Skip to main content

Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 1.91

Verš

dharmaḥ projjhita-kaitavo ’tra paramo nirmatsarāṇāṁ satāṁ
vedyaṁ vāstavam atra vastu śiva-daṁ tāpa-trayonmūlanam
śrīmad-bhāgavate mahā-muni-kṛte kiṁ vā parair īśvaraḥ
sadyo hṛdy avarudhyate ’tra kṛtibhiḥ śuśrūṣubhis tat-kṣaṇāt

Synonyma

dharmaḥ — zbožnost; projjhita — zcela zavržena; kaitavaḥ — s ploduchtivým záměrem; atra — zde; paramaḥ — nejvyšší; nirmatsarāṇām — se stoprocentně čistým srdcem; satām — oddaných; vedyam — má být chápána; vāstavam — skutečná; atra — zde; vastu — podstata; śiva-dam — dávající dobro; tāpa-traya — trojího utrpení; unmūlanam — jež způsobuje vymýcení; śrīmat — překrásné; bhāgavate — v této Bhāgavata Purāṇě; mahā-muni — velkým mudrcem (Vyāsadevou); kṛte — sestavené; kim — co; — skutečně; paraiḥ — s jinými; īśvaraḥ — Nejvyšší Pán; sadyaḥ — okamžitě; hṛdi — v srdci; avarudhyate — je uvězněn; atra — zde; kṛtibhiḥ — zbožnými lidmi; śuśrūṣubhiḥ — toužícími naslouchat; tat-kṣaṇāt — bez prodlení.

Překlad

„Vznešené písmo zvané Śrīmad-Bhāgavatam, sestavené Mahā-munim Vyāsadevou z původních čtyř veršů, popisuje ty nejvznešenější oddané s dobrým srdcem a úplně zavrhuje podvádění v podobě hmotně motivované zbožnosti. Vyzdvihuje nejvyšší princip věčného náboženství, který může opravdu odstranit trojí utrpení živých bytostí a přinést nejvyšší požehnání v podobě úplného blahobytu a poznání. Ti, kdo jsou ochotni naslouchat tomuto písmu s pokorným služebnickým postojem, jsou schopni okamžitě uvěznit Nejvyššího Pána ve vlastním srdci. Proto není potřeba žádného jiného písma, než je tento Śrīmad-Bhāgavatam.“

Význam

Tento verš pochází ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.2). Slova mahā-muni-kṛte vyjadřují, že Śrīmad-Bhāgavatam sestavil velký mudrc Vyāsadeva, který je také někdy nazýván Nārāyaṇa Mahā-muni, jelikož je inkarnací Śrī Nārāyaṇa. Vyāsadeva proto není obyčejný člověk, ale zmocněnec Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrīmad-Bhāgavatam sestavil proto, aby představil některé ze zábav Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a Jeho oddaných.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je jasně popsán rozdíl mezi skutečným náboženstvím a tím, které jen něco předstírá. Podle tohoto původního a pravého komentáře k Vedānta-sūtře existuje mnoho druhů předstírané víry, které se tváří jako náboženství, přičemž na skutečnou podstatu náboženství neberou ohledy. Skutečné náboženství je vrozenou vlastností živé bytosti, kdežto předstírané náboženství je formou nevědomosti, která za jistých nepříznivých okolností uměle pokrývá čisté vědomí duše. Když umělé náboženství z mentální úrovně vládne, to skutečné zůstává v latentním stavu. Živá bytost je však může probudit, bude-li naslouchat s čistým srdcem.

Cesta náboženství, kterou předepisuje Śrīmad-Bhāgavatam, se od všech podob nedokonalé zbožnosti liší. Náboženství můžeme rozdělit do následujících tří skupin: (1) cesta ploduchtivého jednání, (2) cesta poznání a mystických sil, (3) cesta uctívání a oddané služby.

Cesta plodonosného jednání (karma-kāṇḍa) je podvod, i když je ozdobena náboženskými obřady určenými k vylepšení našich hmotných podmínek, protože nám nemůže dopomoci k úlevě od hmotné existence a dosažení nejvyššího cíle. Živá bytost neustále tvrdě zápasí, aby se zbavila utrpení hmotné existence, ale cesta ploduchtivého jednání ji dovede buď k dočasnému štěstí, nebo k dočasnému neštěstí v této hmotné existenci. Zbožná ploduchtivá činnost nám umožní dočasně cítit hmotné štěstí, zatímco hříšné činnosti nás zavedou do strastiplné hmotné chudoby a bídy. I kdybychom se však ocitli uprostřed toho nejdokonalejšího hmotného štěstí, neosvobodí nás to od utrpení zrození, smrti, stáří a nemocí. I hmotně šťastný člověk tedy potřebuje věčnou úlevu, kterou mu světská zbožnost v podobě ploduchtivého jednání nemůže nikdy přinést.

Cesty rozvoje poznání (jñāna-mārga) a rozvoje mystických sil (yoga-mārga) jsou podobně riskantní, protože nikdo neví, kde se následováním těchto nejistých metod ocitne. Empirický filosof, který hledá duchovní poznání, se může usilovně snažit spekulovat po mnoho a mnoho životů, ale dokud nedosáhne nejčistší kvality dobra – jinými slovy dokud netranscenduje úroveň hmotné spekulace – není možné, aby pochopil, že vše pochází z Vāsudevy, Osobnosti Božství. Jeho připoutanost k neosobnímu rysu Nejvyššího Pána mu brání postoupit na transcendentální úroveň chápání zvanou vasudeva, a tak musí kvůli nečistému stavu své mysli znovu poklesnout na úroveň hmotné existence i poté, co dosáhl nejvyššího stádia osvobození. K tomuto poklesnutí dochází kvůli tomu, že nevyužije svoje právo na oddanou službu Pánu.

Co se týče mystických sil yogīch, ty jsou také pouhými hmotnými pouty na cestě seberealizace. Jeden německý učenec, který se v Indii stal oddaným Pána, prohlásil, že materialistická věda již dosáhla chvályhodného pokroku v napodobení mystických sil yogīch. Tento učenec tedy nepřijel do Indie proto, aby se učil yogovou metodu rozvoje mystických sil, ale proto, aby se naučil cestu transcendentální láskyplné služby Nejvyššímu Pánu, tak, jak je popsána ve vznešeném Śrīmad-Bhāgavatamu. Mystické síly mohou yogīho učinit hmotně mocným, a tak mu poskytnout dočasnou úlevu od utrpení zrození, smrti, stáří a nemoci – což dokáží i jiné materialistické vědní obory – ale nemají tu moc zbavit ho jich trvale. Podle bhāgavatské školy je tedy tato cesta náboženství také jen způsob, jak podvést své následovníky. V Bhagavad-gītě je nejvznešenější a nejmocnější yogī jasně definován: je to ten, který dokáže v srdci neustále vzpomínat na Nejvyššího Pána a s láskou Mu slouží.

Cesta uctívání nesčetných devů, polobohů spravujících vesmír, je ještě riskantnější a nejistější než výše zmíněné procesy karma-kāṇḍa a jñāna-kāṇḍa. Tento systém uctívání mnoha bohů, jako je Durgā, Śiva, Gaṇeśa, Sūrya a neosobní podoba Viṣṇua, přijímají lidé zcela zaslepení horečnou touhou po uspokojení smyslů. Pokud je toto uctívání správně provedeno, co se týče obřadů, které jsou uvedeny v śāstrāch a které je v dnešní době bídy a nouze velice těžké provádět, jistě může splnit naše touhy po smyslovém požitku, ale úspěch dosažený těmito metodami je pomíjivý a dobrý leda pro méně inteligentní osoby. To je výrok Bhagavad-gīty. Žádný duševně zdravý člověk by se neměl s tak dočasnými výhodami spokojit.

Žádná ze tří výše zmíněných náboženských cest nemůže člověka osvobodit od tří druhů utrpení hmotné existence, jimiž jsou utrpení způsobená tělem a myslí, jinými živými bytostmi a polobohy. Proces náboženství popsaný ve Śrīmad-Bhāgavatamu však svým následovníkům trvalou úlevu od tří druhů utrpení přinést může. Bhāgavatam totiž popisuje nejvyšší podobu náboženství, návrat živé bytosti do jejího původního postavení transcendentální láskyplné služby Nejvyššímu Pánu, jež je prostá nákazy tužbami po uspokojení smyslů, ploduchtivém jednání a rozvoji poznání za účelem splynutí s Absolutním a totožnosti s Nejvyšším Pánem.

Za podvod tedy musí být považován jakýkoliv proces náboženství založený na hrubém či subtilním uspokojování smyslů, protože není schopen poskytnout svým následovníkům trvalou ochranu. V tomto ohledu je důležité slovo projjhita. Pra- znamená „úplné“ a ujjhita vyjadřuje zavržení. Zbožnost v podobě ploduchtivého jednání je přímo metodou hrubého uspokojování smyslů, kdežto proces rozvoje duchovního poznání s cílem splynout s Absolutním je metodou subtilního uspokojování smyslů. Veškerá taková předstíraná zbožnost, založená na hrubém či subtilním uspokojování smyslů, je v procesu bhāgavata-dharmy neboli transcendentálního náboženství, které je věčnou úlohou živé bytosti, zcela zavržena.

Bhāgavata-dharma, princip náboženství, který je popsaný ve Śrīmad-Bhāgavatamu a jehož předběžnou studií je Bhagavad-gītā, je určen osvobozeným osobám nejvyššího řádu, jež nepřikládají žádný význam uspokojování smyslů, jež podporují náboženství založená na podvodu. Nejpřednějším zájmem těch, kdo jednají pro plody, těch, kdo se touží povznést na vyšší planety, empirických filosofů a těch, kdo touží po osvobození, je vylepšení svého hmotného postavení. Oddaní Pána však žádné podobné sobecké touhy nemají. Slouží Nejvyššímu Pánu jen proto, aby Ho potěšili. Śrī Arjuna chtěl uspokojit svoje smysly tak, že se chtěl stát nenásilným a zbožným mužem, a proto se nejdříve rozhodl nebojovat. Když si však zcela osvojil principy bhāgavata-dharmy, které vrcholí úplným odevzdáním se vůli Nejvyššího Pána, změnil svoje rozhodnutí a souhlasil s tím, že bude bojovat pro Pánovo potěšení. Tehdy řekl:

naṣṭo mohaḥ smṛtir labdhā
tvat-prasādān mayācyuta
sthito 'smi gata-sandehaḥ
kariṣye vacanaṁ tava

„Můj milý Kṛṣṇo, jenž nikdy nepoklesneš, má iluze je nyní pryč. Tvojí milostí se mi vrátila paměť. Nyní jsem neochvějný a zbavený pochyb a jsem připraven jednat podle Tvých pokynů.“ (Bg. 18.73) Mít takové čisté vědomí je přirozeným stavem živé bytosti. Každý takzvaný náboženský proces neslučující se s tímto ryze duchovním postavením živé bytosti tudíž musí být považován za náboženský proces založený na podvodu.

Pravou podobou náboženství je láskyplná služba Bohu. Tento vztah živé bytosti s Absolutní Osobností Božství založený na službě je věčný. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je popsán jako vastu neboli Podstata a živé bytosti jsou popsány jako vāstavové neboli nespočetné vzorky Podstaty na úrovni relativní existence. Vztah částí podstaty s Nejvyšší Podstatou nemůže být nikdy zničen, protože je to věčná vlastnost, která je živé bytosti vrozená.

Ve styku s hmotnou přírodou projevují živé bytosti různé příznaky onemocnění hmotným vědomím. Vyléčit tuto nemoc je nejvyšším cílem lidského života. Léčebnému procesu se říká bhāgavata-dharma či sanātana-dharma, skutečné náboženství a to je popsáno na stránkách Śrīmad-Bhāgavatamu. Takže každý, kdo díky svým zbožným činnostem z minulých životů dychtí naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu, okamžitě realizuje přítomnost Nejvyššího Pána ve svém srdci, a tak splní poslání svého života.