Je-li oddaný stále silně ovlivňován láskou ke Kršnovi v přímém vztahu k Němu nebo i ve vztahu poněkud vzdáleném, jeho postavení se nazývá existenciální extatická láska. Příznaky vyvstávající z existenciální extatické lásky se rozdělují na tři skupiny: příznaky vlhké, žhnoucí a suché.

Vlhká existenciální extatická láska vyvstávající ze styku s Kršnou se rozděluje na dvě: přímá a nepřímá. Rádhárání vila girlandu z květů zvaných kunda, a když zaslechla zvuk Kršnovy flétny, okamžitě svou práci zastavila. To je příklad přímé vlhké existenciální extatické lásky. Nepřímou vlhkou existenciální extatickou lásku popisuje následující pasáž: Kršna, který se také nazývá Purušóttama, je v očích matky Jašódy jako mrak v očích ptáka cātakī. Když byl Kršna odvezen do Mathury, matka Jašódá byla velice neklidná a nahněvaná, a začala to králi Mathury vyčítat.

Žhnoucí existenciální extatická láska se dělí na tři, a jeden příklad je následující: Jednoho dne se matce Jašódě zdálo o tom, že na dvoře jejího domu leží ohromná démonice Pútaná, a hned začala Kršnu úzkostlivě hledat.

Projeví-li se extatické příznaky na těle neoddaného, říká se jim suché symptomy extatické lásky. Neoddaní jsou vlastně materialisté, ale při styku s čistým oddaným se u nich mohou někdy objevit příznaky extáze. Učení oddaní je nazývají suché příznaky.

Existenciální extatická láska má osm příznaků: ustrnutí, pocení se, vstávání vlasů na hlavě, chvění hlasu, chvění těla, změna barvy těla, ronění slz a zničenost.

Rúpa Gósvámí podává k těmto osmi příznakům následující vědecké vysvětlení: Když je vitální síla života ve styku se zemí, člověk ustrne. Je-li stejná síla ve styku s vodou, začne ronit slzy. Je-li ve styku s ohněm, potí se. Přijde-li do styku s oblohou, nastane úplné zničení a přijde-li do styku se vzduchem, člověk se třese, chvěje se mu hlas a vstávají mu vlasy na hlavě.

Tyto příznaky se projevují někdy uvnitř a někdy vně. Čistý oddaný je v sobě pociťuje neustále, ale jelikož se obává lidí kolem, většinou je neprojeví navenek.

Ustrnutí je příznakem způsobeným extatickým soužením, strachem, údivem, nářkem a hněvem. Tento příznak se projeví zastavením řeči, pohybu, pocitem prázdnoty a silným pocitem odloučení.

Když Uddhava Vidurovi popisoval Kršnovy zábavy, řekl: „Jednoho dne gópí ustrnuly, když za nimi Kršna přišel do skleníku v šatech zahradnice a rozveselil je žerty a smíchem. Když pak odešel, gópí za Ním hleděly s takovou extází, až se zdálo, že Ho následují i jejich oči a mysli.“ Tyto příznaky naznačují, že ačkoliv gópí neskončily svoji práci, ustrnuly v extatické lásce.

K dalšímu případu ustrnutí došlo, když Kršnu obklopovali různí zápasníci na Kansově obětišti. Jeho matka Dévakí* ustrnula a v očích jí vyschlo, když uviděla Kršnu mezi zápasníky.

Dalším příkladem je údiv Brahmy. V desátém zpěvu, třinácté kapitole, 56. verši Šrímad Bhágavatamu se popisuje, jak Brahmá ustrnul, když pochopil, že ten pasáček je Nejvyšší Osobností Božství osobně. Když uviděl znovu všechny pasáčky spolu s Kršnou, všechny jeho smyslové činnosti se zastavily. Brahmá tak ustrnul, že vypadal jako zlatá socha se čtyřmi hlavami. Také obyvatelé Vradži ustrnuli, když uviděli, že Kršna zdvihl levou rukou kopec Góvardhana.

Příklad údivu způsobeného nářkem můžeme vidět na tom, když Kršna vnikl do žaludku démona Bakásury — všichni polobozi z vyšších planet s nářkem ustrnuli. Podobný příklad ustrnutí nastal tehdy, když Ardžuna uviděl, že se Ašvatthámá pokouší vystřelit na Kršnu brahmástru*.

Příklad pocení z radosti je popsán ve Šrímad Bhágavatamu. Jedna gópí oslovila Šrímatí Rádhárání: „Má drahá Rádhárání, zbytečně si stěžuješ na sluneční záři, neboť já vím, že se potíš z přílišné chtivosti, když spatříš Kršnu.“

Jeden z Kršnových služebníků Raktaka se potil následkem strachu. Kršna se jednoho dne oblékl jako Abhimanju, manžel Rádhárání. Abhimanju neměl rád, že se Rádhárání stýká s Kršnou, a když Raktaka uviděl Kršnu v Abhimanjuových šatech, spletl si Ho a začal Ho přísně kárat. Když Raktaka nakonec poznal, že to byl Kršna v Abhimanjuových šatech, začal se potit. Toto pocení způsoboval strach.

Z hněvu se potil Garuda, orel, který přenáší Višnua. Nebeský král Indra jednoho dne seslal na Vrndávanu proudy deště. Garuda se na vše díval zponad mraků a hněvem se začal potit.

Matce Jašódě vstávaly vlasy na hlavě, když uviděla v Kršnových ústech všechny vesmírné hvězdné soustavy. Požádala Kršnu, aby otevřel ústa, protože chtěla vidět, zdali jedl bláto. Když však Kršna otevřel svá ústa, uviděla v nich nejen celou Zemi, ale také mnoho ostatních planet. Vstaly jí z toho vlasy na hlavě.

Desátý zpěv, třicátá kapitola, 10. verš Šrímad Bhágavatamu popisuje vstávání vlasů na hlavě a chlupů na těle z radosti v souvislosti s gópími tančícími v tanci rāsa. V průběhu tance rāsa Kršna najednou zmizel s Rádhárání a gópí Ho začaly hledat. V té chvíli řekly Zemi: „Drahá planeto Země, kolik pokání a odříkání jsi musela vykonat, že se Kršnovy lotosové nohy neustále dotýkají tvého povrchu! Jistě musíš mít velkou radost, když stromy a rostliny, které jsou jako chlupy na tvém těle, jsou tak nádherně vzpřímené. Můžeme se zeptat, kdy jsi prvně začala mít tyto příznaky? Těšíš se této radosti od doby, kdy se tě dotkl Vámana, nebo od doby, kdy tě osvobodil Varáha?“

Kršna někdy napodoboval spolu s pasáčky bojování. Když v boji zadul na svůj roh, Šrídáma na straně protivníka cítil, jak mu vstávají vlasy na hlavě. Když Ardžuna uviděl Kršnu v Jeho obrovské vesmírné podobě, také mu vstávaly vlasy na hlavě.

Když jel Kršna na voze, který řídil Akrúra, do Mathury, Jašódá a všechny gópí se Jeho odjezdu snažily zabránit a zatarasily Mu cestu. Rádhárání byla v té době tak zmatená, že chvějícím se hlasem prosila matku Jašódu, aby Akrúru zastavila.

Na Brahmovi bylo vidět zalknutí hlasu z údivu. V 64. verši třinácté kapitoly desátého zpěvu Šrímad Bhágavatamu se říká, že když se Brahmá Kršnovi poklonil, při vstávání se začal k Pánu modlit chvějícím se hlasem.

V desátém zpěvu, dvacáté deváté kapitole, 30. verši je vidět další příklad chvění hlasu, když gópí přišly za Kršnou s touhou s Ním tančit. Kršna je požádal, aby šly zpátky domů ke svým manželům. Gópí se zjevně velice nahněvaly a začaly ke Kršnovi mluvit zalknutým hlasem.

V desátém zpěvu, třicáté deváté kapitole, 56. a 57. verši Šrímad Bhágavatamu je popsáno, jak se Akrúrovi z radosti zalkl hlas, když v řece Jamuně spatřil všechny Vaikunthské planety. Když Akrúra pochopil, že Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství, poklonil se Kršnovým lotosovým nohám a se sepjatýma rukama a chvějícím se hlasem se začal modlit.

Existují také příklady chvění hlasu ze strachu. Jeden Kršnův přítel Ho velebil: „Můj drahý příteli, Tvůj služebník Patrí dostal Tvou flétnu, a když jsem ho požádal, aby ji vrátil, začal mluvit chvějícím se hlasem a jeho pleť zežloutla.“

Když se Kršna snažil polapit démona Šankhu, Rádhárání se začala třást strachy. Podobné chvění těla bylo vidět na Sahadévovi, mladším bratrovi Nakuly. Když Šišupála horlivě urážel Pána, Sahadéva se začal třást hněvem.

Chvění těla následkem soužení bylo vidět na Rádhárání. Třesoucí se Rádhárání řekla jedné z gópí: „Nežertuj s tím chlapcem, který jen přináší zklamání. Požádej Ho prosím, aby za Mnou již nechodil, protože nám všem způsobuje jen zármutek.“

Někdy z velkého zármutku nad Kršnovým jednáním dojde ke změně barvy těla. Gópí proto oslovily Pána: „Drahý Kršno, z odloučení od Tebe se všem obyvatelům Vrndávany změnila barva pleti a kvůli tomu i velký světec Nárada začal o Vrndávaně rozjímat jako o bílém ostrově v oceánu mléka.“

Když byli Kršna a Balaráma na místě Kansovy oběti, barva pleti se změnila také Kansovi. Barva Indrova obličeje se změnila, když uviděl, že Kršna zvedl kopec Góvardhana a ochránil tak všechny obyvatele Vradži. Změní-li se barva pleti následkem krajní radosti, změní se do červena, ale objevuje se to tak zřídka, že Šríla Rúpa Gósvámí se o tom dále nezmiňuje.

Slzy mohou téci z radosti, hněvu nebo odloučení. Jsou-li tyto slzy velice chladné, jsou z radosti, a jsou-li z hněvu, pak jsou horké. Ve všech případech se oči prudce pohybují a obvykle zrudnou. Dostaví se také svědění, které nutí sužovaného, aby si mnul oči.

Když Rukminí s lotosovýma očima, první Kršnova královna ve Dvárace, ronila slzy z extatické radosti, neměla z těchto slz žádnou radost. V Hari-vanše je pasáž, kde Satjabhámá začíná z velké náklonnosti ke Kršnovi ronit slzy.

Bhímovi tekly slzy z hněvu, když uviděl, jak Šišupála uráží Kršnu na místě oběti Rádžasúja. Bhíma chtěl Šišupálu okamžitě zabít, ale protože mu to Kršna neporučil, byl zasmušilý hněvem. Říká se, že v očích měl horké slzy stejně jako večerní měsíc je někdy zakryt tenkým mrakem. Když měsíc večer zakrývá lehký mrak, vypadá to velice pěkně, a stejně pěkně vypadal i Bhíma, když ronil slzy z hněvu.

V desátém zpěvu, šedesáté kapitole, 23. verši Šrímad Bhágavatamu je pěkný příklad toho, jak Rukminí roní slzy z nářku. Když spolu Kršna a Rukminí mluvili, začala se Rukminí bát odloučení od Kršny, a proto začala rýt do země svými červenými lotosovými nehty. Ronila slzy a z očí jí skapávala černá mastička na ňadra, která pokrýval kunkumový prášek. Rukminí byla tak zarmoucená, že se jí zalkl hlas.

Když je člověk zmatený ze současného štěstí a trápení, a neví co má dělat, nazývá se to pralaya neboli zničenost. V tomto stavu člověk někdy spadne na zem a projeví se všechny příznaky extatické lásky. Když gópí hledaly Kršnu a On najednou vyšel z houští, všechny najednou ustrnuly jakoby smyslů zbavené. Gópí v tomto stavu vypadaly velice nádherně. To je příklad zničenosti štěstím.

Existují příklady stavu pralaya z utrpení. Jeden je popsán v desátém zpěvu, třicáté deváté kapitole, 15. verši Šrímad Bhágavatamu, kde Šukadéva Gósvámí říká Mahárádžovi Paríkšitovi: „Můj drahý králi, když gópí postrádaly Kršnu, byly tak ponořené do meditace o Něm, že ztratily veškeré tělesné vědomí a všechny jejich smysly zastavily svou činnost. Bylo to jako kdyby byly osvobozeny od všech hmotných podmínek.“

Z mnoha extatických tělesných příznaků je zvláště důležité ustrnutí. Ustrnutí podle své intenzity působí na životní sílu v těle, a ostatní příznaky extatické lásky se někdy tudíž pozmění. Transcendentální extatické příznaky se postupně rozvíjejí, a s tímto vývojem se nazývají někdy dýmající, někdy hořící a někdy zářící. Tyto tři stupně existují po mnoho let a rozšiřují se do různých částí těla. Ronění slz a zalknutí hlasu jsou pouze lokalizované příznaky, ale ustrnutí se rozšíří po celém těle.

Ronění slz však někdy způsobí, že oči otečou a zbělají, a čočky se někdy různě zaostřují. Chvění hlasu může někdy způsobit zalknutí hrdla a krajní úzkost. Jak se různé příznaky extatických projevů lokalizují, doprovázejí je různé místní reakce. Když se například při chvění hlasu zalkne hrdlo, může se ozvat zvuk jako „ghura“. Takové zvuky přiškrcují hlas a s krajní mentální úzkostí se to může projevit různě. Všechny tyto příznaky jsou uvedeny pod vyschlými existenciálními příznaky známými jako dýmající, a projevují se různými způsoby.

Při účasti na obřadech oslavujících Kršnovy zábavy nebo ve společnosti oddaných se někdy tančí v extázi. Takové pocity se nazývají hořící.

Žádné z výše zmíněných příznaků se nemohou projevit aniž se zakládají na silném poutu ke Kršnovi. V dýmajícím stavu extatických projevů mohou být příznaky zakryty. Poznal je kněz Gargamuni, který v domě Nandy Mahárádži prováděl obřady. Když uslyšel o tom, jak Kršna zabil démona Aghásuru, v očích se mu zableskly slzy, chvělo se mu hrdlo a potil se. Gargamuniho krásný obličej tak získal pěkný výraz.

Když se objeví několik takových příznaků, stav se nazývá hořící. Například jeden přítel Kršnovi řekl: „Můj drahý příteli, jakmile v lese zaslechnu zvuk Tvé flétny, ruce mi téměř znehybní a oči se mi tak naplní slzami, že nemohu rozeznat Tvé paví pero. Má stehna téměř zcela ustrnou a nemohu se pohnout ani o píď. Můj drahý příteli, musím přiznat, že zvuk Tvé transcendentální flétny je úžasný.“

Podobně, jedna gópí řekla druhé: „Má drahá přítelkyně, když jsem slyšela zvuk Kršnovy flétny, chtěla jsem se před účinky těch zvuků schovat. Nemohla jsem však zabránit chvění těla, a proto všichni moji přátelé, kteří byli v domě, bez pochyb poznali, jaké mám pouto ke Kršnovi.“

Když extatické příznaky nelze zastavit a objevují se současně ve čtyřech nebo pěti skupinách, je to úroveň zářící extatické lásky. Dokládá se to příkladem mudrce Nárady, který když před sebou uviděl stát Šrí Kršnu, jeho tělo tak ustrnulo, že přestal hrát na vínu. Nemohl Kršnovi složit žádné modlitby, protože měl zalknutý hlas, a jeho oči se zalily slzami, takže Kršnu ani dost dobře neviděl.

Když se podobné příznaky objevily na těle Šrímatí Rádhárání, některé Její přítelkyně Ji kritizovaly: „Drahá přítelkyně, za slzy ve svých očích dáváš vinu vůni květů. Vyčítáš vzduchu, že Ti vstávají vlasy na hlavě, a proklínáš své procházky v lese za to, že Ti ustrnula stehna. Tvůj chvějící se hlas však prozrazuje, že příčina je jiná: je to Tvé pouto ke Kršnovi!“

Šríla Rúpa Gósvámí dále píše, že když se různé příznaky projeví velmi výrazně, říká se jim nejzářivější. Jeden přítel Kršnu oslovil následovně: „Můj drahý Pítámbaro, z odloučení od Tebe se všichni obyvatelé Vrndávany potí. Mluví zarmouceně a oči jim zvlhly slzami. Všichni jsou opravdu velice zmatení.“

Nejvyšší příznak extatické lásky se nazývá mahābhāva. Projevy mahábhávy může mít pouze Rádhárání, ale později, když se zjevil Šrí Čaitanja Maháprabhu, aby poznal náladu lásky Rádhárání, vyjevil také On všechny příznaky mahábhávy. Šrí Rúpa Gósvámí v této souvislosti řekl, že když jsou příznaky extatické lásky nejzářivější, považuje se to za úroveň mahábháva.

Šríla Rúpa Gósvámí rozčleňuje dále extatické projevy lásky do čtyř skupin, které se nazývají sāttvikābhāsā.

Také impersonalisté, kteří vlastně oddaně neslouží, mohou někdy projevit příznaky extatické lásky; nepovažuje se to však za skutečnou extázi. Je to pouhý odraz. Ve Váranasí, posvátném městě neosobních učenců, můžeme například někdy vidět sannjásína, jak při zaslechnutí o slávě Pána pláče. Impersonalisté také někdy zpívají Haré Kršna mantru a tančí, ale jejich cílem není sloužit Pánu, nýbrž splynout s Ním. Rúpa Gósvámí proto říká, že i když se na těle impersonalisty objeví účinky zpívání, neměli bychom je považovat za příznaky skutečného pouta, ale za pouhé odrazy, stejně jako když slunce se odráží od naleštěného skla do temné místnosti. Zpívání Haré Kršna je však tak pěkné a transcendentální, že nakonec obměkčí i srdce impersonalisty. Rúpa Gósvámí říká, že impersonalistovy příznaky jsou pouhými odrazy extatické lásky. Nejsou to skutečné příznaky.

Někdy vidíme, že když se zatvrzelí logici, kteří nikdy oddaně nesloužili a v podstatě neporozuměli transcendentální slávě Pána, posadí a naslouchají o slávě Pána, zdá se, jako by se obměkčovali a ronili slzy. Jeden oddaný o tom říká: „Můj drahý Mukundo, nemohu patřičně popsat slávu Tvých zábav. Dokonce i na neoddané zapůsobí, když zaslechnou vyprávění o Tvých slavných zábavách, a začnou ronit slzy a třást se.“ Tito neoddaní ve skutečnosti nejsou nikterak obměkčilí, mají tvrdá srdce; ale vliv Pána a Jeho sláva jsou tak velké, že i oni někdy roní slzy.

Jindy vidíme, jak neoddaný, který v Kršnovi nemá prakticky žádnou zálibu a nedodržuje žádná pravidla a příkazy, může nacvičit a pak uměle ukazovat příznaky oddanosti a dokonce i plakat ve společnosti oddaných. Jeho slzy však nejsou žádné skutečné projevy extatické lásky — je to nacvičená přetvářka. Tyto odrazy extatické lásky není třeba popisovat, ale Rúpa Gósvámí uvádí některé příklady, kdy se bez skutečné oddané služby projevily.