Skip to main content

Śrī caitanya-caritāmṛta Madhya 9.49

Verš

tarka-pradhāna bauddha-śāstra ‘nava mate’
tarkei khaṇḍila prabhu, nā pāre sthāpite

Synonyma

tarka-pradhāna — založená na argumentech; bauddha-śāstra — buddhistická písma; nava mate — v devíti základních zásadách; tarkei — argumenty; khaṇḍila — vyvrátil; prabhu — Śrī Caitanya Mahāprabhu; — ne; pāre — mohou; sthāpite — prosadit.

Překlad

Buddhistická písma obsahují devět hlavních zásad a zakládají se hlavně na argumentech a logice. Buddhisté nemohli svoje učení prosadit, protože Śrī Caitanya Mahāprabhu jejich argumenty porazil.

Význam

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že podle buddhistického učení existují dva způsoby, jak chápat filosofii. Jednomu se říká hīnāyāna a druhému mahāyāna. Cesta buddhismu má devět zásad: (1) Stvoření je věčné, proto není třeba stvořitele. (2) Tento vesmírný projev je neskutečný. (3) Pravdou je „já jsem“. (4) Probíhá opakované rození a umírání. (5) Pán Buddha je jediným zdrojem pochopení pravdy. (6) Nirvāṇa neboli úplné zničení je konečným cílem. (7) Buddhova filosofie je jedinou filosofickou cestou. (8) Védy jsou výtvorem lidských bytostí. (9) Doporučují se zbožné činnosti, prokazování milosti druhým atp.

Nikdo nemůže dosáhnout Absolutní Pravdy argumenty. Jeden člověk může být dobrý v logice a druhý ještě lepší v argumentech, ale protože logika zahrnuje mnohé překrucování významu slov, argumentováním nelze dospět ke skutečným závěrům o Absolutní Pravdě. Následovníkům védských zásad je to zřejmé. Zde však vidíme, že Śrī Caitanya Mahāprabhu porazil buddhistickou filosofii argumenty. Ti, kdo v ISKCONu káží, se zajisté setkají s mnoha lidmi, kteří věří v intelektuální argumenty. Většina z těchto lidí neuznává autoritu Véd, ale intelektuální spekulace a argumenty uznávají. Kazatelé nauky o vědomí Kṛṣṇy by proto měli být připravení porážet druhé pomocí argumentů, stejně jako to dělal Śrī Caitanya Mahāprabhu. Tento verš jasně říká: tarkei khaṇḍila prabhu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu předložil tak mocné argumenty, že Mu buddhisté nebyli schopni oponovat a nedokázali prosadit svoje učení.

Jejich první zásadou je, že stvoření existuje neustále. Kdyby to však byla pravda, nemohla by existovat teorie zničení. Buddhisté říkají, že zničení či rozpuštění je nejvyšší pravdou. Pokud tedy existuje stvoření věčně, žádné rozpuštění ani zničení nepřipadá v úvahu. Tento argument není příliš silný, protože naše praktická zkušenost je taková, že hmotné věci mají svůj začátek, prostředek a konec. Konečným cílem buddhistické filosofie je rozpuštění těla. To si kladou za cíl proto, že tělo má svůj počátek. Celý vesmírný projev je také takovým obrovským tělem, a pokud přijmeme jako fakt, že existuje neustále, zničení nepřipadá v úvahu. Snaha vše zničit a dosáhnout tak nicoty, je proto absurdní. Na základě naší praktické zkušenosti musíme připustit, že stvoření má počátek, a když to uznáme, musíme uznat i stvořitele. Takový stvořitel musí mít všeprostupující tělo, jak je popsáno v Bhagavad-gītě (13.14):

sarvataḥ pāṇi-pādaṁ tat
sarvato 'kṣi-śiro-mukham
sarvataḥ śruti-mal loke
sarvam āvṛtya tiṣṭhati

„Všude jsou Jeho ruce a nohy, Jeho oči, hlavy a tváře a všude má i uši. Tak existuje Nadduše, prostupující vším.“

Nejvyšší Osoba musí být přítomná všude. Tělo Pána existovalo již před stvořením; jinak by nemohl být stvořitelem. Pokud by byla Nejvyšší Osoba stvořenou bytostí, nedalo by se o Ní hovořit jako o stvořiteli. Závěr je tedy takový, že vesmírný projev je zcela jistě v určitém okamžiku stvořen a že stvořitel existoval před stvořením; tudíž není stvořenou bytostí. Stvořitelem je Parabrahman neboli Nejvyšší Duše. Nejenže je hmota duši podřízená, ale ve skutečnosti je stvořená na jejím základě. Když duše vstoupí do lůna matky, je z hmotných složek dodaných matkou stvořeno tělo. V hmotném světě je vše stvořeno, takže musí nutně existovat stvořitel, který je Nejvyšší Duší a který se liší od hmoty. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že hmotná energie je nižší a že duchovní energií je živá bytost. Jak nižší, tak vyšší energie patří Nejvyšší Osobě.

Dalším argumentem buddhistů je, že tento svět je neskutečný, ale to není pravda. Tento svět je dočasný, ale ne neskutečný. Dokud máme tělo, musíme trpět jeho radostmi a bolestmi, přestože jím nejsme. I když nebudeme brát radosti a bolesti vážně, jsou nicméně skutečné. Nedá se říkat, že neexistují. Pokud by tělesné radosti a strasti byly neskutečné, bylo by neskutečné i stvoření, a nikdo by se jím tedy příliš nezaobíral. Závěr je, že hmotné stvoření není neskutečné či imaginární, ale dočasné.

Buddhisté také tvrdí, že princip „já jsem“ je konečnou pravdou, ale to vylučuje individualitu „já“ a „ty“. Pokud neexistuje „já“ a „ty“ neboli individualita, není možné argumentovat. Buddhistická filosofie stojí na argumentech, ale o argumentech nemůže být ani řeči, pokud závisíme pouze na pojetí „já jsem“. Musí existovat také „ty“ neboli jiná osoba. Musíme přijmout filosofii duality – existenci individuální duše a Nadduše. To je potvrzeno ve druhé kapitole Bhagavad-gīty (2.12), kde Pán říká:

na tv evāhaṁ jātu nāsaṁ
na tvaṁ neme janādhipāḥ
na caiva na bhaviṣyāmaḥ
sarve vayam ataḥ param

„Nikdy se nestalo, že by nebylo Mne, tebe či všech těchto králů, a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.“

V minulosti jsme měli různá těla a po zničení tohoto těla budeme žít zase v dalším. Princip duše je věčný a bude existovat v tomto i v příštím těle. I v tomto životě prožíváme existenci v těle dítěte, v těle mladíka, v těle muže a v těle starce a po zničení tohoto těla získáváme další tělo. Buddhisté převtělování také uznávají, ale nevysvětlují správně další zrození. Existuje 8 400 000 životních druhů a my se v příštím životě můžeme narodit v kterémkoliv z nich; lidskou podobu nemáme zaručenou.

Podle páté zásady buddhistů je Pán Buddha jediným zdrojem poznání. To však nemůžeme přijmout, protože Pán Buddha zavrhl principy védského poznání. Každý musí přijmout princip standardního poznání, protože Absolutní Pravdy nelze dosáhnout pouhou intelektuální spekulací. Pokud je každý autoritou a pokládá svoji vlastní inteligenci za konečné měřítko, což je dnes velká móda, budou písma vykládána mnoha různými způsoby a každý bude tvrdit, že právě ta jeho filosofie je nejvyšší. To se stalo velkým problémem: každý si vykládá písma po svém, a vytváří si tak svoji vlastní autoritu. Yata mata tata patha. Kdekdo se nyní snaží prosadit svou vlastní teorii jako konečnou pravdu. Buddhisté mají teorii, že konečným cílem je úplné zničení, nirvāṇa. Zničení se vztahuje na tělo, ale duše přechází z jednoho těla do druhého. Kdyby tomu tak nebylo, jak by mohlo vzniknout tolik různorodých těl? Je-li další zrození skutečností, je skutečností i další tělesná podoba. Jakmile uznáme hmotné tělo, musíme uznat také skutečnost, že bude zničeno a že budeme muset přijmout další tělo. Jsou-li všechna hmotná těla odsouzena ke zničení, musíme získat tělo nehmotné neboli duchovní, jestliže chceme, aby naše další zrození nebylo falešné. Jak lze získat duchovní tělo, vysvětluje Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (4.9):

janma karma ca me divyam
evaṁ yo vetti tattvataḥ
tyaktvā dehaṁ punar janma
naiti mām eti so 'rjuna

„Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nenarodí znovu v hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.“

To je nejvyšší dokonalost – vzdát se hmotného těla a nepřijímat další, ale vrátit se domů, zpátky k Bohu. Dokonalostí není přestat existovat. Bytí pokračuje dál. Chceme-li však pozitivně zničit hmotné tělo, musíme přijmout tělo duchovní. Jiná věčnost pro duši neexistuje.

Teorii, že buddhistická filosofie je jedinou cestou, nemůžeme přijmout, protože je plná nedostatků. Dokonalá filosofie je ta, která nemá chyby, a to je filosofie vedānty. V této filosofii nelze nalézt žádné nedostatky, a proto můžeme učinit závěr, že vedānta je nejvyšší filosofickou cestou k pochopení pravdy. Podle buddhistů jsou Védy sestavené obyčejnými lidskými bytostmi. V tom případě by nebyly autoritativní. Z védské literatury se dozvídáme, že Védy byly předneseny Pánu Brahmovi krátce po stvoření. Brahmā je sice v tomto vesmíru původní osobou, ale on Védy nestvořil. Pokud Brahmā Védy nestvořil, i když je uznáván jako první stvořená bytost, odkud k němu védské poznání přišlo? Je zřejmé, že Védy nepocházejí od obyčejné osoby zrozené v tomto hmotném světě. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye – po stvoření vložila Nejvyšší Osoba védské poznání do srdce Brahmy. Nikdo jiný než Brahmā na začátku stvoření neexistoval, a on přesto Védy nesestavil. Závěrem tedy je, že Védy nebyly sestaveny žádnou stvořenou bytostí. Védské poznání dal Nejvyšší Pán, který stvořil tento hmotný svět. To přijímá i Śaṅkarācārya, přestože není vaiṣṇavou.

Dále je řečeno, že milosrdnost je jednou z vlastností buddhisty, ale milosrdnost je relativní věc. Svoji milost prokazujeme těm, kdo jsou v nižším postavení nebo kdo trpí víc než my. Pokud je však přítomný někdo výše postavený, ten se předmětem naší milosti stát nemůže; naopak my jsme předmětem jeho milosti. Projevování soucitu a milosti je proto relativní činnost. Není to Absolutní Pravda. Vedle toho musíme také vědět, co skutečná milost je. Dát nemocnému člověku k jídlu něco, co má zakázané jíst, není projev milosti, ale spíše krutost. Dokud tedy opravdu nevíme, co milost je, můžeme vytvářet nežádoucí situaci. Chceme-li projevit skutečnou milost, budeme kázat vědomí Kṛṣṇy, abychom obnovili ztracené vědomí lidí, původní vědomí živé bytosti. Buddhističtí filosofové neuznávají existenci duše, a proto je jejich takzvaná milost neúplná.