Arjuna se zajímal o prakṛti (přírodu), puruṣu (poživatele), kṣetru (pole), kṣetra-jñu (znalce pole), poznání a předmět poznání. Když se na to vše zeptal, Kṛṣṇa mu odpověděl, že tělo se nazývá pole a ten, kdo tělo zná, je znalec pole. Toto tělo je pole působnosti podmíněné duše. Podmíněná duše je v zajetí hmotné existence a pokouší se ovládat hmotnou přírodu. Podle své schopnosti jí vládnout tedy dostává pole působnosti, kterým je tělo. A co je tělo? Tělo je tvořeno smysly. Podmíněná duše chce smyslový požitek a tělo neboli pole působnosti dostává podle toho, jaké má pro to schopnosti. Z toho důvodu se tělo nazývá kṣetra, pole působnosti podmíněné duše. A osoba, která se neztotožňuje s tělem, je kṣetra-jña, znalec pole. Jaký je rozdíl mezi polem a jeho znalcem, mezi tělem a znalcem těla — není těžké pochopit. Každý jednotlivec vidí, že od dětství do stáří prochází jeho tělo mnohými změnami, ale on přesto zůstává stále stejnou osobou. Znalec pole se tedy od samotného pole působnosti liší. Tak může podmíněná duše pochopit, že není tělem. Na začátku Bhagavad-gīty je popsáno (dehino 'smin), že živá bytost je uvnitř těla a že tělo se mění při přechodu z dětství v chlapectví, mládí a stáří, a osoba vlastnící tělo ví, že se tělo mění. Vlastník je tedy zjevně kṣetra-jña. Někdy si myslíme: “Jsem šťastný,” “Jsem muž,” “Jsem žena,” “Jsem pes,” “Jsem kočka.” To jsou označení těla znalce, který však s tělem není totožný. Přestože používáme mnoho věcí — například šaty — víme, že se od nich lišíme. Když zauvažujeme, pochopíme také, že se lišíme od těla. Já, vy nebo kdokoliv jiný, kdo vlastní tělo, je nazýván kṣetra-jña, znalec pole působnosti, a tělo se nazývá kṣetra, samotné pole působnosti.

V prvních šesti kapitolách Bhagavad-gīty je popisován znalec těla (živá bytost) a stav, který mu umožní poznat Nejvyšší Osobnost Božství. V prostředních šesti kapitolách je popisován Nejvyšší Pán a vztah mezi individuální duší a Nadduší týkající se oddané služby. Je v nich jednoznačně definováno nadřazené postavení Nejvyšší Osobnosti Božství a podřízené postavení individuální duše. Živé bytosti jsou za všech okolností níže postavené, ale jelikož na to zapomínají, trpí. Když jsou osvíceny díky svým zbožným činnostem, obracejí se na Nejvyššího Pána různě — jako trpící, ti, kdo potřebují peníze, zvídaví a ti, kdo hledají poznání. To je rovněž popsáno. A počínaje třináctou kapitolou bude vysvětleno, jak živá bytost přichází do styku s hmotnou přírodou a jak ji Nejvyšší Pán vysvobozuje různými metodami, které spočívají v jejím plodonosném jednání, rozvíjení poznání a oddané službě. I když se živá bytost naprosto liší od hmotného těla, nějakým způsobem s ním začíná být spojena. I to bude objasněno.

Když se budeme zabývat otázkami těla a znalce těla — duše a Nadduše — zjistíme, že máme tři předměty studia: Pána, živou bytost a hmotu. V každém poli působnosti, v každém těle, jsou dvě duše: individuální duše a Nadduše. Nadduše je úplnou expanzí Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, a proto Kṛṣṇa říká: “Já jsem také znalcem, ale ne individuálním znalcem jednoho těla. Jsem absolutním znalcem. Nacházím se v každém těle v podobě Paramātmy, Nadduše.”

Ten, kdo bude velmi podrobně studovat téma pole působnosti a znalce pole podle Bhagavad-gīty, může dospět k poznání.

Pán říká: “Jsem znalcem pole působnosti v každém individuálním těle.” Individuální duše může znát vlastní tělo, ale jiná těla nezná. Nejvyšší Pán, který v podobě Nadduše dlí ve všech tělech, ví vše o každém z nich. Zná všechna těla všech forem života. Řadový občan může vědět vše o svém malém pozemku, ale král zná nejen svůj palác, ale i majetek všech občanů. Podobně je živá bytost individuální vlastník určitého těla, ale Nejvyšší Pán je vlastník veškerých těl. Král je prvořadým majitelem království a občan je majitelem až v druhé řadě. Nejvyšší Pán je svrchovaným vlastníkem všech těl.

Tělo se skládá ze smyslů a Nejvyšší Pán je Hṛṣīkeśa, vládce smyslů. Je prvotním vládcem smyslů, tak jako je král prvořadým dohlížitelem nade vším děním ve státě; občané jsou dohlížiteli až v druhé řadě. Pán říká: “Já jsem také znalcem.” To znamená, že je absolutním znalcem — individuální duše zná pouze své tělo. Ve védských spisech stojí:

Tělo se nazývá kṣetra a v něm sídlí jeho vlastník a dále Nejvyšší Pán, který zná jak tělo, tak jeho vlastníka. Proto se Mu říká znalec všech polí. Mezi polem působnosti, znalcem pole a svrchovaným znalcem pole je rozdíl. Dokonalé poznání o povaze těla, individuální duše a Nadduše se z hlediska Ved nazývá jñāna. Zde je předložen Kṛṣṇův názor. Poznáním se rozumí znát duši a Nadduši jako totožné a zároveň odlišné. Ten, kdo pole působnosti a znalce pole nezná, nemá dokonalé poznání. Musíme vědět, v jakém postavení je prakṛti (příroda), puruṣa (její poživatel) a īśvara (znalec, který vládne jak přírodě, tak individuální duši). Je nutné tyto tři nezaměňovat — neplést si malíře s obrazem a s malířským stojanem. Tento hmotný svět, který je polem působnosti, je příroda, živá bytost je její poživatel a nad nimi stojí svrchovaný vládce, Osobnost Božství. Ve védských spisech (Śvetāśvatara Upaniṣad 1.12) se uvádí: bhoktā bhogyaṁ preritāraṁ ca matvā / sarvaṁ proktaṁ tri-vidhaṁ brahmam etat. Existuje trojí pojetí Brahmanu: prakṛti je Brahman jakožto pole působnosti; jīva (individuální duše) je Brahman, který se zde snaží ovládat hmotnou přírodu, a vládce obou je také Brahman, který je však skutečným vládcem.

V této kapitole bude rovněž vysvětleno, že jeden ze znalců může poklesnout, zatímco druhý nikoliv. Jeden je v nadřazeném a druhý v podřízeném postavení. Každý, kdo považuje oba znalce pole za totožné, odporuje Nejvyššímu Pánu, který zde jasně říká: “Já jsem také znalcem pole působnosti.” Ten, kdo mylně pokládá provaz za hada, postrádá poznání. Existují různé druhy těl a jejich různí vlastníci. Tolik druhů těl je proto, že každá individuální duše má individuální schopnost ovládat hmotnou přírodu. Ve všech tělech je však rovněž Nejvyšší jakožto vládce. Významné je slovo ca, protože se vztahuje na všechna těla. To je názor Śrīly Baladevy Vidyābhūṣaṇy. Kṛṣṇa je Nadduše, jež se vedle individuální duše také nachází v každém těle. A zde Kṛṣṇa jednoznačně říká: skutečné poznání znamená vědět, že Nadduše je vládcem jak pole působnosti, tak omezeného poživatele.

Pán popisuje pole působnosti a znalce pole v jejich základním postavení. Člověk musí znát povahu tohoto těla, složky, ze kterých je vytvořeno, pod čí vládou jedná, jak u něho dochází ke změnám, odkud tyto změny přicházejí, jaké jsou jejich příčiny, co je vrcholným cílem individuální duše a jaká je její skutečná podoba. Má znát také rozdíl mezi individuální duší a Nadduší, jejich různé vlivy, možnosti a tak dále. To vše se mu vyjasní, když pochopí Bhagavad-gītu přímo z popisu, který podává Nejvyšší Osobnost Božství. Musí si však dát pozor, aby Nejvyšší Osobnost Božství setrvávající v každém těle neztotožňoval s individuální duší, jīvou. To je podobné jako stavět na stejnou úroveň mohoucí a nemohoucí osobu.

Svrchovaná Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je nejvyšší autoritou ve vysvětlování tohoto poznání, ale i tak je pro učence a uznávané autority samozřejmé, že se vždy dovolávají dřívějších autorit. Kṛṣṇa vykládá sporný bod rozdílnosti a jednoty duše a Nadduše odkazem na Vedāntu, která je přijímána za autoritativní písmo. Nejprve říká: “Tak to líčí různí mudrci.” Velkým mudrcem je — vedle Pána samotného — Vyāsadeva a jeho Vedānta-sūtra dokonale vysvětluje dualismus. Vyāsadevův otec Parāśara je rovněž velký mudrc, který píše ve svých náboženských spisech: ahaṁ tvaṁ ca tathānye... “My všichni — ty, já a ostatní živé bytosti — jsme transcendentální, přestože máme hmotná těla. Poklesli jsme a nacházíme se pod vlivem tří kvalit hmotné přírody, podle naší různé karmy. Proto je někdo na vyšší úrovni a někdo na nižší. Vyšší a nižší stavy bytí existují kvůli nevědomosti a projevují se u nekonečného množství živých bytostí. Nadduše, která nikdy nepoklesne, však nepodléhá znečištění třemi kvalitami přírody a je transcendentální.” Rozdíl mezi duší, Nadduší a tělem je podán i v původních védských písmech, zvláště v Kaṭha Upaniṣadě. Vysvětlilo ho mnoho velkých mudrců a Parāśara je považován za hlavního z nich.

Slovo chandobhiḥ se vztahuje na různá védská písma. Přírodu, živou bytost a Nejvyšší Osobnost Božství popisuje například Taittirīya Upaniṣad, která patří k Yajur Vedě.

Jak již bylo uvedeno, kṣetra je pole působnosti a kṣetra-jña je dvojího druhu: individuální živá bytost a svrchovaná živá bytost. Taittirīya Upaniṣad (2.5) uvádí: brahma pucchaṁ pratiṣṭhā. Jeden projev energie Nejvyššího Pána se nazývá anna-maya, což znamená, že živá bytost závisí ve svém bytí na potravě. To je materialistická realizace Nejvyššího. Po realizaci Nejvyšší Absolutní Pravdy na úrovni potravy přichází prāṇa-maya, kdy živá bytost vnímá Absolutní Pravdu v příznacích či podobách života. Na úrovni jñāna-maya přesahuje realizace příznaky života a týká se myšlení, cítění a chtění. Potom následuje realizace Brahmanu zvaná vijñāna-maya, kdy jsou mysl a příznaky života odlišeny od samotné živé bytosti. Další a nejvyšší úroveň je ānanda-maya, realizace dokonale blažené přirozenosti. To je pět úrovní realizace Brahmanu, které se nazývají brahma puccham. První tři z nich — anna-maya, prāṇa-maya a jñāna-maya — se týkají polí působnosti živých bytostí. Transcendentální ke všem těmto polím působnosti je Nejvyšší Pán, nazývaný ānanda-maya. Vedānta-sūtra rovněž popisuje Nejvyššího slovy: ānanda-mayo 'bhyāsāt, Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je svou přirozeností plný radosti. Aby vychutnával svou transcendentální blaženost, expanduje se do projevů vijñāna-maya, prāṇa-maya, jñāna-maya a anna-maya. Živá bytost je považována za poživatele ve svém poli působnosti a vedle ní existuje ānanda-maya. Když se tedy živá bytost rozhodne užívat tak, že se sladí s ānanda-mayou, dosáhne dokonalosti. To je pravé vyobrazení Nejvyššího Pána jako svrchovaného znalce pole, živé bytosti jako nižšího znalce a povahy pole působnosti. Tuto pravdu je třeba hledat ve Vedānta-sūtře neboli Brahma-sūtře.

Ve verši stojí, že osnovy Brahma-sūtry jsou názorně uspořádány z hlediska příčiny a následku. Některé z těchto sūter znějí: na viyad aśruteḥ (2.3.2), nātmā śruteḥ (2.3.18), parāt tu tac-chruteḥ (2.3.40). První se vztahuje na pole působnosti, druhá na živou bytost a třetí na Nejvyššího Pána, který je summum bonum mezi všemi projevy různých bytostí.

Z hlediska všech autoritativních výroků velkých mudrců, védských hymnů a veršů Vedānta-sūtry lze složky tohoto světa chápat následovně: Především jsou zde země, voda, oheň, vzduch a éter, což je pět hlavních prvků (mahā-bhūta), dále falešné ego, inteligence a neprojevený stav tří kvalit přírody. Potom následuje pět poznávacích smyslů: oči, uši, nos, jazyk a kůže, a pět činných smyslů: hlas, nohy, ruce, konečník a genitálie. Smyslům je nadřazena mysl, která se nachází uvnitř těla a lze ji nazvat vnitřním smyslem. Společně s myslí máme tedy celkem jedenáct smyslů. Kromě toho existuje pět objektů smyslového vnímání: vůně, chuť, podoba, dotek a zvuk. Souhrn uvedených dvaceti čtyř prvků se nazývá pole působnosti. Rozborem těchto dvaceti čtyř složek je možné poli působnosti dobře porozumět. Navíc je tu touha, nenávist, štěstí a neštěstí, což jsou projevy vzájemného působení pěti hlavních prvků v hrubohmotném těle. Příznaky života, jako je vědomí a přesvědčení, jsou projevy jemnohmotného těla — mysli, ega a inteligence. Tyto jemnohmotné prvky jsou také součástí pole působnosti.

Pět hlavních prvků jsou hrubohmotné projevy falešného ega. Toto falešné ego je zase projev prvotní úrovně falešného ega, která se odborně nazývá tāmasa-buddhi, inteligence na úrovni nevědomosti neboli materialistické pojetí. A tato úroveň pochází z neprojeveného stavu tří kvalit hmotné přírody, zvaného pradhāna.

Kdo chce vědět více o dvaceti čtyřech prvcích a jejich vzájemném působení, musí studovat filozofii hlouběji. Bhagavad-gītā podává jen stručný přehled.

Tělo je projevem všech těchto činitelů a nastává u něho celkem šest změn: narodí se, roste, setrvává, vytváří své produkty, pak začíná chřadnout a v posledním stádiu zanikne. Pole je tedy pomíjivá hmotná věc. Kṣetra-jña, znalec pole a jeho majitel, je však jiný.

Méně inteligentní lidé někdy mylně považují tyto zásady vedoucí k poznání za projev vzájemného působení prvků pole. Toto je však ve skutečnosti pravý proces dosažení poznání. Ten, kdo přijme tyto zásady za směrodatné, může přistoupit k Absolutní Pravdě. Nejsou projevem interakce dvaceti čtyř prvků — jedná se o způsob, kterým se lze vymanit ze styku s těmito prvky. Vtělená duše je uvězněna v těle, což je pokryv z dvaceti čtyř prvků, a zde popsané zásady poznání umožňují osvobodit se od něho. Nejdůležitější ze všech zásad je uvedena v prvním řádku jedenáctého verše: mayi cānanya-yogena bhaktir avyabhicāriṇī, cesta poznání vede k čisté oddané službě Pánu. Pokud tedy živá bytost nepřikročí či není schopna přikročit k transcendentální službě Pánu, nemá zbývajících devatenáct aspektů žádnou zvláštní hodnotu. Začne-li však rozvíjet oddanou službu s úplným vědomím Kṛṣṇy, zbývajících devatenáct aspektů se u ní samočinně vyvine. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.18.12) stojí: yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ. U toho, kdo dospěl na úroveň oddané služby, se vyvinou všechny dobré vlastnosti, které náleží k poznání. Přijetí duchovního učitele, uvedené v osmém verši, je nanejvýš důležité — i pro toho, kdo přijal oddanou službu za svou. Transcendentální život začíná právě přijetím kvalifikovaného duchovního učitele. Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, zde jasně říká, že tato cesta poznání je tou pravou cestou. Jakékoliv jiné, vymyšlené věci jsou nesmysly.

Jednotlivé aspekty poznání, které je zde nastíněno, můžeme rozebrat následovně. Pokora znamená, že nedychtíme po uspokojení plynoucím z projevované úcty. Hmotné pojetí života v nás vyvolává velkou touhu po uznání, ale pro člověka vyznačujícího se dokonalým poznáním — který ví, že není toto tělo — je cokoliv týkající se těla bezcenné; to platí pro úctu i pohanu. Za tímto hmotným klamem by se nikdo neměl honit. Lidé dychtí po tom, aby byli slavní pro svou víru, a proto někdy vidíme, že člověk nechápající náboženské zásady se stane členem nějaké náboženské organizace, která se ve skutečnosti neřídí náboženskými zásadami, a potom se chce všude vydávat za náboženského mravokárce. Každý by si měl ověřit, jak je na tom se skutečným pokrokem v duchovní vědě. To může posoudit podle uvedených aspektů.

Nenásilí je obvykle chápáno jako nezabíjení či neubližování tělu, ale jeho skutečný význam je nepřivádět druhé do neštěstí. Lidé jsou drženi nevědomostí v pasti hmotného pojetí života a neustále zakoušejí hmotné utrpení. Pokud se je tedy nesnažíme pozvednout na úrovneň duchovního poznání, dopouštíme se násilí. Měli bychom se co nejvíce snažit rozdávat všem skutečné poznání, aby se poučili a mohli uniknout z hmotného zajetí. To je nenásilí.

Snášenlivost znamená naučit se snášet urážky a potupu. Pokud někdo rozvíjí duchovní poznání, druzí ho budou urážet a hanět. S tím se musí počítat, protože taková je povaha hmotné přírody. Dokonce i chlapec jako Prahlāda, kterému bylo teprve pět let a který v tomto věku již rozvíjel duchovní poznání, byl v nebezpečí, když se jeho otec stavěl proti jeho oddanosti. Snažil se svého syna mnoha způsoby zabít, ale Prahlāda ho toleroval. Pokroku v duchovním poznání může stát v cestě mnoho překážek, ale my bychom měli být snášenliví a s rozhodností pokračovat.

Přímost znamená, že člověk nemá jednat diplomaticky a má být tak přímočarý, že dokáže vyjevit pravdu i nepříteli. Přijetí pravého duchovního učitele je nezbytné, protože bez jeho pokynů nelze dosahovat pokroku v duchovní vědě. Na duchovního učitele se je třeba obracet se vší pokorou a prokazovat mu veškeré služby, aby pak svému žákovi milostivě požehnal. Duchovní učitel je zástupcem Kṛṣṇy, a když tedy dá svému žákovi požehnání, žák dosáhne okamžitého pokroku i bez dodržování všech usměrňujících pravidel. Pro toho, kdo bezvýhradně slouží duchovnímu učiteli, budou tato pravidla lehčí.

Čistota je pro pokrok v duchovním životě nezbytná. Je dvojího druhu: vnější a vnitřní. Vnější čistoty dosahujeme koupelí, ale abychom byli čistí i uvnitř, musíme neustále myslet na Kṛṣṇu a zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Tento proces očišťuje mysl od nánosů prachu v podobě dřívější karmy.

Stálost znamená být velice odhodlaný dosahovat pokroku v duchovním životě. Bez takové rozhodnosti nemůže nikdo znatelně pokročit. Sebeovládáním se rozumí, že se nemá přijímat nic, co by škodilo duchovnímu růstu. Je třeba se naučit odmítat vše, co by bylo překážkou na duchovní cestě. To je skutečné odříkání. Smysly jsou tak mocné, že se neustále domáhají uspokojení. Jejich nepotřebným požadavkům však nemáme posluhovat. Smysly se mají uspokojovat jen do té míry, aby tělo zůstalo zdatné a jeho vlastník mohl díky tomu plnit povinnosti spojené s pokrokem v duchovním životě. Nejdůležitějším a nejhůře ovladatelným smyslem je jazyk. Dokážeme-li ho ovládat, je možné ovládat i zbývající smysly. Činností jazyka je ochutnávání jídla a vytváření zvuků. Systematickým usměrňováním je tedy tedy třeba zajistit, aby jazyk vždy ochutnával zbytky jídel obětovaných Kṛṣṇovi a zpíval Hare Kṛṣṇa. Očím bychom neměli dovolit dívat se na něco jiného než na překrásnou podobu Kṛṣṇy. Tím je ovládneme. Uši zase mají naslouchat o Kṛṣṇovi a nos vonět ke květům, jež byly Kṛṣṇovi obětovány. Toto je proces oddané služby a je zřejmé, že Bhagavad-gītā nepopisuje nic jiného než vědu o této oddané službě, která je hlavním a jediným cílem. Neinteligentní autoři komentářů ke Gītě se snaží odvést mysl čtenáře k jiným tématům, ale Bhagavad-gītā ve skutečnosti nemá žádné jiné téma než oddanou službu.

Falešným egem se rozumí považovat tělo za sebe samotného. Každý dospěje ke svému skutečnému egu, když pochopí, že není tělem, ale duší. Ego zůstává — zavrženo je pouze falešné ego, nikoliv skutečné. Ve védských písmech (Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad 1.4.10) stojí: ahaṁ brahmāsmi—“Jsem Brahman, jsem duchovní bytost.” Toto “já jsem”, vědomí vlastního já, existuje i ve stavu seberealizace, na úrovni osvobození. Vědomí “já jsem” je ego, ale když se vztahuje na tělo, jež je nepravé, je to falešné ego. Skutečné ego je vědomí vlastního já týkající se pravé existence. Jistí filozofové prohlašují, že bychom se měli svého ega vzdát. To však není možné, protože ego je naše totožnost. Tím, čeho je třeba se vzdát, je mylné ztotožňování se s tělem.

Měli bychom se snažit pochopit, jaké utrpení představuje zrození, smrt, stáří a nemoc. Zrození líčí různé védské spisy. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je velmi názorně popsán svět nenarozeného, pobyt dítěte v lůně matky, jeho utrpení a tak dále. Každý by si měl plně uvědomit, že zrození je bolestná událost. Jelikož zapomínáme, kolik utrpení jsme zažili v matčině lůně, nesnažíme se problém koloběhu zrození a smrti nijak vyřešit. I umírání doprovází mnoho bolestí, které jsou rovněž popsány v autoritativních písmech. O těchto věcech je třeba hovořit. S nemocí a stářím má každý praktické zkušenosti. Nikdo nechce být nemocný a nikdo nechce zestárnout, ale není možné se tomu vyhnout. Dokud nevezmeme v úvahu bolesti zrození, smrti, stáří a nemoci a nebudeme tak mít na hmotný život pesimistický pohled, bude nám chybět podnět k duchovnímu pokroku.

Neulpívání na dětech, ženě a domově neznamená k nim nic necítit. Náklonnost k nim je přirozená. Pokud ale nemají kladný postoj k duchovnímu pokroku, nemá se na nich lpět. Nejlepší cestou k vytvoření příjemného domova je vědomí Kṛṣṇy. Je-li si někdo plně vědom Kṛṣṇy, může mít šťastný domov — proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy je zcela snadný: stačí zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, jíst zbytky jídla obětovaného Kṛṣṇovi, vést rozhovory o tématech knih, jako je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam, a uctívat Božstva. Tyto čtyři činnosti nás naplní štěstím. Tímto způsobem by měl každý vychovávat svou rodinu. Všichni se mohou každé ráno a večer posadit a společně zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Ten, kdo se věnuje těmto čtyřem činnostem a takto uzpůsobí svůj rodinný život, aby rozvinul vědomí Kṛṣṇy, nemusí měnit svůj současný stav za život v odříkání. Pokud však jeho rodinný život neprospívá duchovnímu růstu, měl by se ho zříci. Musíme stejně jako Arjuna obětovat všechno tomu, abychom opravdu poznali Kṛṣṇu a sloužili Mu. Arjuna nechtěl zabít své příbuzné, ale když pochopil, že mu brání v porozumění Kṛṣṇovi, rozhodl se jednat podle Kṛṣṇova pokynu, bojoval s nimi a zabil je. V každém případě je třeba být odpoutaný od štěstí a neštěstí rodinného života, protože v tomto světě nelze být nikdy dokonale šťastný ani dokonale nešťastný.

Štěstí a neštěstí jsou průvodními jevy hmotného života. Je nutné se je naučit snášet, jak doporučuje Bhagavad-gītā. Budou se objevovat a mizet neustále, čemuž nelze zabránit, a proto je třeba se odpoutat od hmotného života a tak být v obou případech vyrovnaný. Obvykle jsme šťastní, když získáme něco žádoucího, a z nežádoucích věcí jsme nešťastní. Nic z toho nás však nebude vzrušovat, budeme-li na duchovní úrovni. Abychom jí dosáhli, musíme vykonávat nepřerušovanou oddanou službu, bez odchýlení. Ta spočívá v devíti činnostech — opěvování, naslouchání, uctívání, klanění se a tak dále — které líčí poslední verš deváté kapitoly. Tento proces je třeba následovat.

Ten, kdo přivykne duchovnímu způsobu života, se přirozeně nechce stýkat s materialisty. To se mu naprosto příčí. Každý může posoudit svou úroveň podle toho, jak velký má zájem žít v ústraní, bez nežádoucí společnosti. Oddaný přirozeně nemá zálibu ve zbytečných hrách, návštěvách kin nebo společenských setkáních, protože ví, že je to pouhá ztráta času. Mnozí badatelé a filozofové studují pohlavní život a další témata, ale podle Bhagavad-gīty nemají tato bádání a filozofické spekulace žádnou cenu — jsou víceméně nesmyslné. Bhagavad-gīta doporučuje pomocí filozofického uvažování zkoumat povahu duše. Cílem bádání má být poznání vlastního já.

Co se týče seberealizace, zde je jasně řečeno, že její zvláště praktickou metodou je bhakti-yoga. Jakmile mluvíme o oddanosti, nutně musíme uvažovat o vztahu mezi Nadduší a individuální duší. Individuální duše a Nadduše nemohou být totožné, alespoň ne v pojetí bhakti, oddanosti. Jasně se uvádí, že služba individuální duše Nejvyšší Duši je věčná, nityam. Bhakti neboli oddaná služba je tedy věčná. V tomto filozofickém přesvědčení má být každý utvrzen.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.11) je vysvětlení — vadanti tat tattva-vidas tattvaṁ yaj jñānam advayam. “Ti, kdo skutečně znají Absolutní Pravdu, vědí, že Nejvyšší Já je vnímáno ve třech stupních — jako Brahman, Paramātmā a Bhagavān.” Bhagavān je v realizaci Absolutní Pravdy vrcholem. Proto je třeba dosáhnout této úrovně porozumění Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a následně Mu začít prokazovat oddanou službu. To je dokonalost poznání.

Tento proces, který začíná pokorou a vrcholí poznáním Nejvyšší Pravdy, Absolutní Osobnosti Božství, je jako schodiště začínající v přízemí a vedoucí až do nejvyššího patra. Na schodišti je mnoho lidí, kteří vyšli do prvního, druhého nebo třetího patra, ale dokud člověk není v nejvyšším patře — kterým je poznání Kṛṣṇy — nachází se na nižší úrovni poznání. Pokud chce někdo dosahovat pokroku v duchovním poznání a zároveň soupeřit s Bohem, jeho snaha bude marná. Je jasně řečeno, že bez pokory není možné dosáhnout skutečného porozumění. Považovat se za Boha je největší projev pýchy. Živá bytost neustále dostává rány od striktních zákonů hmotné přírody, a přesto si následkem nevědomosti myslí: “Jsem Bůh.” Proto je amānitva neboli pokora začátkem poznání. Je třeba být pokorný a vědět o své podřízenosti Svrchovanému Pánu. Kvůli své vzpouře proti Němu je živá bytost podřízena hmotné přírodě. Tuto pravdu by měl každý znát a být o ní přesvědčen.

Śrī Kṛṣṇa již popsal pole působnosti a znalce pole, spolu s procesem, který umožňuje znalce pole poznat. Nyní Pán začíná popisovat předmět poznání — nejprve duši a potom Nadduši. Když někdo pozná znalce, duši i Nadduši, může okusit nektar života. Ve druhé kapitole bylo vysvětleno, že živá bytost je věčná, a totéž je potvrzeno i zde. Neexistuje doba narození této jīvy a nikdo nezjistí historii jejího projevení z Nejvyššího Pána. Je tedy bez počátku. Védské spisy to dokládají takto: na jāyate mriyate vā vipaścit (Kaṭha Upaniṣad 1.2.18). Znalec těla se nikdy nerodí a nikdy neumírá, a oplývá poznáním.

O nejvyšším Pánu v podobě Nadduše je ve védské literatuře (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.16) také uvedeno, že je hlavním znalcem těla a Pánem tří kvalit hmotné přírody (pradhāna-kṣetrajña-patir guṇeśaḥ). Ve smṛti stojí: dāsa-bhūto harer eva nānyasyaiva kadācana. Živé bytosti jsou věčně služebníky Nejvyššího Pána. To rovněž potvrzuje ve svém učení Pán Caitanya. Popis Brahmanu v tomto verši se tedy týká individuální duše. Když se slova Brahman použije pro živou bytost, myslí se tím, že je vijñāna-brahma, a nikoliv ānanda-brahma. Ānanda-brahma je Nejvyšší Brahman, Osobnost Božství.

Slunce šíří své neomezené paprsky na všechny strany a s Nadduší neboli Nejvyšší Osobností Božství je tomu podobně. Pán existuje ve své všeprostupující podobě a v Něm existují všechny individuální živé bytosti, od prvního velkého učitele jménem Brahmā až po malé mravence. To je nekonečně mnoho hlav, nohou, rukou a očí a nekonečně mnoho živých bytostí. Všechny existují v Nadduši a spočívají na Ní; Nadduše tedy prostupuje vším. Individuální duše však nemůže říci, že má ruce, nohy a oči všude. To není možné. Domnívá-li se, že pod vlivem nevědomosti si není vědoma svých nohou a rukou, které jsou všude, nicméně že na tuto úroveň dospěje poté, co dosáhne správného poznání, pak si ve svém uvažování odporuje. Individuální duše podlehla podmínění způsobenému hmotnou přírodou, a nemůže být tedy svrchovaná. Nejvyšší Pán se od individuální duše liší. Může například natahovat svou ruku bez omezení, což duše nemůže. V Bhagavad-gītě Pán říká, že od každého přijme nabídnutý květ, ovoce nebo vodu. Jak je může přijmout, je-li daleko? To je Jeho všemohoucnost — přestože neopouští své sídlo, které je od Země velice vzdálené, může natáhnout ruku, aby přijal, co Mu kdo nabízí. Taková je Jeho moc. V Brahma-saṁhitě (5.37) čteme: goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ — Nejvyšší Pán je všude, přestože se neustále oddává zábavám na své transcendentální planetě. Individuální duše o sobě nemůže tvrdit, že je všeprostupující. Tento verš tedy nepopisuje individuální duši, ale Nejvyšší Duši, Osobnost Božství.

I když je Nejvyšší Pán zdrojem všech smyslů živých bytostí, sám nemá hmotné smysly jako ony. Individuální duše má ve skutečnosti duchovní smysly, ale ty jsou v podmíněném životě pokryty hmotnými prvky, a proto se jejich činnosti projevují skrze hmotu. Smysly Nejvyššího Pána takto pokryty nejsou. Jeho smysly jsou transcendentální, a z toho důvodu se nazývají nirguṇa. Guṇa je výraz pro hmotné kvality, ale Pánovy smysly nemají hmotný pokryv. Je třeba vědět, že Jeho smysly nejsou stejné jako naše. I když je zdrojem všech našich smyslových činností, sám má transcendentální, neznečištěné smysly. To je velice pěkně vyloženo ve Śvetāśvatara Upaniṣadě (3.19), ve verši apāṇi-pādo javano grahītā. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nemá hmotou znečištěné ruce, ale ruce má a jimi přijímá každou oběť, která Mu je nabídnuta. To je rozdíl mezi podmíněnou duší a Nadduší. Nejvyšší nemá hmotné oči, ale oči má, jak jinak by mohl vidět? Vidí vše — minulost, přítomnost i budoucnost. Dlí v srdci živé bytosti a ví, co jsme dělali v minulosti, co děláme nyní a co nás čeká v budoucnosti. To rovněž dokládá Bhagavad-gītā: On ví všechno, ale Jeho nezná nikdo. Je řečeno, že Nejvyšší Pán nemá nohy jako my, ale může cestovat prostorem, protože má duchovní nohy. Jinými slovy, Pán není neosobní. Má oči, nohy, ruce a všechno ostatní a my jakožto Jeho nedílné části máme toto všechno také. Jeho ruce, nohy, oči a další smysly však nejsou znečištěny hmotnou přírodou.

Bhagavad-gītā také dokládá, že Pán se zjevuje takový, jaký je, prostřednictvím své vnitřní energie. Není znečištěn hmotnou energií, protože je jejím Pánem. Ve védské literatuře se můžeme dočíst, že celé Jeho tělo je duchovní. Nejvyšší má věčnou podobu, zvanou sac-cid-ānanda-vigraha. Oplývá všemi druhy bohatství — patří Mu všechno jmění a je vlastníkem veškeré energie. Je ze všech nejinteligentnější a oplývá poznáním. To jsou některé z charakteristických znaků Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán je také tím, kdo udržuje při životě všechny živé bytosti a kdo je svědkem všech činností. Z védské literatury víme, že je vždy transcendentální. I když nevidíme Jeho hlavu, tvář, ruce či nohy, Pán je má, a když dosáhneme transcendentální úrovně, budeme moci Jeho podobu spatřit. Nevidíme ji kvůli tomu, že máme smysly znečištěné hmotou. Impersonalisté jsou stále ještě hmotou ovlivněni, a proto nemohou Osobnost Božství poznat.

Z védských písem se dozvídáme, že Nārāyaṇa, Nejvyšší Osoba, dlí vně i uvnitř každé živé bytosti. Je v duchovním i v hmotném světě. Přestože je velice daleko, je zároveň blízko nás. Āsīno dūraṁ vrajati śayāno yāti sarvataḥ. (Kaṭha Upaniṣad 1.2.21) Pán je neustále na úrovni transcendentální blaženosti, a my nejsme schopni uvidět či poznat našimi hmotnými smysly a myslí, jak užívá svého úplného bohatství. To je uvedeno ve védské literatuře. Ten, kdo však má mysl a smysly očištěné rozvíjením vědomí Kṛṣṇy, oddanou službou, Ho může vidět neustále. Skutečnost, že oddaný, který rozvinul lásku k Nejvyššímu, Ho může bez ustání vidět, dokládá Brahma-saṁhitā. A v Bhagavad-gītě (11.54) je potvrzeno, že Kṛṣṇu lze vidět a poznat jedině prostřednictvím oddané služby: bhaktyā tv ananyayā śakyaḥ.

Pán v podobě Nadduše dlí v srdcích všech. Znamená to, že se rozdělil? Ne, je jeden jediný. Pro lepší pochopení je dán příklad slunce: Když je v zenitu, nachází se na obloze vysoko nad námi. Jestliže se ale přesuneme o pět tisíc kilometrů dál kterýmkoliv směrem a zeptáme se, kde je slunce, každý odpoví, že mu svítí přímo nad hlavou. Tento příklad je ve védské literatuře proto, aby ukázal, že Pán je na mnoha místech zároveň, jako by byl rozdělen, a přitom zůstává nerozdělen. Také se tam dočteme, že jeden jediný Viṣṇu je díky své všemocnosti všude, stejně jako se slunce různým lidem zdá být na různých místech. A přestože Nejvyšší Pán udržuje při životě všechny živé bytosti, v době zničení vše pohltí. V jedenácté kapitole to sám potvrdil prohlášením, že přišel, aby pohltil všechny bojovníky shromážděné na Kurukṣetře. Rovněž uvedl, že ničí také v podobě času. Je zhoubou, hubitelem všech bytostí. Když nastane stvoření, sám všechny projevuje a v době zničení je pohlcuje. Védské hymny dokládají, že je původem a místem spočinutí všech živých bytostí. Po stvoření vše spočívá ve sféře Jeho všemohoucnosti a po zničení vše znovu spočine v Něm. Toto jsou svědectví védských hymnů — yato vā imāni bhūtāni jāyante yena jātāni jīvanti yat prayanty abhisaṁ-viśanti tad brahma tad vijijñāsasva. (Taittirīya Upaniṣad 3.1)

Nadduše, Nejvyšší Osobnost Božství, je zdrojem světla všech svítících těles, jako je slunce, měsíc a hvězdy. Ve védské literatuře se dočteme, že v duchovním království není zapotřebí slunce ani měsíce, protože je tam všude záře Nejvyššího Pána. V hmotném světě je tato brahmajyoti, Pánova duchovní záře, pokryta mahat-tattvou (hmotnými prvky), a abychom zde měli světlo, potřebujeme pomoc slunce, měsíce, elektřiny a tak dále. V duchovním světě ale ničeho takového není zapotřebí. Védská písma dávají jasně najevo, že vše je osvětleno díky Pánově záři. Je tedy zcela zřejmé, že Pán nežije v hmotném světě. Setrvává v duchovním světě, který je daleko odtud, v duchovním nebi. To je rovněž potvrzeno ve védské literatuře: āditya-varṇaṁ tamasaḥ parastād (Śvetāśvatara Upaniṣad 3.8) — Pán věčně svítí jako slunce, ale je vysoko nad temnotou tohoto hmotného světa.

Jeho poznání je transcendentální. Védská literatura dokládá, že Brahman je soustředěné transcendentální poznání. Ten, kdo touží být přemístěn do duchovního světa, dostává poznání od Nejvyššího Pána, který dlí v srdcích všech. Jedna védská mantra (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.18) učí: taṁ ha devam ātma-buddhi-prakāśaṁ mumukṣur vai śaraṇam ahaṁ prapadye. Ten, kdo si přeje osvobození, se musí odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství. Co se týče cíle konečného poznání, védská literatura rovněž dokládá: tam eva viditvāti mṛtyum eti — “Jedině poznáním Jeho lze překonat hranice zrození a smrti.” (Śvetāśvatara Upaniṣad 3.8)

Nejvyšší dlí v srdci každé živé bytosti a je svrchovaným vládcem. Má nohy a ruce všude, což o individuální duši říci nelze. Proto je nutné uznat, že jsou dva znalci pole působnosti — individuální duše a Nadduše. Ruce a nohy živé bytosti jsou na jednom místě, ale Kṛṣṇovy ruce a nohy jsou všude. To dokládá Śvetāśvatara Upaniṣad (3.17): sarvasya prabhum īśānaṁ sarvasya śaraṇaṁ bṛhat. Tato Nejvyšší Osobnost Božství, Nadduše, je pán (prabhu) všech živých bytostí, a je tudíž jejich konečným útočištěm. Nelze tedy popřít skutečnost, že Nadduše a individuální duše se od sebe vždy liší.

Pán ve stručnosti popsal tělo, poznání a předmět poznání. Toto poznání se skládá ze tří aspektů: znalce, předmětu poznání a procesu poznání. Vše dohromady se nazývá věda o poznání neboli vijñāna. Čistí oddaní Pána mohou proniknout do dokonalého poznání přímo, zatímco ostatní ne. Monisté říkají, že tyto tři věci nakonec splývají v jedno, ale to oddaní nikdy neuznávají. Poznání a rozvinutí poznání znamenají znát sebe samého na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Nyní nás vede hmotné vědomí, ale jakmile přeorientujeme veškeré vědomí k činnostem Kṛṣṇy a budeme vnímat, že Kṛṣṇa je vším, dosáhneme skutečného poznání. Jinými slovy, poznání není ničím jiným než počátkem dokonalého pochopení oddané služby. To bude důkladně vysvětleno v patnácté kapitole.

Souhrnně lze říci, že šestý a sedmý verš — od slov mahā-bhūtāni až po cetanā dhṛtiḥ — popisují hmotné prvky a určité projevy příznaků života, jež společně tvoří tělo neboli pole působnosti. Osmý až dvanáctý verš, od amānitvam po tattva-jñānārtha-darśanam — líčí proces poznání obou znalců pole působnosti, duše a Nadduše. Třináctý až osmnáctý verš, od anādi mat-param až po hṛdi sarvasya viṣṭhitam — potom líčí duši a Nadduši, Nejvyššího Pána.

Byly tedy popsány tři aspekty: pole působnosti (tělo), proces poznání a duše společně s Nadduší. Zvláště je zde uvedeno, že jasně jim porozumět mohou jedině čistí oddaní Pána. Ti mají z Bhagavad-gīty dokonalý užitek a jsou schopni dosáhnout nejvyššího cíle, stavu bytí Svrchovaného Pána Kṛṣṇy. Pouze oddaní mohou Bhagavad-gītě porozumět a získat kýžený výsledek — nikdo jiný.

Díky poznání poskytnutému v této kapitole můžeme porozumět tělu (poli působnosti) a znalcům těla (individuální duši a Nadduši). Tělo je polem působnosti a sestává z hmotné přírody. Individuální duše, která je uvnitř těla a užívá jeho činností, je puruṣa neboli živá bytost. Ta je jedním znalcem a druhým je Nadduše. Je samozřejmě nutné vědět, že Nadduše a individuální duše jsou různé projevy Nejvyšší Osobnosti Božství. Živá bytost patří k energii Pána a Nadduše k Jeho osobním expanzím.

Jak hmotná příroda, tak živá bytost jsou věčné. To znamená, že existovaly již před stvořením. Hmotný projev sestává z energie Nejvyššího Pána a totéž platí o živých bytostech, které jsou však Jeho vyšší energií. Živé bytosti i hmotná příroda existovaly před projevením tohoto vesmíru. Hmotná příroda spočívala v Nejvyšší Osobnosti Božství, Mahā-Viṣṇuovi, a když toho bylo zapotřebí, došlo k jejímu projevení prostřednictvím mahat-tattvy. Živé bytosti setrvávají také v Nejvyšším Pánu, a jelikož jsou podmíněné, nechtějí Mu sloužit. Proto nemají přístup do duchovního nebe. S projevením hmotné přírody však znovu dostávají příležitost jednat v hmotném světě a připravit se, aby mohly vejít do duchovního světa. To je tajemství hmotného stvoření. Živá bytost je původně nedílnou duchovní částí Nejvyššího Pána, ale kvůli své vzpurné povaze je podmíněna v hmotné přírodě. Nezáleží na tom, jak se tyto živé bytosti, které jsou vyšší povahy a nedílnými částmi Nejvyššího Pána, dostaly do styku s hmotnou přírodou. Nejvyšší Osobnost Božství však ví, jak a proč se to stalo. V písmech Pán praví, že ti, jež přitahuje hmotná příroda, svádějí těžký boj o přežití. Z těchto několika veršů nám musí být jasné, že všechny přeměny a vlivy tří hmotných kvalit jsou také výtvory hmotné přírody. Všechny proměny a různorodost živých bytostí se týkají těla. Na úrovni duše jsou všechny živé bytosti stejné.

Hmotná příroda je původcem různých projevů těl a smyslů živých bytostí. Existuje 8 400 000 různých druhů těl a tato rozmanitost je výtvorem hmotné přírody. Všechny vznikají jako následek různých smyslových požitků živé bytosti, která si přeje žít v tom či onom těle. Když je potom poslána do různých těl, zažívá v nich různé formy štěstí a neštěstí. Ty jsou dány tělem, nikoliv jí samotnou v jejím přirozeném postavení. Ve svém původním stavu si neustále užívá — to je tedy její pravá pozice. Zde v hmotném světě se nachází kvůli touze ovládat hmotnou přírodu. V duchovním světě, který je čistý, taková touha neexistuje, ale v hmotném světě každý svádí těžký boj, aby pro tělo získal různé radosti. Možná je jasnější říci, že tělo je následek působení smyslů. Smysly jsou nástroje k uspokojování tužeb. Tento celek — tělo a smysly sloužící jako nástroje — poskytuje hmotná příroda, a jak se ukáže v dalším verši, živá bytost je požehnána nebo potrestána takovými podmínkami, které odpovídají jejím dřívějším touhám a činnostem. Hmotná příroda umísťuje každého podle jeho tužeb a činností do různých “obydlí”. Živá bytost je sama příčinou toho, že se dostala do takových podmínek, a je také příčinou požitku či utrpení, které ji provázejí. Jakmile je již v daném těle, dostává se pod vliv přírody, neboť tělo je hmota a jedná podle přírodních zákonů. Tehdy není v moci živé bytosti toto pravidlo změnit. Řekněme, že byla poslána do těla psa — jakmile má tělo psa, musí jednat jako pes. Nemůže se chovat jinak. Je-li v těle prasete, je nucena žrát výkaly a jednat jako prase, a je-li v těle poloboha, musí jednat také podle svého těla. To je zákon přírody. Ve všech případech však tuto individuální duši doprovází Nadduše. To je vyloženo ve védských spisech (Muṇḍaka Upaniṣad 3.1.1): dvā suparṇā sayujā sakhāyaḥ. Nejvyšší Pán je k živé bytosti tak laskavý, že je v podobě Nadduše, Paramātmy, vždy a za všech okolností s ní.

Tento verš je velice důležitý k pochopení toho, jak dochází k převtělování živé bytosti z jednoho těla do druhého. Ve druhé kapitole je vysvětleno, že transmigruje z těla do těla, jako když si člověk převléká šaty. Tuto výměnu “šatů” způsobuje její připoutanost k hmotné existenci. Dokud je uchvácena falešným hmotným projevem, musí stále vyměňovat jedno tělo za druhé. Do těchto nežádoucích podmínek je postavena kvůli své touze ovládat hmotnou přírodu. Pod vlivem hmotných tužeb se někdy rodí jako polobůh, někdy jako člověk a jindy jako šelma, pták, červ, vodní živočich, světec nebo šváb. To se děje neustále. A pokaždé si o sobě myslí, že je pánem situace, i když je naopak pod vlivem hmotné přírody.

Zde je vysvětleno, jak se do těchto různých těl dostává — je to následek jejího styku s různými kvalitami přírody. Proto se musí povznést nad tyto tři kvality a spočinout v transcendentálním postavení. To se nazývá vědomí Kṛṣṇy. Dokud nesetrvává na úrovni vědomí Kṛṣṇy, její hmotné vědomí ji bude nutit přecházet z těla do těla, neboť hmotné touhy má již od nepaměti. To však musí změnit a tuto změnu lze uskutečnit jedině správným nasloucháním — zdroje jejího naslouchání musí být autoritativní. Nejlepší příklad vidíme zde: Arjuna si vyslechne vědu o Bohu od Kṛṣṇy. Pokud se živá bytost odevzdá tomuto procesu naslouchání, pozbyde přání ovládat hmotnou přírodu, které si tak dlouho pěstovala. Postupně a úměrně tomu, jak svou dávnou touhu vládnout bude zmírňovat, začne pociťovat duchovní štěstí. V jedné védské mantře je řečeno, že s tím, jak začne nabývat poznání ve styku s Nejvyšší Osobností Božství, bude také úměrně vychutnávat svůj věčný, blažený život.

Zde stojí, že Nadduše, která neustále doprovází individuální duši, je zastoupením Nejvyššího Pána. Není to obyčejná živá bytost. Jelikož monističtí filozofové uznávají jen jednoho znalce těla, myslí si, že mezi Nadduší a individuální duší neexistuje rozdíl. Pán zde vše vyjasňuje prohlášením, že Paramātmā Ho zastupuje v každém těle. Liší se od individuální duše; je para, transcendentální. Individuální duše zažívá činnosti jen svého pole působnosti, ale Nadduše není ani omezený poživatel, ani se neúčastní činností těla — je svědek, dohlížitel, schvalovatel a svrchovaný poživatel. Má jméno Paramātmā, nikoliv ātmā, a je transcendentální. Je zcela jasné, že ātmā a Paramātmā se od sebe liší. Nadduše má například nohy a ruce všude, což individuální duše nemá. A jelikož Paramātmā je Nejvyšší Osobnost, nachází se v nitru živé bytosti, aby schvalovala její touhy po hmotném požitku. Bez svolení Nejvyšší Duše nemůže individuální duše nic dělat. Je bhukta neboli udržovaná, zatímco Pán je bhoktā, udržující. Všude žije nespočetně mnoho živých bytostí a v nich všech je Nadduše, jejich přítel.

Každá živá bytost je věčně nedílnou částí Nejvyššího Pána a oba spojuje důvěrný přátelský vztah. Živá bytost má však sklon odmítat Pánovu podporu a jednat nezávisle ve snaze ovládat přírodu. Pro tento sklon je nazývána okrajovou energií Nejvyššího. Může být buď ve sféře hmotné, nebo duchovní energie. Po celou dobu její podmíněnosti hmotnou energií s ní Nejvyšší Pán zůstává jakožto přítel v podobě Nadduše, aby jí pomohl vrátit se do duchovní přírody. Neustále velmi touží ji tam přivést, ale individuální duše uplatňuje svou nepatrnou nezávislost a trvale odmítá duchovní světlo. Toto zneužívání samostatnosti je příčinou jejího hmotného boje o přežití v podmíněné přírodě. Pán jí tedy vždy dává pokyny zevnitř i zvenčí. Zvenčí dává pokyny uvedené v Bhagavad-gītě a zevnitř se ji snaží přesvědčit, že její činnosti v oblasti hmoty nevedou k pravému štěstí. Říká: “Zanech jich a dej svou víru Mně. Pak budeš šťastná.” Ten, kdo je inteligentní a vloží svou víru v Paramātmu či Nejvyšší Osobnost Božství, se začne přibližovat věčnému životu oplývajícímu blažeností a poznáním.

Živá bytost, která dokonale pozná hmotnou přírodu, Nadduši, individuální duši a jejich vzájemné vztahy, bude způsobilá k osvobození a návratu do duchovního prostředí a nebude nucena se vrátit do této hmotné přírody. Takový je výsledek poznání. Účelem poznání je jasně chápat, že živá bytost shodou okolností poklesla na úroveň hmotného bytí. Nyní musí vlastním úsilím ve společnosti autorit, svatých osob a duchovního učitele pochopit své postavení a potom se tím, že porozumí Bhagavad-gītě tak, jak ji vykládá Osobnost Božství, musí navrátit k duchovnímu vědomí, vědomí Kṛṣṇy. Pak bude jisté, že se nikdy nevrátí do této hmotné existence. Bude přemístěna do duchovního světa, kde ji čeká blaženost, věčnost a poznání.

Pán sděluje Arjunovi, že podmíněné duše lze z hlediska lidské snahy o seberealizaci rozdělit na dvě skupiny. Ateisté, agnostici a skeptici nejsou schopni do duchovního poznání proniknout. Jiní však mají ve svém pochopení duchovního života víru: jsou to introspektivní oddaní, filozofové a osoby, které se zříkají plodů své práce. Ti, kdo se snaží prosadit monistickou teorii, patří rovněž k ateistům a agnostikům. Pouze oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství jsou na tom nejlépe co se týče duchovního pochopení, protože vědí, že nad touto hmotnou přírodou je duchovní svět a Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jehož expanzí je Paramātmā neboli Nadduše ve všech bytostech, všeprostupující Bůh. Jsou samozřejmě také osoby, které se snaží porozumět Nejvyšší Absolutní Pravdě rozvíjením poznání, a ty je možné zařadit do skupiny osob vyznačujících se vírou. Stoupenci filosofie sāṅkhyi rozdělují tento hmotný svět na dvacet čtyři prvků a individuální duši zařazují jako dvacátý pátý prvek. Jakmile pochopí, že individuální duše je svou povahou vůči hmotným prvkům transcendentální, jsou také schopni pochopit, že nad ní stojí Nejvyšší Osobnost Božství, dvacátý šestý prvek. I oni tedy postupně dospějí na úroveň oddané služby s vědomím Kṛṣṇy. Ti, kdo konají práci bez touhy po jejích plodech, mají rovněž výborný postoj. Také oni dostávají příležitost pokročit k oddané službě s vědomím Kṛṣṇy. V tomto verši se uvádí, že někteří lidé, jež mají čisté vědomí, se snaží najít Nadduši meditací. Když ji ve svém nitru objeví, spočinou v transcendentálním postavení. Další se snaží poznat Nejvyšší Duši pěstováním poznání a jiní praktikují metodu haṭha-yogy a snaží se uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství dětinskými činnostmi.

Tento verš se zvláště hodí pro moderní společnost, neboť v ní prakticky neexistuje duchovní vzdělání. Někteří lidé možná vypadají jako ateisté, agnostici nebo filozofové, ale ve skutečnosti všem chybí filozofické poznání. Je-li obyčejný člověk dobrou duší, má příležitost k pokroku nasloucháním. Proces naslouchání je velice důležitý. Pán Caitanya, který kázal o vědomí Kṛṣṇy v současném světě, na něj kladl velký důraz, neboť pouhým nasloucháním z autoritativních zdrojů může každý obyčejný člověk dosahovat pokroku — zvláště, jak uváděl Pán Caitanya, když poslouchá transcendentální vibraci Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Proto je řečeno, že všichni lidé by měli využít příležitosti, kterou skýtá naslouchání realizovaným duším, a postupně tak být schopni všemu porozumět. Potom nepochybně začnou uctívat Nejvyššího Pána. Pán Caitanya řekl, že v tomto věku člověk nemusí měnit své postavení, ale musí se zříci snahy poznat Absolutní Pravdu spekulativním uvažováním. Má se učit být služebníkem těch, kteří znají Nejvyššího Pána. Pokud někdo má to štěstí, že přijme útočiště u čistého oddaného, naslouchá jeho kázání o seberealizaci a kráčí v jeho stopách, postupně se i z něho stane čistý oddaný. V tomto verši se zvláště doporučuje proces naslouchání, což je zcela namístě. Obyčejný člověk často nemá schopnosti takzvaných filozofů, ale když s vírou naslouchá povolané osobě, pomůže mu to překonat hmotnou existenci a vrátit se k Bohu, zpátky domů.

Tento verš pojednává o hmotné přírodě a živé bytosti, jež obě existovaly před stvořením vesmíru. Vše stvořené je kombinací živé bytosti a hmotné přírody. Mnohé projevy — jako stromy, kopce a hory — jsou nehybné a mnohé pohyblivé, a všechny jsou pouze kombinací hmotné přírody a vyšší energie, živé bytosti. Bez doteku vyšší energie nemůže nic růst. Vztah mezi hmotou a duchovní energií trvá věčně a jejich spojení umožňuje Nejvyšší Pán, který tedy ovládá jak vyšší, tak nižší energii. Vytváří hmotnou přírodu, do níž je vpravena vyšší energie, a tak dochází ke všem činnostem a projevům.

Ten, kdo díky dobré společnosti vidí tři věci spojené dohromady — tělo, vlastníka těla neboli individuální duši a také jejího přítele — má opravdové poznání. Nikdo nemůže tyto tři věci vidět, dokud se nestýká s někým, kdo skutečně zná duchovní projevy. Ti, kdo nemají takovou společnost, jsou nevědomí; vidí pouze tělo a myslí si, že se zánikem těla všechno skončí. To však není pravda. Jak duše, tak Nadduše existují i poté, co tělo skoná, a věčně putují mnoha pohyblivými i nehybnými formami. Sanskrtské slovo parameśvara se někdy překládá jako individuální duše, protože duše je pánem těla a po jeho zániku se přemísťuje do jiného. V tom smyslu je pánem. Jiní ovšem zase vysvětlují, že parameśvara je Nadduše. V obou případech platí, že jak Nadduše, tak individuální duše existují dále; nejsou zničeny. Ten, kdo se dívá tímto způsobem, vidí skutečnost.

Živá bytost se přijetím svého hmotného bytí ocitla v situaci, která se liší od jejího duchovního postavení. Chápe-li však někdo, že Nejvyšší se ve svém projevu Paramātmy nachází všude, neboli když vnímá přítomnost Nejvyšší Osobnosti Božství ve všem živém, pak si nezpůsobuje vlastní degradaci zhoubným uvažováním. Tak postupně spěje do duchovního světa. Mysl je obvykle posedlá uspokojováním smyslů, ale když se obrátí k Nadduši, osoba dosáhne pokroku v duchovním poznání.

Toto tělo je vytvořeno hmotnou přírodou pod dohledem Nadduše, a žádné činnosti těla nejsou dílem živé bytosti. Všechno, co osoba dělá — ať to vede ke štěstí nebo k neštěstí — musí dělat, nucena přirozenou povahou těla. Vlastní já, duše, však s těmito činnostmi těla nemá nic společného. Své tělo dostává podle dřívějších tužeb; aby se jí mohly splnit, dostane tělo a podle toho s ním jedná. Tělo je prakticky řečeno stroj umožňující splnění tužeb a naplánoval ho Nejvyšší Pán. Kvůli svým touhám se živá bytost dostává do nepřirozených podmínek a potom trpí nebo si užívá. Když získá zmíněný transcendentální pohled, zůstává stranou činností těla. Ten, kdo je schopen vidět tímto způsobem, je tím, kdo skutečně vidí.

Vidí-li osoba, že různá těla živých bytostí pocházejí z různých tužeb individuálních duší a nepatří k duši samotné, pak skutečně vidí. Máme-li hmotné pojetí života, považujeme někoho za poloboha, někoho za lidskou bytost, psa, kočku a tak dále. To je hmotný, nikoliv pravý pohled a takové hmotné rozlišování je důsledkem hmotného pojetí života. Po zániku hmotného těla jsou si všechny duše rovny. Kvůli styku s hmotnou přírodou dostávají duše různé druhy těl. Když je někdo schopen tuto skutečnost vidět, získává duchovní zrak. Jakmile je takto oproštěn od rozlišování na člověka a zvíře, velké a malé a podobně, jeho vědomí se očistí a bude schopen rozvinout vědomí Kṛṣṇy ve své pravé duchovní totožnosti. Jaký bude potom jeho pohled, je vysvětleno v následujícím verši.

Jelikož se narodilo hmotné tělo, vypadá to, že živá bytost se rodí. Ve skutečnosti je však věčná. Nerodí se, a přestože je v hmotném těle, je věčná a transcendentální, a nemůže být tedy zničena. Svou povahou je plná blaženosti. Neúčastní se žádného hmotného jednání, a proto jí činnosti probíhající následkem jejího styku s hmotnými těly nezpůsobují zapletení.

Nebe prostupuje vodou, hlínou, výkaly a vším ostatním, a přesto se s ničím nemísí. Také živá bytost je díky své subtilní povaze povznesena nad různá těla, třebaže v nich setrvává. Proto není možné hmotnýma očima vidět, jakým způsobem je ve styku s tělem a jak existuje mimo ně po jeho skonání. Žádný vědec to nedokáže zjistit.

O vědomí existují různé teorie. V Bhagavad-gītě je dán příklad slunce a slunečního svitu: tak jako slunce osvětluje celý vesmír, přestože je na jednom místě, malá duchovní částečka — duše v srdci, osvětluje celé tělo vědomím. Vědomí je proto důkazem přítomnosti duše, tak jako je sluneční svit či denní světlo důkazem přítomnosti slunce. Když je duše přítomna v těle, je v celém těle vědomí, a jakmile duše tělo opustí, vědomí zmizí. To každý inteligentní člověk snadno pochopí. Vědomí tedy není vytvořeno kombinací hmotných prvků; je příznakem existence živé bytosti. I když je vědomí živé bytosti kvalitativně totožné se svrchovaným vědomím, není stejně svrchované, neboť se týká pouze jednoho daného těla a nesdílí vědomí jiného. Nadduše, která je přítelem individuální duše dlícím v každém těle, si je však vědoma všech těl. To je rozdíl mezi svrchovaným a individuálním vědomím.

Třináctá kapitola nás učí, že každý by měl znát rozdíl mezi tělem, vlastníkem těla a Nadduší. Má poznat, jak se vysvobodit, což popisují verše osm až dvanáct. Potom může spět k nejvyššímu cíli.

Ten, kdo má víru, by měl nejprve vyhledat nějakou příznivou společnost, kde bude moci naslouchat o Bohu a tak postupně nabýt poznání. Když přijme duchovního učitele, může se naučit rozlišovat mezi hmotným a duchovním, a to se mu stane odrazovým můstkem k další duchovní realizaci. Duchovní učitel různými pokyny učí své žáky, aby se zbavili hmotného pojetí života. V Bhagavad-gītě například vidíme, jak Kṛṣṇa poučuje Arjunu, aby ho oprostil od materialistického uvažování.

Každý může poznat, že tělo je hmota — lze to zjistit při rozboru s jejími dvaceti čtyřmi prvky. Tělo je hrubohmotný projev a subtilním projevem je mysl a následné psychologické aspekty. A příznaky života jsou projevy vzájemného působení těchto prvků. Kromě toho tu však je duše a také Nadduše, a ty nejsou jedno a totéž. Tento hmotný svět je v pohybu díky spojení duše a dvaceti čtyř hmotných prvků. Ten, kdo vidí, že celý hmotný projev je kombinací hmotných prvků a duše, a zná také postavení Nejvyšší Duše, je způsobilý k přemístění do duchovního světa. Tyto věci jsou určeny k rozjímání a realizaci a každý by měl s pomocí duchovního učitele této kapitole dokonale porozumět.