KAPITOLA DRUHÁ: Shrnutí obsahu Bhagavad-gīty

Bg 2.1 Sañjaya řekl: Když Madhusūdana, Kṛṣṇa, viděl Arjunu přemoženého soucitem, se sklíčenou myslí a očima zalitýma slzami, pronesl následující slova.
Bg 2.2 Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Odkud se u tebe vzaly tyto nečistoty, můj milý Arjuno? Vůbec nepřísluší člověku, který zná hodnotu života. Nevedou na vyšší planety, ale k hanbě.
Bg 2.3 Ó synu Pṛthy, nepoddávej se této ponižující nemohoucnosti. Nepřísluší ti to. Odvrhni takovou malichernou slabost srdce a povstaň, hubiteli nepřátel.
Bg 2.4 Arjuna řekl: Ó zhoubo nepřátel, hubiteli Madhua, jak mohu v bitvě odpovědět svými šípy mužům, jako je Bhīṣma a Droṇa, kteří jsou hodni mé úcty?
Bg 2.5 Bylo by lépe se v tomto světě živit žebráním než žít na úkor životů velkých duší, jež jsou mými učiteli. I když touží po světském zisku, jsou na vyšší úrovni. Jestliže budou zabiti, vše, čeho si pak začneme užívat, bude poskvrněné krví.
Bg 2.6 Ani nevíme, co je lepší — zvítězit, nebo být poraženi. Kdybychom Dhṛtarāṣṭrovy syny zabili, neměli bychom usilovat o to, abychom déle žili. Přesto před námi nyní stojí na bitevním poli.
Bg 2.7 Pod vlivem lakomecké slabosti jsem ztratil všechen klid a jsem zmaten, když mám říci, co je má povinnost. V této situaci Tě žádám: řekni mi s určitostí, co je pro mě nejlepší. Nyní jsem Tvým žákem a Tobě odevzdanou duší. Prosím, pouč mne.
Bg 2.8 Nenacházím nic, co by mohlo zahnat zármutek, který mi vysouší smysly. Nebudu se ho moci zbavit, ani když získám vzkvétající království na Zemi, jež nebude mít nepřítele, a vládnoucí moc jako polobozi v nebi.
Bg 2.9 Sañjaya pravil: Když hubitel nepřátel Arjuna takto promluvil, řekl Kṛṣṇovi: “Govindo, já nebudu bojovat,” a zmlkl.
Bg 2.10 Ó potomku Bharaty, Kṛṣṇa tehdy mezi oběma vojsky s úsměvem promluvil ke sklíčenému Arjunovi.
Bg 2.11 Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Zatímco pronášíš učená slova, naříkáš nad něčím, co není hodno zármutku. Ti, kdo jsou moudří, netruchlí ani nad živým, ani nad mrtvým.
Bg 2.12 Nikdy se nestalo, že by nebylo Mne, tebe či všech těchto králů; a ani v budoucnosti nikdo z nás nepřestane existovat.
Bg 2.13 Tak jako vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v čase smrti do jiného těla. Moudrý člověk není z této změny zmatený.
Bg 2.14 Ó synu Kuntī, dočasné příchody a odchody štěstí a neštěstí jsou jako příchody a odchody zimního a letního období. Pocházejí ze smyslového vnímání, potomku Bharaty, a živá bytost se je musí naučit snášet, aniž by jimi byla rozrušena.
Bg 2.15 Ó nejlepší z mužů (Arjuno), ten, koho nerozruší štěstí ani neštěstí a v obou stavech zůstává klidný, je nepochybně způsobilý dosáhnout osvobození.
Bg 2.16 Ti, kteří vidí pravdu, vyslovili závěr: to, co je nepravé (hmotné tělo), nemá trvání a to, co je věčné (duše), se nemění. K tomuto závěru dospěli studiem povahy obojího.
Bg 2.17 Věz, že to, co prostupuje celým tělem, nepodléhá zkáze. Nikdo nemůže zničit tuto neměnnou duši.
Bg 2.18 Hmotné tělo nezahubitelné, nezměřitelné a věčné živé bytosti nevyhnutelně zanikne; proto bojuj, potomku Bharaty.
Bg 2.19 Jak ten, kdo se domnívá, že živá bytost zabíjí, tak i ten, kdo si myslí, že je usmrcena, postrádají poznání, protože vlastní já nezabíjí ani není zabito.
Bg 2.20 Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne — je nezrozená, věčná, existuje trvale a odpradávna. Nezahyne, když je zabito tělo.
Bg 2.21 Ó Pārtho, jak může ten, kdo ví, že duše je nezahubitelná, věčná, nezrozená a neměnná, někoho zabít nebo přimět někoho k zabíjení?
Bg 2.22 Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná.
Bg 2.23 Duše nemůže být nikdy rozsekána žádnou zbraní, spálena ohněm, rozmočena vodou nebo vysušena větrem.
Bg 2.24 Tuto individuální duši nelze rozetnout, rozpustit, spálit ani vysušit. Existuje trvale, je všudypřítomná, stálá, nehybná a věčně stejná.
Bg 2.25 Je řečeno, že duše je neviditelná, nepochopitelná a neměnná. Když to víš, neměl by ses rmoutit kvůli tělu.
Bg 2.26 Jestliže si ovšem myslíš, že duše (či příznaky života) se vždy rodí a umírá navěky, ani pak nemáš důvod bědovat, válečníku mocných paží.
Bg 2.27 Ten, kdo se narodil, nesporně zemře, a jakmile zemře, je jisté, že se znovu narodí. Proto bys neměl ohledně nevyhnutelného vykonání své povinnosti naříkat.
Bg 2.28 Všechny stvořené bytosti jsou na počátku neprojevené, v přechodném období projevené, a když jsou zničeny, zůstávají opět neprojevené. Proč tedy bědovat?
Bg 2.29 Někteří na duši hledí jako na úžasnou, jiní ji popisují jako úžasnou a další o ní slýchávají jako o úžasné; zatímco jiní, i když o ní slyšeli, jí nemohou porozumět ani v nejmenším.
Bg 2.30 Ó potomku Bharaty, to, co dlí v těle, nelze nikdy zabít. Nemusíš tedy truchlit pro žádnou živou bytost.
Bg 2.31 Když uvážíš svou kšatrijskou povinnost, měl bys vědět, že pro tebe neexistuje lepší zaměstnání než boj motivovaný náboženskými zásadami; proto nemusíš váhat.
Bg 2.32 Ó Pārtho, šťastni jsou kṣatriyové, kterým se bez hledání naskytne taková příležitost k boji, otevírající jim brány nebeských planet!
Bg 2.33 Pokud však nebudeš plnit svou náboženskou povinnost bojovat, dolehnou na tebe následky hříchů vyvolaných zanedbáním povinností, a tak ztratíš pověst slavného bojovníka.
Bg 2.34 Lidé budou vždy mluvit o tvé špatné pověsti — a pro osobu požívající vážnosti je ostuda horší než smrt.
Bg 2.35 Velcí generálové, kteří vysoce ctili tvé jméno a slávu, si budou myslet, že jsi opustil bojiště jen ze strachu, a klesneš tak v jejich očích.
Bg 2.36 Tvoji nepřátelé tě budou pomlouvat mnoha nevlídnými slovy a zesměšňovat tvou způsobilost. Co by pro tebe mohlo být bolestnějšího?
Bg 2.37 Ó synu Kuntī, buď budeš na bojišti zabit a dosáhneš nebeských planet, nebo zvítězíš a budeš si užívat pozemského království. Proto s odhodláním povstaň a bojuj.
Bg 2.38 Bojuj pro samotný boj a neuvažuj o štěstí či neštěstí, ztrátě či zisku nebo vítězství či porážce — tak na tebe nikdy nedolehne následek hříchu.
Bg 2.39 Potud jsem ti toto poznání vysvětlil podrobným rozborem. Nyní poslouchej, jak ho vyložím z hlediska jednání zbaveného svých plodů. Ó synu Pṛthy, když budeš jednat s takovýmto poznáním, můžeš se vysvobodit z pout činů.
Bg 2.40 Toto úsilí je prosté ztráty či úbytku, a i malý pokrok na této cestě může každého ochránit před tím nejhrůznějším nebezpečím.
Bg 2.41 Ti, kdo kráčejí touto cestou, jsou rozhodní a mají jediný cíl. Ó milované dítě Kuruů, inteligence nerozhodných je rozvětvená.
Bg 2.42-43 Lidé, kterým se nedostává poznání, velmi lpí na květnatých slovech Ved, jež doporučují různé plodonosné činnosti vedoucí k dosažení nebeských planet, vznešeného původu, moci a dalších předností. Touží po smyslovém požitku a životě v hojnosti, a tak říkají, že nic víc než to neexistuje.
Bg 2.44 V mysli těch, kteří příliš lpí na smyslovém požitku a hmotném bohatství a jsou těmito věcmi zmateni, se nezrodí pevné odhodlání k oddané službě Nejvyššímu Pánu.
Bg 2.45 Vedy převážně pojednávají o tématech spojených s třemi kvalitami hmotné přírody. Ó Arjuno, staň se transcendentálním vůči těmto kvalitám. Zůstaň nedotčen protiklady, buď prostý veškeré úzkosti kvůli zisku a bezpečí a setrvávej na úrovni svého skutečného já.
Bg 2.46 Velká vodní nádrž může posloužit všem účelům, kterým slouží malá studna. Všech dílčích cílů Ved může stejně tak dosáhnout ten, kdo zná jejich konečný cíl.
Bg 2.47 Máš právo plnit svou předepsanou povinnost, ale nemáš nárok na plody svého jednání. Nikdy se nepovažuj za příčinu výsledků svých činů a nikdy nelpi na tom, že bys nekonal svou povinnost.
Bg 2.48 Ó Arjuno, zřekni se všeho ulpívání na úspěchu či neúspěchu a konej svou povinnost vyrovnaně. Taková vyrovnanost se nazývá yoga.
Bg 2.49 Vykonáváním oddané služby zanech daleko všechny odporné činnosti a s tímto vědomím se odevzdej Pánu. Ti, kdo se chtějí těšit z plodů své práce, jsou lakomci, Dhanañjayo.
Bg 2.50 Člověk věnující se oddané službě se může dokonce ještě v tomto životě zbavit následků svých dobrých i špatných činů. Proto usiluj o yogu, která je uměním veškerého jednání.
Bg 2.51 Velcí mudrci či oddaní, kteří se takto zaměstnávají oddanou službou Pánu, se tím osvobozují od výsledků práce v hmotném světě. Tak jsou vysvobozeni z koloběhu zrození a smrti a dosahují stavu, který je prostý veškerého utrpení (tím, že se vracejí k Bohu).
Bg 2.52 Když tvá inteligence vyjde z hustého lesa iluze, budeš lhostejný ke všemu, co bylo a má být vyslechnuto.
Bg 2.53 Až tvá mysl již nebude rozrušena květnatým jazykem Ved a zůstane neochvějná v tranzu seberealizace, bude to znamenat, že jsi nabyl božského vědomí.
Bg 2.54 Arjuna pravil: Ó Kṛṣṇo, čím se vyznačuje ten, jehož vědomí je takto pohroužené v transcendenci? Jak a jakým jazykem mluví? Jak sedí a jak chodí?
Bg 2.55 Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Ó Pārtho, když se člověk zříká všech tužeb po smyslovém požitku, jež jsou výplodem mysli, a jeho takto očištěná mysl nachází uspokojení v samotném vlastním já, tehdy se o něm říká, že má čisté, transcendentální vědomí.
Bg 2.56 Ten, kdo není v mysli rozrušen ani uprostřed utrpení trojího druhu, necítí se povznesen, když přijde štěstí, a je prostý ulpívání, strachu a hněvu, je nazýván mudrcem klidné mysli.
Bg 2.57 Osoba, která v hmotném světě není ovlivněna dobrem či zlem, které ji může potkat, a nechválí ho ani jím neopovrhuje, setrvává neochvějně na úrovni dokonalého poznání.
Bg 2.58 Ten, kdo dokáže odpoutat své smysly od objektů smyslového vnímání, tak jako želva zatahuje své údy do krunýře, spočívá neustále na úrovni dokonalého vědomí.
Bg 2.59 Přestože může být vtělená duše omezena v uspokojování smyslů, zalíbení ve smyslových objektech jí zůstává. Zanechá-li však těchto činností díky tomu, že pozná vyšší chuť, pak bude její vědomí neochvějné.
Bg 2.60 Ó Arjuno, smysly jsou tak silné a dravé, že násilím unášejí i mysl člověka, který umí rozlišovat a snaží se je ovládnout.
Bg 2.61 Ten, kdo drží své smysly na uzdě, dokonale je ovládá a zaměřuje své vědomí na Mě, je člověk ustálené inteligence.
Bg 2.62 Když osoba rozjímá o smyslových objektech, vyvíjí k nim připoutanost. Z připoutanosti se projevuje chtíč a z chtíče povstává hněv.
Bg 2.63 Z hněvu povstává naprostá iluze a z iluze zmatení paměti. Když je zmatena paměť, dojde ke ztrátě inteligence, a když je ztracena inteligence, padá živá bytost znovu do hmotné tůně.
Bg 2.64 Avšak ten, kdo je prostý veškeré připoutanosti i odporu a dokáže ovládat své smysly pomocí usměrňujících zásad svobody, může být obdařen úplnou milostí Pána.
Bg 2.65 Pro toho, kdo je takto spokojený (na úrovni vědomí Kṛṣṇy), přestává existovat utrpení trojího druhu, kterým se vyznačuje hmotná existence; když má toto šťastné vědomí, jeho inteligence se brzy ustálí.
Bg 2.66 Ten, kdo není spojen s Nejvyšším (skrze vědomí Kṛṣṇy), nemůže mít ani transcendentální inteligenci, ani ustálenou mysl, bez nichž nelze dosáhnout klidu. A jak by mohlo bez klidu být nějaké štěstí?
Bg 2.67 Tak jako na vodě silný vítr odvane loď, i jediný z bloumajících smyslů, na který se zaměří mysl, může odnést inteligenci člověka.
Bg 2.68 Ó válečníku mocných paží, proto má ten, jehož smysly jsou oddáleny od smyslových objektů, nepochybně ustálenou inteligenci.
Bg 2.69 To, co je pro všechny bytosti nocí, je časem bdění pro toho, kdo ovládá sám sebe. A to, co je pro všechny bytosti čas bdění, je pro toho, kdo zkoumá své nitro, naopak noc.
Bg 2.70 Klidu a míru může dosáhnout jen ten, koho neznepokojuje neustálý tok tužeb — jež přicházejí stejně, jako se řeky vlévají do oceánu, který je tak věčně plněn, ale přesto zůstává vždy klidný — a nikoliv ten, kdo chce tyto touhy ukojit.
Bg 2.71 Skutečného klidu dosáhne jedině ten, kdo odmítl všechny touhy po smyslovém požitku a žije bez tužeb, zřekl se jakéhokoliv pocitu vlastnictví a je prostý falešného ega.
Bg 2.72 Tak vypadá duchovní a božský život a ten, kdo ho dosáhl, není zmatený. Jestliže je člověk v takovém stavu i v hodině smrti, může vejít do království Boha.