New version available here: vedabase.io

Úvod

“Učení Véd”

Tato přednáška byla původně přednesena Jeho Božskou Milostí A.Č. Bhaktivédantou Swami Prabhupádou 6. října 1969 v Conway Hall v Londýně.

Dámy a pánové, tématem dnešní přednášky je učení Véd. Co jsou to Védy? Kořen sanskrtského slova veda je možno vykládat různě, ale význam je stejný. Veda znamená “poznání”. Jakékoliv poznání získáme je veda, protože učení Véd je původním poznáním. V podmíněném stavu je naše poznání ovlivněno mnoha nedostatky. Podmíněná duše se od vysvobozené liší tím, že má čtyři nedostatky. Prvním nedostatkem je, že se nutně dopouští omylů. Například v naší zemi byl Mahátma Gándhí považován za velkou osobnost, ale i on se dopustil mnoha omylů. Na konci života ho jeho pomocník varoval: “Mahátmo Gándhí, nechoď na shromáždění do New Dillí, moji přátelé říkají, že je to nebezpečné.” Neposlechl. Trval na svém a byl zabit. Chybují dokonce i velké osobnosti jako Mahátma Gándhí, prezident Kennedy a tolik dalších. Chybovat je lidské. To je prvním z nedostatků podmíněné duše.

Dalším nedostatkem je sklon propadat iluzím. Iluze znamená přijímat něco, co není: māyā. Májá znamená “to, co není”. Každý pokládá své tělo za sebe sama. Zeptám-li se vás, kdo jste, odpovíte: “Jsem pan John, jsem bohatý muž, jsem to či ono.” To všechno je ztotožňování se s tělem. Vy však nejste toto tělo. To je iluze.

Třetím nedostatkem je sklon k podvádění. Každý člověk má sklon k tomu, aby podváděl ostatní. I hlupák se vydává za velice inteligentního. Ačkoliv již bylo podotčeno, že chybuje a podléhá iluzím, nepřestává teoretizovat: “Já myslím, že je to tak a tak.” Přitom nezná ani své vlastní postavení. Píše filozofické knihy, ačkoliv je nedokonalý. To je jeho nemoc. To je podvádění.

A konečně—naše smysly jsou nedokonalé. Jsme velmi pyšní na své oči. Často se stává, že se lidé vyzývavě ptají: “Můžete mi ukázat Boha?” Jsou však jejich oči schopny uzřít Boha? Nikdy Ho nespatříme, jestliže k tomu nemáme uzpůsobené oči. Nastane-li v místnosti náhle tma, neuvidíme ani své ruce. Jaká je tedy naše schopnost vidět? Nemůžeme tudíž očekávat, že se těmito nedokonalými smysly dobereme poznání. V podmíněném stavu se všemi jeho nedostatky nemůžeme nikomu poskytnout dokonalé poznání. Ani my sami nejsme dokonalí. Proto přijímáme Védy takové, jaké jsou.

Možná si myslíte, že Védy jsou hinduistické spisy. Hindu je však cizí název. Nejsme Hindové. Naše skutečná identita je varṇāśrama. Varṇāśrama označuje následovníky Véd, kteří dodržují rozdělení lidské společnosti na čtyři varny a čtyři ášramy. Společnost se dělí na čtyři třídy a na čtyři skupiny v duchovním životě. Říká se tomu varṇāśrama. V Bhagavad-gítě se praví: “Tyto skupiny existují všude, protože je stvořil Bůh.” Společenské třídy jsou: bráhmani, kšatrijové, vaišjové a šúdrové. Bráhmani jsou velice inteligentní skupina lidí, ti, kteří vědí, co je Brahman. Druhou nejinteligentnější skupinou jsou kšatrijové, kteří organizují společnost a potom vaišjové, obchodníci. Toto přirozené rozdělení najdeme všude. Je to védská zásada a my ji přijímáme. Védské zásady přijímáme jako axiomata, neboť jsou naprosto bezchybné. Takto se mají přijímat. Kravské lejno se například v Indii považuje za čisté, třebaže je to zvířecí výkal. Ve Védách je na jednom místě napsáno, že dotkne-li se člověk výkalu, musí se ihned vykoupat. Na jiném místě se zase praví, že kravské lejno je čisté. Rozetřete-li po nečistém místě kravské lejno, očistí se. Prostý rozum nám říká, že si tato tvrzení odporují. Zdánlivě tomu tak opravdu je, ale ve skutečnosti nejsou tato tvrzení mylná. Jsou naprosto správná. Jeden vynikající vědec a lékař v Kalkatě analyzoval kravské lejno a zjistil, že má všechny antiseptické vlastnosti.

Když v Indii někomu řekneme: “Musíš udělat to a to,” může dotyčný namítnout: “Co tím myslíš? Přikazují mi to Védy, abych tě bez námitek uposlechl?” Védská přikázání nelze překrucovat. Budeme-li však pečlivě zkoumat jejich význam, pak zjistíme, že jsou správná.

Védy nejsou sbírkou vědomostí lidských. Védské poznání přichází z duchovního světa, od Šrí Kršny. Védám se také říká śruti. Śruti označuje poznání získané sluchem. Není to poznání experimentální. Śruti můžeme přirovnat k matce. Od matky získáváme mnoho vědomostí. Chceme-li se například dovědět, kdo je naším otcem, kdo nám může odpovědět? Naše matka. Když nám matka řekne: “Tohle je tvůj otec,” musíme to akceptovat. Pomocí pokusů není možné zjistit, kdo je naším otcem. A podobně když chceme dojít k poznání něčeho, co je mimo naši zkušenost, mimo experimentální znalosti, mimo činnost smyslů, musíme přijmout Védy. Není třeba ověřovat si je pomocí pokusů. Pokusy již byly provedeny. Vše je již ověřeno. Matčina slova musíme přijímat za správná. Jiné cesty není.

Védy se považují za matku a Brahmá za děda, prapředka, neboť byl jako první zasvěcen do védského poznání. Brahmá je první stvořenou živou bytostí. Obdržel védské učení a předal je Náradovi a ostatním žákům a synům, kteří je dále rozšířili mezi svými učedníky. Védské poznání k nám přichází touto učednickou posloupností. Také Bhagavad-gítá potvrzuje, že védské poznání je třeba pochopit touto metodou. Dlouhé bádání a pokusy by nás přivedly ke stejným závěrům. Proč tedy zbytečně ztrácet čas? Chceme-li se dovědět, kdo je naším otcem, a uznáváme-li naši matku za autoritu, můžeme přijmout bez výhrad vše, co nám řekne. Ve Védách jsou popsány tři druhy důkazů: pratyakṣa, anumāna a śabda. Pratyakṣa znamená přímý, bezprostřední. Bezprostřední důkaz není tak dobrý, protože naše smysly nejsou dokonalé. Slunce, které vidíme denně, nám připadá jako malý kotouč. Ve skutečnosti je daleko větší než jiné planety. Jakou cenu má toto pozorování? Chceme-li získat o Slunci nějaké vědomosti, musíme si přečíst příslušné knihy. Přímá zkušenost je tudíž nedokonalá. Potom existuje indukční poznání, založené na hypotézách: “Mohlo by to být takto. Možná je to tak.” Například Darwinova teorie říká: “Mohlo by to být tak a tak.” To ovšem není věda. Je to pouze domněnka, a ani ta není dokonalá. Avšak vědomosti, které získáme z autoritativních zdrojů, jsou dokonalé. Přečteme-li si v novinách, co bude rozhlas vysílat, nepochybujeme o jejich pravdivosti. Nepopíráme jejich oznámení a nepotřebujeme si je pokusně ověřovat, neboť jsme je obdrželi z autoritativního zdroje.

Védské poznání se nazývá śabda-pramāṇa. Další název je śruti. Označuje poznání, k němuž se dojde pomocí sluchu. Védy nás vyzývají, abychom naslouchali autoritě, chceme-li porozumět transcendentálnímu poznání. Transcendentální poznání je poznání, které k nám přichází z oblastí za hranicemi vesmíru. V tomto vesmíru je poznání materiální, zatímco poznání za hranicemi vesmíru, je transcendentální. Nedokážeme se dostat ani na konec tohoto vesmíru, jak bychom se tedy mohli dostat do duchovního světa? Tímto způsobem tedy úplného poznání nemůžeme dosáhnout.

Existuje svět duchovní povahy rozprostírající se nade vším projeveným i neprojeveným. Jak však můžeme vědět, že existuje svět jehož planety a obyvatelé jsou věční? To vše existuje, ale nelze se k tomu dobrat pomocí pokusů. Proto si musíme vzít na pomoc védské spisy. To je védské poznání. V našem hnutí pro vědomí Kršny přijímáme poznání od nejvyšší autority, Kršny. Kršna je uznáván za nejvyšší autoritu všemi třídami lidí. Uvedu nejdříve dva druhy transcendentalistů. První jsou impersonalisté, májávádíni. Obvykle se jim říká védántisté a jejich vůdcem je Šankaráčárja. Druzí jsou vaišnavové. K nim patří například Rámánudžáčárja, Madhváčárja a Višnusvámí. Jak Šankarova sampradája, tak vaišnavské sampradáji uznaly Kršnu za Nejvyšší Osobnost Božství. Šankaráčárja je považován za impersonalistu, za hlasatele neosobní filozofie o neosobním Brahmanu, ale ve skutečnosti je skrytým personalistou. Ve svém komentáři k Bhagavad-gítě píše: “Nárájana, Nejvyšší Osobnost Božství, existuje nad tímto vesmírným projevem.” “Nejvyšší Osobnost Božství, Nárájana, je Kršna. Přišel jako syn Vasudévy a Dévakí.” Zvlášť uvádí jméno Jeho otce a matky. Kršna je tedy uznáván všemi transcendentalisty za Nejvyšší Osobnost Božství. O tom není pochyb. Zdrojem poznání našeho hnutí pro vědomí Kršny je Kršna samotný—Jeho Bhagavad-gítá. Vydali jsme Bhagavad-gítu—takovou, jaká je, neboť přijímáme Kršnu a Jeho slova tak, jak jsou, aniž bychom se pokoušeli o jakoukoliv interpretaci. To je zásada védského poznání. Védské poznání je vědecké a čisté, proto je přijímáme. Akceptujeme vše, co Kršna říká. To je vědomí Kršny. Ušetří nám to spoustu času. Jestliže přijmeme správnou autoritu nebo správný zdroj poznání, ušetříme si mnoho času. V hmotném světě existují dvě cesty k poznání: induktivní a deduktivní. Deduktivní metodou se došlo k závěru, že člověk je smrtelný. Otec nám říká, že člověk je smrtelný, sestra nám říká, že člověk je smrtelný, každý říká, že člověk je smrtelný, ale výzkumy neprovádíme. To, že člověk je smrtelný, přijímáme jako fakt. Kdybychom chtěli výzkumy zjistit, zda je člověk smrtelný, museli bychom studovat každého jednotlivce a tu by nás mohlo napadnout, že snad někde existuje člověk, který neumírá, jenže my jsme se s ním nesetkali. Takto se naše výzkumy nikdy nedoberou konce. Tomuto postupu se v sanskrtu říká āroha, vzestupný postup. Chceme-li dosáhnout poznání vlastním úsilím, prostřednictvím našich nedokonalých smyslů, nikdy nedojdeme ke správným závěrům. To není možné.

V Brahma-sanhitě se říká: Představme si, že letíme letadlem rychlejším než myšlenka. Naše hmotná letadla dokážou letět rychlostí 2 000 km za hodinu, ale co to je v porovnání s rychlostí myšlenky? Když sedíme doma a myslíme na Indii vzdálenou 10 000 km, octneme se tam v myšlenkách okamžitě. Tak rychlá je myšlenka. Přesto se říká, že kdyby člověk letěl po milióny let letadlem rychlém jako myšlenka, zjistil by, že duchovní svět je neomezený. Není možno se k němu ani přiblížit. Proto nám Védy přikazují, abychom se obrátili na duchovního mistra, pravého gurua. V této souvislosti bylo také použito slova povinně. Jaké kvalifikace má mít duchovní mistr? Vyslechl a přijal védské poselství z pravého zdroje, jinak není pravý. Kromě toho musí být skutečně pohroužen v Brahmanu. To jsou dvě kvalifikace. Hnutí pro vědomí Kršny je autorizováno védskými zásadami. V Bhagavad-gítě sám Kršna říká: “Skutečným cílem studia Véd je poznání Kršny”. V Brahma-sanhitě také stojí: “Kršna, Góvinda má bezpočet tvarů, podob, avšak všechny jsou jedno. Nejsou nedokonalé jako naše. Jeho podoba je věčná. Má podoba má počátek, ale Jeho podoba je bez počátku, je ananta. Jeho podoby—má tolik rozmanitých podob—nemají konce. Má podoba je nyní zde, není v mém bytě, a vy teď také sedíte zde a nejste doma, ale Kršna může být všude současně. Může být v Gólóce Vrndávaně a současně může být všude a ve všem přítomný. Je původní a nejstarší, ale kdykoliv se podíváme na nějaký obraz Kršny, uvidíme tam mladého chlapce mezi patnácti a dvaceti lety. Nikdy nevypadá jako stařec. Možná jste viděli obrázky Kršny jako vozataje v Bhagavad-gítě. V té době už Mu bylo přes sto let. Měl už pravnuky, ale vypadal úplně jako chlapec. Bůh, Kršna, nikdy nestárne. To je jeden z projevů Jeho nejvyšší moci. Kdyby se někdo pokusil poznat Kršnu pouze studiem védské literatury, byl by zmaten. Mohlo by se mu to podařit, ale je to velice těžké. Kršnu je však možné velice snadno poznat prostřednictvím Jeho oddaných. Jeho oddaní vám Ho mohou předat—“Zde je, vezmi Ho.” To je v moci těch, kteří jsou Mu oddáni.

Původně existovala pouze jedna Véda a nebylo nutné ji číst. Lidé byli tak inteligentní a měli tak vynikající paměť, že jim stačilo vyslechnout si ji jednou z úst duchovního mistra, aby jí rozuměli. Hned pochopili celý její smysl. Před 5 000 lety však Vjásadéva zapsal Védu pro lidi tohoto věku, Kali-jugy. Věděl totiž, že lidé budou mít jen krátký život, špatnou paměť a nepříliš bystrý intelekt. “Proto budu učit zapsaným védským vědomostem.” Rozdělil Védu na čtyři: Rg, Sáma, Atharva a Jadžur. Pak je svěřil svým učedníkům. Dále přemýšlel o méně inteligentní lidské třídě: strī, śūdra a dvija-bandhu. Strī označuje třídu žen a šúdrové jsou pracovníci. Dvija-bandhu je skupina lidí, kteří se narodili ve vznešených rodinách, ale nemají příslušné kvalifikace. Člověk, který se narodil v bráhmanské rodině, ale nemá kvalifikace bráhmana, se nazývá dvija-bandhu. Pro tyto lidi sepsal Mahábháratu, nazývanou dějinami Indie a osmnáct Purán. To jsou všechno védská písma: Purány, Mahábhárata, čtyři Védy a Upanišady. Upanišady jsou součástí Véd. Potom shrnul pro učence a filozofy veškeré védské učení ve spisu zvaném Védánta-sútra. To je konečné slovo Véd. Védánta- sútru napsal osobně pod vedením Nárady, svého guru-mahárádži, duchovního mistra, ale přesto nebyl spokojen. O tom je dlouhý příběh, popsaný ve Šrímad-Bhágavatamu. Vjásadéva však nebyl nikterak spokojen ani po sestavení mnoha Purán, Upanišad, ani Védánta-sútry. Jeho duchovní mistr Nárada mu pak nařídil: “Vysvětli Védántu!” Védánta znamená “konečné poznání” a konečným poznáním je Kršna. On sám říká, že všechny védské spisy mají vést k poznání Kršny. Vedānta-kṛd veda-vid eva cāham. Kršna říká: “Složil jsem Védántu a jsem znalcem Véd.” Proto je Kršna konečným cílem. Je to vysvětleno ve všech vaišnavských komentářích k védántské filozofii. Jako gaudíja-vaišnavové máme svůj komentář k védántské filozofii, nazývaný Góvinda-bhášja, od Baladévy Vidjábhúšany. Také Rámánudžáčárja a Madhváčárja napsali své komentáře. Šankarův výklad není jediným komentářem. K Védántě existuje mnoho komentářů, ale protože vaišnavové nepředložili první komentář, lidé se mylně domnívají, že Šankaráčárjův komentář je jediný. Kromě toho samotný Vjásadéva napsal dokonalý komentář k Védántě, tzv. Šrímad-Bhágavatam. Šrímad- Bhágavatam začíná slovy Védánta-sútry: janmādy asya yataḥ. Janmādy asya yataḥ je plně vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Védánta-sútra pouze naznačuje, co je Brahman, Absolutní Pravda: “Absolutní Pravdou je ten, ze kterého vše emanuje.” To je pouze stručné shrnutí, ale ve Šrímad-Bhágavatamu je to vysvětleno podrobně. Jestliže vše emanuje z Absolutní Pravdy, jaké je povahy Absolutní Pravda? To je vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Absolutní Pravda musí mít vědomí. Je samovyzařující (sva-rāṭ). Své vědomí a vědomosti rozvíjíme tím, že přijímáme poznání od jiných, avšak o Něm je řečeno, že je samovyzařující. Shrnutí celého védského poznání najdeme ve Védánta-sútře, kterou samotný autor vysvětlil ve Šrímad-Bhágavatamu. Nakonec bychom chtěli vybídnout všechny, kdo mají skutečný zájem o védské poznání, aby se pokusili porozumět výkladu veškerého védského poznání ze Šrímad-Bhágavatamu a Bhagavad-gíty.