Bg. 12.13-14
Verš
maitraḥ karuṇa eva ca
nirmamo nirahaṅkāraḥ
sama-duḥkha-sukhaḥ kṣamī
yatātmā dṛḍha-niścayaḥ
mayy arpita-mano-buddhir
yo mad-bhaktaḥ sa me priyaḥ
Synonyma
adveṣṭā — prostý zášti; sarva-bhūtānām — ke všem živým bytostem; maitraḥ — přátelský; karuṇaḥ — vlídný; eva — zajisté; ca — také; nirmamaḥ — bez pocitu vlastnictví; nirahaṅkāraḥ — bez falešného ega; sama — stejný; duḥkha — v neštěstí; sukhaḥ — a štěstí; kṣamī — odpouštějící; santuṣṭaḥ — spokojený; satatam — vždy; yogī — vykonávající oddanou službu; yata-ātmā — ovládající sám sebe; dṛḍha-niścayaḥ — s odhodláním; mayi — na Mě; arpita — upřená; manaḥ — mysl; buddhiḥ — a inteligence; yaḥ — ten, kdo; mat-bhaktaḥ — Můj oddaný; saḥ — on; me — Mně; priyaḥ — drahý.
Překlad
Ten, kdo v sobě nechová zášť a je naopak vlídným přítelem všech živých bytostí, nepovažuje se za vlastníka a je prostý falešného ega, vyrovnaný při štěstí i neštěstí, snášenlivý a vždy spokojený, ovládající sám sebe a s odhodláním vykonávající oddanou službu s myslí a inteligencí upřenou na Mě — tento Můj oddaný je Mi velice drahý.
Význam
V těchto dvou verších se Pán znovu vrací k čisté oddané službě a popisuje transcendentální vlastnosti čistého oddaného. Čistý oddaný není za žádných okolností znepokojený. Vůči nikomu nepociťuje zášť, a ani ten, kdo se k němu staví nepřátelsky, pro něho není nepřítelem. Myslí si o tom: “Jeho nepřátelství je důsledek mých špatných činů v minulosti. Proto budu místo protestů raději trpět.” Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.8) stojí: tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇo bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam. Kdykoliv se oddaný dostane do těžkostí, považuje to za milost, kterou mu Pán projevil. Uvažuje: “Za své dřívější špatné činy bych měl trpět mnohem více, než trpím teď. Jedině milostí Nejvyššího Pána mě tedy nestihl celý trest, který si zasluhuji. Díky milosti Nejvyšší Osobnosti Božství zakouším jen jeho nepatrnou část.” Proto bez ohledu na mnohé nepříjemné okolnosti zůstává klidný, tichý a trpělivý. Je vždy ke každému vlídný, dokonce i ke svému nepříteli. Nirmama znamená, že nepřikládá velkou důležitost bolestem a potížím, které se týkají těla, protože o sobě dobře ví, že se od hmotného těla liší. Jelikož se s ním neztotožňuje, netrpí pojetím falešného ega a je vyrovnaný při štěstí i neštěstí. Je snášenlivý a spokojený se vším, co milostí Nejvyššího Pána přichází. Nevynakládá přehnané úsilí, aby něčeho dosáhl za cenu velkých potíží; takto vždy pociťuje radost. Je naprosto dokonalým mystikem, neboť je neochvějně soustředěný na pokyny, které dostal od duchovního učitele, a ovládá smysly, díky čemuž je odhodlaný. Nenechá se svést falešnými argumenty—nikdo ho nemůže odvrátit od pevného odhodlání vykonávat oddanou službu. Je si plně vědom Kṛṣṇy jakožto věčného, Nejvyššího Pána, a proto ho nikdo nemůže znepokojit. Všechny tyto předpoklady mu umožňují zcela soustředit mysl a inteligenci na Nejvyššího. Tato úroveň oddané služby je nepochybně velice vzácná, ale přesto jí oddaný může dosáhnout dodržováním usměrňujících zásad oddané služby. Kromě toho Pán říká, že takový oddaný je Mu velice drahý, neboť Ho vždy těší všemi svými činnostmi provázenými úplným vědomím Kṛṣṇy.