Skip to main content

Kapitola desátá

Techniky naslouchání a vzpomínání

Naslouchání

Počátkem vědomí Kršny a oddané služby je naslouchání, v sanskrtu nazývané śravaṇam. Všichni lidé by měli mít možnost přijít a připojit se ke skupinám oddaných, aby mohli naslouchat. Naslouchání je velice důležité pro pokrok ve vědomí Kršny. Zapojí-li člověk své uši do naslouchání transcendentálním vibracím, může se v srdci rychle očistit. Pán Čaitanja také potvrdil, že naslouchání je velice důležité. Očišťuje srdce znečištěné duše tak, že se rychle kvalifikuje pro vstup do oddané služby a pro porozumění vědomí Kršny.

V Garuda Puráně je naslouchání zdůrazněno velice pěkně: „Stav podmíněného života v hmotném světě je jako stav člověka, který leží v bezvědomí po hadím uštknutí. Oba stavy bezvědomí může ukončit zvuk mantry.“ Po hadím uštknutí člověk nezemře okamžitě, ale nejdříve upadne do bezvědomí a zůstane ve strnulém stavu. Každý v hmotném světě spí, jelikož neví o svém skutečném já, o své skutečné povinnosti a o svém vztahu k Bohu. Materialistický život znamená, že člověk je uštknutý hadem máji, iluze, a je téměř mrtvý; nemá žádné vědomí Kršny. Takzvaný mrtvý člověk uštknutý hadem může být přiveden zpět k životu pronášením určité mantry. Existují odborníci v přednášení manter, kteří to dokáží. Podobně může být člověk přiveden zpět k vědomí Kršny ze smrtelně bezvědomého stavu hmotného života nasloucháním mahá-mantře: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.

Ve čtvrtém zpěvu, dvacáté deváté kapitole, 40. verši Šrímad Bhágavatamu říká Šukadéva Gósvámí Maharádžovi Paríkšitovi, jak je důležité naslouchat o zábavách Pána: „Můj drahý králi, člověk by měl zůstat na místě, kde velcí áčárjové (svatí učitelé) mluví o transcendentálních činnostech Pána, a měl by naslouchat řece nektaru, která proudí z měsíci podobných tváří těchto velkých osobností. Naslouchá-li někdo s dychtivostí bez ustání takovým transcendentálním zvukům, pak bude jistě osvobozen od všeho hmotného hladu, žízně, strachu a nářku, i od veškeré iluze hmotného bytí.“

Šrí Čaitanja Maháprabhu také doporučil naslouchání jako způsob seberealizace v současném věku Kali. V tomto věku je velice obtížné dokonale dodržovat usměrňující zásady a studovat Védy, jak bylo doporučeno dříve. Bude-li však člověk naslouchat zvukovým vibracím velkých oddaných a áčárjů, to samotné mu přinese osvobození od všeho hmotného znečištění. Šrí Čaitanja Maháprabhu proto doporučil, aby člověk naslouchal pouze autoritám; skutečným oddaným Pána. Naslouchání profesionálovi nikomu nepomůže. Budeme-li naslouchat těm, kteří jsou skutečně seberealizovaní, pak budou do našich uší proudit řeky nektaru, podobné řekám, které tečou na Měsíci. To je metafora použitá v předešlém verši.

V Bhagavad-gítě stojí: „Materialistický člověk může zanechat svých hmotných tužeb jedině tehdy, dosáhne-li vědomí Kršny.“ Nebude schopen zanechat svého nižšího zaměstnání, dokud si nenajde vyšší. V hmotném světě je každý zaměstnán iluzorními činnostmi nižší energie, ale dostane-li se mu příležitost vychutnat činnosti vyšší energie, Kršnovy zábavy, pak na všechny své nižší radovánky zapomene. Když Kršna mluví na Kuruovském bitevním poli, materialistickému člověku se zdá, že je to pouhá rozmluva mezi dvěma přáteli, ale ve skutečnosti je to řeka nektaru proudící z úst Šrí Kršny. Ardžuna těmto vibracím naslouchal a tak se osvobodil od všech iluzorních hmotných potíží.

Ve dvanáctém zpěvu, třetí kapitole, 15. verši Šrímad Bhágavatamu stojí: „Člověk, který touží po ryzí oddané službě Pánu Kršnovi, jehož vychvalují transcendentální zvukové vibrace, by měl neustále naslouchat o Jeho slávě a transcendentálních vlastnostech. To jistě zabije všechny neblahé věci v jeho srdci.“

Očekávání Pánovy milosti

V desátém zpěvu, čtrnácté kapitole, 8. verši je řečeno: „Můj drahý Pane, každý člověk, který neustále očekává, že se mu dostane Tvé bezpříčinné milosti, a který nadále trpí následky svých předcházejících přečinů, když Ti vzdává svou hlubokou úctu z hloubi svého srdce, je jistě hoden vysvobození. Je to jeho oprávněný nárok.“

Tento citát ze Šrímad Bhágavatamu by měl být vodítkem pro všechny oddané. Oddaný by neměl očekávat od následků za své předešlé přečiny okamžitou úlevu. Žádná podmíněná duše není od těchto reakcí osvobozená, protože hmotné bytí znamená neustálé utrpení nebo radosti z plodů předcházejících činností. Když člověk skončil s hmotnými činnostmi, již se více nenarodí. To je možné pouze tehdy, začne-li s činnostmi ve vědomí Kršny, protože ty nevytvářejí žádné reakce. Jakmile se v těchto činnostech zdokonalí, už se v hmotném světě nenarodí. Oddaný, který není zcela zbaven následků svých činů, by měl proto upřímně pokračovat v jednání s vědomím Kršny, i přes všechny překážky. Vyvstanou-li překážky, měl by myslet pouze na Kršnu a očekávat Jeho milost. To je jeho jediná útěcha. Prožije-li oddaný své dny v tomto duchu, je jisté, že bude povýšen do Pánova sídla. Takovými činnostmi získá nárok ke vstupu do Božího království. V tomto verši je použito slovo je dāya-bhāk. Dāya-bhāk poukazuje na to, když se syn stává právoplatným spoluvlastníkem otcova majetku. Čistý oddaný, který je připraven podrobit se všem druhům nesnází při vykonávání povinností ve vědomí Kršny, se oprávněně kvalifikuje ke vstupu do transcendentálního sídla.

Vzpomínání

Vyvine-li člověk nějakým způsobem ve své mysli neustálý vztah ke Kršnovi, říká se tomu vzpomínání. O tomto vzpomínání je zmínka ve Višnu Puráně: „Pouhé vzpomínání na Nejvyšší Osobnost Božství způsobí, že všechny živé bytosti budou schopny přijmout všechny druhy přízně. Nechť tedy neustále vzpomínám na Pána, který je nezrozený a věčný.“ V Padma Puráně se o vzpomínání říká následující: „Vzdávám svou hlubokou úctu Nejvyššímu Pánu Kršnovi, protože vzpomíná-li někdo na Něj, ať už v okamžiku smrti nebo za svého života, osvobodí se od všech hříšných reakcí.“

Meditace

Meditace znamená zaměstnat svou mysl myšlenkami na podobu Pána, na Jeho vlastnosti, na Jeho činnosti a na službu Pánu. Meditace neznamená nic neosobního nebo prázdného. Podle védských písem se meditace vždy vztahuje k podobě Višnua.

V Nrsinha Puráně se ohledně meditace o podobě Pána říká: „Meditace zaměřená na lotosové nohy Nejvyšší Osobnosti Božství je transcendentální a převyšuje zážitky hmotné bolesti a radosti. Dokonce i hrubého provinilce může vysvobodit od hříšných následků jeho života.“

Ve Višnu-dharmě se ohledně meditace o transcendentálních vlastnostech Pána říká: „Lidé, kteří se neustále věnují vědomí Kršny a kteří vzpomínají na transcendentální vlastnosti Pána, se osvobodí od všech reakcí za hříšné činnosti, a když se očistí, budou moci vstoupit do království Boha.“ Nikdo nemůže vstoupit do Božího království, aniž je očištěn od všech hříšných reakcí. Vyhnout se hříšným reakcím lze jednoduše vzpomínáním na Pánovu podobu, vlastnosti, zábavy atd.

V Padma Puráně se o vzpomínání na činnosti Pána píše: „Člověk, který se neustále věnuje meditaci o sladkých zábavách a úžasných činnostech Pána, se jistě osvobodí od všeho hmotného znečištění.“

V některých Puránách je zmínka, že když někdo jednoduše medituje o činnostech oddané služby, dosáhne tím vytouženého výsledku a uzře tváří v tvář Nejvyšší Osobnost Božství. K tomu se vztahuje jeden příběh z Brahma-vaivarta Purány. Ve městě Pratišthánapuře v Jižní Indii žil jednou bráhman, který nebyl příliš zámožný, ale přesto byl spokojený. Myslel si, že to je kvůli jeho předchozím proviněním a že je to Kršnova touha, aby neměl dostatek peněz ani bohatství. Ani trochu nelitoval, že je po hmotné stránce chudý, a žil velice mírumilovně. Byl otevřeného srdce a občas se vypravil na přednášky velkých osvobozených duší. Na jednom takovém setkání, když s velkou vírou naslouchal o vaišnavských činnostech, se dozvěděl, že tyto činnosti mohou být prováděny dokonce i meditací. Jinými slovy — není-li člověk schopen skutečně vykonávat vaišnavské činnosti fyzicky, může o nich meditovat a tím dosáhnout stejných výsledků. Jelikož bráhman nebyl příliš zámožný, rozhodl se, že bude jednoduše meditovat o velkolepých královských činnostech oddané služby a začal následovně.

Čas od času se koupal v řece Gódávarí. Po koupeli usedl na osamělé místo na břehu řeky a za pomoci jógových cvičení pránájámy, což jsou obvyklé dechové cviky, soustřeďoval svou mysl. Účelem dechových cvičení je mechanicky soustředit mysl na určitý předmět. To je výsledek dechových cviků a různých jógových poloh. Dříve i docela obyčejní lidé věděli, jak soustředit mysl a vzpomínat na Pána, a bráhman to dělal. Když se soustředil na Pánovu podobu ve své mysli, začal si v meditaci představovat, že Pána obléká do drahých šatů s ozdobami, korunou a ostatním příslušenstvím. Potom vzdal svou hlubokou úctu poklonou před Pánem. Když dokončil oblékání, začal si představovat, že velice pěkně čistí chrám. Po úklidu chrámu si představil, že má mnoho zlatých a stříbrných nádob na vodu a všechny vzal k řece a naplnil je posvátnou vodou. Nepřinesl vodu pouze z Gódávarí, ale i z Gangy, Jamuny, Narmady a Kávérí. Při uctívání Pána vaišnava obvykle získá vodu z těchto řek pronesením mantry. Bráhman si však namísto recitování nějaké mantry představoval, že vodu ze všech těchto řek nabral do zlatých a stříbrných nádob přímo z řek. Potom sehnal vše potřebné k uctívání — květiny, ovoce, vonné tyčinky a santálovou pastu. Všechnu vodu, květiny a posvátné předměty pak předložil před Božstva a velice pěkně je obětoval k Jejich uspokojení. Pak udělal ārati a podle usměrňujících zásad správným způsobem své uctívání zakončil.

Podobné obřady vykonával jako svou rutinní práci denně a pokračoval v tom po mnoho let. Jednoho dne si bráhman ve své meditaci představoval, že připravuje sladkou rýži s mlékem a cukrem a obětuje ji Božstvu. S obětí však nebyl příliš spokojen, protože sladká rýže byla připravena moc pozdě a byla stále velice horká. (Sladká rýže se nemá podávat horká. Čím je sladká rýže studenější, tím lepší má chuť.) Bráhman připravil sladkou rýži před chvílí, a chtěl se jí dotknout, aby zjistil, je-li již připravená k jídlu a zda ji může Pánovi nabídnout. Jakmile se dotkl prstem nádoby se sladkou rýží, okamžitě se popálil. Jeho meditace se přerušila. Podíval se na svůj prst a viděl, že je popálený. Nechápal, jak se to mohlo stát. O tom, že se dotýká horké sladké rýže, pouze meditoval, a proto si nikdy nemyslel, že by se jeho prst mohl skutečně popálit.

Když tak uvažoval, začal se Pán Nárájana, usazený na Vaikuntě s bohyní štěstí Lakšmí, pobaveně smát. Když všechny bohyně štěstí, které Pána obsluhovaly, viděly, jak se směje, byly velice zvědavé a ptaly se Pána Nárájany, proč se směje. Pán však na jejich dotazy neodpověděl. Namísto toho okamžitě poslal pro bráhmana. Vzdušný koráb z Vaikunthy okamžitě bráhmana přenesl k Pánu Nárájanovi. Když byl před Ním a před bohyněmi štěstí, Pán začal celý příběh vyprávět. Bráhmanovi se poštěstilo natolik, že se mu dostalo věčného pobytu na Vaikuntě ve společnosti Pána a Jeho Lakšmí. To ukazuje, jak je Pán všepronikající, přestože se nachází ve svém sídle. Třebaže byl na Vaikuntě, byl také v srdci bráhmana, který meditoval o uctívání. Z toho můžeme vyrozumět, že Pán přijímá i věci, které oddaní obětují ve své meditaci, a že i jimi je možné dosáhnout vytouženého výsledku.