Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 7.92

Dalším přáním duchovního mistra je vidět své žáky nejen zpívat, tančit a dodržovat zásady písem, ale též kázat saṅkīrtanové hnutí ostatním, aby mohli být osvobozeni, protože hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založeno na principu snahy dosáhnout sám co největší dokonalosti v oddané službě a to samé kázat pro dobro druhých. Ryzí oddaní se dělí do dvou skupin – goṣṭhy-ānandī a bhajanānandī. Bhajanānandī je ten, kdo je spokojen s rozvíjením své osobní oddané služby, zatímco goṣṭhy-ānandī se nespokojí pouze s tím, že sám dosáhne dokonalosti, ale chce vidět, že také ostatní mají ze svatého jména Pána prospěch a že dělají pokrok v duchovním životě. Vynikajícím příkladem je Prahlāda Mahārāja. Když mu Pán Nṛsiṁhadeva nabídl požehnání, Prahlāda Mahārāja řekl:

„Můj drahý Pane, já nemám žádné problémy a nechci od Tebe žádné požehnání, protože jsem spokojen se zpíváním Tvého svatého jména. To mi stačí, protože kdykoliv začnu zpívat, ponořím se okamžitě do oceánu transcendentální blaženosti. Naříkám jen, když vidím ty, kteří lásku k Tobě necítí. Hnijí v hmotných činnostech kvůli prchavému světskému štěstí a svoje životy promrhají tím, že se ve dne v noci pachtí jen za smyslovým požitkem a o lásku k Bohu nestojí. Truchlím nad nimi a vymýšlím různé plány, jak je vysvobodit ze spárů māyi.“ (Bhāg. 7.9.43)

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura ve své Anubhāṣyi vysvětluje: „Ten, kdo na sebe svou upřímnou službou upoutal pozornost duchovního mistra, rád tančí a zpívá se stejně pokročilými oddanými, kteří si jsou vědomi Kṛṣṇy. Duchovní mistr takového oddaného zmocní, aby mohl osvobozovat pokleslé duše ve všech částech světa. Ti, kdo nejsou tak pokročilí, dávají přednost zpívání Hare Kṛṣṇa mantry v ústraní.“ Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je takové jednání podvodem, protože představuje snahu napodobovat vznešené osobnosti, jako byl Haridāsa Ṭhākura. Tak vznešené oddané bychom se neměli pokoušet napodobovat. Každý by se měl raději snažit kázat učení Śrī Caitanyi Mahāprabhua ve všech částech světa, a tak dosáhnout úspěchu v duchovním životě. Pokud někdo v kázání není moc zkušený, může zpívat v ústraní a vyhýbat se špatné společnosti, ale pro toho, kdo je skutečně pokročilý, není kázání a setkávání se s lidmi, kteří se nevěnují oddané službě, nijak na závadu. Oddaný poskytuje neoddaným svoji společnost, ale jejich špatným chováním se nenechá ovlivnit. Jednání čistého oddaného dává i těm, kteří postrádají lásku k Bohu, naději, že se jednoho dne stanou oddanými Pána. V této souvislosti nám Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura doporučuje prostudovat verš ze Śrīmad- Bhāgavatamu začínající slovy naitat samācarej jātu manasāpi hy anīśvaraḥ (10.33.30) a také následující verš z Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.255)

Neměli bychom napodobovat činnosti vznešených osobností. Měli bychom být odpoutáni od smyslového požitku a vše přijímat ve vztahu ke službě Kṛṣṇovi.