Podle Šríly Rúpy Gósvámího je za zjevené písmo považována každá kniha, která přinese osvícení ohledně pokroku v oddané službě. Šríla Madhváčárja definoval, že zjevená písma jsou knihy jako je Rámájana, Mahábhárata, Purány, Upanišady, Védánta, a všechna ostatní písma napsaná v souladu s těmito zjevenými písmy.

Ve Skanda Puráně se říká: „Člověk, který neustále čte písma hlásající rozvíjení vaišnavské oddané služby, je vždy slavný v lidské společnosti a jistě Pána Kršnu potěší. Člověk, který s velkou péčí uchovává taková písma doma a skládá jim svou hlubokou úctu, se osvobodí od všech hříšných reakcí a nakonec bude hoden toho, aby ho uctívali i polobozi.“

Náradovi Munimu bylo také řečeno: „Můj drahý Nárado, v domě člověka, který píše vaišnavskou literaturu a uchovává takové spisy doma, neustále sídlí Pán Nárájana.“

Ve dvanáctém zpěvu, třinácté kapitole, 15. verši Šrímad Bhágavatamu stojí: „Šrímad Bhágavatam je trestí veškeré védántské filozofie. Jakýkoliv člověk, který začal být nějakým způsobem přitahován ke čtení Šrímad Bhágavatamu, nemůže mít chuť ke čtení žádné jiné literatury. Jinými slovy člověk, který již zakusil transcendentální blaženost Šrímad Bhágavatamu, nemůže být spokojen se světskými spisy.“

Varáha Purána chválí pobyt v Mathuře. Pán Varáha říká pozemšťanovi: „Jakýkoliv člověk, který začne být přitahován k jiným místům, než je Mathurá, bude jistě uchvácen iluzorní energií.“ V Brahmánda Puráně se říká, že všech výsledků cestování po všech poutních místech ve třech světech je možné dosáhnout pouhým dotykem posvátné země Mathury. V mnohých šástrách (písmech) se říká, že pouhým nasloucháním, vzpomínáním, opěvováním, toužením, spatřením či dotykem země Mathury může člověk dosáhnout splnění všech tužeb.

V Padma Puráně je pěkná pasáž, která chválí službu vaišnavům neboli oddaným. Šiva zde říká Párvatí: „Má drahá Párvatí, existují různé způsoby uctívání, a ze všech těchto způsobů je uctívání Nejvyšší Osobnosti považováno za nejvyšší. Avšak ještě vyšší než uctívání Pána je uctívání Jeho oddaných.“

Ve třetím zpěvu, sedmé kapitole, 19. verši Šrímad Bhágavatamu stojí: „Kéž bych se stal upřímným služebníkem oddaných, protože službou oddaným může člověk dosáhnout ryzí oddané služby lotosovým nohám Pána. Služba oddaným zmenšuje všechna utrpení hmotných podmínek a vyvíjí v člověku hlubokou oddanou lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství.“

Podobně ve Skanda Puráně stojí: „I jediný pohled na osoby, jejichž tělo je označeno tilakem, symbolizujícím lasturu, disk, kyj a lotos; které mají lístky tulasí na hlavách a jejichž tělo vždy zdobí gopī-candana, může pomoci každému oprostit se od všech hříšných činností.“

Další citát nalezneme v prvním zpěvu, devatenácté kapitole Šrímad Bhágavatamu, verš 33: „Není pochyb, že člověk bude osvobozen od všech reakcí za hříšné činnosti, navštíví-li oddaného, dotkne-li se jeho lotosových nohou nebo poskytne-li mu místo k sezení. Dokonce i vzpomínáním na činnosti vaišnavy se člověk očistí spolu s celou svou rodinou. Co pak můžeme říci o tom, kdo oddanému prokazuje přímou službu?“

V Ádi Puráně je následující pasáž, kde samotný Pán Kršna oslovuje Ardžunu: „Můj drahý Pártho, člověk, který se prohlašuje za Mého oddaného, jím není. Pouze člověk, který se prohlašuje za oddaného Mého oddaného je ve skutečnosti Mým oddaným.“ Nikdo se nemůže obrátit přímo na Nejvyššího Pána, Osobnost Božství. Člověk se na Něj musí obrátit prostřednictvím Jeho čistých oddaných. Systém vaišnavských činností je proto takový, že první povinností je přijmout oddaného za duchovního mistra a prokazovat mu službu.

Šríla Rúpa Gósvámí potvrzuje, že všechny citáty z různých písem uvedené v Bhakti-rasámrta-sindhu přijímají také velcí áčárjové a oddaní Pána.

V Padma Puráně stojí, že člověk by měl provádět obřady pro Pána podle svého finančního postavení. Každý by měl vykonávat různé obřady a oslavy Pána všemi prostředky, které má k dispozici.

Jeden z nejdůležitějších obřadů se nazývá Úrdža-vrata. Úrdža-vrata se slaví v měsíci Kárttika (říjen-listopad), především ve Vrndávaně, kde se připraví zvláštní program pro chrámové uctívání Pána v Jeho podobě Dámódary. „Dámódara“ se vztahuje k příběhu, kdy Kršnu svázala Jeho matka Jašódá provazem. Říká se, že stejně jako je svým oddaným drahý Pán Dámódara, je jim také velice drahý měsíc zvaný Dámódara neboli Kárttika.

Oddanou službu během Úrdža-vraty v měsíci Kárttika se zvláště doporučuje provádět v Mathuře. Mnoho oddaných to stále dodržuje. Chodí do Mathury nebo Vrndávany a zůstanou zde během měsíce Kárttika čistě proto, aby během této doby vykonávali oddanou službu.

V Padma Puráně se říká: „Pán může poskytnout oddanému osvobození nebo hmotné štěstí, ale vykonají-li oddaní nějakou oddanou službu, zvláště je-li to v Mathuře během měsíce Kárttika, pak už touží jedině po čisté oddané službě Pánu.“ To znamená, že Pán neuděluje oddanou službu obyčejným lidem, kteří ji neberou vážně. Avšak i neupřímní lidé, kteří vykonávají oddanou službu podle usměrňujících zásad v měsíci Kárttika v oblasti Mathury v Indii, dosáhnou velice snadno Jeho osobní služby.

V Bhavišja Puráně se říká o pořádání různých obřadů oslavujících Pánovo zjevení (narozeniny) a ostatní transcendentální činnosti: „Můj Pane Džanárdano (Kršno), prosím, řekni nám, kdy ses narodil své matce Dévakí-déví. Když nám to laskavě řekneš, uspořádáme pak toho dne velkou slavnost. Ó hubiteli Kéšího, jsme duše naprosto odevzdané Tvým lotosovým nohám a přejeme si pouze potěšit Tě svými obřady.“

Tento citát z Bhavišja Purány dokládá, že pořádáním různých slavností na Jeho počest člověk jistě Pána potěší.

V Ádi Puráně je řečeno: „Člověk, který se neustále věnuje zpívání svatého jména a který cítí z oddané služby transcendentální radost, jistě získá podmínky k oddané službě a nikdy neobdrží pouhé mukti (osvobození).“

Mukti znamená osvobození od hmotného znečištění. Je-li člověk osvobozen, nemusí se znovu narodit v hmotném světě. Impersonalisté touží splynout s duchovním bytím, aby ukončili svou individuální existenci, ale podle Šrímad Bhágavatamu je mukti pouhým začátkem obnovení přirozeného individuálního postavení. Normální postavení každé živé bytosti je být zaměstnána v oddané službě Pánu. Z citátu Ádi Purány je vidět, že oddaný je spokojený pouze tehdy, může-li oddaně sloužit. Netouží po žádném osvobození z hmotného podmíněného života. Jinými slovy: nikdo, kdo je zaměstnán v oddané službě, nežije hmotně podmíněným životem, i když to tak může vypadat.

Šrímad Bhágavatam je strom přání védské moudrosti. Veda znamená „veškeré poznání“ a všechno poznání, kterého je lidské společnosti třeba, dokonale předkládá Šrímad Bhágavatam. Védské písemnosti zahrnují různé oblasti poznání včetně sociologie, politiky, lékařství a válečnického umění. Védy dokonale popisují všechna odvětví poznání. Pokud se týče duchovního poznání, to je tam také dokonale popsáno; a Šrímad Bhágavatam se považuje za zralý plod védského stromu přání. Strom se ctí podle toho, jaké nese ovoce. Mangovník například považujeme za cenný, protože plodí královské ovoce, mango. Když plody manga uzrají, je to největší dárek stromu, a podobně Šrímad Bhágavatam je uzrálým plodem stromu Véd. Uzrálý plod ještě více zlahodní, když se ho dotkne zobák papouška (śuka), a stejně tak Šrímad Bhágavatam ještě více zlahodněl tím, že k nám přichází z transcendentálních úst Šukadévy Gósvámího.

Šrímad Bhágavatam je třeba přijmout v učednické posloupnosti a neporušený. Když se zralý plod dostane z horní části stromu na zem tak, že si ho lidé předávají z vyšších větví na nižší, plod se nepoškodí. Přijmeme-li Šrímad Bhágavatam v parampaře neboli učednické posloupnosti, zůstane nepoškozený. V Bhagavad-gítě je řečeno, že učednická posloupnost neboli parampará je způsob, jakým získat transcendentální poznání. Takové poznání musí sestoupit prostřednictvím učednické posloupnosti; prostřednictvím autorizovaných osob, kteří znají skutečný smysl šástry.

Šrí Čaitanja Maháprabhu doporučil, abychom se učili Šrímad Bhágavatamu z úst seberealizované osobnosti nazývané bhāgavatam. Bhāgavata znamená „ve vztahu s Osobností Božství (Bhagavánem)“. Oddanému se tak někdy říká bhāgavatam a kniha ve vztahu s oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství se také nazývá Bhāgavatam. Šrí Čaitanja Maháprabhu doporučil, že by měl člověk přijmout pokyny od osoby bhāgavatam, aby ochutnal skutečnou chuť Šrímad Bhágavatamu. Šrímad Bhágavatam vychutnávají dokonce i osvobozené osobnosti. Šukadéva Gósvámí přiznal, že ačkoliv byl osvobozen už v lůně své matky, teprve tehdy, když poznal Šrímad Bhágavatam, se stal velkým oddaným. Ten, kdo touží po pokroku ve vědomí Kršny, by měl vychutnat výklad Šrímad Bhágavatamu z hovorů autorizovaných oddaných.

Ve druhém zpěvu, první kapitole, 9. verši Šrímad Bhágavatamu přiznává Šukadéva Gósvámí, že ho velice přitahoval neosobní Brahman, ale když uslyšel o transcendentálních zábavách Nejvyšší Osobnosti Božství z úst svého otce Vjásadévy, začal ho více přitahovat Šrímad Bhágavatam. To znamená, že Vjásadéva je také seberealizovaná osobnost a svůj zralý příspěvek transcendentálního poznání tímto způsobem předal přímo Šukadévovi Gósvámímu.

Šaunaka Muni během setkání v Naimišáranji za přítomnosti Súty Gósvámího vysvětloval, jak důležité je rozmlouvání o Šrímad Bhágavatamu ve společnosti čistých oddaných. Súta Gósvámí potvrdil, že když se někomu poštěstí natolik, že se třeba jen na okamžik setká s čistým oddaným Pána, tento okamžik je tak cenný, že zbožné činnosti, které mohou živou bytost povýšit na nebeské planety nebo jí přinést osvobození z hmotného utrpení, se k němu nedají ani přirovnat. Jinými slovy: ti, které přitahuje Šrímad Bhágavatam, se nestarají o žádné výhody, které lze obdržet v královstvích na vyšších planetách, ani o osvobození, jak si ho představují impersonalisté. Společnost čistých oddaných má takovou transcendentální hodnotu, že se k ní nedá přirovnat žádný druh hmotného štěstí.

V Hari-bhakti-sudhódaji je rozmluva mezi Prahládou Mahárádžou a jeho otcem Hiranjakašipuem, ve které Hiranjakašipu oslovuje Prahládu následovně: „Můj drahý synu, společnost je velice důležitá. Působí jako křišťál, který odráží vše, co před něj položíš.“ Stýkáme-li se s oddanými Pána, kteří jsou jako květiny, a jsou-li naše srdce křišťálově čistá, bude se v nich všechno odrážet. Uvádí se další příklad: je-li muž plodný a žena zdravá, pak jejich spojením dojde k početí. Jsou-li příjemce i dárce duchovního poznání upřímní a praví, přinese to dobré výsledky.

Důležitost zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare velice silně zdůrazňuje 11. verš první kapitoly druhého zpěvu Šrímad Bhágavatamu. Šukadéva Gósvámí říká Maharádžovi Paríkšitovi: „Můj drahý králi, je-li člověk spontánně přitahován ke zpívání Haré Kršna mahá-mantry, rozumí se tím, že dosáhl nejvyšší úrovně dokonalosti.“ Zvláště je zde zmínka o tom, že lidé, toužící po výsledcích svých činností (karmī), ti, kteří touží splynout s Nejvyšší Osobou, a jógíni, kteří touží po mystických dokonalostech, mohou pouhým zpíváním mahá-mantry dosáhnout výsledků všech stavů dokonalosti. Šukadéva použil slova nirṇītam, které znamená „je to již rozhodnuto“. Byl osvobozenou duší, a proto by jistě nepřijal nic, co by nebylo v souladu se směrodatnými závěry písem. Šukadéva Gósvámí zvláště klade důraz na to, k čemu jsme již došli; že ten, kdo se dostal na úroveň zpívání Haré Kršna mantry s odhodláním a neochvějností, se musí považovat za člověka, který již prošel plodonosnými činnostmi, mentální spekulací a mystickou jógou.

Stejnou věc potvrzuje Kršna v Ádi Puráně, kde oslovuje Ardžunu takto: „Každý, kdo zpívá Mé transcendentální jméno, musí být považován za člověka, který se neustále stýká se Mnou. Říkám ti upřímně, že takový oddaný Mě velice snadno získá.“

V Padma Puráně také stojí: „Haré Kršna mantru zpívají pouze rty toho, kdo po mnoho zrození uctíval Vásudévu.“ Dále je v Padma Puráně řečeno: „Mezi svatým jménem Pána a Pánem samotným není rozdíl a jako takové je svaté jméno stejně dokonalé jako Pán sám — úplné, čisté a věčné. Svaté jméno není hmotná zvuková vibrace a není nikterak hmotně znečištěné.“ Ten, kdo nedokázal očistit své smysly, Ho nemůže zpívat bez přestupků. Materialistické smysly tedy nemohou svatá jména Haré Kršna mahá-mantry zpívat náležitým způsobem. Kdo se však do tohoto procesu zapojí, dostává příležitost skutečně se očistit, takže velice brzy může zpívat bez přestupků.

Čaitanja Maháprabhu doporučil každému zpívat Haré Kršna mantru, aby se očistil prach ze svého srdce. Když je prach ze srdce očištěn, můžeme skutečně porozumět, jak je svaté jméno důležité. Lidé, kteří netouží očistit prach ze svých srdcí a kteří chtějí nechat věci tak, jak jsou, nemohou získat transcendentální výsledky zpívání Haré Kršna mantry. Proto je třeba povzbuzování, aby člověk vyvinul svůj služebnický přístup k Pánu, protože to mu pomůže zpívat bez jakéhokoliv přestupku. Tak je žák pod vedením duchovního mistra připraven prokazovat službu a současně zpívat Haré Kršna mantru. Jakmile vyvine svůj spontánní služebnický přístup, může okamžitě porozumět transcendentální povaze svatých jmen mahá-mantry.

V Padma Puráně se o důležitosti pobývání na posvátných místech, jako je Mathurá a Dváraká, říká: „Cestovat po různých poutních místech znamená vysvobodit se z hmotných pout. Vysvobození však není nejvyšší úrovní dokonalosti. Po osvobození se člověk musí zaměstnat v oddané službě Pánu. Po dosažení úrovně brahma-bhūta (vysvobození), může člověk dále pokročit k oddané službě. Cílem života je dosáhnout transcendentální láskyplné oddané služby Pánu a toho velice snadno dosáhne člověk, který byť jen po několik sekund pobýval v Mathurá-mandale.“

Dále se říká: „Který člověk by nesouhlasil s uctíváním mathurské země? Mathurá může vyplnit všechna přání a cíle lidí toužících po plodech své práce i těch, kteří touží splynout s nejvyšším Brahmanem. Mathurá jistě vyplní touhy oddaných, kteří chtějí pouze to, aby byli zaměstnáni v oddané službě Pánu.“ Védská písma také uvádějí: „Jak úžasné, že pouhým pobýváním v Mathuře může člověk i za jediný den získat transcendentální láskyplný vztah k Nejvyšší Osobnosti Božství! Mathurská země je jistě slavnější než Vaikuntha-dháma, království Boha!“