Bhagavad-gītā je v zásadě úplná v sedmnácti kapitolách. Osmnáctá kapitola je dodatek shrnující témata probraná dříve. V každé kapitole Gīty Pán Kṛṣṇa zdůrazňuje, že oddaná služba prokazovaná Jemu, Nejvyšší Osobnosti Božství, je konečným cílem života. Totéž je stručně a přehledně zopakováno v osmnácté kapitole jako nejdůvěrnější poznání. V prvních šesti kapitolách byla zdůrazňována oddaná služba: yoginām api sarveṣām... Pán Kṛṣṇa tím říká: “Ze všech yogīnů či transcendentalistů je nejlepší ten, který v nitru stále myslí na Mě.” Následujících šest kapitol pojednávalo o čisté oddané službě, její povaze a činnostech, které jsou s ní spojené. V posledních šesti kapitolách bylo popsáno poznání, odříkání, působení hmotné a transcendentální energie a oddaná služba. Závěr zněl, že vše je třeba dělat ve spojení s Nejvyšším Pánem, zastoupeným slovy oṁ tat sat, jež poukazují na Viṣṇua, Svrchovanou Osobu. Třetí část Bhagavad-gīty vyjevuje, že vrcholným cílem života není nic jiného než oddaná služba. To bylo dokázáno citováním dřívějších ācāryů a uváděním pasáží z Brahma-sūtry neboli Vedānta-sūtry. Jistí impersonalisté se domnívají, že mají na poznání Vedānta-sūtry monopol, ale ve skutečnosti má Vedānta-sūtra vést k poznání oddané služby, neboť Pán sám ji sestavil a je jejím znalcem. O tom se píše v patnácté kapitole. Bhagavad-gītā vysvětluje, že v každém písmu, každé Vedě, je cílem oddaná služba.

Tak jako byl shrnut celý obsah ve druhé kapitole, shrnuje veškeré učení i kapitola osmnáctá. Je vyjádřeno, že smyslem života je odříkání a dosažení transcendentální úrovně, nacházející se nad třemi kvalitami hmotné přírody. Arjuna chce vyjasnit dvě témata Bhagavad-gīty — zříkání se (tyāga) a stav odříkání (sannyās). Ptá se tedy na význam těchto dvou slov.

Velmi důležitá jsou dvě slova, jimiž je v tomto verši nazván Nejvyšší Pán — Hṛṣīkeśa a Keśi-niṣūdana. Hṛṣīkeśa je Kṛṣṇa jakožto Pán smyslů, jenž nám kdykoliv může pomoci docílit mentální vyrovnanosti. Arjuna Ho žádá, aby vše shrnul způsobem, který mu umožní zůstat vyrovnaný. Má však ještě nějaké pochyby a ty bývají přirovnávány k démonům. Proto Kṛṣṇu oslovuje Keśi-niṣūdano. Keśī byl hrůzostrašný démon, jehož Pán zabil, a nyní Arjuna očekává, že Kṛṣṇa zabije démona v podobě pochybnosti.

Bhagavad-gītā učí, že je třeba se zříci jednání provázeného touhou po výsledcích. Následující verše vyjasní, že se však nikdo nemá zříkat činností, které vedou k rozvinutému duchovnímu poznání. Ve védské literatuře je na mnoha místech stanoven způsob, jak se má konat oběť za určitým účelem. Jsou stanoveny oběti, které umožní mít syna s dobrými vlastnostmi nebo se dostat na nebeské planety, ale od všech obětí podněcovaných touhami je třeba upustit. Nikdo se však nemá zříkat oběti, jejímž cílem je očista srdce či pokrok v duchovní vědě.

Ve védské literatuře je popsáno mnoho činností, které jsou předmětem sporu. Například je řečeno, že zvíře se smí zabít při oběti, ale zároveň jsou někteří myslitelé zastánci toho, že zabíjení zvířat je velmi špatné. Přestože védská literatura zabití zvířete při oběti doporučuje, není považováno za zabité — oběť mu má přinést nový život. Někdy duše zvířete zabitého při oběti dostane nové zvířecí tělo a někdy je okamžitě pozvednuta do lidské podoby. Mezi mudrci však panují různé názory. Někteří tvrdí, že zabíjení zvířat se je třeba vždy vyvarovat, a jiní říkají, že zabíjet za účelem určité oběti je v pořádku. To vše nyní Pán osobně vyjasní.

Názory na zříkání se jsou různé, ale zde předkládá svůj úsudek Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, a ten je třeba přijmout za rozhodující. Vždyť Vedy jsou různé zákony, jež dává Pán. Zde je osobně přítomen a Jeho slovo by se mělo uznat za rozhodující. Prohlašuje, že zříkání se je třeba posuzovat z hlediska kvalit hmotné přírody, pod jejichž vlivem probíhá.

Yogīni mají jednat v zájmu pokroku lidské společnosti. Je mnoho očistných procesů, které člověka přivádějí k duchovnímu životu. Jednou z těchto obětí je například svatební obřad, vivāha-yajña. Měl by sannyāsī, který patří k stavu odříkání a zřekl se všech rodinných vztahů, doporučovat svatbu? Pán zde říká, že od žádné oběti, která je pro lidi prospěšná, se nemá nikdy upustit. Vivāha-yajña, svatební obřad, má usměrnit mysl člověka, aby byla klidná a tak způsobilá k duchovnímu pokroku. Většině lidí by se vivāha-yajña měla doporučovat, a podporovat by ji měly i osoby ve stavu odříkání. Sannyāsīni se nemají nikdy stýkat se ženami, ale to neznamená, že by mladý muž nacházející se na nižších stupních života neměl prostřednictvím svatebního obřadu přijmout mladou dívku za manželku. Všechny stanovené oběti jsou určeny k dosažení Nejvyššího Pána. Dokud jsme tedy na nižších stupních, nemáme se jich zříkat. Dobročinnost podobně slouží k očistě srdce. Dává-li někdo milodary vhodným osobám, jak bylo popsáno výše, vede ho to k rozvinutému duchovnímu životu.

I když všechny oběti očišťují, nikdo nemá od jejich konání očekávat jakékoli výsledky. Jinými slovy — je třeba se zříci všech obětí, jež mají přinést hmotný pokrok, ale od obětí, které bytostně očišťují a pozvedají na duchovní úroveň, se nemá nikdy upustit. Vše, co ústí ve vědomí Kṛṣṇy, je nutné podpořit. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je rovněž řečeno, že je třeba se ujmout jakékoliv činnosti, která vede k oddané službě Pánu. To je nejvyšší měřítko náboženství. Oddaný Pána nemá odmítnout žádnou práci, oběť či dobročinnost, která mu pomůže ve vykonávání oddané služby.

Práce konané za účelem hmotného uspokojení se je třeba zříci, ale činnosti, které přivádějí jednání na duchovní úroveň — například vařit pro Nejvyššího Pána, obětovat Mu jídlo a potom je jíst — se doporučují. Je řečeno, že ten, kdo patří k stavu odříkání, si pro sebe nemá vařit. Vaření pro sebe je zakázané, ale není zakázáno vařit pro Nejvyššího Pána. Stejně tak může sannyāsī vést svatební obřad pro žáka, aby mu pomohl v rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Pokud se někdo takových činností zříká, znamená to, že jedná pod vlivem kvality temna.

Ten, kdo jedná vědom si Kṛṣṇy, by se neměl zříkat vydělávání peněz ze strachu, že by to bylo ploduchtivé jednání. Pokud může díky své práci použít peníze na rozvoj vědomí Kṛṣṇy nebo díky časnému vstávání rozvíjet své transcendentální vědomí Kṛṣṇy, nemá od těchto činností upouštět s tím, že z nich má strach nebo že přinášejí potíže. Takové zříkání se patří ke kvalitě vášně a výsledek vášnivého jednání je vždy žalostný. Jestliže se někdo zříká práce v tomto duchu, nikdy nedosáhne výsledku zříkání se.

S tímto smýšlením je nutné plnit předepsané povinnosti. Všichni mají jednat bez připoutanosti k výsledku; nemají být v hmotném styku s prací. Člověk, který pracuje v továrně a má vědomí Kṛṣṇy, se neztotožňuje s prací ani s dělníky této továrny. Pracuje pro Kṛṣṇu. Když odevzdává výsledek Pánu Kṛṣṇovi, jedná transcendentálním způsobem.

Ten, kdo je na úrovni vědomí Kṛṣṇy či kvality dobra, nechová nenávist k nikomu a ničemu, co způsobuje potíže jeho tělu. Koná práci na správném místě a ve správnou dobu, aniž by se obával těžkostí, které by s sebou jeho povinnosti mohly nést. Taková osoba setrvávající na transcendentální úrovni je nanejvýš inteligentní a zůstává mimo veškerou pochybnost o svém jednání.

V Bhagavad-gītě stojí, že nikdo nemůže nikdy přestat jednat. Skutečně zříkajícím se je proto ten, kdo pracuje pro Kṛṣṇu a neužívá si plodů práce — kdo vše obětuje Kṛṣṇovi. Mnoho oddaných z Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy usilovně pracuje v kancelářích, továrnách i jinde a výdělek věnují tomuto hnutí. Tyto vysoce povznesené duše jsou ve skutečnosti sannyāsīny na úrovni stavu odříkání. Zde je jasně naznačeno, jak a proč se zříkat plodů své práce.

Osoba vědomá si Kṛṣṇy, jednající se znalostí svého vztahu s Kṛṣṇou, je vždy osvobozená. Proto si po smrti nemusí užívat výsledků svých činů, ani jimi trpět.

Někdo se možná zeptá: “Když musí mít každá činnost nějakou reakci, jak je možné, že osoba vědomá si Kṛṣṇy netrpí výsledky svého jednání ani si jich neužívá?” Pán to vysvětluje odkazem na filozofii Vedānty. Říká, že všechny činnosti mají pět příčin, a aby byl někdo ve svém jednání úspěšný, musí je vzít v úvahu. Sāṅkhya znamená rozmluva o poznání a Vedānta je konečná rozmluva o poznání, a tak ji uznávají všichni přední ācāryové. I Śaṅkara uznává, že sāṅkhya uvedená v tomto verši poukazuje na Vedāntu. Proto je třeba se obracet o radu na takový autoritativní zdroj.

Konečné řízení náleží Nadduši, která — jak je řečeno v Bhagavad-gītě (sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ) — každého zaměstnává určitými činnostmi tak, že mu připomíná jeho dřívější jednání. Činy na úrovni vědomí Kṛṣṇy, které jsou vedeny Nadduší z nitra, nenesou žádné reakce ani v tomto životě, ani v životě po smrti.

Slovo adhiṣṭhānam se vztahuje na tělo. Duše v těle jedná, aby dosáhla výsledků činnosti, a proto je nazývána kartā, konatel. To, že je znalcem a konatelem, je uvedeno ve śruti: eṣa hi draṣṭā sraṣṭā (Praśna Upaniṣad 4.9) a potvrzeno ve Vedānta-sūtře: jño 'ta eva (2.3.18) a kartā śāstrārthavattvāt (2.3.33). Nástroji činnosti jsou smysly, jejichž prostřednictvím duše jedná různými způsoby. Každému činu odpovídá úsilí jiného druhu. Všechny činnosti však závisí na vůli Nadduše, která dlí jakožto přítel v srdci. Svrchovanou příčinou je Nejvyšší Pán. Osoba, která jedná s vědomím Kṛṣṇy pod vedením Nadduše v srdci, proto přirozeně není žádnou činností poutána. Ti, kdo si jsou plně vědomi Kṛṣṇy, z konečného hlediska nenesou za své činnosti zodpovědnost. Vše závisí na svrchované vůli, tedy na Nadduši či Nejvyšší Osobnosti Božství.

Zde jsou dvě velmi důležitá slova — správný a špatný. Správné jednání je to, které je v souladu s pokyny danými v písmech, a špatné je to, které zásadám písem odporuje. Úplné vykonání čehokoliv si však vždy vyžaduje těchto pět činitelů.

Pošetilec nedovede pochopit, že Nadduše dlí jakožto přítel v jeho nitru a řídí jeho činnosti. Hmotnými příčinami jsou místo, konatel, úsilí a smysly, nicméně konečnou příčinou je Nejvyšší, Osobnost Božství. Nikdo proto nemá vidět jen čtyři hmotné příčiny, ale i svrchovanou bezprostřední příčinu. Ten, kdo nevidí Nejvyššího, považuje za jediného konatele sebe samotného, a nedostává se mu tedy inteligence.

Pán v tomto verši Arjunu upozorňuje, že jeho přání nebojovat pochází z falešného ega. Arjuna se považoval za jediného konatele, ale nevzal v úvahu svolení Nejvyššího uvnitř a vně. Proč by měl jednat, když neví, zda k tomu má svolení vyššího řádu? Ten, kdo však zná různé faktory jednání — nástroje činnosti, sebe jako konatele a Nejvyššího Pána jakožto svrchovaného schvalovatele — je ve veškerém svém jednání dokonalý. Nikdy nepodléhá iluzi. Svévolné jednání na vlastní zodpovědnost pochází z falešného ega a bezbožnosti, tedy z nedostávajícího se vědomí Kṛṣṇy. Jedná-li někdo s vědomím Kṛṣṇy pod vedením Nadduše či Nejvyšší Osobnosti Božství, pak i když zabíjí, ve skutečnosti vůbec nezabíjí. A nečeká ho ani následek zabíjení. Když voják zabíjí na rozkaz nadřízeného, nikdo ho za to nebude soudit. Pokud však zabíjí svévolně, půjde před soud.

Každodenní činnost má tři druhy podnětů, jimiž jsou poznání, předmět poznání a znalec. Nástroje jednání, jednání samotné a konatel jsou složky jednání. Vše, co člověk koná, se vyznačuje těmito třemi činiteli. Než začne jednat, vybídne ho k tomu nějaký podnět, který se nazývá inspirace. Jakékoliv řešení, ke kterému se dospěje před samotnou činností, se projeví v subtilní podobě jednání, a potom se činnost skutečně odehraje. Nejprve musí proběhnout psychologický proces, který spočívá v myšlení, cítění a chtění. To se nazývá podnět. Inspirace k jednání pocházející z písem a ta, která pochází z pokynu duchovního učitele, je stejná. Když je přítomna inspirace a konatel, dochází k činnosti za pomoci smyslů zahrnujících mysl, která je jejich ústředím. Všechny tyto složky dohromady se nazývají souhrn činnosti.

Ve čtrnácté kapitole byly důkladně popsány tři úrovně kvalit hmotné přírody. Bylo tam řečeno, že kvalita dobra vše osvětluje, kvalita vášně je materialistická a kvalita nevědomosti vede k lenosti a netečnosti. Všechny kvality hmotné přírody poutají — nepřinášejí osvobození. Dokonce i kvalitou dobra je živá bytost podmíněná. V sedmnácté kapitole byly popsány různé druhy uctívání, kterým se věnují různí lidé ovlivnění různými kvalitami hmotné přírody. V tomto verši Pán říká, že si přeje hovořit o různých druzích poznání, konatelů a samotného jednání z hlediska tří hmotných kvalit.

Ten, kdo vidí jednu duši v každém živém tvoru, ať se jedná o poloboha, lidskou bytost, zvíře, ptáka, vodního živočicha nebo rostlinu, má poznání na úrovni kvality dobra. Ve všech živých organismech je tatáž duše, i když mají podle svých dřívějších činností různá těla. V sedmé kapitole stojí, že projev životní síly v každém těle má svůj původ ve vyšší energii Nejvyššího Pána. Ten, kdo vidí vyšší energii jednoho druhu — onu životní sílu — v každém těle, tedy vidí na úrovni kvality dobra. Těla pomíjejí, ale tato energie života je nepomíjivá. Rozdíly jsou vnímány z hlediska těla — jelikož se v podmíněném bytí vyskytuje mnoho podob hmotného života, životní síla se zdá být rozdělená. Toto neosobní poznání je jedním aspektem seberealizace.

Pojetí, že hmotné tělo je živá bytost a že se zánikem těla zaniká i vědomí, patří ke kvalitě vášně. Podle tohoto poznání se od sebe těla navzájem liší proto, že mají vyvinuté různé druhy vědomí; neexistuje však prý žádná samostatná duše, která vědomí projevuje. Samotné tělo je údajně duše a neexistuje jiná duše, která by ho převyšovala. Podle tohoto poznání je vědomí dočasné. Vyskytuje se i názor, že neexistují individuální duše, ale jen jedna všeprostupující duše, která oplývá poznáním, a že tělo je projevem dočasné nevědomosti. Také se říká, že mimo tělo neexistují žádná individuální ani nejvyšší duše, které by mu byly nadřazeny. Všechna tato pojetí pocházejí z kvality vášně.

Takzvané poznání obyčejného člověka patří vždy ke kvalitě nevědomosti neboli temnoty, neboť každá podmíněná živá bytost se rodí do vlivu kvality nevědomosti. Ten, kdo nevyvine poznání prostřednictvím autorit nebo písem, se vyznačuje poznáním omezeným na tělo. Nejeví zájem o jednání podle pokynů písma. Bohem jsou pro něho peníze a poznáním je uspokojení požadavků těla. Takové poznání nemá s Absolutní Pravdou nic společného. Víceméně se neliší od poznání obyčejných zvířat, která vědí, jak jíst, jak spát, jak se bránit a jak se pářit. Zde se o tomto poznání uvádí, že pochází z kvality temna. Jinými slovy, poznání o duši převyšující tělo patří ke kvalitě dobra, poznání vyznačující se mnoha teoriemi a doktrínami na základě světské logiky a myšlenkové spekulace pochází z kvality vášně a poznání zaměřené pouze na to, jak zajistit pohodlí tělu, patří ke kvalitě nevědomosti.

Usměrňující povinnosti, stanovené v písmech podle jednotlivých tříd a stavů společnosti, konané bez ulpívání či nároků na vlastnictví — a tudíž bez jakýchkoliv pout či nenávisti — a konané s vědomím Kṛṣṇy v zájmu uspokojení Nejvyššího a nikoliv sebe sama, se nazývají činnosti charakteru dobra.

Každý se musí zpovídat za své jednání státu či zmocněncům Nejvyššího Pána zvaným Yamadūtové. Nezodpovědná práce přináší zkázu, protože maří usměrňující zásady písem. Často se zakládá na násilí a sužuje jiné živé bytosti; je konána z hlediska vlastních zkušeností. Tomu se říká iluze. Veškerá taková práce, jejíž podstatou je iluze, pochází z kvality nevědomosti.

Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, je nad kvalitami hmotné přírody a automaticky projevuje příznaky dobra. Jelikož je povznesen nad falešné ego a pýchu, neočekává žádné plody práce, kterou byl pověřen. Přesto je vždy nadšený až do jejího dokončení a neznepokojují ho těžkosti, které jsou s ní spojené. Nedbá na úspěch či neúspěch — zůstává vyrovnaný, ať prožívá štěstí či neštěstí. Takový konatel setrvává na úrovni kvality dobra.

Někdo přehnaně lpí na určité práci nebo jejím výsledku, protože je příliš poután k materialismu či domovu, manželce a dětem. Nepřeje si docílit vyšší úrovně života. Snaží se pouze zařídit, aby tento svět byl po hmotné stránce co nejpohodlnější. Obvykle je velmi chamtivý a myslí si, že vše, čeho dosáhl, je trvalé a nikdy o to nepřijde. Vůči druhým je zlovolný, a aby uspokojil smysly, je ochotný dopustit se jakékoliv špatnosti. Proto je nečistý. Nedbá na to, zda vydělává čistým nebo nečistým způsobem. Září štěstím, když je ve své práci úspěšný, a je velmi nešťastný v případě neúspěchu. Takový je konatel na úrovni kvality vášně.

V písmech najdeme pokyny k tomu, jakou práci je třeba konat a jakou ne. Ti, kdo na tyto pokyny nehledí, dělají věci, které se dělat nemají. Jsou všeobecně materialističtí. Nenechávají se vést pokyny písem, ale kvalitami hmotné přírody. Nedá se říci, že by oplývali zdvořilostí, většinou jsou vychytralí a dobře vědí, jak urážet druhé. Jsou velmi líní — i když mají nějakou povinnost, nesplní ji tak, jak by měli, a odloží ji na později. Proto vypadají zasmušile. Se vším otálejí — to, co se dá udělat za hodinu, dělají celá léta. Takoví konatelé jsou na úrovni kvality nevědomosti.

Poté, co Pán popsal poznání, předmět poznání a znalce na třech různých úrovních podle kvalit hmotné přírody, popíše nyní stejným způsobem inteligenci a odhodlanost konatele.

Jednání podle pokynů písem se nazývá pravṛtti neboli provádění činností, které se provádět mají. A činnosti, které nejsou takto nařízeny, se provádět nemají. Ten, kdo nezná pokyny písem, se zaplétá do akcí a reakcí. Pochopení založené na rozlišování za použití inteligence má charakter dobra.

Inteligence na úrovni kvality nevědomosti je činná vždy opačným způsobem, než by měla. Uznává náboženství, která jimi ve skutečnosti nejsou, a skutečné náboženství odmítá. Lidé podléhající nevědomosti pokládají velkou duši za obyčejného člověka a obyčejného člověka za velkou duši. Považují pravdu za nepravdu a nepravdu za pravdu. Ať dělají cokoliv, vždy si volí špatnou cestu; jejich inteligence je tedy na úrovni kvality nevědomosti.

Yoga je prostředkem k poznání Nejvyšší Duše. Ten, kdo je odhodlaně a neochvějně upřen na Nejvyšší Duši a soustřeďuje tak svou mysl, životní sílu a činnosti smyslů na Nejvyššího, jedná vědom si Kṛṣṇy. Taková odhodlanost patří ke kvalitě dobra. Velmi důležité je slovo avyabhicāriṇyā — vyjadřuje, že ty, kdo jednají s vědomím Kṛṣṇy, nikdy nemůže svést žádná jiná činnost.

Každý, kdo stále touží po plodech náboženské a hospodářské činnosti, jehož jedinou touhou je smyslový požitek a jehož mysl, životní síla a smysly jsou tak výhradně zaměstnány tímto způsobem, je pod vlivem kvality vášně.

Z tohoto verše bychom neměli vyvodit závěr, že ten, kdo je ovlivněn kvalitou dobra, vůbec nesní. Zde uvedené snění znamená přílišné spaní. Snění probíhá vždy — je přirozeným jevem, ať je to na úrovni kvality dobra, vášně či nevědomosti. O těch, kteří se však nemohou vyhnout zaspávání, kteří se nevyvarují pýchy na to, jak si užívají hmotných objektů, kteří neustále sní o ovládání hmotného světa a kteří svůj život, mysl a smysly zaměřují tímto způsobem, lze říci, že jejich odhodlanost patří ke kvalitě nevědomosti.

Podmíněná duše se znovu a znovu snaží vychutnávat hmotné štěstí — žvýká to, co je již přežvýkáno. Někdy se však stane, že když si takto užívá, je vysvobozena z hmotného zapletení díky styku s velkou duší. Jinými slovy — podmíněná duše neustále nějak uspokojuje smysly, ale když díky příznivé společnosti pochopí, že se pokaždé jen opakuje stejná věc, a pozná své skutečné vědomí, vědomí Kṛṣṇy, je od tohoto opakujícího se takzvaného štěstí osvobozena.

Když někdo usiluje o seberealizaci, musí se řídit mnoha pravidly a usměrněními, aby ovládl mysl a smysly a mohl mysl soustředit na vlastní já. To vše je velmi obtížné a chutná jako jed. Ten, kdo je však v dodržování usměrňujících pravidel úspěšný a dosáhne transcendentální úrovně, začne pít skutečný nektar a užívá si života.

Když se mladý muž setká s mladou ženou, smysly ho podněcují k tomu, aby se na ni díval, dotýkal se jí a měl s ní pohlavní styk. Zpočátku to může být jejich smyslům velmi příjemné, ale na konci — či po nějakém čase — to již působí jako jed. Nestýkají se nebo se rozvedou a přijde bědování, soužení a tak dále. Takové štěstí má vždy charakter vášně. Štěstí, které pochází ze spojení smyslů se smyslovými objekty, způsobuje pouze neštěstí a je nutné se mu vyhnout.

Ten, kdo má zalíbení v lenosti a spánku, je nepochybně pod vlivem kvality temnoty neboli nevědomosti, tak jako ten, kdo neví, jak má a nemá jednat. Osoba podléhající kvalitě nevědomosti prožívá jen klam. Nepozná štěstí na začátku ani na konci. Ten, kdo je ovlivněn kvalitou vášně, může zpočátku pociťovat nějaké pomíjivé štěstí a na konci utrpení, ale každý, kdo podléhá kvalitě nevědomosti, trpí od začátku až do konce.

Zde Pán souhrnně popisuje absolutní vliv tří kvalit hmotné přírody, jež působí po celém vesmíru.

V patnácté kapitole je uvedeno, že všechny živé bytosti jsou dílčí části Nejvyššího Pána, které k Němu patří. Pán je tedy původem jich všech. Vedānta-sūtra to dokládá slovy janmādy asya yataḥ. To znamená, že Nejvyšší Pán je počátkem života každé živé bytosti. A jak je uvedeno v sedmé kapitole Bhagavad-gīty, prostřednictvím svých dvou energií, vnější a vnitřní — prostupuje vším. Proto má být uctíván se svými energiemi. Vaiṣṇavové obvykle uctívají Nejvyššího Pána s Jeho vnitřní energií. Jeho vnější energie je převráceným odrazem vnitřní energie a pouhým pozadím, ale Nejvyšší Pán je expandováním své úplné části v podobě Paramātmy přítomen všude. Je Nadduší všech polobohů, lidí i zvířat. Musíme tedy vědět, že jakožto nedílné části Nejvyššího Pána máme povinnost Nejvyššímu sloužit. Všichni by Mu měli s úplným vědomím Kṛṣṇy prokazovat oddanou službu. To doporučuje tento verš.

Každý jednotlivec by měl uvažovat tak, že jeho příslušným zaměstnáním ho pověřuje Hṛṣīkeśa, Pán smyslů. A výsledkem jeho práce má být Śrī Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, uctíván. Ten, kdo stále uvažuje tímto způsobem, na úrovni úplného vědomí Kṛṣṇy, si bude milostí Pána plně vědom všeho. To je dokonalost života — v sedmém verši dvanácté kapitoly Bhagavad-gīty Nejvyšší Pán říká (teṣām ahaṁ samuddhartā), že se osobně stará, aby takového oddaného vysvobodil. Když někdo slouží Nejvyššímu Pánu, ať už je jeho zaměstnání jakékoliv, dosáhne nejvyšší dokonalosti.

To, jakou má kdo povinnost týkající se zaměstnání, je stanoveno v Bhagavad-gītě. V předchozích verších již bylo uvedeno, že povinnosti brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů odpovídají příslušným kvalitám hmotné přírody, kterými jsou ovlivněni. Nikdo by neměl napodobovat plnění povinnosti někoho jiného. Člověk, který povahou tíhne k práci śūdrů, se nemá nepřirozeně vydávat za brāhmaṇu, třebaže se mohl narodit do bráhmanské rodiny. Takto by se mělo jednat v souladu se svou povahou — žádná práce není špatná, je-li konána jako služba Nejvyššímu Pánu. Povinnosti brāhmaṇy patří ke kvalitě dobra, ale ten, kdo svou povahou není na úrovni této kvality, by neměl napodobovat jejich plnění. Kṣatriya, vládce, má mnoho velmi nepříjemných povinností — musí používat násilí k zabíjení nepřátel a někdy musí z diplomatických důvodů lhát. Tyto věci provázejí politiku, ale to neznamená, že by se kṣatriya měl zříci své povinnosti a snažit se konat povinnosti brāhmaṇy.

Každý má jednat tak, aby uspokojil Nejvyššího Pána. Například Arjuna byl kṣatriya — nyní se však zdráhal bojovat se svými protivníky. Je-li ovšem boj veden v zájmu Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, není třeba se bát, že povede k úpadku. Rovněž při obchodování musí někdy obchodník lhát, aby vydělal. Bez lhaní by neměl žádný zisk. Obchodníci občas říkají: “Milý zákazníku, kvůli vám se vzdávám veškerého zisku.” Každému by však mělo být jasné, že bez zisku by obchodník nemohl existovat. Pokud tedy říká, že z toho nemá žádný zisk, je zřejmé, že lže. Obchodník však nemá uvažovat tak, že zaměstnání, ve kterém je nucen lhát, by se měl raději zříci a zaměstnat se jako brāhmaṇa. To není doporučeno. Pokud někdo svou prací a jejími výsledky slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, nezáleží na tom, zda je kṣatriya, vaiśya nebo śūdra. Dokonce i brāhmaṇové, kteří konají různé oběti, musí někdy zabíjet zvířata, protože ty je třeba v některých obřadech obětovat. A když kṣatriya při konání svých povinností zabíjí nepřátele, také nejedná chybně či hříšně. Tyto věci již byly jasně a podrobně vysvětleny ve třetí kapitole — každý člověk má pracovat pro Yajñu neboli Viṣṇua, Nejvyšší Osobnost Božství. Vše, co se dělá kvůli vlastnímu smyslovému požitku, vždy spoutává. Každý jednotlivec tedy má být zaměstnán podle příslušné kvality přírody, které nabyl, a má se rozhodnout jednat, jen aby sloužil svrchovanému zájmu Nejvyššího Pána.

V podmíněném životě je veškerá práce znečištěna kvalitami hmotné přírody. Dokonce i brāhmaṇa musí konat oběti, při kterých je nezbytné zabíjet zvířata. Kṣatriya — bez ohledu na to, jak je zbožný, musí zase bojovat s nepřáteli. Nemůže se tomu vyhnout. I velice zbožný obchodník musí někdy zatajit svůj zisk, aby mohl pokračovat v obchodování, a někdy může být nucen provozovat šmelinářství. Toho všeho se nelze vyvarovat. A śūdra, který slouží špatnému pánovi, musí plnit jeho nařízení, i kdyby tak měl dělat něco, co se dělat nemá. Přes všechny tyto nedostatky mají všichni i nadále konat své předepsané povinnosti, neboť pocházejí z jejich vlastní povahy.

Zde je uveden velice pěkný příklad: oheň je čistý, ale přesto ho provází kouř. Tím se však oheň neznečistí. I přes kouř je považován za nejčistší ze všech prvků. Zřeknutí se kšatrijských činností a přijetí zaměstnání brāhmaṇy nikomu nezajistí, že jako brāhmaṇa nebude muset dělat nic nepříjemného. Z toho se dá usoudit, že nikdo v hmotném světě nemůže být zcela prostý znečištění hmotnými kvalitami. Zmíněný příklad ohně a kouře je v této souvislosti skutečně příhodný. Když se v zimě vyndá z ohně kámen, kouř může dráždit oči i jiné části těla, ale přes všechny potíže je třeba ohně použít. Nikdo se nemá kvůli nějakým nepříjemnostem zříkat svého přirozeného zaměstnání — je třeba být rozhodnut sloužit Nejvyššímu Pánu konáním svých povinností s vědomím Kṛṣṇy. To je dokonalost. Když se někdo věnuje určitému zaměstnání, aby uspokojil Nejvyššího Pána, všechny nedostatky provázející toto zaměstnání se očistí. Jakmile jsou výsledky práce spojeny s oddanou službou a tím očištěny, osoba začne dokonale vidět vlastní já ve svém nitru. Tak vypadá seberealizace.

Skutečné odříkání znamená, že se živá bytost neustále považuje za nedílnou část Nejvyššího Pána, a proto je přesvědčena, že nemá právo užívat si výsledků své práce. Jelikož je částí Nejvyššího Pána, výsledků její práce si musí užívat Nejvyšší Pán. To je vědomí Kṛṣṇy. Ten, kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy, je skutečný sannyāsī, osoba ve stavu odříkání. Díky takovému smýšlení je živá bytost spokojená, protože její činy jsou určeny Nejvyššímu. Potom není poutána k ničemu hmotnému, zvykne si nevyhledávat blaženost v ničem kromě transcendentálního štěstí plynoucího ze služby Pánu. Předpokládá se, že sannyāsī je prostý reakcí za své dřívější činnosti, ale ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, dosahuje této dokonalosti automaticky a nemusí kvůli tomu ani přijímat takzvaný stav odříkání. Úroveň, kdy je jeho mysl v takovém rozpoložení, se nazývá yogārūḍha, dokonalá úroveň yogy. Ve třetí kapitole je řečeno: yas tv ātma-ratir eva syāt — ten, kdo je spokojen ve svém nitru, se nebojí žádné reakce za své jednání.

Pán Arjunovi popisuje, jak může osoba dospět na nejdokonalejší úroveň samotným konáním své povinnosti týkající se zaměstnání, jestliže ji bude konat pro Něho, pro Nejvyšší Osobnost Božství. Svrchované úrovně zvané Brahman dosáhnou všichni tak, že se zřeknou výsledku své práce s cílem uspokojit Nejvyššího Pána. Tak vypadá proces seberealizace. Skutečnou dokonalostí poznání je nabýt čistého vědomí Kṛṣṇy. To je popsáno v následujících verších.

Když je někdo očištěný prostřednictvím inteligence, setrvává na úrovni kvality dobra. Tak se stane pánem mysli a je stále v tranzu. Neulpívá na objektech smyslového požitku a jedná bez připoutanosti a odporu. Žije přirozeně raději v ústraní, nejí víc, než kolik potřebuje, a ovládá činnosti svého těla a mysli. Nemá falešné ego, neboť se neztotožňuje s tělem. A nechce ani přijímat mnoho hmotných věcí, díky kterým by pak jeho tělo bylo velké a silné. Jelikož nemá tělesné pojetí života, není nemístně pyšný. Spokojí se se vším, co dostane z milosti Pána, a nikdy se nehněvá, když se smyslům nedostává požitku. Ani neusiluje o získání smyslových objektů. Když je tedy někdo zcela prostý falešného ega, nebudou ho přitahovat žádné hmotné věci. Tak vypadá stav poznání sebe jakožto Brahmanu, zvaný brahma-bhūta. Ten, kdo nemá hmotné pojetí života, bude klidný a nic ho nerozruší. To je popsáno v sedmdesátém verši druhé kapitoly Bhagavad-gīty:

“Klidu a míru může dosáhnout jen ten, koho neznepokojuje neustálý tok tužeb — jež přicházejí stejně, jako se řeky vlévají do oceánu, který je takto věčně plněn, ale přesto zůstává vždy klidný — a nikoliv ten, kdo chce tyto touhy ukojit.”

Pro impersonalistu je dosažení stavu brahma-bhūta, jednoty s Absolutním, vrcholem všeho. Personalista neboli čistý oddaný však ví, že se musí jít ještě dále — k čisté oddané službě. To znamená, že ten, kdo prokazuje čistou oddanou službu Nejvyššímu Pánu, se již nachází ve stavu osvobození zvaném brahma-bhūta, jednota s Absolutním. Nikdo nemůže sloužit Nejvyššímu, Absolutnímu, aniž by s Ním byl na úrovni jednoty. V absolutním pojetí není rozdíl mezi příjemcem služby a služebníkem, ale zároveň — ve vyšším duchovním smyslu — mezi nimi rozdíl je.

Živá bytost, která má hmotné pojetí života a pracuje s cílem smyslového požitku, zakouší utrpení. Avšak v absolutním světě, kde se každý věnuje čisté oddané službě, žádné utrpení neexistuje. Oddaný — ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy — nemá, kvůli čemu by naříkal, ani po čem by toužil. Bůh je naplněn sám v sobě, a proto živá bytost, která se zaměstnává službou Jemu neboli rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, se také stává naplněnou ve svém nitru. Je jako řeka zbavená veškeré kalné vody. Jelikož čistý oddaný nemyslí na nic jiného než na Kṛṣṇu, je přirozeně vždy plný radosti. Nenaříká kvůli žádné hmotné ztrátě a neusiluje o žádný zisk, protože nachází ve službě Pánu dokonalé naplnění. Netouží po hmotném požitku, neboť ví, že každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyššího Pána, a jako taková je věčně služebníkem. Nevidí v hmotném světě nikoho jako výše a nikoho jako níže postaveného — vyšší a nižší postavení je pomíjivé a oddaný nemá s ničím, co se takto objevuje a zase mizí, nic společného. Kámen a zlato mají pro něho stejnou hodnotu. Tak vypadá úroveň brahma-bhūta; čistý oddaný jí dosahuje velmi snadno. V tomto stavu se představa splynutí s Nejvyšším Brahmanem a zničení vlastní totožnosti stává pekelnou, myšlenka na dosažení nebeského království je jako přízrak a smysly jsou jako hadi s vylámanými zuby. Had s vylámanými zuby nenahání strach a nenahánějí ho ani smysly, jsou-li automaticky ovládnuté. Pro osobu trpící nákazou hmoty je svět plný utrpení, ale oddaný vidí celý svět stejně dobrý, jako je Vaikuṇṭha, duchovní nebe. Nejvýše postavená osobnost hmotného vesmíru není pro oddaného o nic důležitější než mravenec. Této úrovně lze dosáhnout milostí Pána Caitanyi, který kázal o čisté oddané službě v tomto věku.

Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu, a Jeho úplné části nelze poznat spekulativním uvažováním a nemohou Je poznat neoddaní. Ten, kdo chce poznat Nejvyšší Osobnost Božství, se musí uchýlit k čisté oddané službě pod vedením čistého oddaného. Pokud to neudělá, zůstane mu pravda o Nejvyšší Osobnosti Božství skryta. Jak již bylo řečeno zde v Bhagavad-gītě (7.25), Pán se nevyjevuje každému (nāhaṁ prakāśaḥ sarvasya). Nikdo nemůže poznat Boha pouze na základě učenosti či myšlenkové spekulace. Pochopit, co znamená Kṛṣṇa, může jen ten, kdo je na úrovni vědomí Kṛṣṇy a oddané služby. Vysokoškolské tituly nikomu nepomohou.

Každý, kdo je plně obeznámen s vědou o Kṛṣṇovi, bude způsobilý vejít do duchovního království, do Kṛṣṇova sídla. Stát se Brahmanem neznamená ztratit svou totožnost. Je tu oddaná služba, a tak zde musí být Bůh, oddaný a činnosti oddané služby. Toto poznání není nikdy zničeno; ani po osvobození. Osvobození si vyžaduje zbavit se pojetí hmotného života — v duchovním životě existuje tentýž rozdíl, tatáž individualita, ale na úrovni čistého vědomí Kṛṣṇy. Je omyl se domnívat, že slovo viśate (vstupuje do Mě) potvrzuje monistickou teorii o splynutí živé bytosti s neosobním Brahmanem. Viśate znamená, že živá bytost může vstoupit do sídla Nejvyššího Pána, aniž by ztratila svou individualitu, a tam Mu v Jeho společnosti sloužit. Například pták se zeleným peřím nevletí do koruny zeleného stromu proto, aby s ním splynul, ale aby mohl vychutnávat jeho plody. Impersonalisté obvykle uvádějí příklad řeky, která se vlévá do oceánu. To může přinést radost impersonalistovi, ale personalista si zachovává osobní individualitu, tak jako si ji zachovává vodní živočich v oceánu. Pokud se v oceánu potopíme dostatečně hluboko, najdeme mnoho živých bytostí. Nestačí znát hladinu oceánu, je třeba mít úplné poznání o tvorech žijících v jeho hlubinách.

Díky své čisté oddané službě může oddaný pravdivě poznat transcendentální vlastnosti a bohatství Nejvyššího Pána. Jak je uvedeno v jedenácté kapitole, lze toho dosáhnout pouze oddanou službou. Totéž je potvrzeno zde: oddanou službou je možné poznat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, a vejít do Jeho království.

Poté, co živá bytost dosáhne stavu brahma-bhūta, kdy je zbavena hmotných pojetí, začíná její oddaná služba nasloucháním o Pánu. Když se naslouchá o Nejvyšším Pánu, stav brahma-bhūta se projeví automaticky a zmizí hmotné znečištění — chtíč a lačnost smyslového požitku. Oddaný, z jehož srdce mizí chtíč a hmotné touhy, je stále více poután ke službě Pánu a tato připoutanost ho zbaví veškerého hmotného znečištění. V tomto stavu může poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Totéž je uvedeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Proces bhakti neboli transcendentální služba trvá i po osvobození. Vedānta-sūtra (4.1.12) to dokládá takto: ā-prāyaṇāt tatrāpi hi dṛṣṭam. Tím je řečeno, že po osvobození oddaná služba pokračuje. Śrīmad-Bhāgavatam uvádí, že skutečné osvobození na úrovni oddanosti značí návrat živé bytosti k její vlastní totožnosti, do jejího původního, přirozeného postavení. Toto postavení již bylo popsáno: každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyššího Pána. Její přirozeností je tedy sloužit a tato služba po osvobození nikdy nekončí. Skutečné osvobození znamená zbavit se mylných pojetí.

Výraz mad-vyapāśrayaḥ znamená pod ochranou Nejvyššího Pána. Čistý oddaný chce být prostý hmotného znečištění, a proto jedná pod vedením Nejvyššího Pána nebo Jeho zástupce, duchovního učitele. Neomezuje ho čas — je neustále, dvacet čtyři hodin denně, plně zaměstnán činnostmi za řízení Nejvyššího. K oddanému, který takto jedná s vědomím Kṛṣṇy, je Pán nesmírně laskavý. Bez ohledu na všechny možné potíže je tento oddaný nakonec přemístěn do transcendentálního sídla, na Kṛṣṇaloku. Má zaručeno, že se tam dostane — o tom není pochyb. V tomto svrchovaném sídle se nic nemění. Vše je tam věčné, nemizící a oplývající poznáním.

Ten, kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy, se nechová jako pán světa. Každý by měl dělat vše podle nařízení Nejvyššího, jako obyčejný služebník. Ten není nezávislou osobou — jedná pouze podle pokynu pána. Služebníka, který jedná jménem Nejvyššího Pána, neovlivní zisk ani ztráta. Pouze věrně koná svou povinnost podle Pánova nařízení. Někdo možná namítne: “Arjuna jednal pod vedením Kṛṣṇy, který byl osobně přítomen, ale jak se chovat, když tu Kṛṣṇa není?” Když se jedná podle Kṛṣṇových pokynů daných v této knize a zároveň pod vedením Kṛṣṇova zástupce, výsledek bude stejný. V tomto verši je velmi důležitý výraz mat-paraḥ. Vyjadřuje, že cílem života není nic jiného než jednat s vědomím Kṛṣṇy za účelem Pánova uspokojení. Při tom je třeba myslet pouze na Kṛṣṇu: “Kṛṣṇa mě určil, abych plnil tuto povinnost.” Takto je každý přirozeně nucen přemýšlet o Kṛṣṇovi. To je dokonalé vědomí Kṛṣṇy. Je ale třeba vědět, že když se něco udělá z vlastního rozmaru, nelze výsledek nabídnout Nejvyššímu Pánu. Takové jednání nemá s oddanou službou Kṛṣṇovi nic společného. Je nutné jednat podle Kṛṣṇova nařízení; to je velice důležité. Kṛṣṇovo nařízení přichází skrze učednickou posloupnost, od pravého duchovního učitele. Nařízení duchovního učitele je proto třeba uznat za prvořadou povinnost, kterou v životě máme. Jestliže se někdo stane žákem pravého duchovního učitele a jedná podle jeho nařízení, je zaručené, že dosáhne dokonalosti života na úrovni vědomí Kṛṣṇy.

Ten, kdo si je plně vědom Kṛṣṇy, si nedělá přehnané starosti s konáním povinností týkajících se jeho žití. Pošetilci tomuto stavu, kdy je živá bytost osvobozena od veškeré úzkosti, nemohou porozumět. Tomu, kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy, bude Pán Kṛṣṇa nejdůvěrnějším přítelem. Kṛṣṇa se neustále stará o pohodlí svého přítele, který s nesmírnou oddaností pracuje dvacet čtyři hodin denně ve snaze potěšit Pána, jenž mu pak dává sám sebe. Nikdo by se neměl nechat unést falešným egem v podobě tělesného pojetí života a domnívat se, že nezávisí na zákonech hmotné přírody a může si dělat, co chce. Každý jednotlivec již podléhá striktním hmotným zákonům. Jakmile však začne jednat s vědomím Kṛṣṇy, je osvobozený, zbavený veškeré zmatenosti. Každý by měl vzít na vědomí, že ten, kdo nerozvíjí vědomí Kṛṣṇy, se ztrácí v hmotném víru, v oceánu zrození a smrti. Žádná podmíněná duše neví, co se má a co nemá dělat, ale osoba, která jedná s vědomím Kṛṣṇy, je ve svém konání svobodná, protože ji ve všem řídí Kṛṣṇa z jejího nitra.

Arjuna byl válečník a narodil se s kšatrijskou povahou. Jeho přirozenou povinností tedy bylo bojovat. Vlivem falešného ega se však obával, že zabitím svého učitele, děda a přátel by si přivodil reakce za hříšné jednání. Považoval se za pána svých činů, jako kdyby sám rozhodoval o jejich dobrých a špatných výsledcích. Zapomněl, že je u něho Nejvyšší Osobnost Božství a nabádá ho, aby bojoval. Tak vypadá zapomnětlivost podmíněné duše. O tom, co je dobré a co špatné, rozhoduje Nejvyšší Osobnost a živá bytost má jen jednat s vědomím Kṛṣṇy, aby dosáhla dokonalosti života. Nikdo nemůže znát svůj osud tak, jak ho zná Nejvyšší Pán; proto je nejlépe přijmout Pánův pokyn a pak jednat. Je nutné neopomíjet nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství či duchovního učitele, který je zástupcem Boha. Všichni by měli bez váhání jednat, aby splnili Pánův příkaz — tak budou za všech okolností v bezpečí.

Pokud někdo odmítá jednat pod vedením Nejvyššího Pána, přinutí ho k jednání kvality, kterým podléhá. Každý je pod vlivem určité kombinace kvalit přírody a jedná podle toho. Tomu, kdo se však dobrovolně zaměstná pod vedením Nejvyššího Pána, patří všechna sláva.

Arjuna nebyl svrchovaným znalcem a jeho rozhodnutí, zda bojovat či nebojovat, bylo omezeno na schopnost jeho vlastního úsudku. Pán Kṛṣṇa ho poučil, že on jakožto individuální bytost není vším. Nejvyšší Osobnost Božství neboli On sám, Kṛṣṇa, dlí v podobě lokalizované Nadduše v srdci, odkud živou bytost vede. Ta po výměně těl zapomene na své dřívější činy, ale Nadduše, jež zná minulost, přítomnost i budoucnost, zůstává svědkem všeho jejího počínání. Tato Nadduše tedy řídí všechny činnosti živých bytostí. Živá bytost dostává, co si zasluhuje, a je nesena hmotným tělem, které bylo pod vedením Nadduše vytvořeno z hmotné energie. Jakmile je živá bytost v určitém těle, musí jednat podle něho. Osoba sedící ve výkonném automobilu jede rychleji než ta, která sedí v pomalejším voze, i když obě živé bytosti, oba řidiči, jsou stejní. Hmotná příroda vytváří na pokyn Nejvyšší Duše různá těla, aby různé živé bytosti mohly jednat podle svých dřívějších tužeb. Živá bytost není nezávislá. Nikdo by si neměl myslet, že nezávisí na Nejvyšší Osobnosti Božství. Každého jednotlivce vždy ovládá Pán, a proto je povinností všech se odevzdat. K tomu nabádá následující verš.

Živá bytost se tedy má odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství, dlící v srdci každého, a tak být osvobozena od všech strastí hmotné existence. Nejenže díky takovému odevzdání se bude zbavena nejrůznějšího utrpení v současném životě, ale nakonec také dospěje k Nejvyššímu Pánu. Transcendentální svět je popsán ve védské literatuře (Ṛg Veda 1.22.20) slovy tad viṣṇoḥ paramaṁ padam. Jelikož je celé stvoření Božím královstvím, je všechno hmotné vlastně duchovní, ale paramaṁ padam výslovně poukazuje na věčné sídlo, které se nazývá duchovní nebe či Vaikuṇṭha.

V patnácté kapitole Bhagavad-gīty je řečeno: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ — Pán dlí v srdci každého. Doporučení odevzdat se Nadduši ve svém nitru tedy znamená odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Arjuna již uznal Kṛṣṇu za Nejvyššího. V desáté kapitole prohlásil: paraṁ brahma paraṁ dhāma. To, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství a svrchované útočiště všech živých bytostí, uznal nejen vzhledem k vlastní zkušenosti, ale také na základě svědectví velkých autorit, jakými jsou Nārada, Asita, Devala a Vyāsa.

Pán již vyložil Arjunovi poznání o stavu brahma-bhūta. Ten, kdo je v tomto stavu, je plný radosti, nikdy nenaříká a po ničem netouží. Je to zásluhou důvěrného poznání. Kṛṣṇa také vyjevuje poznání o Nadduši. To je rovněž poznání Brahmanu, ale na vyšší úrovni.

Slova “Jednej, jak si přeješ,” (yathecchasi tathā kuru) poukazují na to, že Bůh ponechává živé bytosti její malou nezávislost. V Bhagavad-gītě v každém ohledu vysvětlil, jak dosáhnout vyšší úrovně života. Nejlepší rada, kterou Arjuna dostal, je odevzdat se Nadduši dlící v jeho srdci. Na základě správného rozlišování by měl člověk přistoupit na to, že bude jednat podle nařízení Nadduše. To mu pomůže být neustále na úrovni vědomí Kṛṣṇy, nejdokonalejší úrovni lidského života. Osobnost Božství Arjunovi přímo nařizuje, aby bojoval. Odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství je v zájmu živých bytostí, nikoliv Nejvyššího. Než se živá bytost odevzdá, má možnost vše uvážit, jak jen jí inteligence dovolí, to je nejlepší způsob, jak přijímat nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství. Takové nařízení přichází rovněž skrze duchovního učitele, Kṛṣṇova pravého zástupce.

Pán předal Arjunovi důvěrné poznání (Brahmanu), poznání ještě důvěrnější (poznání Nadduše v srdci každého) a nyní sdělí nejdůvěrnější část poznání — “Odevzdej se Nejvyšší Osobnosti Božství.” Na konci deváté kapitoly řekl: man-manāḥ — “Vždy mysli na Mě.” Tentýž pokyn bude nyní zopakován, aby byla zdůrazněna podstata učení Bhagavad-gīty. Této podstatě není schopen rozumět obyčejný člověk, ale jen ten, kdo je Kṛṣṇovi nesmírně drahý — Jeho čistý oddaný. Je to nejdůležitější pokyn z celé védské literatury. To, co Kṛṣṇa v této souvislosti říká, je nejpodstatnější částí poznání, a jednat podle toho nemá jen Arjuna, ale všechny živé bytosti.

Nejdůvěrnější částí poznání je, že každý jednotlivec se má stát čistým oddaným Kṛṣṇy, vždy na Něho myslet a jednat v Jeho zájmu. Nemá předvádět meditaci jako profesionál, ale uzpůsobit si život tak, aby měl neustále možnost myslet na Kṛṣṇu. Měl by jednat takovým způsobem, že všechny jeho každodenní činnosti budou spojené s Kṛṣṇou. Vše si má zařídit tak, aby celých dvacet čtyři hodin myslel na Kṛṣṇu. A Pán Kṛṣṇa slibuje, že každý, kdo si Ho je takto čistě vědom, se vrátí do Jeho sídla, kde se s Ním bude stýkat tváří v tvář. Kṛṣṇa sděluje tuto nejdůvěrnější část poznání Arjunovi, protože Arjuna je Jeho drahý přítel. Každý, kdo kráčí Arjunovou cestou, se může stát drahým přítelem Kṛṣṇy a dosáhnout stejné dokonalosti jako Arjuna.

Tato slova zdůrazňují, že je třeba soustředit mysl na Kṛṣṇu, a to právě na tu podobu se dvěma rukama, v nichž drží flétnu — na chlapce modravé pleti s překrásnou tváří a pavími pery ve vlasech. Popisy Kṛṣṇy můžeme najít v Brahma-saṁhitě a dalších písmech. Je třeba upřít mysl na tuto původní podobu Boha, na Kṛṣṇu, neodvracet pozornost a neobracet ji dokonce ani k jiným podobám Pána. Pán má mnoho různých podob, jako je Viṣṇu, Nārāyaṇa, Rāma, Varāha a tak dále, ale oddaný by měl upírat mysl na tu podobu, která byla před Arjunou. Soustředění mysli na podobu Kṛṣṇy je podstatou nejdůvěrnější části poznání, a ta je vyjevena Arjunovi, neboť je Kṛṣṇovi nejdražším přítelem.

Pán Kṛṣṇa popsal různé druhy poznání a náboženských procesů — poznání o Nejvyšším Brahmanu, poznání o Nadduši, o různých třídách a stavech společenského života, o stavu odříkání, o neulpívání, o ovládání smyslů a mysli, o meditaci a tak dále. Mnoha způsoby popsal různé podoby náboženství. Když nyní Bhagavad-gītu shrnuje, říká, aby se Arjuna zřekl všech procesů, které mu byly vysvětleny, a pouze se Mu odevzdal. Toto odevzdání se ho ušetří všech následků hříšného jednání, neboť Pán osobně slibuje, že ho ochrání.

V sedmé kapitole bylo řečeno, že Pána Kṛṣṇu může začít uctívat jen ten, kdo se oprostil od všech reakcí za hříšné činy. Z toho by někdo mohl vyvodit, že dokud není zbaven všech reakcí za své hříchy, nemůže se odevzdat. Na tyto pochybnosti je zde dána odpověď, že i když někdo není prostý všech následků hříchů, samotný proces odevzdání se Śrī Kṛṣṇovi ho automaticky osvobodí. Nemusí vyvíjet žádné velké úsilí, aby se těchto následků zbavil. Každý by měl bez váhání přijmout Kṛṣṇu za svrchovaného zachránce všech živých bytostí a s vírou a láskou se Mu odevzdat.

Proces odevzdání se Kṛṣṇovi popisuje Hari-bhakti-vilāsa (11.676):

Pravidla oddanosti udávají, že každý má přijímat za své pouze ty náboženské principy, které nakonec povedou k oddané službě Pánu. Člověk může konat určitou povinnost týkající se zaměstnání, v souladu s jeho postavením ve společnosti, ale pokud jejím plněním nedospěje k vědomí Kṛṣṇy, jsou všechny jeho činnosti zbytečné. Všemu, co nevede k dokonalému stavu, k vědomí Kṛṣṇy, se je třeba vyhnout. Každý má mít důvěru, že Kṛṣṇa ho za všech okolností ochrání před všemi potížemi. Není třeba myslet na to, jak přežít. Kṛṣṇa se o vše postará. Živá bytost by se měla vždy cítit bezmocnou a považovat Kṛṣṇu za jediný základ svého pokroku v životě. Jakmile se někdo s vážným zájmem zaměstná oddanou službou, plně si vědom Kṛṣṇy, okamžitě se zbaví veškerého znečištění hmotnou přírodou. Jsou různé procesy náboženství a očisty — rozvojem poznání, meditací v systému mystické yogy a podobně — ale ten, kdo se odevzdá Kṛṣṇovi, jimi nemusí procházet. Samotné odevzdání se Kṛṣṇovi ho ušetří zbytečné ztráty času. Tímto způsobem docílí veškerého pokroku najednou a zbaví se všech následků svých hříchů.

Každého by měla přitahovat překrásná Kṛṣṇova podoba. Pán se jmenuje Kṛṣṇa, protože je dokonale přitažlivý. Ten, koho přitahuje nádherná a všemocná podoba Kṛṣṇy, je šťastlivec. Jsou různé druhy transcendentalistů: některé přitahuje neosobní Brahman a jiné aspekt Nadduše, ale ten, kterého přitahuje osobní podoba Nejvyšší Osobnosti Božství — a zvláště podoba samotného Kṛṣṇy — je ze všech nejdokonalejší. Oddaná služba Kṛṣṇovi vykonávaná s plným vědomím tedy tvoří nejdůvěrnější část poznání. To je esence celé Bhagavad-gīty. K transcendentalistům patří karma-yogīni, empiričtí filozofové, mystici a oddaní, ale nejlepší ze všech je čistý oddaný. Velmi významná jsou slova mā śucaḥ — “Neměj strach, nezdráhej se, neobávej se.” Někdo může být zmaten tím, jak se lze zříci všech náboženských zvyklostí a jednoduše se odevzdat Kṛṣṇovi, ale takové obavy jsou zbytečné.

Těm, kteří se nikdy nepodrobili askezi provázející proces náboženství, kteří se nikdy nepokusili o oddanou službu s vědomím Kṛṣṇy, kteří nikdy nesloužili čistému oddanému a především těm, kteří považují Kṛṣṇu za pouhou osobnost dějin, či kteří chovají zášť vůči Jeho velikosti, se nemá tato nejdůvěrnější část poznání sdělovat. Někdy však vidíme, že i démonští jedinci, kteří Kṛṣṇovi závidí, Ho uctívají zvráceným způsobem, když začínají vykládat Bhagavad-gītu po svém, aby jim to přineslo zisk. Ten, kdo chce skutečně poznat Kṛṣṇu, se musí těmto výkladům Bhagavad-gīty vyhnout. Osoby holdující smyslovému požitku nemohou význam Bhagavad-gīty pochopit. Dokonce i ten, kdo není požitkář a přesně dodržuje zásady stanovené ve védských písmech, nemůže Kṛṣṇu poznat, pokud není Jeho oddaným. A dokonce ani ten, kdo se vydává za Kṛṣṇova oddaného, ale nevěnuje se činnostem spojeným s vědomím Kṛṣṇy, nemůže Kṛṣṇovi porozumět. Je mnoho těch, kteří vůči Kṛṣṇovi chovají zášť, protože v Bhagavad-gītě vysvětlil, že On sám je Svrchovaný a nic Ho nepřevyšuje ani se Mu nemůže rovnat. Takovým se nemá Bhagavad-gītā vykládat, protože ji nejsou schopni pochopit. Není možné, aby osoba postrádající víru porozuměla Bhagavad-gītě a Kṛṣṇovi. Nikdo by se neměl pokoušet posuzovat Bhagavad-gītu, aniž by porozuměl Kṛṣṇovi od autority, čistého oddaného.

Obecně je doporučeno, aby se Bhagavad-gītā probírala pouze mezi oddanými, neboť neoddaní neporozumí ani jí, ani Kṛṣṇovi. Ten, kdo neuznává Kṛṣṇu a Bhagavad-gītu tak, jak jsou, by se neměl snažit vykládat Bhagavad-gītu podle svých rozmarů a dopouštět se tím přestupků. Bhagavad-gītā má být vysvětlována těm, kdo jsou ochotní uznat, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Je určena pouze oddaným, nikoliv různým spekulantům. Každý, kdo se však upřímně snaží podat Bhagavad-gītu takovou, jaká je, bude dosahovat pokroku v činnostech patřících k oddané službě a dospěje do stavu čisté oddanosti. Ta mu zaručí návrat domů, zpátky k Bohu.

V šedesátém sedmém verši této kapitoly Pán zakázal vykládat Gītu těm, kteří vůči Němu chovají zášť. Bhagavad-gītā je tedy pouze pro oddané. Někdy se však stává, že Pánův oddaný má veřejnou přednášku a nepočítá se s tím, že by všichni účastníci byli oddaní. Proč pořádá takové přednášky? Zde je vysvětleno, že i když každý není oddaný, přesto je mnoho lidí, kteří vůči Kṛṣṇovi nechovají zášť. Věří, že je Nejvyšší Osobností Božství. Jestliže naslouchají o Pánu od pravého oddaného, ihned se oprostí od všech reakcí za hříšné jednání a později dosáhnou planetárního systému, kde žijí jen řádní obyvatelé. Pouhým nasloucháním Bhagavad-gītě tedy i ten, kdo se nesnaží být čistým oddaným, dosáhne výsledku, který skýtá řádné jednání. Tak dává čistý oddaný Pána každému příležitost zbavit se všech následků hříchů a stát se Pánovým oddaným.

Řádní lidé, prostí reakcí za hříšné činy, obvykle snadno začnou rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Velmi důležité je zde slovo puṇya-karmaṇām. Poukazuje na konání velkých obětí, jako je aśvamedha-yajña, uvedených ve védské literatuře. Ti, kdo poctivě vykonávají oddanou službu, ale nejsou čistí, mohou dospět na planetární soustavu Polárky neboli Dhruvaloky, kde vládne Dhruva Mahārāja. Dhruva je velký oddaný Pána, který má svou zvláštní planetu, jež se jmenuje Polárka.

Pán jednal jako Arjunův duchovní učitel. Proto bylo Jeho povinností se Arjuny zeptat, zda celou Bhagavad-gītu správně pochopil. Pokud by tomu tak nebylo, Pán byl ochotný znovu vysvětlit vše potřebné. Každý, kdo vyslechne Bhagavad-gītu od pravého duchovního učitele, jako je Kṛṣṇa nebo Jeho zástupce, zjistí, že veškerá jeho nevědomost zmizela. Bhagavad-gītā není obyčejná kniha nějakého básníka či spisovatele, přednesl ji Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Každý, kdo má to štěstí, že ji vyslechne od Kṛṣṇy nebo Jeho pravého duchovního zástupce, se stane osvobozenou osobou a unikne z temnoty nevědomosti.

Přirozeným postavením živé bytosti — kterou představuje Arjuna — je, že musí jednat podle pokynu Nejvyššího Pána. Má se podrobit sebekázni. Śrī Caitanya Mahāprabhu říká, že ve svém skutečném postavení je živá bytost věčným služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství. Když na to zapomene, je podmíněna hmotnou přírodou, ale když bude sloužit Nejvyššímu Pánu, stane se osvobozeným služebníkem Boha. Být služebníkem je původní, přirozené postavení živé bytosti — buď musí sloužit matoucí energii zvané māyā, nebo Nejvyššímu Pánu. Jestliže slouží Nejvyššímu Pánu, je ve svém přirozeném stavu, ale jestliže dá přednost službě matoucí, vnější energii, bude spoutaná. Pod vlivem iluze pak živá bytost slouží v hmotném světě. Přestože ji poutá chtíč a touhy, myslí si, že je na světě pánem. Tomu se říká iluze. Osvobozená bytost naopak skoncovala s iluzí a dobrovolně se odevzdává Nejvyššímu, aby jednala podle Jeho přání. Poslední iluze, poslední past, do které chce māyā živou bytost chytit, je její návrh: “Ty jsi Bůh.” Živá bytost si pak myslí, že už není podmíněnou duší, ale Bohem. Je tak nerozumná, že ji ani nenapadne, jak by kdy mohla být na pochybách, kdyby byla Bůh. Na to vůbec nemyslí. To je tedy poslední léčka iluze. Osvobodit se od matoucí energie znamená poznat Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, a dobrovolně jednat podle Jeho pokynu.

V tomto verši je velmi důležité slovo moha. Poukazuje na to, co je opakem poznání. Skutečné poznání je porozumění, že každá živá bytost je věčně služebníkem Pána. Avšak namísto toho, aby si živá bytost uvědomovala své postavení, myslí si, že není služebník, ale pán hmotného světa, protože chce ovládat hmotnou přírodu. Tuto iluzi je možné překonat milostí Pána nebo čistého oddaného. Jakmile iluze zmizí, živá bytost je ochotná jednat s vědomím Kṛṣṇy.

Mít vědomí Kṛṣṇy znamená jednat podle Kṛṣṇova nařízení. Podmíněná duše, oklamaná vnější energií v podobě hmoty, neví, že Nejvyšší Pán je vládce, který oplývá poznáním a kterému patří vše. Pán může dát svým oddaným vše, co si přeje — je přítelem každého a svému oddanému je zvláště nakloněn. Vládne hmotné přírodě a všem živým bytostem. Je také vládcem nevyčerpatelného času a v plné míře vlastní veškeré druhy bohatství a energie. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je schopen dát oddanému dokonce i sám sebe. Ten, kdo Ho nezná, je pod vlivem iluze, nestane se oddaným Pána, ale služebníkem māyi. Když však Arjuna vyslechl od Nejvyšší Osobnosti Božství Bhagavad-gītu, zbavil se veškerého klamu. Pochopil, že Kṛṣṇa není jen jeho přítel, ale i Nejvyšší Osobnost Božství. Poznal Ho takového, jaký je. Ten, kdo má dokonalé poznání, se Kṛṣṇovi přirozeně odevzdá. Když Arjuna pochopil, že to byl Kṛṣṇův plán, aby se omezilo nežádoucí obyvatelstvo, souhlasil, že bude bojovat, jak si Kṛṣṇa přeje. Znovu pozvedl své zbraně — luk a šípy — aby bojoval podle nařízení Nejvyšší Osobnosti Božství.

Na začátku Bhagavad-gīty se ptal Dhṛtarāṣṭra svého tajemníka Sañjayi: “Co se stalo na Kuruovském bitevním poli?” Celá rozprava se projevila v Sañjayově srdci díky milosti jeho duchovního učitele Vyāsy. Tak mohl popsat vše, co se událo na bojišti. Rozhovor byl úžasný — k tak významnému dialogu mezi dvěma velkými dušemi nikdy předtím nedošlo a již nikdy nedojde. Byl úžasný, protože v něm Nejvyšší, Osobnost Božství, líčí sebe a své energie před zraky živé bytosti, Arjuny, Pánova velkého oddaného. Jestliže chceme poznat Kṛṣṇu a budeme kráčet v Arjunových stopách, bude náš život šťastný a úspěšný. Sañjaya si to uvědomoval a s tím, jak líčil rozhovor Dhṛtarāṣṭrovi, mu to bylo stále jasnější. Nyní se dostává k závěru: Všude tam, kde jsou Kṛṣṇa a Arjuna, je vítězství.

Sañjaya uznává, že mohl porozumět Nejvyšší Osobnosti Božství díky milosti Vyāsy, svého duchovního učitele. To znamená, že každý musí poznat Kṛṣṇu skrze duchovního učitele, nikoliv přímo. Duchovní učitel je průzračné médium, ale zároveň je pravda, že zážitek zůstává přímý. To je tajemství učednické posloupnosti. Když má někdo pravého duchovního učitele, může slyšet Bhagavad-gītu stejně přímo, jako ji vyslechl Arjuna. Na celém světě je mnoho mystiků a yogīnů, ale Kṛṣṇa je Pánem všech systémů yogy. V Bhagavad-gītě jednoznačně říká, co chce, “Odevzdej se Mi.” Ten, kdo tak činí, je nejlepší yogī. To je potvrzeno v posledním verši šesté kapitoly (yoginām api sarveṣām).

Duchovním učitelem Vyāsy je Nārada, který je žákem samotného Kṛṣṇy. Vyāsa tak patří k učednické posloupnosti, a proto je stejně zplnomocněný jako Arjuna. Sañjaya je přímo žákem Vyāsy, a Vyāsovou milostí tedy byly jeho smysly očištěny a on mohl vidět a slyšet Kṛṣṇu přímo. Ten, kdo slyší Kṛṣṇu přímo, může do tohoto důvěrného poznání proniknout. Pokud se někdo nezapojí do učednické posloupnosti, nemůže Kṛṣṇu slyšet, a proto jeho poznání — alespoň co se týče porozumění Bhagavad-gītě—bude vždy nedokonalé.

V Bhagavad-gītě jsou vysvětleny všechny systémy yogy — karma-yoga, jñāna-yoga a bhakti-yoga — a Kṛṣṇa je Pánem všech těchto mystických procesů. Je ovšem třeba vědět, že tak jako měl Arjuna to štěstí, že mohl přímo vnímat Kṛṣṇu, mohl i Sañjaya Vyāsovou milostí slyšet Kṛṣṇu přímo. Ve skutečnosti není rozdíl mezi nasloucháním přímo Kṛṣṇovi a nasloucháním pravému duchovnímu učiteli, jako je Vyāsa. Duchovní učitel je také Vyāsadevovým představitelem, a proto podle védského systému pořádají žáci na narozeniny duchovního učitele slavnost zvanou Vyāsa-pūjā, kterou ho uctívají.

Poznání Bhagavad-gīty je tak transcendentální, že každý, kdo se obeznámí s náměty rozhovoru mezi Arjunou a Kṛṣṇou, se stane řádným člověkem a nebude moci na takové rozmlouvání zapomenout. Tak vypadá transcendentální stav duchovního života. Jinými slovy — ten, kdo vyslechne Gītu ze správného zdroje, přímo od Kṛṣṇy, si bude Kṛṣṇy plně vědom. Vědomí Kṛṣṇy se projevuje tak, že ten, kdo ho nabyl, je stále více osvícený a pln vzrušení se raduje ze života; ne pouze po nějakou dobu, ale každým okamžikem.

Ukazuje se, že Sañjaya mohl díky milosti Vyāsy také vidět vesmírnou podobu, kterou Kṛṣṇa vyjevil Arjunovi. Je samozřejmě řečeno, že Pán Kṛṣṇa tuto podobu nikdy předtím nevyjevil. Ukázal ji pouze Arjunovi, ale zároveň s ním ji mohli vidět i někteří další velcí oddaní a jedním z nich byl Vyāsa, který je také mocnou inkarnací Kṛṣṇy. Vyāsa vše vyjevil svému žákovi Sañjayovi, který na tuto úžasnou podobu Kṛṣṇy ukázanou Arjunovi vzpomínal a opakovaně se z ní radoval.

Bhagavad-gītā začala dotazem Dhṛtarāṣṭry. Dělal si naděje na vítězství svých synů, kterým pomáhali velcí válečníci, jako byl Bhīṣma, Droṇa a Karṇa. Doufal, že vítězství bude na jeho straně. Sañjaya však poté, co vylíčil situaci na bojišti, králi řekl: “Myslíš na vítězství, ale já soudím, že tam, kde jsou Kṛṣṇa s Arjunou, bude i všechno štěstí.” Přímo tak potvrdil, že Dhṛtarāṣṭra nemohl očekávat vítězství. Bylo jisté, že zvítězí Arjunova strana, protože tam byl Kṛṣṇa. To, že Kṛṣṇa přijal úlohu Arjunova vozataje, bylo projevem Jeho dalšího druhu bohatství. Kṛṣṇa vlastní v plné míře všechny druhy bohatství a odříkání je jedním z nich. Je mnoho příkladů, kdy Kṛṣṇa předvedl svou schopnost si odříkat, protože je rovněž Pánem odříkání.

Boj se ve skutečnosti odehrával mezi Duryodhanou a Yudhiṣṭhirou. Arjuna bojoval za svého staršího bratra Yudhiṣṭhiru. Jelikož byli na Yudhiṣṭhirově straně Kṛṣṇa a Arjuna, jeho vítězství bylo zaručeno. Bitva měla rozhodnout o tom, kdo bude vládnout světu, a Sañjaya předpověděl, že moc nyní připadne Yudhiṣṭhirovi. Dále je zde předpovězeno, že po vítězství v této bitvě si bude Yudhiṣṭhira vést stále lépe, neboť byl nejen čestný a zbožný, ale také nanejvýš mravný. Za celý svůj život ani jednou nezalhal.

Je mnoho méně inteligentních lidí, kteří považují Bhagavad-gītu za pouhý rozhovor dvou přátel na bojišti. Taková kniha by však nemohla být posvátným písmem. Někteří mají možná námitky proti tomu, že Kṛṣṇa podněcoval Arjunu k boji, což je obvykle nemorální, ale zde je jasně vyjádřena skutečnost: Bhagavad-gītā je nejvyšším morálním pokynem. Ve třicátém čtvrtém verši deváté kapitoly je uveden nejvyšší princip mravnosti: man-manā bhava mad-bhaktaḥ — je třeba se stát oddaným Kṛṣṇy. A esencí veškerého náboženství je odevzdat se Kṛṣṇovi (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). Pokyny Bhagavad-gīty jsou podstatou svrchovaného procesu náboženství a mravnosti. Všechny ostatní cesty mohou očišťovat a vést k tomuto procesu, ale závěrečný pokyn Gīty — odevzdat se Kṛṣṇovi — je vrcholem veškeré mravnosti a náboženství. Takový je závěr osmnácté kapitoly.

Z Bhagavad-gīty vyplývá, že poznat sám sebe filozofickou spekulací a meditací je jedna cesta, ale zcela se odevzdat Kṛṣṇovi je nejvyšší dokonalost. To je podstata učení Bhagavad-gīty. Cesta usměrňujících zásad, daných podle jednotlivých stavů společenského života a náboženských činností, může být důvěrnou cestou poznání, ale i když jsou náboženské obřady důvěrné, meditace a rozvíjení poznání je ještě důvěrnější. A odevzdat se Kṛṣṇovi vykonáváním oddané služby s úplným vědomím Kṛṣṇy je nejdůvěrnější ze všech pokynů. To je esencí osmnácté kapitoly.

Dalším sdělením Bhagavad-gīty je, že skutečnou pravdou je Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa. Absolutní Pravda je vnímána ve třech aspektech: neosobního Brahmanu, lokalizované Paramātmy a nakonec Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Dokonalým poznáním Absolutní Pravdy je dokonalé poznání Kṛṣṇy, které zahrnuje všechny obory poznání. Kṛṣṇa je transcendentální, neboť vždy setrvává na úrovni své věčné vnitřní energie. Živé bytosti jsou projevem Jeho energie a dělí se do dvou skupin, některé jsou nazývány věčně podmíněné a některé věčně osvobozené. Je jich nesčetně mnoho a jsou neodmyslitelnými částmi Kṛṣṇy. Hmotná energie se projevuje ve dvaceti čtyřech aspektech. Stvoření je v činnosti díky věčnému času a je projeveno a zničeno působením vnější energie. Tento vesmírný svět je vždy opakovaně projeven a neprojeven.

Bhagavad-gītā rozebírá pět základních námětů: Nejvyšší Osobnost Božství, hmotnou přírodu, živé bytosti, věčný čas a činnosti všeho druhu. Vše závisí na Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Všechna pojetí Absolutní Pravdy — neosobní Brahman, lokalizovaná Paramātmā a jakékoliv jiné transcendentální pojetí — jsou zahrnuta v poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. Navenek se může zdát, že Nejvyšší Osobnost Božství, živá bytost, hmotná příroda a čas se od sebe liší, ale ve skutečnosti se od Nejvyššího neliší nic. Nejvyšší se však vždy liší od všeho. Filozofií Pána Caitanyi je nepochopitelná jednota a rozdílnost, a to představuje dokonalé poznání Absolutní Pravdy.

Živá bytost je ve svém původním postavení čistě duchovní — je nepatrnou částečkou Nejvyšší Duše. Pán Kṛṣṇa může být přirovnán ke slunci a živé bytosti ke slunečnímu svitu. Protože živé bytosti představují okrajovou energii Kṛṣṇy, mají sklon být ve styku buď s hmotnou, nebo s duchovní energií. Jinak řečeno — každá živá bytost se nachází mezi dvěma energiemi Pána, a jelikož patří k Jeho vyšší energii, vyznačuje se nepatrnou nezávislostí. Když s ní naloží správně, dostane se pod přímé vedení Kṛṣṇy, a tak dosáhne svého přirozeného stavu na úrovni energie dávající blaženost.