CC Antya 4.173

aprākṛta-deha tomāra`prākṛta' kabhu naya
tathāpi tomāra tāte prākṛta-buddhi haya
Překlad slovo od slova: 
aprākṛta — transcendentální; deha — tĕlo; tomāra — tvoje; prākṛta — hmotné; kabhu naya — nikdy není; tathāpi — přesto; tomāra — tvoje; tāte — v tomto; prākṛta-buddhi — hmotné pojetí; haya — je.
Překlad: 
„Tvé tĕlo je ve skutečnosti transcendentální, nikdy ne hmotné. Ty však o nĕm uvažuješ v rámci hmotného pojetí.“
Význam: 

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura předkládá svůj názor ohlednĕ toho, jak nĕkdo, kdo se plnĕ vĕnuje oddané službĕ Pánu, přemĕní své tĕlo z hmotného na transcendentální. Říká: „Čistý oddaný vĕnující se službĕ Pánu Kṛṣṇovi netouží po uspokojení svých smyslů, a tak nikdy nic nepřijímá za tímto účelem. Touží jen po tom, aby byl šťastný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství Kṛṣṇa, a tak veden svou extatickou láskou ke Kṛṣṇovi jedná různými způsoby. Karmī si myslí, že hmotné tĕlo je nástroj pro smyslový požitek, a to je důvod, proč velmi tvrdĕ pracují. Oddaný však nemá takové touhy. Vždy se celým svým srdcem vĕnuje službĕ Pánu a na tĕlesné pojetí a tĕlesné činnosti zapomíná. Tĕlo karmīho se nazývá hmotné, protože je příliš pohroužený do hmotných činností a neustále dychtí užívat si hmotných prostředků, ale tĕlo oddaného, který se snaží, jak nejlépe umí, tvrdĕ pracovat pro uspokojení Kṛṣṇy tím, že se plnĕ vĕnuje oddané službĕ, musí být přijato jako transcendentální. Karmī se zajímají pouze o uspokojení svých smyslů, kdežto oddaní pracují pro uspokojení Nejvyššího Pána. Ten, kdo nedokáže rozlišit oddanost od obyčejné karmy, proto může chybnĕ považovat tĕlo čistého oddaného za hmotné. Ten, kdo má poznání, se takové chyby nedopouští. Neoddaní, kteří si myslí, že činnosti oddané služby a obyčejné hmotné činnosti jsou na stejné úrovni, se dopouštĕjí přestupku proti zpívání transcendentálního svatého jména Pána. Čistý oddaný ví, že tĕlo oddaného je vždy transcendentální, a je tudíž způsobilé pro službu Pánu.

Oddaný na nejvyšší úrovni oddané služby si o sobĕ vždy pokornĕ myslí, že žádnou oddanou službu nevykonává. Myslí si, že jeho oddaná služba je nedostatečná a že jeho tĕlo je hmotné. Sahajiyové si o sobĕ naopak pošetile myslí, že jejich hmotná tĕla jsou transcendentální. Tím se navždy připravují o společnost čistých oddaných, a proto se nemohou chovat jako vaiṣṇavové. Když Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura pozoroval chyby sahajiyů a ve své knize Kalyāṇa-kalpataru poté zpíval:

āmi ta' vaiṣṇava,

e-buddhi ha-ile,
amānī nā haba āmi
pratiṣṭhāśā āsi',

hṛdaya dūṣibe,
ha-iba niraya-gāmī
nije śreṣṭha jāni',

ucchiṣṭādi-dāne,
habe abhimāna bhāra
tāi śiṣya tava,

thākiyā sarvadā,
nā la-iba pūjā kāra

,Když si budu myslet, že jsem vaiṣṇava, budu vyhlížet projevy úcty od druhých. A jakmile touha po slávĕ a váženosti znečistí mé srdce, půjdu jistĕ do pekla. Budu dávat druhým zbytky svého jídla, a tak se budu považovat za nadřazeného a budu zatížen břemenem falešné pýchy. Proto nebudu od nikoho přijímat jakékoliv uctívání a zůstanu vždy tvým odevzdaným žákem.̀ Śrīla Kṛṣṇadāsa Kavirāja Gosvāmī napsal (Antya-līlā 20.28):

premera svabhāva — yāhāṅ premera sambandha
sei māne, —`kṛṣṇe mora nāhi prema-gandha'

„  ,Tam, kde existuje vztah lásky k Bohu, je přirozeným znakem to, že se oddaný nepovažuje za oddaného, ale vždy si myslí, že nemá ani kapku lásky ke Kṛṣṇovi.̀  “