Skip to main content

Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 5.22

Verš

cintāmaṇi-prakara-sadmasu kalpa-vṛkṣa-
lakṣāvṛteṣu surabhīr abhipālayantam
lakṣmī-sahasra-śata-sambhrama-sevyamānaṁ
govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi

Synonyma

cintāmaṇi — zázračný kámen; prakara — skupin zhotovených ze; sadmasu — v sídlech; kalpa-vṛkṣa — stromů přání; lakṣa — milióny; āvṛteṣu — obklopený; surabhīḥ — krávy surabhi; abhipālayantam — pasoucí; lakṣmī — bohyň štěstí; sahasra — tisíců; śata — stovkami; sambhrama — s velkou úctou; sevyamānam — obsluhovaného; govindam — Govindu; ādi-puruṣam — původní osobu; tam — Jeho; aham — já; bhajāmi — uctívám.

Překlad

„Uctívám Govindu, původního Pána a prvního otce. V sídlech vystavěných z duchovních drahokamů a obklopených milióny stromů přání pase krávy, které také plní všechny touhy. S velkou úctou a náklonností Ho stále obsluhují stovky a tisíce bohyní štěstí.“

Význam

Tento verš je z Brahma-saṁhity (5.29). Takovýto popis Kṛṣṇova sídla nám dává přesné poznatky o tomto transcendentálním místě, kde je život věčný, blažený a plný poznání a kde je zároveň hojnost zeleniny, mléka, drahokamů a překrásných domů se zahradami, o které se starají líbezné dívky, které jsou všechny bohyněmi štěstí. Kṛṣṇaloka je v duchovním nebi nejvyšší planetou a pod ní se nachází nespočet dalších, jejichž popis najdeme ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Milostí Nārāyaṇa dostal Pán Brahmā na začátku své seberealizace možnost spatřit Vaikuṇṭhy a později získal milostí Kṛṣṇy transcendentální vizi Kṛṣṇaloky. Tato transcendentální vize je něco podobného jako příjem televizního vysílání z Měsíce prostřednictvím mechanického zařízení pro přenos modulovaných vln, ale dosahuje se jí odříkáním a meditací ve vlastním nitru.

Ve druhém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že na Vaikuṇṭhaloce nemají hmotné kvality, představované vlastnostmi dobra, vášně a nevědomosti, žádný vliv. Kvalita dobra, projevující se pravdivostí, vyrovnaností mysli, čistotností, ovládáním smyslů, upřímností, poznáním podstaty, vírou v Boha, vědeckým poznáním a tak dále, je v hmotném světě nejvyšším projevem kvalit přírody. Všechny tyto vlastnosti jsou nicméně smíšené s vášní a nedokonalostí. Vaikuṇṭhské vlastnosti jsou však projevem Pánovy vnitřní energie, tudíž čistě duchovní a transcendentální, bez sebemenších stop po hmotné nákaze. Žádná hmotná planeta, včetně Satyaloky, se nedá svojí kvalitou srovnat s duchovními planetami, které jsou zcela prosté pěti přirozených vlastností hmotného světa, totiž nevědomosti, utrpení, sobectví, hněvu a závisti.

Vše v tomto hmotném světě je stvořené. Vše, na co jen můžeme v rámci své zkušenosti pomyslet, včetně našich vlastních těl a myslí, bylo jednou stvořeno. Tento proces stvoření začal životem Brahmy, a díky kvalitě vášně je tento princip tvoření přítomný po celém hmotném vesmíru. Na Vaikuṇṭhách však nic stvořeného není, vše tam existuje věčně, protože se tam kvalita vášně nenachází. Nenajdeme tam ani kvalitu nevědomosti, a proto tam není myslitelný zánik či zničení. Někdo by se mohl i v tomto hmotném světě snažit o dosažení trvalé situace rozvíjením výše zmíněných vlastností dobra, ale dobro je v hmotném světě smíšené s vášní a nevědomostí, a proto zde navzdory plánům nejlepších vědeckých mozků nic netrvá věčně. Z těchto důvodů se v hmotném světě nemůžeme setkat s věčností, blažeností a úplným poznáním. V duchovním světě je však díky naprosté nepřítomnosti hmotných kvalit vše věčné, blažené a vědomé. V tomto plně požehnaném stavu bytí může vše mluvit, hýbat se, slyšet i vidět, a to věčně. V takovém prostředí tedy přirozeně nemá žádný vliv prostor ani čas v podobě minulosti, současnosti a budoucnosti, což znamená, že tam také nedochází ke změnám vlivem māyi, souhrnu vnější energie, která způsobuje, že jsme více a více materialističtí, a zapomínáme tak na svůj vztah s Bohem.

Jako duchovní jiskry paprsků vycházejících z transcendentálního těla Pána s Ním jsme neustále spojeni a kvalitativně totožní. Hmotná energie tyto duchovní jiskry zahaluje, ale živé bytosti na Vaikuṇṭhaloce, mimo vliv hmotného pokrytí, nikdy na svoji skutečnou totožnost nezapomínají; jsou si neustále vědomy svého vztahu k Bohu ve svém přirozeném postavení, kterým je transcendentální láskyplná služba Pánu. A jelikož jsou neustále zaneprázdněny transcendentální službou Pánu, můžeme dospět k přirozenému závěru, že jejich smysly jsou také transcendentální, protože s hmotnými smysly Pánu nelze sloužit. Obyvatelé Vaikuṇṭhaloky nemají hmotné smysly určené k ovládání hmotné přírody.

Závěrem lidí s chabým poznáním je, že místo, kde nejsou přítomné žádné hmotné vlastnosti, musí být nějakou beztvarou nicotou. V duchovním světě však vlastnosti opravdu existují, ale liší se od hmotných, protože je tam vše neomezené, věčné a čisté. Atmosféra tam vydává vlastní záři, takže není třeba slunce, měsíce, ohně, elektřiny a podobně. Ten, komu se podaří tohoto sídla dosáhnout, se již nevrací v hmotném těle do hmotného světa. Na těchto Vaikuṇṭhách není žádný rozdíl mezi bezbožnými a zbožnými, protože tam jsou všichni prosti hmotných vlastností, a tak se surové i asurové stávají stejně poslušnými a milujícími služebníky Pána.

Pleť obyvatel Vaikuṇṭhy má načernalý jas a je okouzlující a mnohem přitažlivější než bezvýrazně bílé a černé pleti v hmotném světě. Jejich duchovní těla se nedají srovnat s ničím z hmotného světa. Krása mraku ozářeného bleskem je pouhým náznakem jejich krásy. Oblékají se obvykle do žlutých šatů a jejich těla jsou velice jemná, přitažlivě stavěná, a jejich oči připomínají okvětní lístky lotosu. Podobně jako Pán Viṣṇu mají čtyři ruce ozdobené lasturou, diskem, kyjem a lotosovým květem. Jejich pěknou, širokou hruď zdobí náhrdelníky ze zářivého, diamantu podobného kovu, vykládané drahými kameny, jaké v tomto hmotném světě nikde nenajdeme. Obyvatelé Vaikuṇṭhy září a jsou vždy plní síly. Barva pleti některých připomíná korálově červené kočičí oko či lotosový květ a každý má náušnice z drahých kamenů. Na hlavách nosí květinové věnce ve tvaru koruny.

Na Vaikuṇṭhách jsou také letadla, ale nedělají hluk. Hmotná letadla jsou nebezpečná a mohou se každým okamžikem zřítit, protože hmota je ve všech ohledech nedokonalá. V duchovním nebi se však vznášejí letadla, která jsou také duchovní, duchovně zářivá a jasná. Tato letadla nepřepravují podnikatele, politiky nebo plánovací komise, ani náklad nebo poštu, protože to jsou věci na Vaikuṇṭhách neznámé. V těchto letadlech se cestuje pouze pro radost a místní obyvatelé v nich létají se svými pohádkově krásnými nebeskými manželkami. Tato letadla plná mužských i ženských obyvatel Vaikuṇṭhy tak zvětšují krásu duchovního nebe. Jejich krásu si vůbec nedovedeme představit, ale můžeme ji přirovnat k mrakům na nebi s obrazci stříbrných elektrických blesků. Duchovní nebe Vaikuṇṭhy je vždy takto ozdobené.

Na Vaikuṇṭhaloce, kde bohyně štěstí čím dál více poutá služba lotosovým nohám Osobnosti Božství, se vždy skví dokonalý majestát Pánovy vnitřní energie. Tyto bohyně štěstí se svými přítelkyněmi neustále vytvářejí slavnostní náladu transcendentálního veselí. Jejich opěvování Pánovy slávy ani na okamžik neutichá.

V duchovním nebi je neomezené množství Vaikuṇṭh a jejich poměr k planetám hmotného nebe je tři ku jedné. Ubohý materialista se tak snaží o politické změny na té nejnepatrnější planetě v Božím stvoření. Celý vesmír i s jeho nesčetnými planetami v různých galaxiích se dá přirovnat k pouhému semínku hořčice v pytli plném takových semínek, o této planetě nemluvě. Ubohý materialista zde ale plánuje pohodlný život, a tak marní svoji vzácnou lidskou energii tím, co je odsouzeno k neúspěchu. Místo marnění času v obchodních spekulacích by měl raději přijmout jednoduché žití a vznešené duchovní myšlení, a tak se uchránit před neustálým materialistickým neklidem.

Pokud si chce materialista užívat rozvinutých hmotných vymožeností, může se přemístit na planety, kde lze zakusit mnohem pokročilejší hmotné štěstí, než je to pozemské. Nejlepším plánem je připravit se na návrat do duchovního světa po opuštění hmotného těla. Chce-li si však někdo užívat hmotných vymožeností, může se použitím jógových sil přemístit na jiné planety v hmotném nebi. Směšné kosmické lodě, jež používají kosmonauti, jsou pouze dětskou hračkou a pro tyto účely se nehodí. Systém aṣṭāṅga-yogy je hmotným uměním ovládání vzduchu, který se přemisťuje z žaludeční krajiny do pupku, z pupku do srdce, ze srdce ke klíční kosti, odtamtud k očím, potom do mozečku a odtud na jakoukoliv kýženou planetu. Materialističtí vědci se zajímají o rychlost zvuku a světla, ale nevědí nic o rychlosti mysli a inteligence. S rychlostí mysli však určitou zkušenost můžeme mít, protože mysl lze v okamžiku přemístit na místa vzdálená stovky tisíc kilometrů. Inteligence je ještě jemnější, a jemnější než inteligence je duše, která není hmotná jako mysl a inteligence, ale je duchovní neboli antihmotná. Duše je stotisíckrát jemnější a mocnější než inteligence. Můžeme si tedy jen představit, jakou rychlostí se pohybuje při svých cestách z jedné planety na druhou. Netřeba podotýkat, že duše se pohybuje svojí vlastní silou, a ne za pomoci nějakého hmotného dopravního prostředku.

Zvířecí civilizace založená na jedení, spaní, strachování se a uspokojování smyslů způsobila, že člověk zapomněl na sílu duše. Jak již bylo popsáno, duše je duchovní jiskra mnohem jasnější, oslnivější a mocnější, než je slunce, měsíc nebo elektřina. Pokud člověk nepochopí, že je ve skutečnosti duší, jeho lidský život je promarněný. Pán Caitanya se zjevil společně s Pánem Nityānandou proto, aby jej zachránil před touto scestnou civilizací.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je také popsáno, jak mohou yogī cestovat na všechny planety ve vesmíru. Je-li životní síla pozvednuta až k malému mozku, je tu možnost, že vytryskne z očí, nosu, uší a podobně, protože tato místa jsou známá jako sedmý okruh životní síly. Úplným zastavením vzduchu však yogī tyto otvory zablokuje a soustředí životní sílu do středové pozice neboli mezi obočí. Tehdy myslí na planetu, na kterou se chce po opuštění těla odebrat, a může se rozhodnout, zda půjde do Kṛṣṇova sídla na transcendentálních Vaikuṇṭhách, ze kterých se již nebude muset vrátit do hmotného světa, nebo zda bude cestovat na vyšší planety v hmotném vesmíru. Dokonalý yogī si může vybrat.

Pro dokonalého yogīho, který úspěšně zvládl opouštění těla v dokonalém stavu vědomí, je přemisťování se z jedné planety na druhou stejně snadné, jako když jde obyčejný člověk na nákup. Jak již bylo řečeno, hmotné tělo je pouze pokryvem duše. Mysl a inteligence jsou vnitřními pokryvy a hrubohmotné tělo ze země, vody, vzduchu a tak dále je vnějším pokryvem. Jakákoliv pokročilá duše, která jógovým procesem dosáhla seberealizace a zná rozdíl mezi hmotou a duší, může opustit svůj hrubohmotný oblek v naprostém pořádku a podle svého přání. Milostí Boha máme úplnou svobodu – můžeme žít kdekoliv, ať ve světě duchovním, nebo hmotném, na jakékoliv planetě si přejeme. Zneužití této svobody však vede k pádu do hmotného světa a následnému trojímu utrpení podmíněného života. Nešťastný život v hmotném světě, pro který se duše sama rozhodla, je pěkně popsán v Miltonově Ztraceném ráji. Podobně může duše svým rozhodnutím tento ztracený ráj znovu získat a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

V kritickém okamžiku smrti tedy může člověk soustředit životní sílu mezi obočí a rozhodnout se, kam chce jít. Jestliže se mu již nechce udržovat spojení s tímto hmotným světem, může ve vteřině dosáhnout transcendentálního sídla Vaikuṇṭhy a objevit se tam ve zcela duchovním těle, které bude vhodné pro jeho pobyt v duchovním prostředí. Jediné, co je k tomu zapotřebí, je touha opustit jemné i hrubší podoby tohoto hmotného světa, umístit svoji životní sílu do nejvyšší části lebky, a pak tělo opustit lebečním otvorem zvaným brahma-randhra. Pro zkušeného yogīho to není nic těžkého.

Člověk má ovšem svobodnou vůli, a pokud se nechce z tohoto hmotného světa vysvobodit, může si užívat života Brahmy (brahma-pada) a může také navštívit Siddhaloku, což jsou planety hmotně dokonalých bytostí, které mají plně rozvinuté schopnosti ovládat gravitaci, prostor a čas. Aby mohl tyto vyšší planety hmotného vesmíru navštívit, musí se vzdát hrubé hmoty (svého těla), ale mysli a inteligence (jemné hmoty) nikoliv.

Chce-li někdo cestovat na určitou planetu v tomto hmotném vesmíru, musí svoje tělo přizpůsobit příslušným klimatickým podmínkám dané planety, protože každá planeta ve vesmíru má specifickou atmosféru. Chceme-li například cestovat z Indie do Evropy, kde je jiné podnebí, musíme tomu přizpůsobit svoje oblečení. Pokud chceme vstoupit na transcendentální planety Vaikuṇṭhy, je nezbytná úplná výměna těla. Chce-li však někdo jít pouze na vyšší hmotné planety, může si ponechat jemný oděv tvořený myslí, inteligencí a falešným egem, ale musí opustit svoje hrubohmotné oblečení (tělo) ze země, vody, ohně a tak dále.

Pokud chceme jít na transcendentální planetu, je nezbytné vyměnit jak jemné, tak hrubé tělo, protože do duchovního světa musíme přijít ve zcela duchovní podobě. K této změně oblečení dojde v okamžiku smrti automaticky, pokud si to budeme přát.

Bhagavad-gītā potvrzuje, že další hmotné tělo dostaneme podle tužeb v okamžiku opouštění tohoto těla. Touha mysli přenese duši do příslušného prostředí stejně, jako vítr přenáší vůni z jednoho místa na druhé. Naneštěstí ti, kdo nejsou yogī, nýbrž naprostí materialisté, kteří se celý život nestarali o nic jiného než o uspokojování smyslů, jsou v čase smrti zmateni změnou svého tělesného a mentálního stavu. Jsou zatíženi svými představami, touhami a vzpomínkami na život, který právě prožili, a touží po něčem, co je v rozporu s jejich vlastním zájmem. Z hlouposti tak přijímají nová těla, ve kterých bude pokračovat jejich hmotné strádání.

Aby tedy člověk mohl v okamžiku smrti vědomě toužit po vhodném těle, ať k životu na této planetě, jiné hmotné planetě, nebo dokonce na transcendentální planetě, je zapotřebí soustavného cvičení mysli a inteligence. Civilizace, která nebere v úvahu pokrok nesmrtelné duše, podporuje pouze zvířecí život v nevědomosti.

Je pošetilost si myslet, že každá duše, která odešla, se dostane na stejné místo. Duše jde buď na místo, po kterém toužila v okamžiku smrti, nebo je donucena přijmout postavení, které odpovídá jejím činnostem z předešlého života. Rozdíl mezi materialistou a yogīm je ten, že materialista si svoje další tělo nemůže určit, kdežto yogī může vědomě získat tělo vhodné pro požitek na vyšších planetách. Naprostý materialista se celý život zajímá pouze o uspokojování svých smyslů, a tak celý den vydělává, aby uživil rodinu, a v noci plýtvá energií v sexuálních požitcích nebo jde spát s myšlenkami na to, co celý den dělal. Tak jednotvárný je život materialisty. I když se materialisté různě dělí na obchodníky, právníky, politiky, profesory, soudce, nádeníky, zloděje, dělníky a tak dále, všichni pouze jedí, spí, obávají se a uspokojují smysly, a tak mrhají svými drahocennými životy v honbě za přepychem, aniž by se je snažili dovést k dokonalosti duchovní realizací.

Yogī se nicméně o zdokonalení svých životů snaží, a Bhagavad-gītā proto přikazuje, že bychom se všichni měli stát yogīmi. Yoga je systém spojení duše s Pánem prostřednictvím služby. Tuto yogu může člověk praktikovat beze změny svého společenského postavení pouze pod vyšším vedením. Jak již bylo popsáno, yogī může cestovat kamkoliv podle svých tužeb bez mechanických prostředků, neboť je schopen umístit svoji mysl a inteligenci do vzduchu, který koluje v jeho těle, a praktikováním umění ovládání dechu dokáže tento vzduch smísit se vzduchem, jenž vane po celém vesmíru mimo jeho tělo. Za pomoci tohoto vesmírného vzduchu se potom yogī může přemístit na jakoukoliv planetu a dostat tělo vhodné pro tamní atmosféru. Lze to pochopit přirovnáním k elektronickému přenosu rozhlasových zpráv. Pomocí vysílačů může určitá stanice vytvořit vlny, které během několika sekund oběhnou celou Zemi. Zvuk ale vzniká v éterickém nebi, a jak již bylo vysvětleno, mysl je jemnější, a ještě jemnější je inteligence. Duše je ještě jemnější než inteligence a svojí povahou se od hmoty zcela liší. Sotva si tedy dokážeme představit, jak rychle může duše cestovat vesmírem.

Pro ovládání jemnějších prvků, jako je mysl, inteligence a duše, je zapotřebí náležitý výcvik, náležitý způsob života a náležitá společnost. Tento výcvik závisí na upřímných modlitbách, oddané službě, úspěchu v mystické dokonalosti a úspěšném pohroužení se do činností duše a Nadduše. Naprostý materialista, ať empirický filosof, vědec, psycholog, nebo kdokoliv jiný, není schopen svými hrubými snahami a slovním žonglérstvím takového úspěchu dosáhnout.

Materialisté, kteří provádějí velké oběti (yajñi), jsou na tom o něco lépe než hrubší materialisté, kteří neznají nic jiného než laboratoře a zkumavky. Pokročilý materialista, který takové oběti provádí, může dosáhnout planety zvané Vaiśvānara, což je ohnivá planeta podobná Slunci. Na této planetě, která se nachází na cestě k Brahmaloce, nejvyšší planetě ve vesmíru, může být očištěn od všech zbylých hříchů a jejich následků. Takto očištěn může dospět do oblasti Polárky (Dhruvaloky). V této oblasti, zvané Śiśumāra-cakra, jsou umístěny Āditya-loky a Vaikuṇṭha tohoto vesmíru.

Planet, jako je Dhruvaloka, může dosáhnout očištěný materialista, který vykonal mnoho obětí, prováděl tvrdou askezi a rozdal většinu svého bohatství v podobě milodarů, a pokud tam nabude dalších schopností, může proniknout do ještě vyšších oblastí a skrz osu vesmíru dosáhnout planety Maharloky, kde žijí mudrci, jako je Bhṛgu Muni. Tam může žít až do doby částečného zničení vesmíru. K tomu dochází, když Anantadeva začne z nejnižší oblasti vesmíru vydávat spalující žár. Tento žár dosahuje až na Maharloku, a její obyvatelé se tehdy přemísťují na Brahmaloku, jež existuje po dvě parārdhy.

Na Brahmaloce se nachází neomezené množství letadel, která nejsou ovládána mechanicky (yantrou), ale psychicky (mantrou). Díky tomu, že na Brahmaloce existuje pouze mysl a inteligence, cítí její obyvatelé štěstí a neštěstí, ale nejsou tam příčiny nářku dané stářím, smrtí, strachem nebo úzkostí. Přesto soucítí s trpícími živými bytostmi spalovanými ohněm zničení. Obyvatelé Brahmaloky nemají hrubohmotná těla, která by museli v okamžiku smrti měnit, ale mají těla jemnohmotná, která přemění na duchovní, a tak vstoupí do duchovního světa. Obyvatelé Brahmaloky mohou dosáhnout dokonalosti třemi různými způsoby. Ctnostné osoby, které se dostaly na Brahmaloku díky svým zbožným činnostem, se mohou po Brahmově novém procitnutí stát vládci různých planet, ti, kdo uctívali Garbhodakaśāyī Viṣṇua, jsou osvobozeni spolu s Brahmou a čistí oddaní Osobnosti Božství okamžitě proniknou obaly vesmíru a vstoupí do duchovního světa.

Nesčetné vesmíry existují ve shlucích připomínajících pěnu, a tak jsou vodou z Příčinného oceánu obklopeny jen některé. Když je hmotná příroda vzrušena pohledem Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, vydává souhrn prvků, kterých je celkem osm a které se rozvíjejí od jemných k hrubším. Částí ega je nebe, jehož částí je vzduch, jehož částí je oheň, jehož částí je voda, jejíž částí je země. Jeden vesmír tak zabírá oblast o průměru zhruba šest a půl miliardy kilometrů. Yogī, který touží po osvobození, musí proniknout všemi obaly vesmíru, včetně jemných, skládajících se ze tří kvalit hmotné přírody. Komu se to podaří, ten se již nemusí nikdy vracet do tohoto světa smrtelníků.

Podle Śukadevy Gosvāmīho není tento popis hmotného a duchovního světa ani výplodem představivosti, ani utopií. Ve védských hymnech jsou zaznamenána fakta a Pán Vāsudeva je Brahmovi odhalil poté, co Jej Brahmā uspokojil. Dokonalosti v životě může člověk dosáhnout pouze tehdy, když má jasnou představu o Vaikuṇṭě a Nejvyšším Bohu. Neustále myslet na Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, a opěvovat Ho je doporučeno v Bhagavad- gītě i v Bhāgavata Purāṇě, což jsou dva autorizované komentáře Véd. Pán Caitanya pokleslým lidem současného věku usnadnil pochopení všech těchto témat, a Śrī Caitanya-caritāmṛta je proto předkládá všem, kdo o ně mají zájem, aby je mohli snadno pochopit.