Skip to main content

Kapitola čtyřicátá

Uctivá oddanost synů a ostatních podřízených

Skutečnou uctivou oddanost projevují lidé, kteří si myslí, že jsou Kršnovi podřízení nebo Jeho synové. Nejlepšími příklady podřízených jsou Sárana, Gada a Subhadrá. Všichni to jsou členové jaduovské dynastie a vždy považovali Kršnu za svého ochránce. Kršnovi synové jako Pradjumna, Čárudéšna a Sámba měli podobné pocity. Kršna měl ve Dvárace mnoho synů. S každou ze 16 108 královen jich měl deset a všichni v čele s Pradjumnou, Čárudéšnou a Sámbou měli Kršnu vždy za svého ochránce. Když s Ním Jeho synové obědvali, otevírali někdy ústa, aby je Kršna nakrmil. Když Kršna hladil jednoho ze svých synů, který Mu seděl na klíně, a žehnal mu přičichnutím k hlavě, ostatní synové plakali a přemýšleli, kolik zbožných činností musel tento syn vykonat ve svém předešlém životě. Pradjumna, syn Kršny s hlavní královnou Rukminí, je mezi Jeho syny považován za vůdce. Pradjumnovy tělesné rysy připomínají přesně rysy Kršny. Čistí oddaní Kršny Pradjumnu oslavují, protože se mu dostalo velikého štěstí: jaký otec, takový syn.

V Hari-vanše je popis Pradjumnových činů když unesl Prabhávatí. Pradjumna ji tehdy oslovil: „Má drahá Prabhávatí, jen se podívej na hlavu naší rodiny, Šrí Kršnu. On je samotný Višnu, který létá na Garudovi, a náš nejvyšší pán. Protože jsme zpyšněli a máme naprostou důvěru v Jeho ochranu, nestaráme se někdy ani o boj s Tripurárim (Šivou).“

Existují dva druhy oddaných, kteří oddaně slouží s úctou a respektem — Pánovi podřízení a Jeho synové. Služebníci ve Dvárace neustále uctívají Kršnu jako nejctihodnější a nejváženější Osobnost Božství. Kršna je okouzluje svými mimořádnými vlastnostmi. Ti, kteří považovali Kršnu vždy za svého ochránce, si mohli své přesvědčení snadno ověřit v praxi, neboť Kršnovi synové jednali mnohokrát zcela nezákonně, ale přesto se jim od Kršny a Balarámy dostalo naprosté ochrany.

I Kršnův starší bratr Balaráma Mu někdy nevědomky vzdal úctu. Kršna jednou stál před Balarámou a chtěl se svému staršímu bratrovi poklonit, avšak Balarámův kyj poklesl ke Kršnovým lotosovým nohám. Jinými slovy, kyj v Balarámových rukách složil Kršnovi své poklony. Výše popsané pocity podřízenosti se někdy projevují jako anubhāva.

Když za Šrí Kršnou přišli polobozi z nebeských planet, všichni Kršnovi synové je následovali a Brahmá je pokropil vodou ze svého kamaṇḍalu. Když polobozi předstoupili před Kršnu, synové místo aby si sedli na zlaté židle, se posadili na podlahu, která byla pokryta jelení kůží.

Chování Kršnových synů se někdy podobá chování Jeho osobních služebníků. Synové se například klaněli, byli tiší, pokorní a vlídní a vždy připraveni splnit Kršnova nařízení i za cenu života. Když byli před Ním, vždy se poklonili až k zemi. Byli velice tiší a vyrovnaní a vždy se snažili zadržovat před Pánem kašel a smích. Také nikdy nemluvili o Kršnových zábavách v milostné lásce. To znamená, že oddaní, věnující se uctivé oddané službě, by neměli hovořit o Kršnově milostné lásce. Nikdo by neměl prohlašovat, že má věčný vztah ke Kršnovi, není-li osvobozený. V podmíněném životním stavu musí oddaní plnit předepsané povinnosti podle pravidel oddané služby. Když je člověk vyspělý v oddané službě a je realizovanou duší, může znát svůj vztah ke Kršnovi. Neměl by se uměle snažit nějaký vztah navodit. Na nedozrálé úrovni se někdy stává, že chtivý podmíněný člověk se snaží uměle navodit vztah s Kršnou v milostné lásce. Výsledkem toho je, že se z něj stane prākṛta-sahajiyā neboli ten, kdo bere vše velice levně. Třebaže tito lidé velice touží navodit vztah s Kršnou v milostné lásce, jejich podmíněný život v hmotném světě je i nadále nanejvýš odporný. Člověk, který má s Kršnou skutečný vztah, už nemůže jednat na hmotné úrovni a jeho osobní povahu nelze kritizovat.

Když Amor při jedné příležitosti přišel navštívit Pána Kršnu, jeden oddaný Ho oslovil: „Můj drahý Amore, protože se ti dostalo takového štěstí, že tvůj pohled spočinul na lotosových nohách Kršny, kapky potu na tvém těle zamrzly a připomínají plody kaṇṭakī (malé ovoce rostoucí na trnitých keřích).“ To jsou znaky extáze a úcty k Nejvyšší Osobnosti Božství. Když princové jaduovské dynastie slyšeli zvuk Kršnovy lastury Paňčadžanja, okamžitě jim v extatické radosti vstaly vlasy na hlavě. Vypadalo to tehdy, jako by všechny vlasy na hlavách princů tančily v extázi.

K radosti se někdy připojují příznaky zklamání. Pradjumna jednou oslovil Sámbu slovy: „Můj drahý Sámbo, ty jsi tak slavná osobnost! Viděl jsem jednou, jak sis hrál na zemi a tvé tělo bylo celé zaprášené, ale tvůj otec, Pán Kršna, si tě přesto vzal na klín. Já jsem zato úplný nešťastník; mně se od našeho otce nikdy takové lásky nedostalo!“ Tento citát je příkladem zklamání v extatické lásce.

Když někdo pohlíží na Kršnu jako na svého nadřízeného, říká se tomu pocit úcty, a když oddaný navíc cítí, že Kršna je jeho ochránce, jeho transcendentální láska ke Kršnovi vzroste a jeho sloučeným pocitům se pak říká uctivá oddanost. Když tato stálá uctivá oddanost vzroste dále, říká se jí láska k Bohu, která vychází z uctivé oddanosti. Připoutanost a náklonnost jsou dvěma předními příznaky tohoto stavu. Pradjumna s tímto uctivým oddaným přístupem nikdy nemluvil se svým otcem příliš hlasitě. Ve skutečnosti ani neotvíral ústa, a nikdy se neukázal s obličejem plným slz. Hleděl vždy jen na lotosové nohy svého otce.

Dalším příkladem vyrovnané a stálé lásky ke Kršnovi je epizoda, kdy Mu Ardžuna sdělil, že zemřel jeho syn Abhimanju, jenž byl Kršnovým synovcem. Abhimanju byl synem Subhadry, Kršnovy mladší sestry. Byl zabit v bitvě na Kurukšétře společným úsilím všech velitelů v armádě krále Durjódhany — Karny, Ašvatthámy, Džajadrathy, Bhíšmy, Krpáčárji a Drónáčárji. Na ujištění, že láska ze strany Subhadry se nemění, Ardžuna Kršnovi řekl: „Ačkoliv byl Abhimanju zabit téměř v Tvé přítomnosti, Subhadřinu lásku k Tobě to ani trochu neoslabilo a ani v nejmenším to nezměnilo její původní barvu.“

Svou náklonnost ke svým oddaným Kršna vyjádřil, když žádal Pradjumnu, aby se před Ním nestyděl. Oslovil ho následovně: „Můj drahý chlapče, zbav se svých pocitů podřazenosti a nesvěšuj hlavu. Mluv se mnou jasným hlasem a neplač. Můžeš se na Mě podívat zpříma a bez okolků si můžeš položit ruce na Mé tělo. Není třeba, abys před svým otcem projevoval tolik úcty.“

Pradjumna své pouto ke Kršnovi vždy projevoval činy. Kdykoliv ho otec požádal, aby něco udělal, okamžitě příkaz splnil. Přijímal každý úkol jako nektar, i kdyby to byl jed. Podobně kdykoliv shledal, že jeho otec s něčím nesouhlasí, okamžitě to zamítl jako jed, i kdyby to byl nektar.

Pradjumnovo pouto ve strachu o Kršnu se projevilo, když řekl své ženě Rati: „Nepřátelský Šambara je již zabit. Nyní velice toužím spatřit svého otce, který je mým duchovním mistrem, a který vždy nosí lasturu, známou jako Páňčadžanja.“ Pradjumna cítil od Kršny velké odloučení, když Kršna nebyl během bitvy na Kurukšétře přítomen ve Dvárace. Řekl: „Od té doby, co můj otec opustil Dváraku, mě netěší cvičit se v boji ani se nezajímám o žádné sportovní zábavy. A proč je o těchto věcech třeba vůbec mluvit? V nepřítomnosti mého otce nechci ve Dvárace ani zůstat.“

Když se Pradjumna vrátil domů po zabití Šambarásury a spatřil svého otce, Kršnu, před sebou, byl tak přešťastný, že sám nemohl své radosti porozumět. To je příklad úspěchu v odloučení. Podobné uspokojení bylo vidět, když se Kršna vrátil z Kuruovského bitevního pole do svého domova ve Dvárace. Všichni Jeho synové byli tak šťastní, že z extáze dělali opakovaně mnoho chyb. Jejich chyby byly příznaky úplné spokojenosti.

Pradjumna se každý den díval na Kršnovy lotosové nohy se slzami v očích. Jeho projevy uctivé oddanosti mohou být popsány stejným způsobem, kterým byly popsány v případech ostatních oddaných.