Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 13.86

Zvláště v domě každého brāhmaṇy musí být śālagrāma-śilā, kterou uctívá celá jeho rodina. Tento systém platí dodnes. Lidé, kteří jsou svojí kastou brāhmaṇové, kteří se narodili v brāhmaṇské rodině, musí uctívat śālagrāma-śilu. S postupující Kali-yugou však už naneštěstí takzvaní brāhmaṇové, pyšní na své zrození v brāhmaṇských rodinách, śālagrāma-śily neuctívají. Odnepaměti ovšem bylo zvykem, že ten, kdo se narodil v rodině brāhmaṇů, musel uctívat śālagrāma-śilu za všech okolností. V naší společnosti pro vědomí Kṛṣṇy někteří členové dychtí uctívat śālagrāma-śilu, ale my jsme toto uctívání záměrně nezavedli, protože většina členů hnutí pro vědomí Kṛṣṇy nepochází z rodin brāhmaṇské kasty. Po nějakém čase, až uvidíme, že jsou opravdu upevnění v brāhmaṇském chování, bude uctívání śālagrāma-śily zavedeno.

V současném věku není uctívání śālagrāma-śily tak důležité jako zpívání svatého jména Pána. To je pokyn śāstry: harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam / kalau nāsty eva nāsty eva nāsty eva gatir anyathā. Podle názoru Jīvy Gosvāmīho dosáhne ten, kdo zpívá svaté jméno bez přestupků, naprosté dokonalosti. Uctívání Božstva v chrámu je však pro očistu mysli také nezbytné. Jakmile tedy někdo rozvinul duchovní vědomí nebo je dokonale umístěn na duchovní úrovni, může začít uctívat śālagrāma-śilu.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvětluje přemístění Pána ze srdce Jagannātha Miśry do srdce Śacīmāty takto: „Závěr zní, že Jagannātha Miśra i Śacīmātā jsou nitya-siddhové, věčně čistí společníci Pána. Jejich srdce nejsou nikdy znečištěna, a proto na Nejvyšší Osobnost Božství nikdy nezapomínají. Obyčejný člověk tohoto hmotného světa má znečištěné srdce, a musí ho proto nejprve očistit, než se dostane na transcendentální úroveň. Jagannātha Miśra a Śacīmātā však nebyli obyčejný muž a obyčejná žena se znečištěným srdcem. Je-li srdce čisté, říká se, že zaujímá úroveň Vasudevy. Vasudeva může počít Vāsudevu neboli Kṛṣṇu, který je transcendentální.“

Śacīdevī neotěhotněla jako obyčejná žena prostřednictvím smyslů. Nikdo by si neměl myslet že Śacīmātino těhotenství bylo stejné jako u obyčejné ženy, protože to by byl přestupek. Těhotenství Śacīmāty může porozumět ten, kdo opravdu rozvinul duchovní vědomí a plně se věnuje oddané službě Pánu.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.16) je řečeno:

To je výrok o zrození Pána Kṛṣṇy. Pánova inkarnace vstoupila do Vasudevovy mysli a potom byla přemístěna do mysli Devakī. Śrīla Śrīdhara Svāmī v této souvislosti vysvětluje: ̀mana āviveśa' manasy āvirbabhūva; jīvānām iva na dhātu-sambandha ity arthaḥ. V tomto případě nebylo třeba vypustit semeno jako v případě obyčejného člověka. Śrīla Rūpa Gosvāmī v tomto ohledu také vysvětluje, že se Pán Kṛṣṇa nejprve zjevil v mysli Ānakadundubhiho, Vasudevy, a potom byl přemístěn do mysli Devakī-devī. Tak v mysli Devakī-devī neustále narůstala transcendentální radost, podobně jako každou noc dorůstá měsíc, dokud není v úplňku. V okamžiku zjevení vyšel Pán Kṛṣṇa z mysli Devakī a objevil se vedle jejího lůžka v Kaṁsově vězení. Pod vlivem yogamāyi si Devakī tehdy myslela, že se jí právě narodilo dítě. Podobně zmatení byli i polobozi z nebeských planet; proto je řečeno: muhyanti yat sūrayaḥ (Bhāg. 1.1.1). Přišli se modlit k Devakī, protože si mysleli, že Nejvyšší Pán je v jejím lůně. Polobozi přišli do Mathury ze svého nebeského království, což naznačuje, že Mathura je důležitější než nebeské království ve vyšším planetárním systému.

Pán Kṛṣṇa jako věčný syn Yaśodāmāyī přebývá neustále ve Vrindávanu. Zábavy Pána Kṛṣṇy probíhají stále jak v duchovním, tak v hmotném světě. V těchto zábavách se Pán vždy považuje za věčného syna matky Yaśody a otce Nandy Mahārāje. Ve čtyřicátém třetím verši šesté kapitoly desátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu se říká: „Když se vznešený a velkodušný Nanda Mahārāja vrátil z cest, posadil si svého syna Kṛṣṇu na klín a při čichání k Jeho hlavě zažíval transcendentální blaženost.“ Ve dvacátém prvním verši deváté kapitoly desátého zpěvu se říká: „Tento Pán, Osobnost Božství, který se zjevil jako syn pasačky, je snadno přístupný a pochopitelný pro oddané, kdežto ti, kdo podléhají tělesnému pojetí života, Ho nemohou poznat, ani když jsou velice pokročilí v askezi nebo velcí filosofové.“

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura dále cituje Śrīpādu Baladevu Vidyābhūṣaṇu, který s odkazem na modlitby polobohů k Pánu Śrī Kṛṣṇovi v lůně Devakī shrnuje Kṛṣṇovo zrození takto: „Stejně jako se vycházející měsíc projeví světlem na východě, tak Devakī, která byla vždy na transcendentální úrovni, protože ji Vasudeva, syn Śūraseny, zasvětil do Kṛṣṇa mantry, neustále chovala Kṛṣṇu ve svém srdci.“ Z tohoto výroku ze Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.18) vyplývá, že Nejvyšší Pán, který byl přemístěn ze srdce Ānakadundubhiho neboli Vasudevy, se projevil v srdci Devakī. Podle Śrīly Baladevy Vidyābhūṣaṇy znamená „srdce Devakī“ její lůno, protože ve Śrīmad-Bhāgavatamu 10.2.41 polobozi říkají: diṣṭyāmba te kukṣi-gataḥ paraḥ pumān – „Matko Devakī, Pán je již ve tvém lůně.“ To, že byl Pán přemístěn ze srdce Vasudevy do srdce Devakī, tedy znamená, že byl přemístěn do lůna Devakī.

Také slova viśeṣe sevana kare govinda-caraṇa, „obzvláště začali uctívat lotosové nohy Govindy,“ uvedená v Caitanya-caritāmṛtě ve vztahu ke zjevení Pána Caitanyi Mahāprabhua, naznačují, že stejně jako se Kṛṣṇa zjevil v srdci Devakī skrze srdce Vasudevy, zjevil se i Pán Caitanya v srdci Śacīdevī skrze srdce Jagannātha Miśry. To je tajemství zjevení Pána Caitanyi Mahāprabhua. Neměli bychom proto považovat zrození Pána Caitanyi za zrození obyčejného člověka nebo živé bytosti. Toto téma je poněkud náročné na pochopení, ale pro oddané Pána nebude vůbec těžké výroky Kṛṣṇadāse Kavirāje Gosvāmīho pochopit.