Rúpa Gósvámí dále popisuje vlastnosti člověka, který skutečně vyvinul extatickou lásku ke Kršnovi:

Ryzí oddaný, který vyvinul čistou lásku ke Kršnovi, svá slova neustále zaměstnává pronášením modliteb Pánu. Neustále přemýšlí o Kršnovi a tělem se buď klaní před Božstvem nebo nějak jinak slouží. Při těchto extatických činnostech mu někdy tečou slzy. Takto zaměstnává ve službě Pánu celý svůj život a ani jediný okamžik nepromarní něčím jiným.

Není-li člověk rozrušen ani tehdy, když k tomu jsou mnohé důvody, pak je pevný a vytrvalý. Příklad najdeme v chování Krále Paríkšita, jak popisuje 15. verš devatenácté kapitoly prvního zpěvu Šrímad Bhágavatamu. Král tam říká všem světcům, kteří byli přítomní okamžiku jeho smrti: „Moji drazí bráhmani, měli byste mě vždy přijímat jako svého odevzdaného služebníka. Přišel jsem na břeh Gangy jen proto, abych odevzdal své srdce a duši lotosovým nohám Pána Kršny. Prosím o vaše požehnání, aby se mnou mohla být i matka Ganga spokojená. Ať na mě dolehne kletba bráhmanova syna — to mi nevadí. Pouze vás prosím, abyste v posledním okamžiku mého života všichni zpívali svaté jméno Višnua, abych mohl realizovat Jeho transcendentální vlastnosti.“

Toto chování Mahárádži Paríkšita, jeho trpělivost až do poslední chvíle života a jeho nerozrušená mysl jsou příkladem vytrvalosti. To je jedna z vlastností oddaného, který vyvinul extatickou lásku ke Kršnovi.

Smysly neustále touží po smyslovém požitku, ale když oddaný vyvine transcendentální lásku ke Kršnovi, jeho smysly již hmotné touhy nepřitahují. Takovému stavu mysli se říká odpoutanost. Pěkným příkladem odpoutanosti je povaha krále Bharaty. V pátém zpěvu, čtrnácté kapitole, 43. verši Šrímad Bhágavatamu se říká: „Krále Bharatu tak přitahovala krása lotosových nohou Kršny, že se už jako mladík vzdal všech pout k rodině, dětem, přátelům, království atd., jako by to byl nedotknutelný trus.“

Král Bharata je dobrým příkladem odpoutanosti. Měl vše, co přináší požitek v hmotném světě, ale on to opustil. Být odpoutaný neznamená se uměle vyhýbat všem lákadlům. Člověk je odpoutaný, jestliže ho hmotná lákadla nepřitahují ani tehdy, když je má před sebou. Na počátku se začínající oddaný musí samozřejmě snažit všem druhům lákadel vyhýbat, ale skutečné postavení pokročilého oddaného je, že ani v přítomnosti všech možných lákadel není vůbec přitahován. To je skutečné měřítko odpoutanosti.

Má-li oddaný všechny vlastnosti čisté realizace a přesto není na své postavení pyšný, pak se nazývá skromný. V Padma Puráně stojí, že král Bhagíratha byl vládcem všech ostatních králů, a přesto vyvinul tak extatickou lásku ke Kršnovi, že se stal poutníkem a vydal se žebrat dokonce i k domům svých politických nepřátel a nedotknutelných. Byl tak pokorný, že se před nimi uctivě klaněl.

V historii Indie najdeme mnoho podobných příkladů. I velice nedávno, asi před dvěma sty či méně lety, se jeden velký nájemce půdy z Kalkaty, Lál Bábu, stal vaišnavou a žil ve Vrndávaně. Také žebral ode dveří ke dveřím, dokonce i v domech svých politických nepřátel. Žebrání vyžaduje být připraven na urážky od lidí, do jejichž domů přicházíme. To je přirozené, ale pro Kršnu takové urážky musíme snášet. Kršnův oddaný může přijmout ve službě Kršnovi jakékoliv postavení.

Pevné přesvědčení, že určitě dosáhneme přízně Nejvyšší Osobnosti Božství, se v sanskrtu nazývá āśā-bandha. Āśā-bandha znamená stále si myslet: „Snažím se jak nejlépe umím neustále dodržovat předepsané zásady oddané služby, a proto jsem si jistý, že se vrátím zpátky k Bohu, zpátky domů.“

Modlitba Rúpy Gósvámího je dostatečným příkladem jeho nadějí: „Nemám žádnou lásku ke Kršnovi, ani sklony k naslouchání a opěvování, které ji rozvíjejí. Bhakti-jógy, pomocí které člověk neustále myslí na Kršnu a vkládá si Jeho lotosové nohy do svého srdce, se mi také nedostává. Co se týče filozofického poznání nebo zbožné práce, nedovedu si představit příležitost, jak bych je prováděl, a nadto jsem se nenarodil v dobré rodině. Musím se proto pouze modlit k Tobě, Gópídžana-vallabho (Kršno, ochránče a milenče gópí), s přáním a nadějí, že se nějakým způsobem budu schopen obrátit k Tvým lotosovým nohám, a tato naděje mi způsobuje bolest, protože si myslím, že nejsem hoden, abych dospěl k tomuto transcendentálnímu cíli života.“ To znamená, že v duchu āśā-bandha bychom měli i v beznadějné situaci doufat, že se nějakým způsobem budeme schopni dostat k lotosovým nohám Nejvyššího Pána.

Má-li člověk dostatečnou touhu dosáhnout úspěchu v oddané službě, říká se tomu samutkaṇṭhā, což znamená „naprostá touha“. Tato touha je vlastně cenou, kterou musíme zaplatit za úspěch ve vědomí Kršny. Všechno něco stojí a člověk musí nejdříve zaplatit, nežli něco získá a vlastní. Ve védských písmech stojí, že chceme-li získat tu nejcennější věc, vědomí Kršny, musíme vyvinout velkou touhu dosáhnout úspěchu. Bilvamangala Thákura tuto touhu vyjadřuje ve své knize Kršna-karnámrta: „Toužebně čekám na to, až uvidím vrndávanského chlapce, Jehož tělesná krása uchvacuje celý vesmír. Jeho oči lemované černým obočím jsou vždy rozevřené jako okvětní lístky lotosu, a On jimi vždy nedočkavě přelétá své oddané, a proto se mírně pohupuje ze strany na stranu. Jeho oči jsou vždy vlhké a rty zbarvené jako měď, a z těchto rtů vychází taková zvuková vibrace, že člověk začíná být ještě šílenější než šílený slon. Tolik Ho chci vidět ve Vrndávaně!“

V Kršna-karnámrtě také jedna společnice Rádhárání říká o Jejím zpěvu: „Ó Šrí Góvindo, ta dívka, dcera krále Vršabhánua, nyní roní slzy a v úzkosti zpívá Tvé svaté jméno — ,Kršna! Kršna!̀“

Kršna-karnámrta též líčí připoutanost k opěvování slávy Pána: „Co mohu udělat pro Kršnu, který přináší větší potěšení, než jaké jsme schopni si představit, a je nezbednější než všichni neposední hoši? Představa Jeho úžasných činností přitahuje mé srdce a já nevím, co mám dělat!“

Rúpa Gósvámí říká o Vrndávaně v knize Padjávalí: „Na tomto místě žil syn Mahárádži Nandy se svým otcem, který byl králem všech pastevců. Zde Kršna rozbil vůz, ve kterém byl skrytý démon Šakatásura. A zde Dámódaru, který může přeseknout pouto hmotného bytí, svázala Jeho matka Jašódá.“

Čistý oddaný Pána Kršny žije v oblasti Mathury nebo Vrndávany a navštěvuje všechna místa, kde měl Kršna své zábavy. Na těchto posvátných místech Kršna ukázal své dětské činnosti s pasáčky a matkou Jašódou. Oddaní Pána Kršny dodnes tato místa obcházejí, a ti, kteří do Mathury a Vrndávany přichází, vždy cítí transcendentální radost. Jde-li někdo do Vrndávany, bude okamžitě cítit odloučení od Kršny, který se tam za své přítomnosti věnoval tak pěkným činnostem.

Ten, koho přitahuje vzpomínání na Kršnovy činnosti, má ke Kršnovi pouto. Existují však neosobní filozofové a mystici, kteří předstíranou oddanou službou chtějí nakonec splynout s existencí Nejvyššího Pána. Někdy se snaží napodobovat sentiment čistého oddaného při navštěvování posvátných míst, kde měl Kršna své zábavy, ale mají na mysli pouze spasení, a tak jejich činy nemůžeme považovat za pouto.

Rúpa Gósvámí řekl, že připoutanost ke Kršnovi, kterou ukázali čistí oddaní, se nemůže plně rozvinout v srdcích lidí, kteří touží po plodech své práce (karmí), nebo v srdcích mentálních spekulantů, protože takové pouto a čisté vědomí Kršny je velice vzácné a nemohou ho získat ani mnohé osvobozené bytosti. Podle Bhagavad-gíty je osvobození z hmotného znečištění úroveň, na které je možno dosáhnout oddané služby. Člověk, který chce pouze osvobození a splynutí s neosobní brahmajyoti, pouto ke Kršnovi získat nemůže. Takové pouto je velice důvěrné Kršnovo vlastnictví a udílí ho pouze čistým oddaným. Dokonce ani běžní oddaní nemohou mít čisté pouto ke Kršnovi. Jak je možné, aby dosáhli úspěchu lidé, jejichž srdce je znečištěno akcemi a reakcemi plodonosných činností a kteří jsou zapleteni v různých mentálních spekulacích?

Existuje mnoho takzvaných oddaných, kteří uměle myslí na Kršnovy zábavy známé jako aṣṭa-kālika-līlā. Občas je mohou strojeně napodobovat a předstírat, že s nimi Kršna v podobě chlapce mluví, nebo mohou předstírat, že za nimi přišla Rádhárání s Kršnou, a že s nimi mluví. To někdy dělají impersonalisté, a mohou tím upoutat pozornost nějakých nevinných lidí, kteří o vědě oddané služby nic nevědí. Když však tyto příznaky uvidí zkušený oddaný, okamžitě takové darebáctví odhalí. Předstírá-li tento pokrytec, že má pouto ke Kršnovi, nemůžeme jeho pouto přijmout jako skutečné. Můžeme však říci, že takové pouto dává pokrytci naději, že se může nakonec povznést na skutečnou úroveň čisté oddané služby.

Předstírané pouto můžeme rozdělit na dva druhy — stínové pouto a parā (transcendentální) pouto. Jestliže člověk nedodržující usměrňující zásady oddané služby nebo bez vedení duchovního mistra projeví takové napodobené pouto, říká se tomu stínové pouto. Někdy vidíme, že člověku zjevně připoutanému k hmotnému požitku nebo k osvobození se poštěstí a setká se s čistými oddanými, když zpívají svaté jméno Pána. Milostí Pána může člověk také spolupracovat a připojit se ke zpívání. Díky pouhému styku s čistými oddanými ho osvítí paprsky z jejich srdcí, které připomínají měsíční svit, a vlivem těchto čistých oddaných se u něj může projevit nějaké podobné pouto způsobené zvědavostí, které je však velice pomíjivé. A cítí-li člověk, že s projevem stínového pouta mizí všechny hmotné bolesti, pak se to nazývá parā pouto.

Stínové pouto nebo parā pouto se může vyvinout ve styku s čistým oddaným nebo návštěvou posvátných míst jako je Vrndávana a Mathurá, a vyvine-li takové pouto ke Kršnovi obyčejný člověk a poštěstí-li se mu oddaně sloužit ve společnosti čistých oddaných, může se také povýšit na úroveň čisté oddané služby. Transcendentální pouto je tak mocné, že když se projeví dokonce i u obyčejného člověka, může ho přivést na dokonalou úroveň. Takové pouto se však nemůže v člověku probudit aniž byl dostatečně požehnán společností čistých oddaných.

Stejně jako může být ve společnosti čistých oddaných pouto probuzeno, tak ho také mohou přestupky proti lotosovým nohám čistých oddaných zničit. Jinými slovy, společnost čistých oddaných tedy může pouto ke Kršnovi probudit, ale dopustí-li se člověk přestupků proti lotosovým nohám oddaného, stínové pouto nebo parā pouto může být zničeno. Je to jako ubývání měsíce, který se postupně zmenšuje, až nastane úplná tma. Při styku s čistými oddanými bychom proto měli být velice opatrní, abychom se nedopustili přestupku proti jejich lotosovým nohám.

Transcendentální pouto, parā nebo stínové, mohou zničit různé stupně přestupků proti lotosovým nohám čistých oddaných. Je-li přestupek vážný, pouto téměř zmizí, a není-li tak vážný, zmenší se a bude druhého nebo třetího stupně.

Přitahuje-li někoho spasení nebo splynutí s existencí brahmajyoti, jeho extáze se postupně zmenší na stínové pouto nebo parā pouto, nebo se přemění v princip ahaṁgrahopāsanā. Ahaṁgrahopāsanā označuje živé bytosti, které začnou svou duchovní realizaci ztotožňováním se s Nejvyšším Pánem. Taková seberealizace se odborně nazývá monismus. Monista si myslí, že je totožný se Svrchovaným Pánem, a protože mezi sebou a Pánem nerozlišuje, má za to, že uctíváním sebe uctívá nejvyšší celek.

Někdy vidíme, že začátečník zpívá a tančí velice nadšeně, ale uvnitř je pod dojmem, že se ztotožnil s nejvyšším celkem. Monistické pojetí se zcela liší od čisté transcendentální oddané služby. Vidíme-li však, že se někdo pozdvihl na vysokou úroveň oddanosti a nepodroboval se přitom ani usměrňujícím zásadám, měli bychom vědět, že je to postavení, kterého dosáhl ve svém dřívějším životě. Z nějakého důvodu, nejpravděpodobněji následkem přestupku, kterého se dopustil proti lotosovým nohám oddaného, byl jeho vývoj oddané služby na čas zastaven, a nyní tento člověk dostal další možnost, aby opět pokračoval. Závěrem je, že vyrovnaného pokroku v oddané službě můžeme dosáhnout pouze ve společnosti čistých oddaných.

Může-li člověk postupně pozvedat svou úroveň oddané služby, měli bychom vědět, že je to bezpříčinnou milostí samotného Kršny. Pokud je někdo zcela odpoután od hmotného požitku a vyvinul čistou extatickou oddanost, neměli bychom mu závidět, přestože někdy nedopatřením nežije podle zásad oddané služby. V Bhagavad-gítě je také potvrzeno, že i když občas shledáme, že oddaný, který má neochvějnou víru a oddanost k Pánu, se náhodně odchyluje od vlastností čistých oddaných, měli bychom ho stále počítat mezi čisté oddané. Neochvějná víra v oddanou službu, v Pána Kršnu a v duchovního mistra každého v činnostech oddané služby rychle povýší.

V Nrsinha Puráně stojí: „Jestliže člověk zcela zaměstnal svou mysl, tělo a činnosti ve službě Nejvyšší Osobnosti Božství, ale navenek shledáme, že se dopouští ohavných činů, vlivem jeho poctivé oddané služby tyto nedostatky jistě rychle zmizí.“ Uvádí se příklad, že měsíc v úplňku může mít nějaké skvrny, ale jeho zář nelze zastavit. Podobně malou chybu ve velkém množství oddané služby nelze vůbec počítat jako chybu. Pouto ke Kršnovi je transcendentální blažeností. V neomezeném množství transcendentální blaženosti se malý hmotný nedostatek nemůže nijak projevit.