadeva Gosvāmī nebo někým z této učednické posloupnosti. Naslouchat védským hymnům od nějakého mentálního spekulanta nemůže přinést žádný užitek. Uslyšíme-li však totéž od skutečně seberealizované duše a pochopíme-li to náležitě prostřednictvím služby a pokory, pak vše začíná být průzračně jasné. Pokorný učedník je tak schopen žít transcendentálně a vytrvat do konce života. Přijmeme-li tento vědecký proces, budeme schopni vzpomínat na Pána i na konci života, kdy vlivem ochabování tělesných tkání slábne paměť. Pro obyčejného člověka je nesmírně obtížné upamatovat se v okamžiku smrti na skutečný stav věcí, ale milostí Pána a Jeho pravých oddaných, duchovních mistrů, takovou možnost můžeme snadno získat. To se stalo v případě Mahārāje Parīkṣita.

Jak jsme již vysvětlili, Kali vstoupil na tuto Zemi před dlouhou dobou a hledal příležitost, jak po celém světě rozšířit svůj vliv. Díky přítomnosti Mahārāje Parīkṣita však své plány nemohl uskutečnit. Tak vypadá dobrá vláda. Rušivé živly jako je osobnost Kaliho se budou vždy snažit šířit své nekalé plány, ale povinností schopného státu je všemi prostředky jejich činnostem zabránit. Mahārāja Parīkṣit sice vyhradil Kalimu určitá místa, ale zároveň nedovolil, aby dostal příležitost ovlivňovat obyvatelstvo.

Pán je totožný se Svým svatým jménem, vlastnostmi atd. Za přítomnosti Osobnosti Božství nemohl Kali na Zemi vstoupit, a stejně tak nemá příležitost ani tam, kde se opěvují svatá jména, vlastnosti atd. Nejvyšší Osobnosti Božství. To je způsob, jak vyhnat Kaliho ze světa. Modernizovaná lidská společnost dosahuje velkých pokroků v hmotné vědě a vynalezla rádio, které dokáže šířit vzduchem zvuk. Pokud tedy stát bude namísto těchto zvuků šířit transcendentální zvuk svatého jména, slávy a činností Pána, jak to předepisuje Bhagavad-gītā či Śrīmad-Bhāgavatam, pak se vytvoří příznivá situace, na světě budou znovu ustaveny zásady náboženství a vládní činitelé, kteří tak úzkostlivě chtějí svět zbavit mravního úpadku, dosáhnou úspěchu. Nic není špatné, pokud je to náležitě použito ve službě Pánu.

Věk Kali je nazýván pokleslým věkem. Jelikož jsou živé bytosti v tomto pokleslém věku ve špatné situaci, Nejvyšší Pán jim dal určité zvláštní výhody. Vůlí Pána se živá bytost nestává obětí hříšného činu do té doby, dokud čin není skutečně vykonán. V jiných věcích se člověk stával obětí hříchu už tím, že na vykonání takového činu myslel. Na druhou stranu získává živá bytost v tomto věku výsledky zbožných činů už tehdy, když na ně myslí. Mahārāja Parīkṣit, který byl milostí Pána velice vzdělaným a zkušeným králem, necítil vůči Kalimu žádnou zbytečnou závist, protože mu nehodlal dát žádnou příležitost k vykonávání hříšných činů. Chránil své obyvatele před hříšnými činy věku Kali a zároveň poskytl věku Kali vše potřebné k životu tím, že mu vyhradil určitá zvláštní místa. Na konci Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že i přes veškeré zločiny a hříchy osobnosti Kaliho má věk Kali přesto jednu velkou výhodu. Spasení lze dosáhnout pouhým zpíváním svatého jména Pána. Mahārāja Parīkṣit proto organizovaně šířil zpívání Pánova svatého jména, a tak zachránil občany ze spárů Kaliho. Pouze díky této výhodě někdy velcí mudrci věk Kali oslavují. Ve Vedách je také řečeno, že rozmlouváním o činnostech Pána Kṛṣṇy se člověk může zbavit všech nevýhod věku Kali. Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je rovněž řečeno, že přednášení Śrīmad-Bhāgavatamu okamžitě uvězní Nejvyššího Pána v našem srdci. To jsou některé z velkých výhod věku Kali a Mahārāja Parīkṣit jich všech využil a jako ctihodný vaiṣṇava si o věku Kali nemyslel nic špatného.

Lidé neoddaní Pánu jsou lehkomyslní a neinteligentní. Nikdo se nemůže stát oddaným Pána, pokud není skutečně inteligentní. Ti, kteří nejsou oddanými Pána, podlehnou činnostem Kaliho. Ve společnosti není možné nastolit zdravější podmínky do té doby, dokud nebudeme připraveni jednat způsobem, jakým jednal Mahārāja Parīkṣit, to znamená propagovat mezi obyčejnými lidmi oddanou službu Pánu.

Śrīmad-Bhāgavatam podává historický přehled činností Pána, a činy Pána se vždy odehrávají ve spojitosti s Jeho oddanými. Příběhy oddaných a skutky Pána se prolínají a jsou na stejné úrovni. Oddaní Pána uctívají činnosti Pána i činnosti Jeho čistých oddaných stejně, neboť jsou všechny transcendentální.

Systematické naslouchání o transcendentálních činnostech, vlastnostech a jménech Pána Śrī Kṛṣṇy člověka přibližuje k věčnému životu. Systematicky naslouchat znamená postupně Ho poznávat takového, jaký skutečně je, a jak je uvedeno v Bhagavad-gītě, takto Ho poznat znamená dosáhnout věčného života. Tyto transcendentálně oslavované činnosti Pána Śrī Kṛṣṇy jsou předepsaným lékem proti zrození, smrti, stáří a nemoci, které jsou hmotným údělem pro podmíněnou živou bytost. Vyvrcholení takového dokonalého životního stádia je cílem lidského života a dosažením transcendentální blaženosti.

Když nasloucháme o transcendentálních vlastnostech a činnostech Osobnosti Božství, musíme mít vždy na paměti, co řekl Pán Samotný v Bhagavad-gītě (4.9). Všechny Jeho činy — i tehdy, když jedná v lidské společnosti — jsou transcendentální, protože všechny jsou zabarveny duchovní energií Pána, která se liší od Jeho hmotné energie. Jak udává Bhagavad-gītā, tyto činy se nazývají divyam. To znamená, že Pán nejedná ani se nerodí jako obyčejná živá bytost pod vlivem hmotné energie, a ani Jeho tělo není hmotné ani proměnlivé jako těla obyčejných živých bytostí. A ten, kdo pochopil tuto skutečnost, ať již od Pána nebo z autorizovaných zdrojů, se po opuštění současného hmotného těla znovu nenarodí. Taková osvícená duše může vstoupit do duchovní říše Pána a zaměstnat se v transcendentální láskyplné službě Pánu. Proto čím více nasloucháme o transcendentálních činnostech Pána, jak je uvádí Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, tím více se můžeme dozvědět o Jeho transcendentální povaze a udělat tak jistý pokrok na cestě zpátky k Bohu.

Obětní oheň, který zažehli mudrci v Naimiṣāraṇyi, byl jistě provázený kouřem a pochybnostmi kvůli mnoha nedostatkům. Prvním nedostatkem je, že v tomto věku Kali nejsou k dispozici zkušení brāhmaṇové, kteří by byli schopni takové obřady úspěšně vykonávat. Sebemenší nesrovnalost při takové oběti celou oběť zkazí a výsledek je stejně nejistý jako u zemědělského podnikání. Dobrá úroda při obdělávání rýžového pole závisí na dešti, který je řízen prozřetelností, a výsledek je proto nejistý. Stejně tak vykonávání jakékoliv oběti v tomto věku Kali je také nejisté. Bezohlední chamtiví brāhmaṇové věku Kali nabádají nevinnou veřejnost k takovým nejistým obětním představením a zatajují příkaz písem, že ve věku Kali neexistuje žádná jiná účinná oběť, než skupinové zpívání svatého jména Pána. Sūta Gosvāmī vyprávěl shromážděným mudrcům o transcendentálních činnostech Pána a mudrci výsledek naslouchání o těchto transcendentálních činnostech mohli poznat sami na sobě. Můžeme to prakticky pocítit, stejně jako můžeme cítit nasycení po jídle. Tak působí duchovní realizace.

Mudrci v Naimiṣāraṇyi prakticky trpěli kvůli kouři z obětního ohně a pochybovali o výsledku, ale při naslouchání realizované osobě jako byl Sūta Gosvāmī byli plně uspokojeni. V Brahma-vaivarta Purāṇě říká Viṣṇu Śivovi, že ve věku Kali se mohou lidé plní nejistoty a úzkostí planě namáhat s plodonosnou prací a filozofickými spekulacemi, ale jakmile se zaměstnají v oddané službě, výsledek bude jistý a zaručený a nebudou plýtvat svojí energií nadarmo. Jinými slovy, žádné činnosti vykonávané v zájmu duchovní realizace či hmotného prospěchu nemohou přinést úspěch bez oddané služby Pánu.

Srovnávat můžeme pouze věci, které mají něco společného. Společnost čistého oddaného nelze srovnávat s ničím hmotným. Lidé, kteří jsou okouzleni hmotným štěstím, chtějí dosáhnout nebeských planet jako je Měsíc, Venuše a Indraloka, a ti, kteří jsou pokročilejší v materialistických filozofických spekulacích, usilují o osvobození od všeho hmotného otroctví. Jakmile je někdo znechucen veškerým hmotným pokrokem, začne toužit po opačném druhu osvobození, které se nazývá apunar-bhava neboli zastavení dalšího zrození. Čistý oddaný Pána však neusiluje o štěstí v nebeském království a ani o osvobození od hmotného otroctví. Pro čisté oddané Pána jsou hmotné rozkoše na nebeských planetách cosi jako fantasmagorie a jelikož jsou již osvobozeni od všech hmotných pojetí rozkoše a neštěstí, jsou skutečně osvobození již v hmotném světě. To znamená, že čistí oddaní žijí v transcendentální existenci, totiž v láskyplné službě Pánu, jak v hmotném, tak v duchovním světě. Stejně jako vládní úředník je vládním úředníkem ve své kanceláři, doma a na kterémkoliv místě, tak také oddaný nemá nic společného s ničím hmotným, protože je výlučně zaměstnán v transcendentální službě Pánu. Nemá-li nic společného s ničím hmotným, jakou rozkoš může získat z hmotných požehnání, jako je kralování či ovládání, které rychle končí s koncem těla? Oddaná služba je věčná a nikdy nekončí, protože je duchovní. Jelikož se tedy hodnoty čistého oddaného zcela liší od hmotných hodnot, nelze je navzájem srovnávat. Sūta Gosvāmī byl čistým oddaným Pána, a proto společnost, kterou poskytl ṛṣiům v Naimiṣāraṇyi, byla jedinečná. V hmotném světě je společnost hrubých materialistů skutečně zavrženíhodná. Materialista se nazývá yoṣit-saṅgī neboli ten, který je velice připoután k hmotným věcem (k ženám a podobně). Tato připoutanost je podmíněná, protože vyčerpává životní požehnání a blahobyt. Pravým opakem je bhāgavata-saṅgī neboli ten, který je vždy ve společnosti Pánova jména, podoby, vlastností atd. Taková společnost je vždy žádoucí; je uctíváníhodná, chvályhodná a lze ji přijmout za nejvyšší životní cíl.

Pán Śiva a Pán Brahmā jsou vůdci polobohů. Ovládají mnoho mystických sil. Pán Śiva například vypil oceán jedu, jehož jediná kapka by obyčejnou živou bytost stačila zabít. Brahmā zase stvořil mnoho mocných polobohů, včetně Pána Śivy. Jsou to tedy īśvarové neboli vládci vesmíru. Nejsou však svrchovaně mocní. Svrchovaně mocný je Govinda, Pán Kṛṣṇa. On je Transcendence a Jeho transcendentální vlastnosti nemohou změřit ani tak mocní īśvarové, jako je Śiva a Brahmā. Pán Kṛṣṇa je tedy jediným útočištěm těch největších ze všech živých bytostí. Brahmā se rovněž počítá mezi živé bytosti, ale je z nás ze všech největší. A proč je největší ze všech živých bytostí tolik připoutána k transcendentálním námětům o Pánu Kṛṣṇovi? Protože On je zdrojem všeho požitku. Každý chce vychutnávat ve všem nějakou chuť, ale ten, kdo je zaměstnán v transcendentální láskyplné službě Pánu, může z ní získat neomezenou rozkoš. Pán je neomezený a Jeho jméno, vlastnosti, zábavy, doprovod, rozmanitost atd. jsou neomezené a ti, kteří je vychutnávají, to mohou dělat neomezeně a přesto se nebudou cítit nasyceni. Tuto skutečnost potvrzuje Padma Purāṇa:

“Mystici získávají z Absolutní Pravdy neomezené transcendentální rozkoše, a proto se Svrchovaná Absolutní Pravda nazývá také Rāma.”

Takové transcendentální rozpravy nikdy nekončí. Ve světských sférách platí zákon o nasycení, ale v transcendenci žádný takový zákon neexistuje. Sūta Gosvāmī chtěl pokračovat ve vyprávění o Pánu Kṛṣṇovi před mudrci v Naimiṣāraṇyi a mudrci také dali najevo, že jsou připraveni naslouchat mu neustále. Jelikož Pán je transcendence a Jeho vlastnosti jsou transcendentální, takové rozpravy zvyšují u očištěných posluchačů touhu vše vychutnávat s napjatou pozorností.

Ten, kdo vypráví o transcendentálních činnostech Pána, má mít jen jeden objekt uctívání a služby — Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. A posluchači těchto námětů mají dychtit po naslouchání o Něm. Je-li možná taková kombinace — kvalifikovaný vypravěč a kvalifikované publikum — pak je to ta vhodná situace pro pokračování rozprav o Transcendenci. Profesionální vypravěči a posluchači zapletení v hmotných činnostech nemohou z těchto rozprav vytěžit ten skutečný prospěch. Profesionální vypravěči předvádějí Bhāgavata-saptāhu, aby si tím vydělali na své rodinné výdaje, a hmotně založené publikum naslouchá těmto rozpravám Bhāgavata-saptāhy s vizí hmotného prospěchu v oblasti náboženství, bohatství, smyslového požitku či osvobození. Takové rozpravy o Bhāgavatamu jsou znečištěné hmotnými kvalitami. Rozpravy mezi světci v Naimiṣāraṇyi a Śrī Sūtou Gosvāmīm jsou však na transcendentální úrovni. Jejich motivem není žádný hmotný zisk. Při takových rozpravách vychutnává jak publikum, tak i vypravěč neomezenou transcendentální rozkoš, a mohou proto pokračovat po mnoho tisíc let. Nyní trvají Bhāgavata-saptāhy pouhých sedm dní a když představení skončí, publikum i vypravěč se zapojí do svých obvyklých hmotných činností. Je tomu tak proto, že vypravěč není bhagavat-pradhāna a publikum není śuśrūṣatām, jak bylo vysvětleno dříve.

Mezi studenty na cestě osvobození existuje jistá polemika. Tito transcendentální studenti jsou jednak impersonalisté a jednak oddaní Pána. Oddaní uctívají transcendentální podobu Pána, zatímco impersonalisté meditují o oslnivé záři neboli o tělesných paprscích Pána, které se nazývají brahmajyoti. V tomto verši je řečeno, že Mahārāja Parīkṣit dosáhl lotosových nohou Pána prostřednictvím pokynů a poznání, které mu předal syn Vyāsadeva, Śrīla Śukadeva Gosvāmī. Śukadeva Gosvāmī byl zpočátku také impersonalista, jak sám v Bhāgavatamu (2.1.9) přiznává, ale později ho zaujaly transcendentální zábavy Pána a stal se tak oddaným. Takoví oddaní s dokonalým poznáním se nazývají mahā-bhāgavatové neboli prvotřídní oddaní. Existují tři třídy oddaných, totiž prākṛta, madhyama a mahā-bhāgavata. Prākṛtové neboli oddaní třetí třídy se věnují uctívání v chrámu, aniž by měli nějaké zvláštní poznání o Pánu a Jeho oddaných. Madhyamové, oddaní druhé třídy, znají dobře Pána, Pánovy oddané, začátečníky a také neoddané. Ale mahā-bhāgavata, prvotřídní oddaný, vidí vše ve vztahu k Pánu a Pána vidí ve vztazích všech. Mahā-bhāgavata proto nečiní žádné rozdíly, ani mezi oddaným a neoddaným. Mahārāja Parīkṣit byl takový oddaný-mahā-bhāgavata, protože ho zasvětil mahā-bhāgavata, Śukadeva Gosvāmī. Byl stejně laskavý ke všem, dokonce i ke Kalimu, což potom říci o ostatních.

V transcendentálních dějinách světa existuje mnoho příkladů impersonalistů, kteří se později stali oddanými. Oddaný se však nikdy nestává impersonalistou. Tato samotná skutečnost dokazuje, že na transcendentálním schodišti stojí oddaný na výše nežli impersonalista. V Bhagavad-gītě (12.5) je rovněž řečeno, že ti, kteří se zastavili na neosobním stupni, získají více utrpení než výsledné reality. Poznání, které Mahārājovi Parīkṣitovi předal Śukadeva Gosvāmī, mu tedy pomohlo dosáhnout služby Pánu. Toto stádium dokonalosti se nazývá apavarga neboli dokonalý stupeň osvobození. Pouhé poznání o osvobození je stále ještě hmotné. Osvobození znamená skutečně se oprostit od hmotných pout a transcendentální služba Pánu je dokonalým stavem osvobození. Jak jsme již vysvětlili (Bhāg. 1.2.12), této úrovně lze dosáhnout poznáním a odříkáním, a dokonalé poznání, jaké předal Śrīla Śukadeva Gosvāmī, jistě vyústí v transcendentální službu Pánu.

Tím, co bylo předneseno Mahārājovi Parīkṣitovi a co je velice drahé čistým oddaným, je Śrīmad-Bhāgavatam. Śrīmad-Bhāgavatam je především plný vyprávění o činnostech Svrchovaného Neomezeného, a proto je vědou o bhakti-yoze neboli oddané službě Pánu. Z toho důvodu je para, nejvyšší, neboť i když ho zdobí veškeré poznání a náboženství, zkrášluje ho především oddaná služba Pánu.

Sūta Gosvāmī se nenarodil v bráhmanské rodině. Narodil se v rodině smíšené kasty, tedy v nekulturní nižší rodině. Díky vyšší společnosti, jakou mu poskytl Śrī Śukadeva Gosvāmī a velcí ṛṣiové v Naimiṣāraṇyi, však byla jeho nezpůsobilost daná nižším zrozením jistě smyta. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu následoval tuto zásadu odpovídající védským zvyklostem a Svojí transcendentální společností povýšil mnoho osob nízkého zrození neboli těch, kteří byli podle zrození či jednání nezpůsobilí, do vysokého postavení v oddané službě a prohlásil je za kvalifikované ācāryi neboli autority. Jasně řekl, že každého člověka, ať je to kdokoliv—brāhmaṇa či śūdra podle zrození, hospodář či potulný mnich podle společenského stavu — lze přijmout jako ācāryu neboli gurua, duchovního mistra, pokud zná vědu o Kṛṣṇovi.

Sūta Gosvāmī se naučil vědě o Kṛṣṇovi od velikých ṛṣiů a autorit jako byli Śukadeva a Vyāsadeva a byl tak kvalifikovaný, že i mudrci v Naimiṣāraṇyi dychtivě toužili naslouchat od něho této vědě v podobě Śrīmad-Bhāgavatamu. Měl tak dvojnásobnou společnost velkých duší, díky naslouchání a kázání. Transcendentální vědě neboli vědě o Kṛṣṇovi je třeba se naučit od autorit, a pokud někdo tuto vědu káže, ještě více se zdokonaluje. Sūta Gosvāmī měl tedy obě tyto výhody a byl nepochybně zcela osvobozen od všech nevýhod daných nízkým zrozením a mentálními problémy. Tento verš jasně dokazuje, že kvůli jeho nižšímu zrození neodmítl Śrīla Śukadeva Gosvāmī učit Sūtu Gosvāmīho o transcendentální vědě a stejně tak mudrci v Naimiṣāraṇyi neodmítli naslouchat jeho přednáškám. To znamená, že před mnoha tisíci lety nebylo nižší zrození závadou, pokud chtěl někdo studovat nebo kázat transcendentální vědu. Přísná omezení takzvaného kastovního systému v hindské společnosti se začala projevovat během zhruba sta let, kdy vzrostl počet dvija-bandhuů neboli nekvalifikovaných členů v rodinách vyšších kast. Pán Śrī Caitanya obnovil původní védský systém a povýšil Ṭhākura Haridāse do postavení nāmācāryi, autority pro kázání slávy svatého jména Pána, přestože Jeho Svatost Śrīla Haridāsa Ṭhākura se milostivě zjevil v mohamedánské rodině.

Taková je moc čistých oddaných Pána. Voda Gangy je vždy čistá a po koupeli v Ganze může být člověk očištěn, ale pokud jde o velké oddané Pána, ti mohou degradovanou duši očistit už jen tím, že je člověk nižšího zrození zahlédne, a co potom říci o jejich společnosti. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu chtěl očistit ovzduší pokleslého světa rozesláním kvalifikovaných kazatelů po celé Zemi a je na Indech, aby se tohoto úkolu vědeckým způsobem ujali a vykonali tak tu nejlepší humanitární práci. Duševní nemoci současné generace jsou palčivější než tělesné nemoci, a proto je nyní zcela na místě neprodleně se ujmout kázání Śrīmad-Bhāgavatamu po celém světě. Mahattamānām abhidhāna znamená také slovník oddaných neboli kniha plná slov velkých oddaných. Takovým slovníkem slov oddaných a Pána jsou Vedy a s nimi jejich doprovodná literatura, zvláště Śrīmad-Bhāgavatam.

Dvija-bandhuové, méně inteligentní, nekulturní lidé narození ve vyšších kastách, mají mnoho námitek proti tomu, aby se člověk z nižší kasty mohl v témže životě stát brāhmaṇou. Namítají, že narození v rodině śūdrů nebo ještě níže je zapříčiněno předchozími hříšnými činy a že taková osoba musí proto projít všemi nevýhodami nižšího zrození. Śrīmad-Bhāgavatam těmto falešným logikům odpovídá, že ten, kdo zpívá svaté jméno Pána pod vedením čistého oddaného, se může ihned osvobodit od všech nevýhod plynoucích ze zrození v nižší kastě. Čistý oddaný Pána se při zpívání svatého jména Pána nedopouští žádných přestupků. Proti zpívání svatého jména Pána existuje deset různých přestupků a zpívat svaté jméno pod vedením čistého oddaného znamená zpívat bez přestupků. Zpívání svatého jména Pána bez přestupků je transcendentální, a takové zpívání proto může ihned očistit od účinků všech předchozích hříchů. Jakmile někdo zpívá svaté jméno bez přestupků, znamená to, že plně pochopil transcendentální povahu svatého jména a odevzdal se proto Pánovi. Svaté jméno Pána a Pán Samotný jsou transcendentálně totožní, jelikož jsou absolutní. Svaté jméno Pána je stejně mocné jako Pán. Pán je všemocný a má bezpočet jmen, která se od Něho neliší a která jsou stejně mocná jako je On. Na konci Bhagavad-gīty Pán prohlašuje, že ten, kdo se Mu plně odevzdá, bude Jeho milostí ochráněn od všech hříchů. Jelikož Jeho jméno a On Sám jsou totožní, svaté jméno Pána může ochránit oddaného od všech hříšných následků. Zpívání svatého jména Pána může člověka nepochybně zbavit všech nevýhod zrození v nižší kastě. Pánova neomezená moc se neustále rozšiřuje prostřednictvím nekonečného množství expanzí oddaných a inkarnací, a proto všichni oddaní Pána a inkarnace mohou rovnocenně disponovat Pánovou silou. Jelikož oddaný disponuje silou Pána, byť v nepatrném množství, žádná nezpůsobilost plynoucí z nižšího narození mu nemůže stát v cestě.

Parameśvara Parabrahman, Osobnost Božství, nemusí podle písem (śruti) nic dělat. Nikdo Mu není roven a nikdo Ho nepředčí. Má neomezené síly a každý Jeho čin je vykonán cílevědomě Jemu přirozeným a dokonalým způsobem. Svrchovaný Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je plný Sám v Sobě a nemá co by přijímal od někoho jiného, včetně polobohů jako je Brahmā. Jiní žádají o přízeň bohyni štěstí, ale ona i přes jejich modlitby odmítá tuto přízeň udělit. Přesto však slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, i když Pán si od ní nemá co vzít. Pán, Osobnost Božství ve Svém rysu Garbhodakaśāyī Viṣṇua zplodil Brahmu, první stvořenou bytost v hmotném světě, z lotosového stonku vyrůstající z Jeho pupku, a nikoliv v lůně bohyně štěstí, která je věčně zaměstnána ve službě Jemu. To je několik příkladů Jeho úplné nezávislosti a dokonalosti. To, že nemusí nic dělat, neznamená, že je neosobní. Je transcendentálně tak plný nepředstavitelných sil, že pouze Jeho přáním je vše učiněno bez Jeho tělesné či osobní snahy. Nazývá se proto Yogeśvara neboli Pán všech mystických sil.

Představa nevědomých lidí, že ve védské literatuře se vyskytuje mnoho bohů, je naprosto špatná. Pán je jeden a jediný, ale expanduje se mnoha způsoby, což potvrzují i Vedy. Těchto expanzí Pána je nekonečné množství, ale některé z nich jsou živé bytosti. Živé bytosti nejsou tak mocné jako úplné expanze Pána, a proto existují dva různé druhy expanzí. Pán Brahmā je obvykle jednou z živých bytostí a Pán Śiva je uprostřed mezi Pánem a živými bytostmi. Jinak řečeno, ani polobozi jako je Pán Brahmā a Pán Śiva, kteří jsou hlavními ze všech polobohů, se nemohou rovnat Pánu Viṣṇuovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, nebo být větší než On. Bohyně štěstí Lakṣmī a všemocní polobozi Brahmā a Śiva jsou zaměstnáni v uctívání Viṣṇua, Pána Kṛṣṇy; kdo tedy může být mocnější než Mukunda (Pán Kṛṣṇa), aby mohl být skutečně nazýván Nejvyšší Osobností Božství? Bohyně štěstí Lakṣmījī, Pán Brahmā a Pán Śiva nejsou nezávislí; jsou mocní pouze jako expanze Nejvyššího Pána a všichni jsou zaměstnáni v transcendentální láskyplné službě Pánu. A stejně tak živé bytosti. Existují čtyři školy oddaných uctívajících Pána a hlavními z nich jsou Brahma-sampradāya, Rudra-sampradāya a Śrī-sampradāya, které pocházejí přímo od Pána Brahmy, Pána Śivy a bohyně štěstí Lakṣmī. Kromě těchto tří uvedených sampradāyí existuje ještě Kumāra-sampradāya, která pochází od Sanat-kumāra. Všechny čtyři původní sampradāyi jsou dodnes svědomitě zaměstnány v transcendentální službě Pánu a všechny dodnes prohlašují, že Pán Kṛṣṇa, Mukunda, je Nejvyšší Osobnost Božství a že žádná jiná osobnost Mu není rovna a žádná není větší než On.

Jedině sebeovládnutí jedinci se mohou postupně soustředit na Nejvyšší Osobnost Božství. Být sebeovládnutý znamená nezabývat se smyslovým požitkem víc než je nutné. A ti, kteří nejsou sebeovládnutí, jsou vydáni napospas smyslovému požitku. Suchá filozofická spekulace je jemným smyslovým požitkem mysli. Smyslový požitek vede na cestu temnoty. Ti, kteří se ovládají, mohou dělat pokrok na cestě osvobození z podmíněného života v hmotné existenci. Vedy proto přikazují, abychom nešli po cestě temnoty, ale abychom postupovali po cestě světla neboli osvobození. Sebevlády se nedosáhne umělým zastavením hmotného požitku smyslů, ale skutečným připoutáním se k Nejvyššímu Pánovi tím, že zaměstnáme své čisté smysly v transcendentální službě Pánu. Smysly nelze omezovat násilím, ale je možné je pozitivně zaměstnat. Očištěné smysly jsou proto neustále zaměstnány v transcendentální službě Pánu. Takové dokonalé zaměstnání smyslů se nazývá bhakti-yoga. Ti, kteří jsou připoutáni k metodě bhakti-yogy, jsou tedy skutečně sebeovládnutí a mohou se ihned vzdát svých domovských či tělesných pout, je-li to potřeba ve službě Pánu. To je úroveň paramahaṁsy. Haṁsové neboli labutě přijímají pouze mléko ze směsi mléka a vody a ti, kteří přijímají službu Pánu namísto služby māyi, se nazývají paramahaṁsové. Jsou přirozeně obdařeni všemi dobrými vlastnostmi, jako je skromnost, oproštěnost od pýchy a namyšlenosti, nenásilnost, snášenlivost, prostota, uctivost, uctívání, oddanost a upřímnost. Všechny tyto božské vlastnosti se projevují v charakteru oddaného Pána spontánním způsobem. Tito paramahaṁsové, kteří se zcela odevzdali službě Pánu, jsou velice vzácní, a to dokonce i mezi osvobozenými dušemi. Skutečné nenásilí znamená být osvobozen od závisti. V tomto světě každý závidí svému bližnímu, ale dokonalý paramahaṁsa, zcela odevzdaný službě Pánu, nikdy nikomu nezávidí. Miluje každou živou bytost ve vztahu s Nejvyšším Pánem. Skutečné odříkání znamená dokonalou závislost na Bohu. Každá živá bytost na někom závisí, protože je tak stvořená. Skutečně každý závisí na milosti Nejvyššího Pána, ale jakmile někdo na svůj vztah k Pánu zapomíná, začíná záviset na hmotné přírodě. Odříkání znamená odříkat si závislost na hmotné přírodě a začít tak zcela záviset na milosti Pána. Skutečná nezávislost znamená mít úplnou víru v milost Pána a nezáviset na podmínkách hmoty. Tento stupeň paramahaṁsa je stupněm nejvyšší dokonalosti v bhakti-yoze, v procesu oddané služby Nejvyššímu Pánovi.

Svrchovaná Absolutní Pravda je neomezená a žádná živá bytost nemůže svými omezenými schopnostmi poznat neomezené. Pán je neosobní, osobní a lokalizovaný. Ve Svém neosobním rysu je všeprostupujícím Brahmanem, ve Svém lokalizovaném rysu je přítomný v srdci každého jako Nejvyšší Duše a ve Svém konečném osobním rysu je objektem transcendentální láskyplné služby Svých společníků, čistých oddaných. Velcí učení oddaní mohou pouze částečně odhadnout zábavy Pána v Jeho různých rysech, a Śrīla Sūta Gosvāmī proto správně ohodnotil své postavení tak, že popíše zábavy Pána do té míry, po kterou sahá jeho realizace. Ve skutečnosti se může popsat pouze Pán Samotný, a Jeho učený oddaný Ho může popsat jen natolik, nakolik mu k tomu Pán dá schopnosti.

Nejvyšší Pán je ke Svým čistým oddaným tak laskavý, že je ve správný čas volá k Sobě a vytváří pro ně příznivé podmínky. Mahārāja Parīkṣit byl čistý oddaný Pána, a proto nebylo důvodu, aby cítil takovou únavu, hlad a žízeň, jelikož oddaného Pána nikdy takové tělesné požadavky neznepokojují. Vůlí Pána se však i takový oddaný může zdánlivě unavit a dostat žízeň; jen proto, aby vznikla příznivá situace pro jeho zřeknutí se světských činností. Dříve nežli je oddaný schopen odejít zpátky k Bohu, musí se zříci veškeré připoutanosti ke světským vztahům, a je-li příliš pohroužen ve světských starostech, Pán vytvoří takovou situaci, že ho od těchto starostí osvobodí. Nejvyšší Pán na Svého čistého oddaného nikdy nezapomíná, ani když je zaměstnán takzvanými materialistickými záležitostmi. Někdy Pán vytvoří velice těžkou situaci, a oddaný je pak nucen na všechny světské starosti zapomenout. Oddaný pozná Pánův signál, ale druzí takovou situaci chápou jako nepříznivou a zoufalou. Mahārāja Parīkṣit se měl stát tím, prostřednictvím kterého chtěl Pán Śrī Kṛṣṇa vyjevit Śrīmad-Bhāgavatam, stejně tak jako prostřednictvím jeho děda Arjuny vyjevil Bhagavad-gītu. Kdyby Arjuna nepropadl vůlí Pána iluzi a rodinné náklonnosti, Pán by nepřednesl Bhagavad-gītu pro dobro všech. Stejně tak kdyby v tomto případě Mahārāja Parīkṣit nebyl unavený, hladový a žíznivý, Śrīla Śukadeva Gosvāmī, hlavní autorita na Śrīmad-Bhāgavatam, by nevyslovil Bhāgavatam. Toto je tedy předehra vedoucí k okolnostem, za nichž byl vysloven Śrīmad-Bhāgavatam ku prospěchu všech zúčastněných, a jako správná předehra tedy začíná slovy “jednou, když byl...”.

Ukazuje se, že muni, do jehož poustevny král přišel, byl v jógovém tranzu. Transcendentálního postavení lze dosáhnout třemi procesy, totiž procesem jñāny neboli teoretického poznání transcendence, procesem yogy neboli skutečnou realizací tranzu prostřednictvím manipulace s fyziologickými a psychologickými činnostmi těla a procesem nejvíce uznávaným, procesem bhakti-yogy neboli zaměstnáním smyslů v oddané službě Pánu. V Bhagavad-gītě můžeme rovněž nalézt informace o postupném vývoji vnímání od hmoty k živé bytosti. Naše hmotná mysl a tělo se vyvíjejí z živé bytosti, z duše, a pod vlivem tří kvalit hmoty zapomínáme na svou skutečnou totožnost. Proces jñāny se zabývá teoretickou spekulací o realitě duše, ale bhakti-yoga skutečně zaměstnává duši v činnosti. Vnímání hmoty je povýšeno na jemnější úroveň smyslů. Smysly jsou povýšeny k jemnější mysli, potom k dýchacím činnostem a postupně k inteligenci. Nad inteligencí je realizována živá duše, prostřednictvím mechanických činností systému yogy neboli praktikováním meditace při současném stažení smyslů, usměrnění dechového systému a použití inteligence k povýšení se do transcendentálního postavení. Tento tranz zastavuje všechny hmotné činnosti těla. Král viděl muniho v tomto postavení. Viděl ho také následovně.

Žíznící král požádal mudrce o vodu. To, že takový velký oddaný a král žádal o vodu mudrce pohrouženého v tranzu, bylo jistě řízením prozřetelnosti, neboť jinak by se taková věc nemohla nikdy stát. Mahārāja Parīkṣit se tak dostal do nepříjemné situace, aby mohl být později vyjeven Śrīmad-Bhāgavatam.

Védská kultura je velice vytříbená co se týče přijímání hostů. I když doma hostíme nepřítele, musíme ho přijmout se vší úctou. Vše by mělo být zařízeno tak, aby neměl pocit, že přišel do domu nepřítele. Když Pán Kṛṣṇa v doprovodu Arjuny a Bhīmy navštívil Jarāsandhu v Magadhě, dostalo se úctyhodným nepřátelům od krále Jarāsandhy královského přijetí. Nepřátelský návštěvník Bhīma chtěl s Jarāsandhou bojovat a přesto se jim dostalo velkolepého přijetí. V noci sedali společně jako přátelé a hosté a přes den bojovali na život a na smrt. Takový byl zákon přijímání hostů. Tento zákon přikazuje, že chudý člověk, který nemá, co by svému hostovi nabídl, má být natolik pohostinný, aby mu nabídl slaměnou rohož k sezení, sklenici vody k pití a několik příjemných slov. Přijetí hosta — ať už přítele či soka — nic nestojí. Je to pouze otázka dobrých mravů.

Když Mahārāja Parīkṣit přicházel ke dveřím Śamīky Ṛṣiho, neočekával od ṛṣiho žádné královské přijetí, protože věděl, že světci a ṛṣiové nejsou hmotně bohatí lidé. Nenadál se však toho, že se mu nedostane ani slaměné rohože na sezení, sklenice vody a několika příjemných slov. Nebyl obyčejným hostem a nebyl ani ṛṣiovým nepřítelem, a proto ho ṛṣiovo chladné přijetí velice udivilo. Král měl vlastně právo se na ṛṣiho rozhněvat, když tak naléhavě potřeboval vodu. Pro krále nebylo nic nepřirozeného rozhněvat se v tak vážné situaci, ale jelikož tento král nebyl o nic menší než veliký světec, jeho hněv a jednání je udivující. Musíme tedy chápat, že to vše bylo řízeno svrchovanou vůlí Pána. Král byl velkým oddaným Pána a světec byl stejně dobrý jako král, ale vůlí Pána byly vytvořeny podmínky, které vedly k tomu, že se král odpoutal od rodinných svazků a vládních činností a stal se tak duší zcela odevzdanou lotosovým nohám Pána Kṛṣṇy. Milostivý Pán někdy staví Své čisté oddané do takových nepříjemných situací, aby je vytáhl z bahna hmotné existence. Navenek se však zdá, že tyto situace musí být pro oddaného zoufalé. Oddaní Pána jsou vždy pod Jeho ochranou a Pán je pro oddané nejvyšším vůdcem za všech okolností, při úspěchu i neúspěchu. Čistí oddaní proto přijímají všechny těžké podmínky jako požehnání od Pána.

Rozhněvat se na někoho a začít někomu závidět, zvláště pokud se jednalo o mudrce a brāhmaṇu, bylo pro krále jako byl Mahārāja Parīkṣit bezpochyby neobvyklé. Král dobře věděl, že nemá pravomoc trestat brāhmaṇy, mudrce, děti, ženy a starce. Stejně tak král se nemá nikdy pokládat za provinilce, ani když se dopustí velké chyby. V tomto případě se však hladový a žíznivý Mahārāja Parīkṣit neovládl při jednání s mudrcem a vůlí Pána ho přemohl hněv a závist. Král měl právo potrestat svého podřízeného, pokud ho špatně přijal nebo opomíjel, ale jelikož se toho dopustil mudrc a brāhmaṇa, jednalo se o něco neslýchaného. Stejně jako Pán nikdy nikomu nezávidí, tak ani Pánův oddaný nikdy nikomu nezávidí. Jediným vysvětlením chování Mahārāje Parīkṣita je, že se tak stalo nařízením Pána.

Král mudrcovi jeho chování oplatil, přestože neměl ve zvyku takto hloupě jednat. Vůlí Pána před sebou král při odchodu spatřil mrtvého hada a řekl si, že mudrc může za své chladné přijetí dostat chladnou odplatu v podobě girlandy z mrtvého hada. Při obyčejném jednání by to nebylo nic nepřirozeného, ale jelikož takto jednal Mahārāja Parīkṣit s bráhmanským mudrcem, bylo to jistě neobvyklé. Došlo k tomu vůlí Pána.

Král jako oddaný Pána neschvaloval vlastní jednání a začal tedy uvažovat, zda byl mudrc skutečně v tranzu nebo zda to pouze předstíral, aby nemusel přijímat krále, který byl kṣatriyou a tedy nižšího řádu. Jakmile dobrá duše spáchá něco špatného, okamžitě toho začne hluboce litovat. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura a Śrīla Jīva Gosvāmī nevěří, že král byl nucen takto jednat kvůli svým minulým přečinům. Celou situaci tak uspořádal Pán jen proto, aby krále povolal zpátky domů, zpátky k Bohu.

Podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura byl celý plán připraven vůlí Pána, a vůlí Pána vznikla tato nepříjemná situace. Plánem bylo, že krále bude moci za jeho takzvaný přečin proklít nezkušený bráhmanský chlapec, zasažený vlivem Kaliho, a král tak nadobro opustí svůj domov a své zázemí. Jeho setkání se Śrīlou Śukadevem Gosvāmīm umožní přednesení velkého Śrīmad-Bhāgavatamu, který je pokládán za literární inkarnaci Pána. Tato literární inkarnace Pána podává mnohé fascinující informace o Pánových transcendentálních zábavách jako je Jeho rāsa-līlā s duchovními pastevkyněmi ve Vrajabhūmi. Tato konkrétní zábava Pána má zvláštní význam, protože každý, kdo se náležitě poučí o této Pánově zábavě, přestane být přitahovaný světskou pohlavní touhou a vydá se na cestu vznešené oddané služby Pánu. Zklamání oddaného v hmotném světě má oddaného vždy pozdvihnout do vyššího transcendentálního postavení. Arjuna a Pāṇḍuovci se ocitli ve velice těžké situaci kvůli úkladům jejich bratranců a Pán tímto způsobem vytvořil předehru k bitvě na Kurukṣetře, při které byla vyjevena Bhagavad-gītā, jež je zvukovým zastoupením Pána. Stejně tak Pán přivedl Mahārāje Parīkṣita do těžké situace, aby dal vzniknout Śrīmad-Bhāgavatamu, inkarnaci Pána. Královo vyčerpání hladem a žízní bylo pouhé představení, protože král vydržel hodně, a to už v lůně své matky. Nerozrušil ho ani planoucí žár brahmāstry, kterou vypustil Aśvatthāmā. Bylo jistě neslýchané, že byl vyčerpán — oddaní jako je Mahārāja Parīkṣit mají vůlí Pána dost síly na to, aby takové vyčerpání snášeli, a nejsou nikdy znepokojeni. Celou situaci tedy v tomto případě naplánoval Samotný Pán.

Díky dobré vládě Mahārāje Parīkṣita se mohl i malý hoch, který si hrál s jinými nezkušenými chlapci, stát stejně mocný jako kvalifikovaný brāhmaṇa. Tento hoch se jmenoval Śṛṅgi a dostal od svého otce dobrou přípravu v brahmacaryi, takže už ve svém útlém věku mohl být mocný jako brāhmaṇa. Jelikož však věk Kali hledal příležitost, jak narušit kulturní dědictví čtyř životních řádů, nezkušený hoch poskytl věku Kali možnost vstoupit na pole védské kultury. Pod vlivem Kaliho začala u tohoto bráhmanského chlapce nenávist k nižším životním řádům, a kulturní život se tak začal den za dnem rozkládat. První obětí bráhmanské nespravedlivosti byl Mahārāja Parīkṣit, a tak byla oslabena ochrana, kterou poskytoval král proti útokům Kaliho.

Brāhmaṇové jsou považováni za hlavu a mozky těla společnosti a kṣatriyové jsou považováni za paže těla společnosti. Paže jsou zapotřebí k tomu, aby chránily tělo před všemi úrazy, ale musejí jednat podle nařízení hlavy a mozku. To je přirozené uspořádání dané vyšší vůlí. Bhagavad-gītā potvrzuje, že podle vlastností a práce, kterou vykonávají, jsou ustaveny čtyři společenské řády neboli kasty, totiž brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové. Syn brāhmaṇy má přirozeně dobrou příležitost stát se pod vedením svého kvalifikovaného otce rovněž brāhmaṇou, stejně jako syn lékaře má velice dobrou příležitost stát se kvalifikovaným lékařem. Kastovní systém je tedy zcela vědecký. Syn musí využít otcovy kvalifikace a tak se stát brāhmaṇou či lékařem, ale ne jinak. Nikdo se nemůže stát brāhmaṇou či lékařem bez získání kvalifikace. To je výnos všech písem o všech společenských řádech. Zde dosáhl Śṛṅgi, kvalifikovaný syn velkého brāhmaṇy, potřebné bráhmanské moci jak zrozením, tak průpravou, ale jelikož to byl nezkušený chlapec, měl nedostatky v kulturním chování. Pod vlivem Kaliho byl syn brāhmaṇy nafoukaný na svou bráhmanskou moc, a proto nesprávně přirovnal Mahārāje Parīkṣita k vráně a hlídacímu psu. Král je jistě hlídacím psem státu v tom smyslu, že bděle střeží hranice státu v zájmu jeho ochrany a obrany, ale oslovovat ho jako hlídacího psa bylo známkou chlapcovy nekulturnosti. A tak s vyzdvihováním rodného práva bez náležité kultury začal úpadek bráhmanských schopností. Úpadek bráhmanské kasty začal ve věku Kali a jelikož brāhmaṇové jsou hlavou společenského řádu, všechny ostatní řády společnosti začaly také degradovat. Jak uvidíme, otec Śṛṅgiho tohoto začátku bráhmanského úpadku hluboce litoval.

Nezkušený bráhmanský chlapec jistě věděl, že král žádal jeho otce o vodu a že otec neodpověděl. Snažil se objasnit otcovu nepohostinnost neomaleným způsobem, který byl hodný nekulturního hocha. Vůbec nelitoval toho, že se králi nedostalo vlídného přijetí. Naopak, ospravedlňoval chybné jednání způsobem, jaký je charakteristický pro brāhmaṇy Kali-yugy. Přirovnal krále k hlídacímu psu a podle toho král neměl vstupovat do domu brāhmaṇy a žádat o vodu ze stejného vědra. Pán se o svého psa jistě stará, ale to neznamená, že pes může chtít jíst a pít ze stejného talíře. Toto chybné uvažování o vlastní důležitosti je příčinou úpadku dokonalého společenského řádu a vidíme, že na jeho počátku byl nezkušený syn brāhmaṇy. Stejně jako psu se nedovoluje, aby chodil do obytných místností, přestože se o něho pán stará, tak podle Śṛṅgiho neměl král právo vstoupit do domu Śamīky Ṛṣiho. Chlapcův názor byl, že chyby se dopustil král a ne jeho otec, a takto svého mlčícího otce ospravedlňoval.

Nezkušený brāhmaṇa, pyšný na svoji brahma-tejas, se nechal omámit vlivem Kali-yugy. Mahārāja Parīkṣit dal Kalimu oprávnění žít na čtyřech místech, jak bylo uvedeno výše, ale pod jeho velice zkušenou vládou Kali jen těžko hledal místa, která mu byla vyhrazena. Chtěl proto nalézt příležitost, jak nastolit svoji autoritu, a milostí Pána objevil slabinu v pyšném, nezkušeném synovi brāhmaṇy. Malý brāhmaṇa chtěl ukázat svou ničivou sílu a byl tak drzý, že se rozhodl potrestat velkého krále Mahārāje Parīkṣita. Chtěl po odchodu Pána Kṛṣṇy zaujmout Jeho místo. To jsou základní znaky povýšenců, kteří chtějí pod vlivem věku Kali zaujmout místo Śrī Kṛṣṇy. Povýšenec s trochou schopností se chce stát inkarnací Pána. Po odchodu Pána Kṛṣṇy se na celé Zemi objevuje mnoho nepravých inkarnací, které svádějí nevinnou veřejnost tím, že zneužívají duchovní poslušnosti obyčejných lidí, aby si udržely svou falešnou slávu. Osobnost Kaliho tedy dostala příležitost vládnout skrze tohoto syna brāhmaṇy, Śṛṅgiho.

Jak je zřejmé z tohoto verše, okolnosti, za nichž byl Mahārāja Parīkṣit proklet, byly jednoduše dětinské. Śṛṅgi ukazoval nevinným kamarádům, se kterými si hrál, svoji nestoudnost. Žádný rozumný člověk by nedovolil, aby napáchal takovou velikou škodu na celé lidské společnosti. Zabitím krále jako byl Mahārāja Parīkṣit jen proto, aby předvedl svou bráhmanskou moc, se nezkušený syn brāhmaṇy dopustil velké chyby.

Tak začalo zneužívání bráhmanské moci. Ve věku Kali začínají brāhmaṇové postupně ztrácet bráhmanské schopnosti i kulturu. Bráhmanský chlapec pokládal Mahārāje Parīkṣita za kulāṅgāru neboli nízkého potomka dynastie, ale ve skutečnosti byl nízkým potomkem dynastie on sám, protože právě díky němu začala bráhmanská kasta ztrácet svoji moc jako had, jemuž byly vylomeny jedové zuby. Had nahání hrůzu jen dokud má jedové zuby; jinak se ho mohou bát nanejvýše děti. Kali přemohl nejprve bráhmanského chlapce a potom postupně ostatní kasty. Celý vědecký systém společenských řádů tak v tomto věku nabyl podobu mravně zkaženého kastovního systému, který se nyní další skupina lidí podobně ovlivněných věkem Kali snaží úplně odstranit. Měli bychom odhalit hlavní příčinu mravní zkaženosti a nezavrhovat systém jako takový, aniž bychom znali jeho vědecké hodnoty.

Chlapec neměl radost z toho, že se dopustil takové veliké chyby, a chtěl ulevit tíži, kterou cítil na svém srdci, křikem. Když tedy přišel do poustevny a uviděl svého otce v oné situaci, hlasitě vykřikl, aby se mu ulevilo. Bylo však již pozdě. Jeho otec pak celé nehody litoval.

Otec nebral mrtvého hada na krku příliš vážně a jednoduše ho odhodil. Čin Mahārāje Parīkṣita nebyl ve skutečnosti příliš závažný, ale pošetilý syn to vzal velice vážně a pod vlivem Kaliho proklel krále, a tak ukončil kapitolu šťastných dějin.

Král je nejlepší ze všech lidských bytostí. Je představitelem Boha a za žádný svůj čin nemá být nikdy odsuzován. Jinak řečeno, král nemůže konat žádné zlo. Může nařídit oběšení nějakého ničemného syna brāhmaṇy, ale přitom se nedopouští hříchu zabití brāhmaṇy. A i když král něco pokazí, přesto nemá být odsuzován. Lékař také může chybnou léčbou zabít pacienta, ale takový vrah nebude určitě odsouzen k smrti. Co potom říci o dobrém a zbožném králi jako byl Mahārāja Parīkṣit? Ve védské společnosti je král připravován na to, aby se z něho stal rājarṣi neboli velký světec, přestože vládne jako král. Vždyť jediný král odpovídá za to, aby pod jeho vládou mohli občané žít pokojně a beze strachu. Rājarṣiové uměli zorganizovat svá království tak dokonalým a zbožným způsobem, že jejich poddaní je uctívali jako kdyby byli Pán Sám. To je pokyn Ved. Král se nazývá narendra neboli nejlepší z lidských bytostí. Jak tedy mohl krále jako byl Mahārāja Parīkṣit odsoudit nezkušený, nafoukaný syn brāhmaṇy, i když získal schopnosti kvalifikovaného brāhmaṇy?

Jelikož Śamīka Ṛṣi byl zkušený a dobrý brāhmaṇa, neschvaloval jednání svého nehodného syna. Začal truchlit nad vším, čeho se jeho syn dopustil. Na krále se obvykle nevznášejí kletby, a co říci o dobrém králi jako byl Mahārāja Parīkṣit. Králův přestupek byl naprosto bezvýznamný a to, že byl odsouzen k smrti, bylo pro Śṛṅgiho jistě velkým hříchem. Ṛṣi Śamīka proto celé nehody litoval.

Podle Śrīmad-Bhāgavatamu zastupuje monarchistický režim Nejvyššího Pána, Osobnost Božství. O králi se říká, že je zástupcem Absolutní Osobnosti Božství, protože je připravován k tomu, aby získal vlastnosti Boha a mohl chránit živé bytosti. Bitvu na Kurukṣetře Pán naplánoval proto, aby se na trůn dostal skutečný zástupce Pána, Mahārāja Yudhiṣṭhira. Ideálního krále musí zdobit královská kultura, oddaná služba a také rytířský duch. Monarchie takové osobnosti je mnohem lepší než takzvaná demokracie, postrádající zodpovědnost i kvalifikaci. Zloději a podvodníci moderní demokracie usilují o vítězství ve volbách falšováním hlasů a ti, kteří jsou úspěšní, se pak zmocňují celého obyvatelstva. Jeden dokonale připravený monarcha je mnohem lepší než sto neschopných ministerských podvodníků a zde je naznačeno, že se zrušením královského režimu jako byl režim Mahārāje Parīkṣita budou lidé vystaveni mnoha útokům věku Kali. Lidé nejsou ani trochu šťastní ve vychvalované demokracii. Výsledek takové vlády bez krále je popsán v následujících verších.

V tomto verši je velice významné slovo naḥ (my). Mudrc správně přijímá zodpovědnost brāhmaṇů jako společenské skupiny za konec monarchistické vlády, čímž dostávají příležitost takzvaní demokraté, kteří dovedou jen pustošit majetek svých podřízených ve státě. Takzvaní demokraté se zmocní vládní mašinérie, aniž by na sebe vzali zodpovědnost za blahobyt občanů. Každý se žene na vysoké místo jen pro osobní uspokojení a namísto jednoho krále se tak vynoří mnoho nezodpovědných králů, a všichni vybírají daně. Je zde předpovězeno, že v nepřítomnosti dobré monarchie bude každý působit obavy ostatním a rozmohou se krádeže majetku, zvířat, žen atd.

Zde je předpovězeno, že bez monarchistického režimu budou obyčejní lidé tvořit nechtěné obyvatelstvo na úrovni psů a opic. Stejně jako opice mají nezkrotnou touhu po pohlavním životě a psi neznají stud při pohlavním styku, tak obyčejné obyvatelstvo narozené z nemanželských styků se bude soustavně odchylovat od cesty dobrých védských mravů a od zaměstnání podle vlastností v kastách a řádech života.

Védským životním stylem je pokroková civilizace Āryů. Pokrokem Āryů je rozvíjení védské civilizace. Cílem védské civilizace je vrátit se zpátky k Bohu, zpátky domů, kde neexistuje zrození, smrt, stáří a nemoc. Vedy nařizují každému, aby nezůstával v temnotě hmotného světa, ale aby šel za světlem duchovního království, které je daleko za hmotnou oblohou. Kvalitativní systém kast a životních řádů vědecky naplánoval Samotný Pán a Jeho zástupci, velcí ṛṣiové. Dokonalý životní styl poskytuje veškeré pokyny a rady ve věcech hmotných i duchovních. Védský životní styl nedovoluje nikomu žít jako opice a pes. Degradovaná civilizace smyslového požitku a hospodářského rozvoje je vedlejším produktem bezbožné vlády bez krále, vlády lidí z lidu a pro lid. Lidé by se tedy neměli pohoršovat nad špatnými vládci, které si sami zvolili.

Poté, co mudrc Śamīka vysvětlil obecné zákony, vztahující se na postavení krále, a potvrdil, že král nemůže učinit nic špatného a proto nesmí být odsuzován, chtěl říci něco výhradně o králi Parīkṣitovi. Zvláštní kvalifikace Mahārāje Parīkṣita shrnul v tomto verši. Tento král, přestože byl počítán pouze za krále, byl oslavovaný jako vládce náboženských zásad královského řádu. Povinnosti všech kast a řádů společnosti jsou popsány v śāstrách a charakter Mahārāje Parīkṣita zdobily vlastnosti kṣatriyi, uvedené v Bhagavad-gītě (18.43). Byl také velkým oddaným Pána a seberealizovanou duší. Proklít takového krále, když byl unavený a vyčerpaný hladem a žízní, nebylo vůbec vhodné. Śamīka Ṛṣi tedy přiznal, že Mahārāja Parīkṣit byl proklet ze všech hledisek nespravedlivě. Přestože všichni brāhmaṇové byli daleko od místa, kde se to stalo, nezralé jednání bráhmanského chlapce způsobilo změnu situace na celém světě. Ṛṣi Śamīka, brāhmaṇa, na sebe tedy vzal zodpovědnost za všechnu degradaci dobrých řádů světa.

Každý je zodpovědný za své jednání, ať už zbožné či hříšné. Ṛṣi Śamīka viděl, že jeho syn spáchal velký hřích, když proklel Mahārāje Parīkṣita, který si zasluhoval ochranu od brāhmaṇů, jelikož byl zbožným vládcem a jakožto prvotřídní oddaný Pána byl zcela prost všech hříchů. Dopustí-li se někdo přestupku vůči oddanému Pána, reakci je velice těžké překonat. Brāhmaṇové, kteří jsou hlavou společenských řádů, mají dávat svým podřízeným ochranu a ne je proklínat. Za jistých okolností může nahněvaný brāhmaṇa proklít podřízeného kṣatriyu či vaiśyu atd., ale v případě Mahārāje Parīkṣita k tomu nebyl důvod, jak je vysvětleno dříve. Pošetilý hoch tak učinil z vyložené pýchy na to, že je synem brāhmaṇy, a proto se na něho vztahoval trest Božího zákona. Pán nikdy neodpouští tomu, kdo odsoudí Jeho čistého oddaného. Prokletím krále se tedy pošetilý Śṛṅgi dopustil nejen hříchu, ale také největšího přestupku. Ṛṣi proto viděl, že jeho syna mohl od hříšného činu osvobodit jedině Pán, Nejvyšší Osobnost Božství. Modlil se o odpuštění proto přímo k Nejvyššímu Pánovi, neboť jedině On může změnit i nezměnitelné. Modlil se ve jménu pošetilého hocha, který neměl ještě žádnou inteligenci.

Na tomto místě je možné se otázat, proč nesl syn brāhmaṇy zodpovědnost za tento přestupek, když to byla Pánova touha, aby se Parīkṣit Mahārāja dostal do takové těžké situace a mohl být osvobozen z hmotné existence. Odpovědí je, že přestupku se dopustilo pouhé dítě, takže bylo možné ho velice snadno prominout. Modlitba otce tedy byla přijata. Zeptáme-li se však, proč tedy celá společenská skupina brāhmaṇů nese zodpovědnost za vpuštění Kaliho do světového dění, odpověď se dočteme ve Varāha Purāṇě, kde stojí, že démoni, kteří jednali nepřátelsky vůči Osobnosti Božství, ale které Pán nezabil, dostali možnost narodit se v rodinách brāhmaṇů, aby využili věku Kali. Svrchovaně milostivý Pán jim dal příležitost, aby se narodili v rodinách zbožných brāhmaṇů a mohli tak dělat pokroky ke spasení. Démoni však namísto využití dobré příležitosti začali bráhmanskou kulturu zneužívat a být pyšní, že se stali brāhmaṇy. Syn Śamīky Ṛṣiho je typickým příkladem a všichni pošetilí synové brāhmaṇů zde dostávají varování, aby nejednali tak bláhově jako Śṛṅgi a aby se měli vždy na pozoru před démonskými vlastnostmi, které měli ve svých předchozích životech. Pošetilému chlapci Pán samozřejmě prominul, ale jiní, kteří nemusí mít otce jako byl Śamīka Ṛṣi, se dostanou do velkých potíží, pokud budou zneužívat výhod, které získali zrozením v bráhmanské rodině.

Ṛṣi Śamīka také věděl, že Pán neodpouští těm, kteří se dopustí přestupku u nohou oddaného. Pán může jedině nařídit, aby viník prosil o odpuštění u oddaného a odevzdal se mu. Myslel si v duchu, že kdyby Mahārāja Parīkṣit obrátil kletbu proti chlapci, mohl být zachráněn. Věděl však také, že čistý oddaný se nestará o světské výhody či nevýhody. Oddaní se nikdy nesnaží odstranit osobní pohanu, kletby, opomíjení atd. Co se týče těchto věcí, oddaní si jich nevšímají, pokud jde o ně samotné. Jsou-li však namířeny proti Pánu a Jeho oddaným, pak oddaní nekompromisně jednají. V tomto případě šlo o osobní záležitost, a Śamīka Ṛṣi proto věděl, že král se nijak bránit nebude. Nebylo jiné možnosti, než obrátit se jménem nezralého chlapce na Pána.

Není pravda, že jen brāhmaṇové mají dostatečnou sílu, aby mohli své podřízené proklít nebo jim udílet požehnání. Oddaný Pána ani nemusí být brāhmaṇou, a je mocnější než brāhmaṇa. Mocný oddaný toho však nikdy nezneužívá pro osobní prospěch. Veškerou moc, kterou má, používá jedině ve službě Pánu a Jeho oddaným.

Celý případ je nyní vyjasněn. To, že Mahārāja Parīkṣit pověsil mudrci kolem ramen mrtvého hada, nebylo nikterak vážným přestupkem, ale to, že Śṛṅgi krále proklel, vážným přestupkem bylo. Tohoto vážného přestupku se však dopustilo pouze pošetilé dítě, a proto si chlapec zasloužil odpuštění Nejvyššího Pána, i když nebylo možné zbavit se hříšné reakce. Mahārājovi Parīkṣitovi také nevadila kletba, kterou dostal od pošetilého brāhmaṇy. Naopak, plně využil situace a vůlí Pána dosáhl prostřednictvím milosti Śrīly Śukadeva Gosvāmīho nejvyšší životní dokonalosti. Vše bylo vlastně Pánovou touhou a Mahārāja Parīkṣit, Ṛṣi Śamīka a jeho syn Śṛṅgi byli pouze nástroji při plnění Jeho touhy. Žádný z nich se proto nedostal do nesnází, jelikož vše se odehrávalo ve spojení s Nejvyšší Osobou.

Transcendentalisté jsou empiričtí filozofové, mystici a oddaní Pána. Empiričtí filozofové se zaměřují na dokonalost splynutí s existencí Absolutního, mystici se zaměřují na vnímání všepronikající Nadduše a oddaní Pána jsou zaměstnáni v transcendentální láskyplné službě Osobnosti Božství. Jelikož Brahman, Paramātmā a Bhagavān jsou různé fáze téže Transcendence, všichni tito transcendentalisté jsou nad třemi kvalitami hmotné přírody. Hmotné neštěstí a štěstí jsou výsledkem působení tří kvalit, a proto příčiny takového hmotného neštěstí a štěstí nemají s transcendentalisty nic společného. Král byl oddaným a ṛṣi byl mystikem, a oba proto nebyli připoutáni k náhodným událostem stvořeným svrchovanou vůlí. Hravé dítě bylo jen nástrojem při plnění Pánovy vůle.