Śrīmad-bhāgavatam 1.12.34

Mahārāja Yudhiṣṭhira byl ideální a oslavovaný zbožný král celého světa a přesto měl po skončení bitvy na Kurukṣetře veliké obavy, protože v boji došlo k hromadnému zabíjení jen proto, aby on mohl usednout na trůn. Vzal na sebe veškerou zodpovědnost za hříchy napáchané ve válce a aby se všech těchto hříchů zbavil, chtěl vykonat tři oběti, při nichž se na oltáři obětuje kůň. Taková oběť je velice nákladná. I Mahārāja Yudhiṣṭhira musel nahromadit potřebné množství zlata z pozůstalosti po Mahārājovi Maruttovi a od brāhmaṇů, kterým král Marutta dával zlato milodarem. Učení brāhmaṇové nebyli schopni celé náklady zlata darované Mahārājem Maruttou odnést, a nechávali proto větší část daru na místě. A Mahārāja Marutta už hromady zlata, které jednou daroval, nechtěl znovu sbírat. Navíc všechny zlaté tácy a nádobí použité při oběti se vyhazovaly do odpadu a to vše byly kupy zlata, k nimž se dlouhou dobu nikdo nehlásil. Až potom je Mahārāja Yudhiṣṭhira shromáždil a použil pro vlastní účely. Pán Śrī Kṛṣṇa poradil bratrům Mahārāje Yudhiṣṭhira, aby shromáždili toto jmění, k němuž se nikdo nehlásil, protože patřilo králi. Zvláštní je, že žádný obyvatel státu nezačal toto zlato využívat k průmyslovému podnikání nebo něčemu podobnému. Znamená to, že občané státu byli všestranně zaopatřeni životními potřebami a spokojeni a neměli tedy žádný zájem o nepotřebné továrny na smyslový požitek. Mahārāja Yudhiṣṭhira také uplatnil svůj nárok na hromady zlata proto, aby vykonal oběti a uspokojil s nimi Nejvyšší Osobnost Božství Hariho. Jinak nikterak netoužil po tom, aby je hromadil do státní pokladnice.

Z jednání Mahārāje Yudhiṣṭhira bychom si měli vzít příklad. Dělal si starosti s hříchy napáchanými na bojišti a chtěl proto uspokojit svrchovanou autoritu. To naznačuje, že i my se při každodenním vykonávání daných povinností neúmyslně dopouštíme hříchů, a abychom tyto nechtěné přestupky odčinili, musíme vykonávat oběti doporučované ve zjevených písmech. Pán říká v Bhagavad-gītě (yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ), že musíme vykonávat oběti doporučované v písmech, abychom se zbavili následků všeho svého neoprávněného jednání i nezáměrných přestupků, ke kterým máme sklony. Tím se můžeme osvobodit od všech hříchů. Ti, kteří tak nečiní, ale jednají ve vlastním zájmu nebo pro uspokojení svých smyslů, musejí podstoupit všechny strasti, které jim za jejich hříchy náleží. Hlavním cílem vykonávání obětí je tedy potěšit Svrchovanou Osobnost Hariho. Způsob vykonávání oběti se může lišit podle času, místa a vykonavatele, ale cíl těchto obětí je stejný ve všech dobách a za všech okolností—uspokojení Nejvyššího Pána Hariho. To je ústředním bodem zbožného života a tímto způsobem je možné dosáhnout všeobecného míru a blahobytu na světě. Mahārāja Yudhiṣṭhira to vše dělal. Byl to ideální zbožný vládce světa.

Jestliže Mahārāja Yudhiṣṭhira hřešil při plnění svých denních povinností vladaře, při kterých je zabíjení lidí či zvířat a válečnictví uznávaným uměním, pak si stěží můžeme představit množství hříchů napáchaných vědomě či nevědomě nevzdělaným obyvatelstvem v Kali-yuze, které nemá žádnou možnost vykonávat oběti pro potěšení Nejvyššího Pána. Proto Bhāgavatam říká (1.2.13), že nejdůležitější povinností lidské bytosti je uspokojovat Nejvyššího Pána plněním povinností toho zaměstnání, které člověku přísluší.

Člověk může pocházet z jakéhokoliv místa či společnosti, náležet k jakékoliv kastě či vyznání a vykonávat zaměstnání libovolného druhu, ale každý musí být ochotný provádět oběti, které pro dané místo, čas a osobu doporučují písma. Ve védské literatuře se doporučuje, že v Kali-yuze mají lidé oslavovat Pána zpíváním svatých jmen Kṛṣṇy (kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet), a to bez přestupků. Tím se člověk může osvobodit od všech hříchů a může tak dosáhnout nejvyšší životní dokonalosti, kterou je návrat domů, zpátky k Bohu. To jsme již nejednou probírali na různých místech v tomto velkém díle, zvláště v úvodní části pojednávající o životě Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, a stejnou věc opakujeme znovu, neboť chceme napomoci míru a blahobytu ve společnosti.

Pán říká v Bhagavad-gītě otevřeně, jak Ho můžeme potěšit, a totéž prakticky předvedl Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve Svém životě a kazatelské práci. Dokonalou obětí neboli yajñou pro potěšení Osobnosti Božství Hariho (Nejvyššího Pána, který nás osvobozuje od všeho strádání našeho bytí) je v tomto temném věku hádek a rozporů následovat Pána Śrī Caitanyu Mahāprabhua.

V době, kdy byl všeho dostatek, musel Mahārāja Yudhiṣṭhira shromažďovat hory zlata, aby mohl vykonat oběť koně. V dnešní době je nedostatek všeho a zlata zvlášť, takže stěží můžeme uvažovat o takových obětech. V současnosti máme hromady papírů a slibů, že se tyto papíry promění ve zlato hospodářským rozvojem moderní civilizace, ale pořád máme daleko k tomu, abychom utráceli takové bohatství jako Mahārāja Yudhiṣṭhira, ať už individuálně, kolektivně nebo pod patronací státu. Pro tento věk se tedy přesně hodí metoda, kterou ve shodě se śāstrami doporučil Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu. Nic nestojí a zároveň může přinést větší prospěch, než jiné metody provádění yajñi, které jsou nákladné.

Nesmíme se mylně domnívat, že oběť koně a oběť krávy, vykonávané podle védských pravidel, znamenaly zabíjení zvířat. Naopak, obětovaná zvířata získala transcendentální silou védských hymnů nový život. Tyto hymny, jsou-li pronášeny správným způsobem, se vymykají představám obyčejných lidí. Veda-mantry jsou velice praktické a omlazení obětního zvířete je toho důkazem.

Takového účinného pronášení védských hymnů již nejsou takzvaní brāhmaṇové neboli kněží v současné době schopni. Neznalí a nepřipravení potomci rodin dvojzrozenců se už nevyrovnají svým otcům a jsou proto započítáváni mezi śūdry neboli jednozrozené. Jednozrození lidé nejsou k pronášení védských hymnů způsobilí, a proto recitování původních hymnů už nepřináší žádný užitek.

Aby všechny spasil, šířil Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu saṅkīrtanové hnutí neboli yajñu, která slouží všem praktickým cílům, a lidem současného věku je silně doporučováno, aby se drželi této jisté a uznávané cesty.