Bg 9.2

rāja-vidyā rāja-guhyaṁ
pavitram idam uttamam
pratyakṣāvagamaṁ dharmyaṁ
su-sukhaṁ kartum avyayam
Překlad slovo od slova: 
rāja-vidyā — královské vzdělání; rāja-guhyam — královské důvěrné poznání; pavitram — je nejčistší; idam — toto; uttamam — transcendentální; pratyakṣa — přímým vnímáním; avagamam — chápaný; dharmyam — princip náboženství; su-sukham — nesmírně radostné; kartum — konat; avyayam — trvalé.
Překlad: 
Toto poznání je královskou vědou a největším ze všech tajemství. Je nejčistší, a jelikož umožňuje přímo vnímat vlastní já na základě realizace, je dokonalostí náboženství. Nikdy nepomíjí a jeho uplatňování je nesmírně radostné.
Význam: 

Tato kapitola Bhagavad-gīty je nazývána královským vzděláním, jelikož podává esenci všech dříve vyložených nauk a filozofických směrů. K nejpřednějším filozofům Indie patří Gautama, Kaṇāda, Kapila, Yājñavalkya, Śāṇḍilya, Vaiśvānara a konečně Vyāsadeva, autor Vedānta-sūtry. O poznání v oblasti filozofie či transcendentální vědy tedy není nouze. Nyní Pán říká, že z veškerého takového poznání je devátá kapitola poznáním královským; je esencí všeho poznání, kterého lze nabýt studiem Ved a různých druhů filozofie. Je nejdůvěrnější, protože důvěrné, transcendentální poznání se týká porozumění rozdílu mezi duší a tělem. A vrcholem všeho důvěrného poznání — královským důvěrným poznáním — je oddaná služba.

Lidé však bohužel nejsou seznamováni s tímto důvěrným poznáním, ale s poznáním vnějším. Obyčejné vzdělání zahrnuje mnoho oborů: politiku, sociologii, fyziku, chemii, matematiku, astronomii, inženýrství a tak dále. Na celém světě najdeme mnoho oborů poznání a mnoho velkých univerzit, ale není zde bohužel jediná univerzita či vzdělávací instituce, která by učila vědě o duši. Duše je přitom nejdůležitější částí těla, které je bez její přítomnosti bezcenné. Přesto lidé kladou velký důraz na potřeby těla a o duši, jež je základem života, se nestarají.

Bhagavad-gītā (zvláště počínaje druhou kapitolou) zdůrazňuje, jak je duše důležitá. Na samém počátku Pán říká, že tělo je pomíjivé, ale duše nikoliv (antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ). To je důvěrná část poznání — duše se liší od těla a je svou povahou neměnná, nezahubitelná a věčná. Avšak to ještě neposkytuje žádné údaje o její činné povaze. Někteří lidé vědí, že duše se liší od těla, ale domnívají se, že po skonání těla spočine tehdy již osvobozená duše v prázdnotě a stane se neosobní. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Je-li duše v těle tak činná, jak by mohla být po osvobození od něho nečinná? Je činná stále. Je-li věčná, je tedy věčně činná, a její činnosti v duchovním království představují nejdůvěrnější poznání. Proto zde stojí, že činnosti duše jsou podstatou královského poznání, které je ze všeho poznání nejdůvěrnější.

Védské spisy líčí, že toto poznání představuje nejčistší podobu ze všech činností. Padma Purāṇa předkládá rozbor hříšných činností člověka a ukazuje, že jsou výsledkem opakovaného hříšného jednání v minulosti. Lidé, kteří jednají s touhou po plodech své práce, jsou zapleteni v různých stádiích a formách hříchů a jejich následků. Když se zaseje semínko stromu, strom nezačne růst okamžitě před našima očima. Nejprve je malou, klíčící rostlinkou, postupně se vyvíjí ve strom, rozkvete a nese plody a ten, kdo semínko zasel, z nich má nakonec užitek. Když člověk spáchá hříšný čin, je to podobné: ovoce jeho hříchu dozraje také až za nějakou dobu. Jsou různá stádia — sám již mohl hříšného jednání zanechat, ale jeho výsledky neboli plody na něj teprve čekají. Některé hříchy jsou dosud v podobě semínka a jiné již nesou plody v podobě neštěstí a bolesti, které zakoušíme.

Ve dvacátém osmém verši sedmé kapitoly bylo vysvětleno, že ten, jehož reakce za všechny hříšné činy již pominuly a jenž jednal vždy zbožně, je nedotčen dvojností hmotného světa a začne prokazovat oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Jinými slovy ti, kdo se věnují oddané službě Nejvyššímu Pánu, jsou již zbaveni reakcí. To stojí také v Padma Purāṇě:

aprārabdha-phalaṁ pāpaṁ
kūṭaṁ bījaṁ phalonmukham
krameṇaiva pralīyeta
viṣṇu-bhakti-ratātmanām

U těch, kdo oddaně slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, všechny reakce za hříšné jednání — ať už nesoucí plody, dozrávající nebo v podobě semínka — postupně mizí. Oddaná služba má tedy velkou očistnou sílu; je nazývána pavitram uttamam, nejčistší. Uttama znamená transcendentální. Slovo tamas poukazuje na tento hmotný svět neboli temnotu a uttama je to, co je vůči hmotným činnostem transcendentální. Oddaná služba nemá být nikdy považována za hmotnou činnost, přestože se někdy zdá, že oddaní pracují jako obyčejní lidé. Ten, kdo je s oddanou službou obeznámen, ví, že není hmotná. Je to duchovní činnost plná oddanosti, neznečištěná kvalitami hmotné přírody.

Vykonávání oddané služby je tak dokonalé, že jeho výsledky je možné bezprostředně vnímat. Přesvědčili jsme se, že každý, kdo zpívá svatá jména Kṛṣṇy (Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare) bez přestupků, pocítí transcendentální radost a velmi rychle se zbaví veškerého hmotného znečištění. To mohou všichni vidět. A když někdo nejen naslouchá, ale také se snaží šířit poselství o oddané službě nebo napomáhá misionářským činnostem šíření vědomí Kṛṣṇy, bude postupně pociťovat, že dosahuje duchovního pokroku. Ten nezávisí na žádném předchozím vzdělání či způsobilosti. Sama metoda je tak příznivá a čistá, že každý, kdo ji bude praktikovat, se očistí.

Ve Vedānta-sūtře (3.2.26) je totéž popsáno slovy prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt — “Oddaná služba má takovou sílu, že ten, kdo ji začne vykonávat, bude bezpochyby osvícen.” Příklad najdeme v předchozím životě Nārady, který byl shodou okolností synem služebné. Nedostalo se mu žádného vzdělání ani se nenarodil ve vznešené rodině. Když však jeho matka sloužila velkým oddaným, pomáhal jí a někdy, v její nepřítomnosti, jim sloužil sám:

ucchiṣṭa-lepān anumodito dvijaiḥ
sakṛt sma bhuñje tad-apāsta-kilbiṣaḥ
evaṁ pravṛttasya viśuddha-cetasas
tad-dharma evātma-ruciḥ prajāyate

V tomto verši Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.25) sám Nārada popisuje svůj předchozí život svému žákovi Vyāsadevovi. Říká, že když jako chlapec sloužil těmto očištěným oddaným v době jejich čtyřměsíční přítomnosti, byl s nimi v blízkém styku. Když tito mudrci zanechali ve svých miskách zbytky jídla, on, který misky umýval, chtěl ochutnat. Požádal je tedy o svolení, a když ho dostal, zbytky po nich snědl a tak se zbavil všech reakcí za dřívější hříšné činy. S tím, jak jedl, se jeho srdce postupně očišťovalo, až bylo stejně čisté jako jejich. Tito velcí oddaní se těšili z chuti nepřetržité oddané služby Pánu nasloucháním a opěvováním a Nārada postupně vyvinul stejné zalíbení. Dále říká:

tatrānvahaṁ kṛṣṇa-kathāḥ pragāyatām
anugraheṇāśṛṇavaṁ manoharāḥ
tāḥ śraddhayā me 'nupadaṁ viśṛṇvataḥ
priyaśravasy aṅga mamābhavad ruciḥ

Stykem s mudrci získal chuť poslouchat a zpívat o slávě Pána a vyvinul velkou touhu po oddané službě. Proto — jak je uvedeno ve Vedānta-sūtře: prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt — když někdo vykonává oddanou službu, vše mu bude vyjeveno a všemu porozumí. To se nazývá pratyakṣa, přímé vnímání.

Slovo dharmyam značí cestu náboženství. Nārada byl dříve synem služebné a neměl možnost chodit do školy. Pouze pomáhal své matce a štěstěna způsobila, že matka sloužila oddaným. I tento malý chlapec k tomu dostal příležitost a díky samotnému styku s nimi dosáhl nejvyššího cíle veškerého náboženství. Tím je oddaná služba, jak je uvedeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje). Nábožensky založení lidé většinou nevědí, že nejvyšší dokonalostí náboženství je dosáhnout úrovně oddané služby. Jak jsme již uváděli v souvislosti s posledním veršem osmé kapitoly (vedeṣu yajñeṣu tapaḥsu caiva), k poznání cesty seberealizace je obvykle nutné znát Vedy. Ale zde vidíme, že i když Nārada nikdy nežil ve škole duchovního učitele a neučili ho védským zásadám, dosáhl nejlepších výsledků, které skýtá studium Ved. Tento proces má takovou sílu, že i toho, kdo nekoná vše, co je předepsanou součástí náboženství, může pozvednout k nejvyšší dokonalosti. Jak je to možné? O tom podává svědectví rovněž védská literatura: ācāryavān puruṣo veda. Ten, kdo se stýká s velkými ācāryi, může být obeznámen s veškerým poznáním potřebným k realizaci i v případě, že je nevzdělaný a nikdy nestudoval Vedy.

Proces oddané služby je velmi radostný (su-sukham). Proč? Oddaná služba sestává ze śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ — každý tedy může jednoduše naslouchat opěvování slávy Pána nebo se zúčastnit filozofických přednášek zplnomocněných ācāryů na téma transcendentálního poznání. Všichni se mohou učit už jen tím, že budou sedět a naslouchat, a pak mohou jíst zbytky jídla obětovaného Bohu, což jsou velmi chutné pokrmy. Oddaná služba je radostná v každém stavu. Je možné ji vykonávat i v té největší chudobě. Pán říká: patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam — je ochotný přijmout od oddaného, cokoliv Mu nabídne. Může to být i obyčejný lístek, květ, dílek ovoce nebo voda, které lze získat všude na světě, a obětovat to může kdokoliv, bez ohledu na společenské postavení. Pán to přijme. Z velkých mudrců, jako je Sanat-kumāra, se stali velcí oddaní poté, co jen ucítili vůni lístků tulasī obětovaných lotosovým nohám Pána. Metoda oddané služby je tedy nesmírně příznivá a může se praktikovat s radostnou náladou. Bůh přijímá pouze lásku, se kterou Mu je vše nabízeno.

Je zde řečeno, že oddaná služba je věčná. Māyāvādští filozofové se někdy začínají věnovat takzvané oddané službě, ale jejich záměrem je pokračovat v ní jen do té doby, než dosáhnou osvobození — poté prý budou již “totožní s Bohem”. Takovou dočasnou, prospěchářskou oddanou službu nelze považovat za čistou. Skutečná oddaná služba pokračuje i po osvobození. Když oddaný dospěje na duchovní planetu v Božím království, slouží Nejvyššímu Pánu také tam. Nesnaží se s Ním splynout.

Později se v Bhagavad-gītě dočteme, že skutečná oddaná služba začíná po osvobození, kdy živá bytost setrvává na úrovni Brahmanu — brahma-bhūta (samaḥ sarveṣu bhūteṣu mad-bhaktiṁ labhate parām). Nejvyšší Osobnost Božství nemůže nikdo poznat nezávislým prováděním karma-yogy, jñāna-yogy, aṣṭāṅga-yogy nebo jakékoliv jiné yogy. Těmito metodami se lze částečně přiblížit k bhakti-yoze, ale pokud někdo nedospěje na tuto úroveň oddané služby, nemůže pochopit, kdo je Osobnost Božství. Rovněž ve Śrīmad-Bhāgavatamu je potvrzeno, že porozumět vědě o Kṛṣṇovi, Bohu, může každý tehdy, když se očistí praktikováním metody oddané služby, zvláště nasloucháním čtení ze Śrīmad-Bhāgavatamu či Bhagavad-gīty od realizovaných duší — evaṁ prasanna-manaso bhagavad-bhakti-yogataḥ; pochopit, co znamená Bůh, je možné, když je srdce očištěné od všech nesmyslných pošetilostí. Proces rozvíjení oddané služby, vědomí Kṛṣṇy, je tedy královskou vědou a královským důvěrným poznáním. Je nejčistší podobou náboženství a lze jej bez potíží radostně uplatňovat. Každý by ho měl proto přijmout za svůj.