Skip to main content

Īśo 17

Verš

vāyur anilam amṛtam
athedaṁ bhasmāntaṁ śarīram
oṁ krato smara kṛtaṁ smara
krato smara kṛtaṁ smara

Synonyma

vāyuḥ — vzduch života; anilam — rezervoár všeho vzduchu; amṛtam — nezničitelný; atha — nyní; idam — to; bhasmāntam — po zpopelnění; śarīram — tělo; oṁ — ó Pane; krataḥ — uživateli všech obětí; smara — prosím, rozpomeň se; kṛtam — vše, co jsem pro Tebe učinil; smara — prosím, rozpomeň se; krataḥ — nejvyšší uživatel, (pro kterého je vše určeno); smara — prosím, rozpomeň se; kṛtam — vše, co jsem pro Tebe učinil; smara — prosím, rozpomeň se.

Překlad

Nechť je toto pomíjivé tělo na prach spáleno a nechť vzduch života splyne s úplností vzduchu. Ó můj Pane, rozpomeň se nyní na všechny mé oběti, a protože jsi konečný uživatel, rozpomeň se prosím na vše, co jsem pro Tebe učinil.

Význam

Pomíjivé hmotné tělo je bezesporu cizí oděv. V Bhagavad- gítě (2.20) je jasně řečeno, že živá bytost po zániku hmotného těla nezaniká, ani neztrácí svou totožnost. Totožnost živé bytosti není nikdy neosobní nebo beztvará. Naopak, beztvarý je hmotný pokryv, jenž nabývá tvaru podle tvaru nezničitelné osoby. Žádná živá bytost není ve svém původním stavu beztvará, jak se mylně domnívají lidé omezených znalostí. Tato mantra potvrzuje skutečnost, že živá bytost existuje i po zániku hmotného těla.

V hmotném světě je vidět přímo zázračná dovednost hmotné přírody při vytváření různých druhů těl pro živé bytosti, vždy v souladu s jejich sklonem ke smyslovému požitku. Živá bytost, která si chce pochutnávat na výkalech, dostane hmotné tělo vhodné k pojídání výkalů—tělo vepře. Podobně ten, kdo chce jíst maso, dostane tygří tělo, se kterým může žít pochutnávaje si na krvi a masu jiných zvířat. Lidská bytost není určena k pojídání masa, protože má odlišný tvar zubů, ani výkalů, na něž nemá chuť ani člověk, stojící na nejnižším stupni. Zuby člověka jsou utvořeny tak, aby mohl žvýkat a kousat ovoce a zeleninu; kromě toho má také dva špičáky, aby mohl jíst maso.

Hmotná těla všech zvířat a lidí jsou živým bytostem cizí a mění se podle druhu smyslového požitku, po němž živá bytost touží. Ve vývojovém cyklu mění živá bytost jedno tělo za druhým. Od vodních živočichů—když byl svět zaplaven vodou— k rostlinnému životu, pak přešla k životu červů, od života červů k životu ptáků, od života ptáků k životu savců a od savce do lidské podoby. Nejvyvinutější podobou je podoba lidská, když má plně vyvinuté schopnosti pro duchovní poznání. Tato védská mantra popisuje nejrozvinutější duchovní poznání: člověk se má vzdát hmotného těla, které se obrátí v prach, a nechat vzduch života vplynout do věčného rezervoáru vzduchu. Činnosti živé bytosti jsou vyvolávány v těle pohyby různých druhů vzduchu, známých pod souhrnným názvem prāṇa-vāyu. Jógíni obyčejně usilují o ovládnutí těchto vzduchů. Duše má stoupat z jednoho vzdušného okruhu do druhého, až vstoupí do nejvyššího okruhu (brahma-randhra). Z tohoto bodu se může dokonalý jógín přenést na libovolnou planetu. Postupuje se při tom tak, že člověk se nejdříve vzdá jednoho hmotného těla a pak vstoupí do druhého, ale nejvyšší dokonalosti těchto proměn je možné dosáhnout jen tehdy, je-li živá bytost schopna vzdát se hmotného těla úplně, jak to doporučuje tato mantra. Pak může vstoupit do duchovní sféry, kde může vyvinout zcela odlišný druh těla— tělo duchovní, které není vystaveno smrti ani proměnám.

V hmotném světě nás hmotná příroda nutí měnit těla podle toho, jakých smyslových požitků si žádáme. Tyto tužby se projeví v různých životních druzích od mikrobů až po nejdokonalejší hmotná těla—těla Brahmy a polobohů. Těla všech těchto živých bytostí jsou vytvořena z hmoty zformované do různých podob a inteligentní člověk nevidí jednotu v rozmanitosti těl, nýbrž v duchovní totožnosti. Duchovní jiskra, jež je nedílnou částí Nejvyššího Pána, je stejná v těle vepře i v těle poloboha. Živá bytost mění těla podle toho, zda je její činnost zbožná či neřestná. Lidské tělo je vysoce vyvinuté a obdařené plným vědomím. Podle védských spisů se nejdokonalejší člověk oddává Pánu po mnohaživotním rozvíjení poznání. Poznání dospěje k dokonalosti teprve tehdy, oddá-li se hledající Nejvyššímu Pánu, Vásudévovi. Dokonce i když člověk již poznal svou duchovní totožnost, ale nedošel k poznání, že živé bytosti jsou věčnými částicemi Celku, a že se nikdy nemohou stát Celkem musí znovu poklesnout do hmotné existence, i když již splynul s brahmadžjóti.

Brahmadžjóti, emanující z transcendentálního těla Pána, je plná duchovních jisker, jež jsou individuálními bytostmi, plně si vědomými své existence. Někdy v těchto živých bytostech vzplane touha užívat si smyslů, a jsou proto poslány do hmotného světa, aby se tam staly falešnými pány pod nadvládou smyslů. Tato touha po vládě je hmotnou chorobou živé bytosti a pod vlivem smyslového požitku prochází různými těly projevenými v hmotném světě. Splynutí s brahmadžjóti není znakem zralého poznání. Nejvyššího stupně dokonalosti lze dosáhnout pouze naprostým odevzdáním se Pánovi a rozvíjením duchovní služby.

V této mantře prosí živá bytost, aby po opuštění svého hmotného těla a hmotného vzduchu mohla vstoupit do duchovního království Boha. Oddaný prosí Pána, aby se Pán rozpomněl na jeho činy a oběti, jež Mu přinášel, než se jeho hmotné tělo obrátí v prach. Tato modlitba je vyřčena v hodině smrti, v níž si umírající plně uvědomuje své minulé skutky a svůj konečný cíl. Ten, kdo je úplně pod vládou hmotné přírody, se rozpomíná na ohavné činy, jichž se dopustil během existence svého hmotného těla, a následkem toho dostává po smrti další hmotné tělo. Bhagavad-gītā (8.6) to potvrzuje:

yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ
tyajaty ante kalevaram
taṁ tam evaiti kaunteya
sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ

“Whatever state of being one remembers when he quits his body, O son of Kuntī, that state he will attain without fail.” Thus the mind carries the living entity’s propensities into the next life.

Na rozdíl od jednoduchých živočichů s nevyvinutou myslí si může lidská bytost pamatovat minulé činy, jako si pamatuje sny, a proto zůstává její mysl zatížena hmotnými touhami a nemůže vstoupit do duchovního království s duchovním tělem. Oddaní však rozvíjejí lásku k Bohu vykonáváním oddané služby Pánu. I když se oddaný v hodině smrti nerozpomene na svou božskou službu, Pán na něho nezapomene. Tato modlitba má Pánovi připomenout oběti oddaného, ale Pán si oddanou službu čistého oddaného pamatuje i bez připomínky.

The Lord clearly describes His intimate relationship with His devotees in the Bhagavad-gītā (9.30–34): „Je-li ten, kdo se dopustí i toho nejohavnějšího činu, zaměstnaný oddanou službou, má být považován za světce, protože jeho rozhodnost je správná. Brzy se napraví a dosáhne trvalého klidu. Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen. Ó synu Pṛthy! Ti, kdo se ke Mně uchýlí, byť jsou i nižšího původu, ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci), mohou dosáhnout nejvyššího cíle. O co víc to musí platit o řádných lidech, brāhmaṇech, oddaných a svatých králích. Když jsi tedy přišel do tohoto dočasného světa plného utrpení, s láskou Mi služ."

Šríla Bhaktivinóda Thákura vysvětluje verše Gíty takto: “Oddaný, jenž je na správné cestě světců, má být akceptován, i když se třeba zdá, že je pochybného charakteru. Musíme se pokusit objasnit správně význam slov “pochybný charakter”. Podmíněná duše musí jednat se zřetelem na dva zájmy—údržbu těla a seberealizaci. Společenské postavení, duševní vývoj, čistota, pokání, obživa a boj o existenci jsou určeny k údržbě těla. Jednání v zájmu seberealizace je činnost, kterou oddaný vykonává pro Pána. Oba tyto rozdílné druhy jednání probíhají souběžně, neboť podmíněná duše nemůže zanechat činností pro údržbu svého těla. Podíl činností pro údržbu těla se však snižuje úměrně ke zvyšování podílu činností zaměřených na oddanou službu. Dokud podíl oddané služby nedosáhne správné míry, trvá nebezpečí příležitostného projevu světskosti. Zde je nutno poznamenat, že tento projev nemůže trvat dlouho, neboť Boží milostí jsou tyto nedostatky velmi rychle odstraněny. Proto je cesta oddané služby jedinou správnou cestou. Je-li člověk na správné cestě, není ani příležitostný projev světskosti na překážku pokrokům při seberealizaci.”

Impersonalistům jsou klady oddané služby odepřeny, neboť je přitahuje brahmadžjóti, záře Pána. Předcházející mantry ale říkají, že za brahmadžjóti nemohou proniknout a v Nejvyššího Pána nevěří. Zabývají se převážně sémantikou, slovním kejklířstvím na mentální úrovni. Proto jsou jejich snahy bezvýsledné, jak také potvrzuje dvanáctá kapitola Bhagavad-gíty (12.5).

Všechny možnosti, o nichž se tato mantra zmiňuje, lze snadno získat neustálým stykem s osobním rysem Absolutní Pravdy. Oddaná služba oddaných Pánu se v podstatě skládá z devíti transcendentálních činností: 1. naslouchání vyprávěním o Pánu, 2. velebení Pána, 3. vzpomínání na Pána, 4. sloužení lotosovým nohám Pána, 5. uctíváním Pána, 6. modlením se k Pánu, 7. sloužením Pánu, 8. přátelského styku s Pánem a 9. odevzdáním všeho Pánu. Těchto devět zásad oddané služby—dohromady nebo jednotlivě—napomáhá oddanému být v neustálém spojení s Bohem, a proto pro něho není těžké myslet na konci svého života na Pána. Následujících devět oddaných dosáhlo dokonalosti následováním vždy jediné z těchto zásad: 1. Mahárádža Paríkšit, hrdina Šrímad-Bhágavatamu, dosáhl vytouženého cíle nasloucháním. 2. Šukadéva Gósvámí, mluvčí Šrímad-Bhágavatamu, dosáhl dokonalosti velebením Pána. 3. Akrúra dosáhl vytouženého cíle modlením. 4. Prahláda Mahárádža dosáhl dokonalosti vzpomínáním na Pána. 5. Prthu Mahárádža dosáhl dokonalosti uctíváním. 6. Lakšmí, bohyně štěstí, dosáhla dokonalosti službou lotosovým nohám Pána. 7. Hanumán dosáhl žádaného výsledku prokazováním osobní služby Pánu. 8. Ardžuna dosáhl žádaného výsledku přátelstvím s Pánem. 9. Mahárádža Bali dosáhl vytouženého výsledku tím, že Mu odevzdal všechno, co měl.

Výklad této mantry a prakticky vzato všech manter védských hymnů je shrnut ve Védánta-sútrách a vše je znovu přesně vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Šrímad-Bhágavatam je zralým plodem stromu védské moudrosti. Ve Šrímad-Bhágavatamu je tato mantra vysvětlena formou otázek a odpovědí mezi Mahárádžou Paríkšitem a Šukadévou Gósvámím na začátku jejich setkání. Základní zásadou zbožného života je naslouchání a rozmlouvání o vědě o Bohu, a tak Šukadéva Gósvámí přednesl Mahárádžovi Paríkšitovi celý Šrímad-Bhágavatam. Mahárádža Paríkšit kladl otázky Šukadévovi, protože Šukadéva byl větším duchovním mistrem, než kterýkoliv tehdejší jógín nebo transcendentalista.

Otázka Mahárádži Paríkšita zněla: “Co je povinností každého člověka, zvláště v okamžiku smrti?” Šukadéva Gósvámí odpověděl:

tasmād bhārata sarvātmā
bhagavān īśvaro hariḥ
śrotavyaḥ kīrtitavyaś ca
smartavyaś cecchatābhayam

“Každý, kdo touží po osvobození od všech úzkostí, má neustále naslouchat o Nejvyšším Pánu, opěvovat Ho a myslet na Něho, neboť Nejvyšší Osobnost Božství je nejvyšším vládcem, ničitelem všech nesnází a Nadduší všech živých bytostí.” (Šrímad-Bhágavatam 2.1.5)

Tak zvaná lidská společnost se běžně zaměstnává tím, že v noci spí nebo se věnuje sexu a ve dne se snaží vydělávat co možná nejvíce peněz nebo nakupuje pro údržbu rodiny. Lidé si najdou jen velmi málo času na to, aby hovořili o Šrí Kršnovi, Osobnosti Božství, nebo aby se na Něho vyptávali. Zapírají existenci Boha mnoha způsoby, především prohlášením, že je neosobní, to jest bez smyslového vnímání. Avšak ve védských spisech, ať už v Upanišadách, Védánta-sútrách, Bhagavad-gítě nebo ve Šrímad-Bhágavatamu je vysvětleno, že Pán je vědomá bytost, nejvyšší mezi živými bytostmi. Jeho slavné činy jsou s Ním totožné. Člověk tedy nemá naslouchat a mluvit o činech světských politiků a jiných takzvaných společensky významných mužů, neboť to jsou vše pouze nesmysly, a místo toho by si měl uspořádat svůj život tak, aby neztratil ani sekundu a mohl se plně věnovat duchovním činnostem. Šrí Íšópanišad nám ukazuje cestu, která k těmto činnostem vede.

Na co může člověk myslet v okamžiku smrti, ve chvíli, kdy se jeho tělo rozpadává, pokud si nenavykl vykonávat oddanou činnost? A jak bude prosit všemohoucího Pána, aby se rozpomněl na jeho oběti? Oběť znamená potlačit zájem smyslů. Člověk si musí osvojit toto umění, aby během svého života mohl zapojit smysly do služeb Pánu, což mu bude v okamžiku smrti k užitku.