Podle názorů lidí toužících po plodech své práce (karmī) se obětování výsledků karmy nazývá služebnictví. Podle vaišnavských áčárjů, jako je Rúpa Gósvámí, však služebnictví znamená neustálé zaměstnání v nějakém druhu služby Pánu.

Ve Skanda Puráně je řečeno, že ti, kteří jsou připoutáni k obřadním činnostem, ke čtyřem společenským skupinám a čtyřem skupinám duchovního života, se považují za oddané. Když se však oddaní skutečně zaměstnají přímo ve službě Pánu, jsou to bhágavatové neboli čistí oddaní. Ti, kteří jsou zaměstnáni plodonosnými činnostmi nebo předepsanými povinnostmi podle čtyř skupin společenského a duchovního života, nejsou skutečně čistí oddaní. I přesto jsou však přijímáni jako oddaní, protože obětují své výsledky Pánu. Nemá-li člověk takové touhy a jedná-li spontánně z lásky k Bohu, musíme ho přijmout jako čistého oddaného. Všechny podmíněné duše, které přišly do styku s hmotným světem, touží více méně po ovládání hmotné přírody. Varnášramský systém a jeho předepsané povinnosti jsou stanoveny tak, že podmíněná duše může užívat smyslového požitku v hmotném světě podle své touhy a současně se postupně povýšit v duchovním poznání. V předepsaných povinnostech varen a ášramů je mnoho činností, které spadají do oddané služby vědomí Kršny. Oddaní-hospodáři se ujmou provádění védských obřadů a stejně tak i předepsaných povinností oddané služby, neboť obojí je myšleno k uspokojení Kršny. Provádějí-li oddaní-hospodáři nějaké védské obřady, dělají to pro uspokojení Kršny. Jak jsme již dříve uvedli, za oddanou službu se považuje jakákoliv činnost, jejímž cílem je uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství.

Šríla Rúpa Gósvámí popisuje, kdo je zralý k tomu, aby začal s oddanou službou. Řekl, že začátečníci, kteří vyvinuli trochu lásky k Bohu, se úměrně ke svojí oddanosti přestanou zajímat o činnosti pro uspokojování smyslů. Jsou-li však i nadále přitahováni k činnostem smyslového požitku, výsledky takových činů by měly být obětovány Kršnovi. Tomu se také říká zaměstnání ve službě Pánu, kdy Kršna je pánem a pracovník služebníkem.

V Náradía Puráně je zmínka o transcendentální povaze takového služebnictví. Říká se zde, že člověk, který je neustále zaměstnán v oddané službě svým tělem, myslí a slovy, nebo dokonce i člověk, který není prakticky zaměstnán, ale jednoduše po tom touží, se považuje za osvobozeného.

Oddanou službu v přátelství můžeme rozdělit na dva druhy: jednat jako Pánův důvěrný služebník a jednat jako Pánův příznivec. Oddaný, který má důvěru v oddanou službu Pánu, dodržuje soustavně pravidla a předpisy s vírou, že dosáhne úrovně transcendentálního života. V druhém případě se oddaný stává příznivcem Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gítě se říká, že pro Pána je nejdražším služebníkem kazatel. Každý, kdo káže důvěrné poselství Gíty všem lidem, je Kršnovi tak drahý, že mu nikdo v lidské společnosti nemůže být roven.

V Mahábháratě říká Draupadí: „Můj drahý Góvindo, slíbil jsi, že Tvůj oddaný nebude nikdy přemožen. Věřím tomu, a proto ve všech možných strastech vzpomínám pouze na Tvůj slib a tak žiji.“ Draupadí a jejím pěti manželům, Pánduovcům, připravil jejich bratranec Durjódhana a jiní krutá utrpení. Strádání bylo tak tvrdé, že dokonce i Bhíšmadéva, který byl celoživotním brahmačárínem a velkým válečníkem, někdy ronil slzy, když na ně pomyslel. Vždy se velice divil, že i když byli Pánduovci tak čestní a Draupadí byla prakticky bohyně štěstí, a i když byl Kršna jejich přítelem, přesto museli podstoupit tak tvrdé strasti. Jejich útrapy byly neobyčejné, ale Draupadí to přesto neodradilo. Věděla, že Kršna je jejich přítelem, a že proto budou nakonec zachráněni.

Podobný citát je z jedenáctého zpěvu Šrímad Bhágavatamu, 53. verše druhé kapitoly, kde Havi, syn krále Ršabhy, oslovuje Mahárádži Nimiho: „Můj drahý králi, člověk, který nikdy ani na okamžik nepřestává sloužit lotosovým nohám Nejvyšší Osoby (což je služba, po které touží i velcí polobozi jako Indra) s pevným přesvědčením, že není nic toužebnějšího nebo víc hodného uctívání, se nazývá prvotřídní oddaný.“

Šríla Rúpa Gósvámí říká, že začínající oddaný, který vyvinul alespoň slabou lásku k Bohu, je jistě budoucím možným uchazečem o oddanou službu. Když se v oddané službě pevně ustálí, získá pevné postavení, které se stane důvěrnou součástí jeho oddané služby.

Někdy můžeme vidět, že si čistý oddaný v Pánově chrámu lehne, aby Pánovi sloužil jako důvěrný přítel. Přátelské chování oddaného můžeme přijmout jako spontánní, rāgānugā. Podle usměrňujících zásad si nikdo nesmí v chrámu Nejvyšší Osobnosti Božství lehnout, ale tato spontánní láska k Bohu může být zařazena do oddané služby v přátelství.

Pěkný popis úplného sebeodevzdání je v jedenáctém zpěvu, dvacáté deváté kapitole, 34. verši Šrímad Bhágavatamu, kde Pán říká: „Člověka, který se Mi zcela odevzdal a zcela zanechal všech ostatních činností, osobně ochráním v tomto životě i v příštím. Jinými slovy — přeji si mu pomoci, aby co nejvíce pokročil v duchovním životě. O takovém člověku by měl každý vědět, že již obdržel sārṣṭi (vlastní stejné bohatství jako Nejvyšší).“ V Bhagavad-gítě je také potvrzeno, že jakmile se člověk odevzdá lotosovým nohám Kršny, Kršna se ho ujme a zaručí mu ochranu před všemi hříšnými reakcemi. Poučuje ho i zevnitř, aby oddaný mohl velice rychle pokročit k duchovní dokonalosti.

Sebeodevzdání se nazývá ātma-nivedana. Různé autority popisují sebe neboli vlastní já různě. Já někdy poukazuje na duchovní já neboli duši, a někdy se vztahuje k mysli nebo k tělu. Úplné sebeodevzdání tedy znamená nejen odevzdat službě Pánu vlastní já jakožto duši, ale také odevzdat svou mysl a tělo. Šríla Bhaktivinóda Thákura v této souvislosti zpívá pěknou píseň, v níž se nabízí jako zcela odevzdaná duše. Říká: „Svou mysl, své hospodářství, své tělo, vše, co vlastním, můj drahý Pane, nabízím službě Tobě. Nyní si s tím můžeš dělat cokoliv chceš. Jsi nejvyšším vlastníkem všeho a chceš-li, můžeš mě zabít, nebo mě můžeš ochránit. Veškerá autorita patří Tobě. Nemám, co bych prohlašoval za své vlastní.“

Šrí Jamunáčárja ve své modlitbě k Pánu vyjadřuje podobnou myšlenku následujícími slovy: „Můj drahý Pane, mohu žít v nějakém těle jako lidská bytost nebo jako polobůh, ale mě nezajímá, v jakém životním druhu jsem, protože tato těla jsou pouze vedlejšími produkty tří kvalit hmotné přírody a já, který těla vlastním, se Ti odevzdávám.“

Citát z Hari-bhakti-vivéky ukazuje, jak může člověk nabízet své tělo při sebeodevzdání. Oddaný zde říká: „Můj drahý Pane, jako prodané zvíře nemá zapotřebí myslet na své udržování a obživu, tak i já, jelikož jsem dal své tělo a duši Tobě, se již více o své udržování a obživu nezajímám.“ Jinými slovy, člověk by se neměl zaobírat udržováním a obživou sebe či své rodiny. Je-li skutečně odevzdaný tělem a duší, měl by mít vždy na paměti, že jeho jediným zájmem je být zaměstnaný ve službě Pánu.

Šríla Rúpa Gósvámí řekl, že přátelství a sebeodevzdání jsou dva obtížné procesy oddané služby. Takové vztahy k Pánu můžeme proto vidět jen velice zřídka. Mohou se jim snadno věnovat pouze pokročilí oddaní. To znamená, že je velice zřídka vidět odevzdání, které je smíseno s upřímnou extází oddanosti. Člověk se musí zcela oddat Pánově vůli.

V jedenáctém zpěvu, jedenácté kapitole, 41. verši Šrímad Bhágavatamu říká Pán Kršna Uddhavovi: „Můj drahý příteli, jestliže Mi někdo obětuje tu nejlepší věc ze svého vlastnictví, nebo cokoliv, co je mu velice drahé, získá věčný prospěch.“

V Nárada-paňčarátře se říká, jak může člověk ve všech oblastech života jednat pro uspokojení Pána. Stojí tam, že člověk, který skutečně oddaně slouží, musí být zaměstnán všemožnými činnostmi — těmi, které předepisují zjevená písma, a také těmi, kterými si vydělává na živobytí. Jinými slovy, oddaný by se měl zaměstnat nejen v předepsaných povinnostech oddané služby, o kterých se zmiňují zjevená písma, ale měl by také vykonávat povinnosti svého praktického života vědomí Kršny. Například oddaný, který vlastní velkou továrnu, může obětovat plody svého hmotného vlastnictví pro službu Pánu.

V Hari-bhakti-viláse je o sebeodevzdání psáno následující: „Můj drahý Pane, člověk, který se Ti odevzdal a je pevně přesvědčen, že je Tvůj, a který podle toho skutečně jedná svým tělem, myslí a slovy, může opravdu zakusit transcendentální blaženost.“

V Nrsinha Puráně říká Pán Nrsinhadéva: „Každý, kdo se ke Mně modlí a odevzdá se Mi, se stane Mým chráněncem a Já ho vždy ochráním před všemi druhy pohrom.“

Následující úryvek ze Skanda Purány opěvuje keř tulasí: „Klaním se v hluboké úctě keři tulasí, který může okamžitě odstranit velké množství hříšných činností. Pouhým pohledem nebo sáhnutím na tento keř může být člověk osvobozen ode všech strastí a nemocí. Pouhou poklonou a zalitím keříku tulasí se může zbavit strachu, že bude poslán před Jamarádžův soud (Jamarádža je král smrti, který trestá hříšné). Když někdo zasadí keř tulasí, stane se z něj oddaný Pána Kršny, a obětuje-li lístky tulasí s oddaností lotosovým nohám Kršny, jeho láska k Bohu se vyvine v plné míře.“

Všichni hindové v Indii, dokonce i ti, kteří nenáleží do vaišnavské skupiny, věnují keříku tulasí zvláštní péči. Dokonce i ve velkých městech, kde je keřík tulasí velice obtížné pěstovat, shledáme, že lidé o tuto rostlinu velice starostlivě pečují. Zalévají ji a klaní se jí, protože uctívání keříku tulasí je v oddané službě velice důležité.

Ve Skanda Puráně se o tulasí dále říká: „Tulasí je příznivá po všech stránkách. Pouhý pohled, pouhý dotyk, pouhé vzpomínání, pouhé modlení se k ní, pouhé klanění se jí, pouhé naslouchání o ní či pouhé zasazení keře přinese vždy příznivou budoucnost. Každý, kdo přijde výše zmíněnými způsoby s keřem tulasí do styku, žije věčně ve světě Vaikunthy.“